FRANZ WERFEL

Píseň o Bernadettě

Román

Nakladatelství Vyšehrad 1948

OSOBNÍ PŘEDMLUVA

Po zhroucení Francie, v posledních dnech června roku 1940, na útěku před našimi úhlavními nepřáteli jsme se octli na jihu země, v Lurdech. Doufali jsme, žena i já, že budeme moci uniknout ještě zavčas přes španělské hranice do Portugalska. Protože nám však všichni konsulové jednomyslně odepřeli potřebná visa, nezbylo nám, než abychom téže noci, kdy německá vojska obsadila pohraniční město Henday, uprchli za velikých obtíží do vnitrozemí Francie. Pyrenejské departementy proměnily se ve fantastické tábořiště chaosu. Miliony tohoto zvláštního stěhování národů bloudily po silnicích a ucpávaly města a vesnice: Francouzi, Belgičané, Holanďané, Poláci, Češi, Rakušané, vystěhovalí Němci a mezi nimi vojáci poražených armád. Jenom s námahou bylo možno utišit hlad. Nocleh nebylo možno vůbec dostat. Kdo ukořistil vycpanou židli, aby přečkal noc, tomu se závidělo. V nekonečných řadách stála auta uprchlíků, naložená nábytkem, žíněnkami, postelemi, neboť už nebylo pohonných látek. V Pau jsme se od rodiny tamějších usedlíků dozvěděli, že Lurdy jsou jediné místo, kde by se snad dal při troše štěstí ještě najít nocleh. A protože proslulé město bylo vzdálené pouhých třicet kilometrů, radili nám, abychom to zkusili a zaklepali na jeho brány. Rady jsme uposlechli a našli konečně útulek. Tak měProzřetelnost přivedla do Lurd, o jejichž zázračné historii jsem až dosud měl znalosti jen velmi povrchní. Skrývali jsme se v tomto pyrenejském městě několik neděl.

Byl to čas plný hrůzy. Britský rozhlas oznámil, že mě nacisté zavraždili. Nepochyboval jsem, že by to tím způsobem se mnou skončilo, kdybych byl padl do rukou nepřítele. Jeden z článků příměří kladl podmínku, že Francie vydá nacistům určité civilisty. Kdo jiní mohli být tito civilisté než lidé, kteří bojovali proti nacistickému modernímu moru od jeho skromných počátků. V očích svých přátel jsem četl totéž přesvědčení, i když se měpokoušeli slovy uklidnit. Někteří ze zasvěcenců předstírali, že znají počet těch, kteří mají byt zajati a že znají také jejich jména. V takových chvílích hranice mezi skutečnosti a pověstmi padají. Nejhouževnatěji šířené zprávy mluvily stále a stále o dobyvatelově okupaci Pyrenejí. Den co den jsem vstával, nevěda, jsem-li ještě svobodnýmčlověkem nebo vězněm, odsouzeným k smrti.

Byl to, opakuji, čas plný hrůzy. Byl to však zároveň čas na výsost významný pro mne, neboť jsem poznal zázračnou historii děvčátka Bernadetty Soubirousové a zázračné skutky lurdských uzdravení. Jednoho dne jsem složil ve veliké tísni slib: Budu-li vyveden z tohoto zoufalého postavení a bude-li mi popřáno, abych dostihl záchranného pobřeží Afriky – slíbil jsem – pak především, před jakoukoliv jinou prací, pokud na to mé schopnosti stačí, zapěji píseň o Bernadettě.

Tato kniha je splněním slibu. Epický zpěv se může v naší epoše odít pouze formou románovou. „Píseňo Bernadettě" je román, nikoliv však fikce. Nedůvěřivý čtenář se zeptá tváří v tvář událostem zde předváděným jistě větším právem než u jiných dějinných eposů: „Co je pravda? Co je vymyšleno?" Odpovídám: Všechny paměti hodné události, jež jsou obsahem této knihy, udály se ve skutečnosti. A protože od jejich počátku neuplynulo víc než osmdesát let, odehrávají se v nejjasnějším světle historie a jejich pravdivost je utužena přáteli, nepřáteli a chladnými pozorovateli ve věrných svědectvích. Mé vypravování na této pravdě nic nemění. Použil jsem práva básnické svobody jenom tam, kde umělecké dílo vyžadovalo určitého chronologického zhuštění a kde šlo o to, vykřesat z látky jiskru života.

