100. výročie zjavení vo Fatime Posolstvo Panny Márie,
Kráľovnej Pokoja:

2. januára 2018

Dnes je utorok 23. január 2018 , meniny má Miloš , zajtra bude mať meniny Timotej. Blahoželáme!

LITURGICKÝ KALENDÁR:
Liturgické čítania na dnes

Počas prezerania našich stránok počúvajte:


Rádio Mária Slovensko

?ivot Panny Marie

Maria Valtorta

             

ŽIVOT PANNY MARIE

OBSAH   

OBSAH

ÚVOD

1. NAROZENÍ PANNY MARIE

Jáchym s Annou činí slib

Annina modlitba je vyslyšena

Anna oznamuje své mateřství

Narození Panny Marie

Za tri roky budeš zde

Malá Maria

2. V CHRÁMĚ

Maria uvedena do chrámu

Smrt Jáchyma a Anny

Život v Chrámě

3. ZASNOUBENÍ

„Bůh ti dá manžela"

Bůh vybral Josefa

Mariin sňatek s Josefem

Příjezd do Nazareta

4. NEVĚSTOU DUCHA SVATÉHO

Zvěstování

Poslušná za všech okolností

Za Alžbětou

Maria s Josefem na cestě

5. U ALŽBĚTY

Příchod do Zachariášova domu

Maria hovoří s Alžbětou

Narození Jana Křtitele

Obřízka Jana Křtitele

Obětování Jana Křtitele

Vše se vyjasní

6. MATKOU KRISTOVOU

Nařízení o soupisu lidu

Cesta do Betléma

Spasitelovo narození

Klanění pastýřů

Zachariášova návštěva

Obětování Ježíše v Chrámě

Ukolébavka

Klanění tří Mudrců

7. SKRYTÝ ŽIVOT S JEŽÍŠEM

Útek do Egypta

V Egyptě

Opět v Nazarete

V Mariině škole

Přípravy na plnoletost

Ježíšova plnoletost

Smrt svatého Josefa

8. ZA JEŽÍŠOVA VEŘEJNÉHO PŮSOBENÍ

Rozloučení s Ježíšem

Na svatbě v Káně

První návrat domů

Jiný návrat domů

U dvořana Chúzy

S Ježíšem na cestách

S Marií Magdalenou

Na cestě s učednicemi

Sabat v Nazarete

9. NA KALVÁRII

Ve večeřadle

Jidáš se nekaje

S Janem na Kalvárii

Setkání s Ježíšem

Na vrcholu

Ukřižování

Smrt

Snímání s kříže

V hrobce

Návrat do večeřadla

10. PO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Nedělní svítání

Ježíš se zjevuje své Matce

Návštěva Římanů

Nanebevstoupení

Seslání Ducha Svatého

11. ŽIVOT S JANEM

Dům v Getsemanech

Na místě Utrpení

Turínské plátno

Odnesení svatého Štěpána

Gamaliel křesťanem

Petrův rozhovor s Janem

12. NANEBEVZETÍ

Mariin blažený odchod

Mariino Nanebevzetí

ODKAZY

DOSLOV

ÚVOD

              Kdo tě nebude milovat, až tě pozná?  

             Sv. Jan (Valt. 10)

             

            Italská vizionářka MARIA VALTORTA (1897-1961) patří k nejvýznamnějším omilostněným duším všech dob. Posledních 28 let svého života byla trvale upoutána na lůžko. V letech 1943-1947 na něm napsala desetisvazkové dílo o životě Ježíše Krista, který jí dal vidět nejdůležitější události ze svého života i života své Nejsvětější Matky.

            Valtorta je vylíčila velmi barvitým a poutavým slohem, prozrazujícím, že je nejen významnou duší - obětí za nápravu světa, ale i velkou spisovatelkou.

            Z tohoto díla jsme vybrali autentické scény ze života Panny Marie a seřadili je do chronologického pásma výjevů počínaje jejím Neposkvrněným Početím a konče jejím Nanebevzetím. Čtenář tak dostává do rukou knihu výjimečné krásy a úchvatných svědectví nejen o samotných událostech, ale i o niterném životě Panny Marie a o jejím spoluvykupitelském poslání.

              „Mariologie, která je obsažena v publikovaných i dosud rukopisných spisech Marie Valtorty, byla pro mne opravdovým objevem. Žádné jiné mariánské dílo, ani souhrn těch, která jsem pročetl a prostudoval, mi nebylo schopno dát o Marii, mistrovském Božím díle, názor tak jasný, živý, úplný, zářivý a fascinující, a současně tak prostý a vznešený. "  

              

             P. Gabriel M. Roschini O.S.M., profesor na papežské lateránské universitě  v Římě, proslulý mariolog v publikaci „Panna Maria  v díle M. Valtorty".  

              

             „ V případě Marie Valtorty jde snad vůbec o nejzávažnější a v každém případě o nejobsáhlejší zjevení ze všech známých soukromých zjevení."  

             P. Jean Aulagnier v knize „Maria Valtorto, kdo jsi?"  

             Sv. páter Pio mrs. Elise Lucciovej z Forli na jej otázku ohľadne tohto diela povedal:

             „Nielenže vám ho odporúčam, ale vám ho prikazujem čítať!“

              Kladně se ku tomuto dílu vyjadřuju aj mnozí biskupi a kardináli (Bea, Alfonso Carcini a iní) ako aj sám papež Benedikt XVI.  

           

            Co víme o životě Panny Marie? Vedle skromných údajů přinášených evangelisty, o které se sice můžeme bezpečně opřít, ale které nám poskytují jen ty nejzákladnější informace, je to množství legendárních příběhů, údajně dochovávaných křesťanskou tradicí od nejstarších dob, které nás však zavádějí na nejistou půdu dohadů. A pak existuje několik málo děl sepsaných údajně pod vlivem Boží inspirace, kde je život Panny Marie vylíčen do velkých a zdánlivě přesvědčivých podrobností. Světově známá a u nás přeložená jsou dvě díla - Mystické Město Boží od Marie Agredy, španělské řádové sestry, a několik děl připisovaných německé stigmatizované duši Anne Kateřině Emmerichové.

            Pozornému čtenáři však neujde, že tato díla, mimo jiné trpící mnoha nesrovnalostmi všeho druhu (podrobněji viz Doslov), ve skutečnosti pouze čerpají z oněch legendárních příběhů ústní tradice a vytvářejí z nich sice poutavý, ale nevěrohodný obraz, který má k Boží inspiraci daleko.

            Nadto tato díla, a to zejména dílo Marie Agredy, přímo hýří nadpřirozenými zásahy do života Panny Marie, která jako by ani nežila pozemským životem; od dětství ji Bůh zasvětil nejen do jejího poslání, ale i do všech tajemství nebes i země a pro tento pozemský život jí dal k dispozici množství andělů, kteří jí pomáhají i v těch nejprostších věcech, jako je obstarávání nových šatů. Tak se nám pozemský život Panny Marie začne jevit ve falešně nadpřirozeném osvětlení, jako by zde ani nežila a nesnášela útrapy a bolesti každodenního života. Taková díla se pak ovšem čtou spíše jako pohádkové příběhy než skutečnost.

            V našem moderním, ateistickém světě převládá pól zcela opačný: v protikladu k těmto pohádkově mýtickým vyprávěním je to onen přízemně realistický pohled protestantů a racionalistických teologů, kteří ve Svaté Panně vidí jen „prostou dívku z Nazareta", ženu z lidu, ženu jako všechny ostatní ženy, ženu, která nevěděla o svém po-slání, protože jí to nikdy nikdo žádnou nadpřirozenou cestou nesdělil, ženu, která svými vlastními úvahami, pochybnostmi a zkušenostmi se snažila porozumět své životní situaci. Podle tohoto hlediska se tedy všechno v životě Panny Marie odehrávalo docela přirozeně a bez zázraků, a tedy jako v životě kterékoliv jiné pozemské ženy.

            Dopouštějí-li se tedy jedni interpreti zásadní chyby v tom, že svým nadneseným pohledem opomíjejí přirozený pozemský život Panny Marie, a tak ho vlastně odtrhují od života, druzí svým přízemně realistickým viděním naopak odtrhují její život od nadpřirozena.

            Jasno do těchto věcí konečně vnáší mohutná desetisvazková Poéma o Bohu Člověku, jedinečné dílo Marie Valtorty (1897-1961), které dal Ježíš vidět důležité události ze svého života i života své Nejsvětější Matky a nadiktoval jí i svoje vlastní vysvětlující komentáře. Toto dílo je naprosto v souladu s věcnými reáliemi doby, kalendářem i místopisem a samozřejmě i s Evangelii, jejichž stručná a zkratkovitá líčení zasazuje do širšího rámce skutečně žitých událostí v konkrétním prostředí. Čtenáři tak plasticky a barvitě vyvstanou před očima úchvatné příběhy z Ježíšova a Mariina pozemského života v celé jejich vznešené velkoleposti, již neztrácejí ani v dobách největších protivenství.

            Valtortino dílo tak nejen odkazuje do světa pohádek ony legendy a spisy o ně se opírající, ale především usvědčuje ze lži onen přízemně realistický pohled moderní racionalistické teologie a exegese. Sám Ježíš v závěrečném komentáři právě toto uvádí za první a hlavní důvod, proč toto dílo dal Marii Valtortě vidět a proč ho musela podle těchto vidění napsat; zde jsou jeho vlastní slova:

            V těchto dobách, kdy modernismus, odsouzený mým náměstkem Piem X., se rozmáhá a dává vznikat doktrínám stále škodlivějším, je třeba, aby svatá církev, představovaná mým náměstkem, měla prostředky k boji proti těm, kteří popírají: nadpřirozený ráz dogmat, Božství Kristovo, Pravdu Kristovu a Krista jako skutečného a dokonalého Boha i Člověka, tak jak je zprostředkováván vírou a Evangelii..."  

            A Ježíš k tomu hned připojuje druhý velký důvod, kterým je:

             „Probudit u knězi i laiků živou lásku k Evangeliu a k tomu, co se vztahuje ke Kristu. Především obnovit lásku k mé Matce, v jejíchž modlitbách je obsaženo tajemství spásy světa. To Maria dala světu Spasitele.  A to opět jejím prostřednictvím obdrží svět spásu."  

            Právě v díle Marie Valtorty nám plasticky vyvstává život Panny Marie ve své skutečné monumentální prostotě, ale i hluboké produchovnělosti. Souběžně nás Ježíšovy a Mariiny komentáře seznamují s úžasným teologickým významem všeho, co Maria v tomto pozemském životě prožívala, rozvíjejí před námi úžasnou mariánskou teologii a poučují nás o pravém významu Marie pro lidstvo a jeho spásu.

            To ocenil zejména proslulý mariánský teolog Gabriel M. Roschini, O.S.M. (+1977), profesor na papežské lateránské univerzitě, který doznal: „Mariologie, která je obsažena v publikovaných i dosud rukopisných spisech Marie Valtorty, byla pro mne opravdovým objevem." Ačkoliv byl už autorem 125 mariologických knih, za stěžejní dílo svého života považoval teprve mariánský dogmatický spis, který na sklonku života napsal podle Marie Valtorty.

            Povšimněme si aspoň některých, zpravidla opomíjených nebo nepříliš známých skutečností: Nejprve k onomu oblíbenému rčení racionalistických teologů označujících Svatou Pannu titulem „prostá dívka z Nazareta": nic není vzdálenějšího skutečnosti než tento výrok. S Marií Valtortou bude čtenář přítomen výjevům, kdy se v jeruzalémském Chrámu o Marii výslovně hovoří, a to těmi nejpovolanějšími ústy, jako o princezně z královského Davidova rodu, která mimo jiné zdědila i královské svatební šperky a kterou se svatým Josefem seznal sám velekněz!

            Pak je zde druhá závažná skutečnost: Zpravidla si neuvědomujeme, že Maria od svého nejútlejšího věku poznala, co je to oběť a bolest, se kterými byla důvěrně sžita po celý život. Už od Zvěstování žila svou Golgotu. Ježíš nás ve svých komentářích upozorňuje i na další přehlíženou skutečnost: Jeho Matka jako Spoluvykupitelka s ním vytrpěla vše, co vytrpěl on sám počínaje agónií Getsemanské zahrady a konče smrtí na Golgotě. Ale Ježíš nás výslovně upozorňuje, že zatímco jeho vykupitelská muka smrtí skončila, Maria trpěla dál až do Vzkříšení, protože musela vykupovat Ženu.

            A konečně jsou zde mezi jiným rozváděny i ony závratné teologické pravdy vyplývající z Mariina vztahu k Nejsvětější Trojici: Maria jako nejdokonalejší - mistrovské Boží dílo, přítomná v Boží Myšlence ode vždy jako jeho nejmilejší a nejradostnější potěšení.

            Maria jako Vzor pro stvoření světa a člověka. Svět, který měl být stvořen pro člověka, byl vlastně stvořen pro Marii, neboť jedině ona byla bez viny.

            Právě Maria je důvodem, proč lidstvo nebylo po prvotním hříchu Bohem zničeno. Jí tedy vděčíme za svůj život, za existenci lidstva.

            A pak je zde Mariin význam jako Matky církve a lidstva, které jí bylo na Kalvárii svěřeno...

            A konečně Maria jako Tajemství, jež je postupně ozřejmováno, odhalováno, zviditelňováno, abychom teprve dnes, na Konci časů, konečně spatřili Marii v plné kráse její dvojí, a přesto téže dějinné úlohy: jako naši důvěrnou, milou a starostlivou Maminku, vřele nás milující a po nás toužící, ale současně i jako majestátní Královnu Nebes i Země, univerzální Královnu celého Vesmíru.

           

           

           

           

           

           

             

           

           

           

         1. NAROZENÍ PANNY MARIE

           

             Bůh mě vlastnil od počátku svých dél.  

             Přísloví 8, 22

           

         Jáchym s Annou činí slib

            Vidím vnitřek nějakého domu. U stolu sedí žena pokročilého věku. Jak ji tak vidím s jejími vlasy, kdysi černými, nyní šedivějícími, s jejím obličejem bez vrásek, ale už plným oné vážnosti, která přichází s věkem, řekla bych, že může mít padesát až pětapadesát, více ne.

            Vidím ji, jak tká. Místnost je osvětlena světlem pronikajícím dovnitř dveřmi, otevřenými do zelinářské zahrady, řekla bych, malého hospodářství, protože zahrada pokračuje dál v mírných terénních vlnách a končí zeleným svahem. Ona žena s výrazně hebrejskými rysy je krásná. Oči jsou černé a hluboké, nevím, proč mi připomínají oči Křtitelovy. Ale tento ušlechtilý pohled jakoby nějaké královny je plný něhy. Připadá mi to, jako by přes jiskrný orlí zrak byl přehozen blankytný závoj. Ten něžný pohled je zastřen smutkem, jako by žena myslela na věci, které jsou nenávratně pryč. Barva obličeje je mírně snědá. Ústa trochu větší, pěkně vykreslená mají přísný výraz, ale bez tvrdosti. Nos je dlouhý a jemný a u kořene zlehka zahnutý; orlí nos, který je v souladu s očima. Žena je silná, ale ne tlustá. Má hezkou, vysokou postavu, pokud se dá uhodnout, když sedí.

            Myslím, že tká nějaký závěs nebo koberec. Člunky různých barev rychle procházejí tmavohnědou osnovou.

            Žena má na sobě velmi prostý tmavý šat. Jeho červenofialová barva jako by odpovídala fialovému tónu jistých myšlenek.

            Když slyší, že někdo klepe na dveře, povstane. Ve skutečnosti je dost vysoká. Otvírá. Nějaká žena se jí ptá: „Anno, nechceš mi dát svou amforu? Naplním ti ji."

            Žena s sebou přivádí malého pětiletého kloučka. Ten se ihned chytá šatů ženy, která právě byla oslovena jako Anna. Anna ho hladí, zatímco jde do jiné místnosti, odkud přináší hezkou měděnou amforu. Podává ji návštěvnici a říká jí: „Ty jsi stále tak dobrá ke staré Anně. Nechť ti Bůh odplatí na tomto maličkém a na dětech, které máš a které budeš mít, šťastná!" Anna povzdechne.

            Žena na ni pohlédne a neví, co by na ten povzdech řekla. Aby utišila bolest, kterou tuší, řekne: „Nechám ti Alfea, jestli tě to neobtěžuje; budu aspoň dřív hotova a naplním ti hodně konví a nádob."

            Alfeus je velmi spokojen, že může zůstat, a vzápětí se vysvětlí, proč. Hned jak jeho matka odejde, Anna mu položí paži kolem krku a vede ho na zahradu. Pozvedá ho k pergole s hrozny nažloutlými jako topas a říká mu: „Jez, jez, jsou dobré," a pokrývá polibky jeho tvářičky celé pomazané hroznovou šťávou, kterou dítě dychtivě saje. A pak se Anna usměje a hned připadá mladší pro ty dvě řady perel, které zdobí její ústa, i pro radost, kterou se rozzářila její tvář, smazávající léta, když se jí dítě táže: „A co mi dáš teď?" a hledí na ni svýma široce rozevřenýma šedivě blankytnýma očima.

            Anna se vesele usmívá a sklánějíc se k němu, říká: „Co mi dáš, když ti dám... když ti dám... hádej co?"

            Dítě plné smíchu tleská rukama: „Pusinky, pusinky ti dám, krásná Anno, dobrá Anno, maminko Anno!"

            Jak Anna uslyší, že jí říká „maminko Anno", samou něhou a radostí zvolá: „Můj drahoušku, drahoušku, drahoušku." A při každém „drahoušku" vtiskne na jeho růžové tvářičky polibek.

            A pak jdou k polici a s jednoho talíře berou medové koláče. „Upekla jsem je pro tebe, miláčku ubohé Anny, pro tebe, který mě máš tak rád. Jen mi řekni, jak mě máš rád?"

            A dítě přemýšlí nad věcí, která na ně učinila největší dojem, a odpoví: „Jako Pánův Chrám." Anna znovu líbá jeho oči zářící životem, jeho růžové rty a dítě se k ní tulí jako koťátko. Jeho matka přichází s plným džbánem a opět odchází. Usmívá se, ale nic neříká. Ponechávaje jejich zábavě.

            Ze zahrady přichází starší muž. Je o něco menší než Anna, hlavu má pokrytu bohatými, zcela bílými vlasy. Jeho radostné tváře jsou rámovány hranatým vousem, oči má azurové jako tyrkys a řasy světlokaštanové, téměř plavé.

            Jeho oděv je tmavohnědý.

            Anna ho nevidí, neboť je ke vchodu obrácena zády. Jáchym ji bere kolem ramenou a říká: „A pro mne nic?" Anna se obrátí a řekne: „Ó, Jáchyme, ty jsi už skončil svou práci?" Zároveň malý Alfeus se mu přitiskne ke kolenům a řekne: „Tobě také, tobě také," a když se stařec sehne a líbe ho, dítě ho obejme kolem krku, ručkami mu hladí vous a opětuje jeho polibky.

            Jáchym má také svůj dárek. Bere ze své levé ruky, skryté za zády, jablko, lesknoucí se jako ovoce z keramiky, a říká dítěti, které dychtivě natahuje ruce: „Počkej, nakrájím ti ho. Nemůžeš ho takhle jíst. Je větší než ty," a svým zahradnickým nožem, který má za pasem, krájí jablko na plátky a kousíčky. Jako by krmil ptáčka v hnízdě, tak pozorně vkládá kousky do otevřené pusinky, která je žádostivě polyká.

            „Ale pohleď na ty oči, Jáchyme! Neřekl by jeden, že to jsou dva kousíčky Galilejského moře, když večerní soumrak rozestře po obloze závoj mraků?" Anna hovoří s rukou položenou na manželově rameni a zlehka se o něho opře: gesto, které prozrazuje hlubokou lásku manželky mnoholetým manželstvím nedotčenou.

            I Jáchym na ni hledí s láskou a projevuje svůj souhlas slovy: „Moc krásné! A tyto kudrnaté vlásky? Nemají barvu zralé pšenice? Pohleď na tuto směs zlata a mědi."

            „Och, kdybychom byli měli dítě, přála bych si ho zrovna takové, s takovýma očima a vlasy..." Anna se sklání, poklekne a s povzdechem líbe tyto šedivě blankytné oči.

            Jáchym také povzdechne, ale chce ji utěšit. Položí ruku na Anniny kadeřavé prošedivělé vlasy a říká jí: „Je třeba stále ještě doufat. Bůh může všechno. Dokud žijeme, může přijít zázrak, obzvlášť když Boha milujeme a milujeme se vzájemně. " Jáchym silně zdůrazní tato poslední slova.

            Ale Anna mlčí, pokořená, a skloní hlavu, aby skryla dvě slzy, které stékají a které vidí jen malý Alfeus. Je bolestně překvapen, že vidí svou velkou přítelkyni plakat, tak jako pláče někdy on sám. Zvedne ručku a otře slzy.

            „Neplač Anno! Jsme přesto šťastni. Aspoň já ano, protože mám tebe!"

            „A já jsem skrze tebe také šťastna. Ale dítě jsem ti nedala... Myslím, že jsem se Pánu znelíbila, když učinil můj klín neplodným."

            „Ó, má ženo! Čím by ses mu znelíbila, ty, tak svatá? Pojďme ještě jednou do Chrámu. Kvůli tomuto. Nejen kvůli svátku Stánků. Budeme se moc modlit... Třeba se přihodí stejná věc, jako se stala Sáře... Anně Elkanové. 1 Obě čekaly tak dlouho, že už se cítily pro svou neplodnost zavržené. Ale Bůh v nebi pro ně zatím připravoval svatého syna. Usměj se, moje ženo. Tvůj zármutek je pro mne bolestnější než to, že nemáme potomstvo... Vezmeme Alfea se sebou, aby se také modlil, je nevinný... a Bůh přijme jeho i naši modlitbu a vyslyší nás."

            „Ano, učiňme Pánu slib; naše dítě bude patřit Jemu. Pokud nám ho dá... Ó, slyšet, jak na mě volá »maminko«!"

            A Alfeus, udivený a nevinný divák: „Já ti tak přece říkám."

            „Ano, má radosti, můj drahoušku... ale ty máš svou maminku, ale já, já nemám dítě..."

            Vidění přestává.

           

         Annina modlitba je vyslyšena

            Na horách za jeruzalémskými hradbami uprostřed olivových sadů je mnoho lidí. Řekla bych - veliké tržiště. Ale nejsou tam žádné stánky ani krámy, žádné hlasy vyvolavačů a prodavačů. Žádné hry. Je tam mnoho stanů z hrubé vlněné tkaniny, jistě nepromokavé, natažené na tyčích, zaražených do země a přichycené ke kolíkům ze zelených větví, které tak tvoří svěží dekoraci. Jiné jsou postaveny z větví zabodaných do země do tvaru malých zelených chodbiček. Uvnitř jsou lidé všech věků a stavů a hovoří potichu a se soustředěním, které je rušeno jen křikem dětí.

            Padá soumrak a tu a tam už olejové lampičky vrhají zář na toto podivné tábořiště. Kolem těchto světel večeřejí rodiny, usazeny rovnou na zemi, maminky se svými nejmenšími na klíně...

            Z tábořiště přichází Anna a v rukou drží velký chléb, plochý jako naše placka, sloužící jí za podnos, na kterém je narovnána řada věcí. Za sukně se jí drží Alfeus a je slyšet jeho dětský hlásek. Na prahu jedné chatrče stojí Jáchym a hovoří s nějakým mužem kolem třicítky, na kterého už z dálky Alfeus volá: „Tatínku!"

            Anna prochází mezi řadami chatrčí jako královna. Vzezření královny, ale přesto skromné. Není pyšná vůči nikomu.

            Pozvedá děťátko jedné chudobné, opravdu chudobné ženy, které při nemotorné chůzi zakoplo a padlo rovnou Anně k nohám. Celou tvářičku má zamazanou od hlíny a pláče. Anna ho očistí a utěší a vrátí matce, která přiběhla. Říká:

            „To nic není, jsem ráda, že si neublížil. Je to hezké dítě! Jak je staré?"

            „Tři roky. Je předposlední, už brzo budu mít další. Mám šest chlapců. Teď bych si přála děvče... Pro mámu je děvče velkou pomocí..."

            „Všemohoucí tě velice utěšil," povzdechne Anna.

            A ta druhá: „Ano, jsem chudobná, ale naší radostí jsou naše děti, a ti největší nám už pomáhají při práci. A ty, paní (všechno nasvědčuje tomu, že Anna je z vyšší společenské vrstvy a že si toho žena dobře povšimla), kolik máš dětí?"

            „Žádné."

            „Žádné? Tenhle není tvůj?"

            „Ne; patří jedné hodné sousedce. Je mou útěchou."

            „Tví jsou mrtví? Nebo..."

            „Nikdy jsem neměla dítě."

            „Ó!" Chudobná žena na ni hledí se soucitem. Anna ji s povzdechem pozdraví a jde do své chatrče.

            „Nechala jsem tě čekat, Jáchyme. Povídala jsem si s jednou chudou ženou, matkou šesti chlapců, představ si! A přesto bude mít další dítě."

            Jáchym povzdechne.

            Alfeův tatínek volá svého maličkého, který mu odpoví: „Zůstanu s Annou, budují pomáhat." Všichni se dají do smíchu.

            „Nechej ho, nepřekáží. Ještě není vázán Zákonem. Tady nebo tam, sní toho jen jako malý ptáček," říká Anna a posadí se s dítětem na svém klíně. Dává mu placku a, myslím, pečenou rybu. Vidím, že s ní něco dělá, než mu ji dává, snad odstraňuje kosti. Nejprve však posloužila svému manželovi. Sama si bere až naposled.

            Noc se hemží dalšími a dalšími hvězdami a v tábořišti se objevuje stále více světel. Pak se poznenáhlu mnoho světel zhasíná... Postupně ustává i hluk. Už není slyšet křik. Jen nějaký kojenec se ještě svým hláskem malého jehňátka domáhá matčina mléka. Noc dýchá na věci i lidi a uspává starosti i vzpomínky, naději i zlobu.......

            Anna chová v náruči usínajícího Alfea a říká svému manželovi: „Tuto noc jsem měla sen, že příště přijdu do Svatého města na dva svátky, místo najeden. A tím druhým bude obětování mého dítěte v Chrámě...     

            Ó, Jáchyme...."

            „Doufej, doufej, Anno! Nic dalšího ses nedozvěděla? Pán ti potají nepromluvil v srdci?"

            „Ne, nic, jen tento sen."

            „Zítřek je posledním dnem proseb. Už byly učiněny všechny oběti, ale zítra je ještě slavnostně obnovíme.

            Dobudeme Boha věrností své lásky. Myslím, že se ti přihodí stejná věc jako Anně Elkanové."

            „Bude-li Bůh chtít... a uslyším-li hlas, který by mi řekl »Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti udělil milost, o kterou jsi ho žádala!«"

            „Obdržíme-li tuto milost, řekne ti to tvé dítě, až se poprvé pohne v tvém klíně: bude to hlas nevinnosti, a tedy hlas Boží."

            Teď už se v nočním táboře všichni utišili. Anna odvádí Alfea do sousední chatrče a pokládá ho na lůžko ze sena, kde už spí jeho malí bratříčci. Pak ulehne vedle Jáchyma a zhasne i jejich lampička: Byla jednou z posledních hvězd země. Teď už zbývají jen hvězdy na obloze, krásnější než kdykoliv jindy, aby bděly nad spáči.

           

         Anna oznamuje své mateřství

            Opět vidím Jáchymův a Annin dům. Uvnitř vše beze změny, mimo množství rozkvetlých větviček tu a tam rozestavených ve vázách; jistě zbyly při prořezávání stromů na zahradě. Je to spousta květů v barvách od sněhově bílé až po korálovou červeň.

            Tentokrát má Anna jinou práci. Na stavu, který je menší než předchozí, tká krásné plátno a zpívá a nohou si udává rytmus. Zpívá a usmívá se... Na koho? Pro sebe, nějakému vnitřnímu vidění. Zpěv je táhlý, ale přesto radostný.

            Zachytila jsem ho zvlášť, aby byl úplný, neboť Anna ho několikrát blaženě opakuje. Zpívá stále hlasitěji a jistěji, jako by rytmus písně nalezla ve svém srdci:

           

             Sláva všemohoucímu Pánu, který miluje Davidovy potomky!  

             Jeho neskonalá milost mi byla seslána s Nebes,  

             ze starého stromu vypučela nová větev a já jsem blažená.  

             Naděje zasela své semeno o svátcích světel;  

             provoněný vzduch měsíce nisanu vidí, jak klíčí.  

             Na jaře je moje tělo jako mandloň v květu.  

             V podvečer svého života cítí, že ponese své ovoce.  

             Na této větvi je růže, je z nejsladších plodů.  

             Hvězda, která se třpytí, mladý nevinný život.  

             Je to radost domu, manžela i manželky.  

             Chvála Bohu, Pánu, který se nade mnou smiloval.  

             Jeho světlo mi to oznámilo: přijde k tobě hvězda.  

             Sláva, sláva! To tobě bude patřit plod tohoto stromu,  

             první a poslední plod, svatý a čistý jako dar Páně.  

             To tobě bude patřit a skrze něho nastane radost a pokoj na zemi.  

             Leť, člunku. Tvé vlákno utká dětské plénky.  

             Dítě se brzo narodí! K Bohu jde jásavě má píseň.

           

            Jáchym vstupuje, když Anna svůj zpěv začíná po čtvrté. „Anno, ty jsi šťastná? Připadáš mi jako ptáče, prozpěvující si na jaře. Co je to za píseň? Nikdy jsem ji od nikoho neslyšel. Odkud pochází?"

            „Z mého srdce, Jáchyme." Anna vstává a jde, celá rozzářená, vstříc svému muži. Připadá mladší a krásnější.

            „Nevěděl jsem, že jsi básnířkou," říká její manžel a pohlíží na ni s neskrývaným obdivem. Nevěřilo by se, že jsou to dva staří manželé. V jejich pohledech je něha mladých snoubenců. „Když jsem slyšel, jak zpíváš, přišel jsem až zezadu ze zahrady. To už je něco let, co jsem neslyšel tvůj hlas zamilované hrdličky. Nechceš mi tu píseň zopakovat?"

            „Zazpívala bych ti ji, i kdybys o to nežádal. Synové Izraele vždycky svěřovali zpěvu nejhlubší volání svých nadějí, radostí, strastí. Svěřila jsem svému zpěvu úkol, sdělit sobě i tobě velikou radost. Ano, i sobě; je to tak velká věc, že byť jsem o ní zcela ujištěna, stále mi připadá neskutečná."

            A opět začíná zpívat, ale když dospěje k pasáži: „Na této větvi je růže, je z nejsladších plodů..." její zvučný kontraalt se rozechvěje a pak ustane. S radostným vzlyknutím pohlédne na Jáchyma, pozvedne ruce a zvolá: „Jsem matkou, můj milovaný!" a vrhne se mu do náruče, kterou jí rozevírá a ve které teď sevře svou šťastnou manželku.

            Nejcudnější a nejšťastnější objetí, které jsem kdy viděla, co jsem na světě. Cudné a horoucí ve své čistotě. Pak něžná výčitka do šedivých Anniných vlasů: „A ty jsi mi o tom neřekla?"

            „Chtěla jsem o tom napřed mít jistotu. Stát se v mém věku matkou... Tomu jsem opravdu nechtěla věřit... A nechtěla jsem ti způsobit trpké zklamání. Od konce prosince pociťuji obnovu svého nitra, rašení nového výhonu.

            Ale nyní na tom výhonu je plod, je to jisté… Vidíš? Toto plátno je už pro toho, který přijde."

            „Není to len, který jsi koupila v říjnu v Jeruzalémě?"

            „Je. Pak jsem ho upředla v očekávání a naději... Doufala jsem: Posledního dne, když jsem se v Chrámě modlila co nejblíže Božímu příbytku, jak jen to je ženě dovoleno... už bylo pozdě... vzpomínáš si, jak jsem řekla: »Ještě malou chvilku«, nemohla jsem se odtrhnout od toho místa, aniž bych neobdržela milost. Nuže: v šeru toho posvátného místa, jehož velikou přitažlivost jsem pociťovala celou svou duší, a kde jsem na Bohu, který je tam přítomen, chtěla vydobýt jeho »Ano«, jsem spatřila vycházet světlo, nádherný paprsek. Jasný a něžný jak měsíční světlo, ale přesto v sobě nesl zář všech perel a drahokamů země. Zdálo se mi, že jedna drahocenná hvězda Opony se odpojila a začala zářit nadpřirozeným světlem... Zdálo se mi, že zpod posvátné Opony ze samotné Slávy ke mně bleskem slétl oheň a přitom jako by nějaký nebeský hlas řekl:»Stane se ti, oč jsi žádala«. Právě proto zpívám, že ke mně přijde jedna hvězda. Kým bude náš syn, když se projevuje jako světlo hvězd v Chrámu... Myslím, že jsi viděl správně, když jsi na mě pohlížel jako na novou Annu Elkanovu. Jaké jméno dáme svému dítěti, které ve svém lůně cítím jako něžné šeptání potůčku, které ve mně hovoří údery svého srdéčka jako hrdlička, když ji držíme v dlaních?"

            „Bude-li to chlapec, dáme mu jméno Samuel. Bude-li to dcera, Hvězda. Slovo, jež ukončilo tvůj zpěv, kterým jsi mi chtěla učinit radost a říci mi, že jsem otcem; tvar, který na sebe vzala, aby se projevila v posvátném přítmí Chrámu."

            „Hvězda, naše hvězda. Ano, nevím, ale myslím, myslím si, že to bude dcera. Zdá se mi, že tak jemné laskání může pocházet jen od takové něžné maličké. Ve skutečnosti jako bych ji nenosila, nemám žádné obtíže. To nese ona mne po cestě plné blankytu a květů, jako bych byla malou sestřičkou svatých andělů a země byla už kdesi daleko...

            Často jsem slýchala, jak ženy říkají, že těhotenství přináší četné obtíže. Ale já nezakouším žádnou bolest. Cítím se silná, mladá a svěžejší, než když jsem ti dala svoje panenství kdysi v době svého mládí. Boží dcera - neboť je více Boží než naše, tento květ vyrašivší na uschlém kmeni - své mamince nezpůsobuje žádné obtíže. Přináší jí jen pokoj a požehnání: ovoce Boha, svého skutečného Otce."

            „Tak ji tedy nazveme Maria. Hvězda našeho moře, perla, štěstí. Je to jméno první velké ženy Izraele. Ale ona nikdy neurazí Pána. Jen jemu bude zpívat poému svého života, neboť je Jemu obětována: hostie ještě před vlastním narozením."

            „To je naše oběť Jemu, ano. Chlapec nebo děvče, toto dítě bude po tři léta naší radostí a pak ho dáme Pánu, a spolu s ním i nás, hostie, k Boží slávě."

            Už nevidím ani neslyším nic.

           

         Narození Panny Marie

            Vidím Annu, jak vychází ze zahrady. Je zavěšena do paže jedné své příbuzné, aspoň si to myslím, protože je jí podobná. Je v posledním období těhotenství a vyhlíží znaveně, snad i pro vedro.

            Přestože zahrada je stinná, vzduch je rozpálený, dusný. Ten vzduch by se dal krájet jako horké těsto, tak je těžký pod oblohou nemilosrdně azurovou, jen lehce cloněnou prachem rozptýleným v ovzduší. Musí už být dost dlouho sucho, protože země, tam kde nebyla zalévána, je doslova změněna ve velmi jemný bílý špinavě narůžovělý prach, zatímco v místech zalévání je temně hnědočervená - u kořenů rostlin a na záhonech, na kterých roste v řádcích zelenina, nebo kolem růžových keřů, jasmínů a jiných květin, které rostou obzvláště před krásnou pergolou; ta přetíná zahradu, vedoucí až do polí, jejichž úroda je už sklizena, na dvě poloviny. I tráva louky na konci pozemku je nízká a suchá. Jen na samé hranici, tam kde je plot z divokého hlohu, už posetého rubíny drobných plodů, je tráva zelenější a hustější, a tam také hledají pastvu ovce s malým pasáčkem.

            Jáchym se stará o zeleninu a olivovníky. Jsou s ním dva muži a pomáhají mu. Přes své stáří pracuje hbitě a s chutí.

            Ted právě otevírají malé příkopy na hranici jednoho pole, aby dali vodu žíznivým rostlinám. A voda si razí cestu a přetéká přes trávu a suchou zem a vytváří kruhy, které se chvíli třpytí jako nažloutlé krystaly, ale pak z nich jsou už jen temné kruhy mokré země kolem vinné révy a těžce obtížených olivových stromů.

            Anna jde zvolna stinnou pergolou, pod níž bzučí zlaté včely, dychtící po šťávě žlutých hroznových zrnek, a směřuje k Jáchymovi, který, jakmile ji zpozoruje, jí spěchá naproti.

            „Ty jsi přišla až sem?"

            „V domě je horko jako v peci."

            „A ty pro to trpíš."

            „To je jediné utrpení mých posledních okamžiků těhotenství. Je to utrpení všech: lidí i zvířat. Nezůstávej, Jáchyme, dlouho na slunci."

            „Voda, v kterou tolik doufáme již tak dlouho a která už tři dny se zdá tak blízko, dosud nepřišla a pole jsou spálená.

            Naštěstí máme pro sebe vydatný pramen. Otevřel jsem zavlažovací kanály: pro rostliny, jejichž listy povadly a jsou pokryty prachem, je to slabé ulehčení, ale aspoň neuschnou. Kéž by zapršelo!" Jáchym s obavou zemědělce zkoumá nebe, zatímco Anna se ovívá vějířem, který je snad udělán ze suchého palmového listu propleteného pestrobarevnými nitěmi, aby držel tvar.

            Příbuzná říká: „Támhle nad Velkým Hermonem se vynořují mraky. Vítr fouká od severu, osvěží nás a možná přinese vodu."

            „Ten se už tak zvedá tři dny, ale při východu měsíce zase ustává." Jáchym ztrácí naději.

            „Vraťme se do domu, zde se také těžko dýchá, a k tomu si myslím, že by bylo lépe se vrátit..." říká Anna, která ve tváři silně zbledla.

            „Máš bolesti?"

            „Ne, rozhostil se ve mně naopak veliký pokoj, jaký jsem pocítila v Chrámu, když mi byla udělena ona milost, a který jsem zakusila i tehdy, když jsem poznala, že se stanu matkou. Je to jako extáze. Sladká tělesná ospalost, zatímco duch jásá a zklidňuje se v pokoji, k němuž se nedá přirovnat nic lidského. Milovala jsem tě, Jáchyme, a když jsem vstoupila do tvého domu a když jsem si řekla: »Jsem ženou spravedlivého muže«, pocítila jsem pokoj, a cítila jsem tak pokaždé, když jsi z předvídavé lásky pečoval o svou Annu. Ale tento pokoj, který pociťuji teď, je něčím jiným. Poslyš: myslím, že je to onen pokoj, který jako líbezný olej zaplavil ducha našeho otce Jákoba po jeho snu o andělech. Anebo ještě lépe - který se podobá radostnému pokoji obou Tobiášů, když se jim zjevil Rafael.

            Proniká mnou hluboce, a tak jak ho zakouším, stále roste. Je to, jako bych se pozvedala do blankytných nebeských prostorů… a nevím proč, od okamžiku, kdy mám v srdci tuto pokojnou radost, rodí se v něm píseň: píseň Tobiášova. Zdá se mi, že byla napsána pro tuto hodinu… pro tuto radost… pro izraelskou zem.... pro hříšný Jeruzalém, kterému je nyní odpuštěno, ale když říkám: »Děkuj Pánu za všechno dobré, které ti udělil, a blahořeč Věčnému, aby v tobě znovu vybudoval svůj Svatostánek,« myslím, že ten, kdo v Jeruzalémě znovu vybuduje Stánek opravdového Boha, bude tato bytost, která se má narodit... A ještě si myslím, že ne o Svatém městě, ale o bytosti, která se má narodit, osud prorokoval prostřednictvím písně: »Zazáříš oslnivým světlem, před tebou se skloní všechny národy země, národy k tobě přijdou a budou ti přinášet dary, v tobě budou uctívat Pána a tvou zem budou ctít jako svatou, protože všichni budou požehnáni a shromáždí se před Pánem. Šťastni ti, kteří tě milují a těší se z tvého pokoje...« A první, kdo se z něho těší, jsem já, šťastná matka."

            Jak Anna říká tato slova, změní v obličeji barvu a rozzáří se jako bytost, která z měsíčního světla přešla k velikému ohni a naopak. Po tvářích jí stékají sladké slzy. Nevšímá si jich, ale šťastně se usmívá a za hovoru směřuje k domu, doprovázena svým manželem a příbuznou, kteří jí dojatě naslouchají.

            Spěchají, protože na obloze se rychle shromažďují mraky hnané silným větrem a krajina potemní a zachvívá se, oznamujíc bouři. Když dospějí na zápraží domu, oblohu prořízne namodralý blesk a první zaburácení hromu připomíná válení nějakého obrovského sudu, a do toho zvuku se mísí šelestění prvních kapek dopadajících na spálené listy.

            Všichni vstupují a Anna se vzdálí, zatímco Jáchym, k němuž se připojí jeho pomocníci, hovoří na zápraží  o vodě, tolik očekávané a která je pro vyschlou zem požehnáním. Ale radost je vystřídána obavou, protože se pozvedá strašlivá bouře, doprovázená blesky a mraky plnými krup.

            „Dojde-li k průtrži mračen, hrozny a olivy budou rozdrceny jako mezi mlýnskými kameny. Běda nám!"

            Pak se Jáchyma zmocnily další obavy, teď o jeho manželku, pro niž nastala chvíle porodu. Příbuzná mu oznamuje, že Anna vůbec netrpí. Ale Jáchym je neklidný. Příbuzná nebo jiné ženy, a mezi nimi i Alfeova matka, vycházejí z Annina pokoje s mísami pro teplou vodu a plátna, sušící se nad plameny ohně, který vesele a jasně plápolá v krbu velké kuchyně, a pokaždé se Jáchym ptá, co je nového, ale jejich prohlášení ho neuklidňují. Nelíbí se mu ani to, že Anna nenaříká. Říká:

            „Jsem muž a nikdy jsem nebyl porodu přítomen, ale vzpomínám si, že jsem slýchal říkat, že nepřítomnost bolestí je špatným znamením."

            Přichází večer, uspíšený bouří, která je neobyčejně zuřivá. Záplava vody, vítr, blesky, všechno dohromady mimo kroupy, které spadly někde jinde.

            Jeden z chlapců si toho zuření povšimne a prohlásí: „Jeden by řekl, že z pekla vyšel Satan se všemi ďábly.

            Podívejte se na ty černé mraky! Necítíš ve vzduchu pach síry? A co to podivné ječeni, ty výkřiky plné úpění a proklínání! Je-li to on, pak tento večer má vztek!"

            Druhý chlapec se směje a odpovídá: „Unikla mu velká kořist, anebo ho Michael praštil Božím bleskem a on z toho teď má useknuté rohy a spálené boky i ocas."

            Přibíhá jedna žena a volá: „Jáchyme, už přichází na svět! A všechno jde snadno a dobře!" a opět mizí s malou amforou v ruce.

            Bouře náhle ustane po jednom blesku tak mocném, že všechny tři muže odhodí proti zdi; na památku po něm zůstane v zemi před domem černá dýmající díra. Mezitím dveřmi Annina pokoje pronikne pláč, podobný nářku hrdličky a zároveň se po celé šíři oblohy rozloží obrovský půlkruh duhy. Vychází, nebo aspoň to tak připadá, z vrcholu Hermonu, který se, líbán slunečními paprsky, podobá alabastru nejněžnější narůžovělé bělosti. Pozvedá se na zcela pročištěném zářijovém nebi a prochází ovzduším zbaveným vší nečistoty; klene se nad galilejskými vrchy a rovinou, která se objevuje na jihu mezi dvěma fíkovníky, a další horou, a spouští se až daleko u obzoru, tam kde dalšímu rozhledu brání řetěz strmých hor.

            „Něco takového jsem ještě neviděl."

            „Dívejte, dívejte!"

            „Zdá se, jako by se ta duha klenula nad celou izraelskou zemí a k tomu, jen se podívejte, támhle vychází hvězda, a slunce ještě nezmizelo. Jaká hvězda! Září jako obrovský diamant!"

            „A támhle je měsíc! A je v úplňku a přitom do něho chybějí ještě tři dny! Ale dívejte se na tu nádheru!"

            Přicházejí ženy s růžovým buclatým děťátkem v bílém plátně a šťastně se usmívají.

            Je to Maria, Maminka! Docela maličká Maria, která by mohla spinkat v náručí dítěte. Maria o nic delší než paže, s hlavičkou jako ze slonoviny lehce zabarvené do růžová a s karmínovými rtíky, které už nepláčou, ale instinktivně naznačují sání, jsou však tak malé, že není jasné, jakým způsobem dokážou uchopit bradavku prsu; s malým nosíkem mezi dvěma oblými tvářičkami; a když se otevřou její očička, setkáme se se dvěma kousky nebe, dvěma nevinnými blankytnými body mezi jemnými, téměř zlatě plavými řasami. I vlásky na kulaté hlavě mají zlatě plavé zabarvení, jaké mívá jistý druh bílého medu.            

            Co se týče uší, dvě malé škebličky celé růžové a průsvitné, dokonalé. A ručičky… Čím jsou tyto dvě malé věcičky, které se zmítají ve vzduchu a pak končí v pusince? Jsou teď zavřené jako dvě poupata růže, která pronikla zeleným obalem a teď ukazují bílé hedvábné květy; a otevřou-li se, řeklo by se, že jsou dvěma skvosty ze slonoviny nebo nepatrně narůžovělého alabastru s pěti světle granátovými nehtíky. Jak to tyto ručičky jen dokáží, aby osušily tolik slz? A kde jsou nohy? Pro tuto chvíli jsou zahaleny do plátěných plenek. Ale teď příbuzná usedá a odkrývaje. Ó, nožičky. Jejich chodidla jsou škebličkami barvy korálu a nárty jsou také škebličkami, ale ze sněhu protkaného azurovými žilkami. Prstíky jsou mistrovským dílem liliputánského sochařství a i ony jsou korunovány světle granátovými šupinkami. Ale kde se najdou sandálky, až tyto nožičky panenky budou činit první krůčky, tyto nožičky tak malé, že se ptáme, jak budou moci povstat? A jak tyto nožky vydrží onu tak tvrdou cestu a snesou tolik bolesti pod křížem?

            Ale teď se o tom neví, a tak se všichni usmívají, když vidí tyto zmítající se krásné nožky, miniaturní buclatá stehna, vytvářející s bříškem dolíčky a záhyby, tuto šíji, vystupující z dokonalého hrudníčku. Pod jeho bělostným hedvábím lze vidět pohyby dýchání a přiložíme-li k němu rty k polibku, jak to právě činí šťastný otec, uslyšíme bít malé srdíčko... srdíčko, které je nejkrásnější ze všech, jež země kdy v průběhu staletí nosila: jediné lidské neposkvrněné srdce.

            A záda? Teď ji právě obracejí a je vidět křivku boků, pak buclatá ramínka a růžovou šíji. Ale hle: hlavička se zvedá na oblouku páteře a řeklo by se, že je to hlavička ptáčete, kolem sebe si prohlížejícího nový svět, který právě objevuje. Malým zaplakáním protestuje, že ji takto ukazují, ji, tak čistou, cudnou, očím tolika lidí, ji, kterou už nikdo nikdy neuvidí nahou, provždy Pannu, Svatou a Neposkvrněnou. Přikryjte, přikryjte to poupě lilie, které se na zemi nikdy neotevře a které vydá svůj květ ještě krásnější než je samo a přitom zůstane poupětem. Teprve v nebi rozevře lilie Trojjediného Boha všechny své korunní plátky, protože tam nahoře není prach, který by i nechtě mohl zneuctít tuto čistotu. Protože tam nahoře bude přijat před zraky celého Nebe Ten, který teď už za málo let v ní bude přebývat, skryt v srdci bez poskvrny: Otec, Syn, Snoubenec.

            Teď už je Maria opět v plenkách a v náruči svého pozemského otce, na něhož je podobná. Nyní ovšem ještě ne.

            Teď je pouhým náčrtem člověka. Chci říci, že se mu bude podobat, až dospěje v ženu. Z matky nemá nic. Od otce má zabarvení pleti a barvu očí i vlasů, které jsou teď šedivé, ale jistě bývaly plavé, jak to naznačuje obočí. Po otci má i rysy obličeje, ovšem dokonalejší a jemnější, protože je to žena, a jaká Žena! Po otci má i úsměv a pohled, gesta i postavu. Myslím-li na Ježíše, jak ho vidím, shledávám, že Anna dala svou postavu a barvu pleti s nádechem tmavšího odstínu slonové kosti svému Vnukovi. Maria nemá Anninu statnou postavu vznosné a pružné palmy, ale otcovu ušlechtilost.

            Ženy ještě hovoří o bouři a zázraku měsíce, hvězdy a obrovské duhy, zatímco s Jáchymem vstupují do pokoje šťastné matky a odevzdávají jí děťátko.

            Anna se usmívá při své myšlence: „Je to Hvězda," říká. „Její znamení je na nebi. Maria, duha míru! Maria, má hvězda! Maria, zářivá luna! Maria, naše perla!"

            „Ty ji jmenuješ Maria?"

            „Ano. Maria, hvězda, perla, světlo, pokoj..."

            „Ale její jméno také znamená hořkost... Nebojíš se, že jí přinese neštěstí?"

            „Je s ní Bůh. Je Boží ještě předtím, než začala existovat. Bůh ji povede po svých cestách a všechna hořkost se promění v rajský med. Nyní jsi u své maminky... ještě na chvíli, než budeš zcela Boží..."

            A vidění končí prvním spánkem Anny jako matky a Marie, jejího dítěte.

           

            Ježíš promlouvá: „ Vstaň a pospěš si, má malá přítelkyně. Vřele si přeji povznést tě se sebou do nebeského blankytu rozjímání o Mariině Panenství. Vyjdeš odtud s duší tak svěží, jako bys právě byla stvořena Otcem, malá Eva, dosud nevědoucí o svém těle. Vyjdeš odtud s duchem plným světla, protože se pohroužíš do mistrovského Božího díla. Vyjdeš odtud s celou svou bytostí překypující láskou, protože porozumíš, jak dovede milovat Bůh. Hovořit o Mariině početí, o Neposkvrněné, znamená hroužit se do blankytu, světla, lásky. Pojď a přečti si o její slávě v knize Předků (Přísloví 8, 22-30):

           

             Bůh mě vlastnil od počátku svých děl,  

             od počátku, před stvořením.  

             Ustanovil mě od pradávna, dokud ještě země nebyla stvořena.  

             Myslil na mě,  

             když ještě propasti neexistovaly.  

             Prameny živé vody ještě nevytékaly

             a hory se netyčily svými mohutnými hřebeny

             a kopce nebyly vystaveny slunci,  

             když jsem byla zplozena.  

             Bůh ještě neučinil zem, řeky a osu světa

             a já už jsem byla.  

             Když připravoval nebesa,  

             byla jsem přítomna;  

             když podle nevývratného zákona     

             uzavřel propast pod klenbou nebes;  

             když ve výšinách zajišťoval

             stabilitu nebeské klenby

             a učinil prameny živé vody;  

             když moři dal jeho vymezení

             a jeho spoustám vody uložil zákony;  

             když nařídil vodám,  

             aby nepřestupovaly svoje hranice;  

             když vymezoval základy země,  

             byla jsem s ním při pořádání všech věcí.  

             V radosti bez konce

             jsem si hrála uprostřed vesmíru...

             Tato slova jste vztahovali k Moudrosti, ale hovoří se zde o Ní: o Matce plné krásy, svatosti, o Panně, Matce Moudrosti, jíž jsem já osobně, já, který s tebou hovořím. Chtěl jsem, abys první verš této hymny napsala do záhlaví této knihy, která o ní hovoří, aby se poznalo a vědělo, že Maria je Boží útěchou a radostí, důvodem ke stálé, dokonalé, intimní radosti tohoto Trojjediného Boha, který vám vládne a miluje vás a kterému člověk dal tolik podnětů ke smutku. Je důvodem, pro který obnovuje lidský rod, i když po první zkoušce si zasloužil zničení; je důvodem k odpuštění, které jste obdrželi.  

             Mít Marii a být jí milován. Ó, to skutečně stálo za to stvořit člověka, nechat ho žít, rozhodnout, že mu bude odpuštěno, aby Bůh mohl mít i tuto krásnou Pannu, svatou Pannu, neposkvrněnou Pannu, Pannu plnou lásky, milovanou dceru, přečistou Matku, milující Snoubenku! Bůh vám dal mnoho a dal by vám ještě více, jen aby vlastnil Stvoření, které je jeho potěšením, Slunce svého slunce, Květinu své zahrady. A stále vám jejím prostřednictvím dává, na její prosby, jí pro radost, protože její radost se mísí s Boží radostí a zvětšuje zář, z které vystupují paprsky světla, velkého světla Ráje; a každý paprsek je milostí pro svět, pro lidský rod, i pro samotné blažené, kteří odpovídají zářivým zvoláním aleluja na každý Boží zázrak, stvořený Trojjediným Bohem v touze, aby viděl radostný úsměv Panny...  

             Nejvyšší Inteligence, které nic není neznámo, věděla ještě předtím, než existoval člověk, že bude prostřednictvím své svobodné vůle zlodějem a vrahem. A protože věčná Dobrota je bez hranic, myslela ještě předtím, než došlo ke hříchu, na prostředek, jakým způsobem ho zničit. Prostředek: Já, Slovo. Nástroj, který měl z prostředku vytvořit účinný nástroj: Maria. A tak byla ve vznešené Boží Myšlence stvořena Panna.

             Všechny věci byly stvořeny pro Mne a skrze Mne, milovaného Syna Božího.  

             Já jako Král bych měl mít pod svýma nohama božského Krále takové koberce a ozdoby, jaké nevlastnil nikdy žádný královský dvůr, a měly mě obklopovat zpěvy a hlasy služebníků, jaké dosud neměl žádný vládce, a květiny a drahokamy, všechno vznešené a nádherné, všechno, co je jemné, příjemné, všechno, na co vůbec Bůh může pomyslet. Ale měl jsem být tělem a ne pouze duchem. Tělem, abych spasil těla. Tělem, abych tělům dodal vznešenosti, abych tělo vynesl na nebesa mnoho století před určenou dobou. Neboť tělo obývané Duchem je

             Božím mistrovským dílem a právě pro ně byla stvořena Nebesa.  

             Abych mohl být tělem, potřeboval jsem matku. Abych byl Bohem, potřeboval jsem otce, který je Bohem. Právě proto Bůh stvořil Snoubenku a řekl jí: „Pojď se Mnou. Po mém boku pohleď na vše, co jsem učinil pro našeho syna. Pohleď a zaraduj se, věčná Panno, věčné Dítě, a nechť tvůj úsměv zaplní Nebesa a nechť andělům udává tón a Ráj naučí nebeské harmonii. Dívám se na tebe a vidím, jakou budeš, ó, neposkvrněná Ženo, která jsi teď ještě jen duchem: duchem, v kterém mám zalíbení. Dívám se na tebe a blankyt tvého pohledu dávám moři a obloze, barvu tvých vlasů zlatým zrnům, tvou bělost liliím a růžovou barvu tvé jemné pleti růžím, perly jsou tvé malé zoubky. Sladké jahody jsem učinil při pohledu na tvá ústa, do hrdla slavíků jsem vložil noty tvého zpěvu a hrdličce tvůj pláč. Tak jak čtu tvé budoucí myšlenky a naslouchám tlukotu tvého srdce, mám po ruce model a vedení pro další tvorbu. Pojď, má radosti, světy jsou zde pro tvou zábavu, dokud jsi ještě v mé myšlence tančícím světlem; zde jsou světy pro tvůj úsměv, pro tebe jsou girlandy hvězd a náhrdelníky souhvězdí, měsíc pod tvýma něžnýma nohama, učiň si stuhu z hvězd mléčné dráhy. Pro tebe jsou hvězdy i planety. Pojď a raduj se z pohledu na květiny, se kterými se bude bavit tvé Dítě a které budou polštářkem pod hlavu tvého Syna. Pojď a dívej se, jak tvořím stáda a ovce, orly i holuby. Buď vedle mne, když tvořím podloží moří a koryta řek, když vztyčuji hory a pokrývám je sněhem a lesy, když seju obilí a sázím stromy a vinice a olivovník pro tebe, má Mírumilovná, i vinici pro tebe, můj Výhonku, který poneseš eucharistický Hrozen.

             Přiběhni, leť, jásej, má Krasavice, a připrav vesmír z hodiny na hodinu se tvořící, aby mě miloval, Přelíbezná, a nechť tvým úsměvem ještě více zkrásní, Matko mého Syna, Královno mého Ráje, Lásko svého Boha..

             Pojď za mnou, ty, která smazáváš hořkost lidského nevděku. Tebou se Satanovi pomstím.«

             Proti muži a ženě, zkaženým Satanem, chtěl Bůh postavit Muže zrozeného ze Ženy, Bohem tak povznesené, že by počala, aniž by poznala muže: Květinu, která zrodí Květinu, aniž potřebovala hmotného oplodnění, ale která se stane Matkou účinkem pouhého polibku Slunce na neporušený kalich Lilie - Marie.  

           

            Boží pomsta!

           

             Sípej, Satane, nenávistí, zatímco Ona se rodí. Taková malá dívenka tě porazila! Ještě předtím, než ses stal vzbouřencem, potměšilcem, kazisvětem, jsi byl už poražen a Ona se stala Vítězkyní nad tebou. Tisíce armád seřazených k bitvě nic nezmohou proti tvé moci. Zbraně padají z rukou mužů v boji s tvou zlobou, ty, neustálý kaziteli, a není větru dosti silného, aby rozptýlil zápach tvého dechu. A přesto tato dětská pata, tak růžová jako vnitřek růžové kamélie, tak hebká a jemná, že hedvábí je ve srovnání s ní drsné, která je tak maličká, že by se vešla do kalichu tulipánu a mohla si z tohoto rostlinného saténu učinit střevíček, nuže, právě ta tě beze strachu drtí a zavírá do tvé sloje. I pouhý pláč tohoto dítěte tě obrací na útěk, tebe, který se neobáváš armád, a jeho dech očisťuje svět od tvého zápachu. Jsi poražen. Jeho jméno, jeho pohled, jeho čistota jsou: kopí, blesk a kámen tebou pronikající, přibíjející tě k zemi, zavírající tě do tvého pekelného doupěte, ó, Zlořečený, který jsi Bohu odňal radost být Otcem všech stvořených lidí!  

             Vznešená Boží pomsta nad pomstou Satanovou spočívala v tom, že Bůh přivedl své tvory k vrcholné dokonalosti, která aspoň v jednom tvoru neutralizovala jakoukoliv vzpomínku na lidství přístupné jedu Satanovu...  

             U Panny není ani stopy po náklonnosti k hříchu. Její duše se projevuje ve vší kráse a neporušenosti, jako když ji myslel Otec a spojoval v ní všechny milosti. To je Panna, Jediná, Dokonalá, Úplná. Zůstává, tak jak byla myšlena, tak jak byla zplozena. Jako taková je korunována a zůstává věčně. Panna. Propast nedotknutelnosti, čistoty, milosti, která se ztrácí v Propasti, odkud vzešla, v Bohu, naprostá a nejdokonalejší Nedotknutelnost, Čistota, Milost.  

             Toto je tedy pomsta Trojjediného Boha. Proti všem zneuctěným tvorům pozvedá tuto Hvězdu dokonalosti..."

           

         Za tri roky budeš zde

            Vidím Jáchyma a Annu se Zachariášem a Alžbětou. Vycházejí z jednoho domu v Jeruzalémě, jistě z domu přátel nebo příbuzných. Směřují do chrámu k obřadu očisťování.

            Anna má v náručí dítě celé zavinuté do plenek a ještě k tomu zabalené do lehké vlněné pokrývky, která je jistě jemná a teplá. S jakou starostlivostí a láskou nese a opatruje svého tvorečka a každou chvíli pozvedá okraj jemné a teplé látky a dívá se, zda se Marii dobře dýchá, a opět ji zakrývá, aby ji uchránila před studeným vzduchem krásného, ale studeného dne uprostřed zimy!

            Alžběta má v rukou balíčky. Jáchym vede na provaze dva tučné a velmi bílé beránky, spíše už ovce než jehňátka.

            Zachariáš nenese nic. Je velmi hezký ve svém bílém lněném šatě, který lze zahlédnout pod těžkým, rovněž bílým vlněným pláštěm. Zachariáš mnohem mladší než tehdy, jak jsem ho viděla při Křtitelově narození, a plný síly. I Alžběta je ženou zralého věku, ale dosud svěžího vzhledu. Pokaždé, když se Anna podívá na dítě, i ona se okouzleně skloní nad jeho spící tvářičkou. Alžběta je velmi hezká ve svém blankytném, poněkud nafialovělém oděvu se závojem, pokrývajícím jí hlavu a splývajícím jí na ramena a plášť poněkud tmavšího odstínu.

            Ale obzvláště slavnostní ve svých svátečních oděvech jsou Jáchym s Annou. Jáchym proti svému zvyku nemá tmavohnědou tuniku, ale dlouhý, temně červený šat a třásně na jeho plášti jsou zcela nové a pěkné. Na hlavě má jakousi pravoúhlou roušku obtočenou kruhovou stuhou z kůže. Všechny jeho svršky jsou nové a jemné.

            Anna! Ó, dnes to není temný šat! Má oděv lehounce světložlutý, téměř barvy staré slonoviny, v pase, u krku a v zápěstích sepjatý zlatostříbritou stuhou. Hlava je pokryta velmi jemným závojem jakoby z damašku, na čele rovněž přidržovaným tenkou drahocennou sponou. Na krku má zlatý náhrdelník a kolem zápěstí náramky. Řeklo by se -

            opravdová královna, tak důstojná je ve svém šatu a zejména světložlutém plášti lemovaném pestrobarevnou vyšívanou ozdobou.

            „Připadáš mi jako v den svého sňatku. Tehdy jsem ještě byla pouhé děvče, ale přesto si dosud vzpomínám, jak jsi byla krásná a šťastná," říkají Alžběta.

            „Teď jsem ještě šťastnější... Pro tento obřad jsem si chtěla obléknout stejný šat. Uschovala jsem si ho pro tento sváteční den... a už jsem nedoufala, že si ho kdy obléknu."

            „Pán tě velice miluje," říká s povzdechem Alžběta. „Právě proto mu dávám, co mám nejraději: tento svůj květ."

            „Jak si ho dokážeš odtrhnout od prsou, až přijde čas?" „Rozpomenu se, že jsem ho neměla a že mi ho dal Bůh.

            Budu v té chvíli ještě šťastnější; až ji budu mít v Chrámě, řeknu si: »Modlí se před Svatostánkem, modlí se k Bohu Izraele i za svou maminku«. A budu klidná. A zakusím ještě větší pokoj, až si řeknu: »Je celá jeho. Až ti dva starci, kteří ji obdrželi z Nebe, už nebudou, On, Věčný, bude stále jejím Otcem.« Věř mi, mám o tom jistotu. Toto dítě nám nepatří. Já jsem už nebyla ve věku, kdy bych ho mohla mít... To On ho vložil do mého klína jako božský dar, aby otřel mé slzy, upevnil naši víru a modlitby. Ona tedy patří Jemu. Co se týče nás, my jsme jen šťastnými opatrovníky... Nechť je za to chválen!" Přicházejí k chrámovým zdem.

            „Běžte k Nikanorově bráně a já zatím jdu upozornit kněze; pak za vámi přijdu," říká Zachariáš. A zmizí za jednou arkádou, kterou se vchází na nádvoří obklopené loubími.

            Skupina jde dál po několika terasách, ležících vždy o něco výše, protože celý chrámový soubor není na jedné úrovni, ale je stupňovitě rozložen na několika úrovních. Na každou úroveň se dostaneme po schodech a na každé jsou malá nádvoří, loubí a vstupní portály nádherně provedené v mramoru, bronzu a ve zlatě.

            Ještě předtím, než dospěli k místu schůzky, se zastavili a vybalili přinesené věci, a to něco jako koláče - velké, ploché velmi mastné, bílou mouku, dvě hrdličky v kleci z vrbových proutků a dvě velké stříbrné mince...

            A zde je krásná Nikanorova brána, celá z masivního bronzu vykládaného stříbrem. Zachariáš stojí po boku kněze, vznešeného ve svém lněném šatu. Anna byla pokropena vodou, patrně očistnou, načež jí nařídili, aby přistoupila k obětnímu oltáři.

            Dítě už není v matčině náruči. Vzala ho Alžběta a zůstala venku před vchodem. Jáchym zatím vstupuje za svou ženou a táhne za sebou vzpouzející se ovečku, která bečí. A já...zavírám oči, abych neviděla to zabíjení.

            Nyní je Anna očištěna.

            Zachariáš říká potichu pár slov svému kolegovi, který mu naslouchá s úsměvem. Načež se kněz připojí ke skupině, která se opět vytvořila, blahopřeje otci i matce k jejich radosti a víře v slib a přijímá druhého beránka, mouku a koláče.

            „Tato dcera je tedy zasvěcena Pánu? Bude ji provázet jeho požehnání a vás také. Zde přichází Anna. Bude jednou z jejích učitelek: Anna Fanuelova z rodu Azerova. Pojď, ženo. Toto dítě je nabídnuto Chrámu, ty budeš jeho učitelkou a pod tvým dohledem vyroste ve svatosti. Jeho oslavná hostie."

            Anna Fanuelova, celá v bílém, hladí dítě, které se probudilo a hledí svýma nevinnýma a udivenýma očima na všechnu tu bělost, na to všechno zlato, které září na slunci.

            Obřad je zřejmě u konce. Neviděla jsem žádný zvláštní obřad k obětování Marie. Snad stačilo o tom říci knězi a zejména Bohu na tomto posvátném místě.

            „Ráda bych učinila dar Chrámu a podívala se tam, kde jsem před rokem spatřila světlo," říká Anna.

            Jdou tam, doprovázeni Annou Fanuelovou. Přesně vzato nevstupují do chrámu. Stojí před dokořán rozevřenými vraty a hledí do polotemného vnitřku, odkud vycházejí sladké zpěvy dívek a kde září drahocenná světla, rozlévající jas po hlavách dvou bíle zahalených řad: dvou opravdových řad lilií.

            „Za tři léta tam budeš také, má Lilie," slibuje Anna Marii, která hledí dovnitř jakoby uchvácena a usmívá se a naslouchá táhlému zpěvu.

            „Zdá se, jako by rozuměla," říká Anna Fanuelova. „Je to krásná holčička. Bude mi tak drahá, jako by byla moje.

            Slibuji ti to, matko, pokud mi to věk dovolí uskutečnit."

            „Budeš zde, ženo," říká Zachariáš. „Ty ji přijmeš mezi zasvěcené dívky. Já zde budu také. Chci zde toho dne být, abych jí řekl, aby se za nás modlila od samého vstupu," a pohlédne na svou ženu, která mu rozumí a povzdechne.

            Obřad je skončen a Anna Fanuelova se vzdálí, zatímco ostatní vycházejí z Chrámu a hovoří mezi sebou.

            Slyším, jak Jáchym říká: „Dal bych nejen své dva nejlepší beránky, ale za tuto radost a ke chvále Boží bych je dal všechny!"

            Nic jiného už nevidím.

           

         Malá Maria

            Opět vidím Annu. Sedí na konci stinné pergoly a šije. Má na sobě pískově šedý oděv, velmi jednoduchý a volný, snad proto, že musí být velké horko.

            Na druhém konci pergoly je vidět žence, jak sekají trávu. Ale určitě to nejsou první sena, protože hrozny se už vybarvují do zlatová a velká jabloň ukazuje mezi svými temnými listy plody, které právě dostávají jasné zabarvení jakoby žlutého a červeného vosku. A také na pšeničném poli už je jen strniště, kde se zlehka vlní plamínky máku a kde se vzpřímeně a nepohnutě tyčí chrpy, paprsčité jako hvězdy a blankytné jako obloha Východu.

            Stinnou pergolou přichází docela maličká Maria, ale už hbitá a samostatná. Jde jistým krokem a svými bílými sandálkami nezakopává o kameny. Už začíná mít svou něžnou vlnivou chůzi holubičky. Je celá v bílém, jako holoubátko, ve volných vlněných šatičkách, které jí sahají až k nártům a u krku jsou staženy blankytně modrou šňůrkou, s krátkými rukávy, které odkrývají její buclatá předloktí. Se svými hedvábnými, medově světlými vlásky, jen zlehka zvlněnými a ukončenými kadeřemi, se svýma nebeskýma očima, něžnou, mírně zarůžovělou a usměvavou tváří se podobá malému andílkovi. I vánek, který provívá jejími širokými rukávy a nadouvá jí v ramenou šaty, jí dodává vzhled malého andílka s napolo rozevřenými křídly k letu.

            V ručičkách nese vlčí máky, chrpy a jiné květiny, které rostou v obilí, ale jejichž jména neznám. Jde krokem, ale jakmile se přiblíží ke své matce, rozběhne se. Radostně zvolá a jako malá hrdlička zastaví svůj let na mateřských kolenou, která se pootevřou, aby ji přijala. V té chvíli matka odkládá svou práci stranou, aby se dítě nepíchlo, a rozevírá náruč k objetí.

            „Mami, mami!" Malá hrdlička je skryta v hnízdě mateřských kolenou, se svýma nožičkami na krátké trávě a svou tvářičkou v mateřském klíně. Teď už je vidět jen její krček s jasně zlatými vlásky a Anna se sklání a s láskou ji políbí. Potom hrdlička pozvedá hlavičku a podává matce květiny. Všechny jsou pro maminku a o každé květině vypráví příběh, který si vymyslela.

            Tato velká květina blankytné barvy, to je hvězda, která sestoupila s nebes, aby mamince přinesla Pánův polibek.

            Nechť proto tuto nebeskou květinku přitiskne na srdce a pocítí v ní vůni Boha.

            A tato druhá, světle modrá jako oči tatínkovy, nese na svých listech vepsáno, že Pán má tatínka pro jeho dobrotu velice rád.

            A tento malý, docela maličký kvítek (je to pomněnka), ten udělal Pán, aby řekl Marii, že ji velmi miluje.

            A tyto červené, zdalipak je maminka zná? To jsou kousíčky šatu krále Davida, namočené v krvi nepřátel Izraele a rozseté po vítězném bitevním poli. Zrodily se rovnou z oněch kousíčků královského šatu roztrhaného v hrdinném boji pro Pána.

            Zato tento bílý a něžný květ, který jako by byl vytvořen sedmi hedvábnými kalíšky, hledícími k nebi, plný vůně a který se narodil zde u pramene - to jí ho v trní utrhl sám tatínek - je udělán z oděvu, který měl král Šalamoun, když téhož měsíce už před tolika lety kráčel v hedvábném bílém šatu před zástupy Izraelců před Archou a Svatostánkem a jásal, neboť oblak se navrátil a zahalil svatostánek slávou. A Šalamoun zapěl svou radostnou píseň a modlitbu.

            „Chtěla bych být stále jako tato květina a jako ten moudrý král bych chtěla zpívat po celý život píseň a modlitbu před Svatostánkem," zakončuje Mariina pusinka.

            „Má radosti! Odkud znáš tyto svaté věci? Kdo ti o nich řekl? Tvůj otec?"

            „Ne. Nevím, kdo. Myslím, že je znám odjakživa. Ale snad mi o nich hovoří někdo, koho nevidím. Snad jeden z andělů, kterým Bůh ukládá, aby hovořili k lidem, kteří jsou dobří. Maminko, budeš mi ještě o tom povídat?"

            „Ó, má dceruško, který příběh bys ještě ráda poznala?"

            Maria uvažuje, vážná a soustředěná. Bylo by třeba ji namalovat, aby byl její výraz zvěčněn. Na její dětské tvářičce se zrcadlí stín jejích myšlenek. Úsměvy i povzdechy, sluneční paprsky i stíny mraků, tak jak přemýšlí o dějinách Izraele. Pak si zvolí: „Ještě o Gabrielových slovech Danielovi, kterými byl přislíben Kristus."

            A naslouchá s očima zavřenýma a pomalu opakuje slova, která matka říká, jako by si je chtěla lépe zapamatovat.

            Když Anna skončila, táže se jí: „Kolik času ještě chybí do příchodu Emanuela?"

            „Přibližně třicet let, drahoušku."

            „Ještě tak dlouho! A já budu v Chrámě... Řekni mi: Budu-li se ve dne v noci mnoho, mnoho modlit a budu-li za tím účelem chtít, abych po celý život patřila jen Bohu, učiní mi Věčný tu milost a dá svému lidu Mesiáše dříve?"

            „Nevím, moje milovaná. Prorok řekl: »Sedmdesát týdnů.« Věřím, že proroctví nelže, ale Pán je tak dobrý," spěchá Anna k tomu připojit, když vidí, jak se ve zlatých řasách její maličké objevily slzy. „Myslím, že budeš-li se mnoho, mnoho, mnoho modlit, vyslyší tě."

            Do tvářičky zlehka pozdvižené k matce se vrátí úsměv a ve slunečním paprsku, který pronikl mezi révovými listy, se třpytí ony slzičky ustávšího pláče jako dvě kapky rosy zavěšené na jemných stoncích alpského mechu.

            Tak tedy já se budu modlit a zůstanu kvůli tomu pannou."

            „Víš však, co to znamená?"

            To znamená nepoznat lásku mužovu, ale jen lásku Boží. To znamená nemyslet na nikoho jiného než na Pána. To znamená ve svém těle zůstat dítětem a ve svém srdci andělem. To znamená mít oči, aby hleděly jen na Pána, uši, aby mu naslouchaly, ústa, aby ho chválila, ruce, aby se nabízely jako hostie, nohy, aby ho rychle následovaly, srdce a život, aby mu daly vše."