Odvážil jsem se zazpívat píseň o Bernadettě, třebaže nejsem katolík, nýbrž žid. Odvahu k tomuto činu mi dal slib mnohem starší a neuvědomělejší. Již za dnů, kdy jsem psával první verše, přísahal jsem sám sobě, že budu svou prací vždy a všude oslavovat Božské tajemství a svatost u lidí, bez zřetele k době, která se s posměchem, zlobou a lhostejností odvrací od těchto posledních hodnot našeho života.

Los Angeles, v máji 1941. Franz Werfel

OBSAH   

OSOBNÍ PŘEDMLUVA

OBSAH

Řada první 11. ÚNORA 1858

Kapitola první V „ŽALÁŘI“

Kapitola druhá  MASSABIELLE, MÍSTO VYKŘIČENÉ

Kapitola třetí  BERNADETTA NEVÍ, CO JE TO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Kapitola čtvrtá KAVÁRNA POKROK

Kapitola pátá NENÍ ROŠTÍ

Kapitola šestá ZLOBNÉ A BOLESTNÉ VYTÍ  GAVY

Kapitola sedmá PANÍ

Kapitola osmá JAK JE TEN SVĚT CIZÍ

Kapitola devátá PANÍ SOUBIROUSOVÁ JE BEZ SEBE

Kapitola desátá BERNADETTA NESMÍ SNÍT

Řada druhá BUĎTE TAK LASKAVA!

Kapitola jedenáctá KÁMEN DOPADNE

Kapitola dvanáctá PRVNÍ SLOVA

Kapitola třináctá POSLOVÉ VĚDY

Kapitola čtrnáctá TAJNÁ PORADA, KTERÁ JEST PŘERUŠENA

Kapitola patnáctá VYPOVĚZENÍ VÁLKY

Kapitola šestnáctá PANÍ A ČETNÍCI

Kapitola sedmnáctá J. B. ESTRADE SE VRACÍ OD JESKYNĚ

Kapitola osmnáctá DĚKAN PEYRAMALE ŽÁDÁ ZÁZRAK S RŮŽÍ

Kapitola devatenáctá MÍSTO ZÁZRAKU POHORŠENÍ

Kapitola dvacátá  BLÝSKAVICE

Řada třetí PRAMEN

Kapitola dvacátá první NAZÍTŘÍ PO POHORŠENÍ

Kapitola dvacátá druhá  VÝMĚNA RŮŽENCŮ, ČILI: ONA MĚ MILUJE

Kapitola dvacátá třetí  LOUISDOR A POLÍČEK

Kapitola dvacátá čtvrtá DÍTĚ BOUHOUHORTSOVO

Kapitola dvacátá pátá ZAHRÁVÁŠ SI S OHNĚM, Ó BERNADETTO!

Kapitola dvacátá šestá DOHŘMÍVÁNÍ, NEBOLI OPIČENÍ ZÁZRAKU

Kapitola dvacátá sedmá OHEŇ ZAHRÁVÁ S TEBOU, Ó BERNADETTO!