            „Požehnaná! Ale to tedy nebudeš nikdy mít děti, a ty máš přece tak ráda maličké a jehňátka a hrdličky...víš? Pro ženu je dítě jako to bílé a kudrnaté jehňátko, jako malá holubička s hedvábným peřím a korálovým zobáčkem; můžeš ho milovat, pokrývat polibky a naslouchat mu, jak ti říká »Maminko.«

            „Nevadí. Já budu Boží. V Chrámě se budu modlit. A snad jednoho dne spatřím Emanuela. Panna, která má být jeho matkou, jak říká velký prorok, se už přece musela narodit a je už v Chrámě... Budu jí družkou...a služebnicí. Ó, ano, kdybych se s ní skrze božské světlo seznámila, chtěla bych jí sloužit, té blahoslavené! A ona mi potom přinese svého Syna, zavede mě k němu a já budu sloužit i jemu. Pomysli, maminko...sloužit Mesiáši!" Maria je uchvácena touto myšlenkou, která ji současně povznáší i umrtvuje. S ručičkami zkříženýma na prsou a hlavičkou nakloněnou poněkud kupředu je celá rozpálená a připadá jako dětská reprodukce Zvěstování Panny Marie. Pak pokračuje:

            „Jen jestli mi izraelský Král, Boží Pomazaný dovolí, abych mu sloužila?"

            „O tom nepochybuj. Neříká král Šalamoun: „Má šedesát královen a osmdesát dalších žen a nesčetné dívky. Uvidíš, na Králově dvoře bude nesčíslně panen, které budou sloužit svému Pánu."

            „Ó, tak tedy vidíš, že musím být pannou? Musím. Přeje-li si za matku pannu, znamená to, že panenství má rád nade všechno. Chtěla bych, aby mne, svou služebnici, miloval pro panenství, které mě aspoň trochu připodobní jeho milované Matce... Ano...právě toto bych si přála... Chtěla bych být také hříšnicí, velikou hříšnicí, kdybych se neobávala, že urazím Pána... Řekni mi, maminko, může být někdo hříšníkem z lásky k Bohu?"

            „Ale co to říkáš, můj poklade? Nerozumím ti."

            „Chtěla jsem říci - být hříšníkem, aby byl milován Bohem, který se stane Spasitelem. Zachraňuje se přece, co je ztraceno, že ano? Chtěla bych být zachráněna Spasitelem, aby na mne hleděl s láskou. Právě proto bych chtěla hřešit, ale aniž bych učinila hřích, který by mu byl odporný. Jak mě může zachránit, neztratím-li se?"

            Anna je zmatená. Už neví, co by odpověděla.

            Na pomoc jí přijde Jáchym, který se nehlučně přiblížil za živým plotem z vinné révy. „Miloval tě už předtím, protože ví, že ho miluješ a že chceš milovat jen jeho. Právě proto jsi už vykoupena a můžeš být pannou, jak si přeješ," říká Jáchym.

            „Opravdu, tatínku?" Maria se přitiskne k jeho kolenům a hledí na něho svými jasnými hvězdami očí, tolik se podobajících jeho očím, a tak šťastna z naděje, kterou jí dal.

            „Skutečně, můj miláčku. Podívej, přinesl jsem ti malého vrabčáka, který se poprvé proletěl u studny. Mohl jsem ho nechat být, ale jeho slabá křídla a tenké nožičky neměly dost sil, aby ho opět pozvedly a podržely na kluzkém okraji roubení. Byl by spadl do vody. Nečekal jsem, až se neštěstí přihodí. Vzal jsem ho a dávám ti ho. Uděláš s ním, co budeš chtít. Ve skutečnosti byl zachráněn ještě předtím, než se dostal do nebezpečí. Stejně tak to učinil Bůh s tebou. Teď mi tedy řekni, Maria: Měl jsem toho vrabčáka raději ted, když jsem ho zachránil před pádem, anebo potom, když bych ho vyprošťoval z nebezpečí až po pádu?"

            „Měl jsi ho raději právě teď, když jsi nedovolil, aby zahynul ve studené vodě."

            „Vidíš. I Bůh tě miloval předem, neboť tě zachránil dříve, než jsi zhřešila."

            „A já ho tedy budu milovat ze všech sil. Malý pěkný vrabčáku, budu jako ty. Pán nás miloval oba stejně, když nám učinil dar spásy... Teď se o tebe budu starat a pak tě nechám, abys odletěl.

            Ty budeš chválit Boha v lese a já v Chrámě a budeme říkat: »Pošli, pošli Toho, kterého jsi přislíbil.« Ó, tatínku, kdy mě zavedeš do Chrámu?

            „Brzo, má perlo, ale nebude ti líto, že opustíš svého otce?"

            „A jak! Ale ty přijdeš... a pak, kdyby to nebylo bolestné, jakou by to bylo obětí?"

            „A ty na nás budeš vzpomínat?"

            „Stále. Po modlitbě za Emanuela se budu modlit za vás. Nechť vám Bůh dá radost a dlouhý život... až do dne, kdy On bude Spasitelem. Potom mu řeknu, aby vás vzal a zavedl do nebeského Jeruzaléma."

            Vidění mizí ve chvíli, kdy Marii bere Jáchym do náruče.

            Ježíš promlouvá: „ Už slyším komentáře malicherných doktorů: »Copak může takto mluvit dítě, které ještě nemá tři roky? To je přehnaném Inteligence není dána všem stejným způsobem a ve stejném věku. Církev určila 7 let za věkovou hranici odpovědnosti, odkdy i opožděné dítě může rozlišovat aspoň tím nejjednodušším způsobem dobro a zlo. Ale jsou děti, které mnohem dříve dokážou rozlišovat, činit předsevzetí a chtít rozumem už dostatečně vyvinutým. Malá Ismelda Lambertiniová, nebo Růžena Viterbská2  vám podávají důkaz, nároční doktoři, abyste mohli uvěřit, že moje Matka mohla takto myslet a mluvit. Vzal jsem jen namátkou dvě jména z tisíců svatých dětí, které zalidňují můj ráj a které na zemi už jako velmi malé dokázaly uvažovat jako dospělí.  

             Co je rozum? Boží dar. Bůh ho může udělit v míře, v jaké chce, komu chce a kdy chce. Rozum je také jednou z věcí, které nás nejvíce připodobňují Bohu. Duchu nadanému Inteligencí a Rozumem. Rozum a inteligence byly dary, přiřčenými člověku v pozemském Ráji. A jak byly živé, dokud ještě žila Milost, dosud neporušená a činná v duchu prvních rodičů!  

             V knize Ježíše Bar Sirachaje řečeno: »Všechna moudrost pochází od Pána Boha a byla s ním odevždy, i před všemi věky.« Jakou moudrostí by tedy oplývali lidé, kdyby zůstali Božími syny?  

             Vaše mezery v inteligenci jsou přirozeným ovocem vašeho úpadku co do milosti a počestnosti. A ztrátou milosti jste se Moudrosti vzdálili na staletí. Tak jako meteor skrývající se uvnitř obrovské mlhoviny, i Moudrost už k vám nepřichází v čistém jasu, ale skrze temnoty, které vašimi prohřešky stále houstnou.  

             Pak přišel Kristus a navrátil vám Milost - vrcholný dar Boží lásky. Ale dokážete tuto perlu zachovat čistou a neposkvrněnou? Ne. Pokud ji nedrtíte svou vůlí ke hříchu, aspoň ji stále špiníte méně vážnými hříchy, slabostmi, hříšnými sklony a sympatiemi, které byť i nejsou přímo spojeny se sedmi hlavními neřestmi, přesto oslabují jasnost světla milosti a její činnosti. A tak je zde úžasný jas inteligence, kterou Bůh dal prvním rodičům, zatemňován staletími a staletími zkaženosti; právě ta neblaze ovlivnila vaše tělesné síly i intelektuální schopnosti.  

             Ale Maria nebyla jen Čistou, novou Evou, znovuvytvořenou pro Boží radost: byla Nad-Evou, mistrovským

             dílem Nejvyššího, byla Plnou Milostí, byla Matkou Slova v Boží myšlence.  

             »Pramenem Moudrosti,« říká Ježíš Bar Sirach, »je Slovo«. Což by Syn nevložil na Matčiny rty svou vlastní Moudrost?"

           

         2. V CHRÁMĚ

           

             To Ona ukončuje cyklus proroctví Starého zákona a otvírá cyklus „Božích mluvčích"  v Novém zákoně.  

              Ježíš Marii Valtortě

           

         Maria uvedena do chrámu

            Vidím Marii, jak mezi otcem a matkou prochází jeruzalémskými ulicemi. Kolemjdoucí se zastavují a prohlížejí si krásné Dítě v sněhově bílém oděvu a zahalené do přejemné tkaniny. Její ornamenty z listů a květin na průsvitném podkladu mi připomínají, že ji na sobě nejspíš měla Anna v den svého očisťování. Ale zatímco Anně nedosahovala ani po pás, Marii spadá téměř až k zemi a obtáčí ji jako lehounký zářivě bílý závoj zvláštního půvabu.

            Tam, kde na závoji nejsou výšivky, ale jen lehounký podklad, prosvítají plavé vlasy volně padající na ramena a na útlou šíji. Na čele je závoj přidržován světle blankytnou stužkou, na kterou nejspíš maminka vyšila drobné stříbrné lilie.

            Sněhově bílý šat spadá až k zemi a jak Maria kráčí, lze občas zahlédnout její malé nožičky v bílých sandálkách.

            Ručičky vykukující z dlouhých rukávů se podobají dvěma okvětním plátkům magnólie. Kromě blankytné stuhy žádná další barva. Všechno je bílé. Jako by Maria byla oděna do sněhu.

            Jáchym má na sobě stejný šat jako při očisťování a Anna je v temně fialovém. I plášť, který jí pokrývá i hlavu, je tmavě fialový. Spustila si ho až do očí. Do ubohých matčiných očí, zarudlých od mnoha slz, očí, které nechtějí plakat a zejména nechtějí být viděny se slzami, ale které pod ochranou pláště se pláči nemohou ubránit. Toto opatření je kvůli kolemjdoucím, ale i kvůli Jáchymovi; i jeho oči, obvykle jasné, jsou dnes také zavlhlé... Jáchym kráčí celý shrbený s rouškou obtočenou jako turban a s cípy sestupujícími podél obličeje. V této chvíli vyhlíží velmi staře. Při pohledu na něho bychom ho mohli považovat za dědečka nebo dokonce praděda této maličké, kterou drží za ruku. Ze zármutku nad tím, že ji ztratí, je jeho chůze nejistá a on sám je unavený a zestárlý o dvacet let. Je tak zdrcený a smutný, že jeho tvář připadá nejen zestárlá, ale jako by byl nemocen. Ústa mezi dvěma hlubokými, dnes velmi výraznými vráskami po obou stranách nosu se mu chvějí.

            Oba se snaží skrýt své slzy, ale daří-li se jim to před lidmi, před Marií je to nemožné. Protože je maličká, hledí odspodu vzhůru a její pohled přitom směřuje střídavě z otce na matku. Pokaždé když na ně jejich dítě s úsměvem pohlédne, pokoušejí se svými chvějícími se ústy také usmívat a tisknou silněji ve své ruce ručku Mariinu. Nejspíš si myslí: „Tak opět o jeden úsměv méně."

            Kráčí pomalu, zvolna, jako by chtěli cestu co nejvíce prodloužit. Všechno je jim záminkou k zastavení... Ale cesta musí jednou skončit! A teď je u konce. Její poslední část vede vzhůru ke zdem chrámového komplexu. Anna povzdechne a Mariinu ručku stiskne ještě silněji.

            „Milovaná Anno, jsem s tebou!" říká hlas vycházející ze stínu nízkého podloubí na křižovatce. A Alžběta, která na Annu jistě čekala, se k ní připojí, přitiskne ji k srdci a říká: „Pojď, pojď na chvilku do tohoto domu přátel, pak půjdeme společně. Je tam i Zachariáš."

            Všichni vstupují do nízké temné místnosti, kde září veliký oheň. Paní, jistě Alžbětina přítelkyně, kterou Anna nezná, se zdvořile vzdálí, aby malou skupinku ponechala o samotě.

            „Nemysli si, že jsem změnila názor nebo že svůj poklad dávám Pánu nerada," vysvětluje Anna se slzami v očích.

            „Ale to je srdce...ó, jaké utrpení zakouší mé srdce, mé staré srdce, které se opět vrátí do své osamělosti matky bez dětí... Kdybys to cítila..."

            „Rozumím tomu, má Anno...ale ty jsi dobrá a Bůh tě ve tvé samotě utěší. Maria se bude modlit, aby Bůh dal své matce mír, že ano?"

            Maria hladí matčiny ruce a líbe je, pokládá si je na tváře, aby byla pohlazena a Anna svírá mezi svýma dvěma rukama ten malý obličejíček a líbe ho, líbe ho. Stále ještě mu nedala dost polibků.

            Vstupuje Zachariáš a zdraví: „Spravedlivým pokoj Páně."

            „Ano," říká Jáchym, „vyprošuj pro nás pokoj, neboť naše srdce se při této oběti zachvívají. Je to jako Abrahamova oběť, když vystupoval na horu, jenomže my nenalezneme žádnou jinou oběť v náhradu za tuto. Ani bychom to nechtěli, protože jsme Bohu věrní. Ale bolí to, Zachariáši. Boží knězi, pochop nás a nepohoršuj se."

            „Ne, vaše bolest, které nedovolujete, aby překročila dovolenou mez, a tak vás vedla k nevěrnosti, mě naopak učí milovat Nejvyššího. Ale mějte důvěru. Prorokyně Anna bude velice pečovat o tento Davidův a Áronův Květ. V této chvíli je to jediná lilie, kterou ze svého potomstva má David v Chrámě. Budou o ni pečovat jako o královu perlu.

            Přestože se čas chýlí ke konci a matky Davidova rodu by měly dbát o to, aby zasvětily své dcery Chrámu, neboť Mesiáš vzejde z jedné panny Davidova potomstva, oslabení víry způsobilo, že místa vyhrazená pannám jsou prázdná. Je jich v Chrámě velmi málo, a od té doby, co před třemi roky odešla Sára Eliseova, která se provdala, z královského rodu tam není žádná. Je sice pravda, že ještě chybí třicet let, aby se dospělo do oné doby, ale... Nuže, doufejme, že Maria bude před posvátnou oponou první z mnoha Davidových panen. A pak...kdo ví?..." Zachariáš nepřipojuje nic dalšího, ale zamyšleně hledí na Marii. Pak pokračuje: „Já nad ní budu také bdít. Jsem kněz a mám jistou moc. Využiji ji pro toho anděla. A Alžběta ji bude navštěvovat."

            „Ó, samozřejmě! Tolik potřebuji Boha, a tak to přijdu vždycky říci tomuto dítěti, aby to povědělo Věčnému."

            Anna se mezitím vzpamatovala; Alžběta ji chce rozptýlit, a tak se jí otáže: „Není to tvůj svatební závoj? Nebo jsi utkala nový?"

            „Je to můj závoj, obětuji ho zároveň s ní Pánu. Už na tkaní dobře nevidím...a pak, naše prostředky se kvůli daním a nepřízni štěstěny velmi zmenšily. Nemohla jsem si dovolit větší výdaje. Pouze jsem připravila bohatou výbavu pro její pobyt v domě Božím a pro pozdější dobu...protože si myslím, že já ji už nebudu oblékat ke svatbě... ale přeji si, aby to byla ruka její matky, tehdy už vychladlá a znehybnělá, která jí připraví věno a utkají prádlo a šaty nevěsty."

            „Proč ty smutné myšlenky?"

            „Jsem stará, sestřenko. Nikdy jsem to tak nepocítila, jako právě nyní v této bolesti. Poslední síly svého života jsem dala této květině, abych ji donosila a odkojila a nyní...nyní...bolest, že ji ztrácím, mi bere i ty poslední síly."

            „Nesmíš tak mluvit před Jáchymem."

            „Máš pravdu. Budu se snažit žít pro svého muže."

            Jáchym předstírá, že nic neslyšel, že se věnuje Zachariášovi, ale slyšel to a hluboce si povzdechl s očima zavlhlýma slzami.

            „Je právě mezi třetí a šestou hodinou, myslím, že je vhodná chvíle jít," říká Zachariáš.

            Zvedají se a oblékají pláště a odcházejí. Ale předtím než vyjdou, Maria poklekne na práh s rozevřenýma rukama -

            malý cherubín prosící: „Tatínku, maminko, vaše požehnání!"

            Tato statečná maličká nepláče, ale její rtíky se chvějí a hlas, zlomený zadržovanými vzlyky, se jako nikdy podobá úpění hrdličky. Tvář zbledla a oči mají teskně odevzdaný výraz, který v umocněné podobě, až se stane nesnesitelný, spatřím na Kalvárii a u Hrobu.

            Rodiče jí žehnají a líbou ji, jednou, dvakrát, desetkrát. Nemohou se odtrhnout... Alžběta tiše pláče a Zachariáš, přestože to nechce dát najevo, je hluboce pohnut.

            Vycházejí, Maria mezi svým otcem a matkou, jako dříve. Před nimi Zachariáš a jeho žena. A teď už jsou ve zdech Chrámu.

            „Jdu k veleknězi. Vy vystupte až k velké terase."

            Projdou třemi nádvořími a třemi předsíněmi ležícími vzájemně nad sebou. A teď stojí před obrovskou krychlí se zlatou korunou. Vydutá kupole, podobající se půlce obrovského pomeranče, září na slunci, které nyní z jihu dopadá strmě na rozlehlé nádvoří před majestátní budovou a zaplavuje rozsáhlá odpočívadla i mohutné schodiště, vedoucí k Chrámu. Jen portál uprostřed nástupního prostoru podél průčelí je ve stínu a obrovská bronzová, zlatem vykládaná vrata jsou ještě temnější a slavnostně kontrastují se záplavou světla.

            Na prudkém slunci Maria připadá ještě více jako sníh. A teď je pod schodištěm. Mezi svým otcem a matkou. Jak jim všem třem musí bušit srdce! Alžběta je vedle Anny, ale asi o půl kroku zpět.

            Stříbrný zvuk trubky a vrata se otáčejí v závěsech. Zároveň se jakoby na upozornění ozve zvuk citery. Objeví se vnitřek Chrámu s lampami v pozadí a z něho k vratům postupuje průvod. Velebný průvod za stříbrných zvuků trubek, s oblaky kadidla a se světly.

            Už je na prahu. Vpředu je nejspíš velekněz. Slavnostně vyhlížející starec, oděný do jemného lněného roucha, přes něž má kratší tuniku, také lněnou a přes ni ještě něco jako mnohobarevný ornát...

            Velekněz kráčí vpřed sám ve zlatém světle slunce, ve kterém se skvěje ještě více, až k nástupnímu schodišti.

            Ostatní čekají, seřazeni do kruhu před vraty pod stinným portálem. Vlevo je skupina dívek v bílých oděvech s prorokyní Annou a jinými staršími ženami, určitě učitelkami.

            Velekněz pohlédne na Maličkou a usměje se. Musila mu připadat velmi malá pod tímto schodištěm hodným egyptského chrámu! Pozvedá ruce k nebi a modlí se. Všichni se sklánějí v nejhlubší pokoře před kněžským majestátem spojeným s Věčným Majestátem. A pak dá kněz Marii znamení.

            Ta se oddělí od svého otce a matky a vystupuje po schodech jako u vytržení. Usmívá se do stínu Chrámu, tam, kde se vznáší drahocenná Opona... Už je nahoře na schodišti u nohou velekněze, který jí pokládá ruce na hlavu. Oběť je přijata. Viděl kdy Chrám čistší hostii?

            Velekněz se pak obrátí, položí jí ruku na rameno, jako by ji, Jehňátko bez poskvrny, chtěl odvést k oltáři, jde s ní k chrámovým vratům. Předtím, než jí dá vstoupit, sejí otáže:

            „Maria Davidova, zaslibuješ se?"

            Odpoví mu stříbrné „ano" a velekněz zvolá: „Nuže, vstup tedy, kráčej v mé přítomnosti a bud dokonalá."

            A Maria vstupuje dovnitř, kde ji začne pohlcovat šero a stále více ji zakrývá a odděluje skupina panen a učitelek, následovaná skupinou levitů.

            Už je pryč... Teď se s harmonickým zvukem vrata opět otáčejí v závěsech. Otvor, kterým lze ještě zahlédnout průvod směřující dovnitř, se stále zmenšuje. Teď už je to pouhá štěrbina, pak už nic, je zavřeno.

            Poslednímu akordu zvučících závěsů odpoví vzlyky obou starců a současné výkřiky: „Maria!" „Dcero!" A pak si jde naproti dvojí zaúpění: „Anno!" „Jáchyme!" A oba nakonec: „Vzdejme slávu Pánu, který ji přijal do svého Domu a vede ji po své cestě."

            A takto vše končí.

           

         Smrt Jáchyma a Anny

            Ježíš promlouvá: „ Velekněz řekl: »Kráčej v mé přítomnosti a bud dokonalá.« Nevěděl, že hovoří k Ženě, která co do dokonalosti je hned první po Bohu. Ale hovořil ve jménu Božím, a z toho důvodu byl příkaz, který dal, posvátný. Vždycky posvátný, a zejména pro tu, která byla plna moudrosti.

             Maria si zasloužila, aby ji »Moudrost předešla a ukázala se nejprve jí«, protože »už od počátku svého dne Maria bděla u jejích dveří a z lásky toužila po poučení; chtěla být čistá, aby obdržela dokonalou lásku a zasloužila si mít Moudrost za svou učitelku«.

             Ve své pokoře nevěděla, že ji vlastní ještě před narozením a že její spojení s Moudrostí je nyní jen pokračováním božského tlukotu jejího srdce v Ráji. Toto si nemohla představit. A když v tichosti jejího srdce jí Bůh říkal vznešená slova, v pokoře se domnívala, že jsou to myšlenky pýchy a pozvedajíc k Bohu nevinné srdce, říkala: »Pane, smiluj se nad svou služebnicí!«.

             Ó, skutečně Pravdivá, Moudrá, Věčná Panna měla od časného rána svého dne jen jedinou myšlenku:

             »Obracet k Bohu své srdce od rozbřesku svého života a bdít pro Pána a modlit se v přítomnosti Nejvyššího«, prosit o odpuštění za slabost svého srdce, jak jí to vnukala její pokora; netušila, že tak předem prosí o odpuštění pro hříšníky, tak jak to udělala pod křížem, ve stejnou dobu, kdy umíral její Syn.

             Až bude později Pán chtít, bude naplněna duchem inteligence, a tak pochopí své vznešené poslání. Pro tuto chvíli je pouze malou holčičkou, která v posvátné tichosti Chrámu svazuje stále úžeji své rozhovory, city, vzpomínky s Bohem.

             Život mých prarodičů se jak v rychlém soumraku, kdy vítr plný sněhu shromažďuje mraky na nebi, ponořil brzo v noc, a to od chvíle, kdy jejich Slunce začalo zářit před posvátnou chrámovou Oponou.

             Bylo však řečeno:»Moudrost vdechuje život svým dětem, bere pod svou ochranu ty, kteří ji hledají...«

             Obklopil jsem se moudrými mezi svými pozemskými příbuznými. Nejsou Anna, Jáchym, Josef, Zachariáš, stejně jako Alžběta a Jan Křtitel opravdu moudří? A to nehovořím o své Matce, v níž Moudrost měla svůj příbytek.

             Od mládí až do hrobu Moudrost inspirovala mým prarodičům způsob života příjemný Bohu...

             A kolik zkoušek tito spravedliví, kteří si zasloužili, aby měli Marii za svou dceru, museli podstoupit: Politické pronásledování, které je vyhnalo z Davidovy země a připravilo je téměř o všechen majetek. Smutek, když viděli, jak léta ubíhají, aniž by jim aspoň jedna květinka řekla:»Jsem vaším pokračováním«. A když ji potom obdrželi v tak pokročilém věku, věděli, že už neuvidí, jak kvete v ženu. A dále, když si ji museli vytrhnout ze svého srdce a přinést Bohu na oltář. A pak žít v tichu stále tíživějším, když už si přivykli na zpěv své hrdličky, na zvuk jejích drobných krůčků, na úsměvy a polibky svého dítěte... a s těmito vzpomínkami čekat na Boží hodinu. A potom... nemoci, pohromy, nepohody, zpupnost mocných... to bylo příliš mnoho úderů pro jejich chatrný domek skromné pozemské prosperity. A to ještě nebylo všechno: Smutné pomyšlení na jejich vzdálené dítě, které zůstane samo a chudé a kterému navzdory všemu jejich starání a obětem zůstane jen zbytek rodinného majetku. A v jakém stavu ho nalezne, když ji po léta bude očekávat neošetřován a uzavřen, až se vrátí? Obavy, strach, zkoušky a pokušení! Ale neustálá věrnost, věrnost, věrnost Bohu.

             Nejtěžší pokušení: nezbavovat se na sklonku života potěšení z přítomnosti dcery.

             Ale děti náležejí především Bohu a pak teprve svým rodičům. A každý syn může říci, co jsem já řekl své Matce:

             Nevíš, že musím bdít nad zájmy Nebeského Otce? Každá matka, každý otec by měl pro své poučení pohlédnout na Marii a Josefa v Chrámě, na Annu a Jáchyma v jejich nazaretském domě, který je den ze dne prázdnější a smutnější, ale ve kterém aspoň jedno stále roste: svatost obou srdcí, svatost jejich spojení.

             Co zůstává nemocnému Jáchymovi a jeho zarmoucené manželce Anně pro jejich dlouhé a tiché večery starců očekávajících smrt? Malé šatičky, první sandálky, ubohé hračky jejich maličké, která je daleko, a pak vzpomínky, vzpomínky, vzpomínky. A s nimi pokoj, který jim přichází říci: »Trpím, ale splnil jsem povinnost lásky vůči Bohu«.

             A právě odtud pochází nadlidská radost zářící nebeským světlem, neznámá lidem světa. Svůj jas neztrácí ani tím, že dopadá na unavená víčka, na dvě umírající oči, ale právě v poslední hodině se rozjasňuje ještě víc a osvětluje pravdy, které byly v jejich duších po celou dobu jejich života uzavřeny jako motýli v kuklách a projevovaly se jen ve výjimečných okamžicích; ale právě teď otevírají svoje křídla na slunci a ukazují se v celé své kráse. A Jáchymův a Annin život zhasíná ve vědění, že je i jejich potomstvo čeká blahoslavená budoucnost, a tak se na jejich rtech rozplývá poslední žehnání jejich Bohu.

             Smrt mých prarodičů byla taková, jakou si zasloužili za svůj svatý život. Pro svou svatost si zasloužili, aby byli prvními strážci Boží Milované. Teprve až je na sklonku jejich života ozářilo Slunce, měli úplné vidění o milosti, kterou jim Bůh udělil. Pro jejich svatost Anna nepocítila porodní bolesti a porodila Neposkvrněnou v extázi. Pro oba dva to nebyla agónie, ale zemdlenost života, zhasínajícího jako zhasíná hvězda, když za svítání vychází slunce. A i když neměli útěchu v tom, že by měli u sebe při umírání mne, vtělenou Moudrost, jak mě měl Josef, přesto jsem byl při nich, Já, Neviditelná Přítomnost, a promlouval jsem k nim vznešená slova, sehnut k jejich lůžku, abych je uspal v pokoji a v očekávání triumfu.

             Někdo řekne: »Proč neměli trpět při narození a umírání, když byli Adamovými dětmi?« Odpovídám jim: Když i Křtitel, syn Adamův počatý v prvotním hříchu, byl posvěcen ještě před narozením, jak se ke mně, přítomném v matčině lůně přiblížil, neměla by mít svatá matka Nejsvětější, které se Hřích nedotkl, žádnou milost? Matka té, jež byla Boží Chráněnkyní a jež nesla ve svém téměř božském duchu Boha od okamžiku, kdy ji Bůh myslel?

             Takovým já odpovídám: Čistota svědomí zajišťuje smrt plnou jasu a takovou smrt vám umožní modlitby světců.

             Jáchym a Anna měli za sebou život zcela přímý. Ve chvíli smrti se jim tento život odhalil jako pokojné místo rozhledu, jako cesta, která je dovedla do Nebes. A pak, před Božím Svatostánkem měli na modlitbách Svatou.

             Modlila se za své vzdálené rodiče, kteří pro ni byli sice až po Bohu, Nejvyšším Dobru, ale přesto byli milováni, tak jak to vyžaduje Zákon i lidské srdce, ale láskou nadpřirozeně dokonalou. "

              

         Život v Chrámě

            Včera večer byla má duše osvícena viděním: docela mladičké Marie, Marie nejvýš dvanáctileté. Její malý obličej už není zaoblený, jak je to obvyklé v dětství, ale už lze v jeho načrtnutém oválu uhodnout rysy ženy. Ani vlasy už nepadají rozpuštěné ve svých lehkých vlnách na šíji, ale jsou spleteny do dvou těžkých, světlounce zlatých copů -

            připadají jako by byly smíchány se stříbrem, tak jsou světlé - s ramen sestupujících až k bokům. Tvář je zamyšlenější, zralejší, byť je to dosud tvář dítěte, krásného a čistého dítěte. Je oděna celá v bílém. Šije v docela maličké místnůstce, maličké a docela bílé. Otevřeným oknem je vidět velkolepou ústřední budovu Chrámu se všemi schodišti, malými nádvořími, portály a za zdmi hradeb město s ulicemi, domy, zahradami a docela vzadu vrchol Olivové hory.

            Maria šije a polohlasně zpívá. Nevím, zda je to posvátný zpěv. Zde je:

V hloubi mého srdce jak  v čirém zrcadle vody

             objevuje se a třpytí hvězda.             

             Je ve mně stále od mého dětství

             a sladce a s láskou mě vede.  

             Je to píseň v hloubi mého srdce,  

             ale odkud tam vůbec přichází?  

             Ó, člověče, ty o tom nic nevíš.  

             Přichází odtud, kde svatý přebývá.  

             Hledím na svou jasnou hvězdu

             a nic jiného si nepřeji,  

             byť by to bylo sebesladší a sebedražší.  

             Pro mne je jen její něžný hlas,  

             jen ten je pro mne vším.  

             Ty jsi mě, Hvězdo, snesla s nebeských výšin

             do jednoho mateřského klína.  

             Ty nyní žiješ ve mně, už nezastřena.  

             Vidím tě, slavný obraze Otcův.  

             Kdy mě poctíš,  

             abych byla pokornou služebnicí Spasitele?  

             Sešli s Nebes, sešli nám Mesiáše. Přijmi, ó, Svatý Otče, oběť své Marie. "

            Maria zmlkne, usměje se a povzdechne a pak poklekne k modlitbě. Její malá tvář je samo světlo. S pohledem pozvednutým k nádhernému blankytu krásného letního nebe jako by k sobě přitahovala všechno světlo a byla jím ozářena. Či lépe, jako by zevnitř nějaké skryté světlo vyzařovalo jas a zažíhalo nepatrně narůžovělý sníh její pleti a dále se šířilo na věci i na slunce, ozařující zem, a žehnalo jí a slibovalo samé dobro.

            Po modlitbě pak Maria opět vstane, ale na její tváři setrvává jas extáze. V té chvíli vstupuje stará Anna Fanuelova.

            Zastaví se zaraženě či aspoň překvapena Mariiným vzezřením. Zavolá na ni: „Maria," a dívka se k ní s úsměvem obrátí, už jiná, ale stále tak krásná; pozdraví: „Anno, pokoj tobě."

            „Ty ses modlila? Ty nikdy nemáš dost modlitby?"

            „Modlitba by mi stačila. Ale já mluvím s Bohem. Anno, nedovedeš si představit, jak blízko ho u sebe cítím. Víc než blízko: ve svém srdci. Nechť mi Bůh odpustí podobnou pýchu, ale já se nikdy necítím sama. Vidíš? Támhle v tom Domě ze zlata a sněhu za dvojitou Oponou se nalézá Nejsvětější. A nikdy žádné oko mimo oko veleknězovo nemůže spatřit oltář smíření, na kterém spočívá Boží sláva. Ale já nepotřebuji při vší úctě své duše pohlížet na tento dvojitý vyšívaný Závěs, kterým hýbají zpěvy panen a levitů... Samozřejmě na něj pohlížím! Neobávej se, že bych na něj nehleděla s úctou jako dcera Izraele. Neobávej se, že mě zaslepuje pýcha a vede mě k myšlenkám, které ti právě sděluji.

            Hledím na něj a není pokorného služebníka Božího lidu, který by hleděl na Dům svého Pána pokorněji než já, která jsem přesvědčena, že jsem ze všech nejbezvýznamnější. Ale co vidím? Závěs. Co si představuji za Závěsem?

            Svatostánek. A co ve Svatostánku? Zato když svůj pohled zaměřím do hloubi svého srdce, vidím Boha, jak září ve své slávě lásky a říká mi: »Miluji tě« a já mu říkám: »Miluji tě« a rozplývám se a obnovuji se při každém úderu svého srdce v tomto vzájemném políbení...

            Jsem mezi vámi, drahými učitelkami a družkami, ale odděluje mě od vás plamenný kruh. V tom kruhu: Bůh a já. A já vás vidím skrze Boží oheň a právě takto vás miluji...ale nemohu vás milovat pro tělo, ani nikdy nebudu nikoho moci milovat pro tělo.

            Mou jedinou láskou je On, který mě miluje, a to duchovně. Znám svůj úděl. Podle světského izraelského zákona každá panna se má stát manželkou a každá matkou. Ale já, která jsem podřízena Zákonu, jsem poslušná Hlasu, který mi říká: »Chci tě«. Pannou jsem a pannou i zůstanu. Jak toho budu moci dosáhnout? Onen hlas, neviditelná Přítomnost ve mně, mi přijde na pomoc, neboť to právě On chce. Nebojím se.

            Už nemám otce ani matku...a jen Věčný ví, kolik bolesti jsem zakusila, než ve mně bylo stráveno všechno lidské.

            Byla to krutá, víc než krutá bolest. Teď už mám jen Boha. A tak jsem ho slepě poslušná...ale učinila bych tak i proti svému otci a matce, protože onen Hlas mě poučuje, že ten, kdo ho chce následovat, musí jít mimo příkazy rodičů, milujících strážců, chránících jejich dítě, ale kteří ho chtějí vést za štěstím po jejich vlastních cestách, aniž tušili, že existují i jiné cesty vedoucí k nekonečné radosti. Byla bych za sebou zanechala plášť i šaty, abych mohla následovat Hlas, který mi říká: »Pojď, má milovaná, ó, moje nevěsto«. Byla bych všechno opustila; i perly svých slz, neboť bych plakala, že jsem byla nucena neuposlechnout; i rubíny své krve, neboť bych se byla postavila i proti smrti, abych mohla následovat Hlas, který volá... A ty slzy i ta krev by jim řekly, že je něco většího než láska k otci a matce, něco ještě sladšího: Hlas Boží. Ale teď mě jeho vůle vyprostila i ze závazků dítěte vůči rodičům. Ostatně oni by si na mě nečinili nárok. Mí rodiče byli dvěma spravedlivými a v hloubi jejich srdce k nim hovořil Bůh, tak jak hovoří ke mně. Následovali cestu spravedlnosti a pravdy. Když na ně myslím, vidím je, jak odpočívají u patriarchů, a snažím se svou obětí uspíšit příchod Mesiáše, který jim otevře nebeské brány. Na zemi jsem to já sama, která se vede, či spíše je to Bůh, který řídí svou ubohou služebnici a sděluje jí své příkazy. A já je vyplňuji, neboť je vyplňovat mým štěstím. Až nastane hodina, řeknu snoubenci své tajemství...a on ho přijme."

            „Ale, Maria...jaká slova shledáš, abys ho přesvědčila? Budeš mít proti sobě mužovu lásku, zákon a život."

            „Na své straně budu mít Boha...Bůh otevře srdce mého manžela světlu... Život ztratí ostny smyslů a stane se čistou květinou, která bude vydechovat vůni milosrdné lásky. Zákon... Anno, neříkej, že se rouhám, ale já si myslím, že Zákon se brzo změní. Kdo to učiní, je-li Zákon božský? Ten, který jako jediný má na to právo: Bůh. Ten čas je blíž, než si myslíte, říkám vám. Neboť při četbě Daniela se ve mně rozžalo velké světlo; vystupovalo ze středu mého srdce a můj duch pochopil smysl jeho tajemných slov. Oněch sedmdesát týdnů bude skrze modlitby spravedlivých zkráceno. Bude změněn počet let? Ne. Proroctví nelže. Mírou prorokovaného času však není běh slunce, ale běh měsíce. A proto vám říkám: Zcela nablízku je chvíle, kdy uslyšíte pláč Syna jedné Panny.

            Ó, jak bych chtěla, aby mi ono Světlo, které mě miluje a říká mi tolik věcí, sdělilo, kde je ta šťastná Panna, která porodí Syna Božího a Mesiáše svého lidu! Prošla bych bosá celou zem. Ani zima, ani mráz, ani prach, ani vedro, ani šelmy, ani hlad by mě nezastavily před tím, abych se k ní připojila a řekla jí: »Dovol své služebnici a služebnici služebníků Kristových, aby žila pod tvou střechou. Budu otáčet mlýnem a lisem, vezmi si mě do mlýna jako otrokyni, jako pastýřku ke svému stádu, k praní plenek tvého Dítěte, do kuchyně, k pecím...kam si přeješ, ale přijmi mě. Abych ho viděla! Abych slyšela jeho hlas! Abych obdržela jeho pohledy.« A nebude-li mě chtít, žebračku u jejích dveří, budu žít z almužen a výsměchu bez přístřeší, budu spát pod širým nebem a budu snášet každé horko, jen abych slyšela hlas dítěte Mesiáše a ozvěnu jeho smíchu. A pak, vidět ho, jak prochází kolem...a snad pak jednoho dne od něho jako almužnu dostanu chléb... Ó, i kdyby hlad mučil můj žaludek a já cítila, že po tak dlouhém postě omdlévám, nebudu jíst ten chléb. Přitisknu ho na své srdce jako sáček s perlami a budu ho líbat, abych cítila vůni Kristovy ruky a už nebudu cítit ani hlad, ani chlad, protože tento dotek mi přinese extázi a teplo, extázi i potravu..."

            „Ty bys měla být matkou Kristovou, když ho tak miluješ! Proto chceš zůstat pannou?"

            „Och, ne! Jsem nicota a prach. Neodvažuji se pozvednout pohled ke Slávě. Ale právě proto hledím raději do svého srdce než na dvojitý Závěs, za kterým cítím neviditelnou přítomnost Jahveho. Tam je strašlivý Bůh Sinaje; zde v sobě vidím našeho Otce, Tvář, která vyzařuje lásku, která se na mě usmívá a žehná mi, protože jsem docela maličká jako ptáčátko, které pozvedne vítr, aniž by cítil jeho tíži, a slabá jak stonek konvalinky, která umí jen kvést a vonět a která se staví proti větru jen něžnou silou své vůně a čistoty. Bůh, můj vítr lásky. Ne, nemám ctižádost, ale Tomu, který se zrodí z Boha a Panny, Svatému Nejsvětějšího, se může líbit jen Matka, kterou mu vybrala Nebesa a která mu na Zemi bude hovořit o nebeském Otci: Čistota. Kdyby Zákon uvažoval právě o tomto, kdyby rabíni, kteří rozvedli všechny jemnosti svého učení, obrátili svého ducha k vyšším obzorům a ponechávali stranou to lidské a užitkové, pro něž zapomínají na nejvyšší Cíl svého hledání, pak by své učení měli především zaměřit na Čistotu, aby ji Král Izraele při svém příchodu nalezl. S olivovými ratolestmi Mírotvorce, palmami Triumfátora rozhazujte lilie, lilie, lilie...

            Kolik krve bude muset Spasitel prolít, aby nás vykoupil! Kolik! Z tisíců a tisíců ran, které Izaiáš vidí na Muži bolesti, padá jako rosa z pórovité vázy déšť krve. Nechť tato božská krev nepadá tam, kde je znesvěcení a rouhání, ale do kalichů vonících čistotou, které by ji přijímaly a shromáždily, aby ji rozlévaly na nemocné duchem, na malomocné duše, na všechny, kteří jsou pro Boha mrtvi. Rozdávejte lilie, rozdávejte lilie, aby bílým šatem čistých kalichů byl osušen pot a slzy Kristovy! Rozdávejte lilie, rozdávejte lilie na vyprahlost horečky Mučedníkovy! Ó, kde bude lilie, která tě ponese? A ta, která uhasí tvou žízeň? Kde bude ten, který se zabarví tvou krví a zemře bolestí nad tím, že tě uvidí umírat? Kde ten, kdo bude plakat nad tvým vykrváceným Tělem? Ó, Kriste! Můj Dechu!..." Maria zmlkne v pláči, vyčerpána.

            Anna chvíli mlčí, pak pohnutým hlasem staré dojaté ženy řekne: „Víš ještě něco, co by pro mne, Maria, bylo poučením?"

            Maria se vzpamatuje. Ve své pokoře si nejspíš myslí, že její učitelka ji káře, a říká: „Ó, odpusť! Ty jsi učitelkou, já jsem ubohé nic, ale tato slova mi vytryskla ze srdce. Musím se hodně ovládat, abych nehovořila. Ale je to jako řeka, která svou rostoucí prudkostí trhá hráze. Tak mě to nyní uchopilo a řeka prostě přetekla. Nehleď na má slova a umrtvi mou domýšlivost. Tajemná slova by měla zůstat ve skryté arše srdce, které Bůh dobrotivě obdarovává.

            Vím to. Ale tato Neviditelná přítomnost je tak sladká, že jsem z toho docela opilá... Anno, odpusť své malé služebnici!"

            Anna ji přitiskne na své srdce. Její stará vrásčitá tvář se chvěje a leskne v pláči. Slzy stékají vráskami jako voda po nerovné půdě, než se promění v mokřinu. Stará učitelka však nevyvolává úsměv: mnohem spíše vzbuzuje tu největší úctu.

            Maria je v její náruči, její malý obličej na prsou staré učitelky...a takto vše končí.

            Ježíš promlouvá: ,, Maria se upamatovávala na Boha. Snila o Bohu. Domnívala se, že sní. Ve skutečnosti viděla znovu všechno, co její duch už viděl v nádheře Božího Nebe, a to v okamžiku kdy byla stvořena, aby byla spojena s tělem, počatým na zemi. Podílela se s Bohem, byť způsobem velmi podružným, jak si toho žádá spravedlnost, na jedné z Božích vlastností: na schopnosti se rozpomínat, vidět a předvídat prostřednictvím mocné a dokonalé inteligence, protože nebyla zraněna Hříchem...

             I svatí se rozpomínají na Boha, na slova, která zaslechli v tvůrčí Myšlence a která Dobrota oživila v jejich srdcích, aby byli pozvednuti jako orli v kontemplaci pravdy, ve znalosti Času.

             Maria byla plna Milostí. Byla v ní všechna Trojjediná Milost. Všechna Trojjediná Milost ji připravovala jako Snoubenku na Svatební noc, jako své Svatební lože pro své Sestoupení, jako Boží vyvolenou pro její Mateřství a její poslání. To ona uzavírá cyklus proroctví Starého zákona a otevírá cyklus »mluvčích Boha« v Novém zákoně.      

             Opravdová Archa Božího Slova, když hleděla do svého nitra, věčně neporušeného, a objevovala slova věčného Vědění, načrtnutého Božím Prstem v jejím neposkvrněném Srdci; tak jako všichni světci je slyšela, když byla se svým nesmrtelným duchem počata Bohem, Otcem a Stvořitelem všeho, co má život. A nerozpomínala-li se na vše o svém budoucím poslání, bylo to proto, že v každé lidské dokonalosti Bůh ponechává mezery, a to pro svou božskou opatrnost, jež je pro Člověka dobrem, neboť mu takto dává příležitost k zásluhám. Maria, druhá Eva, musela své zásluhy vydobýt tím, že bude Matkou Kristovou pro svou věrnost a dobrou vůli; tu vyžadoval Bůh i od samého Krista, aby z něho učinil Vykupitele.

             Mariin duch dlel na Nebi. Její mravní bytí a tělo na zemi; bylo třeba, aby pošlapala zem i tělo, a tak se opět spojila s duchem a sjednotila s Duchem v plodném objetí."

              

              

              

              

         3. ZASNOUBENÍ

           

             Chvála mému pěstounu, který je vám příkladem v tom, co vám chybí nejvíce: v čistotě, věrnosti, dokonalé lásce.  

             Ježíš Marii Valtortě

           

         „Bůh ti dá manžela"

            Maria je stále v Chrámu. V této chvíli vychází s ostatními pannami z chrámové budovy.

            Konal se tam asi nějaký obřad, protože v ovzduší, začervenalém krásným slunečním západem, se šíří vůně kadidla.

            Řeklo by se, že je pokročilý podzim, neboť nebe je něžně melancholické jako v projasněném měsíci říjnu, neboť to on se už jistě prochází jeruzalémskými zahradami, kde žlutý okr listů, chystajících se k opadání, vytváří na stříbřité zeleni olivových stromů žlutočervené skvrny.

            Skupina, či spíše hejno panen přechází malé zadní nádvoří, vystupuje po schodech, prochází malým portálem, vstupuje do jiného dvora, méně nádherného, čtvercového a s jediným vstupem, jímž právě vcházejí. Zřejmě je to dvůr, kolem kterého se nacházejí malé příbytky chrámových panen, neboť každá dívka směřuje do své cely jako holubice do svého hnízda... Mnohé, snad všechny si spolu až do chvíle, kdy se rozejdou, povídají tichými, ale veselými hlasy. Maria mlčí. Až když se má od ostatních oddělit, srdečně je pozdraví a pak zamíří ke své malé místnůstce v pravém rohu.

            Tam se k ní připojí jedna učitelka, která není tak stará jako Anna Fanuelova, ale už také není nejmladší: „Maria, očekává tě velekněz."

            Maria na ni pohlédne s lehkým údivem, ale na nic se netáže. Jen odpoví: „Hned tam jdu."

            Nevím, zda velký sál, kam vstupuje, patří ke knězovu domu nebo je součástí bytů žen zaměstnaných v Chrámě.

            Vidím, že je rozsáhlý, dobře osvětlený, pěkně zařízený a že spolu s veleknězem, nádherně oděným, je Zachariáš a Anna Fanuelova.

            Maria se na prahu hluboce skloní, ale dovnitř nevstupuje, dokud jí velekněz neřekne: „Pojď dál, Maria. Neboj se."

            Maria se napřímí a zvolna přistoupí blíž, ne z nedostatku úslužnosti, ale instinktivně a jaksi slavnostně, což ji činí více ženou.

            Anna se na ni usmívá, aby jí dodala odvahy, a Zachariáš ji zdraví: „Pokoj tobě, sestřenko."

            Velekněz si ji pozorně prohlíží, pak k Zachariášovi:

            „Lze na ní rozeznat, že pochází z Davidova a Áronova rodu. Dcero, znám tvou milost a dobrotu. Vím, že den ze dne rosteš ve vědě a milosti v očích Božích i lidských. Vím, že Boží hlas šeptá v tvém srdci nejněžnější slova. Vím, že jsi květina Božího Chrámu a přál bych si, aby vůně tvého života tam denně vystupovala vzhůru společně s kadidlem. Ale Zákon říká jiná slova. Už nejsi dívenkou, ale ženou. A každá žena v Izraeli má být manželkou, aby Pánu dala svého syna. I ty budeš následovat příkaz Zákona. Neboj se, nečervenej se. Dobře si uvědomuji tvůj královský původ. Zajisté tě zachrání Zákon, který nařizuje, že každému muži bude dána žena jeho rodu. Ale i kdyby tento předpis neexistoval, učinil bych tak, aby nebyla poskvrněna vznešenost tvé krve. Neznáš nějakého muže tvého rodu, Maria, který by mohl být tvým manželem?"

            Maria pozvedá obličej zrudlý studem. Na jejích řasách se třpytí první perla a chvějícím se hlasem odpovídá:

            „Nikoho."

            „Nikoho nemůže znát, protože sem vstoupila jako malé dítě," říká Zachariáš, „a Davidův rod byl příliš pronásledován a rozptýlen, než aby se jeho různé větve mohly sjednotit, a tak královskou palmu oděly ratolestmi."

            „Ponecháme tedy volbu Bohu."

            Slzy, dosud zadržované, vytrysknou a stékají až k chvějícím se rtům a Maria vrhne na svou učitelku prosebný pohled.

            „Maria se zaslíbila Pánu, pro jeho slávu a spásu Izraele. Byla ještě docela maličká a už se zavázala tímto slibem…“ řekla Anna, aby jí pomohla.

            „Tvé slzy jsou tedy kvůli tomu? Ne, že bys odporovala Zákonu?"

            „Pro toto, pro nic jiného. Budu tě poslušná, Boží knězi."

            „Toto potvrzuje všechno, co mi bylo o tobě řečeno. Před kolika lety ses zaslíbila jako panna?"

            „Myslím, že odevždy. Ještě jsem nepřišla do Chrámu a už jsem se dala Pánu."

            „Ale nejsi ty ta maličká, která sem přišla před dvanácti zimami a žádala mě o přijetí?"

            „Jsem to já."

            „A jak můžeš říci, že už tehdy jsi patřila Bohu?"

            „Hledím-li zpět, vidím se jako zaslíbená Bohu... Nevzpomínám si na chvíli, kdy jsem se narodila, ani kdy jsem začala mít ráda svou matku a říkat svému otci: »Ó, otče, jsem tvou dcerou«... Ale vzpomínám si, nevím však, kdy to začalo, že jsem své srdce dala Bohu. Snad to bylo s prvním polibkem, který jsem kdy dala, s prvními slovy, které jsem byla schopna vyslovit, s prvním krokem, který jsem byla schopna učinit... Ano, zde to je: myslím, že moje první vzpomínka na lásku pochází z doby, kdy jsem se naučila chodit… Náš dům… náš dům měl zahradu plnou květin... měl i sad a pole... a vzadu při úpatí pahorku byl pramen, a ten pramen vyvěral ze skály, vyhloubené do tvaru jeskyně... byla plna dlouhých tenkých rostlin, které spadaly se všech stran v malých zelených kaskádách a vypadaly jako by plakaly. Ve skutečnosti ony malé lehké lístečky, připomínající výšivku, nesly na sobě kapky vody, které padaly a zvučely jako docela maličká zvonkohra. A pramen také zpíval. A na olivových stromech a jabloních, které tam rostly na svahu pod pramenem, byli ptáci a bílé holubice se přicházely koupat do čirého pramene... Na toto všechno jsem už nevzpomínala, protože celé své srdce jsem dala Bohu, a mimo otce a matku, milované za jejich života i po jejich smrti, se mé srdce nepřipoutalo k žádnému pozemskému předmětu... Ale ty mě, knězi, přivádíš na myšlenku... Je třeba si uvědomit okamžik, kdy jsem se dala Bohu... a toto jsou vzpomínky na má prvá léta, tak jak přicházejí...

            Tu jeskyni jsem měla ráda, neboť jsem tam slyšela hlas něžnější než zpěv vody a ptáků, který mi říkal: » Pojď, má milovaná. «. Měla jsem ráda ty kapky zvučících diamantů, protože jsem v nich viděla znamení svého Pána. A u vytržení jsem říkala: » Vidíš, má duše, jak je tvůj Bůh veliký? Ten, který kvůli severním větrům učinil libanonské cedry, učinil i tyto lístečky, které se ohýbají pod vahou mušky pro radost tvých očí, i tento koberec pro tvé nožičky.«

            Měla jsem ráda to ticho čistých věcí: lehounký vánek, vodu s jejím stříbrným odleskem, čistotu holubic... Měla jsem ráda ticho, které bdělo nad jeskyňkou a které jako by padalo s jabloní a olivových stromů, teď kvetoucích, jindy obtěžkaných skvostnými plody... A nevím, zdálo se mi, že ten hlas mi říkal, ano, bylo to jasně mně: » Pojď, nádherná olivo; pojď, sladké jablko; pojď, prameni zapečetěný; pojď, má holubice...«

            Sladká je láska otcova a matčina...sladký byl jejich hlas, jímž mě volávali...ale tento hlas! Tento hlas! Ó, myslím, že takto ho v pozemském Ráji slyšela ta, která se provinila, a já nevím, jak mohla dát přednost onomu pískotu před tímto hlasem lásky, jak mohla toužit po vědění, které nebylo od Boha... Svými rty, které dosud nepoznaly nic jiného, než mateřské mléko, ale se srdcem opojeným nebeským medem, jsem tedy řekla: »Zde jsem, přicházím.

            Jsem Tvoje. A žádný pán nebude mít moje tělo, jen Ty, Pane, tak jako můj duch nemá jinou lásku...« A jak jsem to říkala, zdálo se mi, že opakuji věci už řečené a dovršuji obřad už dovršený. A Snoubenec, kterého jsem si vyvolila, mi nepřipadal cizí, vždyť jsem už znala žár jeho lásky, můj zrak si přivykl na jeho světlo a má schopnost milovat se rozvinula v jeho náruči. Kdy?... Nevím. Mimo přítomný život, řekla bych, neboť jsem měla pocit, že jsem ji vždycky vlastnila a že On mě vždycky vlastnil a že já existuji, protože On sám mě chtěl, pro radost svého i mého Ducha...

            Nyní tě poslechnu, knězi. Ale řekni mi, jak mám jednat... Nemám už ani otce ani matku. Buď mým vůdcem."

            „Bůh ti dá manžela, svatého manžela, protože ses svěřila Jemu. A řekneš mu o svém zaslíbení."

            „Přijme ho?"

            „Doufám. Modli se dcero, aby byl schopen pochopit tvé srdce. Nyní už běž, nechť tě vždycky provází Bůh."

            Maria se vzdálí s Annou a Zachariáš zůstane s veleknězem.

            Takto se vidění ukončilo.

           

         Bůh vybral Josefa

            Vidím sál krásně a bohatě zařízený, se závěsy, koberci a vykládaným nábytkem. Musí být ještě součástí Chrámu, protože tam jsou kněží a mezi nimi Zachariáš a mnoho mužů přibližně mezi třiceti až padesáti lety.

            Rozmlouvají mezi sebou potichu, ale rozhovor je přesto živý. Připadají neklidní, ale nevím proč. Všichni jsou ve svátečním, v nových oděvech nebo aspoň čerstvě vyčištěných, jako by šli na nějakou oslavu. Mnozí si sundali turban, který jim slouží za pokrývku hlavy, někteří ho mají stále, obzvláště ti starší, zatímco mladí mají hlavy odkryté. Jedni mají vlasy světle kaštanové, jiní tmavé, několik docela černé, jeden z nich má vlasy ryšavé. Účesy jsou většinou krátké, ale několik je mezi nimi dlouhých, spadajících až na ramena. Zdá se, že se všichni vzájemně mezi sebou neznají, neboť se pozorují se zvědavostí. Ale připadají, že jsou příbuzní, neboť je vidět, že je zaměstnává společná myšlenka.

            V jednom rohu vidím Josefa. Rozmlouvá s nějakým dobře zachovalým starcem. Josef má asi třicet. Hezký muž s krátkými hustými vlasy tmavokaštanové barvy, podobně jako bradka a knír, které zastiňují hezkou bradu a vystupují po červených lících spíš snědých a s olivovým nádechem, jak je tomu u ostatních hnědovlasých mužů.     Má tmavé oči, dobré a hluboké, velmi vážné; řekla bych, že téměř trochu smutné. Ale když se usmívá, jako zrovna teď, vyjadřují radost a mládí. Je oděn do světlehnědého šatu, velmi jednoduchého, ale zcela bezvadného.

            Vstupuje skupina mladých levitů. Řadí se mezi dveřmi a dlouhým nízkým stolem, který je při stěně, uprostřed níž se nacházejí dveře, které zůstávají otevřeny. Vstup zakrývá pouze závěs, který sahá asi dvacet centimetrů nad podlahu.

            Zvědavost přítomných se umocní a vzroste ještě víc, když nějaká ruka rozhrne závěs a uvolní průchod levitovi, který nese v náručí svazek suchých větví, na kterém je opatrně položena rozkvetlá ratolest. Lehounké kalíšky s bílými, lehce narůžovělými lístky... Levita položí svazek větví na stůl s velkou pozorností, aby nepoškodil onu rozkvetlou ratolest mezi tolika suchými větvemi.

            V sále to zašumí. Krky se natahují, zraky zpozorní, aby lépe viděly. Sám Zachariáš, s kněžími stojícími nejblíže stolu, se snaží něco zahlédnout, ale nevidí nic. Josef ve svém koutě na svazek větví sotva pohlédne, a když mu jeho společník něco říká, udělá znamení, kterým chce říci: »Nemožné!« a usmívá se.

            Zvuk trubky za závěsu. Naprosté ticho, všichni se pěkně seřadí s tvářemi obrácenými ke vstupu, který je teď zcela odkryt, protože závěs byl stažen stranou. Vstupuje velekněz obklopený staršími kněžími. Všichni se hluboce uklánějí. Velekněz jde ke stolu, zůstane tam stát a říká:

            „Muži Davidova rodu, kteří jste přišli na mou výzvu, poslouchejte. Pán promluvil, chvála jemu! Z jeho slávy sestoupil paprsek světla jako jarní slunce a dal život suché ratolesti. Ta zázračně rozkvetla, zatímco žádná jiná ratolest na zemi nerozkvetla v té chvíli posledního dne Svátku Světel, kdy napadaný sníh ještě nezmizel z vrcholů Judeje. Je to jediná bělost mezi Siónem a Betánií. Bůh promluvil, a tak se učinil otcem a poručníkem Panny Davidovy, která má za ochránce jen jeho. Svaté dítě, sláva Chrámu a svého rodu, zasloužila si, aby jí Boží Slovo dalo zvědět jméno snoubence příjemného Pánu. Tento muž musí být opravdu spravedlivý, Boží vyvolený, když má být poručníkem Panny, Bohu tak drahé! Proto se i náš zármutek z toho, že ji ztrácíme, zmenšuje a už nemusíme mít starosti s jejím osudem manželky. Svěřujeme tomu, koho Bůh určil, se vší bezpečností tuto Pannu, na které spočívá Boží i naše požehnání. Jméno snoubence je Josef Jakubův z Betléma z kmene Davidova, tesař v Nazarete Galilejském. Josefe, přistup. To ti nařizuje velekněz."

            Mnoho hluku. Hlavy, které se otáčejí, ruce, oči, které si dávají znamení zklamání i zadostiučinění, to hlavně mezi staršími, kteří jsou asi rádi, že los nepadl na ně.

            Josef přistupuje, celý červený a rozpačitý. Teď je u stolu proti veleknězi, kterého uctivě pozdravil.

            „Přistupte všichni a prohlédněte si jméno napsané na ratolesti a každý si vezme svou vlastní větev, aby se ujistil, že nedošlo k podvodu."

            Muži poslechnou. Hledí na ratolest, kterou opatrně drží velekněz, a každý si bere svou větvičku. Někteří ji lámou, jiní si ji ponechávají. Všichni hledí na Josefa. Někteří na něj hledí mlčky, jiní mu blahopřejí. Stařeček, se kterým hovořil na počátku shromáždění, mu říká: „Říkal jsem ti to, Josefe. Vítězí ten, který cítí nejméně jistoty." Teď už předstoupili všichni.

            Velekněz dá Josefovi rozkvetlou ratolest a pak mu položí ruku na rameno a řekne: „Nevěsta, kterou ti dal Bůh, není bohatá, a ty to víš. Ale má všechny ctnosti. Bud jí vždycky stále více hoden. V Izraeli není květu stejně krásného a čistého, jako ona. Nyní všichni odejděte. Zůstane Josef. A ty, Zachariáši, jako příbuzný přived snoubenku."

            Všichni vyjdou mimo velekněze a Josefa. Ve dveřích opět spustí závěs.

            Josef stojí pokorně vedle vznešeného kněze. Ticho, pak mu velekněz řekne: „Maria ti musí říci o svém zaslíbení, které učinila. Buď jí nápomocen v její ostýchavosti. Buď dobrý k ní, tak dobré."

            „Dám jí k službám všechnu svou sílu, žádná oběť pro ni mi nebude těžká. Ujišťuji tě."

            Maria vstupuje se Zachariášem a Annou Fanuelovou.

            „Pojď, Maria," říká velekněz. „Zde je tvůj snoubenec, kterého ti určil Bůh. Je to Josef z Nazareta. Vrátíš se tedy do svého města. Nyní vás opustím. Bůh vám žehnej, nechť vás Pán chrání a žehná vám, nechť vám ukáže svou tvář a má vždycky s vámi slitování. Nechť k vám obrátí svou tvář a dá vám svůj pokoj."

            Zachariáš odchází, aby doprovodil velekněze. Anna blahopřeje snoubenci a také odchází. Oba snoubenci stojí proti sobě tváří v tvář. Maria, celá červená, má hlavu skloněnou. Josef, také trochu se červenající, na ni hledí a hledá slova, která by jí pro začátek řekl. Konečně je nalezne a jeho tvář ozáří úsměv. Řekne: „Zdravím tě, Maria. Viděl jsem tě jako docela maličkou, když jsi měla několik dnů... Byl jsem přítelem tvého otce a mám synovce od mého bratra, Alfea, který měl velice rád tvou matku. Byl to pro ni malý přítel, protože teď má teprve osmnáct, a když jsi ještě nebyla na světě, byl to docela maličký človíček a zaháněl smutek tvé matky, která ho něžně milovala. Ty nás neznáš, protože jsi sem přišla docela maličká. Ale v Nazarete tě mají všichni rádi a hovoří o malé Marii Jáchymově, jejíž narození bylo Božím zázrakem, který dal rozkvést neplodné... A já, já si vzpomínám na večer tvého narození... Všichni si na něj pamatují pro zázrak velkého deště, který zachránil úrodu a pro silnou bouři, při níž údery blesku nezlomily ani stéblo divokého vřesu a která se ukončila tak velkou duhou, jakou nikdy nikdo neviděl.

            A pak...kdo by se nepamatoval na Jáchymovu radost? Vyzdvihoval tě a ukazoval tě sousedům... Obdivoval tě, jako bys byla květem přišlým z Nebes, a svůj obdiv chtěl sdělit všem. Šťastný starý otec, který i při umírání hovořil o své Marii, tak krásné a dobré a jejíž slova jsou plna milosti a moudrosti... Měl pravdu, když tě obdivoval a říkal, že nad tebe není žádné krásnější. A tvoje matka? Zákoutí, kde je tvůj dům, naplňovala zpěvem. Řeklo by se - skřivan na jaře, když tě nosila a když tě pak kojila. To já jsem udělal tvou kolébku, malou kolébku zdobenou vyřezávanými růžemi, jak to chtěla tvoje matka. Snad ještě je ve vašem uzavřeném příbytku... Jsem už ve věku, Maria. Když ses narodila, byl jsem zrovna učedníkem. Už jsem pracoval... Kdo by byl řekl, že tě dostanu za manželku! Možná by smrt tvých nejbližších byla šťastnější, kdyby to byli věděli, protože jsme byli přáteli. Pohřbil jsem tvého otce a oplakával jsem ho s upřímným srdcem, protože mi byl dobrým učitelem života."

            Maria pomalu, pomalu pozvedá tvář, stále více uspokojena, když slyší Josefa takto mluvit. Když jí Josef hovoří o kolébce, zlehka se usměje a když hovoří o jejím otci, vztáhne k němu ruku a řekne: „Děkuji, Josefe." Dík plachý a plný něhy.

            Josef bere do svých krátkých a robustních rukou tesaře malou jasmínovou ručku a laská ji s oddaností, která se snaží stále více vzbudit její důvěru. Snad čeká na další slova, ale Maria se opět odmlčí. A tak pokračuje: „Asi víš, že dům zůstal nedotčen, mimo část, která byla zbořena z konzulova rozkazu, aby cesta byla přeměněna v silnici pro římské povozy. Ale pole, to, co ti z nich zbylo, protože víš...nemoc tvého otce stála velkou část tvého majetku, jsou poněkud zanedbána. Už po tři jara stromy a vinná réva neviděly zahradnický nůž a země je neobdělaná a zarostlá.

            Ale stromy, které tě viděly docela maličkou, jsou tam dosud a dovolíš-li to, ihned se o ně postarám."

            „Děkuji, Josefe. Ale ty už máš svou práci..."

            „Ve tvé zahradě budu pracovat brzo ráno a pozdě večer. V tuto chvíli se dny prodlužují. Chtěl bych, aby na jaře bylo všechno v pořádku, abych ti udělal radost. Podívej se, toto je větvička madloně, která stojí hned vedle domu.

            Chtěl jsem ji utrhnout - dovnitř se každý snadno dostane rozbitým plotem, ale já ho spravím - chtěl jsem utrhnout tuto větvičku pro případ, že by volba padla na mne, ale nedoufal jsem v to, protože jsem se zavázal k nazireátu3 a vyzvání jsem uposlechl jen proto, že pocházelo od kněze, ne z touhy po sňatku; a tak jsem tu větvičku utrhl, jak už jsem řekl, protože jsem si myslel, že budeš spokojena, budeš-li mít nějaký květ ze své zahrady. Zde je, Maria. S

            ním ti dávám svoje srdce, které až dosud kvetlo jen pro Pána a nyní kvete pro tebe, má snoubenko."

            Maria bere ratolest. Je dojata a hledí na Josefa už zcela ujištěna a záříc. Cítí se jím jista, když jí pak říká: „Složil jsem slib nazireátu," a když se přitom jeho tvář celá rozzáří; a tak si dodá odvahy: „Já také celá patřím Bohu, Josefe. Nevím, zda ti to velekněz řekl."

            „Řekl mi jen, že jsi dobrá a čistá a že mi máš sdělit, že jsi učinila slib, a že já mám být na tebe hodný. Mluv, Maria.

            Tvůj Josef tě chce učinit šťastnou ve všech tvých přáních. Nemiluji tě pro tělo. Miluji tě svým duchem, svaté dítě, které mi Bůh dal! Nechť ve mně vidíš otce a bratra, nejen manžela. Důvěřuj mi jako otci, měj ke mně důvěru jako k bratrovi."

            „Už jako dítě jsem se zasvětila Pánu. Vím, že toto se v Izraeli nedělá, ale slyšela jsem hlas, který po mně žádal mé panenství jako oběť lásky pro příchod Mesiáše. Izrael už na něho čeká tak dlouho... To není příliš, vzdát se proto radosti být matkou..."

            Josef na ni upřeně hledí, jako by chtěl číst v hloubi jejího srdce a pak uchopí její drobné ruce, dosud držící kvetoucí ratolest, a říká jí: „Připojím svou oběť k tvé oběti a společnou cudností budeme dosvědčovat lásku k Věčnému, aby dal zemi Spasitele co nejdříve, a tak nám umožnil, abychom spatřili, jak jeho Světlo ozařuje svět. Pojď, Maria.

            Půjdeme do jeho Domu a budeme přísahat, že se budeme milovat jako se mezi sebou milují andělé. Pak půjdu do Nazareta a všechno pro tebe připravím, v tvém domě, dáváš-li mu přednost, nebo jinde, chceš-li."

            „V mém domě... Byla tam jeskyně, vzadu... Je tam ještě?"

            „Je tam stále, ale už ti nepatří... Ale udělám ti podobnou, tichou a občerstvující, kam se budeš moci uchýlit během hodin největšího denního horka. Udělám ji stejně velkou. A pak, řekni mi, koho si přeješ za společnici?"

            „Nikoho. Nemám strach. Ve dne se mnou občas bude Alfeova matka, která mě chodí stále navštěvovat. V noci dávám přednost tomu, abych byla sama. Nemůže se mi přihodit nic zlého."

            „A konečně, teď tam budu já... Kdy si mám pro tebe přijít?"

            „Kdy chceš, Josefe."

            „Přijdu tedy, až dám dům do pořádku. Nic nepřeházím. Chci, abys ho nalezla, jak ho tvá matka zanechala. Ale chci, aby byl plný slunce a velmi čistý, aby tě přijal beze smutku. Pojď, Maria, běžme říci Nejvyššímu, že mu blahořečíme."

            Nic jiného nevidím. Ale v srdci mi zůstává pocit bezpečí, který zažívá Maria.

           

         Mariin sňatek s Josefem

            Jak je Maria krásná ve svých svatebních šatech mezi svými přítelkyněmi a učitelkami, obklopujícími ji v radostném obdivu. Je mezi nimi i Alžběta.

            Celá v zářivě bílém lněném plátně, tak hebkém a jemném, že připomíná drahocenné hedvábí. Pás ze zlata a stříbra, opracovaného rydlem je složen z medailonů spojených řetízky; každý medailon je krajkou ze zlatého vlákna na stříbrném podkladě, který působením času ztmavl. Svírá Mariin štíhlý pas a nepochybně proto, že je pro ni, dosud tak mladistvou, příliš dlouhý, jeho tři poslední medailony spadají vpředu dolů. Visí mezi záhyby volného šatu, který je tak dlouhý, že tvoří krátkou vlečku. Na jejích malých nohou sandály z bělostné kůže se stříbrnými sponami.

            Na krku je šat přichycen řetízkem ze zlatých růžiček se stříbrným filigránem, který v menším opakuje motiv pásu; řetízek prochází velkými otvory širokého výstřihu a shrnuje ho do mnoha záhybů vytvářejících jakousi malou náprsenku. Mariin krk se vynořuje z bělostných záhybů s grácií stonku zahaleného do drahocenného závoje a připadá ještě štíhlejší a bělostnější: stonek lilie, která se rozvíjí v bělostnou čistou tvář, teď ještě bledší pro zakoušené vzrušení.             

            Vlasy už nespadají na ramena. Jsou půvabně upraveny do vzájemně provázaných copů a jsou na vrcholku přidržovány drahocennými sponami ze ztmavlého stříbra, zpracovaného jako filigránová krajka. Na těchto copech spočívá matčin závoj a spadá dolů v ladných záhybech zpod drahocenné čelenky, která obepíná bělostné čelo.

            Závoj spadá až přes boky, protože Maria není tak velká jako její matka, které závoj sahal do pasu. Na rukou nemá nic. Kolem zápěstí náramky, ale její zápěstí jsou tak štíhlá, že těžké matčiny náramky sklouzávají až na hřbety rukou, a kdyby s nimi zatřásla, snad by spadly na zem.

            Její družky si ji prohlížejí ze všech stran a obdivují ji. Je to veselé štěbetání vrabčáků s jejich otázkami a obdivnými zvoláními.

            „To patřilo tvé matce?"

            „Jsou opravdu staré?"

            „Sáro, jak je ten pás hezký!"

            „A ten závoj, Zuzano! Ale podívej se na tu jemnost a na ty vetkané lilie!"

            „Ukaž mi své náramky, Maria! Byly tvé matky?"

            „Brávala si je. Ale jsou po matce mého otce Jáchyma."

            „Podívej se. Mají Šalamounovu pečeť obtočenou dvěma ratolestmi palmy a olivy mezi liliemi a růžemi. Ó, kdo provedl tuto tak dokonalou a přesnou práci?"

            „Pocházejí z Davidova domu a dědí se z pokolení na pokolení," vysvětluje Maria. „Už po staletí si ženy berou tyto šperky, když se vdávají."

            „Vlastně ano! Ty jsi dcerou dědičkou..."

            „Přinesli ti je z Nazareta?"

            „Ne, když má matka zemřela, moje sestřenice vzala mou výbavu k sobě, aby ji zachovala nedotčenou. A teď mi ji přinesla."

            „Kde je? Kde je? Ukaž ji svým přítelkyním."

            Maria neví, co má dělat... Ráda by byla zdvořilá, ale také by nerada rozházela všechny své věci poskládané do tří těžkých kufrů. Pomohou jí učitelky: „Snoubenec už každou chvíli přijde. Teď není chvíle k dělání nepořádku.

            Nechejte ji, unavujete ji, běžte se připravit." Upovídané hejno se poněkud nespokojeně vzdálí. Maria se teď může v klidu těšit ze svých učitelek, které jí blahopřejí a žehnají.

            Alžběta se také přiblížila. Dojatá Maria pláče, protože Anna Fanuelova ji nazvala „má dcero" a líbe ji s opravdu mateřským citem. Alžběta jí říká: „Maria, tvá matka tu není, ale přesto zde je. Její duch se raduje spolu s tvým. A pohleď: věci, které máš na sobě, ti zprostředkovávají její laskání. Ještě na nich nalezneš vůni jejích polibků. Už je to dávno, toho dne, kdy jsi vstoupila do Chrámu, mi řekla: »Připravila jsem jí šaty a výbavu nevěsty. Chci to být já sama, kdo utká plátno a ušije její svatební šaty, abych nechyběla v ten den její radosti. „A víš, v té poslední době, kdy jsem o ni pečovala, se každý večer chtěla pomazlit s tvými prvními šatičkami a těmi, co máš teď na sobě.

            Říkala: Cítím v nich jasmínovou vůni své maličké a chci, aby ona v nich cítila polibek své maminky. Kolik polibků dala tomuto závoji, který ti halí čelo! Více polibků než má vláken! A až se oděješ látkami, které ona tkala, pomysli, že více než stav je utkala láska tvé matky. A tyto šperky... I v hodinách zkoušky byly uchráněny tvým otcem z lásky k tobě, aby tě okrášlily, jak se v této chvíli sluší na Davidovu princeznu. Raduj se, Maria. Nejsi sirotek, neboť všichni tvoji jsou s tebou. A máš snoubence, který je ti otcem i matkou, tak je dokonalý...“

            „Ó, ano, to je pravda! Na něho si určitě nemohu stěžovat. V necelých dvou měsících sem přišel dvakrát a dnes přijde po třetí a nedbá deště ani větru, aby ode mne přijal mé rozkazy... Pomysli: mé rozkazy! Mne, která jsem jen ubohá žena a o tolik mladší než on! A nic mi neodmítne. A ani nečeká, až o něco požádám. Zdá se, že nějaký anděl mu má přání sděluje, a on mi o nich hovoří ještě předtím, než otevřu ústa. Posledně mi řekl: »Maria, myslím, že bys raději chtěla zůstat v otcovském domě. Chceš-li, můžeš to učinit, protože jsi dědičkou. Já odejdu do tvého domu.

            Jen kvůli dodržení zvyku strávíš týden v domě mého bratra Alfea. Maria tě už tak miluje! Odtud vyjde v den svatby průvod, který tě dovede domů.« Není to pozorné? Vůbec mu nevadí, že lidé budou říkat, že jeho dům se mi nelíbí...

            Mně by se vždycky líbil, kvůli němu, který je tak dobrý! Ale zajisté... dávám přednost svému domu... pro vzpomínky... Ó, Josef je dobrý!"

            „Co říkal na tvoje zaslíbení? Ještě jsi mu o tom neřekla?"

            „Nic nenamítal. Naopak, když se seznámil s důvody, řekl: Připojím svou oběť k tvé."

            „Je to mladý světec!" říká Anna Fanuelova.