Kapitola dvacátá osmá PURKMISTR SE ODVÁŽÍ STÁTNICKÉHO ČINU

Kapitola dvacátá devátá BISKUP ODHALUJE NÁSLEDKY

Kapitola třicátá  ROZLOUČENÍ ZE VŠECH POSLEDNÍ

Řada čtvrtá STÍNY MILOSTI

Kapitola třicátá první SESTRA TEREZIE OPOUŠTÍ MĚSTO

Kapitola třicátá druhá  PSYCHIATR ZASAHUJE DO BOJE

Kapitola třicátá třetí DIGITUS DEI, ČILI BISKUP POSKYTUJE PANÍ PŘÍLEŽITOST

Kapitola třicátá čtvrtá JEDNA ANALYSA A DVĚ URÁŽKY VELIČENSTVA

Kapitola třicátá pátá PANÍ PŘEMÁHÁ CÍSAŘE

Kapitola třicátá šestá BERNADETTA MEZI MOUDRÝMI

Kapitola třicátá sedmá POSLEDNÍ POKUŠENÍ

Kapitola třicátá osmá BÍLÁ RŮŽE

Kapitola třicátá devátá NOVICMISTRYNĚ

Kapitola čtyřicátá JEŠTĚ NEPŘIŠLA MÁ CHVÍLE

Řada pátá ZÁSLUHA UTRPENÍ

Kapitola čtyřicátá první RUCE VÍLY

Kapitola čtyřicátá druhá  MNOHO NÁVŠTĚV NAJEDNOU

Kapitola čtyřicátá třetí  ZNAMENÍ

Kapitola čtyřicátá čtvrtá NE, PRO MNE PRAMEN NETEČE…

Kapitola čtyřicátá pátá ĎÁBEL DOTÍRÁ NA BERNADETTU

Kapitola čtyřicátá šestá PEKLO TĚLA

Kapitola čtyřicátá sedmá LURDSKÝ BLESK

Kapitola čtyřicátá osmá NEMILOVAL JSEM

Kapitola čtyřicátá devátá MILUJI

Kapitola padesátá PADESÁTÝ ZDRÁVAS

OSOBY ROMÁNU

Řada první 11. ÚNORA 1858

Kapitola první
V „ŽALÁŘI“

František Soubirous vstává. Je přesně šest hodin a ještě tma. Už dávno nemá své stříbrné hodinky, svatební dar moudré švagrové Bernardy Casterotové. Potvrzení, vystavené na ně a na několik jiných hubených pokladůměstskou zastavárnou, propadlo již loni na podzim. Soubirous ví, že je přesně šest, třebaže zvony farního kostela u svatého Petra ještě na ranní nezvonily. Chudí lidé mají čas v nervech. Vědí i bez ciferníků a zvonů, kolik je hodin. Chudí lidé se vždycky bojí, že přijdou pozdě.

Soubirous sáhne po dřevácích, podrží je však v ruce, aby nehřmotil. Stojí bos na ledové kamenné podlaze a naslouchá mnohotvárnému oddechování spící rodiny, podivné hudbě, která mu skličuje srdce. Šest lidí je v místnosti. On a Luisa si ponechali, děj se co děj, dobrou svatební postel, tohoto svědka nadějného začátku. Avšak obě nedospělé dcerky, Bernadetta a Marie, musí spát na velmi tvrdém lůžku. A oba nejmladší, Jana Marii a Justina uložila matka na slamník, který se ráno co ráno odklízí.

František Soubirous, který se stále ještě nehýbe s místa, vrhne pohled na studený sporák. Nejsou to vlastněkamna, nýbrž hrubé ohniště, které zimprovisoval majitel tohoto nádherného bytu, kameník André Sajou, pro své nájemníky. Pod popelem doutná a praská ještě několik čerstvých větví, jež byly příliš vlhké, aby shořely. Chvílemi šlehne bledá zář, ale nemá síly zbytek ohně rozdmýchat. František obrací pohled k oknům, za nimiž počíná šednout ráno. Hluboký pocit rozladěnosti mění se v zlostnou hořkost. Soubirous je zvláštní člověk. Víc než bídná jizba popouzejí ho obě zamřížovaná okna, jedno větší, druhé menší, dvě podle šilhající oči, hledící na úzký špinavý dvůr vězení, kde páchne smetiště celé čtvrti. Konec konců nebyl přec Soubirous ani vandrákem ani hadrářem, nýbrž svobodným a pravoplatným mlynářem, majitelem mlýna, zkrátka čímsi takovým, čím je Monsieur de Lafite, vlastník velké pily.

Za svůj první mlýn Boly pod Pevnosti se široko daleko nemusel stydět. A mlýn Escobé v Arcizacles-Angles taky nebyl špatný. Starý Bandeau – mu sice nedělal zrovna čest, ale byl to přece jen mlýn. Je snad on, dobrý mlynář Soubirous, vinen tím, že potok Lapaca, pohánějící mlýnská kola, je už léta vyschlý, že ceny obilí stoupají a že vzrůstá nezaměstnanost? Tím je vinen Pánbůh, císař, prefekt nebo čert ví kdo – ale nikoliv on, řádný člověk František Soubirous, i když si rád občas dá v hospodě skleničku a zamíchá karty Leč vinen nevinen, teď se bydlí v „Cachotu“, česky v „Žaláři“. „Žalář“ v ulici Malých příkopů není vůbec obytný dům, je to bývalá věznice. Zdi se potí vlhkem. Ve škvírách sedí houba. Všechno dřevo se bortí, chléb rychle plesniví. V létě je tu k udušení, v zimě lidé mrznou. Proto před lety nařídil lurdský starosta Lacadé „Žalář“ zrušit a tuláky a zločince zavírat do budovy baousské brány, a to výslovně pro lepší zdravotní poměry. Pro rodinu Soubirousovu jsou však zdravotní poměry v bývalém vězení dobré dost. Je to znát, myslí si bývalý mlynář, Bernadetta zase celou noc prochrčela a prosípala. V té chvíli začne Soubirous sebe samého tak ukrutně litovat, že je pevně rozhodnut zalézt zpátky do postele a spát dál.