            V této chvíli „mladý světec" vstupuje, doprovázen Zachariášem.

            Je opravdu nádherný. Celý ve zlatožlutém připadá jako nějaký orientální vládce. Za nádherným pásem má kožený váček na peníze a dýku v kožené pochvě, obojí se zlatým zdobením. Na hlavě turban, pokrývku z obvyklého plátna, sloužící za kapuci, tak jak ji nosí dodnes některé africké národy, například beduíni, a přidržovanou svazečky myrty. Má nový plášť s třásněmi, do kterého se slavnostně halí. Jeho oči září radostí. V jeho rukou kytice rozkvetlé myrty.

            Zdraví: „Pokoj tobě, má snoubenko! Pokoj všem." A když mu odpověděli: „Viděl jsem, jakou jsi měla radost toho dne, když jsem ti přinesl ratolest z tvé zahrady. Tak jsem si řekl, že ti přinesu myrtu, rostoucí u jeskyně, která je ti tak drahá. Chtěl jsem ti přinést růže, které začínají kvést u tvého domu. Ale růže nevydrží. A k tomu celé dny na cestách... Přinesl bych ti jen trny, ale tobě, milovaná, chci nabídnout jen růže a chci pokrýt tvou cestu jemnými a voňavými květy, abys na ni mohla postavit nohu, aniž bys nalezla nějakou nečistotu a nepříjemnost."

            „Děkuji, jak jsi dobrý! Jak jsi dokázal přinést až sem tu kytici tak svěží?"

            „Připevnil jsem k sedlu vázu a uložil jsem do ní větvičky s poupaty. Po cestě rozkvetly. A tady jsou, Maria, aby se tvé čelo ozdobilo věnečkem, symbolem čistoty a symbolem manželky; ale jeho čistota bude vždy menší než čistota tvého vlastního srdce."

            Alžběta a učitelky okrášlí Marii věnečkem z květů. Zformují ho a připevní k drahocenné čelence, která obepíná čelo, a bílé květy myrty prostřídají s bílými růžičkami, které vzaly z vázy, stojící na jednom kufru. Maria se chystá přehodit si přes ramena svůj široký bílý plášť, ale její snoubenec ji předejde a pomáhá upevnit její plášť na ramenou dvěma stříbrnými špendlíky. Učitelky s ochotou a láskou urovnají jeho záhyby.

            Všechno je připraveno. Zatímco se na něco čeká, Josef s Marií poodstoupí a řekne jí: „V poslední době jsem myslel na tvůj slib. Řekl jsem ti, že se na něm budu také podílet, ale čím více na to myslím, tím více chápu, že dočasný nazireát, byť vícekrát obnovovaný, nestačí. Pochopil jsem tě, Maria. Dosud si nezasloužím slova Světla, ale jistých náznaků se mi už dostává. A to mi umožňuje rozumět tvému tajemství aspoň v těch nejhrubších obrysech. Jsem ubohý nevědomec, Maria. Jsem obyčejný řemeslník. Nejsem vzdělaný a nevlastním žádný poklad. Ale k tvým nohám dávám svůj poklad. Navždy. Svou naprostou čistotu, abych byl hoden být s tebou, Boží Panno, »Sestro má, Snoubenko, zahrado uzavřená, prameni zapečetěný«, jak to řekl náš předek, který snad napsal Píseň, když zahlédl tebe... Budu zahradníkem této vonné zahrady, kde se nalézají nejvzácnější plody a odkud prýští pramen živé vody: tvé něhy, ó, snoubenko, která jsi svou sladkostí dobyla mého ducha, ó, nejkrásnější. Krásnější než jitřenka, zářící slunce, neboť to září tvé srdce, ty, která jsi sama láska k Bohu i lidem, jimž chceš dát Spasitele svou obětí ženy.

            Pojď, má milovaná," a bere ji jemně za ruku a vede ke dveřím. Všichni jdou za nimi a venku se k nim slavnostně připojí družičky, všechny v bílém a se závoji.

            Procházejí nádvořími a portály mezi davem lidí, kteří na ně hledí, až k místu, které není Chrámem, ale které je zřejmě sálem určeným ke kultu. Jsou tam lampy a svitky pergamenů jako v synagoze. Snoubenci přistoupí až ke zvýšenému stojanu, k jakési katedře, a čekají. Ostatní se seřadí za nimi. Vzadu zůstanou kněží a zvědavci.

            Slavnostně vstupuje velekněz. Mezi zvědavci to zašumí: „To on je bude sezdávat?"

            „Ano. Ona pochází z královského domu a kněžské kasty, květ Davidův a Áronův. Nevěsta je pannou z Chrámu.

            Ženich je z kmene Davidova."

            Velekněz vloží pravou ruku nevěsty do ruky ženichovy a slavnostně jim požehná: „Nechť Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je s vámi, nechť vás spojí a uskuteční ve vás své požehnání a dá vám pokoj a četné potomstvo i dlouhý život a blaženou smrt v klíně Abrahamově." Pak se slavnostně vzdálí, tak jak přišel.

            Vzájemně si dávají slib. Maria je Josefovou manželkou.

            Všichni vycházejí a stále pěkně seřazeni jdou do místnosti, kde je sepsána svatební smlouva, ve které je řečeno, že Maria, dědička Jáchyma a Anny Áronovy přináší svému muži věnem svůj dům se vším, co k němu patří, svou osobní výbavu a jiný majetek, který zdědila po otci.

            Vše je skončeno.

            Manželé vycházejí na nádvoří, pak směřují k východu poblíž části obývané ženami zaměstnanými v Chrámu.

            Očekává je těžký, pěkně upravený vůz. Je přikryt plachtou a uvnitř jsou už těžké Mariiny kufry.

            Loučení, polibky a slzy, požehnání, rady, doporučení, načež Maria vystoupí s Alžbětou a usadí se uvnitř vozu.

            Vpředu Josef a Zachariáš. Sundávají si slavnostní pláště a všichni se zahalí do tmavých pelerín. Vůz odjíždí, velký tmavý kůň jde těžkým krokem. Zdi Chrámu se vzdalují, pak i městské zdi a už je zde venkov, prvním jarním sluncem celý obnovený, čerstvý a v květu, se smaragdově zeleným obilím, vysokým aspoň na píď. Jeho mladá stébla se vlní v lehkém vánku, vonícím po květech broskvoní a jabloní, jetele a divoké máty.

            Maria pod svým závojem tiše pláče a čas od času rozhrne plachtu, aby pohlédla na vzdálený Chrám, na město, které opustila.

            Vidění se takto končí.

           

         Příjezd do Nazareta

            Nádherné azurové nebe vlahého února se klene nad galilejskými kopci...

            Hlavní cesta, vlhká po nedávném dešti, patrně minulé noci, není ani prašná, ale ani blátivá. Je pravidelná a čistá jako městská ulice a vede mezi dvěma ploty z kvetoucího hlohu. Připadají, jako by byly zasněženy, vychází z nich však hořká lesní vůně; občas jsou přerušeny skupinami obrovských kaktusů s velkými plochými listy, ježícími se ostny...

            Za živými ploty, sloužícími k ohraničení pozemků a vedoucími všemi směry, pole s obilím, které už je vyšší než v Judeji, a kvetoucí louky se stovkami a stovkami ovocných stromů: bílých, růžových, červených a se všemi přechodnými odstíny.

            Slunce pokojně zapadá na obloze, něžné ve svém blankytu, který světlo činí ještě jasnějším, a v dálce září sníh Hermonu a jiných vzdálených vrcholků.

            Po silnici jede vůz. Je to vůz vezoucí Josefa a Marii s jejími příbuznými. Cesta je u konce.

            Maria se rozhlíží úzkostlivým pohledem, kterým chce poznat a zároveň se rozpomenout na to, co vidí a na co se už nepamatuje, a usměje se, když jí vytane nějaká neurčitá vzpomínka. Alžběta a s ní Zachariáš a Josef jí v rozpomínání pomáhají a označují jednotlivé kopce, domy. Už i domy, protože se už ukazuje Nazaret, rozložený na svém zvlněném kopci.

            Město, ozářené zleva zapadajícím sluncem, ukazuje své bílé domky, široké, nízké, s terasami, zabarvenými do růžová. Některé domky, do kterých bije slunce přímo, se zdají prosvětleny požárem, tak je jejich fasáda zčervenalá sluncem. Sluncem, na kterém se leskne voda kanálů a nízkých studní téměř bez zídek...

            K okraji silnice přistupují děti a ženy a dívají se do vozu a zdraví Josefa jako starého známého. Ale na ostatní tři se dívají v rozpacích a s bázní.

            Jakmile však vjeli do vlastní obce, už není rozpaků ani obav. Na jejím okraji pod slavobránou z kvítí a listí stojí velké množství lidí všech věků a sotva se vůz ukáže za nárožím krajního venkovského domu, ozve se pronikavé volání; lidé mávají ratolestmi a kyticemi. To nazaretské ženy a děti zdraví svatebčany. Muži stojí zdrženlivěji za neposednou a hlučnou hradbou a zdraví s vážností.

            Ještě před příjezdem byl vůz odkryt, protože ted už slunce neobtěžuje, a tak Maria může dobře vidět rodnou půdu.

            Maria připadá krásná jako květina. Bílá a plavovlasá jako anděl se s dobrotou usmívá na děti, které jí hážou květiny a posílají polibky, na dívky jejího věku, které ji volají jménem, na manžele, matky, starce, kteří jí žehnají zpěvným hlasem. Uklání se před muži a zejména před jedním, který je snad rabínem nebo hlavní osobností místa.

            Vůz krokem postupuje hlavní ulicí, následován větší částí zástupu, pro který je příjezd událostí.

            „Zde je tvůj dům, Maria," říká Josef a bičem ukazuje na malý domek, který se nalézá právě dole pod vlnou vršku a za nímž je krásná rozlehlá zahrada, celá v květu, ukončená olivovým sadem. A ještě dále obvyklý živý plot z hlohu a kaktusů vymezuje hranice majetku. Pole, kdysi Jáchymova, jsou za nimi...

            „Zbylo ti toho málo," říká Zachariáš. „Nemoc tvého otce byla dlouhá a drahá. Hodně stály také opravy škod způsobených Římem. Vidíš, že silnice pohltila tři hlavní přístavby a dům musel být zmenšen. Aby byl zvětšen bez velkých nákladů, bylo použito části kopce vytvářejícího jeskyni. Jáchym tam míval zásoby a Anna své stavy. Ty uděláš, co uznáš za vhodné."

            „Ó, nevadí mi, že toho moc není! Mně to bude vždycky stačit. Budu pracovat..."

            „Ne, Maria," říká Josef, „já budu pracovat. Ty se budeš starat jen o prádlo, šití a dům. Jsem mladý a silný a jsem tvůj muž."

            „Učiním, co budeš chtít."

            „Ano, v této věci je to moje vůle. Pro všechno ostatní jsou mi všechna tvá přání zákonem, pro tohle však ne."

            Přijeli, vůz se zastavil.

            U dveří jsou dvě ženy a dva muži mezi čtyřiceti a padesáti lety s mnoha dětmi a mladými lidmi.

            Starší muž řekne: „Nechť ti Bůh dá pokoj, Maria," a jedna žena osloví Marii, obejme ji a políbí.

            „To je můj bratr Alfeus a Maria2, jeho žena, a toto jsou jejich synové. Přišli schválně, aby tě přivítali a řekli ti, že jejich dům je tvým domem, chceš-li," říká Josef.

            „Ano, přijď, Maria, nebudeš-li chtít být sama. Na jaře je venku krásně a náš dům stojí uprostřed rozkvetlých polí.

            Tam budeš tím nejkrásnějším květem," říká Maria Alfeova.

            „Děkuji ti, Maria. Přijdu velice ráda. Občas přijdu a určitě o svatbě. Ale teď si moc přeji vidět svůj dům a rozpomenout se na něj. Byla jsem docela malá, když jsem ho opustila, a zapomněla jsem, jak vypadá... Teď ho opět nalézám... a zdá se mi, jako bych nalezla svou matku, kterou jsem ztratila, svého milovaného otce, jako bych opět nalezla ozvěnu jejich hlasů... a vůni jejich posledních vzdechů. Připadá mi, že už nejsem sirotkem, když kolem sebe cítím objetí těchto zdí... Pochop mě, Maria." Mariin hlas prozradí její dojetí a na jejích řasách se zaperlí slzy.

            Maria Alfeova odpovídá: „Jak si přeješ, drahá. Chci, abys mě považovala za svou sestru a přítelkyni a tak trochu i jako matku, protože jsem mnohem starší než jsi ty."

            Přistoupí druhá žena: „Maria, zdravím tě. Jsem Sára, přítelkyně tvé matky. Viděla jsem, jak ses narodila. A toto je Alfeus, synovec Alfeův a velký přítel tvé matky. Co jsem dělala pro tvou matku, budu dělat i pro tebe, přeješ-li si to. Podívej, můj dům sousedí s tvým domem a tvoje pole jsou teď naše. Ale chceš-li, můžeš kdykoliv přijít.

            Uděláme v živém plotu průchod a budeme spolu a přitom každá budeme u sebe. Toto je můj muž."

            „Všem vám za všechno děkuji, za všechno dobré, které jste učinili mým rodičům a chcete teď činit mně. Nechť vám žehná všemohoucí Bůh."

            Těžké bedny jsou složeny a odneseny do domu. Vstupují dovnitř a já poznávám malý nazaretský domek, takový jaký je později za Ježíšova života.

            Josef bere - podle zvyku - Marii za ruku a takto vcházejí. Na prahu jí říká: „A teď na tomto prahu chci, abys mi něco slíbila. Nechť přijde nebo se přihodí cokoliv, nemáš jiných přátel, nikoho, na koho by ses obrátila, než svého Josefa; v žádném případě si své starosti nenechávej pro sebe. Jsem zcela k tvým službám, to si pamatuj, a budu mít velkou radost, budu-li ti moci usnadnit tvou cestu; protože štěstí není vždy v naší moci, aspoň se budu snažit, abych ti ji učinil pokojnou a jistou."

            „Slibuji ti to, Josefe."

            Otevírají dveře a okna. Dovnitř zvědavě vstupuje zapadající slunce.

            Maria si teď odložila plášť a závoj, protože s výjimkou myrtových květů má stále na sobě svatební šaty. Vycházejí do kvetoucí zahrady. Rozhlíží se a usmívá a stále s rukou v ruce Josefově prochází zahradou. Připadá to, jako by se opět ujímala vlastnictví místa, které bylo ztraceno.

            A Josef jí ukazuje své práce: „Podívej se, tady jsem udělal tuto díru k zachycení dešťových vod, protože toto víno má stále žízeň. Tomuto olivovému stromu jsem uřezal nejstarší větve, abych ho omladil. Zasadil jsem tyto jabloně, protože dvě byly suché, a dal jsem sem i fíkovníky. Až vzrostou, budou chránit dům před slunečním úpalem a zvědavými pohledy. Támhle je stará pergola, vyměnil jsem jen shnilé sloupky a zapracoval s nůžkami. Doufám, že dá hodně hroznů. A tam, podívej se," a hrdě ji vede ke svahu, který se zvedá za zády domu a který ukončuje sad:

            „Tam jsem vyhloubil jeskyňku a zpevnil ji a až tyto malé rostlinky vzrostou, bude zhruba stejná jako ta, kterou jsi měla. Zde však není pramen... ale doufám, že sem zavedu pramínek vody. Budu pracovat za dlouhých letních večerů, když za tebou přijdu na návštěvu..."

            „Ale jak to?" říká Alfeus. Copak nebudete mít v létě svatbu? 5"

            „Ne, Maria by ráda utkala vlněné pokrývky, jedinou věc, která chybí ve výbavě. A já jsem tomu rád. Je tak mladinká, že na tom nezáleží, počká-li ještě rok nebo déle. Zatímco bude čekat, přivykne svému domu..."

            „Ty jsi byl vždycky trochu jiný než ostatní a zůstal jsi takový až do nynějška. Vždyť kdo by se nesnažil uspíšit okamžik, kdy bude mít za ženu takový květ jako je Maria, a ty budeš čekat měsíce!"

            „Radost dlouho očekávaná, radost o to více prožitá," odpovídá Josef s jemným úsměvem. „Až bude mít Maria šestnáct. Po svátcích Stánků. Zimní večery budou pro novomanžely sladké!" A opět se usměje a pohlédne na Marii.

            Úsměv tajného dorozumění plného něhy, útěšné bratrské cudnosti. Pak opět pokračuje v prohlídce: „Zde je místnost ve svahu. Chceš-li, udělám si z ní dílnu. Je s domem spojená, ale leží mimo něj. Tak v domě nebude hluk ani nepořádek. Ale pokud si to přeješ jinak..."

            „Ne, Josefe, takto to je docela v pořádku."

            Vstupují do domu a rozžíhají lampy.

            „Maria je unavena," říká Josef. „Nechejme ji v klidu s jejími příbuznými."

            Všichni zdraví a odcházejí. Josef ještě několik minut zůstane a potichu mluví se Zachariášem.

            „Tvůj příbuzný ti nějaký čas ponechá Alžbětu, jsi spokojena? Já ano, protože ti pomůže... aby ses stala dokonalou paní domu. S ní můžeš všechno zařídit podle svého a uspořádat nábytek a já ti přijdu každý večer pomoci. S ní můžeš opatřit vlnu a všechno potřebné. Výlohy zaplatím já. Pamatuj, že jsi mi slíbila, že se budeš se vším obracet na mne. Sbohem, Maria. Spi svou první noc jako paní v tomto domě, který je tvůj; a nechť anděl Boží ti ji učiní pokojnou. Nechť Pán je stále s tebou."

            „Sbohem Josefe, nechť i ty jsi pod křídlem Božího anděla. Děkuji, Josefe. Za všechno. Na tvou lásku ze všech sil odpovím svou láskou."

            Josef zdraví příbuzné a odchází.

            Ve stejnou chvíli končí vidění.

           

         4. NEVĚSTOU DUCHA SVATÉHO

           

             Sladké a čisté mateřství, bez tíhy smyslů. Takové jsem prožila. Oč se ochudila Eva, když se vzdala tohoto bohatství!  

              Svatá Panna Marii Valtortě

           

         Zvěstování

            Zde je, co vidím: Maria, velmi mladinká dívenka - vypadá nejvýš na patnáct let - je v malé pravidelné místnosti. V opravdovém dívčím pokojíčku.

            Podél jedné ze dvou delších zdí se nalézá lůžko: nízké lehátko bez pelestí, pokryté rohožemi nebo koberci. Řeklo by se, že jsou rozprostřeny na nějakém stole nebo na rákosovém výpletu. Jsou vyrovnané a nevytvářejí záhyby, jak tomu bývá u našich lůžek. Na druhé straně polička s olejovou lampou, pergamenové svitky, nějaké šití pečlivě složené, snad nějaká výšivka. Vedle poličky u dveří otevřených na zahradu, ale překrytých závěsem, kterým pohybuje lehký vánek, na nízké stoličce sedí Panna.

            Přede bělostný len, jemný jako hedvábí. Její drobné ruce, jen o málo tmavší než len, otáčejí hbitě vřetenem. Drobná tvář, mladá a tak krásná, tak krásná, je lehce skloněná a lehce se usmívá, jako by laskala či sledovala nějakou něžnou myšlenku.

            V domku i na zahradě hluboké ticho. Hluboký mír jak na Mariině tváři, tak v jejím okolí. Mír a řád. Všechno je čisté a v pořádku; místo vzhledem a zařízením sice velmi skromné, málem cela, má v sobě něco přísného, ale současně královského právě pro onu čistotu a péči, s jakou je rozložena látka na lůžku, srovnány svitky, lampa, měděný džbánek vedle lampy se svazkem kvetoucích větviček...

            Maria se dává tiše do zpěvu, pak poněkud pozvedne hlas. Není to „velký" hlas, ale přesto rozezní malou místnost a dává pocítit, jak se v něm zachvívá její duše. Slovům nerozumím, jsou jistě v hebrejštině. Ale jak se stále opakuje

            „Jahve", chápu, že se jedná o nějaký posvátný zpěv, snad žalm. Snad si Maria vzpomíná na zpěvy z Chrámu a musí to být sladká rozpomínka, protože skládá ruce, držící nit a vřeteno, do klína, pozvedá hlavu a opře ji o stěnu za sebou; její tvář září ruměncem a její oči, ztracené v nevím jak sladké myšlence, se zalesknou zadržovanými slzami, činícími je většími. A její oči se usmívají nad nějakou myšlenkou, kterou sledují, a přestávají vnímat okolí. Mariina růžová tvář se vynořuje z bílého, jednoduchého oděvu, zarámována copy, které nosí kolem hlavy jako korunu.

            Řeklo by se - krásná květina.

            Zpěv se mění v modlitbu: „Pane, Nejvyšší Bože, neotálej už a sešli svého Služebníka, aby přinesl na zem pokoj.

             Připrav vhodný čas a čistou a plodnou pannu k příchodu tvého Krista. Otče, Svatý Otče, dovol své služebnici, aby na tento úmysl obětovala svůj život. Dovol mi, abych zemřela až po spatření tvého Světla a Spravedlnosti na zemi a po uskutečnění Vykoupení. Ó, Svatý Otče, sešli na zem, po čem toužebně vzdychali proroci. Sešli své služebnici Vykupitele. Nechť v hodinu, kdy se ukončí můj den, se pro mne otevře tvůj příbytek, neboť jeho brány už budou mezitím otevřeny tvým Kristem pro všechny, kteří v Tebe doufali. Přijď, přijď, Duchu Pánův. Přijď za svými věrnými, kteří tě očekávají. Přijď, Princi pokoje..."  

Maria zůstává duchem nepřítomná… Závěs se hýbe silněji, jako by někdo za ním učinil průvan nebo jím někdo zatřásl, aby ho rozhrnul. A tu světlo bělostné barvy perel, smíchaných s čistým stříbrem rozzáří nažloutlé stěny, projasní barvy tkanin a ještě více zduchovní Mariinu pozvednutou tvář. V tomto světle, aniž se závěs rozhrnul před tajemstvím, které se teď odehrává - a závěs se už nehýbe, visí naprosto nepohnutě mezi veřejemi, jako by byl zdí, oddělující vnitřek od vnějšku

            - v tomto světle pokleká Archanděl.

            Musí na sebe vzít nutně lidský vzhled. Ale tento vzhled je nad vším lidským. Z jakého těla je utvářena tato překrásná zářivá postava? Z jaké látky ji Bůh zhmotnil, aby ji učinil přístupnou smyslům Panny? Jen Bůh může vlastnit tyto látky a posloužit si jimi tak dokonale. Je to tvář, je to tělo, jsou to oči, ústa, vlasy a ruce jako naše, ale není to naše neprůhledná hmota. Je to světlo, které na sebe vzalo barvu těla, očí vlasů, rtů, světlo, které se hýbe a usmívá a hledí a mluví.

            „Zdrávas, Maria, milosti plná, zdrávas!" Hlas je něžným akordem, jako když perly dopadají na nějaký vzácný kov.

            Maria se zachvěje a sklopí oči. A chvěje se ještě více, když spatří tohoto světelného tvora, jak klečí vzdálen asi metr od ní s rukama zkříženýma na prsou a hledí na ni s nekonečnou úctou.

            Maria povstane a přitiskne se ke zdi. Zbledne, pak zčervená. Její tvář vyjadřuje údiv, zděšení. Bezděky přitiskne na prsa ruce, schované v dlouhých rukávech. Sklání se, jako by chtěla co nejvíce skrýt své tělo. Postoj líbezné cudnosti.

            „Ne, neměj strach. Pán je s Tebou! Jsi požehnaná mezi všemi ženami." Ale Maria se stále bojí. Odkud přišla tato mimořádná bytost? Je to vyslanec Boží nebo Podvodníkův?

            „Neměj strach, Maria!" opakuje Archanděl. „Jsem Gabriel, Anděl Boží. Poslal mě k tobě Pán. Neměj strach, vždyť jsi u Boha nalezla milost. A nyní počneš ve svém klíně a porodíš Syna a dáš mu jméno JEŽÍŠ. Bude veliký.

            Nazvou ho Synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá Davidův trůn a povládne věčně nad Jákobovým domem a jeho Království nebude mít nikdy konce. Pochop, ó, svatá Panno, Pánem milovaná, jeho požehnaná Dcero, povolaná být Matkou jeho Syna, jakého Syna porodíš."

            „Jak se to může stát, když jsem muže vůbec nepoznala? Což Pán Bůh nepřijímá oběť své služebnice a nechce, abych z lásky k němu zůstala pannou?"

            „Ne, to nebude dílem muže, abys byla Matkou, ó, Maria. Ty, jsi věčnou Pannou, Boží Svatou. Duch Svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě pokryje svým stínem. Právě proto ten, který se z tebe zrodí, bude nazýván Svatý, Svatý a Syn Boží. Pánu, našemu Bohu je možné všechno. Neplodná Alžběta počala ve svém stáří syna, který bude prorokem tvého Syna, tím, který mu připraví cestu. Pán s ní sňal její zahanbení a až do konce věků vás národy budou oslavovat jako blahoslavené pro Pánovu milost, která k vám přišla, a k tobě obzvláště, milost, která dospěje k národům tvým prostřednictvím. Alžběta je v šestém měsíci a plod, který nese, jí způsobuje radost a bude se radovat ještě více, až pozná tvou vlastní radost. Bohu není nic nemožné, Maria, milosti plná. Co mám říci svému Pánu? Nenech se znepokojit žádnou myšlenkou. Pán bude bdít nad tvými záležitostmi, pokud se na něho spolehneš.

            Svět, Nebesa, Věčný očekávají tvé slovo!"

            Maria teď sama také zkříží ruce na prsou, skloní se v hlubokém úklonu a řekne: „Hle, služebnice Páně. Nechť se mi stane podle jeho slova."

            Anděl září radostí. Klaní se, protože jistě vidí, jak Duch Boží sestupuje na Pannu, celou skloněnou na znamení souhlasu. Pak Anděl zmizí, aniž pohnul závěsem, který za svatým Tajemstvím zůstává zatažen.

           

         Poslušná za všech okolností

            Maria promlouvá: „Když jsem pochopila poslání, ke kterému mě povolal Bůh, byla jsem naplněna radostí a v této radosti se mé srdce otevřelo jako uzavřená lilie a rozlila se v něm krev, která se stala půdou pro Pánův Zárodek.  

             Radost být matkou.  

             Zasvětila jsem se Bohu od nejrannějšího dětství, neboť Světlo Nejvyššího mi plně ukázalo příčinu zla ve světě, a chtěla jsem, pokud to bude v mé moci, vymazat v sobě Satanův otisk. Nevěděla jsem, že jsem neposkvrněná.

             Nemohla jsem si to myslet, že jí jsem. Už pouhá myšlenka na tuto výsadu by byla domýšlivostí a pýchou. Ve skutečnosti jsem se narodila z lidských rodičů, a tak jsem nemohla pomyslet, že právě já jsem tou Vyvolenou, povolanou být onou Neposkvrněnou. Duch Boží mě poučil o Otcově bolesti způsobené zkažeností Evy, jež se chtěla pošpinit, a tak z bytosti plné milosti poklesnout na úroveň nižších tvorů. Nosila jsem v sobě touhu utišit tuto bolest tím, že pozvednu své tělo k andělské čistotě svou vůlí zůstat čistá jak ve svých myšlenkách, tak i v touhách a lidských vztazích. Jen pro Boha tlukot mého srdce, jen pro Něho celá má bytost. Ale neměla-li jsem v sobě spalující horečku těla, přesto zde byla oběť nestat se matkou.

             Mateřství, oproštěno od toho, co ho dnes pošpiňuje, bylo Otcem Stvořitelem dáno i Evě. Něžné a čisté mateřství bez tíže smyslů! S takovým manželstvím jsem učinila zkušenost já. Oč se Eva ochudila, když se zřekla tohoto bohatství! O více než o nesmrtelnost. A nepovažujte to za přehánění. Můj Ježíš a já s ním, jeho Matka, jsme poznali zemdlenost smrti. Já sladkou zemdlenost, když jsem vyčerpána usnula. On strašnou zemdlenost odsouzence na smrt. Na nás tedy také přišla smrt. Ale mateřství bez jakéhokoliv porušení jsem zakusila jen já sama, nová Eva, abych mohla říci světu, jak sladký by byl úděl ženy povolané k tomu, aby byla matkou bez tělesného utrpení. A tato touha po čistém manželství mohla existovat a skutečně existovala v Panně, která byla celá odevzdána Bohu, neboť toto mateřství je slávou ženy.

             Když pomyslíte i na to, jaké cti požívala u Izraelců žena, která se stala matkou, lépe pochopíte oběť, se kterou jsem souhlasila a svým slibem přijala. A nyní Věčná Dobrota své služebnici učinila tento dar, aniž by mě zbavila sladkosti, jíž jsem byla oděna, abych byla květem při jeho trůnu. A já jsem z toho pocítila líbezné nadšení, neboť jsem měla radost dvojí - být matkou člověka a být Matkou Boha. Radost být tou, jejímž prostřednictvím mír opět spojil Nebesa se zemí.  

             Ó, toužit po tomto míru pro lásku k Bohu a bližnímu a vědět, že prostřednictvím mne, ubohé služebnice Mocného, přichází na svět! Říci: Ó, lidé, už neplačte. Ponesu v sobě tajemství, které vás učiní šťastnými.

             Nemohu vám ho sdělit, neboť je ve mně zapečetěno... Ale už ho přináším mezi vás a každá uběhlá hodina přibližuje okamžik, kdy ho uvidíte a poznáte jeho svaté Jméno.  

             Radost učinit radost Bohu: radost věřící duše z toho, že Bůh je šťastný.  

             Ó, odstranit Bohu ze srdce hořkost z Eviny neposlušnosti a její pýchy, její nevíry!  

             Počátek hříchu byl v neposlušnosti.  

             Já jsem prošla cestu obou hříšníků naopak. Poslechla jsem. Poslechla jsem za všech okolností. Bůh mě žádal, abych byla pannou. Poslechla jsem. Když jsem si zamilovala panenství, které mě činilo čistou jako první z žen, která ještě nepoznala Satana, Bůh mi nařídil, abych se stala manželkou. Poslechla jsem a pozvedla jsem sňatek na takový stupeň čistoty, na kterém byl v myšlenkách Boha, když stvořil první dva rodiče. Zatímco jsem byla srozuměna s osudem být v manželství bez dětí, i z toho plynoucím pohrdáním bližních pro svou svatou neplodnost, Bůh mě požádal, abych byla Matkou. Poslechla jsem. Věřila jsem, že to bude možné a že tato slova pocházejí od Boha, protože když jsem jim naslouchala, rozléval se ve mně pokoj. Nepomyslela jsem si:

             »Zasloužila jsem si to«. Neříkala jsem si: »Teď mě bude svět obdivovat, protože jsem podobna Bohu, když tvořím Boží tělo.« Ne. Umrtvila jsem se v pokoře. Radost vyrašila v mém srdci jako stonek s rozkvetlou růží.

             Ale okamžitě se obalila ostrými trny a byla jsem sevřena, zahalena bolestí jako větev, kolem níž se obepíná svlačec. Bolest z bolesti manželovy: to byla uprostřed radosti velká tíha. Bolest z bolesti mého Syna: to jsou trny mé radosti: Eva chtěla rozkoš, triumf, svobodu. Já jsem přijala bolest, umrtvení, otroctví. Vzdala jsem se svého klidného života, manželovy úcty, své vlastní svobody. Pro sebe jsem si neponechala nic.  

             Stala jsem se Služebnicí Páně tělem, jednáním, duchem a spolehla jsem se na Něho nejen ve věci panenského početí, ale i při obhajobě své cti, při útěše manžela, při postupu, který by mu ukázal cestu k dovršení našeho manželství, při hledání prostředků, jak nám oběma vrátit ztracenou důstojnost. Přijala jsem Boží vůli za sebe, za svého manžela i za svého Syna. Řekla jsem »Ano« pro nás všechny tři, jista, že se Bůh nezpronevěří...

             svému slibu a přispěchá mi na pomoc v mé bolesti Snoubenky, která ví, že ji budou považovat za vinnou, i v mé bolesti matky, která ví, že bude rodit, aby svého Syna vydala bolesti.  

             »Ano,« řekla jsem. Ano. To stačilo. Toto »ano« anulovalo ono Evino »ne« k Božímu příkazu. Ano, Pane, jak si přeješ. Poznám, co si přeješ. Budu žít, jak si přeješ. Budu se radovat, přeješ-li si to. Budu trpět, pro co si budeš přát. Ano, vždycky ano, můj Pane, od okamžiku, kdy tvůj paprsek mě učinil Matkou, až do chvíle, kdy jsi mě povolal k Sobě. Ano, vždycky ano. Všechny hlasy těla, všechny sklony mé citlivosti vždycky pod tíhou tohoto neustálého ano, které je ve mně... Nuže, usměj se, ó, Bože. A bud šťasten. Hřích je přemožen. Je sňat, zničen. Leží pod mou patou. Je omyt mými slzami, zničen mou poslušností. Z mého klína se zrodí nový Strom.

             Ponese Ovoce a pozná všechno zlo, aby mohl sám trpět, a tak jím dát všechno dobro. Lidé k němu budou moci přicházet a já budu šťastna, budou-li ho přijímat, aniž by třeba pomysleli na to, že se narodil ze mne. Aby byl člověk spasen a Bůh milován, k tomu nechť je z jeho služebnice učiněno to, co se činí ze země, na níž roste strom: schod k vzestupu.  

           

         Za Alžbětou

            Opět se mi zjevuje nazaretský domek a v něm Maria. Maria zcela mladičká, jako když sejí zjevil Anděl Boží...

            Je večer, neboť stíny začínají zaplňovat místnost, kde předtím bylo velké světlo, sestoupivší z Nebes.

            Maria se modlí na kolenou u svého malého lůžka s rukama zkříženýma na prsou a s tváří zcela skloněnou k zemi.

            Dosud je oděna stejně jako při Zvěstování. Všechno je stejné: kvetoucí větvička ve váze, nábytek v témž pořádku.

            Jen kolovrátek s přadenem a vřeteno s lesklými nitěmi jsou postaveny v rohu.

            Maria se přestává modlit a vstává s tváří celou hořící. Ústa se usmívají, ale její modré oči se třpytí slzami. Bere olejovou lampu a rozžíhá ji křesadlem. Dává pozor, aby v malé místnůstce bylo všechno v pořádku. Srovnává pokrývku na lůžku, která je shrnuta. Přilévá vodu do vázy s kvetoucí větvičkou a vynáší ji ven na noční svěží vzduch. Pak se vrací. Bere ruční práci, položenou na poličce, a zapálenou lampu. Vychází a zavírá dveře. Činí několik kroků v zahrádce podél domu a pak vstoupí do místnůstky, kde jsem později viděla, jak se loučí s Ježíšem.

            Maria zmizela a odnesla světlo do sousední místnůstky a já zůstávám zde a mým jediným společníkem je její práce položená na rohu stolu. Slyším lehký Mariin krok, tak jak přechází sem a tam, slyším šplouchání vody, jako když se omývá nějaký předmět, pak slyším, jak štípe dřevo na třísky. Uvědomuji si, že rozdělává oheň. Maria se opět vrací. Vychází na zahrádku a vrací se s jablky a zeleninou. Jablka postaví na stůl na podnos z ciselovaného kovu.

            Zdá se, že je z mědi. Maria se vrací do kuchyně. Teď plamen krbu vrhá svou zář otevřenými dveřmi a po stěnách se roztančí stíny.

            Uběhne nějaký čas a Maria se vrací s malým černým chlebem a hrnkem teplého mléka. Usedá a namáčí kousky chleba v mléku. Pomalu je jí. Nechává mléko napůl nevypité a pak jde opět do kuchyně a vrací se ze zeleninou, poleje ji olejem a jí ji s chlebem. Zahaní žízeň mlékem, pak bere jedno jablko a jí. Jídlo holčičky. Maria jí a přemýšlí a usmívá se nějaké vnitřní myšlence. Vstává a obrací oči ke stěnám, kterým jako by svěřovala nějaké tajemství. Občas zvážní, je téměř smutná, ale pak sejí opět vrací úsměv.

            Je slyšet zaklepání na dveře. Maria vstává a otvírá. Vstupuje Josef. Zdraví se navzájem. Potom si Josef sedá na stoličku proti Marii na druhé straně stolu. Josef je hezký muž v nejlepších letech. Může mít nejvýš pětatřicet let.

            Jeho tmavě kaštanové vlasy a vous stejné barvy rámují pravidelný obličej s něžnýma hnědýma, téměř černýma očima. Čelo je široké a hladké, nos malý, lehce prohnutý, tváře oblé, snědé, ruměné. Není moc vysoký, ale je silný a dobře stavěný.

            Než se posadí, svlékne si plášť, který má okrouhlý tvar a u krku se zapíná jakousi sponou nebo něčím podobným a má kapuci. Je ze světle hnědé nepromokavé látky ze surové vlny. Vypadá jako horalský plášť do nepohody. Než se posadí, nabízí Marii dvě vejce a hrozen, poněkud přezrálý, ale dobře uchovaný. Usmívá se a říká: Donesli mi ho z Kány. Vajíčka jsou od setníka, dal mi je za opravu, kterou jsem mu udělal na voze. Zlomilo se mu jedno kolo a jejich dělník je nemocen. Vajíčka jsou čerstvá. Vzal je ze svého kurníku. Vypij je. Udělají ti dobře."

            „Zítra, Josefe, teď už jsem jedla."

            „Ale hrozen si můžeš vzít, je dobrý, sladký jako med. Nesl jsem ho opatrně, abych ho nepoškodil. Sněz ho. Mám další. Zítra ti jich donesu celý košík. Dnes večer jsem nemohl, protože jdu rovnou ze setníkova domu."

            „Ale to jsi tedy ještě nevečeřel."

            „Ne, ale na tom nezáleží."

            Maria okamžitě vstane a jde do kuchyně. Vrátí se opět s mlékem, olivami a sýrem. „Nic jiného nemám," říká.

            „Vezmi si vajíčko."

            Josef nechce. Vajíčka jsou pro Marii. Jí s chutí chléb se sýrem a pije mléko, ještě je vlažné. Pak přijme jablko a jídlo je skončeno. Maria poklidí na stole a bere si opět ruční práci. Josef jí pomáhá a vejde do kuchyně za Marií, zatímco ona se opět vrací. Slyším ho, jak tam poklízí a přikládá na oheň, protože večer je chladný.

            Když se vrátí, Maria mu děkuje. Oba spolu hovoří. Josef vypráví, jak strávil den. Mluví o svých synovcích. Zajímá se o Mariinu práci a její květiny. Slibuje, že přinese krásné květiny, které mu slíbil setník. „Jsou to květiny, které my nemáme. Přivezl si je z Říma. Slíbil mi sazenice. Teď, když je měsíc příznivý, ti je zasadím. Mají krásnou barvu a velmi příjemnou vůni."

            Maria se usmívá a děkuje. Ticho. Josef hledí na Mariinu plavou hlavu, skloněnou nad výšivkou. Pohled andělské lásky. Kdyby hleděl anděl na ženu s manželskou láskou, určitě by hleděl právě takto.

            Maria jako by učinila nějaké rozhodnutí, pokládá vyšívání do klína a říká: „Josefe, já bych ti také chtěla něco říci.

            Nemám nikdy co říci, vždyť víš, že žiji v ústraní. Ale dnes mám novinku. Dozvěděla jsem se, že naše příbuzná Alžběta, Zachariášova manželka, čeká dítě..."

            Josef rozšíří oči a řekne: „V jejím věku?"

            „V jejím věku," odpoví Maria a usměje se. „Pán může všechno a chtěl dát tuto radost naší příbuzné."

            ,Jak to víš? Je ta zpráva spolehlivá?"

            „Přišel posel, někdo, kdo neumí lhát. Chtěla bych jít za Alžbětou, abych jí pomohla a řekla jí, že se raduji společně s ní. Dovolíš-li to..."

            „Maria, ty jsi mou manželkou a já jsem tvým služebníkem. Všechno, co děláš, děláš dobře. Kdy chceš vyrazit?"

            „Co nejdříve, ale zůstanu tam několik měsíců."

            „A já zatím budu počítat dny do tvého návratu. Můžeš klidně odejít, budu myslet na tvůj dům i zahrádku. Své květiny nalezneš tak pěkné, jako bys o ně pečovala ty. Ale poslyš. Před velikonocemi musím jet do Jeruzaléma nakoupit nějaké věci, které potřebuji k práci. Počkáš-li několik dní, doprovodím tě až tam. Dále ne, protože se musím ihned vrátit. Ale až tam můžeme jít společně. Budu klidnější, budu-li vědět, že nejsi na cestě sama. A co se týče zpáteční cesty - dáš mi vědět a já ti přijedu naproti."

            „Josefe, jsi hodný. Nechť ti to Bůh vynahradí svým požehnáním a ochraňuje tě před bolestí. Stále ho o to prosím."

            Oba cudní manželé se andělsky usmějí. Na chvíli se opět rozhostí ticho, pak se Josef zvedne, oblékne si plášť, přes hlavu přetáhne kapuci. Pozdraví Marii, která také povstane, a odchází.

            Maria za ním hledí, jak odchází. Povzdechne, jako by měla starost. Pozvedne oči k nebi a určitě se modlí.

            Zavře dveře, sbalí své dílo, jde do kuchyně. Uhasí oheň a přikryje ho. Dívá se, zda je všechno řádně uklizeno.

            Vezme lampu a vychází a zavírá dveře. Chrání rukou plamen, který se chvěje ve studeném větru noci. Vstupuje do svého pokoje a ještě se modlí. Vidění se takto končí.  

             Maria promlouvá: „Když skončila extáze, která mě naplnila nevýslovnou radostí, mé smysly se opět otevřely pozemským věcem. První myšlenka, která jako ostrý trn růže pronikla mé srdce spočívající v růžích Boží Lásky, jež se před několika okamžiky stala mým Snoubencem, byla myšlenka na Josefa.

             To jemu jsem dala svou lásku, svému svatému a pozornému ochránci. Od chvíle kdy mě Boží vůle prostřednictvím slov svého kněze zasnoubila s Josefem, jsem tohoto spravedlivého mohla poznat a ocenit jeho svatost. Když jsem s ním byla spojena, pocítila jsem, že zmizela má osamělost sirotka a už jsem neoplakávala ztracené útočiště Chrámu. S ním jsem se cítila v bezpečí jako s knězem. Všechna nejistota padla, a nejenže padla, ale byla zapomenuta, tak se vytratila z mého panenského srdce. Pochopila jsem, že žádná nejistota, žádná obava nebyla vůči Josefovi oprávněná. Moje panenství svěřené Josefovi bylo bezpečnější než dítě v matčině náručí.

             Ale jak mu nyní říci, že jsem se měla stát matkou? Hledala jsem slova, jak bych mu to oznámila. Těžké hledání. Nechtěla jsem se vychloubat Božím darem a v žádném případě jsem nemohla ospravedlnit svoje mateřství slovy: »Pán si mě zamiloval mezi všemi ženami a učinil ze mne, jeho služebnice, svou Snoubenku.«

             A klamat ho a skrývat mu svůj stav jsem také nechtěla.

             Ale zatímco jsem se modlila, Duch Svatý, jímž jsem byla naplněna, mi řekl: »Mlč. Ponechej mé péči, abych tě u tvého manžela ospravedlnil.« Kdy? Jak?  Netázala jsem se na to. Vždycky jsem důvěřovala Bohu, tak jako květina důvěřuje vodě, která ji vyživuje. Nikdy mě Věčný nenechal bez své pomoci. Jeho ruka mě podporovala, chránila, vedla až do této chvíle. A tak to učiní i nyní.

             Jak krásná a povzbuzující je víra v našeho věčného, dobrého Boha! Bere nás do své náruče jako do kolébky, odnáší nás jako loďku do zářivého přístavu dobra, rozehřívá nám srdce, utěšuje nás, živí nás. Poskytuje nám odpočinek i radost, dává nám Světlo a vede nás. Důvěra v Boha je vším a Bůh dává vše tomu, kdo mu

             důvěřuje: dává se mu Sám...

             Kdyby mi On neřekl: »Mlč!« snad bych se s tváří skloněnou k zemi odvážila Josefovi říci: »Vešel do mne Duch a mám v sobě Zárodek Boha;« a on by mi uvěřil, protože měl ke mně úctu a protože jako všichni, kteří nikdy nelžou, nemohl uvěřit, že ostatní lžou. Ano, abych mu ušetřila budoucí bolest, byla bych překonala svůj odpor k tomu, že bych si připisovala takovou slávu. Ale uposlechla jsem božský příkaz a od této chvíle jsem po celé měsíce pociťovala první zranění, které způsobilo krvácení mého srdce.

             První bolest mého údělu Spoluvykupitelky. Obětovala jsem ji a snášela, abych vám dala pravidlo k jednání v obdobných chvílích, když máte mlčet k události, která vás vrhá do nepříznivého osvětlení před někým, kdo vás má rád.

             Přenechte Bohu starost o vaši dobrou pověst a city, které máte v srdci. Zaslužte si svatým životem Boží ochranu a pak kráčejte klidni. I kdyby byl proti vám celý svět, Bůh vás obhájí před těmi, kteří vás milují, a zařídí, že pravda vyjde najevo."

           

         Maria s Josefem na cestě

            Jsem přítomna odjezdu ke svaté Alžbětě. Josef přijel pro Marii se dvěma šedivými osly: s jedním pro něho, s druhým pro Marii.

            Obě zvířata mají sedla - jedno je zvětšeno o jakési neobvyklé zařízení, které má nést náklad. Je to jakýsi nosič zavazadel, na který Josef uloží dřevěný kufřík: zavazadlo, které přinesl Marii, aby si do něho uložila své šatstvo a ochránila ho před deštěm. Maria živě Josefovi děkuje za jeho předvídavý dárek, do kterého vkládá všechno, co předtím připravila do balíku.

            Zavírají domovní dveře a dávají se na cestu. Den právě začíná, neboť vidím, jak svítání zabarvuje východ do růžová.

            Nazaret ještě spí. Oba ranní cestující potkávají pouze nějakého pastevce, který před sebou žene ovce... Maria se dívá a usmívá se, když se předtím zastavila, aby nechala stádo projít.

            Shýbá se v sedle a hladí něžná zvířata, která procházejí a otírají se o osla...

            Josef a Maria se opět dávají na cestu. Josef má svůj plášť. Maria je zpola zahalena do jakéhosi pruhovaného šálu, neboť ráno je velmi chladné.

            Ted už jsou uprostřed polí a kráčejí vedle sebe. Promluví zřídkakdy. Josef myslí na své záležitosti a Maria sleduje svoje myšlenky a jak je v nich usebrána, usmívá se nad nimi i nad věcmi, které ji obklopují. Občas pohlédne na Josefa a tvář se jí zahalí závojem smutku; pak se jí úsměv opět navrátí, když znovu pohlédne na svého pozorného manžela, který hovoří málo a otevře ústa, jen aby se zeptal, zda se Maria cítí dobře a nepotřebuje-li něco.

            Ted už po cestách putuje více lidí, obzvláště v blízkosti nějakého sídla. Ale oni dva se nezajímají o osoby, které potkávají. Jedou na svých klusajících zvířatech, která svými kopyty působí velký hluk, a zastaví se jen jednou ve stínu nějakého lesíku, aby pojedli trochu chleba s olivami a napili se z pramene, jehož voda vyvěrá z jeskyňky.

            Podruhé se musí zastavit, aby se schovali před silnou přeháňkou, která se spustila z jednoho docela černého mraku.

            Schovali se pod skalním převisem nějakého kopečku, který je chrání před nejhorším lijákem. Ale Josef si rozhodně přeje, aby si Maria vzala jeho plášť z nepromokavé vlny, po kterém voda stéká, aniž ho promáčela. Maria se musí nátlaku svého manžela podrobit; aby ji ujistil, že ani on sám nezmokne, přehodí si přes hlavu a ramena malou šedou pokrývku, která byla na sedle, patrně pokrývku oslovu. Nyní se Maria s kapuci, která jí rámuje tvář, a s hnědým pláštěm u krku uzavřeným a celou ji zakrývajícím, podobá bratru minoritovi.

            Liják se utišil, ale přechází v drobný, nepříjemný déšť. Oba se dají na pochod po cestě, která je už celá zablácená.

            Ale je jaro, a tak za chvíli cestu opět zpříjemní slunce. Obě zvířata klušou spokojeně po silnici.

            Víc už nevidím, protože vize se zde zastavuje.

            Jsme v Jeruzalémě.

            Oba manželé směřují nejprve k Chrámu. Poznávám stáj, kde Josef nechal osla v den Uvedení do Chrámu. Ted zde nechává obě zvířata, když se o ně předtím postaral, a jde s Marií uctít Pána.

            Pak vycházejí a Maria jde s Josefem do domu nějakých známých, jak se zdá. Tam se občerství a Maria odpočívá, dokud se Josef nevrátí s drobným starcem. „Ten muž jde stejnou cestou jako ty. Ty sama už pak k své příbuzné budeš muset vykonat docela maličký kousek cesty. Můžeš mu důvěřovat, znám ho."

            Jdou si opět pro zvířata a Josef doprovází Marii až k bráně. Oba se rozloučí a Maria jde sama s oním stařečkem, který mluví o to víc, oč byl Josef mlčenlivější. Maria trpělivě odpovídá.

            Nyní má před svým sedlem kufřík, který nesl Josefův osel a nemá už plášť. Nemá už ani šál, který je složen na kufru. Je velice krásná ve svém tmavomodrém šatu a s bílým závojem, který ji chrání před sluncem. Jak je krásná!

            Stařeček je nejspíš nedoslýchavý, protože Maria musí mluvit velmi nahlas, aby ji slyšel, ona, která vždycky hovoří tiše. Ale už skončil, vyčerpal celou zásobu otázek a novinek; teď podřimuje v sedle a nechá se vést svým zvířetem, které zná dobře cestu.

            Maria využívá této přestávky, aby se usebrala v myšlenkách a k modlitbě. To, co si prozpěvuje tichým hlasem, hledíc do blankytného nebe a držíc ruce na prsou, je jistě modlitba. Její tvář, na níž se obrazí vnitřní zanícení duše, je plna světla a blaženosti.

            Nic víc už nevidím.

                       

           

         5. U ALŽBĚTY

           

             Sobectví neprospívá ničemu, všechno brzdí. Milosrdná láska nebrzdí nic, ale všem dílům prospívá.  

                        Svatá Panna Marii Valtortě

           

         Příchod do Zachariášova domu

            Jsem v hornatém kraji. Nejsou to vysoké hory, ale pouhé kopce také ne. Už mají vrcholy a hřbety opravdových hor, jak je to vidět v našich toskánsko umbrijských Apeninách. Vegetace je bujná a nádherná...

            Maria stoupá se svým oslíkem po dosti dobré cestě, která je nejspíš hlavním přístupem. Cesta stále stoupá, protože obec je položena výše v kopcích. Ten, který mi pravidelně radí, mi říká: „toto místo je Hebron."

            Teď už Maria vjíždí do obce. Je večer: ženy ve dveřích pozoruji příjezd cizinky a povídají si o tom mezi sebou.

            Sleduji ji očima a nemají klid, dokud nevidí, jak se zastavuje před jedním z nejhezčích domů umístěných uprostřed obce. Vpředu se nalézá zahrada, vzadu a kolem dobře udržovaný sad... Pozemek je oplocen ostružinami a šípkovými růžemi. Před domem je pozemek obehnán bílou zídkou, po níž se popínají růže, v této chvíli bez květů, ale už s poupaty Uprostřed železná mříž, která je zavřená. Je vidět, že je to dum váženého nebo alespoň zámožného člověka. Všechno ukazuje ne-li na bohatství, tedy alespoň na blahobyt. Vše je dokonale udržováno.

            Maria sestupuje s osla a přiblíží se k mříži. Dívá se mezi železnými pruty, ale nikoho nevidí. Hledá tedy, jak by dala na vědomí svou přítomnost. Jedna malá žena, která je zvědavější než ostatní, ji následovala, a teď jí ukazuje podivné zařízení sloužící za zvonek. Jsou jím dva kusy kovu nasazené na osce. Když se oskou prostřednictvím provazu pohne, kousky kovu o sebe narážejí a činí hluk podobný zvonku nebo gongu.

            Maria zatáhne za provaz, ale tak jemně, že zařízení jen zlehka zacinká a nikdo to neslyší. Načež nosatá a bradatá stařenka s jazykem, který vydá za deset, se pověsí za provaz a táhne, táhne, táhne. Hřmot, který by probudil mrtvého. „To se musí takhle. Jak jinak by vás měli uslyšet? Víte, Alžběta je stará a Zachariáš také. A teď je němý i hluchý jako pařez. Služebnictvo je také staré, víte? Nikdy jste tu ještě nebyla? Znáte Zachariáše? Vy jste..."

            Aby Marii zachránil od tohoto přívalu rad a otázek, zakročí nějaký kulhající stařeček. Je to nejspíš zahradník, protože má v rukou motyčku a za pasem zahradnickou žabku. Otevře a Maria vstoupí a zároveň poděkuje stařence, ale neodpoví jí. Jaké zklamání pro zvědavou!

            Sotva je uvnitř, Maria říká: „Jsem Maria Jáchymova a Annina, z Nazareta. Příbuzná vašich pánů."

            Stařeček se ukloní a začne volat: „Sáro! Sáro!" Opět otevře mříž, aby mohl vejít osel, který zůstal venku, neboť aby se Maria zbavila dotěrné stařenky, vklouzla dovnitř rychle, rychle a zahradník stejně hbitě zavřel mříž té kmotře před nosem; zatímco nechává osla vstoupit dovnitř, zahradník říká: „Ó, velké štěstí a velká strast v tomto domě!

            Nebesa dala neplodné syna, nechť Nejvyšší je za to chválen! Ale Zachariáš se vrátil před sedmi měsíci z Jeruzaléma němý. Dorozumívá se znameními a psaním. Snad o tom víte? Paní po vás uprostřed této radosti i strasti tolik toužila! Často o vás mluví se Sárou a říká: »Kdybych tak měla u sebe ještě svou malou Marii. Kdyby byla ještě v Chrámě! Požádala bych Zachariáše, aby mi ji přivedl. Ale teď si Pán přál, aby byla ženou Josefa z Nazareta.

            Jen ona by mě utišila v této strasti a pomohla by mi modlit se k Bohu, neboť je tak dobrá a v Chrámě ji všichni oplakávají. O posledních svátcích, když jsem šla se Zachariášem naposledy do Jeruzaléma, abych poděkovala Bohu, že mi dal syna, mi její učitelky řekly: Od té doby, kdy Mariin hlas nezní v těchto zdech, Chrám jako by ztratil cherubíny Slávy«. Sáro! Sáro! - moje žena je trochu nahluchlá - tak pojď, podívej se koho přivádím."

            Místo Sáry se však nahoře na schodech při jedné straně domu objeví žena v pokročilém věku, celá vrásčitá a s velmi prošedivělými vlasy. Její vlasy musely bývat velmi černé, protože takové jsou dosud její řasy a obočí, a že byla tmavovláska, o tom jasně svědčí zabarvení jejího obličeje. Její těhotenství, přes volné šaty už velmi zřetelné, podivně kontrastuje s jejím zřejmým stářím. Hledí a zaclání si oči rukou před sluncem. Poznává Marii. Pozvedne ruku k nebi s udiveným a radostným „ó" a spěchá, jak jí to je jen možné, vstříc Marii. Maria, jindy ve svých pohybech také velmi zdrženlivá, se čile rozběhne jako laňka a dospěje k úpatí schodiště současně s Alžbětou. Maria vřele obejme svou sestřenici, 6 plačící radostí z toho, že ji vidí.

            Zůstanou si na chvíli v objetí a pak se Alžběta z něho vymaní s velikým „ach", v němž je smíšena bolest s radostí, a položí si ruku na své zvětšené břicho. Skloní tvář a střídavě bledne a červená. Maria a služebník napřáhnou ruce, aby ji podepřeli, protože se zapotácí, jako by jí bylo špatně. Ale Alžběta, když chvíli zůstala jakoby pohroužena do sebe, pozvedne svou tvář tak rozzářenou, že se zdá omládlá. Hledí na Marii s úctou plnou obdivu a s úsměvem, jako by viděla anděla; pak se hluboce skloní k pozdravu a řekne:

            Požehnaná jsi mezi všemi ženami!  Požehnaný plod života tvého! Čím jsem si zasloužila, že ke mně, tvé služebnici, přichází Matka mého Pána? Hle, při zvuku tvého hlasu se dítě radostí pohnulo v mém životě, a když jsem tě objala, Duch Pánův mi sdělil v hloubi mého srdce veliké pravdy. Blahoslavena jsi, že jsi uvěřila, že Bohu bude možné i to, co se nezdá možné lidskému duchu! Požehnaná jsi, protože prostřednictvím své víry umožňuješ, aby byly konány věci, které ti byly předpovězeny Pánem proroctvími proroků pro tuto dobu! Požehnaná jsi pro Spásu, kterou jsi počala potomkům Jákobovým! Požehnaná jsi, neboť jsi přinesla Svatost mému synovi, který -

            cítím to ve svém životě - skáče jako kůzlátko radostí, kterou zakouší! Je to proto, že cítí, že je vysvobozen z tíhy hříchu. Že je povolán, aby byl Předchůdcem, že je posvěcen ještě před Vykoupením skrze Svatého, který v tobě roste!"

            Maria se dvěma slzami stékajícími z jejích očí, které se usmívají, s obličejem pozvednutým k nebi a rukama pozvednutýma v poloze, jakou později tolikrát zaujme její Ježíš, zvolá: „Velebí má duše Hospodina," a pokračuje v chvalozpěvu, jak nám byl dochován. Na konci versetu: „Ujal se Izraele, svého služebníka..." zkříží ruce na prsou, poklekne, skloněna až k zemi a adoruje Boha.

            Služebník se uctivě vzdálil, když viděl, že Alžbětě je už dobře a že se Marii svěřuje se svými myšlenkami. Vrací se ze sadu s důstojným starcem s bílými vlasy i bílým vousem, který už z dálky s velkými gesty a hrdelními zvuky zdraví Marii.

            „Přichází Zachariáš," říká Alžběta a dotkne se ramene Panny, zcela pohroužené do své modlitby. „Můj Zachariáš je němý. Bůh ho potrestal, že nevěřil: Řeknu ti o tom později, ale teď doufám v Boží odpuštění, když jsi přišla ty, Plná milostí." Maria se pozvedá a jde Zachariášovi naproti a sklání se před ním až k zemi. Políbí lem jeho bílého roucha, které ho pokrývá až k zemi. Tento šat je velmi široký a v pase stažený širokou vyšívanou stuhou.

            Zachariáš ji vítá posuňky a společně se oba připojí k Alžbětě. Všichni vstupují do rozlehlé místnosti velmi pěkně upravené. Usadí tam Marii a dají jí přinést šálek mléka, které bylo právě nadojeno - ještě pění - a placičky.

            Alžběta dá příkaz služebné, konečně se objevivší s rukama zamoučenýma a vlasy ještě bělejšími než jsou ve skutečnosti, a to pro mouku, jíž jsou posypány. Snad právě zadělávala na chléb. Alžběta dává také jednomu sluhovi, slyším, že muži říkají Samuel, příkaz, aby přinesl Mariin kufr do místnosti, kterou mu ukazuje. Plní všechny povinnosti paní domu vůči hostovi.

            Maria mezitím odpovídá na otázky, které jí dává Zachariáš tak, že píše rydlem na tabulku napuštěnou voskem.

            Podle odpovědí rozumím, že se ptá na Josefa a na to, jak se jí daří v manželství. Ale také rozumím, že Zachariáš nemá žádné nadpřirozené světlo o Mariině stavu a jejím poslání Mesiášovy Matky. To až Alžběta, která se přiblíží ke svému manželovi a položí mu vroucně ruku na rameno jakoby k cudnému pohlazení, mu říká: „Maria je také matkou. Raduj se z jejího štěstí." Ale nic k tomu nedodává. Hledí na Marii a Maria hledí na ni, ale nevyzývá ji, aby řekla něco víc, a tak Alžběta mlčí.

           

         Maria hovoří s Alžbětou

            Vidím - připadá mi, že je ráno - Marii, která šije ve dvoraně. Alžběta přechází sem tam a stará se o dům. Když vstoupí, nikdy neopomene, aby nepohladila Mariinu plavou hlavu, o to plavější mezi tmavými zdmi a v krásných slunečních paprscích, které sem pronikají dveřmi otevřenými do zahrady.

            Alžběta se sklání, aby si prohlédla Mariinu práci - je to výšivka, kterou měla v Nazarete - a chválí její krásu.

            „Mám ještě příst len," říká Maria.

            „Pro tvé dítě?"

            „Ne, měla jsem ho už, když jsem ještě nepomyslela..." Maria nedokončí, ale já rozumím: „když jsem ještě nepomyslela, že bych mohla být Boží Matkou."

            „Ale teď bys ho měla pro něho použít. Je hezký? Jemný? Děti, víš, musí mít plenky velmi jemné."

            „Vím to."

            „Já jsem začala pozdě, protože jsem si chtěla být jista, že to není ďáblovo šálení. Beztak...jsem však cítila takovou radost, že to nemohlo pocházet od Satana. Pak...jsem mnoho trpěla. Jsem už, Maria, pro tento stav příliš stará.

            Mnoho jsem vytrpěla. Ty netrpíš?"

            „Já ne. Nikdy jsem se necítila tak dobře."

            „Zajisté! Ty...na tobě není poskvrna, když si tě Bůh vybral za svou Matku. A proto nejsi poddána Eviným bolestem. Ten, kterého nosíš, je Svatý."

            „Připadá mi, jako bych na srdci měla křídla, ne tíhu. Připadá mi, že v sobě mám všechny květiny a všechno ptactvo zpívající na jaře, sladkost medu a samé slunce... Ó, jsem šťastná!"

            „Požehnaná! Já jsem také od okamžiku, kdy jsem tě uviděla, už necítila tíhu, únavu a bolest. Zdá se mi, jako bych byla obnovena, mladá, vyproštěna z bídy svého ženského těla. Mé dítě se při zvuku tvého hlasu nejprve pohnulo radostí, ale teď ve své radosti pokojně odpočívá. Připadá mi, že ho v sobě mám jako v živé kolébce a že ho vidím spát šťastné a oddechovat jako ptáče, které pokojně odpočívá pod matčiným křídlem... Ted se pustím do práce, už mi nebude obtížná. Mám slabý zrak, ale..."

            „To nechej být, Alžběto! Předení a tkaní pro tebe a tvé dítě si vezmu na starost já. Jsem čilá a vidím dobře."

            „Ale ty bys měla myslet na svoje..."

            „Ó, mám ještě dost času! Napřed budu myslet na tebe a tvého maličkého a pak teprve na svého Ježíše." Vylíčit Mariin něžný výraz a hlas a jak je plna sladké něhy, když vyslovuje ono jméno, jak se v jejích očích zaperlí něžné slzy, zatímco hledí do zářivě blankytného nebe, to přesahuje lidské možnosti. Jako by se jí zmocnila extáze už při pouhém vyslovení: „Ježíš."

            Alžběta říká: „Jaké krásné jméno! Jméno Syna Božího, našeho Spasitele!"

            „Ó, Alžběto!" Maria zesmutní a uchopí ruce své příbuzné, která je drží zkříženy na svém zaobleném životě. „Řekni mi, ty, která jsi byla při mém příchodu naplněna Duchem Pánovým a která jsi prorokovala o tom, co svět neví.

            Řekni mi: Co musí učinit moje Dítě, aby spasilo svět? Proroci... Ó, proroci, hovořící o Spasiteli! Izaiáš...vzpomínáš si na Izaiáše? »Je to Muž bolesti. To jeho ranami jsme byli uzdraveni. Byl probodnut a zraněn pro naše zločiny...

            Pán chce, aby byl stráven utrpením... Po odsouzení ho pozvedli...« O jakém pozvednutí hovoří? Je nazýván Beránkem a já myslím...na velikonočního beránka, na beránka Mojžíšova a dávám ho do souvislosti s hadem, kterého Mojžíš pozvedl na kříži. Alžběto!... Alžběto!... Co učiní s mým Tvorem? Co bude muset protrpět, aby spasil svět?"

            Maria pláče. Alžběta ji utěšuje. „Maria, neplač. Je to tvůj Syn, ale je to také Syn Boží. Bůh bude myslet na svého Syna i na tebe, jeho Matku. A bude-li mnoho těch, kteří k němu budou krutí, bude i mnoho těch, kteří ho budou milovat. Mnoho!... V průběhu staletí a staletí. Svět bude pohlížet k tvému Dítěti a bude žehnat jemu i tobě. Tobě: prameni, odkud vyprýštilo vykoupení. Osud tvého Syna! Pozdviženého k vládě nad vším stvořeným. Pomysli na to, Maria. Král: protože vykoupí všechno, co stvořil, jako takový bude universálním Králem. A bude v průběhu staletí milován i na zemi. Můj syn bude předchůdcem tvého Syna a bude ho milovat. Anděl to řekl Zachariášovi, a ten mi to napsal... Ó, jaká bolest, vidět mého Zachariáše němého! Ale já doufám, že až se dítě narodí, bude s otce sňat trest, který ho stihl. Modli se, ty, která jsi Sídlem Boží Moci a Příčinou radosti světa. Abych tohoto odpuštění dosáhla, nabízím své dítě Pánu. Je jeho, ve skutečnosti ho své služebnici zapůjčil, aby jí učinil radost, že bude nazývána matkou. Je svědectvím, co pro mě Bůh udělal. Přeji si, aby se jmenoval »Jan«. Což můj maličký není milostí? A neudělil mi ji sám Bůh?"

            „Bůh tě vyslyší, jsem o tom přesvědčena. Budu se modlit...s tebou."

            „Tolik mě bolí, když vidím, že je němý," rozpláče se Alžběta. „Když píše, protože nemůže mluvit, připadá mi, že mezi mnou a mým Zachariášem jsou hory a moře. Po tolika letech něžných slov teď jeho ústa zůstávají tichá. A právě teď, kdy by bylo tak krásné hovořit o tom, co přijde. Sama se snažím mluvit co nejméně, abych neviděla, jak se namáhá odpovídat mi všelijakými posuňky. Tolik jsem se naplakala! Tolik jsem se na tebe načekala! Lidé se dí-

            vají, povídají si, kritizují. Svět už je tak udělán. Ale když někdo má strast nebo radost, potřebuje pochopení - a ne kritiku.  Teď se mi zdá, že se nám bude žít mnohem lépe. Od té doby, co jsi se mnou, cítím v sobě radost. Cítím, že má zkouška pomine a že brzo budu docela šťastna. Bude tomu tak, že ano? Jsem vůči všemu docela odevzdaná.

            Ale kdyby Bůh chtěl odpustit mému manželu! Kéž bych ho slyšela se modlit jako předtím!"

            Maria ji laská, utěšuje a aby ji rozptýlila, vyzve ji, aby se spolu prošly po zahradě ozářené sluncem.

            Procházejí pod pěkně udržovanou pergolou až k dřevěné věžičce, v jejíchž otvorech hnízdí holubi.

            Maria s úsměvem rozhazuje zrní. Holubi se k ní s vrkáním slétají v pestrobarevných kruzích. Usedají jí na hlavě, na ramenou, na pažích, na rukou a natahují své růžové zobáky, aby uchopili zrnka z jejích dlaní a něžně klovou do jejích růžových rtů a zubů, zářících na slunci. Maria vytahuje z pytlíku plavá zrnka a směje se uprostřed této vřavy útočné dychtivosti.

            „Jak tě mají rádi!" říká Alžběta. „Jsi s námi teprve několik dní a už tě mají raději než mne, která je opatruji stále."

            Procházka pokračuje až k uzavřené ohradě na konci sadu, kde je asi dvacet koz s kůzlaty.

            „Vrátil ses z pastvy?" říká Maria mladému pasáčkovi a hladí ho.

            „Ano, protože můj otec mi řekl: Běž domů, bude brzo pršet a jsou tady zvířata, která budou mít mladé. Postarej se, aby měla připraveno seno a podestýlku. Támhle už jde." A ukáže k lesu, odkud zaznívá chvějivé bečení.

            Maria laská jedno plavé kůzlátko, které se o ni otírá, a s Alžbětou pije čerstvě nadojené mléko, které jí nabízí malý pasáček.

            Stádo přichází s pastýřem, chlupatým jako medvěd. Ale je to jistě dobrý člověk, neboť na svých ramenou nese naříkající ovečku. Něžně ji pokládá na zem a vysvětluje: „Bude mít jehňátko a už sotva chodila. Naložil jsem si ji na ramena a spěchal jsem, abychom došli včas." Pasáček odvádí ovečku pokulhávající bolestmi do ovčince.

            Maria se posadí na skalní výběžek a hraje si s kůzlaty a jehňátky a nabízí jejich růžovým hubičkám kvetoucí jetel.

            Jedno černobílé kůzle jí položí kopýtka na ramena a čichá k jejím vlasům. „To není chléb," říká Maria se smíchem.

            „Zítra ti přinesu nějakou kůrku. Ted bud hodný."

            Alžběta, už také v dobré náladě, se rovněž rozesměje.

           

         Narození Jana Křtitele

            Je to stále ještě Alžbětin dům. Krásný letní podvečer dosud osvětlený zapadajícím sluncem, zatímco srpek měsíce připadá jako stříbrný proutek položený na nesmírnou temně blankytnou drapérii.

            Růžové keře omamně voní a včelky konají své poslední lety, bzučící kapky zlata v klidném a teplém ovzduší večera. Z luk sem vane vůně sena sušeného na slunci, vůně chleba, řeklo by se, horkého chleba právě vytaženého z pece. Vůně snad vychází i z četných kusů plátna, které jsou rozvěšeny k sušení tak trochu všude a které Sára právě skládá. Maria se pomalu prochází, držíc pod paží Alžbětu.

            Zvolna jdou nahoru a dolů pod zšeřelou pergolou.

            Maria má oči všude a přestože se zabývá Alžbětou, vidí, jak se Sára snaží složit velmi dlouhý kus plátna, který sundala se živého plotu. „Počkej na mne, posaď se tady," říká své příbuzné a odchází pomoci služce - natahuje plátno, aby se vyrovnaly záhyby a pak ho pečlivě skládá. „Je ještě cítit sluncem, je teplé," říká s úsměvem. A aby udělala ženě radost, dodá: „Toto plátno je po tvém vybílení tak krásné, jak ještě nebylo. To tak dobře umíš jen ty."

            Sára hrdě odchází se svým nákladem voňavého plátna.

            Maria se vrací k Alžbětě a říká jí: „Ještě pár kroků. To ti udělá dobře." Ale protože se Alžběta nechce hýbat, říká jí:

            „Pojďme se jen podívat, jsou-li holubi v hnízdech a je-li voda v nádrži čistá, pak se vrátíme do domu."

            Holubi jsou zřejmě Alžbětinými miláčky. Když dojdou před onu dřevěnou věžičku, všichni holubi tam jsou už shromážděni: holubičky na svých hnízdech, holubi nehybně před nimi, ale když spatří obě ženy, dají se ještě do vrkání, aby je pozdravili. Alžběta je tím dojata. Zachvátí ji slabost, zaviněná jejím stavem, a vzbuzuje v ní obavy, takže se rozpláče. Opře se o svou sestřenici: „Umřu-li...mí ubozí holubi! Ty zde nezůstaneš. Kdybys zůstala v domě, tak by mi nebylo zatěžko zemřít. Měla jsem tu největší radost, jakou žena může mít... Ale ani tehdy, zemřu-li, si nebudu Pánu stěžovat. Vždyť On mě zahrnul svou dobrotou, budiž za to chválen. Ale je zde Zachariáš...bude zde dítě. Jeden starý, který se bude cítit ztracen jako na poušti, druhý ubohý maličký, který bude jako květina určená k smrti chladem, protože nebude mít svou maminku. Ubohé děťátko bez matčina laskání..."

            „Ale proč tento smutek? Bůh ti dal radost být matkou a neodebere ti ji, když se má teď dovršit. Malý Jan bude mít všechny polibky své maminky a Zachariáš všechnu péči své věrné manželky až do nejpokročilejšího stáří. Jste dvěma větvemi téhož stromu. Jedna nezemře, aby ponechala druhou o samotě."

            „Ty jsi dobrá a přinášíš mi úlevu, ale já jsem už příliš stará na to, abych měla syna. A když teď nastává okamžik, kdy ho mám přivést na svět, mám strach."

            „Ó, ne, je zde Ježíš! Tam, kde je on, se nemusíš bát. Moje Dítě ti ulehčilo v bolestech, aspoň jsi to řekla, když bylo ještě jako poupě, právě utvořené. Teď, když se vyvíjí stále víc a když je už ve mně jako živá bytost - cítím bít jeho srdíčko ve svých prsou - tě ochrání před vším nebezpečím. Musíš mít víru."

            „Ano, mám víru, ale kdybych měla zemřít...neopouštěj ihned Zachariáše. Vím, že myslíš na svůj dům, ale ještě na chvíli zůstaň, abys mému muži pomohla v prvních dnech smutku."

            „Zůstanu, abych se těšila z tvé radosti... Ale vraťme se, vidím, že bledneš..."

            „Ano, zdá se mi, že se bolesti zdvojnásobily. Snad už je moje hodina zde. Maria, modli se za mne."

            „Pomohu ti svou modlitbou až do chvíle, kdy se tvá bolest změní v radost."

            Obě ženy se pomalu vracejí do domu.

            Alžběta se vzdálí do svých pokojů. Maria, obratná a předvídavá, dává příkazy, připravuje všechno, co připravit lze, a utěšuje neklidného Zachariáše.

            V domě, kde se dnes v noci bdí a kde jsou slyšet hlasy cizích žen, přizvaných na pomoc, Maria zůstává bdělá jako maják v bouřlivé noci. Celý dům se otáčí kolem ní. A ona na vše dozírá s něžným úsměvem. Modlí se a není-li kvůli něčemu volána, soustřeďuje se v modlitbě. Je v místnosti, kde se vždycky shromažďují k jídlu a práci. A s ní je Zachariáš, který vzdychá a neklidně chodí z místa na místo. Už se spolu pomodlili, pak se modlí jen Maria.

            Zatímco unavený stařec usedá do křesla vedle stolu, zamyslí se a zmlkne. A když Maria vidí, že usnul s hlavou na zkřížených nikách položených na stole, vyzuje si sandály, aby dělala méně hluku a chodí bosá. Činí méně hluku než motýl létající v místnosti. Bere Zachariášův plášť a pokládá ho na něj zlehka, že ho neprobudí. Pak se opět vrací k modlitbě. Když výkřiky rodičky jsou nejpronikavější, modlí se vroucně na kolenou s rozpaženými pažemi.

            Vstoupí Sára a dává znamení, aby vyšla. Maria vyjde bosky na zahradu. „Paní po vás touží," říká Sára.

            „Už jdu," a Maria jde kolem domu a vystupuje po schodech... Řeklo by se bílý anděl poletující v klidné noci poseté hvězdami. Vstupuje k Alžbětě.

            „Ó, Maria! Maria! Jaká bolest! Už to nevydržím. Maria! Jakou bolest je třeba přetrpět, abych byla matkou!"

            Maria ji s láskou hladí a líbe.

            „Maria! Maria! Nech mě, abych položila ruku na tvůj život!"

            Maria bere obě vrásčité a nateklé ruce a pokládaje na svůj už zaoblující se život a tiskne je svýma hladkýma a lehkýma rukama. A teď, když jsou samy, potichu se rozhovoří: „Ježíš tam je a ví a vidí. Důvěru, Alžběto. Jeho svaté srdce tluče silněji protože v této chvíli pracuje pro tvé dobro. Cítím jeho stahy, jako bych ho držela v rukou.

            Rozumím slovům, které mi Dítě prostřednictvím těchto úderů říká. V této chvíli mi říká: » Pověz té ženě, ať se neobává. Ještě trochu bolesti. A pak, při východu slunce, mezi tolika růžemi, které čekají na tyto ranní paprsky, aby se rozevřely, bude mít její dům svou nejkrásnější růži a jí bude Jan, můj Předchůdce.«"

            Alžběta pokládá na Mariin život i svou tvář a tiše pláče.

            Maria takto po nějakou dobu setrvá, neboť se jí zdá, že se Alžbětiny bolesti uklidňují, uvolňují, utišují. Dává všem znamení, aby byli klidní. Zůstává vzpřímena, ve slabé záři olejové lampy bílá a krásná jako anděl bdící nad utrpením. Modlí se. Vidím, jak pohybuje rty. Ale i kdybych neviděla, jak se pohybují, pochopila bych, že se modlí podle výrazu její tváře v extázi.

            Čas ubíhá a Alžbětu opět zachvacují bolesti. Maria ji opět políbí. Sestoupí rychle dolů v záři měsíce a běží se podívat, zda stařec ještě spí. Spí a vzdychá ze sna. Maria učiní soucitné gesto. Opět se začne modlit.

            Čas ubíhá, stařec se probouzí a udiveně se rozhlíží, jako by si nemohl vzpomenout, proč je právě zde. Pak se rozpomene a učiní posunek a jakýsi hrdelní projev. Pak napíše: „Ještě se nenarodil?" Maria učiní znamení, že ne.

            Zachariáš píše: „Jaká bolest! Má ubohá žena! Dostane se z toho, nezemře?"

            Maria bere starého muže za ruku a ujišťuje ho: „Děťátko se narodí za chvilku, hned za svítání. Všechno půjde dobře. Alžběta je silná. Jak bude tento den krásný - už bude brzo den - kdy tvé dítě spatří světlo světa! Nejkrásnější den tvého života! Jsou to velké milosti, které ti Pán svěřuje, a tvé dítě je jejich ohlašovatelem."

            Zachariáš potřese smutně hlavou a ukazuje na svá němá ústa. Chtěl by toho tolik říci, ale nemůže.

            Maria chápe a odpovídá: „Pán ti dá úplnou radost. Zcela mu věř, nekonečně doufej, miluj naprosto. Nejvyšší tě vyslyší nad všechno tvoje očekávání. Chce tuto naprostou víru, aby smyla předchozí nedůvěru. Řekni ve svém srdci spolu se mnou: »Věřím«. Říkej to při každém zabušení svého srdce. Tomu, kdo věří v Boha a jeho vše-mohoucnou dobrotu, se otevírají poklady."

            Pootevřenými dveřmi začíná pronikat světlo. Maria je otevře. Svítání rozlévá své bílé světlo na vlhkou zem.

            Vzduch je nasycen silnou vůní vlhké země a zeleně. Je slyšet první švitoření ptáků, kteří na sebe volají z jedné větve na druhou. Starý muž a Maria jdou na práh dveří. Jsou bledí po noci beze spánku a světlo svítání je dělá ještě bledšími. Maria si obuje sandály, jde k úpatí schodiště a naslouchá. Když se ukáže nějaká žena, dávají znamení a vrátí se. Zatím nic.

            Maria jde do jedné místnosti a vrátí se s teplým mlékem, které dá starci vypít. Jde se podívat na holuby. Vrací se a mizí v některé místnosti. Snad je to kuchyně. Dá se na obchůzku, na všechno dohlédne. Vyhlíží jako by se nádherně vyspala, tak je plná života a klidu.

            Zachariáš nervózně chodí po zahradě. Maria na něho soucitně hledí. Pak opět vejde do téže místnosti a poklekne vedle svého stavu a z celé duše se modlí, protože nářek rodičky se stále stupňuje. Ve své modlitbě k Věčnému se sklání až k zemi. Zachariáš se vrací a když ji spatří takto pokorně skloněnou, rozpláče se. Maria se zvedne a vezme ho za ruku. Připadá jako matka tohoto zarmouceného starce a všude kolem sebe šíří klid.

            Stojí tak spolu na slunci, které začíná ranní ovzduší zbarvovat do růžová, a právě zde je zastihne radostná novina:

            „Narodil se! Narodil se! Chlapec! Šťastný otec! Chlapec čerstvý jako růže, krásný jako slunce, silný a statný a dobrý jako jeho matka. Raduj se otče, Pánem obšťastněný synem, kterého nabídneš svému Chrámu. Sláva Bohu, který udělil potomka tomuto domu! Požehnání tobě a synu, kterého jsi zplodil! Nechť jeho potomstvo udržuje tvé jméno pro všechny věky skrze generace a generace a nechť vždycky dodržuje smlouvu s Věčným Pánem."

            Maria se slzami v očích děkuje Pánu. A pak tito dva uvidí maličkého, kterého přinesou otci, aby mu požehnal.

            Zachariáš nejde za Alžbětou. Přijímá děťátko, které křičí, jako by je na nože brali, ale za svou ženou nejde.

            Tam jde Maria a s láskou nese dítě, které rázem zmlkne, sotva ho vzala do náruče. Kmotra, která jde za ní, si toho všimla. „Ženo," říká Alžbětě, „tvé dítě okamžitě zmlklo, jakmile ho Ona vzala. Podívej se, jak klidně spí. A Bůh ví, jak je nepokojné a silné. Teď se podívej, řeklo by se holoubě."

            Maria položí dítě vedle matky a hladí ji a upravuje jí šedivé vlasy. „Růže se narodila," říkají něžně. „A ty jsi živa.

            Zachariáš je šťasten."

            „Mluví?"

            „Ještě ne, ale doufej v Pána. Ted si odpočiň. Zůstanu u tebe."

           

         Obřízka Jana Křtitele

            Vidím dům připravený ke slavnosti. Je to den obřízky. Maria se postarala, aby všechno bylo krásné a v pořádku.

            Místnosti září světlem, všude nejkrásnější tkaniny, nejkrásnější nábytek, je to nádhera. Je zde mnoho lidí.

            Maria přechází čile mezi skupinami, krásná ve svém nejhezčím bílém šatě.

            Alžběta, uctívaná jako matka a paní domu, se raduje ze slavnosti. Dítě je nakojeno a spočívá v její náruči.

            Nastává chvíle obřízky.

            „Dáme mu jméno Zachariáš. Jsi starý a je vhodné, aby dítěti bylo dáno tvé jméno," říkají muži.

            „Určitě ne!" zvolá matka. „Jeho jméno je Jan. Jeho jméno má svědčit o Boží moci."

            „Ale kdy byl mezi našimi příbuznými nějaký Jan?"

            „Na tom nezáleží. Musí se jmenovat Jan."

            „Co ty říkáš, Zachariáši? Jistě si přeješ, aby měl tvoje jméno, že ano?"

            Zachariáš udělá znamení, že ne. Bere tabulku a píše: „Jeho jméno je Jan," a sotva to dopsal, dodává svým uvolněným jazykem: „Protože Bůh nám, jeho otci i matce, učinil velkou milost, i tomuto maličkému, svému novému služebníkovi, který prožije svůj život oslavováním Pána a který bude nazván Velkým jak v průběhu staletí, tak v očích Pánových, protože bude horlivě obracet mnohá srdce k Nejvyššímu Pánu. Řekl to anděl, a já jsem tomu nevěřil. Ale nyní věřím a rozlévá se ve mně Světlo. Je mezi námi, ale vy ho nevidíte. Jeho údělem bude být opomíjeno, protože lidé mají ducha zatemnělého, uspaného. Ale můj syn Světlo uvidí a bude o něm hovořit a obrátí k němu srdce spravedlivých Izraele. Ó, blahoslavení, kteří v Ně uvěří a kteří budou vždy věřit Slovům Pánovým.

            A Ty, Věčný Pane, Bože Izraele, buď chválen, protože jsi navštívil a vykoupil svůj lid, když jsi v něm vyvolal mocného Spasitele z Davidova domu, jeho služebníka. Ty jsi slíbil ústy svatých proroků už v dávných dobách, že nás vysvobodíš od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí, abys tak projevil své milosrdenství vůči našim otcům a ukázal, že nezapomínáš na svatou úmluvu. Toto je slib, který jsi učinil našemu otci Abrahamovi: udělíš nám, abychom ti v tvé přítomnosti bez obav a osvobozeni z rukou nepřátel sloužili ve svatosti a spravedlnosti po celý život."

            Všichni přítomní jsou udiveni: jménem, zázrakem i Zachariášovými slovy.

            Alžběta při prvních Zachariášových slovech vykřikla radostí. Teď pláče, zatímco Maria ji tiskne v objetí a radostněji hladí.

            Novorozence odnášejí k obřízce jinam. Když ho nesou zpět, malý Jan křičí z plna hrdla. Neutiší ho ani matčino mléko. Hází sebou jako malé hříbě. Ale vezme ho Maria a chová ho a on se utiší a uklidní.

            „Ale podívejte!" říká Sára. „Utiší se, jen když ho vezme Ona!"

            Lidé pomalu odcházejí. V místnosti zůstává jen Maria s dítětem v náruči a Alžběta, celá šťastná.

            Vstupuje Zachariáš a zavírá dveře. Hledí na Marii se slzami v očích. Chce mluvit, ale raději mlčí. Přistoupí blíž.

            Poklekne před Marií. „Požehnej bídného služebníka Páně," říká jí. „Požehnej ho, neboť ty to můžeš učinit, ty, která Ho nosíš ve svém životě. Slovo Boží ke mně promluvilo, když jsem uznal svůj omyl a uvěřil ve všechno, co mi bylo řečeno. Vidím tě i tvůj šťastný úděl. Uctívám v tobě Jákobova Boha. Ty, můj první Chráme, kde první kněz, který si to uvědomil, se může nyní modlit k Věčnému. Jsi požehnaná, ty, která jsi obdržela milost pro svět a přinášíš mu Spasitele. Odpusť svému služebníku, že si hned nepovšiml tvé důstojnosti. Svým příchodem jsi nám přinesla všechny milosti, neboť kam přicházíš, ó, Plná milosti, tam Bůh koná zázraky; svaté jsou stěny, kam vkročíš, svatými se stávají uši, které slyší tvůj hlas, i těla, kterých se dotýkáš. Svatá jsou srdce, protože ty dáváš milosti, Matko Nejvyššího, Panno, ohlášená proroky a očekávaná, abys dala Božímu lidu Spasitele."

            Maria se usmívá, ve své pokoře celá ruměnná, a říká: „Sláva Pánu, jedině Jemu. To od Něho, ne ode mne přichází všechna milost. A On ti dal svou milost, abys ho miloval a co nejlépe mu sloužil po zbytek svého života, a tak si zasloužil jeho Království, jež můj Syn otevře patriarchům, prorokům, Božím spravedlivým. A teď, když se můžeš modlit před Svatým, modli se za Služebnici Nejvyššího, neboť být Matkou Syna Božího je sice blaženým údělem, ale být Matkou Vykupitele je údělem hrozné bolesti. Modli se za mne, která cítím, jak se z hodiny na hodinu zvětšuje tíha mého utrpení. A budu ji muset nést po celý život. A nevidím-li její podrobnosti, cítím, že to bude tíha větší, než kdyby na má ramena ženy byl položen svět, abych ho jako oběť nabídla Nebesům. Já, já sama, ubohá žena! Své Dítě! Svého Syna! Ó, tvůj syn teď nepláče, chovám-li ho. Budu však moci chovat svého Syna, abych utišila jeho bolest? Modli se za mne, knězi Boží. Moje srdce se chvěje jako květ ve vichřici. Hledím na lidi a miluji je, ale vidím, jak se za jejich tvářemi zjevuje Nepřítel a činí z nich Nepřátele Boha, Ježíše, mého Syna..."

            Vidění mizí s pohledem na zbledlou Marii a její slzy, jimiž se třpytí její zrak.

           

         Obětování Jana Křtitele

            Vidím, jak z pohodlného vozu, ke kterému je přivázán i Mariin oslík, vystupuje Zachariáš, Alžběta a Maria, držící malého Jana, a Samuel s beránkem a s holubem v kleci. Sestupují před stájí, kde se obvykle zastavují poutníci jedoucí do Chrámu, aby tam ponechali svá zvířata.

            Maria přivolá mužíka, který je majitelem stáje, a táže se ho, zda minulého dne nebo dnes ráno sem nepřijel nějaký Nazareťan. „Nikdo, ženo," odpovídá stařeček. Maria je udivena, ale nic k tomu nedodává.

            Požádá Samuela, aby odvázal jejího osla a pak se připojí k Zachariášovi a Alžbětě. Vysvětluje Josefovo zpoždění:

            „Musel být něčím zdržen, ale dnes určitě přijde. Opět bere dítě, které předtím dala Alžbětě, a všichni směřují k Chrámu.

            Stráže Zachariáše vítají s poctou a ostatní kněží s pozdravy a blahopřáním. Dnes je nádherný ve svém kněžském šatě a se svou radostí šťastného otce. Řeklo by se - patriarcha. Myslím, že tak nejspíš vyhlížel Abraham, když se radoval z obětování Izáka Bohu.

            Vidím obřad obětování nového Izraelity a očisťování matky. Je ještě slavnostnější než při obětování Marie, protože Jan je synem kněze, a tak kněží z toho dělají velkou slavnost. Množství jich přibíhá a stará se o skupinku žen s novorozencem.

            Přibližují se ze zvědavosti i náhodní diváci a slyším jejich komentáře. Maria má dítě ve své náruči a zatímco směřují na obvyklé místo, lidé si myslí, že je matkou. Ale jedna žena říká: „To není možné. Což nevidíte, že je 36

           

            těhotná? Dítě má teprve několik dní a ona je už těhotná." „Ale matkou přece může být jen ona," říká další. „Ta druhá už je stará. To musí být příbuzná, ve svém věku nemůže být matkou."

            „Pojďme za nimi a uvidíme, kdo má pravdu."

            A úžas vzrůstá, když vidí, že obřad očisty podstupuje Alžběta. Přináší bečícího beránka jako zápalnou oběť a holuba za hřích.

            „To ona je matkou, viděl jsi?"

            „Ne!"

            „Ano."

            Lidé si šuškají a dosud nevěří. Dělají tolik hluku, že od skupiny kněží, přítomných obřadu, se ozve přísné „pst!"

            Lidé na chvíli zmlknou, ale šuškání opět sílí, když Alžběta, zářící svatou hrdostí, bere dítě a vstupuje do Chrámu, aby ho obětovala Pánu.

            „Tak je to přece ona."

            „Oběť činí vždycky matka."

            „Kdo kdy viděl takový zázrak?"

            „Kým bude toto dítě, které tato žena obdržela v tak pokročilém věku?"

            „Co to má znamenat?"

            „Vy to nevíte?" říká jeden muž, který přišel celý udýchaný. „Je to syn kněze Zachariáše z Áronova rodu, ten, který oněměl, když obětoval kadidlo ve Svatyni."

            „Tajemství! Tajemství! A teď už zase mluví! Narození syna mu rozvázalo jazyk."

            „Který duch k němu promluvil a umrtvil mu jazyk, aby si zvykl mlčet o Božích tajemstvích?"

            „Tajemství! Jaká pravda byla Zachariášovi zjevena?"

            „Nebude jeho syn Mesiášem, kterého Izrael očekává?"

            „Narodil se v Judeji, ne v Betlémě a ne z panny. Nemůže to být Mesiáš."

            „Kdo to tedy je?"

            Ale odpověď zůstává Božím tajemstvím a lidská zvědavost není ukojena.

            Obřad je skončen. Kněží teď oslavují matku i dítě. Jedině Mariu si nikdo nevšímá a dokonce ji pohrdavě ponechávají stranou, když si povšimli jejího stavu.

            Jakmile všechna blahopřání byla u konce, většina se dá na cestu a Maria se chce vrátit do hostince, aby se přesvědčila, zda už Josef přišel. Nepřišel. Maria stojí zklamána a zamyšlena.

            Alžběta se začne zabývat její situací: „Můžeme se zdržet až do šesté hodiny, ale pak musíme odjet, abychom byli doma před první vigílií. Je ještě příliš malý, než aby mohl být venku v noci."

            A Maria, tichá a smutná: „Zůstanu na nádvoří Chrámu. Půjdu vyhledat své učitelky... Nevím. Ale něco udělám."

            Zasáhne Zachariáš s návrhem, který je okamžitě přijat jako dobré řešení. „Pojďme k příbuzným Zebedea, Josef tě přijde hledat určitě k nim a nepřijde-li, snadno najdeš někoho, kdo by tě doprovodil do Galileje. Tím domem procházejí genezaretští rybáři."

            Vezmou Mariino zvíře a jdou k Zebedovým příbuzným, kteří ve skutečnosti už poskytli pohostinství Marii a Josefovi před čtyřmi měsíci.

            Hodiny rychle ubíhají, ale Josef se neobjevuje. Maria ovládá svou starost a chová dítě, ale je vidět, že je zamyšlena.

            Jako by chtěla skrýt svůj stav, nesvlékla si plášť, přestože je takové horko, že se všichni potí.

            Konečně hlučné zaklepání na dveře ohlašuje Josefa. Mariin obličej se rozzáří.

            Josef ji pozdraví, když nejprve ona s úctou pozdravila jeho: „Boží požehnání tobě, Maria!"

            „A tobě také, Josefe a chvála Bohu, že jsi přišel!" Zachariáš s Alžbětou se hned chystají k odjezdu, aby byli doma do noci.

            „Tvůj posel přišel do Nazareta, zatímco jsem byl za prací v Káně. Řekli mi o tom včera večer, a tak jsem ihned odešel. Šel jsem bez zastávky, ale zpozdil jsem se, protože osel ztratil podkovu. Odpusť mi."

            „To ty mi odpusť, že jsem byla tak dlouho mimo Nazaret! Ale oni byli tak šťastni, že mě mají u sebe, a tak jsem jim chtěla udělat radost a zůstala s nimi do dneška."

            „Učinila jsi dobře, Ženo. A kde je dítě?"

            Vstupují do místnosti, kde Alžběta před odjezdem ještě kojí Jana. Josef blahopřeje rodičům, že mají tak silné dítě.

            Alžběta Jana odtrhne od prsu, aby ho ukázala Josefovi, ale Jan křičí a kope, jako by ho na nože brali. Všichni se jeho protestům smějí, i Zebedeovi příbuzní, kteří přiběhli a přinesli pro všechny čerstvé ovoce, mléko, chléb a velkou mísu ryb; smějí se a připojují k rozhovoru ostatních.

            Maria mluví velmi málo. Sedí klidná a tichá ve svém koutě s rukama v klíně, pod svým pláštěm. A i když pije šálek mléka a jí nazlátlý hrozen s kouskem chleba, hovoří málo a téměř se nehýbe. Hledí na Josefa se smíšenými pocity starosti a nepokoje.

            On na ni také hledí a po nějakém čase se sehne k jejímu rameni a otáže se jí:

            „ Jsi unavena? Máš nějakou bolest? Jsi bledá a smutná."

            „Bolí mě, že se musím rozloučit s malým Janem. Velice ho mám ráda. Chovala jsem ho na srdci téměř od jeho narození..."

            Josef už neklade další otázky.

            Zachariášovi nastala hodina odjezdu. Vůz se zastaví před dveřmi a všichni přistoupí blíž. Obě sestřenky se s láskou obejmou. Maria několikrát políbí dítě a pak ho vloží do klína jeho matce, už usazené ve voze. Pak pozdraví Zachariáše a požádá ho o požehnání. Když před knězem poklekne, plášť jí sklouzne s ramen a tvary jejího těla se objeví v ostrém světle letního odpoledne. Nevím, zda si toho Josef povšimnul, neboť v té chvíli zdraví Alžbětu.

            Vůz se vzdaluje.

            Josef se vrací s Marií a ta opět usedá v polotemném koutě. „Není-li ti nevhod cestovat v noci, navrhuji, abychom odjeli za soumraku. Během dne je velké horko. Noc je naopak čerstvá a klidná. Říkám to kvůli tobě, aby ses příliš nevystavovala slunci. Mně vedro nevadí. Ale ty..."

            „Jak si přeješ Josefe. Ano, myslím, že bude dobře cestovat v noci."

            „Dům je zcela v pořádku a zahrádka také. Až uvidíš ty krásné květiny! Přijedeš právě včas, abys je viděla v květu.

            Jabloň, fíkovník a vinohrad jsou obsypány plody jako nikdy a granátovníku jsem musel podepřít větve, tak jsou obsypané plody už dobře utvořenými, což nikdo nikdy v této době neviděl. A pak olivovník... Budeš mít oleje nadbytek. Kvetl přímo zázračně a ani jeden květ se neztratil; všechny už nasadily olivy. Až budou zralé, strom bude pokryt černými perlami. Jen ty máš v Nazarete tak krásnou zahradu. I příbuzní jsou z toho udiveni. A Alfeus říká, že je to zázrak."

            „Ten vytvořila tvá péče."

            „Ó, ne! Jsem jen ubohý člověk! Co jsem mohl udělat? Trochu jsem se postaral o stromy a zalil květiny... Víš?

            Udělal jsem ti pramen, nebudeš muset pro vodu vycházet ven. Zavedl jsem ji dozadu k jeskyňce a udělal jsem tam nádržku..."

            „Děkuji, Josefe. Jsi dobrý!"

            Oba manželé se teď odmlčí, jakoby unaveni. Josef dokonce podřimuje. Maria se modlí.

            Nastává večer. Hostitelé trvají na tom, aby se ještě najedli, než se dají na cestu. Josef jí chléb a rybu. Maria pouze ovoce a mléko.

            Pak je chvíle odjezdu. Nasednou na své osly. Tak jako při cestě sem Josef na své sedlo vkládá Mariin kufr a ještě než Maria nasedne, dívá se, je-li její sedlo dobře upevněno. Pozoruji, že Josef hledí na Marii, když si sedá do sedla; ale nic neříká. Cesta začíná ve chvíli, kdy se na obloze rozzáří první hvězdy.

            Spěchají k bránám, asi aby se k nim dostali, ještě než budou zavřeny. Když opouštějí Jeruzalém a dávají se po velké silnici vedoucí do Galileje, hvězdy se už třpytí po celé obloze. Na venkově vládne veliké ticho. Je slyšet jen zpěv slavíka a kopýtka obou oslů, která pravidelně buší na cestě ztvrdlé letním suchem.

            Maria promlouvá: „I můj Josef měl své utrpení. A začalo v Jeruzalémě, když se přesvědčil o mém stavu, a trvalo po celé dny, tak jako utrpení Ježíšovo a moje. A duchovně nebylo méně bolestné. Jen výhradně pro svatost mého chotě Josefa si zachovalo tak důstojnou a ztajenou formu, že dokonce po staletí prošlo téměř bez povšimnutí.

             Ó, naše první Utrpení! Kdo vylíčí jeho tichou vnitřní mocnost? Kdo vylíčí mou bolest, když jsem zjistila, že Nebesa mě dosud nevyslyšela a Josefovi tajemství neodhalila? Že o něm nevěděl, jsem pochopila ihned, když jsem viděla, že se ke mně chová s pouhou prostou uctivostí jako obvykle. Kdyby byl věděl, že v sobě nosím Slovo Boží, byl by se tomuto Slovu v mém lůně poklonil a projevil Bohu příslušnou úctu. Určitě by to neopomenul vykonat a stejně i já bych tyto projevy neodmítla přijmout, neboť by nebyly určeny mně, ale Tomu, který byl ve mě, kterého jsem nosila jako Archa úmluvy desky Zákona a vázy s manou. Kdo by vylíčil můj boj s malomyslností, která se mě snažila srážet a přesvědčit mě, že jsem Pánu důvěřovala nadarmo? Ó, věřím, že to byla Satanova zběsilost! Cítila jsem, jak mě zachvacuje pochybnost a natahuje svoje chapadla, aby uvěznila mou duši a zastavila ji v její modlitbě. Pochybnost, pro ducha tak nebezpečná, smrtelná.

             Smrtelná, protože je prvním útokem nemoci, která se jmenuje zoufalství a proti které se duch musí vzepřít ze všech sil, aby nebyl svědkem toho, jak hyne jeho duše a ztrácí Boha.

             Kdo by mohl vypovědět přesnou pravdu o Josefově bolesti, o jeho myšlenkách, o zmatku jeho citů? Jako loďka zachvácená velikou bouří se octl ve víru protichůdných myšlenek těch nejstrastiplnějších a nejkrutějších úvah.

             Vše ukazovalo na to, že je mužem zrazeným svou ženou. Připadalo mu, že se kvůli ní hroutí jak jeho dobré jméno, tak úcta lidí. Už se viděl, jak si na něho ukazují prstem a jak je předmětem soucitu celého kraje. Už viděl, jak před zřejmostí skutku umírá láska i úcta, které pro mě měl.

             Zde jeho svatost září ještě více než moje a já o tom ve své lásce manželky přináším svědectví, neboť si přeji,

             abyste milovali mého Josefa, tohoto moudrého a opatrného, trpělivého a dobrého muže, který není vzdálen tajemství Vykoupení, se kterým byl důvěrně spojen, protože své bolesti i sebe sama použil právě pro ně, a tak zachraňoval Spasitele za cenu vlastní oběti a svou velkou svatostí. Kdyby byl méně svatým, byl by jednal lidsky a obžaloval by mě jako cizoložnici a dal mě ukamenovat, a tak dal zároveň se mnou zahynout i plodu mého hříchu. Kdyby byl méně svatým, Bůh by mu nedal Světlo, které by ho vedlo v takové zkoušce.

             Ale Josef byl svatý. Jeho duch, naprostá čistota, žil v Bohu. Milosrdná láska v něm byla žhavá a silná. A svým milosrdenstvím vám zachránil Spasitele, jak proto, že mě neobžaloval před staršími, tak i proto, že všeho zanechal na popud okamžité poslušnosti a odvedl Ježíše do Egypta. Několik málo dní, ale strašlivých Josefovým i mým utrpením, prvním, které jsem měla podstoupit. Neboť jsem rozuměla jeho utrpení a nemohla ho s něho nijak sejmout, měla-li jsem zůstat věrna Božímu příkazu, který mi řekl: »Mlč!«

             A když jsem po našem příjezdu do Nazareta viděla, jak mě opouští po lakonickém pozdravu, shrbený a zestárlý v tak kratičké době, když jsem viděla, že ke mně nepřichází, jak míval ve zvyku, říkám vám, mé děti, mé ubohé srdce zakoušelo ostrou bolest. Uzavřena ve svém domě, sama, v domě, kde mi vše připomínalo Zvěstování a Vtělení a kde mi vše přivádělo do srdce vzpomínku na Josefa spojeného se mnou v neposkvrněném panenství, musela jsem vzdorovat malomyslnosti, uskokům Satanovým a doufat, doufat, doufat. A modlit se, modlit se,

             modlit se. A odpouštět, odpouštět, odpouštět Josefovi jeho podezření, jeho revoltu pohoršeného spravedlivého.

             Mé děti: je třeba doufat, modlit se, odpouštět, abyste od Boha obdrželi, že zakročí ve váš prospěch. I vy máte žít své utrpení. Zasluhujete si to pro své hříchy. Učím vás, jak ho překonat a proměnit v radost. Doufejte bezmezně, modlete se bez nedůvěry, odpouštějte, aby vám bylo odpuštěno. Boží odpuštění, mé děti, bude pokojem, po kterém toužíte."

           

         Vše se vyjasní

            Vidím nazaretskou zahrádku. Maria přede ve stínu jabloně s košatou korunou, obtěžkanou plody, které začínají červenat. Řeklo by se zakulacené a zrůžovělé dětské tvářičky.

            Ale Maria nemá tuto krásnou barvu. Vzezření, jaké měly její tváře v Hebronu, zmizelo. Obličej je bledý, jako ze slonové kosti. Jen její rty v něm kreslí křivku bledého korálu. Pod napolo spuštěnými víčky dva temné stíny a okraje očí jsou nateklé jako po pláči. Oči nevidím, protože její hlava je skloněna, jak sleduje svou práci a ještě spíše své rozesmutňující myšlenky, protože ji slyším vzdychat jako někoho, kdo ve svém Srdci bolestně trpí. Je celá v bílém plátěném oděvu, protože je velice horko, i když ještě neporušená čerstvost květů mi říká, že je ráno. Maria má hlavu nepokrytou a slunce, které si hraje s listím jabloně, pohybujícím se v lehkém vánku a nechávajícím prostupovat světelné paprsky až na tmavou zem, kreslí světelné kruhy po Mariině plavé hlavě, jejíž vlasy mají odlesk čistého zlata.

            Z domu nevychází žádný hluk, ani z okolí. Je slyšet šeptání pramínku vody, která teče do nádrže vzadu v zahradě.

            Maria se náhle probere, jak zaslechne rázné zabušení na vnější dveře domu. Odloží vřeteno a přeslici a vstává a jde otevřít. Přestože její oděv je pružný a volný, nestačí zcela skrýt oblast života.

            Stane tváří v tvář Josefovi. Zbledne ještě více. V tom okamžiku se její obličej podobá hostii, tak je bezkrevný!

            Maria hledí očima, které se smutně ptají. Josefův pohled připadá prosebný. Oba zachovávají mlčení a hledí na sebe.

            Pak Maria otevře ústa: „V tuto hodinu, Josefe? Potřebuješ něco? Co mi chceš říci? Pojď dál."

            Josef vejde a zavře dveře. Stále ještě nemluví.

            „Mluv, Josefe, co si přeješ?"

            „Tvé odpuštění." Josef se skloní, jako by chtěl pokleknout. Ale Maria, vždycky tak zdrženlivá na dotek s ním, ho rozhodně uchopí za ramena a zabrání mu v tom.

            V Mariině obličeji se střídají barvy, jednou je růžová, hned zase bledá. „Mé odpuštění? Nemám, co bych ti odpouštěla, Josefe. Já ti musím jen děkovat za všechno, co jsi zde udělal v mé nepřítomnosti i za lásku, kterou mi projevuješ."

            Josef na ni hledí a já vidím, jak se v jeho hlubokých očích utvářejí dvě velké slzy. Nejprve spočívají jako na okraji vázy, ale pak stečou po tvářích a vousu. „Odpusť, Maria, provinil jsem se proti důvěře. Teď to vím. Nejsem hoden, abych měl takový poklad. Provinil jsem se proti milosrdné lásce. Obvinil jsem tě ve svém srdci. Obvinil jsem tě nespravedlivě, protože jsem tě nepožádal, abys mi řekla pravdu. Prohřešil jsem se proti Božímu Zákonu, neboť jsem tě nemiloval tak, jak jsi milovala ty mne..."

            „Ó, ne, neprovinil ses!"

            „Provinil, Maria. Kdybych sám byl obviněn z takového zločinu, hájil bych se. Ty... Já jsem ti nedovolil, aby ses obhájila, protože jsem učinil rozhodnutí, aniž jsem tě vyslechl. Provinil jsem se na tobě tím, že jsem tě urazil podezřením. Už pouhé podezření je urážkou, Maria. Kdo podezírá, nezná. Já jsem tě neznal, jak bych měl. Ale pro bolest, kterou jsem zakusil... za oněch mučivých tří dnů, odpusť mi, Maria..."

            „Nemám, co bych ti odpouštěla. To spíše já tě prosím o odpuštění kvůli bolesti, kterou jsem ti způsobila."

            „Ó, ano, jaká to byla bolest! Jaká bolest! Podívej se. Dnes ráno mi řekli, že mám na spáncích bílé vlasy a ve tváři vrásky. Za těchto několik dní mi uběhlo více než deset let života. Ale proč jsi, Maria, byla tak pokorná, že jsi mi, svému choti, skryla svou slávu a dovolila, abych tě podezíral?"

            Josef není na kolenou, ale je tak sehnut, že to tak připadá, a Maria s úsměvem položí ruku na jeho hlavu. Je to, jako by mu dávala rozhřešení. Říká: „Kdyby moje pokora nebyla dokonalá, nebyla bych si zasloužila počít Toho, který je očekáván. Toho, který přichází zrušit hřích pýchy, jenž způsobil člověkovi zkázu. A potom, byla jsem poslušná...

            Bůh po mně žádal tuto poslušnost. Stála mě tolik... kvůli tobě, kvůli bolesti, kterou jsi proto zakoušel. Ale musela jsem poslechnout. Jsem služebnice Boží a služebníci nediskutují o rozkazech, které dostávají. Vykonávají je, Josefe, i když kvůli nim pláčou krvavé slzy," říká Maria a tiše pláče. Tak tiše, že Josef, celý sehnutý, si toho nepovšimne, dokud jedna slza nedopadne na zem.

            Tehdy pozvedne hlavu a - to je poprvé, co vidím, že tak činí - stiskne Mariiny malé ruce ve svých silných nikách a políbí špičky jejích něžných prstů, které ze sevření jeho rukou vystupují jako broskvová poupata.

            „Teď je třeba vše zařídit, protože..." Josef nic nepřipojí, ale hledí na Marii, která se okamžitě posadí, aby nebyla takto vystavena pohledu, kterým na ní utkví. „Bude třeba jednat rychle. Přijdu sem... Zakončíme sňatek... Příští týden, hodí se ti to...?"

            „Všechno, co děláš, Josefe, je dobře. Ty jsi pánem domu, já jsem tvou služebnicí."

            „Ne, to já jsem tvým služebníkem. Jsem šťastným služebníkem svého Pána, který roste v tvém životě. Ty jsi požehnaná mezi všemi ženami Izraele. Dnes večer upozorním své příbuzné. A pak... až budu zde, budeme pracovat, abychom všechno připravili na jeho příchod... Ó, jak budu moci ve svém domě přijmout svého Boha? Do svých rukou Boha? Umřu z toho radostí... Nikdy se neosmělím, abych se ho dotkl!"

            „Budeš to moci udělat, stejně jako já, s Boží milostí."

            „Ale ty jsi ty. Já jsem jen chudý muž, nejubožejší ze všech Božích synů!"

            „Ježíš přichází kvůli nám, kteří jsme chudí, aby nás učinil bohaté Bohem. Přichází k nám dvěma, protože jsme nejubožejší a že to uznáváme. Raduj se, Josefe, Davidův rod má Krále, kterého očekával, a náš dům bude okázalejší než královský palác Šalamounův, neboť zde budou Nebesa a my se s Bohem budeme podílet na tajemství pokoje, o kterém se lidé poučí později. Bude vyrůstat mezi námi a naše paže budou Vykupitelovou kolébkou a naše námaha mu zajistí chléb... Ó, Josefe! Budeme slyšet, jak Boží hlas nás volá »Otče a Matko!« Ó...

            Maria pláče radostí. Slzami plnými štěstí!

            A Josef, nyní klečící u jejích nohou, pláče s hlavou skrytou v širokém Mariině šatu, který spadá v záhybech na ubohou dlažbu místnůstky.

            Zde vidění končí.

           

         6. MATKOU KRISTOVOU

           

             Svým božským Mateřstvím jsem vykoupila ženu.  

              Svatá Panna Marii Valtortě

           

         Nařízení o soupisu lidu

            Opět vidím nazaretský dům: malou místnost, kde se obvykle Maria zdržuje, když jí. V této chvíli se zabývá vyšíváním na bílém plátně. Odkládá svou práci a jde zapálit lampu. Padá noc a nazelenalé světlo, vstupující dveřmi otevřenými do zahrady, už nepostačuje. Maria zavírá dveře. Přesvědčuji se, že její těhotenství velmi pokročilo.

            Stále je však velice krásná. Její chůze je snadná a všechno její chování je půvabné. Nic z oné těžkopádnosti, kterou pozorujeme u žen, jež mají brzo rodit. Jen obličej je změněn.

            Nyní je to „žena". Nejprve, v době Zvěstování, to byla docela mladičká dívka s klidným výrazem tváře, ale dosud nevědoucím: s tváří nevinného dítěte. Pak v Alžbětině domě ve chvíli Křtitelova narození se její obličej zjemnil, jeho krása dozrála. Nyní je to pokojný obličej s výrazem něžné vznešenosti ženy, která dosáhla své dokonalosti mateřstvím.

            Maria se teď stala opravdu „ženou" plnou důstojnosti a milosti. I její úsměv rozkvétá něžnou důstojností. Jak je krásná!

            Vstupuje Josef. Zdá se, že přichází zvenčí, neboť vstupuje domovními dveřmi, ne dveřmi z dílny. Maria pozvedá hlavu a usmívá se na něho. Josef se také na ni usměje. Ale zdá se, že je unavený, plný starostí. Maria ho pozoruje a snaží se uhodnout, co se děje. Pak vstane, bere plášť, který Josef právě svléká, a pokládá ho na lavičku.

            Josef se posadí u stolu. Opře se o něj lokty, rukou si podepře hlavu a v zamyšlení druhou rukou hladí svůj vous.

            „Máš nějakou starost, která tě tíží?" ptá se Maria. „Mohu tě utěšit?"

            „Ty jsi vždycky mou útěchou, Maria. Ale tentokrát je to velká starost pro tebe... Pro tebe."

            ,,Pro mne, Josefe? Co se tedy děje?"

            „Na dveřích synagogy vyvěsili nařízení. Je to příkaz ke sčítání lidu v celé Palestině. Každý muž musí jít dát se zapsat do místa, odkud pochází. Co se týče nás, musíme jít do Betléma..."

            „Ó!" přeruší ho Maria a položí si ruku na život.

            „Dotklo se tě to, že ano? Je to tvrdé, vím to."

            „Ne, Josefe. To není to. Myslím... Myslím na Svatá Písma: Na Ráchel, Benjaminovu matku a manželku Jákobovu, z nichž se zrodí Hvězda: Spasitel. Na Ráchel pohřbenou v Betlémě, o kterém je řečeno: »A ty Betléme Efratský, ty jsi tím nejmenším místem Judeje, ale právě z tebe vyjde Vládce.« Vládce, přislíbený Davidovu rodu, se narodí právě tam..."

            „Ty myslíš... ty myslíš, že chvíle už nastala? Ale co si počneme?" Josef je docela bezradný. Lítostivě hledí na Marii.

            Ona si to uvědomí. Usměje se. To se spíše usmívá sama pro sebe než na něho. Úsměvem, který chce říci: „Je to prostě člověk, spravedlivý, ale člověk. Vidí věci po lidsky. Myslí po lidsky. Slituj se nad ním, má duše, a přiměj ho, aby soudil věci skrze ducha." Ale její dobrota ji vede k tomu, aby ho ujistila. Nelže, ale hledí, jak by mu ulehčila trápení. „Nevím, Josefe. Čas se přiblížil, ale což ho Pán nemůže zpomalit, aby tě zbavil této starosti? On může všechno: Neboj se."

            „Ale co cesta? Kdo ví, jaký dav lidí tam bude! Najdeme dobré ubytování? Budeme mít dost času k návratu? A kdyby... kdyby ses tam mela stát Matkou, co uděláme? Nemáme tam dům... Už tam nikoho neznáme..."

            „Neboj se, všechno půjde dobře. Bůh dá najít útulek zvířeti, které má mít mladé. A proč by ho neměl dát nalézt pro svého Mesiáše? Spolehněme se na Něho. Ano? Vždycky se spolehněme na Něho. Čím je zkouška větší, tím větší je třeba mít důvěru. Jako dvě děti vložme své ruce do ruky svého Otce. On nás povede. Zcela se mu odevzdejme. Podívej se, jak nás s láskou vedl až dosud. Otec, ani ten nejlepší otec, by nám nevěnoval tolik pozornosti. Budeme jeho dětmi a jeho služebníky, konejme jeho vůlí. Nemůže se nám přihodit nic zlého. I ten edikt je jeho vůlí. Kdo je přece Cézar? Nástroj v Božích rukou. Od chvíle, kdy Bůh rozhodl člověku odpustit, už předem stanovil události, aby se jeho Kristus narodil v Betlémě. Toto nejmenší městečko Judeje ještě neexistovalo, a přesto už byla jeho sláva ohlášena. Je třeba, aby se tato sláva projevila, Slovo Boží neumí lhát a lhalo by, kdyby se Mesiáš narodil jinde: A hle, a jeden mocný povstává tak daleko odtud, podmanil si nás a chce znát počet svých poddaných, právě teď, když na světě vládne pokoj... Ó, čím je naše malá únava, pomyslíme-li na krásu tohoto okamžiku pokoje, Josefe? Pomysli: doba, kdy ve světě není nenávist! Může existovat šťastnější hodina pro ty, aby povstala Hvězda, jejíž světlo je božské a jejímž působením je vykoupení? Neboj se, Josefe. Nejsou-li silnice jisté, je-li pro velké množství lidí cesta obtížná, andělé nás ochrání a obklopí stráží. Ne nás, ale jejich Krále.

            Nenalezneme-li útulek, skryjí nás pod svými křídly. Nepřihodí se nám nic zlého. Nic se nemůže přihodit: Bůh je s námi."

            Josef na ni hledí a v extázi jí naslouchá. Vrásky na čele se mu rozplynou, úsměv se navrátí. Vstane, teď už bez obav a smutku. Usměje se: „Ty jsi požehnaná. Slunce mé duše! Ty, požehnaná, umíš všechno vidět ve světle Milosti, jíž jsi naplněna! Neztrácejme tedy čas. Musíme vyrazit co nejdřív a... vrátit se co nejdřív, neboť tady je všechno připraveno pro... pro..."

            „Pro našeho Syna Josefe. Tím bude v očích světa, mysli na to. Otec jeho příchod obklopil tajemstvím a my nemůžeme závoj rozhrnout. Učiní to On, Ježíš, až přijde ta hodina..."

            Krásu Mariiny tváře, pohledu, výrazu, hlasu, když řekla: „Ježíš," nelze popsat. Už to je extází. A v této extázi se vidění rozplynulo.

           

         Cesta do Betléma

            Vidím jednu hlavní silnici. Je tam ohromné množství lidí. Osli, kteří jdou obtíženi věcmi a lidmi. Vracející se osli.

            Lidé pobízející svá zvířata a kdo jde pěšky, spěchá, protože je zima.

            Vzduch je čistý a suchý. Obloha je jasná, ale všechno má svou obvyklou tvářnost dnů uprostřed zimy. Krajina bez listí připadá rozsáhlejší. Tráva pastvin je krátká, ošlehaná zimními větry. Na pastvinách hledají stáda trochu potravy i slunce, které se rodí pomalu. Ovce se tisknou k sobě, protože je zima i jim. Bečí, zvedajíce tlamičky a hledí na slunce, jako by mu chtěly říci: „Pospěš si, je zima." Terén vytváří vlny, které jsou stále výraznější. Je to pravý kopcovitý kraj. Jsou zde travnaté doliny a svahy údolíček a hřebeny. Silnice vede mezi nimi na jihovýchod.

            Maria jede na šedivém oslu, celá zahalená do tlustého pláště. Vpředu na sedle je opět ono zařízení, viděné už při cestě do Hebronu, a na něm kufr s nejpotřebnějšími věcmi.

            Josef jí kráčí po boku a drží uzdu. Občas se jí otáže. „Jsi unavena?"

            Maria na něj s úsměvem pohlédne a řekne: „Ne." Potřetí připojí:„To spíše ty musíš být unaven, když jdeš pěšky."

            „Ó, já, to pro mě nic není. Myslím, že kdybych byl našel ještě jednoho osla, bylo by to pro tebe pohodlnější a byli bychom mohli jít rychleji. Ale nenašel jsem žádného. V této chvíli všichni potřebují zvířata. Ale odvahu! Už brzo budeme v Betlémě. Za tímto kopcem je Efrata."

            Pak oba mlčí. Když Panna nemluví, zdá se, že je soustředěna k vnitřní modlitbě. Něžně se usmívá jedné své myšlence, a přestože očima hledí na zástup, nezdá se, že by rozeznávala, zda jde o muže či ženu, starce či pastevce, bohatého či chudého. Ale co vidí, to si nechává pro sebe.

            „Je ti zima?" táže se Josef, protože se zvedl vítr.

            „Ne, děkuji."

            Ale Josef nedůvěřuje. Sáhne jí na nohy, visící na oslově boku, obuté v sandálech, které je možno zahlédnout, neboť nepatrně vyčnívají z dlouhého oděvu. Josef musí shledat, že jsou studené, protože zavrtí hlavou. Sejme pokrývku, kterou nese svázanou přes rameno a přehodí ji Marii přes nohy i přes tělo, takže i ruce jsou pěkně v teple pod pokrývkou a pláštěm.

            Potkají pastevce, který se svým stádem kříží cestu, neboť mu dává přejít z pastviny po pravé straně na pastvinu vlevo. Josef se sehne a něco mu říká. Pastevec mu odpoví znamením souhlasu. Josef vezme osla a vede ho za stádem na pastvinu. Pastevec vyjme ze svého tlumoku hrubý hrnek, podojí jednu velkou ovci s nafouklým vemenem a podá hrnek Josefovi, který ho nabídne Marii. „Bůh vám oběma požehnej," říká Maria. „Tobě pro tvou lásku a tobě pro tvou dobrotu. Budu se za tebe modlit."

            „Jdete z daleka?"

            „Z Nazareta," odpovídá Josef.

            „A kam jdete?"

            „Do Betléma."

            „Dlouhá cesta pro ženu v tomto stavu. To je tvá žena?"

            „Ano, to je moje žena."

            „Máte kam jít?"

            „Ne."

            „To je velice mrzuté: Betlém je plný lidí, kteří přicházejí odevšad, aby se dali zapsat, nebo jdou kvůli tomu jinam.

            Nevím, najdete-li ubytování. Znáte to místo?"

            „Moc ne."

            „Nuže dobrá...poradím ti...kvůli ní (ukáže na Marii). Vyhledejte hospodu. Bude plná, ale já vám vysvětlím, kde je, abyste od ní mohli pokračovat dál. Je na největším náměstí. Dostanete se tam po hlavní ulici. Nemůžete se splést.

            Před hospodou je kašna; hospoda je velká a nízká, má podloubí. Bude plná. Ale nenajdete-li nic v hospodě a po domech, projděte za hospodou směrem ven. Tam ve stráni jsou chlévy, které občas slouží obchodníkům, jdoucím do Jeruzaléma, nechávají tam zvířata, když už pro ně není místo v hospodě. Jsou to jen chlévy, rozumíte, v hoře: jsou vlhké, studené a bez dveří. Ale přece jen to je přístřeší, protože žena...nemůže zůstat na cestě. Třeba tam najdete místo se senem na spaní a pro osla. A nechť vás doprovází Bůh."

            „A nechť Bůh ti dá radost," odpovídá Maria. Josef mu řekne: „Pokoj buď s tebou."

            Opět se dají na cestu. Se srázu, na který vystoupili, se objeví rozsáhlejší dolina a v ní po svazích, které ji obklopují, nahoře i dole samé domy a zase domy. To je Betlém.

            „Konečně jsme v Davidově zemi, Maria. Teď si odpočineš. Vypadáš tak unaveně..."

            „Ne. Myslela jsem... Myslím..." Maria bere Josefovu ruku a říká mu se zářivým úsměvem: „Myslím, že okamžik opravdu nastal."

            „Milosrdný Bože! Co budeme dělat?"

            „Neboj se, Josefe. Nenech se znepokojit. Vidíš, jak jsem já sama klidná?"

            „Ale ty trpíš hodně?"

            „Ó, ne. Jsem plna radosti. Takové radosti, tak silné, tak krásné, tak neodolatelné, že moje srdce buší silně, silně a říká mi: On přichází na svět!  On přichází na svět! Říká to při každém zabušení: To můj Maličký tluče na bránu mého srdce a říká mi: »Maminko, zde jsem, abych ti dal Boží políbení.« Můj Josefe, jaká radost!"

            Ale Josef z toho radost nemá. Myslí na to, že musí urychleně najít přístřeší a zrychlí krok. Dveře od dveří žádá o přístřeší. Nic. Všechno obsazeno. Dospějí až k hospodě. Je plná až po venkovské podloubí, které obklopuje velký vnitřní dvůr, lidé se zde chystají přespat venku.

            Josef nechá Marii na oslu ve dvoře a vychází a ptá se v dalších domech. Vrací se malomyslný. Nenašel nic.

            Předčasný zimní soumrak začíná rozpínat své závoje. Josef snažně prosí hospodskou. Prosí cestující. Jsou to zdraví muži. Zde je žena, která se chystá přivést na svět dítě. Nechť mají slitování. Nic. A zde jeden bohatý farizej ho pozoruje s viditelným pohrdáním, a když se Maria přiblíží, oddálí se, jako by byl v blízkosti nějaké malomocné.

            Josef na něho hledí a jeho obličej zrudne rozhořčením. Maria položí ruku na jeho zápěstí, aby ho uklidnila, a říká:

            „Nenaléhej. Pojďme pryč. Bůh se o nás postará."

            Vycházejí, jdou podél zdi hospody. Obrátí se do uličky vedoucí mezi ní a chudými domky. Obcházejí hospodu.

            Hledají. A zde jsou jakési, řekla bych, že spíše jeskyně či sklepy než stáje, tak jsou nízké a vlhké. Nejhezčí jsou obsazeny. Josef je sklíčen.

            „Hej, Galilejský!" volá na něho zezadu nějaký starý muž. „Tam vzadu pod těmi troskami je jedno doupě. Třeba tam dosud nikdo není."

            Jdou blíž k tomu „doupěti". Je to opravdu doupě. Mezi troskami rozbořeného stavení je přístřešek a za ním je jeskyně, spíš díra v hoře než jeskyně. Řeklo by se, že jsou to základy nějaké staré stavby, které slouží za střechu trosky podpírané nahrubo otesanými kmeny stromů.

            Aby lépe viděl, protože se už velmi stmívá, Josef vyjímá křesadlo a zapaluje lampičku, kterou vytahuje z tlumoku.

            Vstupuje. Pozdraví ho zabučení. „Pojď, Maria, je prázdná, je tam jen vůl." Josef se usmívá: „Je to lepší než nic!"

            Maria sestoupí na zem a vejde.

            Josef pověsil lampičku na hřebík zaražený v jednom z kmenů sloužících za pilíře. Je vidět klenbu pokrytou pavučinami, hliněnou zem s dírami, kamením a odpadky a výkaly a roztroušenou slámou. Vzadu se obrací vůl a hledí svýma velkýma klidnýma očima, zatímco z tlamy mu visí seno. U jakési štěrbiny v jednom koutě hrubá lavice a dva kameny. Začernění toho zákoutí naznačuje, že tam se rozdělává oheň.

            Maria se přiblíží k volovi. Je jí zima. Položí mu ruce na krk, aby si je zahřála. Vůl zabučí a nechá si to líbit. Zdá se, že rozumí. Podobně když ho Josef odstrkuje stranou, aby mohl nabrat hodně sena z jeslí a udělat lůžko pro Marii.

            Jesle jsou dvojí: ty, z kterých žere vůl a nad nimi něco jako police, kde se nalézá zásoba sena. Právě odtud si bere Josef. Vůl mu v tom nezabraňuje. Udělá místo i pro unaveného a hladového osla, který se dá okamžitě do sena.

            Josef objeví i převrácený kbelík, celý vyboulený. Vychází, protože venku teče potůček, a vrací se s vodou pro osla.

            Pak vezme otep větví, odloženou v koutě, a pokouší sejí zamést zem. Pak rozloží seno, udělá z něho lůžko v nejsušším a nejchráněnějším koutě, hned vedle vola. Ale zjišťuje, že to ubohé seno je vlhké, a povzdechne. Rozdělá oheň a s trpělivostí kartuziána po hrstech suší seno nad ohněm.

            Unavená Maria sedí na stoličce, pozoruje ho a usmívá se. Už je to hotovo. Maria se usadí na měkkém seně, jak nejlépe dovede, a rameny se opře o trám. Josef dokončuje zařizování tím, že přes díru, sloužící za vchod, pověsí svůj plášť. Přístřeší velmi relativní. Potom Panně nabídne chléb a sýr a dá jí napít vody z čutory. „A teď spi," říká jí potom. „Já budu bdít, aby oheň nevyhasl. Naštěstí je zde dříví. Doufejme, že vystačí a bude hořet. Budu moci ušetřit olej do lampy."

            Maria se poslušně natáhne. Josef ji přikryje jejím vlastním pláštěm a přikrývkou, kterou předtím měla na nohách.

            „Ale tobě...tobě bude zima."

            „Ne, Maria. Zůstanu u ohně. Zkus si odpočinout. Zítra bude lépe."

            Maria se nenechá pobízet a zavře oči. Josef se usadí na stoličku ve svém koutě s roštím vedle sebe. Dřeva je málo.

            Na dlouho, myslím, nevystačí.

            Jsou rozmístěni takto: Maria vpravo, zády ke dveřím, napolo skryta za kmenem stromu a volovým tělem, který si lehl na slámu. Josef vlevo, obrácen ke dveřím, a tedy na úhlopříčce, s tváří otočenou k ohni a zády k Marii. Občas se obrátí a pohlédne na Marii, ale vidí, že je klidná, jako by usnula. Láme zvolna větvičky a jednu po druhé háže na oheň, aby nezhasl a bylo světlo a aby ta trocha dříví vydržela co nejdéle. Je zde jen toto mihotavé světlo, chvíli živé, chvíli skomírající, neboť v lampě už došel olej; v přítmí vyniká volova bělost a Josefův obličej a ruce.

            Všechno ostatní se ztrácí v hustém šeru.

           

         Spasitelovo narození

            Opět vidím vnitřek onoho ubohého kamenného útulku, kde Maria s Josefem našli útočiště, dělíce se zvířaty o jejich úděl.

            Ohýnek podřimuje, podobně jako jeho strážce. Maria na svém lůžku zlehka pozvedá hlavu a rozhlíží se. Vidí Josefa, jak s hlavou skloněnou na prsa jako by uvažoval, a pomyslí si, že únava přemohla jeho dobrou vůli zůstat vzhůru. Maria se usmívá úsměvem plným dobroty. Posadí se a poklekne, činíc přitom méně hluku než způsobí motýl, když usedá na růži. Modlí se se zářivým úsměvem na tváři a s rukama rozepjatýma, ne úplně, ale téměř do kříže, s dlaněmi vztaženými vzhůru a kupředu, a přitom se nezdá, že by touto namáhavou polohou byla unavena.

            Potom se hluboce sklání, s tváří proti senu, v modlitbě ještě hlubší. V předlouhé modlitbě.

            Josef se probouzí. Vidí, že oheň málem uhasí a chlév je téměř v temnotě. Přihodí pár snítek a plamen se opět oživuje. Přikládá na něj větší větve, pak ještě větší větve, neboť chlad musí být dotěrný, chlad pokojné zimní noci, do těchto zřícenin všudy pronikající. Ubohý Josef, tak jak je rovnou u dveří - nazývejme tak otvor, který se pokouší zahrazovat jeho plášť - musí být promrzlý. Nastavuje ruce k plameni, vyzouvá si sandály a nastavuje nohy. Ohřívá se. Když se oheň dobře rozhoří a vydává dost světla, Josef se otočí. Nevidí nic, dokonce ani Mariin bělostný závoj, rýsující na temném seně jasnou linii. Vstává a přibližuje se k lůžku.

            „Maria, ty nespíš?" ptá se. Třikrát se táže, než si to Maria uvědomí a odpoví. „Modlím se."

            „Nepotřebuješ nic?"

            „Ne, Josefe."

            „Zkus si trochu zdřímnout, aspoň si odpočinout."

            „Zkusím, ale modlitba mě neunavuje."

            „Sbohem, Maria."

            „Sbohem Josefe."

            Maria opět zaujme svou předchozí polohu. Josef nechce podlehnout spánku, a tak pokleká u ohně a modlí se. Při modlitbě si rukama zakrývá tvář. Oddálí je jen, aby přiložil na oheň a pak se opět ponoří do své zanícené modlitby.

            Mimo praskot ohně a občasné zadunění oslova kopyta není slyšet nic.

            Trhlinou ve stropě proklouzne svazek měsíčních paprsků; připadá jako nehmotná stříbrná čepel, která se vydala hledat Marii. Pomalu se prodlužuje, jak měsíc stoupá po obloze, a konečně ji dosahuje. Hle, už dospívá k hlavě modlící se Marie. Vytváří kolem ní oslnivě bělostnou svatozář.

            Maria pozvedá hlavu jakoby na zavolání z nebes a opět pokleká. Och, jak je to zde krásné! Maria pozvedá svou hlavu jakoby rozzářenou bílým světlem měsíce a proměněnou úsměvem, který už není pouhým lidským úsměvem.

            Co vidí? Co slyší? Co zakouší? Jen ona sama by mohla říci, co vidí, slyší, zakouší ve vrcholné hodině svého Mateřství. Já si pouze uvědomuji, že světlo kolem ní roste, roste, roste. Řeklo by se, že sestupuje z Nebes, že vyzařuje z ubohých věcí, které ji obklopují, že především vyzařuje z ní samotné.

            Její tmavomodrý šat má teď barvu nebesky něžné pomněnkové modři, ruce a tváře nabývají azurového odstínu, jako by byly prozařovány ohněm nesmírného jasného safíru... Ten se stále rozptyluje po věcech, odívaje, pročišťuje, sdílí s nimi svou nádheru.

            Z Mariina těla vystupuje stále více světla a pohlcuje ono měsíční světlo, a dalo by se říci, že k sobě přitahuje všechno, co přichází z Nebes. Od nynějška právě ona je Opatrovnicí Světla, ona, která má toto Světlo dáti světu. A toto zářivé, neodolatelné, nezměrné, věčné, božské Světlo, které bude právě světu dáno, se ohlašuje úsvitem, procitnutím, vzbuzením světla s chórem zářivých atomů, který se rozrůstá a rozvinuje jako příliv stoupající, stoupající v nesmírných oblacích kadidla, které sestupují jako příval, které se vzdouvají jako lodní plachtoví...

            Klenba pokrytá trhlinami, pavučinami, vyčnívajícími úlomky sutin, které drží pohromadě jakoby zázrakem, černá, zakouřená, odpudivá, vyhlíží jako klenba královského paláce. Každý kámen je kvádrem ze stříbra, každá trhlina jasem opálu, každá pavučina baldachýnem protkaným stříbrem a diamanty. Veliká ještěrka, spící mezi dvěma kamennými kvádry, připadá jako smaragdový náhrdelník zapomenutý tam nějakou královnou; hrozen spících netopýrů vyzařuje vzácný jas onyxu. Seno visící z horních jeslí už není suchou trávou, jsou to nitky a nitky čistého stříbra, chvějící se ve vzduchu s grácií poletujících kadeří. Dolní jesle z hrubého dřeva jsou pojednou kvádrem zahnědlého stříbra. Stěny jsou pokryty brokátem, kde bělost hedvábí mizí pod vrstvami vetkaných perel. A země...

            Co je teď země? Krystal prosvětlený bělostným světlem. Úlomky připomínající zářivé růže rozhozené po zemi na znamení pocty; a z děr drahocenné poháry, z nichž se rozlévají aromata a parfémy.

            A světlo sílí stále více. Oči ho už nemohou snést. V něm, jakoby pohlcena závojem rozžhaveného světla, mizí Panna...a vynořuje se z něho Matka.

            Ano, jakmile se světlo stává mým očím snesitelné, vidím Marii s jejím novorozeným synem v náruči. Malé, růžové a boubelaté Děťátko, které se zmítá a třepe ručkami velkýma jako růžové poupě a nožičkami, jež by se pohodlně vešly růži do kalichu; které pláče chvějivým hlasem přesně stejným, jako je hlas právě narozeného jehňátka, otvírá ústa červená jako malá lesní jahoda, ukazuje svůj jazýček, opírající se o růžové patro; které pohybuje svou hlavičkou tak plavou, že málem připadá jako bez vlasů, malou kulatou hlavou, kterou Maminka přidržuje dlaní jedné ruky, zatímco hledí na svoje Děťátko a obdivuje ho, plačíc a smějíc se zároveň, a sklání se, aby ho políbila, ne na nevinnou hlavičku, ale doprostřed prsou, pod nimiž se skrývá srdíčko, které bije, které bije pro nás...tam, kde jednoho dne bude rána. Jeho Matka svým čistým polibkem Neposkvrněné tuto ránu předem obvazuje.

            Vůl probuzený jasem povstává za velkého šramocení kopyty a bučí. Osel pozvedá hlavu a hýká. To je probudilo světlo, ale já si spíš myslím, že chtěli pozdravit svého Tvůrce za sebe a za všechna zvířata.

            I Josef, který se modlí jakoby ve vytržení a s takovým zanícením, že je vzdálen všemu, co ho obklopuje, se zachvěje, a mezi prsty, jimiž si zakrývá tvář, vidí prostupovat zvláštní světlo. Odkrývá si tvář, pozvedá hlavu, obrací se. Marii mu zakrývá stojící vůl, ale Maria ho volá: „Josefe, pojď."

            Josef přibíhá, ale při pohledu na tuto podívanou se pln úcty zastavuje jako zasažený bleskem a na místě klesá na kolena. Maria však naléhá: „Pojď, Josefe." Levou rukou se vzepře na seně a pravou přidržujíc Dítě, které tiskne k svému srdci, povstává a zamíří k Josefovi, který se přibližuje jen váhavě, neboť bojuje mezi touhou přistoupit blíže a strachem z toho, aby se nechoval neuctivě.

            U lůžka se oba manželé setkávají a hledí na sebe a pláčou štěstím.

            „Pojď," říká Maria, „nabídněme Ježíše Otci."

            Zatímco Josef pokleká, Maria, tak jak stojí pod dvěma trámy, podpírajícími klenbu, pozvedá na svých pažích svého Tvora a říká: „Zde jsem. To pro Něho, ó, Bože, ti říkám tato slova. Zde jsem, abych jednala podle tvé vůle. A s Ním já, Maria a Josef, můj manžel. Jsme tvými služebníky, Bože. Ať v každé hodině a při každé příležitosti plníme tvou vůli pro tvou slávu a lásku." Pak se Maria sklání a říká: „Vezmi si ho, Josefe," a nabízí mu Dítě.

            „Já! Mně! Och ne! Toho nejsem hoden!" Josef je z pomyšlení, že by se měl dotknout Boha, celý zděšený, zničený.

            Ale Maria s úsměvem naléhá: „jsi toho naprosto hoden. Nikdo více než ty. Právě proto tě Bůh vyvolil. Vezmi si ho, Josefe, a podrž ho, než najdu plenky. Josef, červený jako purpur, vztáhne ruce a bere si to živé poupátko, které pláče zimou. Jakmile ho má v rukou, nevytrvá v úmyslu udržet ho od sebe v uctivé vzdálenosti. Přitiskne si ho na srdce a rozvzlyká se: „Och, Pane! Můj Bože!" a sklání se, aby mu políbil nožičky, cítí však, že jsou zkřehlé. Posadí se tedy na zem a přitiskne si Dítě do klína. Svým hnědým pláštěm a dlaněmi se ho snaží přikrýt, rozehřát, ochránit před nočním severákem. Rád by šel k ohni, ale tam je průvan od dveří. Nejlépe je zůstat tam, kde je. Anebo ještě lepší je jít mezi obě zvířata, která je ochrání před průvanem a trochu i zahřejí.

            Stoupne si tedy mezi vola a osla zády ke dveřím a skloní se nad novorozeňátkem a na svých prsou mu tak tvoří úkryt, jehož bočními stěnami jsou šedá hlava s dlouhýma ušima a velká bílá tlama s kouřícími nozdrami a dobrýma vlhkýma očima.

            Maria otevřela kufr a vytáhla z něho plátno a plenky. Jde je nahřát k ohni. A teď přistupuje k Josefovi a zahaluje děťátko do teplého plátna, pak mu hlavičku omotá svým závojem.

            „Kampak ho teď uložíme?" říká.

            Josef se rozhlíží, uvažuje... „Počkej," říká. „Odstrčíme kousek dál obě zvířata s jejich senem. Vyložme tyhle jesle senem a položme Dítě sem dovnitř. Stěny jeslí ho ochrání před průvanem, seno mu bude dělat polštář a vůl ho svým dechem trochu zahřeje. Raději vůl. Je trpělivější, klidnější." A Josef se dává do díla, zatímco Maria chová svého Maličkého, tiskne ho k svému srdci a přikládá svou tvář k jeho hlavičce, aby ji zahřála.

            Josef oživuje oheň a nešetří dřevem, aby udělal pěkný plamen. Nahřívá seno a trošku po trošce ho suší a dává do klína, aby nevychladlo. Jakmile ho má pohromadě tolik, že se z něho pro Dítě dá udělat malá matrace, jde k jeslím a upravuje z nich kolébku. „Je to hotovo," říká. „Teď bychom potřebovali nějakou přikrývku, aby ho seno nepíchalo a aby byl zakryt..."

            „Vezmi si můj plášť," říká Maria.

            „Bude ti zima."

            „Och, to mi nevadí! Pokrývka je příliš hrubá. Plášť je měkký a teplý. Vůbec mi není zima. Hlavně ať On už netrpí."

            Josef bere široký plášť z hebké tmavomodré vlny a pokládá ho dvojmo na seno, že jeho okraje padají ven z jeslí.

            První Spasitelovo lůžko je připraveno.

            A Matka jde svým tichým a vlnivým krokem, přináší Dítě a ukládá ho a přikrývá záhybem pláště, kterým obkládá i jeho nahou hlavičku, zapadající do sena a jen stěží před pícháním chráněnou jejím tenkým závojem. Nepřikryt zůstává jen drobný obličejíček maličký jako pěst, a oni dva se shýbají nad jeslemi a rozzářeně hledí na Dítě, jak usíná svým prvním spánkem. Teplé plenky a seno utišily jeho pláč a přinesly sladkému Ježíši spánek.

           

         Klanění pastýřů

            O něco později vidím rozlehlou venkovskou krajinu. Měsíc je v zenitu a klidně pluje po nebi plném hvězd. Hvězdy připadají jako diamantové špendlíky zapíchané do tmavomodrého sametového baldachýnu. A uprostřed se směje měsíc se svou bílou tváří, ze které vystupuje záplava mléčného světla a zabarvuje krajinu do bělá. Stromy bez listí se v této bělosti zdají větší a temnější, zatímco zídky, tu a tam se vynořující, připadají jako sedlé mléko. Domek v dálce vypadá jako blok carrarského mramoru.

            Po své pravici vidím místo ze dvou stran uzavřené živým plotem z ostružin a z dalších dvou nízkou hrubou zdí.

            Tyto zdi drží střechu jakési kůlny, která je částečně vyzděna, částečně ze dřeva; v létě se dřevěná část dá odstranit a kůlna se promění v prostý přístřešek. Občas odtud vychází krátké a přerušované zabečení. Zřejmě to jsou ovce, které sní nebo se pro měsíční světlo domnívají, že je nablízku jitro. Je to neobyčejné světlo, velice mocné a stále rostoucí, jako by se k zemi přibližovala nějaká kometa nebo vzplanul nějaký tajemný požár.

            Na práh vyjde pastýř. Pozvedne ruku, zacloní si oči a rozhlíží se. Připadá nemožné, že by to bylo třeba učinit proti světlu měsíce, ale to je opravdu tak silné, že až oslňuje, zejména toho, kdo vyjde z temného, uzavřeného prostoru.

            Všechno je tiché, ale tento jas udivuje. Pastýř volá své druhy. Všichni se shromáždí u dveří. Hromada drsných mužů všech věků. Jsou mezi nimi výrostci i muži, kteří jsou už šediví. Dohadují se o tomto podivném jevu a ti nejmladší mají strach, obzvláště jeden asi dvanáctiletý chlapec, který se dává do pláče, a tak vyvolá posměch starších.

            „Z čeho máš strach, hlupáčku?" říká mu nejstarší. „Nevidíš, že vzduch je klidný? Což jsi nikdy neviděl měsíční světlo? Držel ses pořád máminy sukně jako kuře kvočny? Ještě uvidíš věci! Jednou jsem šel až k libanonským horám a ještě dál. Šel jsem nahoru. Byl jsem mladý a chůze mě neunavovala. Tehdy jsem byl i bohatý. Jedné noci jsem viděl světlo, asi takové, s jakým se asi Eliáš navracel na svém ohnivém voze. Nebesa byla v jednom ohni.

            Jeden stařec mi řekl: »Na světě brzo dojde k velké události«. A pro nás tou událostí byl příchod římských vojáků.

            Ó, ty také uvidíš, budeš-li..."

            Ale pasáček ho už dál neposlouchá. Zdá se, že už nemá strach. Ted už opouští práh a proklouzne za zády svalnatého pastýře, za kterým byl skryt, a vychází do ohrady před kůlnu. Hledí vzhůru a jde jako náměsíčný nebo jako by byl zhypnotizován něčím, co ho samo přitahuje. V jednom okamžiku vykřikne: „Ó!" a zůstane jako zkamenělý, s rukama zlehka od sebe. Ostatní na něho hledí s údivem.

            „Ale co to je s tím hlupáčkem?" říká jeden.

            „Zítra ho odvedu zpět k jeho matce. K hlídání ovcí nechci blázna," říká druhý.

            Ale stařec, který hovořil předtím, řekl: „Nejprve se pojďme podívat, než budeme soudit. Zavolejte i ostatní, kteří spí, a vezměte si hole, kdyby tam byla nějaká šelma nebo darebák."

            Vrátí se, zavolají ostatní a vycházejí s pochodněmi a holemi. Připojí se k dítěti.

            „Támhle, támhle," šeptá a usmívá se. „Pohleďte na to světlo nad stromem, jak se přibližuje. Jako by přicházelo po měsíčním paprsku. Podívejte se, jak je už blízko. Jak je krásné!"

            „Já vidím jen silnější jas."

            , Já také."

            „Já také," říkají ostatní.

            „Ne. Já vidím něco, co se podobá nějaké postavě," říká jiný, a já v něm poznávám pastýře, který dal Marii mléko.

            „Je to... je to anděl!" volá dítě. „Podívejte, sestupuje a přibližuje se... k zemi! Na kolena před Božím Andělem!"

            Ve skupině pastýřů, kteří padají tváří k zemi, se ozve protáhlé uctivé „ó"; čím jsou starší, tím se zdají být zjevením více dojati. Nejmladší jsou na kolenou a hledí na anděla, který se stále více přibližuje; zastaví se ve vzduchu nad zdí ohrady s rozpjatými křídly, perleťově bílými ve svitu měsíce.

            Nebojte se, nenesu vám neštěstí. Přináším vám radostnou zvěst pro izraelský národ a pro všechny lidi na zemi." Andělský hlas, to jsou líbezné souzvuky, doprovázené zpěvem slavíků.

            „Dnes se ve městě Davidově narodil Spasitel." Při těchto slovech anděl rozevře ještě více křídla a radostně jimi zamává, přičemž z nich vylétá jakoby déšť zlatých jisker a drahých kamenů. Opravdová duha, která načrtává triumfální oblouk nad ubohou ohradou.

            Spasitel, jímž je Kristus." Anděl září ještě oslnivějším světlem. Jeho dvě křídla, nyní nehybně vztažená k nebi, připadají jako dvě plachty na safírovém moři, jako dva vystupující žhavé plameny.

            „Kristus, Pán!" Anděl složí svá světelná křídla a přikryje se jimi jako diamantovým šatem přehozeným přes oděv z perel, skloní se jako k adoraci s rukama zkříženýma na srdci a s tváří skloněnou na prsa a skrytou ve stínu složených křídel. Teď už je vidět jen protáhlou světelnou postavu, nehybně stojící po dobu jednoho Gloria.

            Ale už se opět pohnul. Rozevírá křídla a pozvedá svou tvář, jejíž světlo se rozleje v andělském úsměvu, a řekne:

            „Poznáte ho podle těchto znamení: V ubohé stáji za Betlémem najdete děťátko zabalené do plenek a ležící ve zvířecích jeslích, protože pro Mesiáše v městě Davidově nebylo přístřeší." Jak to říkal, anděl zvážněl, téměř zesmutněl.

            Ale teď z Nebes slétá zástup - ó, jaký zástup! - andělů, kteří se mu podobají, celý sbor jásajících andělů a svým rajským světlem překryje měsíc. Shromáždí se kolem anděla zvěstovatele a mávají křídly a šíří vůni a líbeznou hudbu, ve které se snoubí všechny nejkrásnější hlasy stvoření, dovedené k dokonalosti. Je-li malba úsilím hmoty, aby se stala světlem, zde je melodie úsilím hudby, aby lidem vyjádřila krásu Boha; naslouchat této melodii je poznat Ráj, kde všechno je harmonií lásky...

            Andělské „Gloria" se společně se světlem po pokojném kraji rozlévá ve stále více se rozšiřujících vlnách. Ptáci připojují svoje hlasy, aby pozdravili toto předčasné světlo, a ovce tak činí svým bečením. Ale já spíš myslím, že to zvěř zdraví svého Tvůrce, přicházejícího mezi ni, aby ji miloval jako Člověk a navíc jako Bůh, jak tomu už bylo s volem a oslem v jeskyni.

            Zpěv i světlo slábne, zatímco andělé opět vystupují na Nebesa. Pastýři se vzpamatují.

            „Slyšel jsi?"

            ,,Půjdeme se podívat?"

            „A co zvířata?"