K této zbabělé kapitulaci nedojde jen proto, že mezitím vstala matka Soubirousová. Je to žena pětatřicetiletá až šestatřicetiletá, vypadá však na padesát. Ihned se počne starat o oheň, plaší jiskry z popela, shrnuje kouřící slámu, třísky a několik suchých větví navrch a posléze zavěsí nad čerstvý oheň měděný kotlík s vodou. Soubirous velkolepě pozoruje mlčenlivou činnost ženinu. Sám rovněž mlčí. Zas začíná jeden den, den se svými břemeny a zklamáními. Den, jako byl ten včerejší a jaký bude i zítřejší. Teď zvoní plechové zvony farního kostela. Dnu neujdeš.

František Soubirous má pouze jedinou touhu: povzbudit sklenkou kořalky vyprahlý žaludek. Ale matka Soubirousová chová láhev bylinného čerta pod uzávěrou a Soubirous není s to vyřknout své vášnivé přání, neboť bylinný čert je bodem sváru mezi manžely. Váhá ještě chvilku, poté vklouzne do dřeváků:

„Tak já jdu, Luiso,“ bručí tlumeně.
„Máš něco určitého v plánu, Soubirousi?“ ptá se žena.
„Nabízeli mi leccos,“ prohodí muž nejasně.
Je to jejich obvyklý denní rozhovor. Důstojnost nedovolí Soubirousovi přiznat sobě samému a ženě pravdu v celé její ubohosti. Žena udělá nadějný krok od ohniště.
„U Lafita snad? Na pile?“

„Kdežpak u Lafita,“ posmívá se František. „Kdopak myslí na Lafita? Ale promluvím s Maisongrossem a s Cazenavem, s poštmistrem, víš…“
„Maisongrosse, Cazenave…“ Žena zklamaně opakuje jména a pracuje dál. Soubirous si nasadí baskickoučepici. Jeho pohyby jsou pomalé a nejisté. Náhle se žena obrátí:
„Přemýšlela jsem o tom, Soubirousi. Měli bychom dát Bernadettu odsud pryč.“
„Co to znamená – dát pryč?“
Soubirous právě odstrčil těžkou závoru na dveřích. Jsou to dveře věznice. Kdykoliv je otvírá, vzpomene si na nejhorší dobu svého života, na loňské čtyři neděle, které byl – nevinný – nucen strávit ve vyšetřovací vazbě. Ruka mu klesne. Zaslechne ženin šepot:
„K tetě Bernardě jsem myslila. Anebo ještě lépe na venkov do Bartrés. Laquésová by si ji jistě zase vzala. Byla by na čerstvém vzduchu, měla by tam kozí mléko, med a pšeničný chléb. Má venkov ráda a ta troška práce by jí neuškodila…“
František Soubirous cítí, jak se ho znovu zmocňuje hořkost. Ačkoliv dobré důvody Luisiny uznává, vzplane. Potrpí si na velká slova a na velká gesta. Část rodiny Soubirousovy pochází prý ze Španěl.
„Jsem tedy žebrák,“ skřípe zuby. „Mé děti hladovějí. K cizím lidem je musím…“
„Měl bys mít rozum, Soubirousi,“ přeruší ho žena, protože mluvil příliš hlasitě. Hledí na něho, jak tu stojí, zoufalý, důstojný, bez vůle. Vyjme ze skříně láhev a nalije mu skleničku.
„To není špatný nápad,“ řekne muž přihlouple a obrátí do sebe kalíšek kořalky. Duše mu křičí po druhé skleničce. Ovládne se však a jde. V posteli, kde spí obě sestry, leží starší Bernadetta a její tiché tmavé oči jsou široce otevřeny.

Kapitola druhá
MASSABIELLE, MÍSTO VYKŘIČENÉ

Rue des Petites Fossées, ulička Malých příkopů, je jedna z úzkých ulic, jež obklopují hradní skálu Lurd. Stoupá klikatě do kopce, dřív než vyústí na městské náměstí Marcadale. Rozednilo se. Přesto však je vidět jen na několik kroků. Nebe visí nízko. Clona z deště a hrubých sněhových vloček šlehá Soubirousovi do obličeje. Svět je prázdný a tupý. Jenom trubky dragounské švadrony na zámku a v nemourských kasárnách přerušují pustotu svými jitřními střídavými signály. Přestože dole v údolí řeky sníh ležet nezůstává, ledový chlad v podivných poryvech proniká až do kostí. Je to dech Pyrenejí, číhajících tam za mraky, řezavé poselství shluklých křišťálových temen, od Pic du Midi až k strašlivému démonu Vignemal, strmících mezi Francií a Španělskem.