            „Však se jim nic nestane, Pojďme, buďme poslušní Božího Slova!"

            „Ale kam máme jít?"

            „Neřekl, že se narodil dnes a že nenašel nocleh v Betlémě?"

            A teď se rozhovoří pastýř, který dal mléko: „Pojďte, já vím. Viděl jsem tu ženu a bylo mi jí líto. Řekl jsem jí o místě pro ni, protože jsem byl přesvědčen, že nenajdou nocleh, a muži jsem dal pro ni mléko. Je velice mladá a velice krásná. Musí být dobrá jako anděl, který k nám promlouval. Pojďte. Pojďte. Vezmeme se sebou mléko, sýr, jehňátka a vydělané ovčí kůže. Musí být velice chudí, a kdoví jak je zima Tomu, kterého se neodvažuji jmenovat!

            A když si pomyslím, že jsem s Matkou hovořil jako s nějakou chudou ženou!"

            Jdou do kůlny a za chvíli opět vyjdou a nesou - jeden nádobu s mlékem, druhý kulaté sýry, zabalené do velkých listů, třetí koš s bečícím jehňátkem, čtvrtý vydělané ovčí kůže.

            „Já se sebou beru ovci, která měla před měsícem jehňátko. Má výborné mléko. Může jim přijít vhod, pokud se ženě dosud nespustilo. Připadala mi jako dítě, a byla tak bledá! Měla pleť jako jasmín, jak měsíční světlo," říká onen pastýř s mlékem a vede je.

            Jdou tam za světla měsíce a pochodní poté, co zavřeli kůlnu a ohradu. Jdou polními stezkami a skrze živé ploty, teď v zimě holé. Obejdou Betlém a dojdou ke stáji, ne však po cestě, po níž šla Maria, ale z opačné strany. Takto neprocházejí kolem lépe zařízených jeskyní, ale ihned najdou chlév, který hledali. Přiblíží se k díře.

            „Vstup dovnitř!"

            „Já se neodvažuji."

            „Tak jdi ty."

            „Ne."

            „Aspoň se tedy podívej."

            „Ty, Lévi, který jsi první uviděl anděla, to znamená, že jsi lepší než my, běž se podívat." Nejprve s ním jednali jako s bláznem, ale teď je jim užitečný; má se odvážit toho, čeho se oni sami neodvažují. Dítě váhá, ale pak se rozhodne.

            Přistoupí blíž, poodhrne plášť...a v extázi se zastaví.

            „Co vidíš?" zvědavě se ho potichu ptají.

            „Vidím velice mladou a krásnou ženu a muže; oba jsou sehnuti nad jeslemi...a já slyším...slyším děťátko, jak pláče a žena mu říká hlasem...ó, jakým hlasem!"

            „Co říká?"

            „Říká: »Ježíši, můj maličký! Ježíši, Maminčina lásko! Neplač, mé Děťátko!« Říká: »Ó, kdybych ti mohla říci:

            »Vezmi si mlíčko, můj maličký! Ale ještě nemám!« Říká: »Je ti zima, má lásko! Seno tě píchá. Jaká bolest pro tvou Maminku, když tě takto slyší plakat! A nemoci ti ulehčit.« Říká: »Spinkej, má dušičko! Svírá se mi srdce, když tě slyším plakat a vidím tvé slzy.« Líbe ho a zahřívá mu nožičky svýma rukama. Je shýbnuta nad jeslemi."

            „Zavolej na ni. Ukaž se, že jsi tady."

            „Já ne. Raději ty, vedl jsi nás a znáš ji."

            Pastýř otevře ústa, ale omezí se na silný povzdech.

            Josef se otočí a jde ke dveřím. „Kdo jste?"

            „Pastýři. Přinesli jsme vám něco k jídlu a vlnu. Přicházíme se poklonit Spasiteli."

            „Pojďte dál."

            Vstupují do chléva, který se osvětlí září pochodní. Staří před sebou postrkují mladé.

            Maria se obrátí a usměje se: „Pojďte dál," říká. „Pojďte!" a zve je dál posunkem i svým úsměvem a chlapce, který viděl anděla, přitáhne k sobě, zcela blízko k jeslím. A dítě se nadšeně dívá. Ostatní na Josefovo vyzvání přistupují blíž se svými dary. A pak se stručnými slovy a hluboce dojati je skládají Marii k nohám. A pak hledí na Děťátko, které tiše pláče, a usmívají se, dojati a šťastni.

            Jeden z nich se osmělí a řekne: „Vezmi si ji, Matko, je jemná a čistá. Připravil jsem ji pro děťátko, které se má brzo narodit u nás, ale dávám ti ji. Ulož svého Syna na tuto vlnu, je hebká a teplá." A nabízí jí ovčí kožešinu, krásnou kožešinu s dlouhým bílým vlasem.

            Maria pozvedne Ježíše a zabalí ho do ní. Ukazuje ho pastýřům, kteří na kolenou na něj hledí v extázi.

            Už se více osmělují a jeden z nich navrhuje: „Mělo by se mu dát trochu mléka nebo raději vody s medem. Ale med nemáme. Dává se maličkým. Mám sedm dětí, tak to znám."

            „Tady je mléko. Vezmi si, Ženo."

            „Ale je studené. Potřebujeme teplé. Kde je Eliáš? To přece on má tu ovci."

            Eliáš je onen muž s mlékem, ale není zde. Zůstal venku, a teď skulinou hledí dovnitř, napolo ztracený v noční temnotě.

            „Kdo vás sem přivedl?"

            „Anděl nám řekl, abychom přišli, a Eliáš nás dovedl. Ale kde je teď?"

            Prozradí ho zabečení ovce.

            „Pojď dál, jsi žádán."

            Vstupuje s ovcí, rozpačitý z toho, že je na něho soustředěna pozornost.

            „To jsi ty?" říká Josef, který ho poznal. A Maria se na něho usměje a řekne: „Jsi hodný."

            Podojí ovci a namočí koneček plátna v teplém, pěnícím se mléce, Maria zavlaží maličkému rty a ten saje tuto smetanovou dobrotu. Všichni se usmívají, když Ježíšek usne v teple vlny, s cípkem ještě v ústech.

            „Ale vy tady nemůžete zůstat. Je zima a vlhko. A pak...v tomto zápachu od zvířat! To nejde...a...a to se nehodí pro Spasitele."

            „Vím," říká Maria s velkým povzdechnutím. „Ale v Betlémě pro nás není místo."

            „Neztrácej odvahu, Ženo. Najdeme ti nějaký dům."

            „Řeknu o tom mé paní," říká muž s mlékem, Eliáš. „Je dobrá. Přijme vás, i kdyby vám měla podstoupit svůj vlastní pokoj. Řeknu jí o tom, hned jak se rozední. Svůj dům má docela plný, ale nějaké místo pro vás najde."

            „Aspoň pro Maličkého. Nám s Josefem nevadí, budeme-li spát třeba na zemi. Ale aspoň pro Maličkého."

            „Netrap se, Ženo, budu na to myslet. Budu mnoha lidem vyprávět, co nám bylo řečeno. Nic vám nebude scházet.

            Pro tuto chvíli si vezměte, co vám my, chudáci, můžeme dát. Jsme pastýři."

            „My jsme také chudí," říká Josef. „A nemůžeme se vám odměnit."

            „Ó, my nic nechceme! I kdybyste mohli, my bychom nic nechtěli! Pán už nás odměnil. Celému světu slíbil pokoj.

            Andělé říkali: »Pokoj lidem dobré vůle«. Ale nám už ho dal, neboť anděl řekl, že toto Dítě je Spasitelem, Kristem, Pánem. My jsme chudí a nevědomí, ale víme, že proroci říkají, že Spasitel bude Princem Pokoje, a nám anděl řekl, abychom se mu šli poklonit. Sláva Bohu na výsostech a sláva tomu, kdo je jeho Kristem! A ty, Ženo, která jsi ho porodila, buď požehnána! Ty jsi Svatá, neboť sis zasloužila ho nosit! Poroučej nám jako Královna a my ti budeme rádi sloužit. Co můžeme pro tebe udělat?"

            Milovat mého Syna a mít vždycky v srdci myšlenky, které v něm máte ted."

            „Ale pro sebe si nic nepřeješ? Nemáš příbuzné, kterým by se dalo vědět, že se tvůj Syn narodil?"

            „Ano, mám. Ale nejsou odtud. Jsou v Hebronu."

            „Já tam půjdu," říká Eliáš. „Kdo je to?"

            „Kněz Zachariáš a Alžběta, moje sestřenice."

            „Ó, Zachariáše dobře znám. V létě chodím do těch hor, jsou tam bohaté a krásné pastviny a jsem přítelem jeho pastýře. Až to tady pro tebe všechno zařídím, půjdu k Zachariášovi."

            „Děkuji, Eliáši."

            „Není zač. Je to pro mne, ubohého pastýře, velká čest, jít za knězem a říci mu: »Spasitel se narodil.«"

            „Ne. Řekneš mu: »Maria z Nazareta, tvá příbuzná, řekla, že se Ježíš právě narodil v Betlémě«."

            „Řeknu to tak."

            „Bůh tě za to odmění, rozpomenu se na tebe, na vás všechny."

            „Ty budeš o nás se svým Dítětem hovořit?"

            „Ano."

            „Já jsem Eliáš."

            „Já Lévi."

            „Já Samuel."

            „Já Jonáš."

            „Já Izák."

            „Já Tobiáš."

            „Já Jonatas."

            „A já Daniel."

            „A já Simeon."

            „A mé jméno je Jan."

            „Já se jmenuji Josef a můj bratr Benjamin, jsme dvojčata."

            „Zapamatuji si vaše jména."

            „Musíme jít. Ale vrátíme se. A přivedeme i ostatní, aby se poklonili!"

            „Sláva Bohu, který nám ukázal Maličkého!"

            „Dovol, abychom políbili jeho oděv," říká Lévi s úsměvem anděla.

            Maria něžně zvedá Ježíška, posadí se na seně a nabídne jeho nožičky, zabalené do plátna, k políbení. Ti, kteří mají vous, se nejprve otřou. Téměř všichni pláčou a když mají odejít, vycházejí pozpátku, zanechávajíce svá srdce u jeslí.

            Vidění se pro mne zakončuje takto: Maria sedí na slámě s Dítětem na klíně a Josef, který se lokty opírá o okraj jeslí, se dívá a klaní se.

           

            Ježíš promlouvá: „Pastýři jsou prvními ctiteli Božího Těla. Mají všechny vlastnosti potřebné k tomu, aby byli ctiteli mého Těla, eucharistickými dušemi.  

             Jednou ujištěni: věří andělovi okamžitě a slepě.  

             Štědrost: dají všechno své bohatství Pánu.  

             Pokora: přijdou za osobami lidsky chudobnějšími než oni sami skromně, sjednáním, které nepokořuje, a nazvou se jejich služebníky.  

             Touha: co nemohou dát sami, ihned se zasadí, aby to se statečnou horlivostí zaopatřili jinde.  

             Okamžitá poslušnost: Maria si přeje, aby byl Zachariáš uvědomen, a Eliáš tam ihned jde. Neodkládá to na později.  

            Láska: nemohou se od jeslí odtrhnout a ty říkáš: »Zanechávají tam svá srdce«. To je dobře řečeno.  

             Ale neměli byste se tak chovat i vůči mé Svátosti?  

             A ještě toto: uvědom si, komu se anděl ukázal jako prvnímu a kdo si zasloužil, aby byl odměněn Mariiným láskyplným citem. Malý chlapec, Lévi. Tomu, kdo má duši dítěte, se ukáže Bůh a ukáže mu i svá tajemství.

             Dovolí mu naslouchat i slovům Mariiným. A kdo má duši dítěte, má i svatou odvahu Léviho a říká: »Dovol, abych políbil Ježíšův oděv«. Říká to Marii, protože Maria je vždycky tou, která dává Ježíše. Ona, nositelka Eucharistie. Ona, živé Ciborium.  

             Kdo jde k Marii, nalezne mne. Kdo mě po ní žádá, jejím prostřednictvím mě dostane. Úsměv mé Matky, když jí nějaký tvor řekne: »Dej mi svého Ježíše, abych ho mohl milovat, rozzáří Nebesa ještě živější a radostnější nádherou, neboť ona z toho má velikou radost."

           

         Zachariášova návštěva

            Vidím dlouhou místnost... Jsem v pohostinném domě, kde byla přijata Svatá Rodina. A vidím, jak přichází Zachariáš. Je bez Alžběty.

            Majitelka domu vybíhá ven vstříc hostu, který přichází. Vede ho k nízkým dveřím a zaklepe, pak se ohleduplně vzdálí.

            Josef otevře, a když spatří Zachariáše, radostně ho vítá. Pozve ho dál do malé místnosti, úzké jako chodba: „Maria právě kojí Maličkého. Počkáme chvíli, posaď se, musíš být přece unaven." Nabízí hostu místo na lůžku a posadí se vedle něho.

            Josef se táže na malého Jana a Zachariáš odpovídá: „Statně roste jako hříbě. Ale teď trochu trpí kvůli zoubkům.

            Proto jsme ho nechtěli vzít se sebou. Je velmi zima, a tak nepřišla ani Alžběta. Nemůže ho nechat bez mléka. Je z toho zarmoucena, ale počasí je teď tak nepříznivé!"

            „Je skutečně velice zima," odpovídá Josef.

            „Muž, kterého jste poslali, mi řekl, že ve chvíli narození jste neměli dům. Kdo ví, co všechno jste museli vytrpět."

            „Ano, bylo toho hodně. Ale spíš jsme měli strach než nedostatek. Báli jsme se, aby se něco nestalo Děťátku. První dny jsme tam museli zůstat. Nic jsme nepostrádali, protože pastýři radostnou zvěst rozhlásili Betlémským, a tak nám mnozí přinesli dárky. Ale chyběl nám dům, místnost v dobrém stavu, lůžko... Ježíšek moc plakal, obzvláště v noci, pro vítr, který tam vnikal ze všech stran. Udržoval jsem jen maličký oheň, protože Dítě z kouře kašlalo...a tak tam bylo stále zima. Obě zvířata zahřívala jen trochu, aspoň z té strany, odkud táhlo. Neměli jsme teplou vodu, abychom ho mohli umýt, ani suché plenky k přebalení. Ó, moc zkusil! A Maria trpěla, když viděla, jak trpí On.

            Já jsem tím trpěl také. Můžeš si představit, jaká to byla bolest pro jeho Matku. Dávala mu své mléko a slzy, mléko a lásku. Zde je to nyní lepší. Už dříve jsem připravil pohodlnou kolébku a Maria do ní dala měkký slamníček.

            Jenomže je v Nazarete! Kdyby se jen byl narodil tam, všechno by bylo jiné!"

            „Ale Kristus se musel narodit v Betlémě. Tak to oznámili proroci."

            Vstupuje Maria, neboť je slyšela hovořit. Je oděna do bílého vlněného šatu. Už odložila tmavý oděv, který měla na cestě a v jeskyni... Na hlavě nemá nic a v náruči nese spícího Ježíška v bílých plenkách.

            Zachariáš uctivě povstane a hluboce se pokloní. Pak přistoupí blíž a hledí na Ježíše se všemi projevy největší úcty.

            Je skloněn ani ne tak proto, aby ho lépe viděl, ale aby mu vzdal poctu. Maria mu ho podá a Zachariáš ho vezme s takovou uctivostí, jako by nesl monstranci. Je to opravdu Hostie, kterou nese na svých rukou, Hostie už teď nabídnutá k oběti, jež bude dovršena, až bude dána lidem jako pokrm lásky a vykoupení.

            Zachariáš vrací Ježíše Marii. Všichni se posadí a Zachariáš opakuje Marii důvody, proč nemohla přijít i Alžběta a jak toho lituje. „V těchto posledních měsících připravila pro tvé požehnané Dítě prádlo. Přinesl jsem ti ho, je dole ve voze."

            Zvedne se, vyjde a vrátí se s velkým balíkem a ještě s jedním, menším. Pak vybaluje své dárky: Z velkého balíku, který od něho vezme Josef, měkkou, vlněnou, ručně tkanou pokrývku, prádlo a dětské oblečení. Z druhého balíku vyndává med, bílou mouku, máslo a jablka pro Marii, vdolečky, které napekla Alžběta, a mnoho jiných věcí, vypovídajících o mateřském citu vděčné sestřenice pro mladou Matku.

            „Vyřiď Alžbětě, že jsem jí za všechno velmi vděčná a tobě také. Udělalo by mi velikou radost, kdybych ji mohla vidět, ale chápu její důvody. Také bych byla ráda opět viděla malého Jana."

            „Uvidíte ho na jaře. Přijdeme vás navštívit."

            „Nazaret je příliš daleko," říká Josef.

            „Nazaret? Ale vy přece musíte zůstat zde. Mesiáš musí vyrůstat v Betlémě. Je to Davidovo město. Nejvyšší ho sem zavedl prostřednictvím vůle císařovy, aby se narodil v zemi Davidově, ve svaté zemi Judeje. Proč ho brát do Nazareta? Vždyť víte, jaké mínění mají židé o Nazaretských. Toto Dítě bude zítra Spasitelem svého lidu. Nesmí dojít k tomu, aby hlavní město opovrhovalo svým Králem, protože pochází z kraje, kterým pohrdá. Víte stejně jako já, jak je velerada nedůtklivá a jak jsou tři hlavní kasty plné přezíravosti. A mimoto zde, nedaleko ode mne, vám budu moci pomáhat, protože všechno, co mám, a to nejen hmotné statky, ale i duchovní hodnoty, dám do služeb Novorozeného. A až bude ve věku, kdy bude chápat, budu šťasten, budu-li mu moci být učitelem... Musíme myslet na velikost jeho údělu a že z tohoto důvodu se musí světu představit se všemi přednostmi, aby svou hru vyhrál snadněji. On samozřejmě bude vlastnit Moudrost, ale už to, že za učitele bude mít kněze, mu umožní, že bude snadněji přijat náročnými farizeji a doktory. To usnadní jeho poslání."

            Maria s Josefem na sebe pohlédnou. Nad nevinnou hlavou spícího růžového a nevědoucího Děťátka nastane tichá výměna otázek. A tyto otázky jsou poznamenány smutkem. Maria myslí na svůj domek. Josef myslí na svou práci.

            Zde by musel začínat úplně znovu, protože ještě před několika dny je zde nikdo neznal. Zde nemají ony milé věci, které zůstaly tam a které tam byly připraveny pro Malého s takovou láskou.

            A Maria to říká: „Ale jak to udělat? Tam máme všechno. Josef se pro mého Ježíše tolik napracoval a nešetřil přitom námahou ani penězi. Pracoval v noci, aby ve dne mohl pracovat pro jiné a měl za co nakoupit to nejkrásnější dřevo, tu nejjemnější vlnu, ten nejbělejší len, aby tak bylo pro Ježíše všechno připraveno. Postavil úly a pustil se i do zednických prací a přestavěl dům, aby kolébka mohla být v mé místnosti do doby, než Ježíš vyroste, a pak tam mohla být umístěna postel, protože Ježíš se mnou zůstane až do doby, kdy přestane být chlapcem."

            „Josef tam může jít a vzít, co jste tam nechali."

            „A kam to dát? Vždyť víš, Zachariáši, že jsme chudí. Máme jen práci a dům. Obojí nám umožňuje žít, aniž bychom měli hlad. Práci, tu zde nějakou najdeme... snad. Ale stále musíme myslet na dům. Tato hodná žena nás nemůže stále hostit. A já sama nemohu po Josefovi žádat další oběti, vždyť už toho pro mne udělal tolik."

            „Och, já! Pro mne to není nic. Já spíš myslím na Mariinu bolest, že nebude moci bydlet ve svém domě."

            Maria má v očích dvě velké slzy.

            „Myslím, že ten dům jí musí být drahý jako ráj kvůli zázraku, který se tam odehrál. Mluvím sice málo, ale dovedu to všechno pochopit! Netrápil bych se tím, kdyby to nebylo právě pro toto. Budu pracovat dvojnásobně, to je vše.

            Jsem silný a mladý, a tak budu moci pracovat dvakrát tolik než předtím a o všechno se postarám. A pokud tím Maria nebude příliš trpět a myslí-li, že je to tak správné, co se týče mne, dobrá. Udělám, co se vám bude zdát jako nejsprávnější. Stačí, že to bude Ježíšovi užitečné."

            „Určitě to bude užitečné. Promyslete si to a uznáte ty důvody."

            „Bylo však také řečeno, že Mesiáš bude nazván Nazaretský," namítá Maria.

            „To je pravda, ale aspoň dokud není dospělý, dejte mu vyrůstat v Judeji. Prorok řekl: »A ty, Betléme Efratský, budeš největším, neboť z tebe vyjde Spasitel«. Nemluví o Nazarete. Toto pojmenování mu možná bude dáno z nevím jakého důvodu. Ale jeho země je tato."

            „Ty jsi to řekl, knězi; my ti nasloucháme s bolestí, ale dáváme ti za pravdu. A s jakou bolestí! Kdy spatřím ten dům, kde jsem se stala Matkou?" Maria tiše pláče. A já chápu její zármutek. Ó, jak bych ho nechápala!

            Vidění pro mne končí Mariiným pláčem.

           

         Obětování Ježíše v Chrámě

            Vidím, jak z malého, velmi skromného domku vycházejí dvě osoby. Po malém vnějším schodišti sestupuje velmi mladá matka s děťátkem v bílém povijanu. Poznávám ji, je to naše Maminka. Je to stále ona, bledá a plavovlasá, živá a tak něžná při všem, co dělá. Je oděna do bílého šatu a světlomodrého pláště, který ji zahaluje. Na hlavě má bílý závoj. Nese své Děťátko s velkou opatrností. Dole u malého schodiště na ni čeká Josef se šedivým oslem. Josef je ve světlehnědém šatu a plášti. Hledí na Marii a usmívá se. Když Maria dojde k oslu, Josef si přehodí uzdu do levé ruky a na chvíli bere Děťátko, které klidně spí, aby Marii umožnil nasednout do sedla. Pak jí odevzdává Ježíše a dají se na pochod.

            Josef kráčí Marii po boku a stále drží zvíře za uzdu a dává přitom pozor, aby kráčelo rovně a neklopýtlo. Maria drží Ježíše na klíně a z obavy, aby mu neuškodila zima, přes něho přetáhne cíp svého pláště. Oba manželé mluví velmi málo, ale často se na sebe usmívají.

            Cesta, která není zrovna vzorem silnice, probíhá napříč krajem, který je v tomto období holý. Jen zřídkakdy je potká nějaký jiný cestující.

            A pak už se objevují domy a hradby obklopující město. Oba manželé projdou branou a pak začíná pochod po hrbolaté městské dlažbě. Cesta je teď mnohem obtížnější, jednak pro provoz, kvůli kterému se osel musí každou chvilku zastavit, jednak pro kameny a díry, které způsobují neustálé otřesy...

            Cesta nevede po rovině, ale pozvolna stoupe. Je úzká mezi vysokými domy s rovněž úzkými nízkými vstupy a s mála okny do ulice. Nahoře se mezi domy ukazují kousky oblohy. Dole na ulici je mnoho hlučících lidí, kteří jdou pěšky či jedou na oslu nebo vedou za sebou osly naložené nákladem, a opět jiní jdou za karavanami velbloudů. Na jistém místě projíždí s velkým hlukem kopyt a zbraní hlídka římských legionářů a zmizí za arkádou, překlenující jednu velmi úzkou a kamenitou uličku.

            Josef zabočuje doleva a dá se širší a hezčí ulicí. Na jejím konci spatřím zed s cimbuřím, kterou už znám.

            Maria sestupuje s osla u vrat, kde je něco jako přístřešek pro osly. Říkám „přístřešek", protože je to jakýsi druh kůlny se slámou a s kůly vybavenými kruhy k uvázání zvířat. Josef dává nějaké peníze chlapci, který přiběhl, a kupuje trochu sena a z blízké studny, umístěné v jednom rohu, načerpá kbelík vody a dává oslu pít.

            Pak se připojí k Marii a oba vstoupí do chrámového prostoru. Nejprve směřují k loubí, kde jsou oni lidé, které později Ježíš rázně vymrská ven: obchodníci s hrdličkami a beránky a penězoměnci. Josef kupuje dvě bílé holubičky...

            Josef s Marií směřují k jednomu postrannímu vchodu, k němuž vede osm schodů, protože vlastní chrámová budova je vyvýšena nad okolní terén. Za tímto vchodem je velká síň... Vpravo a vlevo jsou jakési dva oltáře - dvě obdélná zařízení, o nichž jsem zpočátku nevěděla, k čemu slouží. Řeklo by se nepříliš hluboké vany, neboť vnitřek je             hlouběji než vnější okraj, pozvednutý o několik centimetrů.

            Nevím, zda to volal Josef: ale už sem pospíchá kněz. Maria obětuje obě ubohé holubičky a já, která chápu, co je čeká, odvracím pohled... Prohlížím si ozdoby mohutného portálu, stropu, síně. Mezitím zahlédnu, jak kněz kropí Marii vodou. Musí to být voda, neboť na jejím šatu nevidím skvrny. Pak Maria, která knězi současně s holubičkami dala hrst mincí, vstupuje s Josefem do vlastního Chrámu, doprovázena knězem...

            Maria dojde až k určitému místu, pak se zastaví. Několik metrů před ní je několik stupňů a na nich opět jiný oltář...

            Maria obětuje Děťátko, které se probudilo a rozhlíží se svýma nevinnýma očičkama... Kněz ho bere do svých rukou a pozvedne ho tváří k Chrámu a tak ho drží proti onomu oltáři na stupních. Obřad je u konce. Děťátko je vráceno své Matce a kněz odchází.

            Jsou zde lidé, zvědavci, kteří přihlížejí. Z nich vystoupí shrbený stařeček, ztěžka kráčející a opírající se o hůl. Musí být velmi starý, řekla bych, že je více než osmdesátník. Přiblíží se k Marii a žádá ji, aby mu na okamžik dala Děťátko. Maria mu s úsměvem vyhoví.

            Je to Simeon; vždycky jsem myslela, že patřil ke kněžské kastě, ale je to naopak prostý věřící, pokud lze aspoň soudit podle jeho oděvu. Bere Dítě, políbí ho. Ježíš se na něj usmívá... Zdá se, že si ho zvědavě prohlíží, protože stařeček pláče a zároveň se usmívá a slzy načrtávají na jeho tváři kresby z perliček, stékají mezi vráskami a padají do dlouhého bílého vousu, ke kterému Ježíš vztahuje ruce. Je to Ježíš, ale je to zároveň i malé děťátko, a tak co se před ním pohybuje, to přitahuje jeho pozornost... Maria a Josef se usmívají a stejně tak i přítomné osoby, chválící krásu Děťátka.

            Slyším slova svatého starce a vidím udivený Josefův pohled, Mariino pohnutí i reakce skupinky přítomných osob; jedni jsou starcovými slovy udiveni a dojati, druzí se dají do bláznivého smíchu. Mezi těmi druhými jsou vousatí muži a povýšení členové velerady, kteří pochybovačně kroutí hlavou. Hledí na Simeona s ironickým politováním, nejspíš si myslí, že se mu z velkého stáří popletla hlava.

            Mariin úsměv se ztrácí v náhlé bledosti, když jí Simeon oznamuje bolest. I když to sama ví, přesto jí tato slova probodávají duši. Přistoupí k Josefovi, jako by u něho chtěla nalézt útočiště; vášnivě svírá své Dítě v náruči a jako žíznivá žena pije slova Annina, která jako žena má soucit s Mariiným utrpením a slibuje jí, že Věčný jí hodinu její bolesti zmírní tím, že jí dá nadpřirozenou sílu: „Ženo, Ten, který dal svému lidu Spasitele, dá ti zajisté svého anděla, aby tě utěšil v tvém pláči. Boží pomoc nechyběla velkým ženám Izraele a ty jsi mnohem větší než Judita a Ráchel. Náš Bůh ti dá srdce z přečistého zlata, abys odolala moři bolesti, pro kterou budeš největší Ženou stvoření, Matkou. A ty, Maličký, rozpomeň se na mne v hodině svého poslání."

            Zde pro mne vidění končí.

           

            Ježíš promlouvá: „Není to knězi, zahleděnému do obřadu a duchem nepřítomnému, ale prostému věřícímu, komu se odhaluje pravda.

             Kněz, žijící ve stálém vztahu k božskému, pozorný ke všemu, co má poměr k Bohu, zasvěcený tomu, co je povzneseno nad tělesnost, by musel okamžitě vidět, kým je toto malé Dítě, které právě toho rána přišli obětovat do chrámu. Ale aby to mohl uvidět, musel by mít živého ducha. Nejen pouze oděv, který překrýval ducha, ne-li mrtvého, tedy aspoň uspaného. Duch Boží může, chce-li, hřmít a otřásat jako blesk a zemětřesení i tím nejuzavřenějším duchem. Může. Ale protože je Duchem řádu, tak jako je řádem Bůh ve všech svých Osobách a ve svém způsobu jednání, obvykle se rozlévá a promlouvá, neříkám že tam, kde se setkává s dostatečnými zásluhami k jeho obdržení - neboť to by bylo velmi málo těch, kteří by měli tuto milost a neradovala by ses z ní ani ty - ale tam, kde vidí dostatečnou »dobrou vůli«.  

             Jak lze rozvinout tuto dobrou vůli? Životem, který podle možností je obrácen k Bohu. Vírou, poslušností,

             čistotou, milosrdenstvím, štědrostí, modlitbou. Ne vnějšími praktikami: modlitbou. Je méně rozdílu mezi nocí a dnem, než mezi praktikami a modlitbou. Modlitba je spojení ducha s Bohem, z kterého vyjdete posíleni a

             rozhodnuti být Bohu stále blíž. Vnější praktiky jsou pouhým zvykem s různými, ale vždycky sobeckými cíli.

             Ponechávají vás takové, jakými jste, případně navíc i s hříchem lži a lenosti.

             Simeon měl tuto dobrou vůli. Život ho neušetřil úzkostí a zkoušek. Ale neztratil svou dobrou vůli... A Bůh ještě předtím, než se oči jeho věrného služebníka zavřely před pozemským sluncem v očekávání, že se otevřou Slunci Božímu, mu seslal paprsek svého Ducha, který ho zavedl do Chrámu, aby spatřil Světlo, jež přišlo na svět.

             »Veden Duchem Svatým,« říká Evangelium. Ó, kdyby lidé věděli, jak dokonalým přítelem je Duch Svatý!

             Jakým Vůdcem! Jakým Učitelem! Kdyby milovali a vzývali tuto Lásku Nejsvětější Trojice, toto Světlo Světla, tento Oheň Ohně, tuto Inteligenci, tuto Moudrost! Oč více by byli poučeni o tom, co je třeba vědět!

             Simeon čekal celý dlouhý život, než spatřil Světlo, než se dočkal splnění Božího slibu. Ale nikdy nepochyboval.

             Nikdy si neřekl: »Je zbytečné, abych vytrval v naději a modlitbách«. Vytrval. A obdržel »uvidět«, co neviděl kněz ani členové velerady, pyšní a zaslepení:

             Syna Božího, Mesiáše, Spasitele v tomto dítěti, které se na něho mile usmívalo. Prostřednictvím mých úst Dítěte dostal Boží úsměv, první odměnu za svůj počestný a zbožný život."

           

         Ukolébavka

            Dnes ráno jsem měla líbezný budíček. Ještě v polospánku jsem zaslechla velice čistý hlas, tiše zpívající pomalou ukolébavku... Konečně jsem se probudila a pochopila jsem. Řekla jsem „Zdrávas Maria, milosti plná!" neboť to zpívala Maminka, a teď začala zpívat hlasitěji, když mi předtím řekla: „Já tě také zdravím. Pojď a buď šťastna!"

            A uviděla jsem ji v betlémském domě, v jejím pokoji, jak právě kolébala Ježíška, aby ho uspala. V místnosti byl Mariin tkalcovský stav a šití. Maria zřejmě přerušila svou práci, aby dala Dítěti prs, vyměnila plenky, či spíše ho převlékla, protože to už bylo několikaměsíční Dítě, šesti až osmiměsíční, řekla bych. Maria zamýšlela pokračovat v práci, až Dítě usne.

            Bylo to k večeru. Pokročilý soumrak rozesel po klidném nebi zlaté vločky. Stáda se vrátila do své ohrady a na rozkvetlé louce ukusovala poslední sousta trávy a bečela.

            Dítě nemohlo usnout. Bylo jaksi neklidné, snad kvůli zubům nebo nějaké jiné dětské „bolístce".

            Napsala jsem v ranním šeru zpěv na kousek papíru a teď ho sem přepisuji: Zlaté obláčky, které připadáte jako stádo Pánovo.  

             Na rozkvetlé louce je jiné stádo a dívá se.  

             Ale i kdybych měla všechna stáda, která jsou na zemi,  

             tím beránkem, který je mi nejdražší,  

             budeš vždycky jen ty.  

             Hajej a spinkej a neplač už.  

             Na nebi jsou tisíce jiskřivých hvězd a dívají se. Ó, nechť už nepláčou tvé líbezné zorničky.  

             Tvé safírové oči jsou hvězdami mého srdce.  

             Tvůj pláč je mou bolestí.  

             Ó, neplač už.  

             Hajej a spinkej a neplač už.  

             Všichni zářiví andělé, kteří jsou v Ráji, pro tebe, nevinného splétají korunu, aby se radovali z tvé tváře, ale ty pláčeš a chceš svou Maminku, aby ti říkala hajej, dadej, hajej, dadej. Hajej a spinkej a neplač už.  

             Nebe už růžoví svítáním a Maminka stále bdí, abys neplakal. Až se probudíš, řekneš: „Maminko!" „Můj Synu, "

             odpovím a políbím tě a s mlékem ti dám lásku i život. Hajej a spinkej a neplač už.  

             Bez Maminky nemůžeš být, i když sníš o Nebi.  

             Pojď, pojď, usneš pod mým závojem.  

             Můj klín ti bude polštářem

             a moje paže kolébkou.  

             Neboj se ničeho, neboť jsem u tebe.  

             Hajej a spinkej a neplač už.  

             Já budu s tebou vždycky.  

             Vždyť jsi mého srdce životem.  

             Už spí - řeklo by se květ položený do klína.  

             Už spí - tak buďme potichu, vždyť možná vidí Otce na Nebi.  

             To vidění osušuje slzy mému Ježíši.  

             Už hajá a spinká a nepláče.

           

            Vypovědět půvab této scény je nemožné. Je to jen matka kolébající dítě. Ale jaká Matka a jaké Dítě! Můžete si pomyslet, kolik roztomilosti, kolik lásky, kolik čistoty a kolik nebeského bylo obsaženo v této malé, veliké, přeněžné scéně, na niž mi zůstává radostná vzpomínka a z níž mi zůstal nápěv, aby mě utvrdil ve vidění skuteč-

            nosti...

            Maminka nejprve pomalu houpala dřevěnou kolébku. Když pak viděla, že se Ježíš neutišil, vzala si ho na kolena, a posadila se s ním u otevřeného okna vedle kolébky a kolébala ho něžně v rytmu zpěvu. Ukolébavku opakovala dvakrát, až Ježíšek zavřel oči, obrátil svou hlavičku k mateřskému prsu a takto usnul, svou tvářičku přitisknutou k teplému prsu a jednu ručičku položenou na mateřských ňadrech u své růžové tvářičky a s druhou volně padající do klína. Mariin závoj pokrýval její Svaté Děťátko. Pak se Maria s nekonečnou opatrností pozvedla a uložila svého Ježíše do kolébky. Přikryla ho lehkým plátnem a přetáhla závoj, aby ho ochránila proti mouchám a průvanu, a zůstala hledět na svůj usnuvší Poklad.

            Jednu ruku držela na srdci, druhou se opřela o kolébku, připravena Dítě kolébat, kdyby se mělo probudit, usměvavá, zářící, poněkud nahnuta nad kolébkou, zatímco na zem padal soumrak a ticho a zaplavil panenský pokojíček.

            Jaký pokoj! Jaká krása! Jsem tím unesena!

           

         Klanění tří Mudrců

            Vidím Betlém, maličký a docela bílý, shromážděný jako celá líheň kuřátek pod světlem hvězd...

            Vidím, jak se za noci zvětšuje jas, padající z nebe posetého krásnými hvězdami Východu, tak živými a velkými, že připadají zcela nablízku, že by stačilo vztáhnout ruku, abychom se jich dotkli, těchto zářivých květů na sametu oblohy. Pozvedám oči, abych se přesvědčila, co je příčinou tohoto rostoucího světla. Po betlémské obloze se pohybuje hvězda neobvyklé velikosti, jako malý měsíc. Ostatní hvězdy jako by pohasly a daly jí volný průchod 51

           

            jako služebníci ve službách královny, tak je její jas převyšuje a způsobuje, že ony mizí. Z koule, podobající se obrovskému světlému safíru, vychází světelná brázda, ve které září jasné safíry, topasy, zelené smaragdy, světélkují opály, krvavě jiskří rubíny a něžně jiskří ametysty. V této brázdě, která rychle probíhá po obloze a chvěje se, jako by byla živá, jsou všechny drahé kameny země...

            Betlém už není ubohým městečkem, pouhým seskupením venkovských domů. Teď je fantastickým městem pohádek, kde všechno je ze stříbra. Voda v kašnách a nádržích je jako z tekutých diamantů.

            Ve své třpytivé nádheře se hvězda zastaví nad domkem, který se nalézá na užší straně malého náměstí. Nevidí ji ani jeho obyvatelé, ani obyvatelé Betléma, protože spí ve svých domech. Mezitím hvězda stále více jiskří a její chvost se chvěje a balancuje a vykresluje polokruhy na obloze...

            Domek se celý koupe v tomto tekutém, perleťovém ohni. Střecha malé terásky, malé schodiště z tmavého kamene, dveře, všechno je jediným kusem z čistého stříbra posypaného prachem z diamantů a perel. Žádný královský palác nikdy neměl a ani nebude mít schodiště jako je toto, určené k tomu, aby přijalo kroky andělů, aby sloužilo Matce, která je Matkou Boží...

            Ale Panna o této pohádce nic neví. Bdí nad Synovou kolébkou a modlí se. Ve své duši uchovává krásy, které převyšují krásu, již způsobuje hvězda.

            Hlavní ulicí se přibližuje zvláštní průvod: koně s jezdci i jiní, vedení za uzdu, dromedáři i velbloudi, někteří osedlaní, jiní s nákladem. Zvuk kopyt připomíná bublání tekoucí vody... Jakmile dospějí na náměstí, všichni se zastaví. Průvod je v záři hvězdy fantasticky nádherný. Ornamenty bohatých postrojů, oděvy kavalírů, tváře, zavazadla, všechno se ve světle hvězdy rozzařuje, oživuje a spojuje s blýskáním kovu, kůže, hedvábí, šperků, srsti.

            Zatímco služebníci zamíří se zvířaty k ubytovacímu hostinci, tři hlavní osobnosti karavany sestupují se svých zvířat, která jeden sloužící odvádí jinam, a pěšky jdou k domu. Před ním pokleknou s čelem k zemi a políbí prach.

            Jsou to tři mocní mužové, jak ukazuje jejich velmi bohatý šat. Jeden z nich, s pletí velmi temnou, jakmile sestoupil z velblouda, se celý zahalí do nádherného oděvu z bílého hedvábí. Jeho čelo je obepnuto drahocenným kruhem a kolem boků má bohatý pás, s něhož visí meč, jehož pochva je zdobena šperky. Ostatní dva muži, sesednuvší s nádherných koní, jsou oděni neméně vznešeně: jeden je v šatu z velmi krásné proužkované látky, na níž převládá žlutá barva, druhý má na sobě hedvábnou nabranou košili, vystupující z širokých dlouhých kalhot dole na nohou sepjatých. Je zahalen do velmi jemného šálu...

            Když se poklonili domu, kde přebývá Spasitel, povstanou a odeberou se do zájezdního hostince...

            A teď už je ráno. Na nebi krásně září slunce. Jeden služebník tří mudrců přechází náměstí a vystupuje po malém schodišti domku. Vstupuje. Vychází. Vrací se do hostince.

            Tři Mudrci vycházejí, každý následován svým vlastním služebníkem. Přecházejí náměstí. Řídcí chodci se obracejí a prohlížejí si vznešené osobnosti, které jdou se slavnostní pomalostí. Mezi příchodem služebníka a těchto tří uběhne dobrá čtvrthodina, což obyvatelům domku umožní, aby se připravili k přijetí hostů.

            Ti jsou oděni ještě bohatěji než předešlého dne. Hedvábí září, šperky se třpytí, velký drahocenný chochol z peří, posetý ještě cennějšími perlami, září na hlavě toho, kdo má turban. Jeden služebník nese kufr celý ozdobený intarsiemi a zpevněný kováním ze zlata. Druhý nese pohár velmi jemné práce přikrytý pokličkou z ciselovaného zlata. Třetí jakousi širokou a nízkou amforu, také zlatou, s uzávěrem ve tvaru pyramidy, do jejíhož vrcholu je zasazen briliant. Tyto předměty musí být těžké, neboť služebníci je nesou s námahou, obzvláště ten, který je obtížen kufrem.

            Tři Mudrci vystupují po schodišti a vstupují. Vejdou do místnosti, která směřuje od silnice dozadu do domu.

            Otevřeným oknem lze vzadu vidět zahrádku. Ve dvou dalších stěnách se otevírají dveře, odkud vyhlížejí majitelé domu: muž, žena a tři nebo čtyři děti.

            Maria sedí s Dítětem na klíně a Josef stojí vedle. Když vstupují tři Mudrci, povstane a pokloní se. Je celá v bílém.

            Je velice krásná ve svém prostém oděvu, který ji pokrývá od krku až k nohám, od paží až po jemná zápěstí, je krásná s hlavou korunovanou plavými copy, se svou tváří, kterou pohnutí pokrývá živým ruměncem, se svýma očima, které se něžně usmívají, s ústy, která se otvírají, aby pozdravila: „Bůh s vámi." Tři Mudrci jsou z toho na chvíli zaraženi. Pak přistoupí blíž, hluboce se pokloní u jejích nohou a prosí ji, aby se posadila.

            Oni sami se přes Mariino vyzvání neposadí. Zůstanou na kolenou, opřeni o paty. Vzadu a na kolenou jsou i jejich tři služebníci. Jsou hned za prahem. Před sebe postavili tři předměty, které nesli, a čekají.

            Tři Mudrci hledí na Děťátko. Připadá mi, že má devět měsíců až rok, tak už vyrostlo a zesílelo. Spočívá na klíně své Matky. Usmívá se a žvatlá hláskem ptáčete. Je celé v bílém, jako Maminka, s maličkými sandálkami na nožkách. Obleček je velmi prostý: malá tunika, z níž vystupují pohyblivé nožičky a buclaté ručky, které by chtěly všechno uchopit, a zejména velice krásný obličejíček, v němž září temně modré oči, a s ústy, vytvářejícími po obou stranách důlečky, když se usmívá a odhaluje přitom své první zoubky. Kudrnaté vlásky připadají jako zlatý prach, tak září a jsou vzdušné.

            Nejstarší z Mudrců mluví jménem všech. Vysvětluje Marii, že za jedné prosincové noci spatřili hvězdu, na nebi zářící neobvyklým jasem. Tuto hvězdu nebeské mapy nikdy nezaznamenaly ani ji neoznamovaly. Její jméno bylo neznámé. Neměla jméno. Narozena v lůně Božím, rozkvetla, aby lidem řekla požehnanou pravdu, Boží tajemství.

            Ale lidé si toho nepovšimli, protože jejich duše jsou ponořeny do bláta. Nepozvedají své pohledy k Bohu a neumějí číst slova, která vyznačil - a budiž za to věčně veleben - ohnivými hvězdami na nebeské klenbě.

            Oni hvězdu spatřili a snažili se porozumět jejímu hlasu. Rádi se zřekli té trochy spánku, který popřávali svým             údům, a zapomínajíce i na jídlo, ponořili se do studia zvěrokruhu. A sběh planet, čas, období, výpočty dávných časů a astronomické kombinace jim prozradily jméno a tajemství oné hvězdy. Její jméno: „Mesiáš". Její tajemství:

            „Mesiáš přišel na svět". A odešli, aby se mu poklonili, aniž o sobě vzájemně věděli. Cestovali v noci přes hory a pouště, údolí a řeky, až došli do Palestiny, neboť hvězda šla tím směrem. A každý z nich, ze tří různých míst země, šel tímto směrem, až se vzájemně setkali u Mrtvého moře. Tam je spojila Boží vůle a odtud pokračovali v cestě společně; prostřednictvím Božího zázraku si vzájemně rozuměli, i když každý hovořil svým vlastním jazykem, a rozuměli i jazykům zemí, jimiž procházeli, a mohli jimi i mluvit.

            Šli společně do Jeruzaléma, protože Mesiáš měl být jeruzalémským Králem Židů. Ale hvězda se na obloze nad tímto městem skryla. Cítili, jak jim srdce puká bolestí a zkoumali se, aby věděli, zda se Bohu znelíbili. Ale když je jejich svědomí uspokojilo, šli za králem Herodesem a otázali se ho, v kterém paláci se narodil Král Židů, kterého přišli uctít. Král svolal výkvět kněží a doktorů, a otázal se jich, kde se má narodit Mesiáš, a oni odpověděli:

            „V judskem Betlémě."

            Přišli do Betléma a jakmile opustili svaté město, hvězda se opět objevila jejich očím a minulého večera se rozzářila tak, že jejím světlem bylo zalito celé nebe. Pak se hvězda zastavila nad tímto domem. Porozuměli, že právě tam se nalézá božské Dítě. Teď se mu přišli poklonit a přinášejí mu skromné dary, ale především svá srdce, která nikdy nepřestanou blahořečit Bohu za milost, kterou jim udělil, a milovat jeho Syna, jehož svaté Lidství spatřili.

            Načež se vrátí a všechno vypoví králi Herodesovi, protože on se mu chce také poklonit.

            „Zde je zlato, neboť je vhodné, aby ho Král vlastnil, zde je kadidlo, jak se sluší na Boha, a zde je, ó,Matko, myrha, neboť tvé Dítě, které je Bohem, je také Člověkem a na svém těle a v životě Člověka pozná hořkost a nevyhnutelný zákon smrti. Naše láska by to nechtěla vyslovovat a raději by si chtěla myslet, že jeho tělo je věčné jako jeho Duch, ale Ženo, pokud se naše mapy a zejména naše duše nemýlí, tvůj Syn je Spasitelem, Božím Kristem a právě z tohoto důvodu, aby spasil zem, bude muset na sebe vzít zlo země včetně jednoho z jeho trestů, jímž je smrt. Tento balzám je pro onu hodinu, aby jeho Svaté tělo nepoznalo hnilobu rozkladu a uchovalo si celistvost až do vzkříšení. Nechť se pro tyto dary na nás rozpomene a spasí své služebníky a dá jim svoje Království." A teď nechť Matka jim nabídne své Děťátko, aby jím byli posvěceni. „Až mu políbíme nožky, nechť na nás sestoupí nebeské požehnání."

            Maria potlačí své zděšení nad slovy Mudrců, úsměvem zakryje smutek a nabídne jim Dítě. Vkládá ho do náruče nejstaršího, který ho líbe a je za to odměněn jeho laskáním; pak Dítě podává dalšímu.

            Ježíš se směje a hraje si s jejich řetízky a třásněmi. Zvědavě si prohlíží otevřenou skříňku plnou žluté zářivé hmoty.

            Směje se, když vidí, jak slunce na nádobě s myrhou vytváří duhu.

            Pak Mudrci vracejí Dítě jeho Matce a zvednou se. Maria také povstane. Nejmladší z Mudrců dá svému služebníku rozkaz, aby odešel, načež se všichni vzájemně uklánějí. Mudrci ještě trochu hovoří. Nemohou se odhodlat, aby opustili tento dům. Slzy dojetí lze vidět ve všech očích. Konečně se obrátí k východu, doprovázeni Marií a Josefem.

            Dítě se postaví na nožičky a podává svou ručku nejstaršímu z Mudrců. Takto jde, jednu ruku v ruce Mariině, druhou ruku v ruce Mudrce, který se sklání, aby ho vedl. Ježíš má dosud nejistý krok malého dítěte a směje se, když nožičkou zadupe na zářivý pás, který slunce vytvořilo na dláždění.

            Když dospějí na práh - nezapomeňme, že místnost je dlouhá jako celý dům - tyto tři osobnosti se rozloučí a ještě naposled pokleknou a políbí Ježíškovi nožky. Maria, skloněná nad Dítětem, bere jeho ručku a vede ji, aby učinila gesto požehnání na hlavě každého z Mudrců. Je to už znamení kříže vyznačené Ježíškovými prstíčky, vedenými Marií.

            Pak všichni sestupují po schodech dolů. Karavana je už připravena a čeká. Ozdoby koní září na slunci. Lidé se shromáždili na malém náměstí a dívají se na tuto neobyčejnou podívanou.

            Ježíš se směje a tleská ručkami. Maminka ho pozvedla a postavila na širokou zídku lemující terasu. Přidržuje ho jednou rukou na prsou, aby nespadl. Josef sestupuje s Mudrci a každému z nich přidržuje třmeny, zatímco nasedají na koně nebo velblouda.

            Nyní služebníci i páni, všichni jsou v sedle. Je dáno znamení k odjezdu. Mudrci se ukloní až ke krkům svých zvířat k poslednímu pozdravu. Josef se ukloní. Maria také, a vede Ježíškovi ručku, aby mával na rozloučenou a žehnal.

           

           

         7. SKRYTÝ ŽIVOT S JEŽÍŠEM

           

             Bolest nám byla věrnou přítelkyni. Měla nejrůznější podoby a všechna jména.  

              Ježíš Marii Valtortě

           

         Útek do Egypta

            V duchu vidím tuto scénu. Je noc. Josef spí na lůžku ve svém maličkém pokojíčku. Pokojný spánek toho, kdo odpočívá po namáhavé práci poctivě a pečlivě vykonané.

            Vidím ho v temnu místnosti, jen nepatrně rozptylovaném paprsky měsíčního světla, které vstupuje škvírou pootevřeného okna... Odpočívá na boku a ve spánku se usmívá nevím jakému vidění svého snu. Ale úsměv se změní v úlek. Zhluboka povzdechne, jako by ho tížil ošklivý sen, a náhle se probudí.

            Posadí se na posteli a rozhlédne se kolem sebe. Pohlédne k okénku, jímž procházejí paprsky světla. Noc je hluboká, ale Josef bere oděv rozložený vedle postele a v sedě na posteli si ho navléká na bílou tuniku s krátkými rukávy, kterou má na sobě. Rozhrne pokrývky, položí nohy na zem a hledá sandály. Nazuje si je a zaváže. Vstává a zamíří ke dveřím proti lůžku, ne ke dveřím vedle lůžka, které vedou do místnosti, kde byli přijati Mudrci. Zlehka klepe, je to jen slabé ťuk ťuk konečky prstů.

            Asi slyší vyzvání, aby vešel, neboť opatrně otevírá dveře a tiše je zavírá. Ještě než šel ke dveřím, zapálil olejovou lampičku s jedním plamenem a svítí si jí. Vstupuje do místnosti poněkud větší než je jeho, je v ní nízké lůžko a vedle něho kolébka. Je tam zapáleno malé světélko, jehož plamínek, chvějící se v jednom rohu, připadá jako slabě zářící nazlátlá hvězdička, dovolující vidět, aniž by to vadilo spícímu.

            Ale Maria nespí. Klečí vedle kolébky ve svém světlém oděvu a modlí se; bdí nad Ježíšem, pokojně spícím. Ježíš je stár jako při vidění s Mudrci. Asi roční dítě, krásné, růžové a s hlavičkou s kudrnatými vlasy zabořenou do polštáře a s jednou ručičkou sevřenou pod krkem.

            „Ty nespíš?" ptá se udiveně Josef tichým hlasem. „Proč? Ježíšovi není dobře?"

            „Ó, ne! Je mu dobře. Modlím se. Budu spát až potom. Proč jsi přišel, Josefe?" Maria hovoří a zůstává při tom na kolenou, jak byla předtím.

            Josef mluví tiše, aby neprobudil Děťátko, ale naléhavě. „Musíme okamžitě odtud odejít, okamžitě. Připrav kufr a vak a zabal do nich všechno, co se tam vejde. Já připravím to ostatní. Odneseme, co budeme moci. Za svítání utečeme. Udělal bych to dřív, ale musím mluvit s majitelkou domu."

            „Ale proč ten útěk?"

            „Potom ti to vysvětlím, je to kvůli Ježíšovi. Řekl mi to anděl: »Vezmi Dítě a Matku a uteč do Egypta«. Neztrácej čas. Připravím všechno, co budu moci."

            Marii není třeba říkat, aby neztrácela čas. Jakmile slyšela hovořit o andělovi, Ježíšovi a útěku, pochopila, že jejímu Dítěti hrozí nebezpečí, vyskočila, v tváři bledší než vosk, a úzkostně si přitiskla ruku na Srdce. Ihned začala chodit, rychlá a hbitá, a skládat šatstvo do kufru a velkého vaku, který rozevřela na svém lůžku, dosud nedotknutém. Svírá ji úzkost, ale neztrácí hlavu, dělá vše rychle, ale důkladně. Občas, jak jde kolem kolébky, pohlédne na Dítě, které spí a o ničem neví.

            „Potřebuješ pomoci?" občas se zeptá Josef, jak nahlédne pootevřenými dveřmi.

            „Ne, děkuji," pokaždé odpoví Maria.

            Teprve až je vak plný a nejspíš hodně těžký, zavolá Josefa, aby jí ho pomohl zavřít a sundat s lůžka. Ale Josef nechce, aby mu pomáhala, a učiní vše sám a pak ho vezme a odnese do svého pokojíku.

            „Mám vzít vlněné pokrývky?" táže se Maria.

            „Vezmi, co se dá, protože o zbytek přijdeme. Vezmi všechno, co můžeš. Bude nám to užitečné, protože... protože musíme zůstat vzdáleni dlouho, Maria!" Josef to říká velmi smutně.

            A můžeme si domyslet, jak je Marii. Povzdechne a skládá své i Josefovy pokrývky; ten je sváže provazem.

            „Prošívané pokrývky a rohože zde necháme," říká při zavazování pokrývek. „I když vezmu tři osly, nemohu je příliš naložit. Máme před sebou dlouhou a namáhavou cestu, zčásti přes hory a zčásti pouští. Obleč dobře Ježíše. V horách i na poušti budou noci velice chladné. Vzal jsem dary Mudrců, budeme je tam potřebovat. Všechno, co mám, utratím za dva osly. Nemůžeme je poslat zpátky, a tak je musím zaplatit. Už jdu, nebudu čekat na svítání.

            Vím, kde je najdu. Ty zatím všechno připrav," a odchází.

            Maria ještě vezme několik předmětů, pohlédne na Ježíše a vyjde a vrátí se se šatičkami, které se ještě zdají navlhlé, snad byly večer vyprány. Skládaje, motá a dá k ostatním věcem. Pak už nic. Obrátí se a v jednom koutě spatří Ježíškovu hračku: ovečku vyřezanou ve dřevě. Vezme ji, vzlykne a políbí ji. Dřevo nese stopy drobných Ježíškových zoubků a uši ovečky jsou celé okousané. Maria hladí tuto věc bez hodnoty, vyřezanou do kousku bílého dřeva, ale takové ceny pro ni, protože k ní promlouvá o Josefově lásce k Ježíšovi i o jejím Dítěti. Postaví hračku k ostatním věcem na zavřený kufr.

            Ted už zde opravdu není nic. Jen Ježíš ve své kolébce. Maria si myslí, že by bylo vhodné připravit Dítě. Jde ke kolébce a trochu s ní zahýbe, aby Maličkého probudila. Ale ten povzdechne, obrátí se a spí dál. Maria zlehka laská kadeře jeho vlasů. Ježíšek otevře pusinku a zívne. Maria se skloní a políbí ho na tvář. Ježíš se konečně probudí.

            Otevírá oči. Vidí Maminku a usměje se a vztáhne ručky po jejím prsu.

            „Ano, lásko své Maminky. Ano, mlíčko. Před obvyklou hodinou. Ale ty jsi vždycky připraven k Maminčinu papání, můj Svatý beránku."

            Ježíšek se směje a roztomile vyprošťuje své nožičky i ručičky z pokrývek. Přitiskne se nožkami k Maminčině břichu, vypne se do oblouku a přitiskne svou plavou hlavičku k jejímu prsu. Pak se vrhne nazpět a směje se a chytí šňůru stahující Mariin oděv. Ve své lněné košilce vypadá velmi hezký, buclatý, růžový jako květ.

            Maria se sklání nad kolébkou a pláče i směje se zároveň, zatímco Dítě žvatlá svá dětská slova, mezi nimiž lze zřetelně rozeznat „Maminko." Hledí na ni udiveno, že ji vidí plakat. Vztáhne ručku po jasných slzách, které brázdí Mariiny tváře, a celou si ji zamokří, jak ji hladí...

            Maria ho políbí do vlasů, vezme ho a obleče... Dá mu mléko a Ježíšek dychtivě saje dobré Maminčino mléko... Pak usne s hlavou u Mariina prsu...

            Maria pomalu vstane a položí ho na prošívanou pokrývku svého lůžka. Přikryje ho svým pláštěm. Jde ke kolébce a skládá malé pokrývky. Ptá se sama sebe, zda má vzít i slamníček. Je tak malý! Může ho vzít. Dává ho spolu s polštářkem k věcem, které jsou už na kufru. Pláče nad prázdnou kolébkou, ubohá Maminka, pronásledovaná ve svém Dítěti!

            Vrací se Josef: „Jsi připravena? Ježíš také? Vzala jsi jeho pokrývky, jeho slamníček? Kolébku se sebou odnést nemůžeme, ale ať aspoň má svůj slamník, ubohý Maličký, kterého hledají, aby ho zabili!" „Josefe!" Maria vykřikne a zachytí se Josefovy paže. „Ano, Maria, aby ho zabili! Herodes chce jeho smrt, protože z něho má strach... má strach z toho Nevinného, ta nechutná šelma. Nevím, co udělá, až se dozví, že mu unikl. Ale my zatím budeme odtud daleko. Nevěřím, že by se mstil a hledal ho po Galileji. Vždyť už je obtížné odhalit, že jsme Galilejci a ještě obtížnější, že z Nazareta, a kdo vůbec přesně jsme. Pokud mu nepomůže Satan, aby mu poděkoval za to, že je jeho oddaným služebníkem. Ale kdyby k tomu došlo... Bůh nám pomůže. Neplač, Maria. Když vidím, jak pláčeš, zarmucuje mě to víc než že musíme odejít do exilu."

            „Odpusť mi, Josefe! Nepláču kvůli sobě, ani pro tu trochu majetku, kterou ztrácím. Je to pro tebe... Ty už ses musel tolik obětovat!  A nyní se octneš bez zákazníků, bez domu! Kolik tě stojím, Josefe!"

            „Kolik? Ne, Maria. Nic mě nestojíš. Ty mě utěšuješ. Vždycky. Nemysli na zítřek. Máme bohatství Mudrců.

            Pomůže nám pro první čas. Pak si najdu práci. Poctivý a schopný dělník se uživí okamžitě. Viděla jsi to zde. Ani jsem na tu všechnu práci nestačil." „Já vím, ale kdo tě uzdraví z tvého smutku?" „Ale kdo tebe uzdraví ze smutku nad domem, který je ti tak drahý?"

            „Ježíš. Mám-li ho, mám i to, co jsem zanechala tam."

            „A já, mám-li Ježíše, mám vlast, kterou jsem toužil před několika měsíci opět nalézt. Mám svého Boha. Vidíš, že jsem neztratil nic z toho, co je mi nejdražší. Stačí nám, že zachráníme Ježíše, a tak nám zůstane všechno. I kdybychom už neměli spatřit toto nebe, tuto zem a nám tak drahý galilejský kraj, budeme mít všechno, protože máme jeho. Pojď, Maria, začíná svítat, je čas pozdravit naši hostitelku a vyřídit naše záležitosti. Všechno půjde dobře."

            Maria poslušně vstane. Zahalí se do svého pláště, zatímco Josef dělá poslední balík a vynáší ho ven.

            Maria jemně nadzvedne Děťátko, zabalí ho do šálu a přitiskne si ho na srdce. Hledí na stěny, které jim po několik měsíců sloužily za útulek a přejede po nich rukou. Blahoslavený dům, který si zasloužil, aby byl milován a požehnán Marií!

            Vychází. Projde pokojíčkem, který patřil Josefovi, vstoupí do další místnosti. Majitelka ji v slzách líbe a zdraví.

            Nadzvedává cíp šálu a líbe na čelo Děťátko, které klidně spí. Sestupují po malém vnějším schodišti.

            První světlo svítání dovoluje právě tak rozeznat předměty. V tomto přítmí je vidět tri zvířata. Nejsilnější nese zavazadla. Další dvě mají sedla. Josef upevňuje kufr a balíky na nákladním sedle prvního osla. Na vaku vidím zabalené Josefovo tesařské nářadí. Opět sbohemdání a slzy, pak Maria nasedne na svého osla, zatímco majitelka drží Ježíše a naposled ho líbe, než ho podá jeho Matce. Josef také nasedne, když předtím ke svému oslu připoutal osla se zavazadly, aby mohl být volný a mohl držet i Mariina osla.

            Útěk začíná, zatímco Betlém, který ještě sní o fantastické scéně s Mudrci, pokojně spí a netuší, co ho očekává.

            To je konec mého vidění.

           

         V Egyptě

            Něžné vidění Svaté rodiny. Je to v Egyptě. Nepochybuji o tom, protože vidím poušť a pyramidu.

            Vidím docela bílý domeček, který má jen přízemí. Ubohý dům velmi chudých lidí. Zdi jsou stěží omítnuty a zalíceny vápnem. Domek má dvoje dveře, jedny vedle druhých; vedou do jediných dvou místností... Obydlí je uprostřed malého písčitého pozemku oploceného rákosem zapíchaným do země, slabou ochranou proti zlodějům.

            Rákosový plot činí silnějšími a méně ubohými popínavé rostliny, připadajícími jako skromné svlačce... Po jedné straně kvetoucí jasmínový keř a keřík obyčejných růží. Pozemek, byť vyprahlý a ubohý, je trpělivě obdělán a změněn v zahradu. Uprostřed pod velikým stromem, jehož druh nerozeznávám a který vrhá trochu stínu na tento pozemek spálený sluncem a domek, je několik záhonů s ubohou zeleninou. Ke stromu je přivázána černobílá koza, která hryže a přežvykuje listí několika větví, hozených na zem.

            A tam, na rohoži rozložené na zemi je Dítě Ježíš. Připadá mi, že má dva roky, nejvýš dva a půl roku. Hraje si se dvěma opracovanými kousky dřeva, které vypadají jako ovečky nebo koníčci, a s hoblinami bílého dřeva, kroutícími se méně než jeho zlaté vlasy. Svýma buclatýma ručkami se snaží tyto dřevěné náhrdelníky dát zvířátkům kolem krku.

            Je hodný a usměvavý. Velmi krásný. Hlavička se zlatými kadeřavými vlásky, hustými, hustými. Jeho pleť je světlá, jemně narůžovělá, jeho oči živé, zářivé, temně modré. Výraz je samozřejmě odlišný, ale já poznávám barvu očí svého Ježíše: dva tmavé, velice krásné safíry. Má na sobě dlouhou bílou košilku, sloužící mu za tuniku. Rukávy dosahují k loktům. Na nohou v této chvíli nemá nic. Maličké sandálky jsou na rohoži a slouží Dítěti také za hračky.

            Zapřahuje do nich svá zvířata, která táhnou sandálky za řemínky, jako by to byly malé chomouty. Jsou to velmi jednoduché sandály: podrážka a dva řemínky...

            Poněkud stranou, ale také ve stínu, je Maria. Tká na domácím stavu a hlídá Dítě. Vidím, jak se její štíhlé bílé ruce pohybují hbitě sem a tam a vedou tkalcovský člunek po osnově, zatímco její noha, obutá v sandále, šlape na pedál.

            Má na sobě tuniku růžovofialové barvy, podobné barvě slézu. Hlavu má nepokrytou, a tak vidím, že má své plavé vlasy rozděleny do dvou copů, padajících jí mile na šíji. Rukávy jejího šatu jsou dlouhé a spíš úzké. Žádná jiná ozdoba než její krása a velmi něžný výraz její tváře. Barva pleti, vlasů a očí, tvar obličeje, všechno je tak, jak to obvykle vidím. Zde připadá velmi mladá, asi jako dvacetiletá. Po chvíli vstane a skloní se nad Dítětem; nazouvá mu sandálky a pečlivě je zavazuje. Pak ho pohladí a políbí na hlavě a na očích. Dítě žvatlá a ona mu odpovídá, ale slovům nerozumím. Pak se vrátí ke svému stavu; přes plátno a osnovu přehodí plachtu, vezme stoličku, na které seděla, a odnáší ji do domu. Dítě ji sleduje pohledem, ale nevymáhá si pozornost, když je ponecháno o samotě.

            Je vidět, že práce skončila a že nastává večer. Slunce se sklání k obnaženým písčinám a za vzdálenou pyramidou vzplane na obloze úplný požár.

            Maria se vrátí, vezme Ježíška za ruku a pomůže mu vstát s rohože. Dítě poslechne bez vzdoru. Zatímco Maminka sbírá hračky a rohož a jde s nimi do domu, Dítě běží cupitavými krůčky ke kozičce a chytí ji rukama kolem krku.

            Kozička mečí a tře se hlavou o jeho rameno.

            Maria opět přichází. Teď má na hlavě dlouhý závoj a v rukou amforu. Bere Ježíška za ruku a oba obcházejí kolem domku na jeho druhou stranu.

            Sleduji je a obdivuji se něze tohoto obrazu. Marii, upravující svůj krok podle kroku Dítěte, i Dítěti, které jí cupitá po boku... Vidím, že jeho malá tunika nesahá až k patám, ale do poloviny lýtek. Je velmi čisťounká, docela prostá, v pase stažená šňůrou, rovněž bílou.

            Vidím, že před domem je plot přerušen venkovskou mříží. Maria ji otevírá a vychází na ulici. Je to ubohá ulice na konci města nebo nějaké obce, tam kde začíná venkov. Je to cesta s několika dalšími domky, stejnými jako tento a s ubohými zahrádkami. Nikoho nevidím. Maria hledí směrem k centru, jako by někoho očekávala, pak zamíří k nádrži nebo nějaké studni, která je o několik metrů výše a nad kterou palmy vytvářejí kruh stínu. Vidím, že na tomto místě je země pokryta zelenajícími se rostlinami.

            Zde vidím, jak ulicí přichází nepříliš vysoký, ale zato silný muž. Poznám Josefa, který se usmívá. Připadá, že má nejvýš čtyřicet let. Jeho vousy jsou husté a černé, kůže spíše opálená, oči tmavé. Tvář počestná a příjemná, tvář vzbuzující důvěru. Jakmile spatří Ježíše a Marii, přidá do kroku. Na levém rameni má jakousi pilu a nějaký hoblík a v ruce nese ostatní pomůcky svého řemesla, odlišné od dnešních, ale ne příliš. Zdá se, že se od někoho vrací z práce.

            Má na sobě hnědý oděv, sahající mu nad nárty a s rukávy po lokty. Kolem pasu kožený řemen, zdá se mi. Skutečný oděv pracujícího. Na nohou sandály s řemínky, které se překřižují na nártech.

            Maria se usmívá. Dítě radostně volá a napřahuje svou volnou ručku. Když se všichni tři setkají, Josef se skloní a nabídne Dítěti jablko. Pak rozevře náruč. Dítě nechá svou Matku a vrhne se do Josefovy náruče a zaboří se do ní hlavičkou. Ten ho políbí a sám dostane polibek. Je to výjev plný něžného citu.

            Zapomněla jsem říci, že Maria vzala Josefovi nářadí, aby mohl Dítě volně obejmout.

            Pak Josef, skloněný do podřepu, aby byl na Ježíškově úrovni, se opět pozvedne, vezme opět do levé ruky nářadí a pravou rukou drží v náruči malého Ježíška. Zamíří k domu, zatímco Maria jde s amforou k prameni.

            Když Josef vejde na zahrádku, postaví Dítě na zem, vezme Mariin stav a poklidí ho, pak podojí kozu. Ježíšek to všechno pozorně sleduje a dívá se na Josefa, jak zavírá kozu do malého přístavku na jedné straně domu.

            Nastává večer. Pozoruji rudý západ, který se nad pískem zabarvuje do fialová, zatímco horký vzduch se tetelí.

            Pyramida připadá temnější.

            Josef vstupuje do domu do místnosti, která je zřejmě dílnou, kuchyní i jídelnou dohromady. Druhá je zřejmě vyhrazena k odpočinku, ale já tam nevidím. Na úrovni podlahy je hořící ohniště a je zde i pracovní stůl, stolek, stoličky, poličky s několika kusy nádobí a dvěma olejovými lampami. V koutě Mariin stav. Je zde veliký pořádek a čistota. Příbytek velmi chudobný, ale velmi čistý. Maria se vrací s amforou a zavírá dveře, neboť rychle padá noc.

            Místnost je osvětlena lampou, kterou Josef rozsvítil a umístil na svůj pracovní stůl, nad nímž se ještě sklání k práci na nějakých maličkostech, zatímco Maria připravuje večeři. Místnost ozařuje i oheň. Ježíšek se ručkama drží stolu a s hlavou vzhůru pozoruje, co Josef dělá. Pak se pomodlí. Samozřejmě nečiní znamení kříže, ale modlí se. Modlí se Josef a Maria odpovídá. Ale ničemu nerozumím. Je to nejspíš některý žalm. Říkají ho však v jazyce, který je mi naprosto nesrozumitelný. Pak se posadí. Nyní je lampa na stole. Maria má Ježíška na klíně a dává mu pít kozí mléko. Namáčí do něho kousky chleba vyříznutého z kulaté střídky, jejíž kůrka je černá. Je to nejspíš žitný nebo ječný chléb, hodně tmavý a obsahující mnoho otrub. Josef jí současně chléb i sýr, kousek sýra a mnoho chleba. Pak Maria Ježíška posadí proti sobě na malou stoličku. Přinese vařenou zeleninu... Když si nabral Josef, jí i ona sama.

            Ježíšek jí pokojně své jablko a usmívá se a odhaluje přitom své malé bílé zoubky. Jídlo končí olivami nebo datlemi: nevím to přesně; na olivy jsou příliš světlé a na datle zase příliš tvrdé. Víno žádné. Jídlo chudých lidí. Ale jak velký je mír, kterým všichni v této místnosti dýchají.  Pohled do bohaté královské síně by mi neukázal nic kouzelnějšího. A jaký harmonický soulad! 8

         Opět v Nazarete

            Vidím, jak se zjevuje můj Ježíš, sladký jako sluneční paprsek v deštivém dni, asi pětileté dítě, plavovlase a okouzlující ve svém prostém, nebesky modrém šatu, sestupujícím mu do poloviny buclatých lýtek. Hraje si v hlíně na zahrádce. Dělá z ní malé kopečky a zasazuje do nich větvičky, jako by chtěl udělat miniaturní les; cesty dělá z kamínků, ale pak by chtěl na úpatí těchto maličkých kopečků udělat jezírko. Proto bere dno nějakého talíře a zahrabe ho až po okraj. Pak ho naplní vodou pomocí nádoby, kterou ponoří do nádrže sloužící k praní nebo k zalévání zahrádky. Ale podaří se mu jen zamokřit si oděv, obzvlášť rukávy. Voda prasklým a snad i rozbitým dnem unikla... a jezero vyschlo.

            Na prahu se objeví Josef a mlčky pozoruje, jak Dítě pracuje, a usmívá se. Je to opravdu obveselující podívaná, nad kterou se usměje. Aby se Ježíšek nezamokřil ještě víc, zavolá na něj. Usměvavý Ježíšek se otočí a když spatří Josefa, běží k němu se vztaženýma rukama. Josef utře cípem svého krátkého pracovního oděvu jeho zašpiněné a mokré ručičky a políbí ho. A mezi oběma se rozvine něžný rozhovor.

            Ježíšek vysvětluje svou práci a hru i obtíže, se kterými se přitom setkal. Chtěl udělat jezero jako je Genezaretské...

            Chtěl si je pro zábavu udělat v malém. Zde je Tiberiada, támhle Magdala, opodál Kafarnaum. Tato cesta, procházející Kanou, vede do Nazareta. Chtěl na jezero spustit lodičky: tyto listy jsou loďky, které se měly přeplavit na druhý břeh, ale voda zmizela...

            Josef se dívá a zajímá se o všechno, jako by to byla vážná záležitost. Pak mu navrhne, aby si zítra udělal jezírko ne z puklého talíře, ale z dřevěné nádržky, pěkně sklízené, na kterou by mohl spustit malé dřevěné lodičky; ty ho Josef naučí udělat. A právě v této chvíli mu přinesl malé pracovní nástroje přizpůsobené schválně pro něho, aby se s nimi naučil pohodlně zacházet.

            „Takhle ti tedy budu pomáhat," říká Ježíšek s úsměvem.

            „Takhle mi budeš pomáhat a staneš se řádným tesařem. Pojď si je prohlédnout."

            Vejdou do dílny. Josef Ježíškovi ukazuje malé kladívko, pilečku, maličké šroubováky, hoblíček, položené na pracovním stole budoucího tesaře, na pracovním stolku vhodném pro malého Ježíška. „Podívej se: abys mohl řezat, musíš dřevo takto upnout. Takhle vezmeš pilku a dáváš přitom pozor na prsty a řežeš. Zkus to..."

            Hodina učení začíná. Ježíš zčervená námahou, svírá rty, pozorně řeže a pak prkénko hobluje, a přestože je poněkud nakřivo, zdá se mu krásné. Josef mu blahopřeje a učí ho pracovat s trpělivostí a láskou.

            Přichází Maria. Určitě byla mimo dům. Zastaví se ve dveřích a dívá se. Ti dva ji nevidí, protože jsou k ní obráceni zády. Maminka se usmívá, když vidí, jak Ježíšek horlivě pracuje s hoblíkem a s jakou něhou ho Josef učí. Ale Ježíšek ten úsměv musel ucítit. Obrátí se, spatří Maminku a přiběhne k ní s napolo ohoblovaným prkénkem a ukazuje jí ho. Maria obdivuje a skloní se, aby Ježíška políbila. Upraví mu rozcuchané vlásky, setře mu s tváře pot, láskyplně mu naslouchá, když jí slibuje, že jí udělá malou stoličku, aby se jí pracovalo pohodlněji. Josef stojí u maličkého stolku, dívá se a usmívá.

            Byla jsem přítomna první pracovní lekci mého Ježíše a vstřebala jsem do sebe všechen mír této svaté rodiny.

           

         V Mariině škole

            Vidím místnost, kde se obvykle jí a kde Maria tká nebo šije. Tato místnost sousedí s Josefovou dílnou, odkud sem doléhá zvuk činné a pilné práce. Zde je naopak ticho. Maria sešívá pruhy vlněné látky. Jistě ji utkala ona sama.

            Jsou asi půl metru široké a asi dvojnásobně dlouhé. Bude to nejspíš plášť pro Josefa. Dveřmi otevřenými do zahrady je vidět střapaté trsy kopretin modrofialové barvy, kterým se obvykle říká „Maria" nebo „Hvězdné nebe"...

            Kvetou, a tak je asi podzim. Nicméně všechno je dosud pěkně zelené a včely, jejichž dva úly jsou opřeny o zeď zalitou sluncem, poletují a bzučí a tančí ve slunečním světle z fíkovníku k vinné révě a pak ke granátovníku plnému oblých plodů...

            Pod stromy si hraje Ježíšek se dvěma dětmi zhruba stejného věku. Jsou kudrnaté, ale ne plavovlasé. Jedno z nich je úplně černovlasé: hlavička černého beránka, zdůrazňující bělost buclatého obličeje, ve kterém se otevírají dvě krásné modrofialové oči. Druhé dítě má vlasy méně zvlněné, tmavokaštanové a jeho oči jsou hnědé. Jeho pleť je osmahlejší, ale na tvářích má ruměnce. Ježíšek se svou plavou hlavičkou mezi dvěma tmavými připadá, jako by měl svatozář. Hrají si spolu svorně s malými vozíčky, na kterých je naloženo různé zboží: listy, kaménky, stuhy, kousky dřeva. Hrají si na obchodníky. Ježíšek je zákazník, který nakupuje pro Maminku. Přináší jí tu jednu věc, tu druhou. Maria přijímá jeho nákupy s úsměvem.

            Ale pak se hra změní. Jedno ze dvou dětí navrhne: „Hrajme si na návrat z Egypta. Ježíšek bude Mojžíš, já Áron a ty... Marie."

            „Ale já jsem chlapec!"

            „To nevadí! Uděláš to. Jsi Marie a budeš tančit před zlatým teletem a tím bude tento úl."

            „Já netancuju. Já jsem muž a nechci být ženou. Já jsem věřící a nechci tančit před modlou."

            Zasáhne Ježíšek: „Tohle tedy vynechme a začněme o kus dál: jak Josue byl zvolen za Mojžíšova nástupce. Tak tam nebude ten ošklivý hřích modloslužby a Juda bude spokojen, protože bude muž a můj nástupce. Že jsi spokojen?"

            „Ano, Ježíši, ale Ty musíš zemřít, protože Mojžíš pak umřel. A já nechci, abys umřel, vždyť mě máš tak rád."

            „Musíme všichni umřít... Ale já, ještě než zemřu, požehnám Izraeli, a i když jste tady jenom vy, tím, že požehnám vás, požehnám celou Izrael."

            Přijmou to. Ale teď vyvstala otázka: měl lid Izraele po tak dlouhém pochodu ještě vozy, které měl při odchodu z Egypta? Názory jsou různé. Obrátí se tedy na Marii: „Maminko, říkám, že Izraelci ještě měli vozy, Jakub říká, že ne, Juda neví, komu dát za pravdu. Ty to víš?"

            „Ano, můj Synu. Kočovný národ měl stále svoje vozy. Když se zastavili, pustili se vždycky do jejich opravování.

            Na vozech se vezli nejslabší a na nich se přepravovaly potraviny a všechny věci, potřebné tak početnému lidu.

            Mimo Archu, kterou nesli muži, bylo všechno ostatní na vozech."

            Otázka je vyřešena. Děti jdou dozadu do zahrady a odtud za zpěvu žalmů směřují k domu. Ježíšek je v čele a svým stříbrným hlasem zpívá žalmy. Za ním přichází Juda a Jakub a nesou jakýsi vozíček představující Svatostánek. Ale protože mimo Josua a Árona oba musí představovat i lid, přivážou si maličké vozíčky pásky k nohám a takto defilují jako opravdoví herci. Projdou celou pergolou, a když jdou kolem dveří místnosti, kde je Maria, Ježíšek říká: „Maminko, pozdrav Archu, která je právě nesena kolem." Maria s úsměvem povstane a skloní se směrem ke svému Synovi, který prochází a září ve slunečním světle.

            Pak Ježíš vyleze na sráz, který slouží za hranici domu či spíše zahrady. A tam se postaví nad jeskyní a promlouvá k Izraeli. Hovoří o Božích příkazech a slibech, představuje Josua jako vůdce, povolává ho k sobě a Juda také vystupuje na sráz. Dodává mu odvahu a žehná mu. Pak si dá přinést tabulku (je jí velký list fíkovníku), a píše na ni zpěv a čte ho, ne celý, ale velkou část, a jako by ho opravdu četl z listu. Pak se s Josuem rozloučí, v pláči ho obejme a vystoupí ještě výš, na samý vrchol srázu. Odtud žehná celé Izraeli, to znamená oběma chlapcům sklánějícím se až k samé zemi, pak se položí do nízké trávy, zavře oči a... zemře.

            Maria zůstala s úsměvem stát na prahu. Když však spatří Ježíška, jak nehybně leží, zvolá: „Ježíšku, Ježíšku, vstaň!

            Nezůstávej takhle! Tvá Maminka tě nechce vidět mrtvého!"

            Ježíšek s úsměvem vstane, běží k Marii a políbí ji. Přiběhne i Jakub s Judou a i oni se pomazlí s Marií.

            „Jak si Ježíšek může pamatovat tak dlouhý a obtížný zpěv a všechna ta požehnání?" táže se Jakub.

            Maria se usmívá a odpoví prostě: „Má výbornou paměť a je velice pozorný, když čtu."

            „Já ve škole dávám pozor, ale ze všeho nakonec vždycky usnu. Asi se tomu nikdy nenaučím?"

            „Naučíš, buď klidný."

            Někdo klepe na dveře. Josef rychle projde zahradou a místností a otevře.

            „Pokoj vám, Alfee a Marie!"

            „Vám také, a k tomu požehnání."

            Je to Josefův bratr se svou ženou. Na ulici stojí venkovský vůz, do něhož je zapražen silný osel.

            „Měli jste dobrou cestu?"

            „Výbornou, a co děti?"

            „Jsou na zahradě s Marií."

            Ale děti už přibíhají a zdraví svou maminku. Maria přichází také a drží Ježíška za ruku. Obě švagrové se políbí.

            „Byli hodní?"

            „Docela hodní a milí. Daří se všem příbuzným dobře?"

            „Daří se jim velice dobře a z Kány vám posílají všechny tyto dárky: hrozny, jablka, sýry, med. A... Josefe? Našel jsem přesně to, co jsi chtěl pro Ježíška. Je to na voze v tom velkém kulatém košíku." Alfeova žena se dá do smíchu.

            Skloní se nad Ježíškem, který na ni hledí s rozšířenýma očima. Políbí ho na jeho modré oči a říká mu: „Víš, co pro tebe máme? Hádej."

            Ježíšek přemýšlí, ale nemůže uhodnout. Mám však pocit, že to dělá naschvál, aby učinil Josefovi radost z toho, že mu připravil překvapení. A pak Josef vstupuje a nese kulatý košík. Postaví ho na zem před Ježíška, přeřízne provaz, držící na místě víko, nadzvedne ho... a objeví se maličká ovečka, celá bílá, opravdová pěnová vločka, spící na podestýlce z velmi čistého sena.

            Ježíš učiní jen „ó", překvapený a nadšený. Už se chce vrhnout ke zvířátku, ale otočí se a běží k Josefovi, dosud shýbnutému k zemi. Obejme ho a políbí a děkuje mu.

            Bratranci si prohlížejí zvířátko s obdivem. Probudilo se, zvedá svou malou růžovou tlamičku a zabečí, hledajíc svou maminku. Vyndávají ho z košíku a dávají mu hrst jetele. Chroupe ho a přitom se kolem rozhlíží svýma něžnýma očima.

            Ježíšek říká: „Pro mne! Pro mne! Otče, děkuji."

            „Tolik se ti líbí?"

            „A jak! Bílá, čistá... ovečka... ó," a obejme ovečku kolem krku. Položí svou plavou hlavu na hlavu zvířátka a zůstane tak, šťasten.

            „A vám jsem také přinesl dvě," říká Alfeus svým synům. Ale jsou černé. Nejste tak pořádní jako Ježíšek a kdyby byly bílé, neudrželi byste je stále tak čisté. To bude vaše stádo. Budete je společně hlídat, a tak se, vy dva kluci, nebudete toulat po cestách a házet kamením."

            Děti utíkají k vozu a prohlížejí si další dvě ovečky, spíš černé než bílé.

            Ježíšek zůstává u té své; odnáší ji do zahrady, dávají napít a ona jde za ním, jako by ho znala odjakživa. Volá ji.

            Dávají jméno. „Snížek" a ovečka mu odpovídá radostným zabečením.

            Hosté se posadili u stolu a Maria jim podává chléb, olivy a sýr. Přináší také amforu s moštem nebo s medovou vodou. Hovoří spolu, zatímco děti si hrají se třemi ovečkami; Ježíšek dává i těm dalším dvěma vodu a jména. „Ta tvoje, Judo, se bude jmenovat »Hvězda«, protože má na čele znamení. A ta tvoje »Plamen«, protože má barvu hořícího vřesu."

            „Dobře."

            Dospělí se zatím pustili do rozhovoru. Alfeus říká: „Doufám, že takto vyřeším všechny ty hádky mezi chlapci. To ty jsi mě, Josefe, přivedl na ten nápad. Řekl jsem si: Bratr chce ovečku pro Ježíška, aby ho trochu zabavil. Vezmu dvě i pro své chlapce, abych je trochu uklidnil a aby s ostatními rodiči nebyly věčné dohady pro rozbité hlavy a kolena. Trochu škola, trochu ovečky, a tak se mi podaří je zvládnout. Ale letos budeš i ty muset Ježíše posílat do školy. Už má na to věk."

            „Nikdy nebudu posílat Ježíše do školy," říká Maria rozhodně. Všichni jsou udiveni, že takto mluví a odpovídá dříve než Josef.

            „Proč? Dítě se musí učit, aby bylo schopno, až přijde čas, složit zkoušku dospělosti."

            „Chlapec bude vše znát, ale do školy nepůjde. To je rozhodnuto."

            „To budeš v Izraeli jediná, kdo tak bude jednat."

            „Budu jediná, ale udělám to právě tak. Že ano, Josefe?"

            „Je to pravda. Ježíš nepotřebuje chodit do školy. Maria byla vychována v Chrámě a je ve znalostech Zákona opravdovým doktorem. Bude jeho učitelkou. Já si to také přeji."

            „Vy toho chlapce zkazíte."

            „To nemůžeš říci. Je nejlepším dítětem Nazareta. Slyšel jsi ho někdy, že by plakal, byl umíněný, neposlušný, neuctivý?"

            „To tedy ne, ale to přijde, když ho budete dál rozmazlovat."

            Děti se nerozmazlují tím, že je máme u sebe. To znamená mít pro ně porozumění a milovat je z celého srdce. A právě tak máme rádi našeho Ježíše, a protože Maria je vzdělanější než učitel školy, bude Ježíšovou učitelkou ona."

            „A až tvůj Ježíš bude mužem, bude z něho zženštilec, který se bude bát i mouchy."

            „Ne, nebude. Maria je silná žena, která umí dát mužné vzdělání. Já také nejsem žádný slaboch a umím dávat mužný příklad. Ježíš je bytost bez tělesných i mravních chyb. Vyroste přímý a silný na těle i na duchu. Buď klidný, Alfee, nepoškodí rodinnou čest. Ostatně je rozhodnuto a to stačí."

            „Maria rozhodla a ty..."

            „A je-li to pravda? Není to krásné, mají-li dvě osoby, které se milují, stejné myšlenky a stejnou vůli, protože si vzájemně přivlastňují svoje názory? Kdyby si Maria přála něco nerozumného, řekl bych: »Ne.« Ale věci, které žádá, jsou plny moudrosti, a já s nimi proto souhlasím a činím je svými. My se máme vzájemně rádi jako první-

            ho dne. A tak tomu bude, dokud budeme žít.  Že, Maria?"

            „Ano, Josefe, a i kdyby měl jeden zemřít bez druhého, stále bychom se milovali."

            Josef pohladí Mariinu hlavu, jako by stále ještě byla malou holčičkou, a ona na něj pohlédne svýma klidnýma a láskyplnýma očima.

            Švagrová zasáhne: „Máte pravdu. Kdybych já mohla učit! Ve škole se naši synové naučí dobrému i špatnému.

            Doma jen dobrému. Ale já neumím... kdyby Maria..."

            „Co si přeješ, švagrová? Nestyď se to říci. Víš, že tě mám ráda a že jsem šťastna, mohu-li ti udělat radost."

            „Říkám si... Jakub a Juda jsou o trochu starší než Ježíš. Už chodí do školy, ale čemu se vlastně naučili! Ježíš naopak už zná Zákon tak dobře! Ráda bych... Tak tedy, nechtěla bys je přibrat, když učíš Ježíše? Myslím, že budou lepšími a naučí se toho víc. Jsou bratranci a je dobře, že se mají rádi jako bratři. Byla bych tak šťastna!"

            „Přeje-li si to Josef a také tvůj manžel, jsem ochotna. Hovořit k jednomu nebo ke třem, to je stejné. A probírat se Písmem je radost. Ať chodí."

            Tři děti, které potichu vstoupily dovnitř, to zaslechly a teď čekají na rozhodnutí.

            „Přivedou tě k zoufalství, Maria," říká Alfeus.

            „Ne! Se mnou jsou vždycky dobří. Že budete hodní, budu-li vás učit?"

            Oba k ní přiběhnou, jeden vlevo, druhý vpravo. Položí jí ruce kolem krku a hlavu na rameno a činí ty nejkrásnější sliby.

            „Nech je, Alfee, ať to zkusí. Věřím, že nebudeš nespokojen. Budou chodit denně v šest večer. To bude stačit, myslím. Umím učit, aniž by to unavovalo. Děti je třeba zároveň zaujmout i rozptýlit. Musí se jim rozumět, milovat je a být jimi milován. Pak se od nich obdrží vše!  A vy mně máte rádi, že ano?"

            Odpoví jí dva velké polibky.

            „Vidíš to?"

            „Vidím. Už ti mohu jen poděkovat. Ale co tomu řekne Ježíš, až uvidí, že jeho Matka se zabývá druhými? Co tomu říkáš, Ježíši?"

            „Říkám: »Blahoslavení, kteří jsou Jí nablízku a naslouchají jí a zřídí si svůj příbytek vedle jejího«. Jako je tomu s moudrostí, blažený je ten, který je přítelem mé Matky, a já jsem šťasten, že ti, které mám rád, budou jejími přáteli."

            „Ale kdo vkládá taková slova na rty toho Dítěte?" ptá se udiveně Alfeus.

            „Nikdo, bratře. Nikdo na světě."

            To je konec vidění.

           

         Přípravy na plnoletost

            Vidím Marii, skloněnou nad škopkem či spíše nádržkou z pálené hlíny. Něco míchá a z toho vychází pára v chladném a klidném vzduchu nazaretské zahrady.

            Musí to být uprostřed zimy. Kromě olivovníků jsou všechny stromy holé, opravdové kostry. Nahoře velmi čistá obloha a dokonce i krásné slunce. Ale nezmírňuje ostrý vítr, který otřásá holými větvemi, že až o sebe narážejí, a rozvinuje šedozelené koruny olivovníků.

            Maria je celá zahalená do těžkého hnědého, téměř černého oděvu. Vpředu si uvázala hrubou plachtu, jakousi zástěru, aby si ochránila šat. Vytahuje ze škopku hůl, kterou míchala obsah, a já vidím, jak s ní stéká krásně červená kapka. Maria se dívá, namáčí si ve stékajících kapkách prst a zkouší barvu na zástěře. Zdá se, že je spokojena.

            Vstupuje do domu a vychází s několika přadeny bílé vlny. Trpělivě a obratně jedno po druhém noří do škopku.

            Během této práce přichází z Josefovy dílny její švagrová, Marie Alfeova. Obě se zdraví a dají se do řeči.

            „Podaří se to?" ptá se Marie Alfeova.

            „Doufám."

            „Jedna pohanka mě ujišťovala, že tato barva je přesně oním barvivem, používaným v Římě. Dali mi ji, protože jsi udělala tu práci. Říkali, že ani v Římě se nenajde nikdo, kdo by uměl vyšívat jako ty. Musela sis prý zkazit oči, když jsi to dělala."

            Maria se usmívá a hlavou učiní pohyb, jako by chtěla říci:

            „To nestojí za řeč."

            Švagrová si prohlíží poslední přadena vlny, než je podá Marii. „Jak jsi je upředla, jeden by řekl, že to jsou vlasy, tak jsou tenké a pravidelné. Ty děláš všechno dokonale... a tak rychle! Tyto poslední budou světlejší?"

            „Ano, jsou na šaty. Plášť bude tmavší."

            Obě ženy spolu pracují u škopku. Pak vytáhnou přadena, která mají krásnou purpurovou barvu, a rychle s nimi utíkají ponořit je do ledové vody, která naplňuje nádržku pod pramínkem, zurčícím jakoby v ustavičném smíchu.

            Máchají, máchají, pak přadena rozvěsí na rákos položený mezi dvěma větvemi stromu.

            „Na tomto větru rychle uschnou," říká švagrová.

            „Pojďme k Josefovi. Má tam oheň. Musíš být prokřehlá," říká nejsvětější Maria. „Byla jsi moc hodná, že jsi mi pomohla. Je to rychle hotovo a s menší námahou. Děkuji ti."

            „Ó, Maria, co bych pro tebe neudělala! Být s tebou je svátek. A pak... všechna tato práce je pro Ježíše. A tvůj Syn je mi tak drahý! Připadá mi to, že jsem také tak trochu jeho matkou, pomáhám-li ti pro svátek jeho dospělosti."

            Obě ženy vejdou do dílny plné vůně z hoblovaného dřeva, jak tomu bývá v tesařských dílnách.

            Vidění se zastaví.

           

         Ježíšova plnoletost

            Vidění pokračuje Ježíšovým odchodem do Jeruzaléma ve dvanácti letech. Je velmi krásný a dobře urostlý. Řeklo by se mladší bratr své mladé Matky. Už jí dosahuje po ramena svou plavovlasou kadeřavou hlavou; vlasy už nejsou krátké jako za prvních let jeho života, ale sestupují mu pod uši. Řeklo by se zlatá přilba, celá ciselovaná zářivými kadeřemi.

            Je v červeném, krásně červeném, jasně rubínovém šatu, který mu sahá až k nártům a odkrývá jen nohy v sandálech.

            Oděv je hodně dlouhý a má dlouhé široké rukávy...

            Teď je zde se svou Maminkou v jejím domě a proti němu stojí Josef, který se na něj s láskou usmívá, a jsou zde i bratranci, kteří ho obdivují a teta Marie Alfeova, která ho hladí. Je šťasten. Můj Ježíš potřebuje lásku, aby byl šťasten. A v této chvíli ji má.

            „Zde je náš Syn," říká Maria. Zároveň zvedá svou pravou ruku s Ježíšovou levicí, již drží. Jako by ho všem představovala a potvrzovala rodičovství Spravedlivého, který se usmívá. A Maria dodává: „Požehnej mu, Josefe, před odchodem do Jeruzaléma. Obřadné požehnání při prvním kroku do života před návštěvou školy nebylo nutné.

            Ale teď jde do Chrámu, aby byl prohlášen za plnoletého, tak to tedy učiň a mně požehnej s ním. Tvé požehnání...

            (Maria zadrží vzlyk) mu dodá sílu a mně odvahu, abych se od něho opět trochu odpoutala."

            „Maria, Ježíš bude vždycky tvůj. Obřad nezmění naše vztahy. Já se s tebou o tohoto Syna, nám tak drahého, přít nebudu. Nikdo si nezaslouží více než ty vést ho životem, ó, má Svatá."

            Maria se skloní, uchopí Josefovu ruku a políbí ji. Je to manželka, a jak láskyplná a uctivá ke svému druhu!

            Josef přijímá toto znamení úcty a lásky s důstojností, ale pak pozvedá ruku, kterou právě políbila, položí ji na hlavu své manželky a říká jí: „Ano, žehnám ti, Požehnaná, a Ježíšovi zároveň s tebou. Pojďte, má jediná radosti, má cti a smysle mého života." Josef je slavnostní. Rozevírá paže s dlaněmi obrácenými k zemi, na obě skloněné hlavy, stejně plavé a svaté, a pronáší požehnání: „Nechť vás Pán chrání a žehná vám. Nechť se nad vámi smiluje a dá vám svůj pokoj. Nechť vám Pán dá svoje požehnání." A pak řekne: „Už je čas, pojďme. Teď je hodina vhodná k cestě."  

            Vycházejí, zamykají a dávají se na cestu. Stejným směrem jdou i jiní poutníci. Jak vyjdou z obce, ženy se oddělí od mužů. Děti jdou, s kým chtějí. Ježíš zůstane s Maminkou.

            Poutníci jdou, často prozpěvujíce žalmy, krajinou nejkrásnějších a nejradostnějších jarních dnů. Svěžest luk, obilí, stromů v květu. Zpěvy mužů v polích a na cestách. Zpěvy zamilovaných ptáků v korunách stromů. Jasné potůčky lemované květinami. Jehňátka skotačící kolem svých matek. Pokoj a radost pod překrásnou dubnovou oblohou.

            Takto mé vidění končí.

            Chrám v dny svátku. Davy vstupují a vycházejí branami hradeb, procházejí nádvořími, atrii a portály a mizí v té či oné z budov umístěných na různých úrovních, na kterých je rozmístěno zastavění Chrámu.

            A zde vstupuje také za tichého zpěvu žalmů skupina Ježíšovy rodiny. Nejprve všichni muži, pak ženy. Připojili se k nim i jiné osoby, snad z Nazareta, snad přátelé z Jeruzaléma. Nevím.

            Nejprve se poklonili Nejvyššímu, a to z místa - rozumím-li tomu dobře - kam smějí jen muži (ženy zůstaly o něco níže); Josef se pak oddělí, doprovázen Synem, a prochází nádvořími v opačném směru; v jednom místě odbočí a vstoupí do rozsáhlé síně, která má vzhled synagogy... Hovoří s jedním levitou, ten mizí za pruhovaným závěsem a vzápětí se vrací se staršími kněžími. Aspoň si myslím, že to jsou kněží. Určitě jsou to učitelé Zákona, a tedy pověření ke zkoušení věřících.

            Josef představuje Ježíše...

            Po úspěšné zkoušce přejdou do ještě větší síně a více vyzdobené. Zde Ježíšovi nejprve zkracují vlasy. Josef si kadeře schovává. Pak přepásají jeho červený oděv dlouhým pásem, který mu několikrát obtočí kolem těla.

            Připevňují mu řemínky na čelo, paže a plášť. Upevňují je jakýmisi sponkami. Pak zpívají žalmy a Josef dlouhou modlitbou chválí Pána a svolává na Syna všechno požehnání...

            Obřad je u konce. Ježíš vychází s Josefem. Vracejí se na místo, odkud přišli. Shromáždění mužů rodiny. Kupují a obětují beránka, a pak se zaříznutou obětí se připojují k ženám.

            Maria políbí svého Ježíše. Řeklo by se, že ho už neviděla léta. Prohlíží si ho, když teď má oděv a účes muže.

            Pohladí ho. Vycházejí.

            Ježíš promlouvá: „Teď pohleď na Mariinu bolest, když se spojily skupiny mužů a žen. Vidí, že nejsem s Josefem. Nevzkypí tvrdými výčitkami vůči svému manželu. Učinily by tak všechny ženy. Učinily by to i pro mnohem méně, zapomínajíce, že muž je vždycky hlavou rodiny.  

             Ale bolest, která se projevuje na Mariině tváři, proniká Josefovým srdcem víc než jakákoliv výčitka. Nenechá se unést dramatickými scénami. Jiné ženy by to učinily pro mnohem méně, aby si jich lidé povšimli a litovali je. Ale její vnitřní bolest je tak zřejmá - celá se rozechvěje, zbledne v obličeji a oči se rozšíří - že vzbuzuje více soucitu než scéna plná pláče a křiku.  

             Už necítí únavu ani hlad. A přesto už má za sebou dlouhou cestu a dávno nejedla! Ale všechno nechá. Lůžko, které bylo připraveno, i jídlo, které bude právě rozdíleno. Vrací se nazpět. Je večer a padá noc. Nevadí. Každý krok ji vede zpět k Jeruzalému. Zastavuje karavany, poutníky, vyptává se jich. Josef ji následuje a pomáhají.

             Den zpátečního pochodu a pak úzkostné hledání po městě.  

             Kde, kde jen může být Ježíš? A Bůh dopustí, aby po dlouhé hodiny nevěděla, kde mě hledat. Hledat dítě v Chrámě nemělo smysl. Co by mohlo dítě v Chrámě dělat? S největší pravděpodobností se ztratilo ve městě a vrátilo se do jeho centra, hledalo matku a vzbudilo pozornost dospělých, kněží a ti se pokusí vyhledat rodiče a rozvěsí po dveřích cedule. Ale nikde žádné upozornění. Nikdo ve městě o tom dítěti neví. Krásné? Plavovlasé?

             Vzrostlé? Ale to se může říci o tolika dětech! Bylo to příliš málo k ujištění: »Viděl jsem ho, byl tady nebo tam«!  

             Potom po třech dnech, symbolu tří dnů její budoucí úzkosti, konečně Maria, na konci svých sil, vejde do Chrámu, prochází nádvořími a vestibuly. Nic. Běží, běží, ubohá Maminka, tam, kde slyší dětský hlas. I ovečky svým bečením jí připadají jako hlas tvora, kterého hledá. Ale Ježíš nepláče. Učí. A tu pojednou Maria zaslechne ve skupině osob jeho drahý hlas, který říká: »Tyto kameny se pohnou...«. Pokouší se prodrat davem, a konečně se jí to podaří. A tam stojí její Syn mezi doktory.  

             Maria je opatrná Panna, ale tentokrát zármutek zvítězil nad zdrženlivostí. Všechny zábrany padly. Běží ke svému Synovi, obejme ho a snese dolů se židle a postaví na zem. Zvolá: »Ó, proč jsi nám to učinil? Už tři dny tě hledáme. Tvá Maminka umírá žalem, Synu. Tvůj otec je vyčerpán únavou. Proč, Ježíši?"  

             Po tom, Který ví, se nežádá »proč«. »Proč« k jeho způsobu jednání. Těch, kteří jsou povoláni, se neptáme,

             »proč« všechno zanechali, aby následovali Boží hlas. Byl jsem Moudrost sama a věděl jsem. Byl jsem povolán k poslání, a tak jsem ho plnil. Nad pozemským otcem i matkou je Bůh, Božský Otec. Jeho zájmy přesahují naše zájmy, jeho city jsou před všemi ostatními. Říkám to své Matce. Ukončuji poučování doktorů poučením Marie, Královny doktorů. A nikdy na to nezapomněla. Do srdce jí vstoupil sluneční paprsek, zatímco mě držela za ruku, pokorná a poslušná, ale má slova jí zůstala v srdci.

             Pod nebem projde hodně slunečných nebo zamračených dnů za těch jednadvacet let, po něž ještě budu na zemi. Jejím srdcem projde mnoho radostí i bolestí a pláče, ale Maria se už nikdy neotáže: »Proč, můj Synu,

             jsi nám to učinil? «

             Poučte se z této lekce, vy, domýšliví lidé."

           

         Smrt svatého Josefa

            Vidím vnitřek tesařské dílny. Připadá mi, že dvě zdi jsou vytvořeny skalními stěnami, jako by se při stavbě domu využilo přirozené jeskyně...

            Na severní straně je ve skále vyhloubenina pro jednoduché ohniště, nad nímž je hrnec s lakem nebo klihem... Dříví, které zde po léta hořelo, začernilo stěnu tak, že vypadá, jako by byla potřena dehtem. Díra ve stěně, nad níž je jakási pokřivená trouba, se pokouší sloužit za komín, aby tudy odcházel kouř. Ale určitě slouží špatně, protože jsou jím zčernalé i ostatní zdi a i v této chvíli se v místnosti vznáší oblak dýmu.

            Ježíš pracuje u tesařského stolu. Hobluje prkna, která staví vzadu ke stěně... Je oblečen v tmavohnědém oděvu.

            Jeho tunika je spíše kratší a rukávy jsou vyhrnuté nad lokty. Vpředu má jakousi zástěru, do níž si utírá prsty... Je sám. Pracuje pilně, ale s klidem. Žádný zbytečný pohyb, žádná netrpělivost. Je přesný a na práci si dává zá-

            ležet. Nic ho nerozčílí: ani suk ve dřevě, který se nechce nechat ohoblovat, ani šroubovák, který už podruhé spadl se stolu, ani kouř, který ho musí štípat do očí.

            Občas pozvedne hlavu a pohlédne k jižní straně, kde jsou zavřené dveře, jako by naslouchal. V jednom okamžiku jde ke dveřím ve východní stěně, vedoucím do ulice. Vidím zákoutí prašné uličky. Řeklo by se, že někoho očekává.

            Pak se vrátí k práci. Není smutný, ale vážný...

            Zatímco se zabývá sestavováním něčeho, co mi připadá jako části kola, spěšně vstupuje Maminka...a běží k Ježíšovi. Má na sobě tmavomodrý šat a je prostovlasá. Úzkostně volá Syna a uchopí ho rukama za paži pohybem vyjadřujícím bolestnou prosbu.

            „Och, Ježíši, pojď, pojď. Necítí se dobře!" Říká to chvějícími se rty a její zarudlé unavené oči se lesknou slzami.

            Pohladí ji rukou po rameni a utěšuje ji, pak nechá práce, sundá si zástěru a odejde s ní.

            Vstupují do vedlejší místnosti plné slunce, které sem proniká dveřmi, pootevřenými do zahrádky, zaplněné zářivou zelení a kde poletují holubi mezi rozvěšeným prádlem. Místnost je chudá, ale čistě poklizená. Je v ní nízké lůžko s malými matracemi. Na něm leží Josef s hlavou podepřenou několika polštáři. Umírá. Lze to jasně poznat z jeho bledého zsinalého obličeje, z jeho vyhasínajících očí, z jeho prsou těžce oddechujících i z celkové ochablosti těla.

            Maria se postaví po jeho levici, bere jeho mozolnatou ruku, zsinalou až po nehty. Tře ji, hladí, líbe, plátnem otírá pot, který tvoří lesknoucí se potůčky na propadajících se spáncích, i slzu zářící v koutku oka. Otírá mu rty pláténkem namočeným do nějaké tekutiny, která připadá jako bílé víno.

            Ježíš si stoupne vpravo. Opatrně nadzvedne jeho ochablé tělo a s Mariinou pomocí ho pěkně podepře polštáři.

            Pohladí umírajícího po čele a snaží se ho probudit k vědomí.

            Maria pláče docela potichu, bez hluku, ale pláče. Po jejích bledých lících jí stékají slzy až na její tmavomodrý šat.

            Podobají se jiskřivým safírům.

            Josef se probírá a upřeně pohlédne na Ježíše. Podává mu ruku, jako by chtěl něco říci a aby v tomto božském doteku nalezl sílu pro poslední zkoušku. Ježíš se skloní nad touto rukou a políbí ji. Josef se usměje. Pak se obrátí a hledá zraky Marii a také se na ni usměje. Maria poklekne vedle lůžka a pokouší se přitom usmívat, ale nedaří se jí to, a tak skloní hlavu. Josef jí položí ruku na hlavu v cudném pohlazení které připadá jako požehnání.

            Je slyšet jen přelétání a vrkání holubů, šum listí, zurčení vody a v místnosti dech umírajícího.

            Ježíš obejde lůžko, vezme stoličku a usadí na ni Marii; řekne jí přitom opět jen „Maminko". Pak se vrátí na své místo a vezme opět do svých rukou ruku Josefovu. Pak se Ježíš skloní nad hlavou umírajícího a šeptá žalm:9

           

             Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě...  

             k svatým, kteří jsou  v zemi,  

             jak podivuhodnou mi dal lásku...  

             Velebím Hospodina, že mi byl rádcem,  

             k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro.  

             Hospodina mám neustále na zřeteli,  

             nezakolísám, když je mi po pravici.  

             Proto se raduje mé srdce, má duše plesá

             i mé tělo bydlí  v bezpečí,  

             neboť nezanecháš mou duši v podsvětí,  

             nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.  

             Ukážeš mi cestu k životu,  

             u tebe je hojná radost,  

             po tvé pravici je věčná slast. (Ž 15)

           

            Josef už přišel docela k sobě. Oživeným pohledem se usmívá na Ježíše a tiskne mu prsty. Na jeho úsměv Ježíš odpoví také úsměvem a pohlazením prstů. Skloněn nad svým pěstounem potichu pokračuje: Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů!  

             Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních...  

             I vrabec si nalézá příbytek

             a vlaštovka své hnízdo, kde ukládá svá mláďata:

             Tvé oltáře, Hospodine zástupů,  

             můj králi a můj Bože!  

             Blaze těm, kdo přebývají  v tvém domě,  

             stále tě mohou chválit.  

             Blaze člověku, jenž u tebe nalézá pomoc,  

             když se chystá na svatou pouť.  

             Až půjdu vyschlým údolím, v pramen je změní,  

             a časný déšť je zahalí požehnáním.  

             Hospodine, Bože zástupů, slyš mou modlitbu...  

             popatř na tvář svého pomazaného! (Ž 83)

           

            Josef se vzlykem pohlédne na Ježíše a pohybuje rty, jako by mu žehnal. Ale nemůže. Uvědomuje si, že rozumí, ale nemůže mluvit. Přesto je šťasten: hledí na svého Ježíše pohledem plným života a důvěry a Ježíš pokračuje: Byl jsi milostivý, Hospodine, své zemi,  

             změnil jsi k dobru Jakubův osud.  

            Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství

             a dej nám svou spásu!  

             Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh:

             Jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté

             a pro ty, kdo se k němu obracejí srdcem.  

             Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí,  

             aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.  

             Milosrdenství a věrnost se potkají,  

             políbí se spravedlnost a pokoj.  

             Věrnost vypučí ze země,  

             spravedlnost shlédne z nebe.  

             Hospodin též popřeje dobro

             a naše země vydá plody.  

             Spravedlnost ho bude předcházet

             a spása půjde mu v patách. (Ž 84)

           

            „Ty jsi viděl tuto hodinu, otče, a pro ni ses namáhal. Pomáhal jsi, aby tato hodina přišla a Pán se ti odmění. Říkám ti to," dodává Ježíš a otírá slzu radosti, stékající zvolna po Josefově tváři. Pak opět pokračuje: Pamatuj, Hospodine, na Davida, na veškerou jeho starostlivost, jak přísahal Hospodinu,  

             sliboval Mocnému Jakubovu:

             „Nevkročím do svého obytného domu,  

             nevstoupím na své připravené lůžko,  

             nepopřeji spánku svým očím,  

             svým víčkům odpočinku,  

             dokud nenaleznu místo pro Hospodina,  

             příbytek Mocnému Jakubovu..."  

             Vstaň, Hospodine, vejdi na místa svého odpočinku

             ty i tvá vznešená archa! (Maria pochopí a rozpláče se)

             Tvoji kněží ať obléknou spravedlnost

             a tvoji zbožní ať se jásotem rozjásají!  

             Pro Davida, svého služebníka,  

             neodmítej tvář svého pomazaného!  

             Přísahal Hospodin Davidovi

             s věrností, kterou neporuší:

             „ Potomka tvého rodu

             dosadím na tvůj trůn...  

             Neboť Hospodin si vyvolil Sión...  

             zde dám vyrašit rodu Davidovu,  

             rozžehnu svítilnu svému pomazanému... (Ž 131)

           

            „Děkuji ti, můj otče, jménem svým i své Matky. Byl jsi mi spravedlivým otcem a Věčný ti svěřil péči o jeho Krista a jeho Svatou Archu. Byl jsi pochodní zapálenou pro něho a pro Plod posvěceného lůna jsi měl Srdce milosrdné lásky. Jdi v pokoji, otče. Tvá vdova nebude bez pomoci. Pán všechno uspořádal tak, aby nezůstala sama. Běž, říkám ti, v pokoji do místa svého odpočinku."

            Maria pláče s tváří zabořenou do pokrývek (řeklo by se plášťů), jimiž je přikryto Josefovo chladnoucí tělo. Ježíš spěchá poskytnout mu poslední službu, neboť dýchání se zeslabuje a pohled zamlžuje.

           

             Blaze muži, který se bojí Hospodina,

             který má velkou zálibu v jeho přikázáních...

             Jeho spravedlnost trvá na věky věků.

             Září  v temnotách jako světlo řádným lidem,

             je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý.

             Jeho spravedlnost trvá na věky. Jeho moc se

             pozvedne k slávě. (Ž 111)

            „Ty budeš mít tuto slávu, otče. Brzo přijdu a vyvedu tě s patriarchy, kteří tě předešli, ke slávě jež tě očekává. Nechť tvůj duch při mých slovech jásá."

           

             Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího,  

             žiješ  v ochraně Boha Nebeského.

           

            „Právě tam jsi, můj otče."

             Vysvobodil mne z osidel lovců a zlých slov.  

             Přikryje tě svými křídly

             a pod jeho peřím najdeš útočiště.  

             Nepřihodí se ti nic zlého...  

             Vždyť svým andělům přikázal o tobě,  

             aby tě střežili na všech tvých cestách.  

             Po zmiji a hadu budeš kráčet,  

             šlapat budeš po lvu a drakovi.  

             Protože jsi doufal v Pána,  

             říká ti, ó, otče, že tě osvobodí a ochrání.  

             Protože jsi k němu pozvedl hlas, vyslyší tě,  

             bude s tebou při tvé poslední zkoušce.  

             Oslaví tě po tomto životě a dá ti spatřit

             už v tomto životě jeho Spásu. (Ž 90)

           

            „A dá ti vystoupit do druhého života skrze Spásu, která tě nyní utěšuje a která brzo přijde, opakuji ti to, sevřít tě v božském objetí a vezme tě se sebou v čele všech patriarchů tam, kde je připraven příbytek pro Božího Spravedlivého, který mi byl požehnaným otcem.

            Předejdi mě a řekni patriarchům, že Spása už přišla na tento svět a že Nebeské království jim bude brzo otevřeno.

            Jdi, otče, nechť tě provází mé požehnání."

            Ježíš pozvedá hlas, aby pronikl až k Josefovu duchu, který se noří do mlh smrti. Konec je bezprostřední. Stařec už dýchá jen stěží. Maria ho hladí. Ježíš se posadí na okraji lůžka. Obejme a přitiskne k sobě umírajícího, ten se uvolní a pokojně zesne.

            Scéna je plna slavnostního míru. Ježíš znovu uloží Patriarchu a obejme Marii, která se ve vrcholném okamžiku přiblížila k Ježíši v srdcervoucí bolesti.

           

         8. ZA JEŽÍŠOVA VEŘEJNÉHO PŮSOBENÍ

           

             První Otčenáš byl řečen v nazaretské zahradě, aby utišil Mariinu bolest.  

             Ježíš Marii Valtortě

           

         Rozloučení s Ježíšem

            Vidím vnitřek nazaretského domu. Vidím místnost, která je nejspíš obývacím pokojem a kde Rodina stoluje a zotavuje se v hodinách odpočinku. Je to docela maličká místnůstka s obdélným stolem a jakousi truhlou postavenou ke zdi. Slouží za sedadlo při jedné straně stolu. U ostatních zdí je tkalcovský stav se stoličkou, pak ještě další dvě stoličky a polička s olejovými lampami a jinými předměty. Dveře jsou otevřeny do zahrady. Schyluje se nejspíš k večeru, protože poslední sluneční paprsky ozařují vrchol vzrostlého stromu, který se začíná zelenat prvními listy.

            U stolu sedí Ježíš. Jí a Maria ho obsluhuje a přitom prochází sem tam malými dveřmi, které vedou do místnosti s krbem, jehož zář lze zahlédnout pootevřenými dveřmi.

            Ježíš dvakrát nebo třikrát vybízí Marii, aby se posadila a najedla se i ona. Ale Maria nechce, vrtí hlavou a smutně se usmívá. Načež přináší zeleninu, vařenou ve vodě, která nejspíš nahrazuje polévku, pečené ryby a pak sýr a malé černé olivy. Kulatý chléb, široký asi jako talíř a nepříliš tlustý, je už na stole. Je spíše tmavý a obsahuje otruby.

            Ježíš má před sebou amforu s vodou a pohár. Jí mlčky a dívá se na svou Maminku s bolestnou láskou.

            Je zřejmé, že Maria je svírána úzkostí. Přechází sem tam, aby si dodala mysli. I když je dosud vidět, rozsvěcuje lampu, staví ji před Ježíše a kradmo ho přitom pohladí po hlavě. Otevírá hnědý tlumok ze surové vlny, tkané ručně, a tedy nepromokavé, hledá uvnitř, vychází do zahrádky, jde dozadu do jakési kůlny, vychází odtud s jablky už poněkud vrásčitými, jistě uschovanými od léta, a vloží je do tlumoku. Pak k nim přidá chléb a malý sýr, který Ježíš teď nechce.

            Pak opět přistoupí ke stolu, po jeho užší straně po Ježíšově levici, a dívá se, jak jí. Hledí na něho se smutkem i s obdivnou úctou, s tváří ještě bledší než obvykle, s tváří, která jako by zármutkem zestárla, a kruhy pod očima jsou známkou, že hodně plakala. Oči jako by zářily víc než obvykle, tak se lesknou slzami, které je naplňují, připraveny se rozlít. Dvě bolestné a unavené oči.

            Ježíš jí pomalu a viditelně s nechutí, jí jen proto, aby udělal Matce radost. Je zamyšlený, víc než obvykle; pozvedne hlavu a pohlédne na Marii. Setká se s pohledem plným slz, a tak opět skloní hlavu, ohleduplný k jejímu rozrušení.

            Omezí se na to, že vezme její jemnou ruku, kterou má opřenou o kraj stolu, a přitiskne si ji k tváři, kterou po ní zlehka přejede, aby pocítil pohlazení této ubohé chvějící se ruky, a pak ji na hřbetě políbí s velikou láskou a úctou.

            Vidím Marii, jak si druhou ruku klade na ústa, jako by chtěla utlumit vzlyknutí. Pak prsty setře slzu, která jí vytryskla zpod řas a stéká po tváři. Ježíš se dá opět do jídla a Maria vychází, rychle, rychle do zahrádky, teď už málo osvětlené, a zmizí mému pohledu.

            Ježíš se opře levým loktem o stůl, vloží čelo do dlaně a ponoří se do myšlenek a na jídlo zapomene. Naslouchá a povstane.

            I on vychází na zahradu, a když se kolem sebe rozhlédl, zamíří vpravo do tesařské dílny, teď pěkně poklizené, bez prken, bez hoblin, bez hořícího ohně. Je tam jen pracovní stůl s nástroji pěkně poskládanými na své místo. To je vše.

            Maria je skloněna nad stolem a pláče. Řeklo by se - dítě. Hlavu si opírá o levou ruku. Pláče bez hluku, ale bolestně. Ježíš tiše vstoupí a přiblíží se tak zlehka, že Maria si to uvědomí, až když jí Ježíš položí ruku na hlavu a zavolá „Maminko!" hlasem láskyplné výčitky.

            Maria pozvedne hlavu a pohlédne na Ježíše závojem slz. Opře se o něho, s rukama sepjatýma na jeho pravém rameni. Ježíš jí osuší tvář cípem svého širokého rukávu a přitáhne ji do své náruče, na své srdce, a políbí ji na čelo.

            Je vznešený a připadá mužnější než obvykle. Maria se zdá mladší, s výjimkou tváře poznamenané bolestí.

            „Pojď, Maminko," říká jí Ježíš; přitiskne ji k sobě pravou rukou a vrací se s ní do zahrady, kde se oba posadí na lavičku u zdi domu.

            Teď v noci je zahrada tichá. Je tu jen krásný svit měsíce a zář vycházející z jídelny. Noc je pokojná. Ježíš hovoří k Marii. Zprvu nerozumím tiše šeptaným slovům, kterým Maria přikyvuje.

            Pak slyším: „Ať za tebou přicházejí příbuzní. Nebuď sama. Budu při konání svého poslání klidnější. Má láska ti nebude chybět. Budu často přicházet a dám ti o sobě vědět, když budu v Galilei a nebudu moci přijít domů. Přijdeš tedy za mnou. Maminko, tato hodina musela nastat... Začala zde, když se ti zjevil Anděl; nyní je zde a my ji musíme žít, že ano, Maminko? Pak po překonané zkoušce přijde pokoj a radost. Ale nejprve musíme projít touto pouští jako naši otcové, abychom mohli vstoupit do Zaslíbené země. Ale Pán nám pomůže, tak jako pomáhal jim.

            Dá nám svou pomoc jako duchovní manu, aby uprostřed nejtěžších zkoušek živila našeho ducha. Řekněme spolu našemu Otci..."

            Ježíš povstane a s ním i Maria. Oba vzhlédnou k nebesům. Dvě živé hostie, zářící v noci. Ježíš říká pomalu, ale jasným hlasem, odděluje slova, Otčenáš. Zdůrazní slova: „Přijď království tvé, buď vůle tvá" a tyto verše oddělí od ostatních. Modlí se s rozevřenýma rukama, ne přesně vzato do kříže, ale jako když kněz říká: „Pán s vámi." Maria má ruce sepjaté.

            Pak se vracejí do domu a Ježíš, kterého jsem nikdy neviděla pít víno, naleje do poháru z amfory, která je na poličce, trochu bílého vína a přinese ho na stůl. Vezme Marii za ruku a přiměje ji, aby se posadila vedle něho a napila se vína; namočí do něho chlebovou střídku a dá jí ji sníst. Učiní to tak, že Maria poslechne. Ježíš dopije zbytek vína.

            A pak přitiskne maminku na své Srdce… Už spolu nehovoří, čekají. Maria hladí Ježíšovu ruku a kolena. Ježíš ji hladí po hlavě.

            Pak povstane a Maria s ním. Obejmou se a několikrát se něžně políbí. Vždycky když se mají rozloučit, Maria se opět k Ježíšovi přitiskne. Je to Maria… ale zároveň i Maminka, konečně i Maminka, která se má rozloučit se svým Synem a která ví, v co vyústí tento rozchod; nechť mi už nikdo neříká, že Maria netrpěla. Vždycky jsem tomu věřila, a teď ještě víc.

            Ježíš bere svůj tmavomodrý plášť. Přehodí si ho přes ramena a na hlavu si stáhne kapuci. Pak si přes rameno přehodí tlumok, aby mu nepřekážel v chůzi. Maria mu pomáhá a upravuje mu oděv, plášť i kapuci a přitom ho naposled pohladí.

            Ježíš požehná domu, a pak jde ke dveřím. Maria ho následuje a na prahu si dají poslední políbení.

            Cesta je tichá a osamělá, osvětlená měsícem. Ježíš se dá na cestu. Ještě se dvakrát obrátí, aby pohlédl na Maminku, která je opřena o veřeje dveří, bělejší a zářivější než měsíc, a tiše pláče. Ježíš se po bílé cestě vzdaluje stále víc.

            Maria stále pláče ve dveřích. Pak Ježíš zmizí v zákrutu cesty.

            Započala jeho cesta Evangelizátora, která skončí na Golgotě. Maria se v slzách vrací a zavírá dveře. Pro ni také začala cesta, která ji dovede na Golgotu. Za nás.

           

         Na svatbě v Káně

            Vidím dům, opravdový orientální dům: bílou krychli širší než vyšší, jen s několika málo otvory; nahoře je terasa sloužící za střechu, obehnaná zídkou vysokou asi jeden metr a zastíněná pergolou s vínem, které se vyšplhalo až sem a rozpíná zde své výhony...

            Podél fasády vede vnější schodiště na úroveň dveří, které se otvírají v poloviční výši fasády. Dole na úrovni terénu jsou nízké dveře, ne více než dvoje po každé straně, kterými se vstupuje do nízkých temných místností.

            Dům stojí na jakémsi dvoře či spíše trávníku, uprostřed něhož je studna. Jsou zde fíkovníky a jabloně. Dům je obrácen k silnici, ale není při jejím okraji. Je poněkud vzadu a k silnici, zřejmě nějaké hlavní tepně, vede cesta přes trávník.

            Zdá se, že dům je na předměstí Kány: dům zemědělců, kteří žijí uprostřed svého malého hospodářství. Kolem domu se pokojně prostírá volná krajina. Slunce krásně svítí a blankytná obloha je zcela čistá. Zpočátku nevidím nic jiného...

            Pak vidím dvě ženy v dlouhých šatech a pláštích, sloužících i za závoje. Přibližují se po silnici a pak po cestě.

            Jedna je starší, kolem padesáti let, v tmavohnědém šatu jakoby z přírodní vlny. Druhá je ve světlejším - bezovém šatu a modrém plášti. Vypadá asi na pětatřicet let. Je velmi krásná, štíhlá a má chování plné důstojnosti, ale přitom i plné něhy a pokory. Když se přiblíží, povšimnu si bledosti jejího obličeje, modrých očí a plavých vlasů, které se objevují na čele pod závojem. Poznám Nejsvětější Marii. Kdo je druhá žena, tmavovlasá a starší, nevím. Hovoří spolu a Maria se usmívá. Když jsou u domu, někdo, kdo je jistě pověřen dávat pozor na příchozí, dal upozornění a vstříc jim vyjdou muži i ženy, všichni ve svátečním. Všichni je velice vítají, zejména Nejsvětější Marii.

            Zdá se, že je ráno, řekla bych kolem deváté, snad časněji, neboť krajina má dosud čerstvé vzezření prvních ranních hodin... Zdá se, že je to na jaře, protože tráva na loukách dosud není spálená letním sluncem a na polích je obilí zelené a dosud bez klasů...

            Maria, vřele uvítaná, je doprovázena starším mužem, který je zřejmě majitelem; vystupuje po vnějším schodišti a vejde do velké síně, která patrně zabírá velkou část patra... Uprostřed je velmi bohatě prostřený stůl, na kterém už stojí amfory a obložené mísy s ovocem. Po mé levici jakási dlouhá kredenc a na ní mísy se sýry a jinými pokrmy, vyhlížejícími jako vdolky potřené medem a jiné moučníky.

            Na zemi, stále po mé levici, jiné amfory a šest velkých nádob ve tvaru jakoby měděných konvic. Maria naslouchá s milým úsměvem, co jí všichni povídají, pak si svlékne plášť a pomáhá dokončit přípravu stolu. Vidím ji, jak chodí sem a tam a staví kolem stolu lehátka, upravuje květinové girlandy, vylepšuje vzhled ovocných mís, dohlíží, aby v lampách bylo dost oleje. Usmívá se a hovoří jen málo a velmi tichým hlasem. Zato naslouchá druhým a s velkou trpělivostí.

            Od cesty je slyšet velký hluk hudebních nástrojů (po pravdě málo harmonických). Všichni s výjimkou Marie běží ven. Vidím, jak vstupuje nevěsta - nastrojená, šťastná, obklopená rodiči a přáteli - po boku ženicha, který jí přiběhl vstříc jako první.

            Zde se mé vidění změní: Místo domu teď vidím nějakou obec. Nevím, zda je to Kána nebo nějaká sousední vesnice. Vidím Ježíše s Janem a někým dalším, mohl by to být Juda Tadeáš. Ježíš je v bílém šatu a tmavomodrém plášti. Když zaslechnou hluk hudby, Ježíšův společník se zeptá jednoho místního občana a pak jeho odpověď sdělí Ježíšovi. „Pojďme udělat radost mé Matce," říká Ježíš s úsměvem a dá se se svými dvěma druhy přes pole směrem k domu.

            Zapomněla jsem sdělit svůj dojem, že Maria je bud příbuznou nebo velkou přítelkyní ženichových rodičů, neboť vidím, že jsou spolu velmi důvěrní.

            Když přijde Ježíš, onen uvaděč opět přítomné upozorní. Pán domu zároveň se svým synem, se ženichem a Marií sestoupí Ježíšovi naproti a uctivě ho zdraví... Co se mi však velmi líbí, je Mariin a Ježíšův vzájemný pozdrav, plný láskyplné úcty. Žádně klanění, ale slova pozdravu „Pokoj tobě" jsou doprovázena takovým pohledem a úsměvem, který vydá za sto polibků a objetí. Na Mariiných rtech se zachvívá polibek, ale nedá ho. Pouze položí Ježíšovi na rameno svou bílou ruku a zlehka pohladí kadeř jeho dlouhých vlasů. Ježíš vstupuje po boku své Matky, následován oběma učedníky a majitelem, a vstoupí do přijímacího pokoje, kde se ženy zabývají přidáváním židlí a prostíráním pro další tři hosty, kteří, zdá se mi, nebyli očekáváni. Řekla bych, že Ježíšův příchod byl nejistý a příchod jeho obou druhů nebyl vůbec předvídán.

            Slyším jasně Mistrův plný, mužný, velmi něžný hlas, jak říká při vstupu do síně: „Pokoj tomuto domu a Boží požehnání vám všem." Souhrnný pozdrav určený všem přítomným, plný důstojnosti. Ježíš převyšuje všechny svou postavou i vzhledem. Je nenadálým hostem, ale přesto připadá jako král této slavnosti, více než ženich, více než pán domu. Vždyť zůstává docela skromný a shovívavý, přesto je to on, kdo na sebe obrací pozornost.

            Ježíš usedne u hlavního stolu se ženichem, nevěstou, jejich rodiči a nejvýznamnějšími přáteli. Oběma učedníkům dají z úcty k Mistrovi místa u téhož stolu.

            Ježíš je k oněm nádobám obrácen zády. Nevidí je tedy, ani správce svatby, zaměstnaného porcováním pečené...

            Pozoruji jednu věc. S výjimkou matek novomanželů a Marie u tohoto stolu nesedí žádná žena. Všechny ženy jsou u stolu podél zdi a dělají velký hluk. Jsou obsluhovány až po novomanželech a významných hostech. Ježíš je vedle pána domu a sedí proti Marii, která je vedle nevěsty.

            Jídlo začíná a ujišťuji vás, že chuť k jídlu nechybí a tím méně žízeň. Jen dva jedí a pijí málo, Ježíš a jeho Matka, která i velmi málo mluví. Ježíš hovoří o trochu víc. Ale přestože toho příliš mnoho nenamluví, není v konverzaci ani mrzutý, ani pohrdlivý. Je to muž zdvořilý, ale ne mnohomluvný. Když je otázán, odpoví, zajímá se o to, co se mu říká, a projeví své mínění, ale pak se soustředí do sebe jako někdo, kdo je zvyklý na rozjímání. Usmívá se, ale nikdy se nesměje nahlas. Slyší-li nějaký trochu volnější vtip, dělá, jako by neslyšel. Maria očima svého Ježíše doslova hltá, a stejně tak i Jan, který je na konci stolu a visí Ježíšovi na rtech.

            Maria postřehne, že služebníci si povídají se správcem a že ten je v rozpacích, a tak pochopí, že se stalo něco nepříjemného. „Synu," říká potichu, ale tak, že těmito slovy upoutá Ježíšovu pozornost. „Synu, už nemají víno."

            Ženo, co je od této chvíle mezi Mnou a Tebou?" Jak Ježíš říká tato slova, usmívá se ještě něžněji a usměje se i Maria, oba jako ti, kteří znají nějakou pravdu, zůstávající jejich radostným tajemstvím.

            Maria nařídí služebníkům: „Udělejte, co vám On řekne." Maria vyčetla v usměvavých očích svého Syna souhlas...

            A Ježíš nařídí služebníkům: „Naplňte tyto nádoby vodou."

            Vidím, jak služebníci naplňují konvice vodou, přinesenou ze studny. (Slyším vrzání kladky, jak je vytahováno a spouštěno vědro.) Vidím správce, který si s užaslým pohledem naleje trochu této tekutiny a ochutná ji s tváří plnou velikého překvapení. Něco říká pánu domu a ženichovi, který je jeho sousedem.

            Maria hledí stále na svého Syna a usmívá se; když se On na ni usměje, skloní hlavu a zlehka se začervená. Je šťastna. V síni se ozve šeptání. Hlavy se obracejí k Ježíšovi a Marii. Všichni povstávají, aby lépe viděli. Jdou k nádobám. Ticho, pak sborová chvála Ježíše.

            Ale Ježíš povstane a řekne pouze: „Poděkujte Marii," a pak odchází od stolu. Na prahu opakuje: „Pokoj tomuto domu a vám Boží požehnání," a připojuje: „Matko, zdravím tě."

            Vidění končí.

           

         První návrat domů

            Ježíš přichází s bratrancem Judou a prvními šesti učedníky k Nazaretu. 10 Shora s návrší, na kterém právě jsou, je vidět městečko, v zeleni bílé a stoupající a klesající podle terénu, na němž je postaveno...

            „Jsme zde, přátelé. Támhle je můj dům. Moje Matka je uvnitř, neboť vidím, jak se nad domem vznáší kouř. Možná peče chléb. Neříkám vám: »Zůstaňte«, protože si myslím, že budete spěchat do svých domovů, ale přejete-li si se mnou pojíst a poznat tu, kterou už Jan zná, říkám vám: »Pojďte.«"

            Oněch šest učedníků, kteří už byli nešťastní, že se budou muset rozloučit, se opět zaradovalo a z celého srdce přijalo.

            „Dobře, pojďme."

            Rychle sestupují s malého kopce a dají se po hlavní cestě. Je k večeru. Je dosud teplo, ale do polí, na nichž začíná zrát obilí, už začíná padat tma. Vstupují do obce. Ženy, jdoucí ke kašně nebo od ní odcházející, muži, na zápraží svých dílen nebo zahradách, zdraví Ježíše a Judu. Kolem Ježíše se natlačí zástup dětí.

            „Ty ses vrátil?"

            „Už tady zůstaneš?"

            „Já jsem zase zlomil kolo u vozíku."

            „Víš, Ježíši, já mám malou sestřičku a dali jí jméno Marie."

            „Učitel mi řekl, že vím všechno a že jsem opravdový syn Zákona."

            „Sára tady není, protože její maminka je moc nemocná. Pláče, protože má o ni strach."

            „Můj bratr Izák se oženil, byla velká slavnost."

            Ježíš naslouchá, hladí, blahopřeje, slibuje pomoc. Takto dojdou až k domu. Maria je už na prahu, předem upozorněna jedním rychlým chlapcem.

            „Můj synu!"

            „Maminko!"

            Oba si padají do náruče. Maria, mnohem menší než Ježíš, opírá svou hlavu o prsa svého Syna, zabořena v jeho objetí. Ježíš ji líbe na její plavé vlasy. Jdou do domu.

            Učedníci včetně Judy zůstávají venku, aby si Ježíš s Marií mohli volně vylít svá srdce.

            „Ježíši, můj Synu!" Mariin hlas se chvěje, jako by se měla rozplakat.

            „Proč, Maminko, toto dojetí?"

            „Ó, můj Synu! Řekli mi... V Chrámě byli toho dne lidé z Galileje, z Nazareta. Po návratu vyprávěli... Ó, Synu!"

            „Ale vždyť vidíš, Maminko, že se mi daří dobře. Nic zlého se mi nestalo a Boží sláva se navrátila do jeho Domu."

            (Po vyhnání penězoměnců.)

            „Ano, já vím, Synu mého Srdce. Vím, že to bylo jako zvon probouzející lidi ze spaní. A pro slávu Boží jsem šťastna... šťastna, že tento lid, který je mým lidem, se probouzí k Bohu. Já ti nic nevyčítám... v ničem Ti nebudu bránit... já ti rozumím... a... jsem šťastna... ale dala jsem ti život, můj Synu!" Maria je dosud v Ježíšově náruči. Při hovoru své malé ruce opírá o Synova prsa a pozvedá k němu hlavu s očima lesknoucíma se slzami, které se už už chtějí spustit. Ted se odmlčí a opět opře svou hlavu o Synova prsa. „Maminko, ubohá Maminko, drahá Maminko!"

            Ježíš ji opět políbí. Pak jí řekne: „Dobře, vidíš, jsem zde, a ne sám. Mám se sebou své první učedníky, a v Judeji mám další. A bratranec Juda je se mnou také a následuje mě."

            „Juda?"

            „Ano. Juda. Vím, proč jsi udivena. Určitě mezi těmi, kteří hovořili o té události, byl Alfeus a jeho synové... a nemýlím se, když řeknu, že mě kritizovali. Ale neměj strach. Dnes je to tak, zítra jinak. Člověk je jako zem; tam kde včera bylo trní, dnes kvetou růže. Juda, kterého máš tak ráda, je už se mnou."

            „A kde je teď?"

            „Tam venku, s ostatními. Máš chleba pro všechny?"

            „Ano. Synu, Marie Alfeova je u pece a právě bude vytahovat. Je ke mně moc hodná. Obzvlášť teď."

            Bůh ji oslaví." Jde ke dveřím a říká: „Judo, tvá matka je zde. Přátelé, pojďte dál!"

            Jeho druhové vstoupí a zdraví. Ale Juda políbí Marii a běží za svou matkou.

            Ježíš představí pět apoštolů: Petra, Ondřeje, Jakuba, Natanaela, Filipa. Jana už Maria zná. Pozdravil ji hned po Judovi; poklonil se jí a dostal její požehnání.

            Maria je pozdraví a vybídne, aby se posadili. Je paní domu, a tak se věnuje hostům. Přesto vzhlédne i k Ježíšovi pohledem plným obdivu. Jako by její duše pokračovala očima v němém rozhovoru s Ježíšem. Chce přinést vodu, aby se osvěžili, ale Petr se rozhorlí: „Ne, Ženo, to ti nedovolím. Zůstaň se svým Synem, Svatá Matko. Já půjdu, my se půjdeme osvěžit do zahrady."

            A teď už přibíhá Marie Alfeova, červená a zamoučená. Zdraví Ježíše, který jí požehná, a pak vede šest apoštolů do zahrady k nádržce. Vrátí se šťastna. „Ó, Maria," říká Svaté Panně. „Juda mi řekl. Jsem tak spokojena! Kvůli Judovi i kvůli tobě, má švagrová. Vím, že ostatní mi vyhubují. Ale nevadí. Budu šťastna toho dne, kdy všichni mí synové budou patřit Ježíšovi. My, maminky, cítíme, co je pro naše děti dobré. A já cítím, že dobrem mých dětí jsi ty, Ježíši."

            Učedníci se vracejí a Marie Alfeova podává horký chléb, olivy, sýr. Přináší amforu červeného vína a Ježíš ho nalévá svým přátelům. To vždycky Ježíš obětuje a pak rozděluje.

            Učedníci jsou zprvu nesmělí, ale pak rozvážou. Hovoří o svých domovech, o cestě do Jeruzaléma, o zázracích, které Ježíš učinil. Jsou horliví a vroucní a Petr se snaží v Marii získat spojenkyni, aby dosáhl, že bude nepřetržitě s Ježíšem, aniž by napřed musel čekat v Betsaidě, jak mu předtím Ježíš řekl.

            Dělejte, co vám říká," doporučuje mu Maria s něžným úsměvem. „Toto čekání bude pro vás užitečnější než okamžité spojení. Můj Ježíš všechno dělá dobře."

            Petrova naděje pohasla, ale podrobí se s dobrou myslí. Pouze se ptá: „Bude to čekání trvat dlouho?"

            Ježíš se usmívá, ale nic víc k tomu neřekne. Maria si tento úsměv vyloží jako znamení dobré vůle: „Šimone. On se usmívá... a tak ti říkám: Čas tvého poslušného čekání uplyne rychle jak let vlaštovky nad jezerem." „Děkuji, Ženo."

            „Ty nemluvíš, Judo? A ty, Jane?" „Dívám se na tebe, Maria." „A já také."

            „Já se na vás také dívám... a víte? Na mysl mi přišla vzdálená hodina. Tehdy jsem také měla před sebou tři páry očí, které mi do tváře hleděly s láskou. Vzpomínáš si, Marie, na mé tři žáky?"

            „Ó, zda si vzpomínám! Teď jsou také tři a jsou přibližně stejně staří. Hledí na tebe s takovou láskou! A tady Jan mi připadá úplně jako Ježíš z tehdejší doby, se svými plavými vlasy a růžovými tvářemi a jako nejmladší ze všech."

            Ostatní to chtějí také vědět. Vyprávějí se vzpomínky a příběhy. Čas ubíhá a nastává večer.

            „Přátelé, nemám zařízené místnosti. Ale támhle je dílna, kde jsem pracoval. Chcete-li, naleznete tam útulek... ale jsou tam jen lavice."

            „Pro rybáře, zvyklé spát na úzkém prkně, je to docela pohodlné lůžko. Děkuji, Mistře. Spát pod tvou střechou je čest a posvěcení."

            Po mnoha pozdravech se apoštolově vzdálí. Juda také odejde, se svou matkou. Jdou do svého domova.

            V místnosti zůstane Ježíš a Maria, oba usazeni na truhle ve světle lampičky, s rukama kolem ramenou. Ježíš vypráví a Maria naslouchá, nadšená, rozechvělá, šťastná...

            Vidění takto končí.

           

         Jiný návrat domů

            ...Ježíš je sám. Jde rychle mezi olivovníky přetíženými malými, už pěkně zformovanými olivami. Slunce právě zapadá...

            Ježíš se blíží a usmívá se. Přichází ke sráznému místu... a usmívá se ještě víc. A zde už je Nazaret. Je zaplaven slunečním jasem, ve kterém jako by se chvěl. Ježíš rychle sestupuje. Už je na silnici... Řeklo by se, že letí, tak je rychlý ve svém vlajícím plášti, kterým si chrání hlavu proti slunci. Cesta je opuštěná a tichá až k prvním domům.

            Tam lze občas zaslechnout z domu nebo ze zahrady dětský nebo ženský hlas. Ježíš využívá stín, který vrhají koruny stromů, aby se vyhnul neúprosnému slunci. Odbočí do uličky ležící napolo ve stínu. Tam jsou kolem studny shromážděny ženy. Téměř všechny ho zdraví...

            „Pokoj vám všem... Ale buďte potichu. Chci svou Matku překvapit."

            „Její švagrová odešla se džbánem čerstvé vody, ale musí ještě přijít. Zůstaly bez vody. Pramen vyschl nebo se voda ztrácí ve spálené půdě, než se dostane do tvé zahrady. Nevíme. Před chvílí to říkala Marie Alfeova. Však tady už přichází."

            Judova a Jakubova matka přichází s amforou na hlavě a s další amforou v každé ruce. Nevidí ihned Ježíše a volá:

            „Takhle to jde rychleji. Maria je smutná, protože její rostliny umírají žízní. Jsou to ještě ty Josefovy a Ježíšovy, a když je vidí takhle schnout, bolí ji to u srdce."

            „Ale ted, až mě opět uvidí..." říká Ježíš a objevuje se za skupinou.

            „Ó, můj Ježíši! Žehnám ti! Řeknu jí..."

            „Ne, já tam půjdu sám. Dej mi amfory."

            „Dveře jsou pootevřené. Maria je v zahradě. Ó, jak bude šťastná! Mluvila o tobě ještě dnes ráno. Ale přijít v takovém žáru! Jsi celý zpocený. Jsi sám?"

            „Ne, s přáteli, ale šel jsem napřed, abych viděl Maminku. A Juda?"

            „Je v Kafarnau. Chodí tam často..." Marie k tomu už nic nedodá. Ale usmívá se a přitom svým závojem Ježíšovi otírá obličej zalitý potem.

            Nádoby jsou připraveny. Ježíš zavěsí dvě amfory na svůj pás, který si přehodí přes ramena a nese je v rovnováze po obou bocích a třetí vezme do ruky. Jde rychle k domu, strčí do dveří a vstoupí do malé místnůstky, která se zdá temná, když přijdeme z plného slunce. Zlehka rozhrne závěs uzavírající vstup na zahradu a rozhlíží se. Maria stojí před růžovým keřem, zády k domu, a lituje žíznivou rostlinu. Ježíš postaví nádobu na zem a měď zazní, jak narazila na kamínky.

            „Už jsi zde, Marie?" říká Maminka, aniž se otočila. „Pojď, pojď. Podívej se na tuhle růži! A tam na tu ubohou lilii.

            Všechny uhynou, nepomůžeme-li jim. Přines také tyčky, abychom narovnaly tento ohnutý kmínek."

            „Všechno ti přinesu, Maminko."

            Maria se rychle otočí. Na vteřinu zůstane s očima dokořán rozevřenýma, pak s výkřikem běží a vztahuje ruce k Synovi, který už rozevírá svou náruč a čeká na ni s úsměvem plným lásky.

            „Ó, můj Synu!"

            „Drahá Maminko!"

            Dlouho a něžně si tak vzájemně otevírají srdce a Maria je přitom tak šťastna, že si ani neuvědomí, že Ježíš je zalitý potem. Ale pak si toho povšimne: „Proč, Ježíši, v tuto hodinu? Jsi červený a pot se z tebe jen lije. Pojď, pojď dovnitř. Maminka tě osuší a občerství. Okamžitě ti přinesu nové šaty a čisté sandály. Ale, Synu, Synu! Proč ses dal na cestu za takového horka? Rostliny zmírají vedrem a ty, má Květina chodíš po cestách!"

            „Abych byl u tebe, Maminko, dříve!"

            „Ó, drahý Synu! Máš žízeň? Ó, určitě. Připravím ti..."

            Žízeň po tvém polibku, Maminko, po tvém pohlazení. Nech mě, abych zůstal takhle s hlavou na tvém rameni, jako když jsem byl docela malý... Ó, Maminko! Jak mi chybíš."

            „Ale řekni mi, Synu, abych přišla, a já přijdu. Co ti chybělo za mé nepřítomnosti? Oblíbené jídlo? Čistý oděv?

            Ustlané lůžko? Ó, řekni mi, má Radosti, co ti chybělo. Tvá služebnice, můj Pane, se to pokusí napravit."

            „Jen ty..."

            Ježíš se vrací dovnitř, zatímco ho Maminka drží za ruku, a usedá na truhlu u zdi. Proti němu je Maria, kterou obejme, položí si hlavu na její srdce a čas od času ji políbí. Teď na ni upřeně hledí. „Nech mě, abych se na tebe díval, aby se mé oči tebou nasytily, má svatá Matko!"

            „Nejprve šaty. To není dobře zůstat takhle propocený. Pojď."

            Ježíš poslechne. Když se vrátí v čistých šatech, rozhovor začne znovu, plný sladkosti.

            „Přišel jsem s učedníky a s přáteli. Opustil jsem je u lesa v Mělce. Přijdou zítra, za svítání. Já... jsem už nemohl čekat, Maminko!" a líbe jí ruce. „Marie Alfeova se vzdálila, aby nás dva nechala o samotě. Ona také pochopila, jakou žízeň jsem měl po tobě. Zítra... zítra budeš patřit mým přátelům a já nazaretským. Ale dnes večer jsi pro mě Přítelkyní a podobně jsem tvůj i já. Přivedl jsem ti... Ó, Maminko: nalezl jsem pastýře z Betléma a dva z nich jsem ti přivedl. Jsou sirotci a ty jsi Matka. Pro všechny, obzvlášť však pro sirotky. A také jsem ti přivedl někoho, kdo tě potřebuje, aby dokázal přemoci sebe samého. A jiného, který je spravedlivý a který byl velmi zarmoucený. A pak Jana... Přináším ti vzpomínku na Eliho, Izáka, Tobiáše, Matěje, Jana a Šimona (betlémské pastýře).

            Nejnešťastnější je Jonáš. Zavedu tě k němu. Slíbil jsem mu to. Zbývající pastýře musím ještě vyhledat. Samuel a Josef jsou na pravdě Boží."

            „Ty jsi byl v Betlémě?"

            „Ano, Maminko. Přivedl jsem tam učedníky, které jsem měl se sebou. A přinesl jsem ti tyto kvítky, které vyrostly mezi kamením prahu."

            „Ó!" Maria bere suché stonky a líbe je. „A Anna?"

            „Zahynula v Herodesove masakru."

            „Ó, ubohá měla tě tolik ráda!"

            „Betlémští velice trpěli a nebyli k pastýřům spravedliví. Ale mnoho vytrpěli." 11

            „Ale k Tobě byli dobří?"

            „Ano, a proto je musíme politovat. Satan žárlí na jejich dobrotu a vydražďuje je ke zlu. Byl jsem také v Hebronu. Pronásledovaní pastýři..."

            „Ó, to došlo až tak daleko?!"

            „Ano. Pomohl jim Zachariáš a jeho prostřednictvím získali pány a chléb, i když měli tvrdé pány. Ale jsou to duše spravedlivé a z pronásledování si postavili budovu svatosti. Shromáždil jsem je. Uzdravil jsem Izáka... A v Keriotu, vlasti jednoho učedníka (Jidáše), jeden věřící Izraelita zemřel na mém srdci... radostí z toho, že se mne dočkal. A potom... kolik věcí ti musím říci, má dokonalá Přítelkyně, má sladká Matko. A začnu tím, že tě prosím, abys měla hodně shovívavosti k těm, kteří zítra přijdou. Poslyš: milují mě, ale nejsou dokonalí. Ty jako Učitelka ctnosti...  ó, Matko, pomoz mi je vychovat k dobrému...  Všechny bych je chtěl spasit..." Ježíš sklouzne Marii k nohám. Nyní má Maria podobu svého majestátu Matky.

            „Můj Synu! Což tvá ubohá Matka může učinit víc než ty?"

            Můžeš je posvěcovat. Tvá ctnost posvěcuje. Schválně jsem ti je přivedl. Maminko, jednoho dne ti řeknu: Pojď, protože bude třeba posvěcovat duchy, abych v nich nalezl vůli k vykoupení. A já sám nebudu moci... Tvé mlčení bude stejně činné jako má slova. Tvá čistota přijde na pomoc mé moci. Tvá přítomnost vzdálí Satana... a když tě, Maminko, bude tvůj Syn cítit zcela nablízku, naleznu opět sílu. Přijdeš, že ano, má milá Matko?"