Soubirousovy ruce jsou červené a ztuhlé, neholené tváře mokré, oči ho pálí. Přesto postává dlouhou dobu nerozhodně před Maisongrossovým pekařským krámem, než vejde. Ví, že je to marné. Loni v masopustě ho Maisongrosse tu a tam zaměstnal. V masopustě pořádají bratrstva a cechy slavnosti. To se na příklad pořádá veliký ples krejčích a krejčových, kteří uctívají svatou Lucii. Ples bývá v hotelu na poště a firma Maisongrosse dodává k němu veškeré pečivo, od chlebů až po jemné krémové dorty a koblihy. Při té příležitosti si loni Soubirous vydělal značnou částku, sto sous, a ještě přinesl dětem domů kornout cukrovinek.

Soubirous si dodá odvahy. Vejde do krámu. Mateřská vůně teplého chleba ho obestře a omámí. Je mu až do pláče. Uprostřed místnosti stojí tlustý pekař s bílou zástěrou kolem mohutného břicha a komanduje dva tovaryše, kteří vytahují celí zpocení z pece černé plechy s čerstvými chleby.

„Mohl bych vám být dnes něčím nápomocen, pane Maisongrosse?“ zeptá se zlehka Soubirous. Jeho ruka přitom hmátne do jednoho z otevřených pytlů a propouští s rozkoší pšeničnou mouku mezi zkušenými mlynářskými prsty. Tlusťoch ho neuzná za hodna pohledu. Má volatý hlas:

„Co je dnes, mon vieux?“ zavrčí.
„Čtvrtek, vašnosti…“
„A kolik dnů máme ještě do Popeleční středy?“ pátrá Maisongrosse dál jako prohnaný učitel. „Ještě šest, pane,“ váhá mlynář.
„Tak vidíte,“ triumfuje tlouštík, jako by vyhrál sázku. „Za pouhých šest dní se ten celý všivý karneval skončí.

A spolky u mne už beztak neobjednávají, dodává jim Rousy. Staré dobré časy jsou ty tam! Chodí se k cukráři, ne k pekaři. Když je to takové v masopustě, snadno si vypočítáte, co přinese půst. Ještě dnes vyhodím jednoho z těchto darebů…“

František Soubirous uvažuje, má-li pekaře jednoduše poprosit o bochník chleba. Dlouho polyká slova. Nenachází odvahu. Ani k žebrotě se nehodím, bleskne mu hlavou. Popošine si čepici jako nespokojený zákazník a opustí krám.

Chce-li se dostat k poště, stačí, aby přešel náměstí. Cazenave už stojí v nejvlastnější osobě uprostřed svých kočárů a povozů na prostranném dvoře. Jako bývalý sergeant od zásobovací služby v Pau je zvyklý časně vstávat. Už je tomu dávno, co sloužil – to panoval ještě tlustý měšťácký král. Cazenave neslyší nerad, když ho někdo dodatečně povýší na důstojníka a oslovuje ho tak.

V kteroukoliv denní dobu nosí vysoké vyleštěné boty a jezdecký bičík, kterým marciálně zpracovává kůži holínek. Z naběhlého fialového obličeje trčí šroubovitě nakroucený, uzlovitý císařský knír, pečlivě nabarvený na černo. Tento knír svědčí o tom, že Cazenave je přesvědčeným bonapartistou, čímž on rozumí politické smýšlení, v němž se „La France“ a „Gloire“ rýmuje s „Progrès“. Od té doby, co vystavěli železniční linku z Toulouse přes Tarbes a Pau do Biarritzu – císař a zejména císařovna Eugenie pobývají často v Biarritzu – jdou obchody lurdského poštmistra ještě skvěleji než dřív. Každý cestovatel ze záliby, jakož i každý lázeňský host, chystající se navštívit pyrenejské lázně, je nucen učinit u Cazenava zastávku. Cazenave je pánem nade všemi „příležitostmi“, jež dovážejí levně nebo draze, pohodlně i nepohodlně cestující, potřebné zotavení, do Argelles, Cauterets, Gavarnie a Luchonu. Nyní ovšem máme do sezóny ještě daleko. Jakými pravidly by se sezóna dala prodloužit a cizinecký ruch pozdvihnout, – to jest nevyčerpatelnou látkou rozhovorů mezi Cazenavem a ctižádostivým lurdským starostou, panem Adolfem Lacadém.