            „Ježíši, můj drahý Synu! Necítím, že bys byl šťasten. Co se ti přihodilo, Dítě mého Srdce?" Svět byl k tobě tvrdý?

            Ne? Věřit v to je mi úlevou, ale... Ó, ano, přijdu. Kam budeš chtít. Jak budeš chtít. Kdy budeš chtít. A třeba hned, ať praží slunce, ať svítí hvězdy, ať je zima a třeba v bouři. Potřebuješ mě? Zde jsem."

            „Teď ještě ne. Ale jednoho dne... Jak je sladký tento domov. A tvé pohlazení! Nech mě spát s hlavou na tvých kolenou. Jsem tak unaven! Jsem stále to malé Dítě..." A Ježíš skutečně usne, unavený a vyčerpaný, usazen na rohoži, s hlavou v klíně své šťastné Matky, hladící ho po vlasech.

            Vidím Marii, jak v časné ranní hodině bosá a čilá chodí sem tam v malém domku. Ve svém světlomodrém oděvu připadá jako motýl, který se bez hluku dotýká zdí a předmětů. Přistoupí ke dveřím vedoucím na silnici a bez hluku je otevře a ponechá je pootevřené, když se předtím podívala na cestu, dosud opuštěnou. Dává všechno do pořádku, otvírá dveře a okna, vejde do dílny, kde teď, když je opuštěna Tesařem, je aspoň Mariin stav. A tam také poklízí.

            Pečlivě přikryje rozetkané plátno a jak na ně hledí, usměje se nějaké myšlence.

            Vychází do zahrady. Na ramena jí slétnou holubi. Přelétají s jednoho ramene na druhé, aby měli to nejlepší místo, hádaví a žárliví na lásku své paní, a doprovázejí ji až k boudě, kde jsou zásoby. Maria tam pro ně nabere zrní a řekne: „Zde, dnes zde. Nedělejte hluk. On je unavený!" Pak vezme mouku a jde do malé místnůstky s pecí. Začne zadělávat na chleba. Mísí ho a usmívá se. Ó, jak se dnes Maminka usmívá. Řeklo by se docela mladá Matka Narození, tak radostí omládla. Dá stranou trochu těsta a přikryje ho a pak pokračuje v práci a její vlasy zesvětlají, jak je pokrývá poprašek mouky.

            Docela tiše vstoupí Marie Alfeova: „Už v práci?"

            „Ano, zadělávám na chléb a podívej: na medové vdolečky, má je tak rád."

            „Tak dělej vdolečky. Toho těsta na chléb je hodně. Promísím ti ho."

            Marie Alfeova, silná a pravá žena z lidu, energicky zpracovává chléb, zatímco Maria mísí těsto s medem a máslem, a dělá z něho malé kulaté placičky a pokládaje na plech.

            „Nevím, jak to udělat, jak dát vědět Judovi... Jakub se neodváží a ostatní..." Marie Alfeova povzdechne.

            „Dnes přijde Šimon Petr. Chodí vždycky třetího dne po sabatu s rybami. Pošleme ho, ať najde Judu."

            „Bude-li chtít tam jít..."

            „Ó, Šimon mi nikdy neřekne ne."

            „Pokoj tomuto dni, vašemu dni," říká Ježíš, který mezitím přišel.

            Obě ženy jsou překvapeny, když slyší jeho hlas.

            „Už jsi vstal? Proč? Chtěla jsem, aby ses prospal."

            „Spal jsem jako dítě, Maminko. To ty jsi nespala."

            „Dívala jsem se na tebe, jak spíš. Dělala jsem to, když jsi byl děťátkem. Vždycky ses ze spaní usmíval... a tvůj úsměv mi zůstal po celý den v srdci jako perla. Ale této noci ses neusmíval, Synu. Vzdychal jsi jako někdo, kdo je zarmoucený," Maria na něj smutně pohlédne.

            „Byl jsem unaven, Maminko. A svět není tento dům, kde všechno je počestnost a láska. Ty... ty víš, kdo jsem, a tak dovedeš pochopit, čím je pro mne styk se světem. Je to, jako když někdo kráčí po páchnoucí zablácené cestě. I když dává pozor, přesto ho bláto postříká a prach do něho vnikne, i když se snaží nedýchat... a je-li někdo člověkem, milujícím čistotu a čistý vzduch, snadno si představíš, jak ho to tíží."

            „Ano, Synu. Rozumím. Ale bolí mě, když vím, že trpíš."

            „Teď jsem s tebou a netrpím. To jen ta vzpomínka... ale ta napomáhá k tomu, aby moje radost, že jsem s tebou, byla ještě větší." A Ježíš se skloní a políbí Maminku. Pohladí i druhou Marii, která vstoupí celá zrudlá, protože právě zapálila pec.

            „Je třeba uvědomit Judu," je první starostí Marie Alfeovy.

            „Není třeba, Juda zde dnes bude."

            „Jak to víš?"

            Ježíš se usměje a mlčí.

            „Synu, každý týden v tento den přichází Šimon Petr. Nosí mi ryby, které brzo ráno naloví. Dnes bude šťasten.

            Šimon je dobrý. Když je zde, pomáhá nám. Že ano, Marie?"

            „Šimon Petr je dobrý a počestný muž," říká Ježíš. „A druhý Šimon (Zelota) také, však ho brzo uvidíš, má dobré srdce. Jdu jim naproti. Už tu budou."

            Ježíš vychází, zatímco ženy sázejí chléb do pece a pak se vracejí do domu, kde si Maria obuje sandály a odkud opět vyjde v bílém lněném šatu.

            Uběhne nějaký čas a při čekání Marie Alfeova řekne: „Tu svou práci jsi včas nedokončila."

            „Rychle to dodělám..."

            Otvírají se venkovní dveře. „Maminko, zde jsou mí přátelé. Pojďte dál."

            Učedníci a pastýři vstupují ve skupině. Ježíš má své ruce kolem ramenou dvou pastýřů a vede je k Matce: „Zde jsou dva synové, kteří hledají matku. Buď jejich radostí, Ženo."

            „Zdravím vás... Ty?... Lévi... ty? Nevím, ale podle věku soudím, že ty jsi určitě Josef. To jméno je v tomto domě sladké a posvátné. Pojď dál, pojď dál. Říkám vám s radostí: můj dům je vám otevřen a Matka vás objímá v upomínku na to, že jste projevili lásku k mému Dítěti." 12

            Pastýři jsou z toho okouzleni, u vytržení.

            „Já jsem Maria, ano. Ty jsi, Lévi, viděl šťastnou Matku. Jsem jí stále. Jsem šťastna, že i teď vidím svého Syna mezi věrnými srdci."

            „A tento je Šimon, 13 Maminko."

            „Zasloužil sis milost, protože jsi dobrý. Vím to. Nechť Boží Milost je s tebou vždycky."

            Šimon přivyklý zvyklostem světa, se ukloní až k zemi a s rukama zkříženýma na prsou pozdraví: „Zdravím tě, opravdová Matko Milosti a po Věčném už nežádám nic jiného, když nyní znám Světlo a tebe, jeho odlesk něžnější než odlesk měsíce."

            „Tento je Jidáš z Keriotu." 14

            „Mám matku, ale moje láska k ní mizí před úctou, kterou pociťuji před tebou."

            „Ne pro mne, ale pro Něho. Já jsem, protože je On. Pro sebe nechci nic. Žádám jen pro Něho. Vím, jak jsi uctil mého Syna ve své domovině. Ale ještě ti řeknu: Nechť místem, kde obdrží tu největší poctu, je tvé srdce. Pak tě požehnám svým mateřským Srdcem."

            „Moje srdce je pod patou tvého Syna. Šťastná poddanost. Mou věrnost zlomí jen smrt."

            „A toto je náš Jan, Maminko."

            „Byla jsem klidná od chvíle, kdy jsem tě viděla s Ježíšem. Znám tě a mám v duchu o tobě jistotu, co vím, že jsi s mým Synem. Buď požehnán, moje útěcho." A políbí ho.

            Zvenčí je slyšet drsný Petrův hlas: „Je zde ubohý Šimon, který přináší svůj pozdrav a..." Vstoupí a zůstane jako zkamenělý.

            Ale pak odhodí na zem kulatý koš, který nesl na zádech, vrhne se také na zem a říká: „Ó, Věčný Pane! Ale přesto...

            Ne, to jsi mi, Mistře, neměl udělat! Být tady...a nedat to vědět ubohému Šimonovi! Nechť ti žehná Bůh, Mistře! Jak jsem šťasten! Já jsem to bez tebe už nemohl vydržet!" a hladí Ježíšovi ruku a vůbec ho neposlouchá, jak mu říká: „Vstaň, Šimone. Ale přece vstaň!"

            „Ano, já vstanu. Ale přece jen...kluku, řekni přece! (Klukem je Jan) Mohl jsi přiběhnout a říci mi to! Teď okamžitě leť. Do Kafarnaa a řekni to ostatním...ale napřed do Judova domu. Tvůj syn přijde, ženo. Rychle! Představ si, že jsi zajíc a že tě honí psi."

            Jan se smíchem odchází.

            Petr konečně vstává. Drží stále ve svých krátkých velkých nikách s naběhlými žilami dlouhou Ježíšovu ruku a líbe ji a nepouští, i když chce dát zpět do košíku rybu, která vyklouzla na zem. „Ne, nechci, abys ještě jednou odešel beze mne. Už nikdy, už nikdy! Tak dlouho tě nevidět! Budu tě následovat jako stín následuje tělo a jako lano následuje za kotvou. Kde jsi byl, Mistře? Říkal jsem si: »Kde je? Co dělá? A dokáže se to dítě, jakým je Jan o něho postarat? Bude bdít nad tím, aby se příliš neunavil? Aby nezůstal bez jídla?« Však tě dobře znám! Zhubl jsi!

            Ano, zhubl. Nestaral se o tebe dobře. Však já mu řeknu, že... Ale kde jsi byl, Mistře? Nic mi neříkáš!"

            „Čekám, až mě necháš promluvit."

            „To je pravda. Ale...ó, vidět tě, to je jako mladé víno. Už pouhá vůně stoupe do hlavy. Ó, můj Ježíši!" a Petr se radostí málem rozpláče.

            „Já jsem také toužil po tom, abych vás měl všechny, i když jsem byl s přáteli, kteří jsou mi velmi drazí. Podívej, Petře, tito dva mě už milovali, když jsem měl teprve několik hodin. A ještě více: už pro Mne i trpěli. Toto je syn, který kvůli Mně už nemá otce ani matku. Ale zato má ve vás všech bratry, že ano?"

            „Ty se ptáš, Mistře? I kdyby se stalo nemožné a zamiloval si tě démon, pro lásku k Tobě bych ho také miloval.

            Vy jste také chudí, jak vidím. Tak jsme mezi svými. Pojďte, ať vás políbím. Jsem rybář, ale srdce mám něžnější než holoubě. A také upřímné. Na to nedejte, že jsem drsný. Drsnost je navenek. Ale uvnitř je samý med a máslo.

            Samozřejmě vůči dobrým...protože ke zlým..."

            „Toto je nový učedník."

            „Zdá se mi, že jsem ho už viděl..."

            „Ano, je to Jidáš z Keriotu a díky jemu byl Ježíš dobře přijat v jeho městě. Prosím vás, mějte se rádi, i když jste z různých krajů. 15 Buďte všichni bratry v Pánu."

            „Budu s ním jednat jako s bratrem, bude-li tak jednat i on. A...ano... (Petr se upřeně dívá na Jidáše otevřeným pohledem, který jako by chtěl upozornit) a...ano...je lépe, řeknu-li to, tak mě ihned aspoň poznáš, a dobře. Říkám: Židů všeobecně si zrovna moc nevážím, zejména obyvatel Jeruzaléma. Ale jsem počestný. A na mou počestnost se můžeš spolehnout, dávám stranou všechny myšlenky, které jsem o vás měl, a chci v tobě vidět jen bratrského učedníka. A teď je na tobě, abys mi toto předsevzetí nevyvrátil."

            „Vůči mně máš, Šimone, také tyto předsudky?" táže se ho s úsměvem Zelota.

            „Ó, tebe jsem neviděl! Vůči tobě? Ó, vůči tobě ne. Na tváři máš napsáno, že jsi počestný. Z tvého srdce prostupuje navenek dobrota jako vonný olej pórovitou vázou. A jsi starý. To není vždycky známkou kvality. Někdy čím je někdo starší, tím se stane neupřímnějším a horším. Ale ty patříš k těm, kteří se chovají jako kvalitní víno. Čím jsou starší, tím víc se oprošťují a zlepšují."

            Dobře jsi soudil, Petře," říká Ježíš. „A teď pojďte. Zatímco ženy nám něco přichystají, pobuďme si pod stinnou pergolou. Jak je to krásné být s přáteli! Půjdeme pak všichni společně po Galileji a ještě dál. Ovšem ne všichni.

            Lévi, když je teď uspokojen, se vrátí za Eliášem a řekne mu, že ho pozdravuje Maria. Že, Maminko?"

            „Už mu žehnám a stejně tak i Izákovi a ostatním. Můj Syn mi slíbil, že mě vezme se sebou...a tak přijdu k vám, první přátelé mého Děťátka."

            „Mistře, byl bych rád, kdyby Lévi mohl přinést Lazarovi list, o kterém víš."

            „Připrav ho, Šimone. Dnes je opravdový svátek. Zítra večer Lévi odejde, aby mohl přijít včas před sabatem. Pojďte, přátelé..."

            Vycházejí do zahrady, topící se v zeleni, a vidění končí.

           

         U dvořana Chúzy

            Vidím Ježíše, jak směřuje k venkovskému sídlu Jany Chúzovy. 16 Když vrátný pozná, kdo přichází, radostí tak vykřikne, že rázem je celý dům vzhůru. Ježíš vstupuje, usměvavý, žehnající.

            Jana přibíhá z kvetoucí zahrady a skloní se a líbe Mistrovi nohy. Přichází i Chúza. Nejprve se hluboce ukloní a pak políbí lem Ježíšova oděvu.

            Chúza je hezký muž kolem čtyřicítky. Není příliš vysoký, ale je dobře urostlý a má bohaté černé vlasy, které na spáncích začínají šedivět. Má živé tmavé oči, bledou tvář a černou hranatou dobře udržovanou bradku.

            Jana je vyšší než její manžel. Z předchozí nemoci jí zbývá jen štíhlost, ale je méně hubená než tehdy. Podobá se pružné vznosné palmě, zakončené půvabnou hlavou s hlubokýma černýma a velmi něžnýma očima. Její černé husté vlasy jsou pečlivě učesány. Hladké vyklenuté čelo připadá pod nimi ještě bělejší. Malá, pěkně vykrojená ústa mají přirozeně červenou barvu mezi lícemi jemné bledosti jistých kamélií. Je to velmi krásná žena...

            „Čemu vděčím za tvou návštěvu?" táže se Chúza.

            „Chtěl bych počkat na svou Matku. Přicházím z Nazareta. A byl bych rád, aby po nějakou dobu se mnou byla i moje Matka. Půjdu s ní do Kafarnaa."

            „Proč ne k nám? Nejsem toho hodná, ale..." říká Jana.

            „Jsi toho hodná, ale má Matka má se sebou svou švagrovou, která před několika dny ovdověla."

            „Dům je dost velký, aby mohl přijmout více osob. Ty jsi mi způsobil tolik radosti, že je ti otevřen dokořán.

            Poroučej, Pane, Ty, který jsi vzdálil smrt od tohoto příbytku a vrátil jsi mu mou rozkvetlou růži," říká Chúza, podporuje žádost své ženy. Musí ji velmi milovat. Poznávám to podle jeho pohledu.

            „Neporoučím, ale přijímám. Moje Matka je velmi unavena a v této poslední době hodně vytrpěla. Bojí se o mne a já jí chci ukázat, že je zde někdo, kdo mě miluje." 17

            „Ó, tak ji přiveď sem. Budu ji milovat jako její dcera a služka," zvolá Jana.

            Ježíš přijímá. Chúza okamžitě odchází, aby dal příslušné rozkazy. Vidění se zdvojuje. Ježíš zůstává v nádherné Chúzově zahradě a hovoří s ním a jeho ženou. Mezitím vidím a sleduji příjezd rychlého pohodlného vozu do Nazareta s Jonatasem (bývalým pastýřem z Betléma, nyní Chúzovým správcem), který jede pro Marii.

            Přirozeně tato událost vzbudí v městečku rozruch. Když Maria a její švagrová, jimž se Jonatas klaní jako dvěma královnám, nastupují do vozu, poté co svěřily klíče od domu Sářinu Alfeovi, (chlapci, kterého kdysi měla ráda Anna), rozruch se zvyšuje. Vůz se vzdálí, zatímco Alfeus se mstí za zlobu spáchanou na Ježíšovi v synagoze a říká:

            „Samaritáni jsou lepší než my! Vidíte, jak Herodesův služebník uctívá Ježíšovu Matku? A my! Stydím se za to, že jsem z Nazareta."

            Mezi oběma stranami vznikne hádka. Někteří se vzdávají nepřátelského postoje a jdou za Alfeem a dávají mu tisíce otázek. „Ale samozřejmě!" odpovídá Alfeus. „Jsou prokurátorovými hosty. Vždyť jste slyšeli, co řekl jeho správce:

            »Můj pán tě prosí, abys poctila jeho dům.« Aby poctila, rozumíte? A to je bohatý a mocný Chúza, a jeho žena je královskou princeznou. Hrůza! U nás jste po Ježíšovi raději házeli kamením. Jaká hanba!"

            Nazaretští neodpovídají a Alfeus hovoří stále důrazněji. „Samozřejmě, kdo má jeho, má všechno! A obejde se bez lidské podpory. A vy si k tomu myslíte, že není užitečné mít Chúzu za přítele? Připadá vám, že je lepší, pohrdá-li námi? Je tetrarchovým prokurátorem, víte? To se vám zdá málo? Jednejte s Kristem jako Samaritáni!

            Přivoláte na sebe nenávist velkých. A pak...a pak vás chci vidět! Bez pomoci Nebes i bez pomoci země! Hlupáci!

            Zlí! Nevěřící!" Krupobití urážek pokračuje, zatímco Nazaretští se zaraženě rozcházejí jako potrestaní psi. Alfeus zůstane sám jako archanděl mstitel před vstupem do Mariina domu...

            ...Je už pokročilý večer, když po nádherné silnici, která vede podél Genezaretského jezera, přijíždí za poklusu silných koní Jonatasův vůz. Chúzovi služebníci, kteří už jsou na stráži u brány, dávají znamení a přibíhají s lucernami, zvyšujícími světlo měsíčního svitu.

            Jana a Chúza přibíhají. Objevuje se i usměvavý Ježíš, a za nimi skupina apoštolů. Když Maria sestupuje, Jana se skloní až k zemi a zdraví: „Chvála květině z královského rodu. Chvála a požehnání Matce spasitelného Slova."

            Chúza učiní poklonu hlubší než všechny ty, které kdy učinil na Herodesově dvoře, a řekne: „Budiž požehnána tato hodina, která tě přivedla ke mně. Buď požehnána, Ježíšova Matko."

            Maria odpoví, tichá a pokorná: „Buď požehnán náš Spasitel a buďte požehnáni všichni dobří, kteří milujete mého Syna."

            Všichni vejdou do domu, přijati s nejvyššími možnými poctami. Jana drží Marii za ruku a usmívá se na ni a říká:

            „Dovolíš mi, abych ti sloužila, ano?"

            „Ne mně, ale jemu služ a vždycky Ho miluj. Tak mi dáváš všechno. Svět ho nemá rád... To je mým utrpením."

            „Já vím. Proč taková lhostejnost jedné části světa, zatímco druzí by za něho dali život?"

            „Protože je pro mnohé znamením rozporu, protože je ohněm, čistícím kov. Zlato se čistí. Struska padá ke dnu a je odhozena. To mi bylo řečeno, když byl ještě docela malý... A den po dni se proroctví naplňuje."

            „Neplač, Maria. My ho budeme milovat a bránit," říká Jana, aby ji utěšila.

            Ale Marii stékají tiše slzy dál, ale vidí je jen Jana v polotemném koutě, kde se spolu posadily.

            Všechno končí.

           

         S Ježíšem na cestách

            Celý galilejský venkov se zabývá veselou prací vinobraní. Muži s vysokých žebříků trhají hrozny na pergolách a vinných hlavách. Ženy s košíky na hlavě přinášejí červené a zlaté hrozny k lisům, kde na ně čekají muži. Zpěv, smích, žerty se rozléhají z návrší na návrší, ze zahrady do zahrady. Zároveň se šíří vůně moštu a všude bzučí včely jako opilé...

            Ježíš směřuje k jedné osadě nedaleko jezera. Leží na pláni v jakési úžlabině mezi dvěma horskými hřebeny, vedoucími na sever. Pláň je dobře zavlažena, protože jí prochází řeka (myslím, že je to Jordán). Ježíš jde po hlavní silnici a mnoho lidí ho zdraví a volá: »Mistře! Mistře!« Ježíš jde kolem a žehná.

            Před osadou leží bohatý statek; před ním Mistra očekávají staří manželé. „Pojď dál. Jak skončí práce, všichni si pospíší, aby si tě poslechli. Jakou radost přinášíš! Vychází z tebe a rozlévá se jako míza ve výhonech a stává se vínem, rozradostňujícím srdce. To je tvoje Matka?" ptá se pán domu.

            „Ano. Přivedl jsem ji, protože teď je ve skupině mých učedníků. Je první co do věrnosti. Je apoštolem. Hlásala mě ještě před mým narozením. Matko, pojď. Jednoho dne v prvních dobách mé evangelizace, byla tato matka ke mně něžná, a tak mi tě nahradila v tvé nepřítomnosti.

            „Nechť ti Pán dá svou milost, soucitná ženo."

            „Mám milost, protože mám Mesiáše a tebe. Pojď dál. V domě je příjemně. Budeš si moci odpočinout. Jsi jistě unavena."

            „Pro mne není jiné únavy, než z nenávisti světa. Ale následovat ho a naslouchat mu, to bylo mým přáním od mého nejútlejšího dětství."

            „Věděla jsi, že budeš Mesiášovou Matkou?"

            „Ó, ne! Ale doufala jsem, že budu živa dost dlouho, abych mu mohla naslouchat a sloužit mu, poslední mezi všemi, ale věrná, ó, věrná!"

            „Nasloucháš mu a sloužíš mu, a pro tu radost jsi první. Já jsem také matka a mám hodné syny. Když je slyším, jak hovoří, mé srdce jásá hrdostí. A co ty pociťuješ, když mu nasloucháš?"

            „Sladké vytržení. Ztrácím se ve své nicotnosti a Dobro, které není ničím jiným, než jím samotným, mě pozvedá zároveň s ním. A tak prostým pohledem vidím věčnou Pravdu a ta se stává tělem a krví mého ducha."

            „Buď požehnáno tvé srdce! Je čisté, a proto rozumí Slovu. Zatímco my, my jsme tvrdší, protože jsme plni chyb."

            „Právě proto bych vám chtěla dát své srdce, neboť láska bude světlem k porozumění. Protože, věř mi, láska všechno usnadňuje - a já jsem Matka, a tak ze mne láska vyvěrá jako z pramene."

            Obě ženy ještě mezi sebou hovoří, stařena vedle Matky mého Pána, tak mladé, dosud tak mladé. Mezitím Ježíš hovoří s pánem domu u kádí, kam skupiny trhačů sypou hrozny. Apoštolé, usazeni ve stínu pergoly, s chutí jedí hrozny a chléb.

            Schyluje se k soumraku a práce zvolna ustává. Venkované jsou teď ve velkém dvoře, kde se šíří vůně rozdrcených hroznů. Ze sousedních domů přicházejí další venkované.

            Ježíš vystupuje na schodiště vedoucí k jednomu křídlu s loubím, pod kterým je skladována úroda a zemědělské náčiní. Jak se Ježíš usmívá, když vystupuje po těch několika schodcích!

            Obrátí se a usedne na nejvyšším stupni schodiště, které se stane tribunou pro posluchače, kteří mají přednost. To znamená pro pána a paní domu, apoštoly a Marii. Ta, vždycky pokorná, se nesnaží vystoupit na toto čestné místo, ale je tam uvedena paní domu. Posadí se o stupeň níž, takže její plavá hlava dosahuje synovi ke kolenům, a zároveň mu může hledět do tváře svým pohledem zamilované holubice. Něžný Mariin profil se odráží od temné zdi venkovského stavení jako mramor.

            Na nižších stupních sedí apoštolé a majitelé statku. Venkované jsou všichni ve dvoře, někteří stojí, jiní sedí na zemi, jiní si vylezli na kádě a fíkovníky, které jsou ve čtyřech rozích dvora.

            Ježíš mluví pomalu a probírá se přitom svou rukou ve velkém pytli se zrním, který je za Marií. Jako by si s ním pohrával nebo se s ním pro potěšení mazlil, zatímco pravou rukou činí pokojné posunky.

            „Řekli mi: »Přijď požehnat lidské práci«. A tak jsem přišel. Ve jménu Božím jí žehnám. Neboť každá práce, pokud je počestná, si zasluhuje požehnání Věčného Pána. Ale jak jsem řekl, první podmínkou k tomu, abyste měli Boží požehnání, je být počestný ve všem svém jednání..."

            Když Ježíš skončil, všichni začnou volat: „Žehnej, žehnej! Tvé požehnání na nás!"

            Ježíš povstane, rozevře paže a řekne hromovým hlasem:

            Nechť vám Pán žehná a ochraňuje vás. Nechť vám ukáže svou Tvář a slituje se nad vámi. Nechť Pán sníží k vám svou Tvář a dá vám mír. Nechť Jméno Pánovo je ve vašich srdcích, domech i na vašich polích."

            Zástup, malý zástup, který se shromáždil, začne radostně volat a oslavovat Mesiáše. Ale pojednou zmlkne, rozevře se a nechává projít jednu matku, která má v náruči asi desetiletého, ochrnutého chlapce. Matka se pod schody zastaví a pozvedá chlapce, jako by ho chtěla Ježíšovi nabídnout.

            „Je to jedna má sloužící," vysvětluje pán domu. Loňského roku její chlapec spadl s terasy a poškodil si páteř. Celý život bude muset proležet na zádech."

            „Doufala v tebe po dlouhé měsíce," připojila paní.

            „Řekni jí, ať přijde ke mně."

            Ale ubohá žena je tak dojata, že to spíš připadá, jako by byla ona sama ochrnutá. Chvěje se po celém těle a jak vystupuje po vysokých schodech se synem v náruči, zaplete se do svého dlouhého šatu.

            Maria soucitně povstane a sestupuje jí vstříc: „Pojď, neboj se. Můj Syn tě miluje. Dej mi své dítě, vystoupíš snadněji. Pojď, má dcero. Já jsem také matka," a vezme od ní dítě, na něž se něžně usměje, a s touto ubohou zátěží v náruči vystupuje vzhůru.

            Teď je Maria před Ježíšem. Poklekne a řekne: „Synu! Pro tuto matku!" Nic víc.

            Ani Ježíš nepoloží svou obvyklou otázku: „Co si přeješ, abych ti učinil? Věříš, že to mohu učinit?" Ne. Usmívá se a říká: „Ženo, pojď sem."

            Žena stane po Mariině boku. Ježíš jí položí ruku na hlavu a prostě řekne: „Buď uspokojena." A ani to nedořekl, a už dítě, které těžce spočívalo s nehybnýma nohama v Mariině náruči, se hbitě posadí a s radostným výkřikem:

            »Maminko! « se běží skrýt do jejího mateřského klína.

            Hosana jako by chtělo proniknout až do nebe, zabarveného zapadajícím sluncem. Žena tiskne svého syna na srdce a zmůže se jen na to, že se Ježíše zeptá: „Co mám učinit, abych ti ukázala, jak jsem šťastna? "

            A Ježíš ji ještě jednou pohladí a řekne: „Být dobrá, milovat Boha a bližního a v této lásce vychovávat svého syna."

            Ale žena ještě není spokojena. Chtěla by...chtěla by...a vysloví přání: „Polibek mému malému od tebe a tvé Matky."

            Ježíš se skloní a políbí ho a Maria také...

           

           

           

         S Marií Magdalenou

            V nastávajícím večeru Ježíš odchází směrem ke Kafarnau. Přichází tam až za úplné tmy. Jde s apoštoly mlčky tichým městem za svitu měsíce, který je v temných a špatně dlážděných uličkách jedinou lucernou. Tiše vejdou do zahrádky jednoho domu, neboť se domnívají že všichni už spí. Ale není tomu tak, v kuchyni svítí lampa...

            „Jsou tam lidé, kteří na tebe čekají, Mistře. Ale takhle to dál už jít nemůže. Řeknu jim, že jsi velice unaven. Jdi nahoru na terasu a počkej."

            „Ne, Šimone. Půjdu do kuchyně. Jestliže Tomáš ty lidi pozdržel, je to znamení, že k tomu měl vážný důvod."

            Ale mezitím ti, kteří jsou uvnitř, zaslechli šeptání, a Tomáš, majitel domu, vychází na práh.

            „Mistře, je zde dáma. Čeká na tebe od včerejška od západu slunce. Má se sebou služebníka," a pak potichu: „Je velmi zarmoucena. Bez ustání pláče."

            „Dobře. Řekni jí, ať vyjde nahoru..."

            Ježíš vystupuje na terasu. A ted tam také vystupuje Marta, Lazarova sestra.

            „Pokoj tobě, Marto."

            Odpoví mu vzlyk.

            „Ty ještě pláčeš? Což nejsi šťastna?"

            Marta zavrtí hlavou, že ne.

            „Ale proč?"

            Dlouhá přestávka, plná vzlyků. Konečně s povzdechem: „Už je to několik večerů, co se Marie Magdalena nevrátila... Odjela ve voze. Byla velice nastrojena... Vzala se sebou zlato a parfémy... A už se nevrátila..." A Marta sklouzne na kolena a položí hlavu na ruku, kterou opře o hromadu prázdných pytlů.

            Ježíš ji pozoruje a pomalu, s jistotou vědoucího, říká: „Neplač. Před třemi večery přišla Marie za mnou.

            Naparfémovala mi nohy a k mým nohám složila všechny své šperky. Takto se jednou provždy zasvětila a zaujala místo mezi učedníky. Neočerňuj ji tedy ve svém srdci. Překonala tě."

            „Ale kde je tedy moje sestra?" volá Marta a pozvedá svou rozrušenou tvář. „Proč nepřišla domů?"

            „Tvá sestra je u mé Matky. A není první, která se svou plachetnicí zamířila do tohoto pokojného přístavu, když ji něžný paprsek živé Hvězdy-Marie k sobě zavolal prostřednictvím činné Synovy lásky! Tvá sestra je v Nazarete."

            „Ale jak tam mohla jít, vždyť tvou Matku ani tvůj dům nezná? Sama... V noci... Takhle... Bez prostředků... A v tom oděvu... Na tak dlouhou cestu... jak?"

            „Jak? Jako když se znavená vlaštovka vrací do rodného hnízda přes moře a hory a zvítězí nad bouřemi, mraky a nepříznivými větry. Přiběhla za paprskem, který ji volal, ke své univerzální Matce. A uvidíme ji - za svítání přijde, šťastná, neboť navždy vyšla z temnot, s Matkou po boku, s mou Matkou, aby už nikdy nebyla sirotkem...

            A nyní si běž v klidu odpočinout."

            A Marta mu políbí ruce a rozjasněna sestupuje dolů.

            Dnes bude asi bouře, Mistře. Vidíš ty olověné mraky, které se vynořují za Hermonem? A vidíš, jak se jezero vlní?

            A cítíš závany severního větru a jak se střídá s horkými poryvy jižního větru? Víry, jasná znamení bouřky."

            „Ale vždyť se všechno zdá tak klidné!" říká nevěřícně Tomáš.

            „Ty rozumíš zlatu, já zase vodě. Bude to, jak říkám. To ostatně není žádná nepředvídaná bouřka. Připravuje se s jasnými znameními. Voda je na povrchu klidná, jen se tak trochu vlní, jako ze žertu. Ale kdybys byl na bárce! To bys cítil, jak do kýlu buší jakoby tisíce nárazů a podivně otřásají bárkou. Dole už voda vaří. Počkej, až nebe dá znamení, a pak uvidíš! Až se severní vítr smíchá s jižním! A pak... Hej, ženy, pokliďte, co jste rozvěsily a zaveďte zvířata pod střechu. Za chvíli budou padat sídla a bude lít jako z konve."

            A nebe se opravdu začíná zatahovat... Jezero ztrácí svou azurovou barvu... Muži spěšně vytahují bárky a poklízejí sítě, koše, plachty a vesla...

            „Šimone, pojď se mnou. Zavolej Martina služebníka a mého bratra Jakuba. Vezmi velkou plachtu, velkou a širokou. Na cestě jsou dvě ženy a je třeba jim jít naproti."

            Petr na Ježíše zvědavě hledí, ale poslechne, aniž ztrácel čas.

            A jak potom spěchají osadou po cestě směrem na jih, Šimon se ptá: „ Ale kdo je to?"

            „Moje Matka a Marie Magdalena."

            Překvapení je tak velké, že se Petr na okamžik zastaví, jako by ho přibili k zemi a řekne: „Tvá Matka a Marie Magdalena?!!! Spolu?!!!" A pak se dá do běhu, protože Ježíš se s Jakubem a služebníkem nezastavil. Ale znovu říká: „Tvá Matka a Marie Magdalena! Spolu! Odkdy?"

            „Od té doby, kdy už je jen Marie Ježíšova. Dělej rychle, Šimone. Už jsou zde první kapky."

            A Petr se snaží jít stejně rychle jako jeho společníci, větší a rychlejší než on. Stále sílící vítr na cestě zvedá oblaka prachu a na jezeře pozvedá vlny, které se začínají se hřmotem tříštit na břehu... I když domy zakrývají výhled na jezero, jeho přítomnost cítíme podle hřmotu silnějšího než svištění větru, ohýbajícího koruny stromů a trhajícího s nich listí i plody, i hrozivé, prodlužující se hřmění, jemuž předcházejí stále častější blesky.

            „Kdo ví, jaký strach teď ty ženy musí mít!" říká Petr, celý udýchaný.

            „Má Matka nemá. Co se týče druhé, nevím. Ale nepospíšíme-li si, určitě promoknou."

            Už jsou několik set metrů za Kafarnaem, když v oblacích prachu, uprostřed prvního lijáku, který se prudce blíží, aby se za okamžik stal úplnou záplavou, která oslepuje a vyráží dech, konečně spatří dvě ženy, které běží a hledají úkryt pod košatým stromem.

            „Támhle jsou! Utíkejme!"

            Ale i když láska k Marii dává Petrovi křídla, se svýma krátkýma nohama, které jsou daleky toho, aby byly nohama běžce, přiběhne, až když Ježíš s Jakubem skryli obě ženy pod plachtou.

            „Zde nemůžeme zůstat. Mohli bychom být zasaženi bleskem a za chvíli se cesta změní v řeku. Pojďme, Mistře, aspoň k prvním domům," říká zadýchaný Petr.

            Jdou, se ženami uprostřed, a drží plachtu nad hlavami a zády.

            První Ježíšova slova k Marii Magdaleně, která má dosud na sobě šaty z hostiny v domě Simonově, ale s pláštěm Nejsvětější Marie přehozeným přes ramena, jsou: „Máš strach, Marie?"

            Marie Magdalena, která klopí hlavu a skrývá ji pod závojem svých vlasů, jež se jí při běhu uvolnily, se začervená, ještě více skloní hlavu a zašeptá: „Ne, Pane."

            Panna Maria také poztrácela své spony a s copy, volně jí padajícími na ramena, vypadá jako děvčátko. Ale usmívá se na svého Syna, který je jí po boku, a tímto úsměvem k němu hovoří.

            „Jsi promoklá, Maria," říká Jakub Alfeův, když sáhl na její závoj a plášť.

            „To nevadí, a teď jsme schovány, že, Marie? Zachránil nás i před deštěm," říká tiše Marii Magdaleně, jejíž bolestné rozpaky dobře cítí a která hlavou přikývne na souhlas.

            „Tvá sestra bude spokojena, až tě opět uvidí. Je v Kafarnau. Hledala tě," říká Ježíš.

            Magdalena na okamžik pozvedne hlavu a upře své nádherné oči na Ježíše, který s ní hovoří stejně přirozeně jako s ostatními učedníky, ale neřekne na to nic. Hroutí se pod tíhou příliš mnoha pohnutí.

            Ježíš připojuje: „Jsem rád, že jsem ji zadržel. Až vám požehnám, budete se moci vrátit spolu."

            Jeho slova se ztratí v hromové ráně blízkého blesku. Marie Magdalena učiní posunek plný zděšení, přitiskne si ruce na tvář a propukne ve vzlyky.

            „Neměj strach!" říkají na uklidněnou Petr. „Už je po tom, a s Ježíšem se beztak nemusíš ničeho bát."

            Také Jakub, který je Marii Magdaleně po boku, jí říká: „Neplač. Domy jsou už docela blízko."

            „Nepláču strachem... Pláču, protože mi řekl, že mi požehná... Mně...mně..." a víc není schopna říci.

            Svatá Panna zasáhne, aby ji uklidnila, a řekne: „Ty jsi už, Marie, prošla svou bouří. Už na to nemysli. Ted už je všechno jas a pokoj. Že je to tak, můj Synu?"

            „Ano, Matko, máš zcela pravdu. Za chvíli se opět vrátí slunce a všechno bude krásnější, čistší, čerstvější než včera.

            A stejně tak bude s tebou, Marie."

            Matka stiskne ruku Marie Magdaleny a dodá: „Povím Martě, co jsi řekla. Jsem ráda, že ji hned uvidím a budu jí moci říci, jak je její Marie plná dobré vůle."

            Petr, který šlape v blátě a potopu snáší trpělivě, opustí úkryt a jde k nějakému domu požádat o přístřeší.

            „Ne, Šimone. Všichni se raději vrátíme do našeho domu, že ano," říká Ježíš.

            Všichni souhlasí, a tak se Petr vrátí pod plachtu.

            Kafarnaum je siré. Vládne v něm vítr, déšť, hromy a blesky, a teď i kroupy, které zvoní a skáčou po terasách a fasádách. Jezero se děsivě dme. Domy s ním sousedící jsou bity vlnami, neboť ona malá pláž už neexistuje...

            V běhu se dostanou do zahrady, která se teď proměnila v jedinou velikou bažinu, po níž plují odpadky, a odtud do kuchyně, kde jsou všichni shromážděni.

            Marta vykřikne překvapením, když vidí svou sestru, kterou Maria drží za ruku. Vrhne se jí kolem krku, aniž by dbala na to, že se zamokří, obejme ji a volá: „Miri, Miri, má radosti!" Snad je to zdrobnělina, které užívali, když Magdalena byla docela maličká.

            Magdalena pláče, skloněna s hlavou na rameni své sestry, pokrývajíc temný Martin oděv těžkým závojem zlata, jedinou věcí, která září v tmavé kuchyni, kde hoří jen malý ohýnek, aby rozptýlil temnotu, kterou rozsvícená lampa rozptýlit nestačí.

            Apoštolově jsou udiveni a stejně tak i pán domu a jeho žena, kteří se po Martině výkřiku ukázali, ale pak se opět po chvíli pochopitelné zvědavosti opět taktně vzdálili.

            Když se vášeň objímání poněkud uklidní, Marta začne přemýšlet o Ježíšovi, o Marii, i tom, jak je zvláštní, že přišli všichni společně, a ptá se sestry, Svaté Panny, Ježíše a kdoví koho ještě se stupňovanou naléhavostí: „Ale jak? Jak se to stalo, že jsme všichni pohromadě?"

            „Blížila se, Marto, bouřka. Tak jsem šel se Šimonem, Jakubem a tvým služebníkem oběma cestujícím naproti."

            Marta je udivena, že neuvažuje nad skutečností, že Ježíš jim šel s jistotou naproti, a netáže se: „Ty jsi tedy věděl?"

            Zeptá se na to Ježíše Tomáš, ale nedostane odpověď, protože Marta zároveň říká své sestře: „Ale jak to, že jsi s Marií?"

            Marie Magdalena sklopí hlavu. Svatá Panna jí přijde na pomoc; vezme ji za ruku a řekne: „Přišla ke mně jako cestující, který odejde po cestě, o které mu řeknou, že po ní dospěje ke svému cíli. A řekla mi: »Nauč mě, co je třeba dělat, abych náležela Ježíšovi«. A protože má opravdovou a silnou vůli, ihned tuto moudrost pochopila a naučila se jí. A já jsem ji okamžitě nalezla připravenou, takže jsem ji mohla vzít za ruku, jak jsem také učinila, a přivést k tobě, můj Synu, k tobě, dobrá Marto, k vám, bratři učedníci, a říci vám: »Zde je učednice a sestra, která svému Pánu a jeho bratrům poskytne jen nadpřirozené radosti«. Věřte mi to a mějte ji všichni rádi, jako ji má rád Ježíš a já."

            Apoštolově tedy přistoupí a pozdraví novou sestru. Není vyloučeno, že je zde hodně zvědavosti, ale co si počít?

            Ano, jsou to dosud příliš muži.

            A pak se svým praktickým smyslem zasáhne Petr: „Všechno je v pořádku. Ujišťujete ji svou pomocí a svým svatým přátelstvím. Ale měli bychom myslet na to, že Matka a sestra jsou promoklé. My jsme sice také, ale ony jsou na tom hůř. Z jejich vlasů to crčí jako ze smutečních vrb po uragánu, šaty mají mokré a zablácené. Udělejme pořádný oheň, požádejme o šaty, připravme teplé jídlo."

            Všichni se dají do práce. Marta zavede obě promáčené cestovatelky do své místnosti, zatímco ostatní přikládají do ohně, rozvěšují před plameny pláště, závoje, šaty docela promočené...

           

         Na cestě s učednicemi

            „Kde se zastavíme, můj Pane?" ptá se Jakub Zebedeův, jak procházejí úžlabím mezi dvěma kopci, obdělanými od spodu až po vrchol.

            „V Betlémě Galilejském. Ale během hodin největšího horka se zastavíme na hoře nad Merelou. Tak tvůj bratr bude opět šťastný, že uvidí moře." Ježíš se usměje a dodá: „My, muži, bychom urazili vetší kus cesty, ale máme se sebou ženy učednice, které si sice nikdy nestěžují, ale které nesmíme příliš unavit."

            „Nikdy si nestěžují, to je pravda. To my si stěžujeme při každé příležitosti," připouští Bartoloměj.

            „A přesto ony jsou takovému životu přivyklé méně než my," říká Petr.

            „Snad právě proto s námi rády chodí," říká Tomáš.

            „Ne, Tomáši. Že to dělají rády, k tomu je vede láska. Věř, že má Matka i ostatní paní domu, jako Maria Alfeova, Salomé a Zuzana domov neopouštějí a nechodí po všech cestách a mezi lidi kvůli svému potěšení. Marta a Jana Chúzova, až také přijde mezi nás, nejsou přivyklé únavě a nedělaly by to, kdyby je k tomu nevedla láska. A co se týče Marie Magdaleny, jen mocná láska jí dodává sílu, aby podstupovala tato muka," říká Ježíš...

            Konečně jsou na vrcholu, korunovaném lesem... Tam se všichni usadí, aby si odpočali a pojedli. A spolu s odpočinkem a jídlem se těší z okouzlující vyhlídky, neboť se před nimi otvírá nádherné panorama s hřebenem Karmelu... Tam, kde končí, třpytí se moře...

            Hodiny ubíhají ve stínu šumícího lesa. Někteří spí, jiní potichu hovoří, jiní se dívají. Jan se svým druhům vzdálí, protože chce vystoupit co nejvýš, aby lépe viděl. Ježíš je o samotě na skrytém místě, kde se modlí a rozjímá.

            Ženy si našly ústraní za závěsou kvetoucího zimolezu. Tam se občerstvily u malého pramínku... Ty starší pak únavou usnuly, zatímco Nejsvětější Maria hovoří s Martou a Zuzanou o vzdálených domovech a Maria říká, že by si přála mít tento krásně kvetoucí keř, aby ozdobil její jeskyňku.

            Marie Magdalena, která si rozpustila vlasy, neboť nemohla snést jejich tíži, je opět spojuje a říká: „Půjdu teď za Janem, je se Šimonem, a podívám se s nimi na moře."

            „Půjdu také," odpoví Nejsvětější Maria.

            Marta a Zuzana zůstanou u svých spících společnic.

            Aby se dostaly k oběma apoštolům, musí projít kolem keře, kde se vskrytu modlí Ježíš.

            Můj Syn nachází odpočinek v modlitbě," říká tiše Maria.

            Magdalena jí odpoví: „Myslím, že pro něho je ústraní nevyhnutelné i proto, aby si udržel své úžasné sebeovládání, které lidé podrobují těžké zkoušce. Víš, Maria? Dělám, co jsi mi řekla. Každou noc se na kratší či delší dobu uchyluji do samoty abych v sobě obnovila klid, porušovaný mnoha věcmi. Potom se cítím mnohem silnější."

            „Nyní silnější, později se budeš cítit šťastna. Věř, Marie: v radosti stejně jako v bolesti, v pokoji stejně jako v boji má náš duch potřebu celý se ponořit do oceánu rozjímání, aby obnovoval, co svět a vrtkavost života ničí, a tak vytvářel nové síly, aby se mohl stále více pozvedat.  V Izraeli je užívána a zneužívána vokální modlitba.

            Nechci tím ovšem říci, že je neužitečná a že ji Bůh vidí nerad. Ale přesto říkám, že pro ducha mnohem užitečnější je mentální pozdvižení k Bohu, rozjímání, při kterém hledíme na Jeho božskou dokonalost i na naši bídu, případně na bídu tolika ubohých duší, ale ne proto, abychom je kritizovali, ale abychom je litovali a porozuměli jim a abychom děkovali Pánu, který nás podpírá, aby nám zabránil v hřešení, nebo nám odpouští, aby nás neponechal v blátě; tak dospíváme k tomu, že se skutečně modlíme, to znamená milujeme. Protože modlitba, aby byla skutečně tím, čím má být, má být láskou. Jinak je pouhým pohybováním rtů, kterému je duše nepřítomna."

            „Je však dovoleno hovořit k Bohu, máme-li rty pošpiněné tolika světskými slovy? Já ve svých hodinách usebrání, které prožívám tak, jak jsi mě tomu naučila ty, můj nejněžnější apoštol, zadržuji vší silou své srdce, které by Bohu chtělo říci: »Miluji tě«."

            „Ne! Proč?"

            „Protože mi připadá, že kdybych nabídla svoje srdce, učinila bych svatokrádežnou nabídku."

            „Nedělej to, má dcero, nedělej to. Synovým odpuštěním je tvé srdce opět posvěceno a Otec vidí jen toto odpuštění. Ale i kdyby ti Ježíš dosud neodpustil a kdybys ty volala k Bohu: »Otče miluji tě, odpusť mi mou bídu, protože se mi protiví pro bolest, kterou ti způsobuje«, věř mi, Marie, že Bůh Otec ti dá sám rozhřešení a tvoje volání lásky mu bude drahé. Odevzdej se, odevzdej se lásce. Nečiň jí násilí. Nech právě ji, aby byla násilná jako požár. Požár stráví vše, co je hmotné, ale nezničí ani molekulu vzduchu, protože vzduch je nehmotný. Naopak, pročistí ho od drobných odpadků, které přináší vítr, a činí ho lehčím. A stejně tak je tomu s láskou ve vztahu k duchu. Ta stráví rychleji člověka hmotného, dovolí-li to Bůh, ale ducha nezničí. Naopak zvýší jeho živost, pročistí ho a učiní čilejším, aby vystupoval k Bohu. Vidíš támhle Jana? Je to vlastně pouhý chlapec. Ale přesto je to orel. Je ze všech apoštolů nejsilnější, protože porozuměl tajemství síly, která formuje ducha: láskyplnému rozjímání."

            „Ale on je čistý. Já... On je chlapec. Já..."

            „Podívej se tedy na Zelotu. To není žádný chlapec. Žil, bojoval, nenáviděl. Upřímně to doznává. Ale naučil se rozjímat. A i on se dostal, věř mi, značně vysoko. Vidíš? Oba dva se vyhledávají, protože se sobě podobají. Oba dosáhli stejného věku v dokonalosti ducha a stejným prostředkem: mentální modlitbou. To jejím prostřednictvím ten chlapec zmužněl na duchu a to jejím prostřednictvím ten, který byl už starý a unavený, se vrátil k síle mužnosti.

            A znáš i někoho jiného, který aniž by byl apoštolem, bude, a už ve skutečnosti je velmi pokročilý, a to pro svůj přirozený sklon k rozjímání, jež se mu od té doby, co je Ježíšovým přítelem, stalo duchovní nutností? Tvůj bratr."

            „Můj Lazar? Ó, Matko! Řekni mi, ty, která znáš tolik věcí, protože ti je Bůh ukazuje, jak se ke mně bude Lazar chovat při našem prvním setkání? Předtím pohrdavě mlčel, ale činil tak, protože já jsem nesnášela jeho poznámky.

            Byla jsem ke svému bratru i své sestře velmi krutá. Teď to chápu... Chtěla bych letět k Lazarovi, ale mám strach.

            Co mi udělá?"

            „Otevře ti svou náruč a bude tě, víc svým srdcem než rty, nazývat »milovaná sestro«."

            Obě se připojí k Janovi a Šimonovi, kteří hovoří o budoucích cestách a kteří uctivě povstanou, když přijde Pánova Matka.

            „Jdeme také velebit Pána za jeho krásná díla, která stvořil."

            „Matko, viděla jsi už moře?"

            „Ano, viděla. Ale tehdy bylo méně rozrušeno bouří než mé srdce, a méně slané než mé slzy, když jsem ve strachu před Herodesem, který mě pronásledoval, prchala podél pobřeží u Gázy k Rudému moři se svým dítětem v náručí.

            A viděla jsem moře i při návratu. Ale tehdy bylo na zemi i v mém srdci jaro. Jaro návratu do vlasti. A Ježíš tleskal svýma ručkama, šťasten, že vidí nové věci. Josef a já jsme tehdy byli také šťastni..."

            Jejich rozhovor pokračuje, ale já už nemám možnost vidět ani slyšet.

           

 Sabat v Nazarete

            Zatímco zapadá rudé slunce jednoho letního pátku (v třetím roce Ježíšova veřejného působení), Maria, sedící u svého stavu ve stínu velké jabloně, se zvedá, přikrývá ho a s Tomášovou pomocí ho odnáší na jeho místo do domu... Vstoupí do dílny, kde Ježíš se Zelotou spěšně poklízejí...

            „Můžeme vstoupit?" ozve se poněkud drsný Petrův hlas za dveřmi vedoucími na ulici.

            „Šimon! Otevřte!"

            „Šimon to dlouho nevydržel, aby byl odtud vzdálen," říká Tomáš a běží se smíchem otevřít.

            „Šimon, to se dalo čekat," říká s úsměvem Zelota.

            Ale ve dveřích se neobjeví jen Petrova tvář. Přišli všichni zbývající apoštolové, kteří měli zůstat u Genezaretského jezera, mimo Bartoloměje a Iškariota. A s nimi je i Juda a Jakub Alfeův.

            „Pokoj vám! Ale proč jste šli v takovém horku?"

            „Protože...už jsme tam nemohli vydržet. Už je to dva a půl týdne, víš? Rozumíš? Dva a půl týdne, co jsme tě neviděli!" a Petr jako by říkal: „Dvě století. To je strašné!"

            „Co jste tam zatím dělali?"

            „Lovili...natírali bárky...opravovali sítě... Ale ty jsi, Mistře, také pracoval, jak vidím..."

            „Ano, Šimone, Všichni jsme pracovali. Mí bratři doma, já zde, abychom udělali radost svým matkám a aby si samy mohly trochu odpočinout."

            „My také," říkají synové Zebedeovi.

            „A já jsem pomáhal ženě, pracoval jsem na vinohradě a kolem včel," říká Filip.

            „A ty, Matouši?"

            „Já nemám nikoho, komu bych mohl udělat radost...a tak jsem tedy udělal radost sám sobě a psal jsem o věcech, na které si nejraději vzpomínám..."

            „Tak my ti tedy řekneme to podobenství o natírání. To jsem vyvolal já, protože jsem velice nezkušený natěrač,"

            říká Zelota.

            „Ale řemeslu ses rychle vyučil. Podívejte se, jak krásně natřel tuhle židli," říká Tadeáš.

            Soulad mezi apoštoly je dokonalý. A Ježíš, s tváří více odpočatou od té doby, co je doma, září radostí, že má kolem sebe své drahé apoštoly. Vstoupí Aurea, asi čtrnáctiletá pohanská dívenka, kterou Ježíš vysvobodil z potupného otroctví a kterou teď dočasně svěřil své Matce k náboženskému vychování, a zůstane překvapeně stát na prahu.

            „Ó, tady je! Ale podívejte se, jak jí to sluší! V těchto šatech vypadá opravdu jako malá Izraelitka!"

            Aurea zčervená a neví, co by řekla, ale Petr je tak dobrácký a otcovský, že se hned vzpamatuje a řekne: „Snažím se, abych se jí stala a...doufám, že s pomocí mé Učitelky jí brzo budu. Mistře, řeknu tvé Matce, že jsou tady..."

            A rychle se vzdálí...

            Vstoupí Maria.

            „Pokoj tobě, Maria," říkají ti, kteří přišli z Kafarnaa. „Pokoj vám. Nevěděla jsem, že jste zde. Hned se o vás postarám. Zatím pojďte dál."

            „Naše matka přijde s jídlem a Salomé také. Nedělej si starosti, Maria," říká Jakub Alfeův.

            „Pojďme do zahrady. Zvedá se večerní vánek, a tak nám tam bude dobře," říká Ježíš.

            Vcházejí do zahrady a usedají, kde se dá, a bratrsky spolu rozprávějí, zatímco holubi vrkají a hašteří se o zrní, které jim Aurea rozhodila po zemi. Pak je třeba zalévat květinové a zeleninové záhony. Apoštolové se do toho s radostí pustí, zatímco Marie Alfeova, která mezitím přišla, připravuje s Aureou a Marií jídlo pro hosty. A vůně masa, které se škvaří, se mísí s vůní zalévané země, tak jako štěbetání ptáků, hašteřících se o své místečko na stromě, se mísí s hlubokými i vysokými hlasy apoštolů...

            Za skvostného rána, ještě než nastane těžké horko, je příjemné sedět v bratrské a pokojné pospolitosti pod stinnou pergolou, anebo tam, kde jabloň spolu s fíkovníky a mandloní vrhá stín, prodlužující stín pergoly, na níž zrají hrozny. Je příjemné se procházet kolem záhonů od úlů k holubníku a odtud k jeskyňce a pak kolem skupiny žen -

            Marie, Marie Alfeovy, její snachy Salomé Šimonovy a Aurey, k několika olivovníkům, které se s návrší sklánějí nad tichou zahradou.

            A právě to činí Ježíš se svými apoštoly, Maria i ostatní ženy. A Ježíš vyučuje, aniž by to chtěl, a i Maria vyučuje, aniž by to chtěla. A Ježíšovi učedníci stejně jako Mariiny ženy učednice pozorně naslouchají slovům těchto dvou Učitelů.

            U Mariiných nohou sedí na své obvyklé stoličce Aurea, s rukama spojenýma kolem kolen, s tváří pozdviženou k Marii a s očima upřeně na ni hledícíma. Připadá jako dítě, naslouchající báječné legendě. Ale není to legenda, je to krásná pravda, a i ostatní, i když znají dějiny své vlasti, pozorně naslouchají...

            Juda Alfeův se pomalu přiblíží a s úsměvem naslouchá. Je za Marií, která ho takto nevidí, ale úsměvný pohled Marie Alfeovy na jejího Judu Marii upozorní, že někdo je za ní, a tak se obrátí: „Ó, Judo! Ty jsi nechal Ježíše, abys naslouchal mně, ubohé ženě?"

            „Ano. Opustil jsem tě, svou první učitelku, abych šel za Ježíšem, ale rád ho někdy opouštím, abych přišel za tebou a stal se opět oním dítětem, jako když jsem byl tvým žákem. Prosím tě, pokračuj."

            „Aurea chce o každém sabatu odměnu a tou odměnou je, že jí vyprávím, co ji nejvíce zaujalo z našich dějin, které jí tak trochu vysvětluji každý den při práci."

            Přiblížili se i ostatní. Tadeáš říká: „A co se ti líbí, dceruško?"

            „Tolik věcí, řekla bych, že všechno... Ale obzvláště Ráchel a Anna Elkanova a pak Ruth...a pak, to je překrásné -

            Tobit a Tobiáš s andělem..."

            „A Mojžíš ne?"

            „Nahání mi strach... A mezi proroky se mi líbí Daniel, který obhájil Zuzanu." Rozhlédne se kolem sebe a pak zašeptá: „Já jsem také byla zachráněna svým Danielem," a pohlédne na Ježíše.

            „Ale i Mojžíšovy knihy jsou krásné!"

            „Ano, tam kde se učí, aby se nedělalo, co je ošklivé, a tam, kde se hovoří o oné hvězdě, která se zrodí z Jákoba. Já už teď znám její jméno. Dříve jsem nevěděla nic, ale teď jsem šťastnější než ten prorok, protože ji vidím, a zblízka.

            Všechno mi řekla a já to vím také," končí a zatváří se málem triumfálně.

            „A velikonoce se ti nelíbí?"

            „Ano, ale...synové těch druhých jsou také synové maminek. Proč je zabíjet? Dávám přednost Bohu, který zachraňuje, před tím, který zabíjí..."

            „Máš pravdu... Maria, ty jsi jí ještě nevyprávěla o jeho Narození?" říká Jakub a ukazuje prstem na Pána, který naslouchá a mlčí.

            „Dosud ne. Chci, aby nejprve dobře poznala minulost, a tak porozuměla přítomnosti, která má smysl svého bytí právě v ní. Až pozná minulost, uvidí, že Bůh, který jí nahání strach, Bůh Sinaje, je sice Bohem přísné lásky, ale vždy Bohem lásky."

            „Ó, Matko, řekni mi o tom už teď! Snadněji pochopím minulost, když budu znát přítomnost, která podle toho, co o ní vím, je tak krásná a umožňuje Boha milovat beze strachu. Já se potřebuji nebát!"

            „Děvče má pravdu. Na tuto pravdu se vždycky všichni rozpomeňte, když evangelizujete. Duše cítí potřebu nebát se, aby mohly přicházet k Bohu s plnou důvěrou. To se právě snažím dělat, a to o to více, že z neznalosti nebo vlastní chybou jsou lidé vedeni k tomu, aby se velice báli Boha. Ale Bůh, i Bůh který udeřil Egypťany a který ti nahání strach, Aureo, je vždycky dobrý. Pohleď: když zasáhl syny krutých Egypťanů, projevil slitování se svými syny, kteří ještě nebyli dospělí a nestali se hříšníky jako jejich otcové, a jejich otcům dal čas, aby se obrátili od zla, které předtím konali. Byla to tedy přísná dobrota. Je třeba rozlišovat opravdovou dobrotu od té, která je pouze slabostí ve výchově. Stejně tomu tak bylo tehdy, když jsem byl malým dítětem a když bylo mnoho děťátek zabito přímo na klíně jejich matek a když tehdy svět zaúpěl hrůzou. Ale až pro každého jednotlivého člověka nebo pro celé lidstvo ustane Čas, pak pochopíte, že šťastní a požehnaní v Izraeli z časů Kristových byli ti, kteří byli vyvražděni už ve svém dětství, a tak byli uchráněni od největšího hříchu: být spoluvinníky Spasitelovy smrti."

            „Ježíši!" zvolá Marie Alfeova a zděšeně povstane a rozhlédne se kolem, jako by se obávala, že bohovrahové se vynoří za plotem a kmeny stromů. „Ježíši!" opakuje a hledí na něho zarmouceně.

            „Nu a co? Což neznáš Písma, že jsi tak udivena?" táže se jí Ježíš.

           

            „Ale...ale... To není možné. Ty nemůžeš dovolit... Tvá Matka..."

            Je Spasitelkou jako já, a ona to ví. Pohleď na ni a napodob ji."

            Maria je tak vážná, ve své hluboké bledosti královská, nehybná. Zkříží ruce v klíně jako k modlitbě, s hlavou zpříma, s pohledem upřeným do prázdna...

            Marie Alfeova na ni hledí, pak se opět obrátí k Ježíšovi: „Ale aspoň nemáš o té strašlivé budoucnosti mluvit! To jí do srdce noříš meč."

            „Ten meč tam už je dvaatřicet let."

            „Ne! To není možné! Maria...vždycky tak jasné mysli...Maria..."

            „Zeptej se jí, nevěříš-li tomu, co říkám."

            „Ano, zeptám sejí! Je to pravda, Maria? Ty to víš?"

            A Maria bezbarvým, ale pevným hlasem říká: „Je to pravda. Měl čtyřicet dní, kdy mi to bylo řečeno světem... Ale i předtím... Ó, když mi Anděl sdělil, že ačkoliv zůstanu Pannou, počnu Syna, který pro své božské početí bude nazván Synem Božím, a když v neplodném Alžbětině klíně se vytvořil plod skrze zázrak Věčného, bylo mi nasnadě se rozpomenout na Izaiášova slova: »Hle, Panna porodí syna, který bude nazván Emanuel«... na Izaiáše celého!

            Tam, kde hovoří o předchůdci... I tam, kde hovoří o Muži bolesti, zarudlém od krve, nepoznatelném...

            malomocném...za naše hříchy... Už od té doby je meč v mém srdci a všechno posloužilo k tomu, aby ho zanořilo ještě hlouběji: zpěv andělů i slova Simeonova i příchod králů z Východu a všechno a všechno..."

            „Ale jaké jiné všechno, má Maria? Ježíš triumfuje, Ježíš dělá zázraky, Ježíše následují stále početnější zástupy. Což to snad není pravda?" říká Marie Alfeova.

            A Maria, stále ve stejném postoji, na každou otázku říká: „Ano, ano, ano" bez úzkosti, bez radosti, jen jako pokojné přitakání, protože tomu tak je.

            „Tak tedy jaké jiné všechno ti zaráží meč do srdce?"

            „Ó... Všechno..."

            „A ty jsi stále tak klidná, tak jasná? Stále stejná, tak jako když jsi sem přišla před třiatřiceti lety jako nevěsta, vzpomínám si na to, jako by to bylo včera... Ale jak můžeš? Já…, já bych z toho šílela... já bych udělala... já nevím, co bych udělala... Já... Ne! To není možné, aby matka věděla takové věci a zůstala klidná!"

            Ještě předtím, než jsem Matkou, jsem dcerou a služebnicí Boží. Kde nalézám svůj klid? V tom, že konám Boží vůli. Odkud přichází má jasná mysl? Z toho, že konám tuto vůli. Kdybych měla konat vůli nějakého muže, mohla bych být rozrušena, neboť člověk, i ten nejmoudřejší, může vždycky prosazovat pomýlenou vůli. Ale vůle Boží! Chtěl-li mě za Matku pro svého Krista, mám snad proto myslet na to, že je to kruté, a v těchto myšlenkách ztratit svůj jas? Má mě rozrušovat myšlenka na to, čím pro něho bude Vykoupení, i pro mne, pro mne také, a mám myslet na to, jak překonám tu hodinu? Ó, jak bude strašná..." a Maria se mimoděký zachvěje a sevře své ruce, jako by jim chtěla zabránit, aby se neroztřásly, jako by se chtěla ještě horoucněji modlit, zatímco její tvář zbledla ještě víc a její lehká víčka se na jejích světlomodrých očích sklopí a rozechvějí úzkostí. Ale po hlubokém a úzkostném povzdechu se její hlas opět zpevní a ona dokončí: „Ale On, Ten, který na mne vložil svou vůli a kterému sloužím s důvěřivou láskou, mi pro tuto hodinu dá svou pomoc. Jemu, mně... protože Otec může na člověka naložit jen tolik své vůle, kolik je člověk schopen unést... A On vždycky pomáhá... vždycky... A nám přijde na pomoc, můj Synu... On nám bude pomáhat... Bude tam moci být jen On, nekonečný ve svých prostředcích, aby nám pomáhal..."

            „Ano, Matko. Láska nám pomůže a v lásce si budeme pomáhat jeden druhému. A v lásce vykoupíme..." a Ježíš se postaví vedle své Matky a položí jí ruku na rameno a ona pozvedne svou tvář a hledí na něho, na svého Ježíše, krásného a zdravého, určeného k tomu, aby byl zohaven mučením, poset tisíci ranami, a říká: „V lásce a bolesti...

            Ano, a společně..."

            Nikdo už nepromluví... V kruhu kolem hlavních aktérů budoucí golgotské tragédie připadají apoštolově a ženy učednice jako zamyšlené sochy...

           

         9. NA KALVÁRII

           

             Moje krev a Mariin pláč jsou směsí, která posiluje ty, kteří jsou povoláni k hrdinskému osudu.  

               Ježíš Marii Valtortě

           

         Ve večeřadle

            Vidím večeřadlo, kde má být dovršena velikonoční hostina. Vidím jasně: mohla bych vypočítat všechny vrásky stěn i škvíry v dlažbě. Je to místnost, která není přesně čtvercová, ale také ne obdélníková. Delší strana má asi o metr víc než kratší strana. Strop je nízký. Snad tak připadá, protože místnost je veliká a výška stropují není přiměřená. Je mírně vyklenutý, obě užší stěny totiž nenavazují na strop pravoúhle, ale zaobleně.

            V obou užších stěnách jsou dvě velká okna, široká a nízká, vedoucí ven. Nevím, kam vedou, zda do dvora nebo do ulice, protože jsou opatřena okenicemi, které jsou teď zavřeny pomocí železných, příčně umístěných tyčí. Dlažba je udělána z velkých cihel z pálené hlíny, které čas zbavil původní barvy. Uprostřed stropu visí olejová lampa s více hořáky. Jedna z delších stěn nemá žádný otvor. V druhé jsou v rohu malé dveře, ke kterým lze vystoupit po malém schodišti o šesti schodech bez zábradlí; schodiště je ukončeno malým odpočívadlem o velikosti asi jednoho čtverečního metru. Na něm je u zdi další schod, dveře jsou teprve na jeho úrovni. Nevím, zda jsem to všechno dobře vysvětlila.

            Stěny jsou prostě vybíleny, bez dekorací. Uprostřed místnosti pravoúhlý, velmi dlouhý stůl z docela obyčejného dřeva, postavený rovnoběžně s delší stěnou. Podél delších zdí lehátka, která budou sloužit za sedadla. U kratších stěn, na jedné straně pod oknem jakási truhla s mísami a amforami a pod druhým oknem nízký dlouhý kredenc, na kterém v této chvíli není nic.

            Vidím, že z této místnosti se po malém schodišti se šesti stupni lze dostat do temné předsíně, z níž po mé levici vedou široká nízká a velmi masivní vrata zesílená hřeby a železnými pásy na ulici. Naproti malým dveřím z večeřadla jsou v předsíni ještě další dveře vedoucí do jiné, méně rozlehlé místnosti. Řekla bych, že večeřadlo bylo vytvořeno snížením terénu ve vztahu k ostatním částem domu a ulice; je jakoby v suterénu, sníženo o dobrý metr pod úroveň terénu, snad proto, aby bylo dosaženo jeho větší výšky přiměřené jeho ploše.

            V místnosti, kterou vidím teď, je Maria s ostatními ženami. Poznávám Magdalenu s Marií, matku Jakubovu a Judovu. Zdá se, že je právě sem dovedl Jan, protože si svlékají pláště, skládají je, pokládají na stoličky, tu a tam v místnosti stojící, a zdraví apoštola, který odchází, a jednu ženu a muže, kteří přiběhli při jejich příchodu. Mám dojem, že jsou to správcové domu18 a učedníci nebo přátelé Ježíšovi, protože jsou k Marii plni úslužnosti a uctivé důvěrnosti.

            Maria je oděna v tmavomodrém, velmi tmavém šatu. Na hlavě má bílý závoj, který je vidět, když si svlékla plášť, pokrývající jí i hlavu. Její tvář ztratila všechnu svěžest. Připadá zestárlá. Velmi smutná, i když se něžně usmívá, a velmi bledá. I její pohyby jsou unavené a roztržité jako u osoby, ponořené do svých myšlenek.

            Pootevřenými dveřmi vidím, jak správcová chodí sem a tam v předsíni a ve večeřadle, jak zapaluje všechny zbývající hořáky olejové lampy. Pak jde k vratům, vedoucím na ulici, a otevře je; vstoupí Ježíš s apoštoly. Vidím, že je večer, neboť v úzké uličce mezi vysokými domy se už stmívá. Ježíš je se všemi svými apoštoly.

            Zdraví správce svým obvyklým pozdravem: „Pokoj tomuto domu," a pak, zatímco apoštolově sestupují do večeřadla, jde do místnosti, kde je Maria.

            Zbožné ženy velice uctivě zdraví a vzdálí se a zavírají za sebou dveře, aby ponechaly Matku se Synem o samotě.

            Ježíš obejme svou Matku a políbí ji na čelo. Maria nejprve políbí svému Synu ruku a pak ho políbí na pravou tvář.

            Ježíš ji vybídne, aby se posadila, a usedne vedle ní na sousední stoličku. Drží ji při tom za ruku, kterou nepustí, i když se Maria posadila.

            Ježíš je také pohroužen do sebe; je smutný, přestože se nutí k úsměvu. Maria s úzkostí studuje výraz jeho tváře.

            Ubohá Maminka, jíž milost a láska dávají porozumět, že hodina nastala. Po její tváři probíhají bolestné stahy a její oči se rozšiřují při vnitřním vidění strašné bolesti. Ale nedělá žádné scény. Je majestátní, tak jako její Syn, který k ní promlouvá. Zdraví ji a odporoučí se jejím modlitbám.

            Maminko přišel jsem, abych u tebe načerpal sílu a útěchu, Maminko, jsem jako malé dítě, které pro svou bolest potřebuje matčino srdce a její náruč, aby nabylo sil. V této hodině jsem se opět stal tvým malým Ježíškem z oněch dávných dob. Nejsem Mistrem, Maminko, jsem výhradně tvým Synem jako v Nazarete, když jsem byl malý, jako v Nazarete, než jsem opustil svůj skrytý život. Mám jen tebe. V této chvíli lidé nejsou věrnými přáteli tvého Ježíše. Ani nemají odvahu k dobru. Jen zlí umějí být stálí a silní při konání zla. Ale ty mi zůstáváš věrná, ty jsi, Maminko, v této hodině mou silou. Podpoř mě svou láskou a modlitbou. Mezi všemi, kteří mě více méně milují, se v této hodině umíš modlit jen ty. Modlit a rozumět. Ostatní oslavují, pohlcováni myšlenkami na slávu nebo myšlenkami na zločin, zatímco já trpím tolika věcmi. Po této hodině zemře tolik věcí. A mezi nimi i jejich lidství; konečně dokážou, že mne budou všichni hodni, mimo toho, který se zatratil a kterého žádná síla není schopna přivést aspoň k pokání. Ale v této chvíli to jsou stále ještě nevědomci, kteří nechápou, že jdou na smrt, a tak se dosud radují a věří, že můj triumf je docela nablízku. Všechna ta hosana před několika dny je opila.

            Maminko, přišel jsem pro tuto hodinu a nadpřirozeně na její příchod hledím s radostí. Ale mé já se jí zároveň obává, protože tento kalich má jméno zrada, zapření, zuřivost, rouhání, opuštěnost. Podepři mě, Maminko. Tak jako modlitbou jsi k sobě přivolala Božího Ducha, abys skrze něho dala světu Toho, koho očekávaly národy, nyní přivolej pro svého Syna sílu, která mu pomůže dokončit dílo, kvůli němuž přišel. Maminko, sbohem. Požehnej mi, Maminko, i ve jménu Otce. A všem odpusť. V této chvíli společně odpusťme všem, kteří nás mučí."

            Za řeči Ježíš sklouzne na kolena k nohám své Matky, hledí na ni a objímá ji v pase.

            Maria tiše pláče s tváří lehce pozdviženou ve vnitřní modlitbě k Bohu. Po jejích bledých lících se kutálejí slzy a padají jí do klína na Ježíšovu hlavu... Pak Maria položí svou ruku na jeho hlavu k žehnání a pak se skloní, políbí ho do vlasů, hladí je, hladí jeho ramena, bere jeho obličej do svých rukou, obrací ho k sobě, tiskne ho na srdce. V slzách ho ještě jednou políbí na čelo, na tváře, na jeho bolestné oči; jeho ubohou unavenou hlavu chová, jako by to bylo dítě, tak jak jsem ji viděla, když v Jeskyni chovala své božské Novorozeně. Ale teď nezpívá. Říká jen: „Synu!

            Synu! Ježíši! Můj Ježíši!" Ale takovým hlasem, který mi trhá srdce.

            Pak se Ježíš pozvedne. Srovná si plášť, zůstane stát tváří v tvář Matce, která stále pláče, a teď žehná on jí. Pak zamíří ke dveřím a než vyjde, řekne jí: „Maminko, předtím, než dovrším svou velikonoční hostinu, ještě přijdu.

            Modli se zatím." A odejde.

            To je začátek utrpení Zeleného čtvrtku.

            Ve večeřadle je už beránek téměř dojeden. Ježíš, který jedl velmi málo a z každého kalichu pil jen malý doušek, ale zato pil hodně vody, jako by měl horečku, začíná hovořit: „Chci, abyste porozuměli mému gestu, které jsem před chvílí učinil. Řekl jsem vám, že první je jako poslední a že vám dám pokrm, který není tělesný. To je pokrm pokory a dal jsem vám ho pro vašeho ducha. Nazýváte mě Mistře a Pane. Říkáte to dobře, protože jím jsem. Ale jestliže jsem vám přesto umyl nohy, bylo to proto, abyste tak druhým činili i vy. Dal jsem vám příklad, abyste činili to, co jsem činil Já. Po pravdě vám říkám: učedník není nad svého Mistra a apoštol není více než Ten, který z něho apoštola učinil. Snažte se pochopit tyto věci. A až jim porozumíte a budete je uskutečňovat, budete blahoslaveni...

            Ale nyní dokončím obřad."