Soubirous sloužil za mlada asi čtrnáct dní u vojska, déle si ho tam neponechali. I naznačí, pokud to umí, vojenské držení a předstupuje před Cazenava:
„Dobré jitro, pane poštmistře! Měl byste pro mne nějakou menší práci?“
Cazenave nafoukne tváře a odfrkne si s nelibostí: „Ach, tys tu zas, Soubirousi? Sapristi! Cožpak se nikdy se sebou nevyrovnáš? Člověk musí stát na svém místě. Zadarmo nikdo nic nedostane…“
„Bůh to se mnou nemyslí dobře, pane… Drahná léta už nemám štěstí…“
„Naše štěstí pochází snad od Boha, neštěstím si však jsme vinni sami, příteli…“
Jezdecký bičík hvízdavě dotvrzuje tuto zásadu. Soubirous klopí oči:
„Mé děti jistě nemohou za své neštěstí.“ Poštmistr dává pacholkovi jakýsi rozkaz. Soubirous se vzchopí ještě jednou:
„Snad by se přece něco našlo… mon capitaine…“ Cazenave je v ten ráz blahovolnější:
„Starému vojákovi vždycky rád pomohu… Ale dnes opravdu nic nemám…“
Je zřetelně vidět, jak mlynářovo tělo ztěžklo. Zvolna se obrací k odchodu. Vtom ho Cazenave zavolá:„Počkej, kamaráde! Dvacet sous by sis mohl přece jen vydělat. Matka představená si přeje, abychom z nemocnice odvezli všeliký neřád a za městem jej spálili: obvazy, cupaninu po operacích, prádlo nakažlivých pacientů jiné takové krámy. Chceš-li, zapřáhni hnědku do malého žebřiňáku… Dvacet sous!“„Nemohl byste dát třicet, kapitáne?“
Na to Cazenave již neodpoví.
Soubirous jde splnit rozkaz. Zapřáhne hnědku, nejhorší herku z pošty, do malého žebřiňáku. Povoz kodrcá k nemocnici, která je pod správou neverských klášterních sester svatého Gildarda, týchž, co vyučují také ve škole. Vrátný v nemocnici má už přichystané tři bedny toho neřádu. Těžké nejsou, páchnou však jako mor bídou vší tělesnosti. Oba muži je naloží na vůz.
„Dej pozor, Soubirousi,“ varuje vrátný, lékařský odborník. „Je v nich satan infekce. Vyvez je hodně daleko, až do Massabielle, tam je spal a popel vhoď do vody!“
Déšť a metelice ustaly. Vůz drnčí po špatném dláždění. Nemocnice neverských sester leží u severního vchodu do města, tam, kde se křižují státní silnice z Pau a Tarbes. Soubirous musí za ustavičného brždění sjet s fůrou dolů příkrou Rue Basse, chce-li opustit Lurdy západní branou baousskou. Když mine starý římský most, Pont Vieux, uvolní se konečně jeho strnulá ruka. Lhostejně nechává hnědku klusat vozovou cestou, jež vede podél řeky. Gava se v tom místě prudce zatáčí. Prastará horská bystřina hučí tu tisícerými nakvašenými hlasy, jako by byla přetížena a dopálena tímto téměř pravoúhlým obratem. Obrovské žulové balvany tarasí se všude do cesty zlostnému běhu vod. Soubirous řeku neposlouchá. Poštmistr neřekl ne, zcela určitě mi tedy těch třicet sous dá. Koupím čtyři bochníky chleba, to bude osm sous, ne však u Maisongrosse, na mou duši ne u Maisongrosse! Dále koupím půl libry ovčího sýra, je výživný – to bude s chlebem dohromady dělat čtrnáct sous. K tomu dva litry vína – pár kostek cukru, aby měly děti něco sladkého a posilujícího do vína… to je čtyřiadvacet sous… Ale ne… nejlépe bude, když dám všech třicet sous Luise. Ať je rozdělí. Alespoň nemusím nic rozpočítávat. Ani vindru si nenechám. To svatosvatě slibuji…
Nicméně i přes vyhlídku na těch třicet sous – nečekaný dar z nebe – je Soubirousovi u srdce čím dál tíž a tupěji. Svůj hlad pociťuje jako jakousi nevolnost, která se ohavně stupňuje zápachem z bědného nákladu ve voze. Cesta vede okolo usedlosti pana de Lafite, pohádkově bohatého muže z Lurd, který kdysi, než ho čarovné štěstí vyneslo do závratné výše, začínal tak jako Soubirous, jako prostý mlynář. Rozsáhlý pozemek leží na tak zvaném ostrově Chalet, utvořeném kolenem řeky Gavy a potokem Savy, který se vlévá několik kroků za massabielleskou skálou do řeky. Usedlost se skládá z panského sídla ve slohu Jindřicha IV. S četnými věžičkami a výklenky, z parku, z širých ploch luk a imposantní pily. V Lurdech říkají této mlýnské pile uctivě „továrna“. Je stavěna do široka; nádherná přehrada shromažďuje síly útlého mlýnského potoka k netušeným výkonům. Kromění leží ještě na potoku jeden malý, starý mlýn. Soubirous jej této chvíle s kozlíku vidí. Náleží Antonínu Nicolauovi a jeho matce. Soubirous závidí Nicolauovi stokrát víc než panu de Lafite s jeho zámkem, továrnou a ekvipážemi. Věci příliš velké nevzbuzují závist. S Nicolauem se však Soubirous může měřit. Je snad horší než Nicolau? Pravděpodobně ne – spíš lepší. Buď jak buď, je starší a zkušenější. Leč nevyzpytatelná nebesa to už jednou tak zařídila, že lepší jsou na suchu, zatím co horším je dopřáno s prahu mlýna Savy klidně přihlížet, jak se točí a točí lopaty mlýnských kol. Soubirous pošvihne koně po vyhublém zadku, až herka poskočí a dá se do klusu. Cesta se ztrácí v rezavé trávě vřesoviště. Krásné stříbrné topoly páně Lafitovy jsou daleko za zády. Ostrov Chalet je čím dál pustší. Jenom zimostráz a několik lísek tam roste. Obě čáry olšových křovisek, vroubících s pravé strany řeku Gavu a s levé strany potok Savy, běží si vstříc:
Na levém břehu dvou vodních toků se zdvíhá skalnaté návrší Montagne des Espélugues. Je to bezvýznamný, zcela nízký hřbet, tato „sluj“ čili „Díra“. Chceme-li se vyjádřit ušlechtile, můžeme ji také nazvat „Jeskynní horou“. Do její skály je vylámáno totiž několik jeskyň. Největší z nich, jeskyni Massabielle, má teď Soubirous zrovna před očima. Je to asi dvacet kroků široká a dvanáct kroků dlouhá díra ve vápencové stěně, ne nepodobná peci. holá, vlhká, zaplněná kamením z Gavy, jejíž sebemenší rozvodnění ji zatopí, a neskýtá pohled věru příjemný. Mezi kamením roste trochu kapradí a podbělu. Jeden jediný, hubeňoučký trnitý keř vine se asi do poloviční výšky jeskyně. Je to planá růže, která objímá oválový nebo obloukově lomený výřez, jakousi úzkou branku, vedoucí do kamenné vedlejší jeskynní komůrky. Skoro bys řekl, že tuto branku nebo gotické okno vtesala v neznámých dobách do jeskyně čísi primitivní lidská ruka, Jeskyně Massabielle není příliš oblíbena u lidí z Lurd a u sedláků sousedních vsí z údolí Batsuguére. Staré ženy umějí o ní vypravovat všelijaké hrůzostrašné historky. A kdykoliv tam rybáři, pastevci a osoby, sbírající roští v blízkém lesíku Saillet, hledají útočiště před bouří, neopominou se pokřižovat.
František Soubirous není baba, nýbrž životem zkoušený muž, na něhož strašidelné historky tuze nepůsobí. Zastavuje na ostrohu mezi Gavou a Savy. Slézá s kozlíku a uvažuje, kde a jak by se zhostil co nejrychleji svého úkolu. Snad aby projel s vozem mělkým potokem a spálil nemocniční neřád v jeskyni, kde by rychleji shořel než venku na vzduchu? Soubirous váhá. Starý, ztrouchnivělý vůz by se mohl o špičaté kameny v potoce pochroumat.
František není muž rychlého rozhodování. Škrabe se na hlavě. Vtom dolehne k jeho uším temné chrochtání, v kterém se mísí drsné zvuky. To je Leyrisse, pasák prasat…
Běží ku břehu a jeho černé svině se mezitím válejí v malém močálu mezi obecním lesíkem a Massabielle. I Leyrisse je muž od Boha bitý. Soubirous jím nemálo pohrdá. Za prvé je Leyrisse blázen, za druhé má vlčí chřtán; když mluví, štěká a vyje; a do třetice všeho: hlídá vepře z celého kraje, což považuje vyučený mlynář Soubirous takřka za nejnižší povolání na světě. Leyrisse je malý, sporý chlapík s nadměrně velikou zrzavou hlavou na volatém krku. Jeho postava je od hlavy k patě zabalena do kožišin; podobá se pevně svázanému balíku. (Ředitel školy Clarens je toho mínění, že pyrenejský pračlověk vypadal asi jako Leyrisse.) Gestikuluje vzrušeně směrem k Soubirousovi. Tento pasák vepřů je ustavičně vzrušený jako všichni nešťastníci, kteří se pro poruchu řeči jen těžce dorozumívají. Mlynář ho kývnutím hlavy volá k sobě. Leyrisse se brodí velikými kroky přes potok, jako by v něm ani vody nebylo. Jeho chundelatý pes ho následuje, vzrušen neméně než jeho pán.