            Opět naleje do společného kalichu víno a než se z něho napije a dá pít, pozvedne se a všichni povstanou zároveň s ním a ještě jednou zpívá jeden z předchozích žalmů: „Měl jsem víru, a proto jsem hovořil..." a pak další, který je velice dlouhý. Krásný... ale nekonečný! Myslím, že jsem jeho počátek našla v žalmu 118...

            Ježíš se posadí, neuléhá. (Ve večeřadle byla římská hodovní lehátka.) Zůstane sedět jako my a říká: „Nyní, když je starý obřad dokončen, budu slavit nový obřad. Slíbil jsem vám zázrak lásky. Nastala hodina, abych tak učinil.

            Proto jsem toužil po této velikonoční hostině. Od této chvíle toto bude Hostie, která bude stravována v neustále opakovaném obřadu lásky. Miloval jsem vás po svůj celý pozemský život, mí drazí přátelé. Miloval jsem vás i pro celou věčnost, mí synové. A chci vás milovat až do konce. Není větší věci, než je tato. Pamatujte si to. Já odcházím, ale zůstaneme spolu, navždy spojeni díky zázraku, který nyní vykonám."

            Ježíš bere chléb, dosud celý, a pokládá ho na naplněný kalich. Požehná a obětuje chléb i kalich, pak rozdělí chléb a učiní z něho třináct kousků a každému apoštolu dává jeden z nich a přitom říká: „Vezměte a jezte. Toto je moje Tělo. To konejte na památku Mne, který odcházím."

            Bere kalich a říká: „Vezměte a pijte. Toto je moje Krev. Toto je kalich nové smlouvy v Krvi a skrze mou Krev, která bude prolita za vás na odpuštění vašich hříchů a aby vám dala Život. Toto konejte na Mou památku."

            Ježíš je velmi smutný. Všechna usměvavost, všechny stopy světla, barvy ho opustily. Už má tvář agónie.

            Apoštolově na něho hledí s úzkostí.

            Ježíš povstane a řekne: „Nehýbejte se. Hned přijdu." Vezme třináctý kousek chleba a kalich a vyjde z večeřadla.

            „Jde za svou Matkou," říká Jan.

            A Juda Tadeáš povzdechne: „Ubohá žena!"

            Petr se potichu táže: „Myslíš, že ona ví?"

            „Ví všechno. Odjakživa všechno věděla."

            „Ale myslíte, že opravdu..." ptá se Tomáš, který stále ještě nechce věřit.

            „A pochybuješ o tom? Toto je jeho hodina," odpovídá Jakub Zebedeův...

           

         Jidáš se nekaje

            „Vezměte si svoje peníze a ať se vám duše zadusí v hrdle, jako se moje zadusí provazem," a Jidáš hodí váček s penězi Kaifášovi do tváře a s výkřikem odejde, zatímco peníze se kutálejí a zvoní po zemi, když předtím udeřily Kaifáše do úst, která začnou krvácet.

            Nikdo se Jidáše neodváží zadržet. Odchází. Běží, kam ho nohy nesou. A osudově se podruhé setká s Ježíšem, když se vrací od Herodesa. Jidáš opustí centrum města a ponoří se poslepu do těch nejubožejších uliček, až se opět dostane před dům večeřadla. To je docela zavřeno, jakoby opuštěno.

            Jidáš se zastaví, hledí na ně. „Matka!" šeptá. „Matka!" Zůstává nerozhodně stát. „Já mám také matku! A já jsem zabil syna matce! Ale přesto... chtěl bych vejít dovnitř... vidět ještě jednou tu místnost. Tam není krev..." Zabuší na vrata a buší znovu a znovu a znovu... Přichází správcová a nepatrně pootevře vrata. A když vidí toho rozrušeného, k nepoznání změněného muže, vykřikne a pokusí se je zavřít. Ale Jidáš mocným úderem ramene dveře rozrazí dokořán a porazí přitom zděšenou ženu a vpadne dovnitř.

            Běží ke dveřím vedoucím do večeřadla. Otvíraje. Vstupuje. Dokořán otevřeným oknem vstupuje naplno slunce.

            Jidáš si oddechne. Zde panuje klid a ticho. Stůl je prostřený tak, jak ho opustili. Zřejmě zde dosud nikdo neuklízel.

            Zdálo by se, že je možno zasednout ke stolu.

            Jidáš jde ke stolu. Dívá se, zda v amforách je víno. Je tam. Lačně pije rovnou z amfory a pozvedá ji oběma rukama.

            Pak ztěžka dosedne a položí hlavu na ruce zkřížené na stole. Neuvědomí si, že sedí zrovna na Ježíšově místě a že má před sebou kalich, který sloužil pro Eucharistii. Chvíli takto zůstane, aby si oddechl po předchozím dlouhém běhu, pak pozvedne hlavu, spatří kalich a uvědomí si, kde se posadil.

            Vyskočí jako posedlý. Ale kalich ho fascinuje. Na dně je ještě trochu červeného vína a jak slunce do něho dopadá, tekutina zazáří. „Krev! Krev! Zde je také krev! Jeho Krev, Jeho Krev! »To konejte na mou památku!... Vezměte a pijte. Toto je moje Krev... Krev nové smlouvy, která bude za vás prolita...« Ach, jsem prokletý! Pro mne na odpuštění mého hříchu už nemůže být prolita. Nežádám o odpuštění, neboť On mi nemůže odpustit. Pryč odtud!

            Pryč odtud! Už není místa, kde by Boží Kain poznal odpočinek. Na smrt! Na smrt!"

            Vychází. A náhle se octne tváří v tvář Marii, stojící přede dveřmi místnosti, kde ji opustil Ježíš. Zaslechla hluk a zadoufala, že je to Jan, který už byl tolik hodin nepřítomen. Je bledá, jako by ztratila všechnu krev. Její oči plné bolesti se podobají očím Ježíšovým. Jidáš se setká s tímto pohledem, který na něj hledí se stejným zarmouceným věděním, se kterým na něj na ulici pohlédl Ježíš, a s poděšeným „ó" se zády přitiskne ke zdi.

            „Jidáši," říká Maria, „Jidáši, co jsi to udělal?" To jsou táž Ježíšova slova z Getsemanské zahrady, řečená s touž bolestnou láskou. Jidáš si na to vzpomene a vykřikne.

            „Jidáši," opakuje Maria, „co jsi to udělal? Na tolik lásky jsi odpověděl zradou?" Mariin hlas je chvějivým pohlazením.

            Jidáš se chystá utéci. Maria ho volá hlasem, který by obrátil démona. „Jidáši, Jidáši! Zastav se! Zastav se!

            Poslouchej! Říkám ti to v jeho jménu: kaj se, Jidáši. On odpustí..." Ale Jidáš už uprchl. Mariin hlas a její vzezření byly ránou z milosti, či lépe řečeno nemilosti, protože vzdoroval.

            Rychle odchází. Setká se s Janem, který sem běží pro Marii. Rozsudek je vynesen. Ježíš za chvíli půjde na Kalvárii.

            Je to chvíle k tomu, aby Matka byla přivedena za Synem. Jan pozná Jidáše, i když zbylo málo z Jidáše, ještě před krátkou dobou tak hezkého. „Ty zde?" říká mu Jan s viditelným odporem. „Ty zde? Buď proklet, vrahu Syna Božího! Mistr je odsouzen. Raduj se, můžeš-li, ale jdi mi z cesty. Jdu pro Matku. Ať se s tebou, tvá druhá Oběť, nesetká, plaze!"

           

           

         S Janem na Kalvárii

            Vidím miláčka Páně ještě bledšího, než když byl s Petrem na Kaifášově dvoře. Tehdy snad jeho tváře zabarvovala zář ohně. Teď připadá vyhublý a bezkrevný jako po nějaké těžké nemoci. Jeho obličej vystupuje z jeho šeříkově fialové tuniky jako obličej utopence, tak je jeho bledost mrtvolná. I jeho oči potemněly, jeho vlasy ztratily lesk a jsou rozcuchány... Už nemá nic z něžného radostného Jana, ani z rozzlobeného Jana, který v záchvatu rozhořčení se jen s námahou ovládl, aby nenapadl Jidáše.

            Buší na domovní vrata a když se někdo zevnitř ptá, v obavě aby to nebyl opět Jidáš, kdo to klepe, Jan odpoví: „To jsem já, Jan." Vrata se otvírají a on vstupuje.

            I on jde ihned do večeřadla, aniž odpověděl správcové, která se ho táže: „Ale co se děje ve městě?"

            Zavře se uvnitř a padne na kolena proti lehátku, na kterém seděl Ježíš, rozpláče se a bolestně ho volá. Líbe obrus v místě, kde Mistr držel své sepjaté ruce, hladí kalich, který byl v jeho prstech... Pak říká: „Ó, Nejvyšší Bože, pomoz mi! Pomoz mi to říci Matce! Nemám k tomu odvahu! A přesto jí to musím říci. To já jí to musím říci, protože jsem zůstal sám!"

            Zvedá se a uvažuje. Dotkne se opět kalicha, aby z tohoto předmětu, jehož se dotýkal Mistr, načerpal sílu. Rozhlíží se kolem. V koutě spatří osušku, kterou tam Ježíš odložil, když si do ní utřel ruce po omývání nohou, a ještě jednu, kterou měl ovázánu kolem boků. Bere obě, složí je, laská se s nimi a líbe je. Zůstane zmateně stát uprostřed prázdné místnosti. Říká: „Pojďme!" ale nejde ke dveřím. Vrátí se naopak ke stolu, vezme kalich a chléb, ze kterého Ježíš ulomil onen kousek, jejž podal Jidášovi. Políbí je a bere se sebou a spolu s oběma osuškami si všechno přitiskne na srdce jako relikvie. Opakuje: „Pojďme!" a povzdychne. Kráčí k malému schodišti a vystupuje po něm, shrbený, nejistým mátožným krokem. Otevře a vyjde.

            „Jane, ty jsi přišel?" Maria se opět objeví ve dveřích své místnosti a opírá se o veřeje, jako by už neměla sílu, aby zůstala stát sama.

            Jan pozvedne hlavu a hledí na ni. Chtěl by promluvit a otvírá ústa, ale slova nevycházejí. Po jeho tvářích tekou dvě velké slzy. Sklopí hlavu, stydí se za svou slabost.

            „Pojď sem, Jane, neplač. Ty nesmíš plakat. Ty jsi ho měl vždycky rád a činil ho šťastným. Nechť je ti to útěchou."

            Tato slova otevřou stavidla Janova pláče. Pláče tak silně a hlasitě, že přijde správcová, Marie Magdalena, žena Zebedeova a ostatní.

            „Pojď ke mně, Jane." Maria se odpoutá od veřejí, vezme učedníka za ruku a vede ho do své místnosti, jako by byl dítětem; zavírá tiše dveře, aby s ním byla sama.

            Jan nereaguje. Ale když ucítí, jak se na jeho hlavu pokládá Mariina chvějící se ruka, padá na kolena, pokládá na zem předměty, které držel na srdci, skloní tvář k zemi, přitiskne si lem Mariina oděvu ke své rozrušené tváři a vzlyká: „Odpusť, odpusť! Matko, odpusť!"

            Maria stojí v úzkostech s jednou rukou na srdci a druhou volně visící podél těla a říká mu úpěnlivým hlasem: „Co ti mám odpustit, ubohé dítě? Co? Tobě?"

            Jan pozvedne svou tvář a ukáže se takový, jaký napříště bude, beze stop mužské pýchy: s tváří plačícího ubohého dítěte, a volá: „Že jsem ho opustil! Že jsem uprchl! Že jsem ho nebránil! Ó, můj Mistře! Ó, Mistře, odpusť! Měl jsem raději zemřít, než jsem tě opustil! Matko, Matko, kdo se mne sejme tyto výčitky?"

            „Klid, Jane. On ti odpouští, už ti odpustil. Tvou slabost ti nebude nikdy vyčítat. Miluje tě." Maria hovoří s přestávkami mezi svými krátkými větami, jako by byla zadýchána, a stále přitom drží jednu ruku na Janově hlavě a druhou na svém ubohém srdci, bušícím úzkostí.

            „Ale nedokázal jsem tomu porozumět ani včera večer... a usnul jsem, když On žádal, abychom ho utěšovali svým bděním. Nechal jsem svého Ježíše samotného. A pak jsem utekl, když ten proklatec přišel se svými loupežníky."

            Jane, neproklínej. Nedopouštěj se nenávisti, Jane. Nech, ať soudí Otec. Poslyš: kde je teď?"

            Jan padne opět na tvář a rozpláče se ještě víc.

            „Odpověz, Jane. Kde je můj Syn?"

            „Matko... já... Matko, je... Matko..."

            „Je odsouzen, to vím. Ptám se tě: kde je v této chvíli?"

            „Snažil jsem se, jak jsem mohl, aby mě viděl... pokoušel jsem se přesvědčit mocné, aby se slitovali a nedali mu...

            nedali mu příliš trpět. Neudělali mu moc zlého..."

            „Nelži, Jane. Ani ze soucitu k Matce. Nepodařilo by se ti ji obelhat, a tak by to bylo zbytečné. JÁ VÍM.

            Následovala jsem ho v jeho bolesti od včerejšího večera. Nevidíš to, ale mé tělo je zničeno bičováním, na mém čele jsou trny, cítila jsem rány... všechno. Ale teď... už nevidím. Teď nevím, kde je můj Syn odsouzený na kříž... Na kříž... na kříž! Ó, Bože, dej mi sílu! On mě musí vidět. Nesmím cítit svou bolest, dokud On pociťuje svou. Až potom bude všechno... skončeno, dej mi zemřít, můj Bože, chceš-li. Teď ne. Kvůli Němu, ne. Aby mě viděl.

            Jdeme, Jane. Kde je Ježíš?"

            „Vyšel z Pilátova domu. Tento řev, to tak křičí dav, zatímco On stojí svázán na schodech prétoria a čeká na kříž, anebo už jde na Golgotu."

            „Upozorni tvou matku, Jane, a ostatní ženy. A pojďme. Vezmi tento kalich, chléb a ta plátna... Dej je sem. Budou nám útěchou... později... a pojďme."

            Jan posbírá předměty ležící na zemi a vychází, aby zavolal ženy. A Maria na něj čeká a tiskne si k tváři ony osušky, jako by v nich chtěla nalézt pohlazení rukou svého Syna; líbe kalich a chléb a všechno staví na poličku. A přitáhne si plášť, který nechá spadnout až do očí přes závoj, který jí zahaluje hlavu a obtáčí se kolem krku. Nepláče, ale chvěje se. Těžce oddechuje s otevřenými ústy, jako by trpěla nedostatkem vzduchu. Jan se vrací, následován plačícími ženami.

            „Dcery, mlčte! Pomozte mi neplakat! Pojďme." A zavěsí se do Jana, který ji vede a podpírá ji, jako by byla slepá.

           

         Setkání s Ježíšem

            ... Ježíš se dává opět na pochod.

            Je promáčený potem. Vojáci se také potí, i oba další odsouzení, neboť slunce toho bouřlivého dne spaluje jako plamen a k slunečnímu žáru se připojuje rozpálený svah Golgoty. Jaký účinek muselo mít toto slunce na Ježíšův vlněný oděv ve styku s ranami po bičování! Je snadné si to představit a být nad tím jat hrůzou. Ale on ze sebe nevydá nejmenší nářek. Klopýtá však stále více, navzdory této méně strmé cestě bez děr mezi kameny, které byly tak nebezpečné pro jeho nohy; střídavě naráží do obou řad vojáků, mezi kterými jde, a sklání se stále více k zemi...

            Cesta pokračuje, obtáčí se zadem kolem hory a vrací se opět vpřed směrem ke strmější cestě (po níž vedli Ježíše původně, než na Longinův příkaz odbočili na tuto pohodlnější). Tam vzadu je Maria s Janem. Řekla bych, že Jan ji zavedl na toto místo stíněné svahem hory, aby si trochu vydechli. Je to nejstrmější místo celé hory... Proto krutí diváci zde nejsou... Maria opřená o skálu je ukryta před sluncem... je však už vyčerpána. I ona těžce dýchá, bledá jako smrt ve svém tmavomodrém, téměř černém oděvu.

            Jan na ni hledí se zarmouceným soucitem. I jemu se z tváří vytratila všechna barva a je smrtelně bledý, s očima unavenýma a vytřeštěnýma, rozcuchaný, s vpadlými tvářemi, jako by byl nemocen.

            Ostatní ženy: Marie a Marta Lazarovy, Marie Alfeova a Zebedeova, Zuzana z Kány, správcová z večeřadla a ještě jiné, které nepoznávám, jsou uprostřed cesty a vyhlížejí, zda nejde Spasitel. Když spatří, že Longin přichází, běží k Marii a sdělují jí tuto zprávu. Maria, kterou Jan podpírá pod paží, majestátní ve své bolesti, se oddálí od skály svahu a s rozhodností se postaví doprostřed cesty a neustoupí, dokud nepřijede Longin, který s výše svého koně hledí na bledou ženu a toho, kdo ji doprovází, plavovlasého, bledého a s nebesky modrýma očima jako ona. A zatímco ji míjí, následován jedenácti dalšími jezdci, potřese hlavou.

            Maria se pokouší projít mezi pěšími vojáky, ale těm je horko a spěchají, a tak se ji snaží odehnat kopími, a to o to důrazněji, že na ně pro jejich ohleduplné jednání začnou létat kameny. Hážou je opět židé zároveň s mnoha nadávkami pro onu předchozí zastávku se zbožnými ženami a volají: „Rychle! Zítra jsou velikonoce. Všechno musí být skončeno před večerem! Spoluviníci, kteří pohrdáte naším Zákonem! Utlačovatelé! Smrt uchvatitelům a jejich Kristovi! Oni ho milují! Podívejte se, jak ho milují. Ale tak si ho vezměte. Postavte si ho do toho svého prokletého města! My vám ho podstoupíme. My ho nechceme. Mršiny k mršinám! Malomocní k malomocným!"

            Longin se dopálí a pobídne koně, následován deseti kopiníky, proti kanálii, která ho uráží, a ta se opět rozuteče. Jak ji rozhání, povšimne si stojícího vozíku, který sem jistě vyjel ze zelinářských zahrad dole pod horou a který čeká se svým nákladem salátů, až dav přejde, aby mohl sjet do města. Myslím, že Cyrenejsky se syny sem vystoupil ze zvědavosti, protože to vskutku nebylo nutné. Oba synové, nataženi na hromadách zeleniny, se dívají za utíkajícími židy a smějí se jim. Muž, asi čtyřiceti až padesátiletý silák, stojí u osla, poděšeně se vzpírajícího, a pozoruje průvod. Longin si ho prohlíží. Pomyslí si, že mu může být užitečný, a tak mu poručí: „Muži, pojď sem."

            Cyrenejsky dělá, jako by neslyšel, ale s Longinem nejsou žádné žerty. Opakuje rozkaz takovým způsobem, že muž hodí opratě jednomu ze svých synů a přistoupí k setníkovi.

            „Vidíš toho muže?" táže se ho Longin, a jak to říká, obrátí se, aby ukázal na Ježíše, a přitom uvidí, jak Maria snažně prosí vojáky, aby ji nechali projít. Má s ní slitování, a tak zavolá: „Tu ženu nechtě projít." Pak pokračuje k Cyrenejskému: „Pod tou tíhou už dál nemůže. Ty jsi silný. Vezmi jeho kříž a odnes ho na jeho místo až na vrchol."

            „Nemohu... Mám tu osla... Vzpírá se... chlapci ho nedokážou zvládnout."

            Ale Longin mu řekne: „Běž, nechceš-li ztratit osla a za trest obdržet dvacet ran."

            Cyrenejsky se už neodváží nic namítat. Zavolá na chlapce: „Jeďte rychle domů a řekněte, že hned přijdu," načež jde k Ježíšovi.

            Přistoupí k němu právě ve chvíli, kdy se Ježíš obrátí ke své Matce, kterou teprve teď vidí k sobě jít, protože postupuje vpřed s očima téměř zavřenýma, jako by byl slepý, a zvolá:  Maminko! "

            To je první slovo od té chvíle, kdy začal být mučen, vyjadřující jeho utrpení. Neboť v tomto slově je obsaženo všechno, všechno to hrůzné utrpení jeho ducha, psychiky i těla. Je to srdcelomný výkřik dítěte, které umírá samo mezi žalářníky v těch nejstrašnějších mukách a které je dohnáno až k tomu, že má strach i z vlastního dechu. Je to zaúpění dítěte, které je v delíriu a které je drceno vidinou hrozného snu... A tak chce matku, matku, protože její svěží polibek uklidňuje žár horečky, její hlas zahání strašidla, její objetí činí smrt méně hrozivou.

            Maria pozvedne ruku k srdci, jako by obdržela ránu dýkou a zlehka se zapotácí, ale vzpamatuje se, zrychlí krok a jde se vztaženýma rukama ke svému zmučenému Synovi a zvolá: „Synu! " Ale řekne to takovým způsobem, že každý, kdo nemá zrovna srdce hyeny, pocítí, jak mu touto bolestí taje.

            Vidím, že i mezi římskými vojáky zavládlo pohnutí... a přesto to jsou válečníci, poznamenaní jizvami a přivyklí zabíjení. Ale slova: „Maminko" a „Synu" jsou pro všechny, opakuji to, kteří nejsou horší než hyeny, stále táž, a jsou-li vyřčena, je jim porozuměno všude a všude pozvedají přívaly soucitu.

            Cyrenejsky má tento soucit. Vidí, že Maria nemůže svého Syna pro kříž obejmout a že když vztáhla ruce, nechala je opět poklesnout v přesvědčení, že se to nedá uskutečnit. A tak na Ježíše jen hledí a aby mu poskytla útěchu, pokouší se usmát úsměvem mučednice, zatímco její chvějící se rty pijí slzy. Ježíš, s hlavou zkroucenou pod tíží kříže, se sám také snaží na ni usmát a poslat jí polibek svými ubohými zraněnými rty, rozpukanými od úderů a horečky. Při této podívané si Cyrenejský pospíší sejmout kříž a dělá to s otcovskou jemností, aby nenarazil o korunu a nezjitřil rány.

            Ale Maria přesto nemůže Syna políbit. I sebelehčí dotek je jeho rozedranému tělu mukou, a tak se toho Maria zřekne. A pak... nejsvětější city jsou hluboce cudné a chtějí úctu nebo aspoň soucit. A zde je zvědavost a zejména pohrdání. Políbí se tedy jen jejich duše plné úzkosti.

           

 Na vrcholu

            Průvod se dá opět na pochod, postrkován přívalem zuřivého lidu, který se na ně tlačí, odděluje je a Marii přitlačuje ke skále a vystavuje ji pohrdání celého toho národa. Nyní jde za Ježíšem Cyrenejský s křížem. A Ježíšovi, osvobozenému od této tíže, se kráčí lépe. Ztěžka dýchá a přikládá si často ruku na srdce, jako by měl velkou bolest v srdeční krajině, a teď, když to může, neboť má volné ruce, shrnuje si vlasy padající mu dopředu, celé slepené krví a potem, až za uši, aby pocítil vzduch na svém zrudlém obličeji, a uvolňuje si tkanici kolem krku, která mu znesnadňuje dýchání.

            Maria se se ženami drží zpět. Když průvod projde, jde za ním, a pak zkratkou zamíří k vrcholu hory a nedbá na nadávky kanibalské lůzy. Když je teď Ježíš volný, poslední zátočina kolem hory je vyšlapána poměrně rychle, a už jsou blízko vrcholu, přeplněného řvoucím davem.

            Longin se zastaví a nařídí, aby všichni bez ohledu byli vytlačeni o něco níž, a tak byl vrchol, místo popravy, uvolněn. Rozkaz vykoná polovina centurie; přiběhne na místo a nemilosrdně zahání všechny, kdo se tam nalézají, používajíc k tomu kopí a mečů na plocho. Pod sprškou ran se židé s návrší rozprchnou. Chtěli by zaujmout místo na vyhlídce, která je pod ním. Ale ti, kteří tam už jsou, neustupují, a tak mezi lidmi vzplanou zuřivé rvačky.

            Všichni připadají jako blázni.

            Kalvárie má na svém vrcholu tvar nepravidelného lichoběžníka, na jedné straně mírně vyvýšeného, odkud hora klesá strmě dolů až aspoň do poloviny své výšky. Na tomto malém prostranství už připravili tři hluboké díry, vyložené cihlami nebo křidlicemi a vyhloubené zvlášť pro tento účel. Hned vedle nich jsou kameny a hlína připravené k upěchování půdy kolem křížů. Ostatní díry jsou naopak plné kamení. Zřejmě je vyhrabávají podle potřeby a počtu těch, kterým mají posloužit.

            Pod lichoběžníkovým vrcholem je na té straně, kde se hora svažuje mírněji, jakási plošina, jen zvolna klesající a vytvářející druhé malé prostranství. Z něho vycházejí dvě široké cesty vedoucí po úbočí vrcholu, který je položen aspoň o dva metry výše a je cestami jakoby oddělen.

            Vojáci, kteří vytlačili s vrcholku dav, přesvědčivými ranami svých kopí uklidňují potyčky a uvolňují cestu, aby průvod mohl bez obtíží projít ten krátký zbytek cesty, a vytvoří zde ochranný kordon, zatímco tři odsouzení, obklopení jezdci a vzadu chránění druhou polovinou centurie, dospívají k nejvyšší plošině na vrcholu Golgoty.

            Zatímco se toto děje, vidím všechny Marie a poněkud vzadu za nimi Janu Chúzovu se čtyřmi zahalenými římskými dámami. Ostatní ženy se po setkání s Ježíšem uprostřed Golgoty už vzdálily, a to zřejmě samy, neboť Janin služebník Jonatas, který je doprovázel, je zde, se svou paní. Už mezi nimi není ta, kterou nazýváme Veronika a kterou Ježíš nazýval Nika, chybí i její služebnice a ona docela zahalená žena - Římanka, kterou poslechli vojáci.

            Vidím Janu, stařenu Elizu, Annu a dvě ženy, které nepoznávám. Za těmito ženami a Mariemi vidím Josefa a Šimona Alfeovy (bratry apoštolů Judy a Jakuba) a Alfea Sáry (miláčka sv. Anny) se skupinou pastýřů. Ti se porvali se židy, kteří je chtěli vytlačit a uráželi je, a síla těchto mužů, znásobená láskou a bolestí byla tak velká, že zvítězili a vytvořili kolem sebe volný kruh, takže zbabělí židé se už odvažovali jen vyhrožovat se zaťatými pěstmi. Na nic víc se nezmohli, protože hole pastýřů jsou sukovité a těžké... Bylo však třeba opravdové odvahy, aby zde vytrvala tak málo početná skupinka galilejských proti celému nepřátelskému národu. Jediný bod celé Kalvárie, kde se nerouhali Kristu!

            Hora ze tří stran, které sestupují mírně do údolí, je jediným mraveništěm. Nažloutlou a nahou zem už není vidět a pod sluncem, které se střídavě schovává za mraky, připadá jako louka rozkvetlá všemi barvami, tak jsou na sebe namačkány pláště a pokrývky hlav sadistů, kteří tuto zem pokrývají. Za potokem na cestě další dav a za hradbami další. Na nejbližších terasách další. Ostatek města nahý...prázdný...tichý. Zde je všechno: Všechna láska i všechna nenávist...

            Zatímco muži určení k vykonání popravy připravují své nástroje a už vyhrabali díry a zatímco odsouzení čekají, obklopeni čtvercem stráže, židé, kteří se stáhli na opačnou stranu, než jsou Marie, jim nadávají. Urážejí i Matku:

            „Na smrt s galilejskými! Na smrt! Galilejští! Proklatci! Na smrt s galilejským rouhačem! Přibijte na kříž i klín, který ho nesl! Pryč odtud, zmije, které rodíte démony! Na smrt! Očistěte Izrael od žen, které se spojují s kozly!"

            Longin, který sestoupil s koně, se otočí a vidí Matku... Nařídí, aby tato vřava ustala. Půlka centurie, která stála za odsouzenými, se pustí do té holoty a vyprázdní úplně druhé malé prostranství, zatímco židé prchají dolů a narážejí jeden do druhého. Jedenáct jezdců také sestupuje s koňů a jeden z nich odvádí koně včetně koně centurionova do stínu za úbočím hory.

            Setník zamíří k vrcholu. Jana Chúzova přistoupí blíž a zastaví ho. Dává mu amforu a váček s penězi a pak se opět v pláči vzdálí a vrátí k ostatním, stojícím v jednom rohu prostranství.

            Nahoře je všechno připraveno. Odsouzenci jsou vyváděni vzhůru. Ještě jednou prochází Ježíš kolem své Matky, která se svoje zaúpění snaží ztlumit pláštěm, přitisknutým na ústa. Židé to vidí a smějí se a posmívají se jí.

            Jan, něžný Jan, který má jednu ruku kolem Mariiných zad a podpírá ji, se obrátí se zuřivým pohledem a jeho oči metají blesky. Kdyby nemusel ochraňovat ženy, věřím, že by některého z těchto zbabělců chytil pod krkem.

            Jakmile jsou odsouzenci na osudné plošině, vojáci toto prostranství obklopí ze tří stran. Prázdná zůstává jen strana se srázem.

            Setník dává Cyrenejskému rozkaz, aby odešel, a ten neochotně odchází; aspoň se zastaví u galilejských a spolu s nimi obdrží nadávky, kterými dav častuje malý počet věrných Kristu. Oba lotři hodí své kříže na zem s proklínáním. Ježíš mlčí.

            Bolestná cesta skončila.

           

         Ukřižování

            Čtyři svalnatí muži, kteří svým vzhledem mi připadají jako židé a židé spíše hodní kříže než odsouzený...mají ve svých nikách hřeby, kladiva a provazy, jež ukazují odsouzencům a posmívají se jim. Dav se zmítá v krutém delíriu.

            Setník nabídne Ježíšovi amforu, aby se napil umrtvující směsi vína s myrhou. Ale Ježíš ji odmítá. Oba lotři se z ní hluboce napijí...

            Odsouzeným je přikázáno, aby se svlékli. Oba lotři to učiní beze studu. Dokonce se baví tím, že dělají obscénní posuňky směrem k davu a zejména ke skupině kněží v bílém lněném oděvu, kteří se nenápadně vrátili na nižší malé prostranství, využívajíce k tomu svého stavu. Ke kněžím se připojili dva nebo tři farizeové a jiné vlivné osobnosti, které nenávist spřátelila...

            Katové nabídnou odsouzeným tři cáry, aby si je upevnili kolem kyčlí, a lotři je berou se strašlivým rouháním. Ježíš, který se kvůli bolestivým ránám svléká pomalu, hadr odmítne. Snad si myslí, že bude moci mít na sobě krátké spodní kalhoty, které si ponechal i při bičování. Ale když mu řeknou, aby si je sundal, vztáhne ruku a žebrá na katech hadr, aby skryl svou nahotu...

            Ale Maria to vidí a snímá dlouhý a jemný bílý závoj, který jí pokrývá hlavu pod temným pláštěm a do kterého prolila tolik slz. Sundává si ho, aniž by jí plášť spadl, dává ho Janovi, aby ho podal Longinovi. Ten ho bere bez námitek. Když se má Ježíš úplně svléknout, otočí se ne k davu, ale v tu stranu, kde nikdo není, a tak ukazuje jen svoje záda zbrázděná podlitinami a krvácejícími ranami. Longin mu podává mateřský závoj. Ježíš ho pozná. Zahalí se do něho tak, že ho několikrát omotá kolem kyčlí a dobře zaváže, aby nespadl...

            Teď se Ježíš otočí k davu, a tak je vidět, že i jeho prsa, paže, nohy byly zasaženy důtkami...

            A dav se mu začne posmívat a vytvoří jakýsi sbor: „Ó, krásný! Nejkrásnější ze všech lidských dětí! Jeruzalémské dívky tě zbožňují..." A zanotuje na nápěv jednoho žalmu úryvek z Písně písní: „Můj milovaný je sladký a uzardělý..." (5, 10-16) a směje se a křičí také: „Malomocný! Ty jsi tedy smilnil s nějakou modlou, že tě tak Bůh potrestal? Ó, ó, Dokonalý! Ty jsi Syn Boží? Kdepak! Ty jsi Satanův zmetek!"

            Lotři jsou přivázáni ke křížům a do vlečeni na svoje místa, jeden vlevo a druhý vpravo od Ježíše. Křičí, nadávají, zlořečí...

            Teď je řada na Ježíšovi. Tiše se natáhne na kříž. Oba lotři se tak bránili, že si s nimi čtyři kati nevěděli rady a museli si na pomoc přivolat vojáky. Ale pro Ježíše není této pomoci zapotřebí. Lehne si a položí hlavu, kde se mu řekne, aby ji položil. Rozevře paže, když se mu řekne, aby tak učinil, natáhne nohy, jak se mu nařídí. Stará se jen o to, aby měl dobře upevněn závoj.

            Nyní se jeho dlouhé, štíhlé a bílé tělo výrazně odráží od temného dřeva a nažloutlé půdy. Dva kati se mu posadí na prsa, aby ho udrželi v nehybnosti. A já myslím na utrpení, které pod jejich váhou musí pociťovat. Třetí mu vezme pravou ruku tak, že ji jednou rukou drží v předloktí a druhou za konečky prstů. Čtvrtý, který už má v rukou dlouhý čtyřhranný zašpičatělý hřeb, se dívá, zda díra, předem vyvrtaná do dřeva, odpovídá středu zápěstí. Kat přiloží k zápěstí špičku hřebíku, zvedne kladivo a zasadí první ránu.

            Ježíš, který má zavřené oči, vykřikne a v důsledku ostré bolesti se celý stáhne a otevře oči zaplavené slzami. Musí zakoušet strašlivou bolest. Jak hřeb proniká, proráží svaly, žíly, nervy a láme kosti.

            Maria odpoví na výkřik svého mučeného Syna zaúpěním, které má v sobě něco z nářku podřezávaného beránka, a shrbí se, jako by byla zlomena, držíc si hlavu v dlaních. Aby ji více nemučil, Ježíš už nekřičí. Ale rány jsou zde, metodické, drsné nárazy železa o železo. A pomysleme, že pod nimi je živý úd, který je přijímá.

            Pravá ruka je přibita. Přejdou k levé. Díra neodpovídá zápěstí. Vezmou tedy provaz, ovážou jím levé zápěstí a táhnou, až ruku v rameni vykloubí a natrhnou šlachy a svaly, nemluvě o tom, že trhají kůži, která je už prořezána provazy, jimiž byl Ježíš svázán při svém zajetí. Druhá ruka musí také trpět, neboť je tažena a kolem jejího hřebu se díra zvětšuje. Takto se dostali téměř k počátku zápěstí, ale dál ne. Už toho tedy nechají a přibíjejí, kde mohou, to znamená mezi palcem a prsty, právě uprostřed dlaně. Hřeb tam proniká snadněji, ale s větší bolestí, neboť musí přetnout důležité nervy, takže prsty zůstanou nehybné, zatímco prsty pravé ruky se stahují a chvějí. Ježíš už nekřičí, jen chraptivě naříká za svými pevně sevřenými rty a slzy bolesti stékají na dřevo a odtud na zem.

            Teď jsou na řadě nohy. O něco dál než dva metry od konce kříže je malý výstupek, sotva postačující pro nohy.

            Přitáhnou k němu nohy, aby viděli, zda míra je dobrá, a protože je o něco níž a nohy k němu dosahují jen stěží, ubohého Mučedníka přitahují za nárty. Hrubé dřevo tak rozdírá zraněné tělo, pohne se i koruna, trhá další vlasy a hrozí, že spadne. Kat ji úderem pěsti posune zpět na její původní místo.

            Nyní ti, kteří seděli Ježíšovi na prsou, se zvednou a umístí na jeho kolenou, neboť když Ježíš spatří, jak se na slunci třpytí velmi dlouhý hřeb, aspoň dvakrát delší než hřeby, které sloužily pro ruce, mimoděký stáhne svoje nohy. A tak teď jsou dva katani celou vahou na jeho rozbitých kolenou a tisknou ubohé nohy pokryté ranami, zatímco další dva dokončují mnohem obtížněji práci s přibíjením jedné nohy na druhou, hledajíce, jak by je nejvhodněji spojili dohromady.

            I když se snaží udržet nohy nehybné, přesto spodní noha se pod ranami na hřeb přemisťuje, a proto ji opět musí od hřebu téměř odtrhnout, protože ten se smekl do měkkých částí. Hřeb, který už prorazil pravou nohu, musí být zaražen více ke středu. A kat buší, buší, buší... Je slyšet jen strašlivé údery kladiva na hlavu hřebíku, neboť celá Kalvárie, to jsou teď jen oči a uši, které se pasou na každém pohybu a každém zvuku, aby se z něho radovaly.

            Nad drsným bušením železa se vznáší tlumený nářek holubice: chraptivé úpění Marie, která se po každé ráně sklání stále níž, jako by kladivo zraňovalo ji, Mučedníkovu Matku. A je vidět, že těmito mukami je už téměř zlomena...

            Teď je kříž vlečen k otvoru a poskakuje po nerovné půdě a otřásá ubohým Ukřižovaným. Zvedají kříž, ale ten jim dvakrát vyklouzne, poprvé zcela nenadále, podruhé dopadne na svoje pravé rameno a Ježíšovi tak způsobí strašlivé utrpení... Když konečně kříž vklouzne do díry, dokud ho neupevní kameny a hlínou, kymácí se na všechny strany, a tak se ubohé Tělo zavěšené na třech hřebech neustále přemisťuje; musí to být hrozné utrpení...

            Konečně je kříž upevněn... Stavějí i lotry, kteří se ve svislé poloze rozkřičí, jako by z nich někdo zaživa stahoval kůži; muka jim způsobují provazy, zařezávající se jim do zápěstí, až ruce zčernají a žíly naběhnou jako provazy.

            Ježíš mlčí. Zato dav nemlčí, naopak, opět se dá do pekelného řevu.

            Nyní má vrchol Golgoty svou trofej i svou čestnou stráž. Kolem celého návrší stojí polovina centurie pěších vojáků a uprostřed tohoto kruhu ozbrojených mužů deset jezdců, teď bez koní, hraje v kostky o šaty odsouzených. Mezi Ježíšovým křížem a křížem po jeho pravici stojí Longin. Připadá, jako by Králi Mučedníku držel čestnou stráž.

            Druhá polovina centurie odpočívá při cestě na dolní plošině, připravená v případě potřeby zasáhnout. Vojáci jsou ke všemu téměř zcela lhostejní. Jen některý z nich občas pozvedne oči k ukřižovaným.

            Longin naopak vše pozoruje se zvědavostí a zájmem, srovnává a v duchu soudí. Srovnává ukřižované, zejména Krista, s diváky. Jeho pronikavé oko neztrácí žádnou podrobnost, a aby lépe viděl, zaclání si oči rukou, neboť mu vadí slunce.

            Ostatně je to podivné slunce, s žlutí červenající jakoby požárem. A pak tento požár náhle uhasne, zacloněn mrakem, černým jako smůla, který se vynoří zpod horských hřebenů Judeje, proběhne rychle po obloze a zmizí za jinými horami. A když slunce opět začne svítit, je tak prudké, že oči ho snášejí jen obtížně.

            Jak se Longin tak rozhlíží, vidí pod návrším Marii, hledící se svou ztrhanou tváří ke svému Synovi. Zavolá jednoho z vojáků, hrajících v kostky, a řekne mu: „Chce-li Matka se synem, který ji doprovází, vystoupit, nechť přijde.

            Doprovod ji a pomoz jí."

            A Maria s Janem, o němž se myslí, že je jejím synem, vystoupí po malém schodišti, vyhloubeném ve vápenném tufu, projde kordonem vojáků a postaví se pod křížem, ale poněkud stranou, aby ji Ježíš viděl a ona jeho. Dav jí vzápětí začne spílat těmi nejurážlivějšími nadávkami a do svých rouhání jejímu Synu zahrne i ji. Ale Maria, s bezkrevnými a chvějícími se rty, se svého Syna pouze snaží utěšit svým ztrhaným úsměvem, zatímco žádnou silou vůle není schopna zadržet slzy vytékající jí z očí.

            Lidé, počínaje kněžími, doktory, farizeji, saduceji, herodiány a jinými podobného ražení, si opatřují zábavu tím, že vytvoří jakousi okružní promenádu a jak vystupují na nižší malou plošinu, neopomenou učinit Umírajícímu své rouhačské poklony. Všechna hanebnost, krutost, všechna nenávist a bláznovství, které jsou si ti lidé vůbec schopni vymyslet, vychází v přívalech z těchto infernálních úst. Nejzuřivější jsou členové Chrámu, kterým pomáhají farizeové...

            K urážkám se ze svého kříže připojí i lotr po levici. Jako by chtěl shrnout všechna rouhání těch druhých, všechna je uplatňuje a nakonec řekne: „Zachraň se a zachraň nás, chceš-li, abychom ti věřili.

            Kristus, ty? Ty jsi blázen! Svět patří darebákům a Bůh neexistuje. Já ano, já existuji. Toto je pravda, a mně je proto všechno dovoleno. Bůh? Povídačky! Rozšiřované, aby nás drželi zkrátka. Ať žije naše já! Jen to je král a bůh!"

            Druhý lotr, ten po pravici, má Marii téměř u svých nohou a hledí na ni snad více než na Ježíše. Už chvíli pláče a šeptá: „Matka." Říká: „Mlč. Nebojíš se Boha ani teď, když trpíš tento trest? Proč urážíš toho, kdo je dobrý? A jeho utrpení je ještě větší než naše. A nic zlého neudělal."

            Ale ten druhý pokračuje v nadávkách.

            Ježíš mlčí. Těžce dýchá námahou, kterou způsobuje jeho poloha, a snaží se najít úlevu v tom, že chce přenést část váhy z nohou na ruce, a tak se na rukou silou svých paží vzepne. Snad to činí, aby přemohl křeč, která už svírá jeho nohy, jak to prozrazuje chvění svalů.

            Tvář už má vzhled, který vidíme na fotografiích Turínského plátna... Žízeň způsobená ztrátou krve, horečkou a sluncem musí být nesmírná, takže mimoděký pije kapky svého potu a slz i kapky krve, stékající s čela k vousům, a navlhčuje si jimi jazyk...

            Židé mezitím nepřestávají urážet a nenapravitelný lotr jim dělá ozvěnu. Ten druhý, který teď hledí na Matku se stále větším soucitem a sám se také rozpláče, mu rázně odpoví, když pochopí, že do jeho nadávek je zahrnuta i ona.

            „Mlč! Rozpomeň se, že jsi zrozen ze ženy. A zvaž, že ty naše se pro své syny něco naplakaly, a byly to slzy hanby, protože jsme kriminálníci. Naše matky jsou mrtvé... Ale kdybych tu svou mohl požádat o odpuštění... Ale mohu to?

            Byla to světice... Zabil jsem ji bolestí, kterou jsem jí způsobil... Jsem hříšník... Kdo mi odpustí? Matko, ve jménu svého umírajícího Syna, modli se za mne."

            Matka na okamžik pozvedne svou zmučenou tvář a pohlédne na něho, na ubožáka, který při vzpomínce na svou matku a pohledu na Matku dospívá k pokání, a svým pohledem holubice ho doslova hladí.

            Dismas se rozpláče ještě víc, což v davu a u jeho druha vyvolá ještě více posměchu. Dav křičí: „Bravo! Vezmi si ji za matku. Tak bude mít dva syny kriminálníky!" A druhý se vysmívá: „Miluje tě, protože jsi malou kopií jejího miláčka."

            Ježíš poprvé promluví: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí! "

            Tato modlitba zvítězí nad všemi Dismasovými obavami. Odváží se pohledět na Krista a řekne: „Pane, rozpomeň se na mne, až budeš ve svém Království. Pro mne je spravedlivé, že zde trpím. Ale po tomto životě mi poskytni milosrdenství a pokoj. Jednou jsem tě slyšel hovořit a ve svém bláznovství jsem tvá slova odmítl. Teď se kaji. Kaji se před tebou, Synu Nejvyššího, ze svých hříchů. Věřím, že pocházíš od Boha. Věřím v tvou moc. Věřím v tvé milosrdenství. Kriste, odpusť mi ve jménu tvé Matky a tvého Nejsvětějšího Otce."

            Ježíš se obrátí a hledí na něj s hlubokým soucitem a na svých ubohých ústech má krásný úsměv. Řekne: „Já ti říkám: dnes budeš se mnou v Ráji."

            Obrácený lotr se utiší, a protože si už nepamatuje modlitby, kterým se učil jako dítě, opakuje jako střelnou modlitbu: „Ježíši Nazaretský, Králi židů, smiluj se nade mnou. Ježíši Nazaretský, Králi židů, důvěřuji v Tebe. Ježíši Nazaretský, Králi židů, věřím v tvé Božství."

            Druhý lotr setrvá ve svém rouhání.

           

 Smrt

            Obloha se stále více zatahuje. Teď už slunce jen stěží pronikne mezi mraky. Ty vytvářejí stále temnější vrstvy, místy bílé, místy nazelenalé, které se vzájemně mísí podle rozmaru studeného větru, který vane v prudkých poryvech a opět náhle ustává; když se odmlčí, ovzduší je dusivé, mrtvé.

            Světlo, nejprve neobyčejně prudké, dostává nyní nazelenalý odstín. Tváře nabývají bizarní výraz...

            Ježíš je teď podivně bledý, jako by už byl mrtev. Hlava mu začíná padat na prsa. Rychle mu ubývá sil. Chvěje se navzdory horečce, která ho spaluje. A ve své slabosti šeptá slovo: „Maminko! Maminko!" Šeptá ho tiše, jako v povzdechu, jakoby už prožíval lehké delírium, které mu ho nedovoluje zadržet, tak jak by chtěla vůle. A Maria k němu pokaždé vztáhne ruce, jako by ho chtěla podepřít.

            Krutí lidé se smějí těmto křečím Umírajícího i té, jež se o ně podílí...

            Teď si však už mnozí povšimnou podivného přísvitu, který začíná zahalovat svět a někteří dostávají strach. I vojáci hledí na oblohu a na jakýsi břidlicově temný kužel, pozvedající se za vrcholem jako borovice. Vypadá na mořskou smršť. Roste a roste a vycházejí z něho mraky stále černější, jako by to byla sopka, vyvrhující dým a lávu.

            A právě v tomto soumračném, děsivém svitu Ježíš dává Jana Marii a Marii Janovi. Skloní hlavu, neboť Matka, aby lépe viděla, přistoupila blíže ke kříži, a říkají: „Ženo, zde je tvůj syn. Synu, zde je tvá Matka."

            Maria je po těchto slovech, která jsou závětí jejího Ježíše, v tváři ještě více rozrušena, vždyť své Matce nemá co dát, než člověka... Ale ubohá Maria se snaží, aby plakala jen potichu, protože nemůže, nemůže neplakat. Její slzy tekou navzdory úsilí, jež vynakládá, aby je zadržela, zatímco její ústa mají ztrhaný úsměv, který se snaží udržet na svých rtech, aby ho utěšila.

            Utrpení neustále roste a světla neustále ubývá.

            A v tomto přísvitu mořských hloubek se vynoří před židy Nikodém a Josef a říkají: „Ustupte!"

            „Vyloučeno! Co chcete?" říkají vojáci.

            „Projít. Jsme Kristovi přátelé."

            Vůdcové kněží se otáčejí: „Kdo se odvažuje prohlašovat za přítele rebela?" říkají rozhněvaní kněží.

            A Josef rozhodně: „Já, vznešený člen Velké Rady: Josef z Arimatie, stařešina, a mám se sebou Nikodéma, hlavu židů."

            „Kdo se spojuje s rebelem, je rebel."

            „A kdo se spojuje s vrahy, je vrah, Eleazare Anno. Já jsem žil jako spravedlivý. A teď už jsem stár a před smrtí.

            Nechci se stát nespravedlivým, když už ke mně sestupuje Nebe a spolu s ním věčný Soudce... Vojáku, zde je pro tebe váček s penězi a potvrzení o volném průchodu," a nejbližšímu desátníkovi podává váček a voskovou tabulku.

            Desátník si ji prohlédne a řekne vojákům: „Nechtě tyto dva projít."

            Josef s Nikodémem se připojí k pastýřům. Ani nevím, zda je Ježíš vidí v mlze stále houstnoucí a kdy nadto jeho oči už začínají být zastřeny agónií. Ale oni ho vidí a pláčou bez ohledu na lidské řeči, neboť kněží samozřejmě na ně soustředí své nadávky.

            Utrpení je stále větší...

            Lidé už vidí jen málo a špatně, protože světlo má barvu temného popela a dobře mohou vidět jen ti, kteří stojí u kříže.

            V jistém okamžiku se Ježíš celý sesune vpřed a dolů, jako by už byl mrtev; už těžce neoddechuje, hlava nehybně visí vpřed...

            Maria vykřikne: „Je mrtev!" Tragický výkřik šířící se v potemnělém ovzduší. A Ježíš opravdu připadá jako mrtvý.

            Odpoví jí jiný ženský výkřik a ve skupině žen vidím pohyb. Pak asi deset osob se vzdálí a někoho podpírá, ale nevidím, kdo přesně odchází. Světlo v mlze je už příliš slabé. Řeklo by se, že vše je ponořené do hustého mraku vulkanického popela.

            „To není možné," křičí kněží a židé. „To jen tak předstírá, abychom se vzdálili. Vojáku, píchni ho kopím. To je dobrý prostředek, jak mu vrátit hlas." A protože to vojáci neučiní, ke kříži letí množství kamenů a hrud a zasahují Mučedníka a padají na pancíře Římanů.

            Lék, jak říkají ironicky židé, vykoná zázrak. Nějaký kámen nejspíš obratně zasáhl zranění na ruce nebo samotnou hlavu, protože mířili nahoru. Ježíš srdceryvně zaúpí a opět přijde k sobě...

            A k zavřeným docela zataženým, nízkým nebesům, připadajícím jako obrovská deska z temné břidlice, vydá veliký výkřik: „Eloi, Eloi, lamma scebakteni! " (slyším to říci takto).

            Jistě už cítí, že umírá, naprosto opuštěn Nebesy, tak tímto výkřikem doznává otcovské opuštění...

            Temnota je ještě hustší. Jeruzalém úplně zmizel. I svahy Kalvárie jako by už nebyly. Je vidět jen vrcholek, jako by temnoty ho vyzvědaly, aby se na něm soustředilo jediné a poslední světlo, které zbylo, a položily ho s jeho božskou trofejí k oběti na ubrus z tekutého onyxu, aby byl viděn láskou i nenávistí.

            A z tohoto světla, které není světlem, vychází Ježíšův teskný hlas: „Žízním! "

            Jeden voják jde k nádobě, kam katovi pomocníci nalili ocet se žlučí... Bere houbou namočenou tekutinu, nabodne ji na konec tenkého, ale přesto pevného rákosu, který je zde nablízku připraven, a nastaví houbu Umírajícímu. Ježíš se dychtivě natahuje k přibližující se houbě. Řeklo by se hladové dítě hledající mateřský prs.

            Maria, která to vidí a jistě ji napadne tato myšlenka, zaúpí a opře se o Jana: „Ó, nemohu mu dát ani kapku svých slz. Ó, mé prsy, proč mi už nedáváte mléko? Ó, Bože, proč jsi nás takto opustil? Zázrak pro mého Syna! Kdo mě pozvedne, abych zahnala jeho žízeň svou krví, když už nemám mléko?"

            Ježíš, který dychtivě sál hořký nápoj, odvrátí s odporem hlavu. Tento nápoj musí navíc pálit do zraněných a rozpukaných rtů. Oddálí se, poklesne bez vlády...

            A stále slaběji se ozývá volání, měnící se v dětský nářek: „Maminko! " A ubohá šeptá: „Ano, můj poklade, jsem zde." A když se mu zakaluje zrak, takže říká: „Maminko, kde jsi? Už tě nevidím. Ty mě také opouštíš?" už to nejsou ani slova, ale sotva slyšitelné šeptání, které Matka přijímá spíše srdcem než sluchem, spolu se všemi povzdechy umírajícího. Maria odpovídá: „Ne, ne, Synu! Já tě neopustím! Poslyš mě, můj milovaný, Maminka je zde... a její jedinou mukou je, že nemůže přijít tam, kde jsi ty."

            Je to srdcervoucí. A Jan pláče bez zábran. Ježíš jeho vzlyky musí slyšet, ale neříká nic.

            Longin, aniž si to uvědomil, opustil svůj volný postoj, vzpřímí se do pozoru, s levou rukou na meči a s pravou rukou rovně po boku, jako by stál na stupních imperátorského trůnu. Nechce podlehnout pohnutí, a tak se jeho tvář stahuje v úsilí, aby nad ním zvítězil, a v jeho očích se lesknou slzy, které zadržuje jen jeho železná disciplína.

            Ticho. Pak v naprosté temnotě jasná slova: „Všechno je dokonáno! " A pak už je to jen těžké, stále chraptivější oddechování a mezi chroptěním občasné, stále se prodlužující ticho.

            Všechny Marie pláčou, s hlavami až u samé země. Jejich vzlyky je dobře slyšet, protože dav opět zmlkl, aby naslouchal chroptění Umírajícího.

            Opět ticho. Pak prosba vyslovená s nekonečnou něhou v horoucí modlitbě: „Otče, do tvých rukou vkládám svého ducha! "

            Opět ticho. I chroptění je stále slabší. Už je to jen slabý dech, který vychází ze rtů a z hrdla.

            A pak je už zde Ježíšova poslední křeč. Strašlivé vzepjetí, které jako by chtělo od dřeva odtrhnout tělo, které je k němu připevněno třemi hřeby... Tělo se celé napíná; v poslední křeči je napjatým lukem, chvějícím se, strašným na pohled; a pak se rozlehne onen „velký výkřik", o němž hovoří Evangelia a který je první částí slova „Maminko..."

            A pak už nic...

            Hlava opět klesne na prsa, tělo vpřed, chvění ustává a ustává i dech. Dodýchal.

            Země na výkřik Toho, kterého zabili, odpovídá hrůzným zaburácením. Jako by tisíc obřích trub vydalo jediný zvuk a nad tímto děsivým akordem se objevují izolované, strašlivé noty blesků, které křižují všemi směry oblohu a padají na město, na Chrám, do davu...

            A pak náhle, za stálého bití blesků, se země zachvěje ve víru cyklonu. Zemětřesení a větrná smršť se spojují k apokalyptickému trestání rouhačů. Vrchol Golgoty se vlní a tančí jako mísa v rukou nějakého blázna...

            Longin, Jan, vojáci se přidržují, čeho mohou, aby neupadli. Ale Jan, zatímco se jednou rukou drží kříže, druhou podpírá Marii, která, zmožena bolestí a otřesy, se schoulí na jeho srdce...

            Třikrát se opakuje zemětřesení a větrná smršť a pak zavládne naprostá nehybnost mrtvého světa...

            Maria pozvedá hlavu s Janových prsou a hledí na svého Ježíše. Volá ho, protože ve slabém světle špatně vidí svýma ubohýma očima plnýma slz. Třikrát na něj zavolá: „Ježíši! Ježíši!" To je poprvé, co ho na Kalvárii volá jeho jménem. Konečně v záblesku, který vytvořil jakousi korunu nad vrcholem Golgoty, ho uvidí, nehybného, celého schýleného vpřed, s hlavou tak skloněnou dopředu a vpravo, že se až dotýká tváří a bradou ramene, a pochopí.

            Vztáhne ruce, chvějící se v temném ovzduší, a zavolá: „Můj Synu! Můj Synu! Můj Synu." Pak naslouchá...

            Nemůže věřit, že její Ježíš už není.

            Jan se také dívá a naslouchá a pochopí, že všechno je skončeno. Uchopí Marii za ruku a snaží se ji vzdálit a říká:

            „Už netrpí."

            Ale ještě než dokončí větu, Maria, která pochopila, se vyprostí, otočí se, skloní k zemi, přitiskne si ruce na oči a zvolá: „Už nemám Syna!"

            A pak se zapotácí a upadla by, kdyby ji Jan nezachytil na své srdce; pak se s ní posadí na zem a drží ji na svých prsou, dokud ho nevystřídají Marie, které už nejsou zadržovány kordonem vojáků...

            Magdalena se posadí místo Jana a Marii téměř položí na svá kolena a podpírá ji ve své náruči a líbe její bezkrevnou tvář, zvrácenou na její rameno. Marta a Zuzana s houbou a plátnem, namočeným do octa, jí omývají spánky a chřípí, zatímco Marie Alfeova jí líbe ruce a volá ji ztrhaným hlasem, a hned jak Maria otevře oči a obrátí k ní pohled, otupělý bolestí, jí řekne: „Dcero, dcero drahá, poslouchej...řekni mi, že mě vidíš... Jsem tvá Marie... nehleď na mě takto!" A jak první vzlyk otevře Mariino hrdlo a skanou první slzy, dobrá Marie Alfeova říká: „Ano, ano, vyplač se... Zde se mnou, jako u maminky, má ubohá svatá dceruško." A stará Marie Alfeova se také rozpláče a ostatní ženy jí dělají ozvěnu - Marta i Magdalena, Janova matka i Zuzana.

            Ostatní ženy už zde nejsou. Myslím, že odešly a s nimi i pastýři, když bylo slyšet onen výkřik ženy.

            Vojáci mezi sebou hovoří...

            „Ale je opravdu mrtev?"

            „Nevidíš? Pochybuješ o tom?"

            Před skálou se objevuje Josef a Nikodém. Jistě se uchýlili pod sráz hory, aby se uchránili před blesky. Jdou za Longinem. „Chtěli bychom Mrtvolu."

            „K tomu může dát souhlas jen prokonzul. Běžte, ale rychle, protože jsem slyšel říkat, že židé chtějí jít do soudní síně a žádat o zlámání kostí. Nechtěl bych, aby mu způsobili toto zneuctění."

            „Jak to víš?"

            „Hlášení důvěrníka. Běžte. Čekám na vás."

            Ti dva se pustí dolů po prudkém svahu a zmizí.

            Tehdy se Longin přiblíží k Janovi a říká mu pár slov, kterým nerozumím, pak si od jednoho vojáka dává podat kopí. Hledí na ženy, které se teď všechny starají o Marii, pomalu opět nabývající sil. Všechny se otočí zády ke kříži.

            Longin se postaví téměř k Ukřižovanému, dobře si rozváží ránu a pak ji zasadí. Dlouhé kopí hluboce pronikne zdola nahoru, zprava doleva.

            Jan, který bojuje mezi touhou vidět a hrůzou takového pohledu na okamžik odvrátí hlavu.

            „Už je to, příteli," říká Longin a dodává: „Je to tak lépe. Jako rytíři a bez lámání kostí... byl to opravdu Spravedlivý!"

            Z rány vyprýští mnoho vody a drobný pramének krve, která se už začíná srážet.

           

         Snímání s kříže

            Na Kalvárii opět nastane ticho přerušované jen Mariiným pláčem.

            Oba lotři, vyčerpaní strachem, už nemluví.

            Přicházejí rychle Nikodém s Josefem a říkají, že mají Pilátovo dovolení. Ale Longin, který příliš nedůvěřuje, vyšle k prokonzulovi vojáka na koni, aby se také dověděl, jak naložit s oběma lotry. Voják tryskem odjede a vrátí se z rozkazem, aby Ježíš byl sejmut a ostatním byly zlámány nohy.

            Longin zavolá čtyři katy, kteří se zbaběle přikrčili pod skálou a dosud jsou z události vyděšeni, a nařídí, aby oba utratili údery kyje. U Dismase se to děje bez protestů; úder na srdce, když předtím byl udeřen přes kolena, na jeho rtech zlomí jméno Ježíšovo. U druhého lotra se to děje se strašlivým proklínáním. Jejich chroptění je ponuré.

            Oni čtyři kati se teď chtějí postarat o Ježíše a sejmout ho s kříže, ale Josef s Nikodémem to nedovolí.

            Josef si svlékne plášť a říká Janovi, aby podržel žebříky, zatímco oni vystupují s páčidly a kleštěmi.

            Maria se pozvedne, celá se chvějíc a podpírána ženami, a přistoupí ke kříži.

            Vojáci zatím odejdou, neboť úkol už splnili. Longin před sestupem na níže položené prostranství se na svém koni otočí a pohlédne na Marii a Ukřižovaného. Pak na kamenech zazní údery kopyt a Longin se vzdálí.

            Z levé dlaně je hřebík vytažen. Paže padne podél těla, které teď visí napolo uvolněno. Říkají Janovi, aby také vystoupil nahoru a žebříky ponechal ženám.

            Jan vystupuje po žebříku, kde byl předtím Nikodém, vloží svou paži Ježíšovi kolem krku, a tak ho přidržuje na svém rameni; druhou rukou ho obtočí v pase...Když jsou uvolněny nohy, Jan udrží tělo svého Mistra mezi křížem a svým vlastním tělem jen s velkou námahou.

            Marie je už pod křížem, sedá si k němu zády a je připravena přijmout svého Ježíše na svá kolena.

            Ale nejobtížnější je uvolnit pravou ruku. Přes všechnu Janovu námahu celé tělo se sklání vpřed, a tak hlava hřebu se hluboce zabořuje do masa; a protože oba soucitní muži nechtějí ruku zranit ještě víc, pracují jen s velkými obtížemi. Konečně se jim podaří uchopit hřebík kleštěmi a velmi pomalu ho vytahují.

            Jan drží stále Ježíše v podpaždí, s hlavou zvrácenou na jeho rameno, zatímco Nikodém a Josef ho uchopí - jeden v kyčlích, druhý v kolenou - a takto ho držíce, snášejí ho po žebříku dolů.

            Když sestoupí na zem, chtějí ho položit na plachtu, kterou položili na své pláště, ale žádá o něho Maria. Shrnula svůj plášť na jednu stranu a rozevře kolena, aby pro svého Ježíše připravila kolébku.

            Zatímco se učedníci otáčejí, aby jí dali jejího Syna, hlava s korunou padne nazad a paže se svěsí a zraněné ruce by se třely o zem, kdyby je nezadržel soucit zbožných žen.

            Nyní je Ježíš na kolenou své Matky. Připadá jako velké unavené dítě, které spí, schouleno na mateřských kolenou.

            Maria ho drží pravou rukou pod rameny a levou přes břicho, aby ho zachytila v bocích. Hlava je na mateřském rameni. Volá ho... volá ho svým zlomeným hlasem. Pak ho oddálí od svého ramene a levou rukou ho hladí, bere a natahuje jeho ruce, a předtím než je zkříží, je políbí a pláče nad ranami. Pak hladí tváře, obzvláště tam, kde jsou modřiny a otekliny, líbe zapadlé oči, ústa, která zůstala lehce pootevřena a zkřivena směrem doprava. Chtěla by dát do pořádku jeho vlasy, tak jak to činí s jeho vousem potřísněným krví, ale jak se o to pokusí, narazí na ostny. Jak snímá korunu, popíchá se, ale chce to udělat sama svou jedinou volnou rukou a všechny odhání a říká: „Ne! Ne! Já!

            Já!" a připadá to, že má mezi prsty něžnou hlavičku novorozeněte, tak jemně si počíná. Když se jí podaří odstranit tuto mučící korunu, skloní se a svými polibky pokrývá všechny rány po trnech. Chvějící se rukou pročesává rozcuchané vlasy a upravuje je, pláče a potichu hovoří. Svými prsty osušuje slzy, které stékají na ubohé, studené a krví pokryté tělo, a pomyslí si, že by je měla očistit svými slzami a závojem, který je dosud kolem Ježíšových boků. Přitáhne si blíž jeden cíp a dá se do čistění a osušování svatých údů. Takto Ježíšovi omývá tvář, pak ruce a pak kolena pokrytá odřeninami a pak osušuje tělo, na které padají četné slzy.

            Jak to tak činí, její ruka se náhle dostane do otevřeného boku a téměř celá i s jemným plátnem vnikne do velkého otvoru rány. Maria se skloní, aby v šeru viděla - a vidí. Vidí otevřený bok a srdce svého Syna. Vykřikne. Jako by i jí kopí otevřelo srdce. Zaúpí a pak padne na svého Syna a i ona připadá jako mrtvá.

            Přijdou jí na pomoc, utěšují ji, chtějí jí vzít božského Mrtvého. Volá: „Kam, kam tě uložím?" Na jaké místo, které by bylo jisté a tebe hodno?" Josef se uctivě pokloní a s dlaní přitisknutou na prsa říká: „Utěš se, ó, Ženo! Moje hrobka je nová a hodná tohoto velikána. Dávám mu ji. A Nikodém, můj přítel, už k ní přinesl aromata, která mu chce osobně nabídnout. Ale prosím tě, večer se blíží, nechej nás to udělat. Je předvečer velikonočního sabatu. Buď tak dobrá, svatá Ženo!"

            I Jan a ženy ji o to prosí, a tak Maria si nechá se svých kolen odejmout svého Syna a v úzkostech povstává; zatímco oni tělo halí do plátna, prosí je: „Ó, počínejte si něžně! "

            Nikodém a Jan za ramena, Josef za nohy, nadzvedávají tělo, zabalené do plátna a položené na pláště, které slouží za nosítka, a sestupují po cestě dolů.

            Maria, podpíraná svou švagrovou a Magdalenou a následovaná Martou, Marií Zebedovou a Zuzanou, které sebraly hřeby, kleště korunu, houbu a třtinu, sestupuje k hrobu.

           

 V hrobce

            Malý průvod sestupuje s Kalvárie a na jejím úpatí nalezne hrob Josefa z Arimatie, vyhloubený do vápence hory.

            Vstoupí dovnitř s Ježíšovým tělem.

            Hrobku vidím takto: Je to místnost vyhloubená v kameni. Vypadá jako jeskyně, ale ve skutečnosti je učiněna lidskou rukou. Je zde vlastní pohřební místnost se svými úložnými otvory. Jsou to jakési zaoblené vyhloubeniny, které jsou prozatím všechny prázdné. Před touto pohřební místností je jakási předsíň. Uprostřed kamenný stůl k nabalzámování. To na něj položí Ježíšovo tělo v plátně.

            Vstoupí i Jan a Maria. Další osoby ne, protože tato přípravná místnost je malá a kdyby vstoupily další osoby, nebylo by zde k hnutí. Ostatní ženy jsou u dveří, či spíše otvoru, protože to v pravém slova smyslu dveře nejsou.

            Oba nosiči odhalí Ježíše.

            Zatímco v jednom rohu připravují na jakémsi podstavci při světle dvou pochodní obinadla a aromata, Maria se sklání nad svým Synem a pláče a opět ho osušuje závojem, který je dosud kolem Ježíšových boků. Tyto mateřské slzy jsou jediným omytím, které obdrželo Ježíšovo tělo, ale přestože jsou hojné, poslouží jen k povrchnímu a částečnému odstranění prachu, potu a krve s tohoto zmučeného těla.

            Maria neúnavně laská ledové údy. S ještě větší jemností, než kdyby se dotýkala novorozeněte, bere ubohé probodané ruce, svírá je ve svých, líbá prsty, narovnávaje, snaží se stáhnout rány, jako by je chtěla ošetřit, aby méně bolely, pokládá si tyto ruce, které už nemohou hladit, na tvář a úpí, úpí ve své strašlivé bolesti...

            Mihotavé světlo pochodní chvílemi osvětluje její tvář a já vidím, jak po jejích bledých tvářích strhaného obličeje stékají velké slzy. A slyším slova, všechna, zřetelně, i když jen tiše šeptá mezi rty, opravdový rozhovor mateřské duše s duší jejího Syna: „Ubohý Synu! Jaké rány! Jak jsi trpěl! Pohleď, co ti udělali! Jak jsi chladný, Synu! Tvé prsty jsou ledové a jak jsou nehybné! Jako by byly zlámány. Nikdy nebyly takové, ani v nejhlubším spánku dítěte, ani ztěžklé únavou řemeslníkovou... A jak jsou zmrzlé! Ubohé ruce! Dej je své Mamince, můj poklade, svatá lásko!

            Pohleď, jak jsou probodány. Ale podívej, Jane, jaká rána! Ó, ti krutí! Zde, zde, podej své Mamince tuto zraněnou ruku. Ošetřím ti ji. Ó, neublížím ti. Svými polibky a slzami, svým dechem a svou láskou ti ji zahřeji. Pohlaď mě, Synu! Ty jsi jako kus ledu, zatímco já jsem rozpálena horečkou. Má horečka opadne tvým chladem a tvůj chlad se ve styku s mou horečkou zmírní. Jediné pohlazení, Synu! Je to jen několik hodin, co mě nelaskáš, a mě to připadá jako staletí. Celé měsíce jsem byla bez tvého pohlazení, ale připadaly mi jako hodiny, protože jsem stále čekala na tvůj příchod a z každého dne jsem učinila hodinu a z každé hodiny minutu, abych si mohla říkat, že nejsi vzdálen několik měsíců, ale jen několik dnů, jen několik hodin. Proč je teď čas tak dlouhý? Ó, nelidské mučení! Protože jsi mrtev. Zabili tě. Už nejsi na zemi. Ať kamkoliv posílám svou duši, aby hledala tvou duši a objala tě a vlastnila a cítila, ať tě kdekoliv hledám v přívalu své lásky, nenalézám tě už. Zbývá mi z tebe jen tato studená mrtvola bez duše! Ó, duše mého Ježíše, ó, duše mého Krista, ó, duše mého Pána, kde jsi? Proč jste odňali duši mému Synu, vy kruté hyeny, spojené se Satanem? A proč jste mě neukřižovali s ním? Měli jste strach z druhého zločinu? (Její hlas stále sílí a je úpěnlivější.) Ale co to pro vás znamená, zabít ubohou ženu, když jste neváhali zabít Boha učinivšího se Tělem? Druhý zločin jste nespáchali? A není to bezectnější nechat Matku přežít svého usmrceného Syna?"

            Maria přitom pozvedá svůj hlas i hlavu, ale opět se skloní nad mrtvým obličejem a tiše říká jen jemu: „V hrobě, aspoň zde uvnitř bychom byli spolu, jako jsme spolu byli v agónii na kříži, a spolu i na cestě mimo život a v setkání se Životem. Ale nemohu-li tě na té cestě následovat, mohu aspoň zůstat zde a očekávat tě."

            Maria se vztyčí a silným hlasem řekne přítomným osobám: „Všichni se vzdalte. Já zůstanu. Zavřete mě zde s ním.

            Budu na něho čekat. Co říkáte? Že to není možné? Proč by to nebylo možné? Kdybych byla mrtva, nebyla bych zde, položena mu po boku? Budu po jeho boku, ale na kolenou. Byla jsem tam za jedné prosincové noci, když plakal, něžný a růžový. Budu tam teď za této noci světa, který už nemá svého Krista. Ó, opravdová noc! Světlo už není! Ó, ledová noc! Láska je mrtva! Co říkáš, Nikodéme? Že se nakazím? V jeho krvi není nákaza. Nenakazila jsem se, když jsem ho porodila..."

            Její hlas se stále pozvedá a nyní zvolá ze všech sil: „Odejděte. Já zůstanu. Vrátíte se za tři dny a my vyjdeme společně. Ó, opět spatřit svět, zavěšena do tvého rámě, můj Synu! Jak bude svět krásný ve světle tvého vzkříšeného úsměvu! Svět chvějící se pod krokem svého Pána! Země se otřásla, když smrt ti vyrvala duši a když z tvého srdce odešel tvůj duch. Ale nyní se bude chvět, ale ne už hrůzou a bolestí, ale libým chvěním..."

            Nikodém s Josefem přistoupí blíž a na jakousi sedačku, která je po druhé straně kamenné desky, postaví vázy, obinadla, čistý rubáš, nádobu s vodou a tampony z cupaniny.

            Maria to vidí a silným hlasem se ptá: „Co děláte? Co chcete? Nabalzámovat ho? Proč? Nechejte ho na kolenou jeho Matky. Podaří-li se mi ho zahřát, vzkřísí se dříve. Podaří-li se mi utěšit Otce i jeho z bohovražedné nenávisti, Otec odpustí dříve a on se dříve navrátí."

            Bolestná téměř blouzní.

            „Ne, nedám vám ho! Dala jsem ho jednou, jednou jsem ho dala světu, a svět ho nechtěl. Zabil ho, protože ho nechtěl. Ale teď už ho nedám! Co říkáte? Že ho milujete? Dobře. Ale proč jste ho nechránili? Měli jste ho za Mistra, ale ničemu jste se nenaučili. Není to snad pravda? Lžu snad? Ale což nevidíte, že nevěříte v jeho Zmrtvýchvstání? Věříte v ně? Ne. Proč jste tady a připravujete obinadla a aromata? Protože soudíte, že jde jen o ubohého mrtvého, dnes chladného, zítra rozloženého, a proto ho chcete nabalzámovat. Nechejte své pomády, kde jsou. Pojďte se klanět Spasiteli s čistým srdcem betlémských pastýřů. Pohleďte: spí, unaven odpočívá. Co ve svém životě zakusil únavy! Byl unaven stále víc a co teprve za těchto posledních hodin, a potom... Nyní odpočívá. Pro mne, jeho Maminku, je jen velkým unaveným dítětem, které spí. Jak bídné je jeho lůžko a pokoj! Ale jeho první kolébka nebyla o nic krásnější a jeho první příbytek o nic příjemnější. Pastýři uctívali Spasitele v jeho spánku Dítěte. Vy uctívejte Spasitele v jeho spánku Triumfátora nad Satanem. A pak jako pastýři běžte říci světu: Sláva Bohu! Hřích je mrtev! Satan je přemožen! Nechť je pokoj na Zemi, jako je na Nebi, mezi Bohem a člověkem!

            Připravte cestu k jeho návratu. Vysílám vás, Já, kterou Mateřství učinilo rituální kněžkou. Jděte. Řekla jsem, že nechci. Omyla jsem ho svými slzami, a to stačí. Ostatního není zapotřebí a nepředstavujte si, že to na něj dáte. Pro něho bude snadnější povstat, bude-li bez těchto zbytečných pohřebních obinadel. Proč se na mě tak díváš, Josefe?

            A proč ty, Nikodéme? To hrůza tohoto dne vás tak otupila? Ztratili jste paměť? Nerozpomínáte se? »Tomuto zlému a zkaženému pokolení, hledajícímu znamení, bude dáno jen znamení Jonášovo... Takto Syn člověka zůstane po tři dny a tři noci v srdci Země«. Nevzpomínáte si? »Syn člověka bude vydán do rukou lidí, kteří ho zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých«. Nevzpomínáte si? »Zbořte tento Chrám pravého Boha a ve třech dnech ho obnovím«.