„Hej, Leyrissi,“ volá Soubirous, „nechtěl bys mi pomoci?“
Leyrisse je dobromyslný tvor a největší jeho ctižádostí je osvědčit kde a jak se dá osobní užitečnost a životní zdatnost. Silnýma rukama sundává s vozu bedny a odnáší je, jak mu Soubirous poroučí, k nejzazšímu výběžku ostrohu. Tam vysype jejich obsah na zem. Ve chvilence se tam tyčí smrdutá pyramida zakrvavené vaty, ohnisaných obvazů, špinavých kusů plátna. Mlynář, zvyklý na nejčistotnější práci a podléhající snadno hnusu, zapaluje si dýmku, aby zaplašil nepříjemné aroma. Domnívá se, že rozeznal mezi neřádem neslýchané věci, na příklad uříznutý lidský prst. Rychle hází Leyrisseovi balíček sirek, aby hromadu zapálil. Ochladilo se nesmírně. Je bezvětří. Tráva, lehce se vzněcující, okamžitě vzplane. Pasák a pes mají radost, tančí okolo této podivné oběti, jejíž kouř, přijímaný nebem příznivě, stoupá vzhůru rovně jako svíce.
Soubirous usedl na kámen, mlčí a dívá se. Pasák dobrotisko usedá po chvilce také k němu. Vytáhne z kabely černý chléb a kus slaniny. Od obojího odřízne dvě stejné porce. Se štěkavou laskavostí nabízí jeden díl Soubirousovi. Ten sáhne lačně po kořeněném jídle, prvním jídle od rána. Hned se však opanuje a začne zvolna a zamyšleně žvýkat, jak se sluší a patří na počestného majitele mlýna, který tak vysoko převyšuje pasáka prasat a obecního blbce. S očima strnule upřenýma na oheň, bleskurychle požírající svou potravu, zamumlá:
„Kdyby byla lopata…“
Sotva zaslechne ochotný Leyrisse slovo lopata, vyskočí, proběhne potokem, jako by v něm vody nebylo, a přinese z jeskyně dva rýče. Asi si je tam nechali dělníci, kteří stavějí zeď proti záplavám Gavy. Mezitím strávil oheň ony odporné pozůstatky tělesných muk. Oběma mužům nedá příliš mnoho práce odhrabat hromadu popela a všechny zuhelnatělé zbytky do Gavy, která ihned odnáší s cholerickým temperamentem i tento dar k řece Adoar a jejím prostřednictvím do oceánu.
Je ještě daleko do jedenácti, když František Soubirous stane před Cazenavem, tentokráte už nikoli s hladovým žaludkem a s beznadějnou duší.
„Rozkaz jsem splnil, kapitáne!“
Po delším handrkování a několikerém, pokaždé řízněji vysloveném „kapitáne“, drží konečně v ruce pětadvacet sous. Na rohu Rue des Petites Fossées je Soubirous stále ještě odhodlán odevzdat celou částku Luise. Ale již před krčmou otce Baboua zaskočí ho pokušitel, jemuž, pamětliv námahy dnešního dopoledne, František klade jen ochablý odpor. Dvacet sous, kulatý stříbrňák, byla stanovená odměna za jeho práci. Těch pět velikých měděných mincí je nadhodnota. Kde stojí psáno, že si dobrý otec rodiny, plahočící se jako málokdo jiný v zimním chladu pro své drahé, nesmí těch bídných, hříšných pět sous užít pro sebe? Otec Babou nežádá za osminku svého vlastnoručně páleného „bylinného čerta“ víc než dva sous. Soubirousovi se to zdá velmi levné. Nezdrží se však u otce Baboua déle než je třeba k vypití jedné osminky.
V Cachotu ho uvítá libá vůně. Zaplať Pánbůh, dnes není k obědu žádný „milloc“, žádná kukuřičná kaše! Maminka připravuje cibulovou polévku. Na ženské nevyzraješ, myslí si Soubirous. Vždycky něco seženou. Bůh ví, jak to dělají! Snad jim pomáhá růženec, který s sebou nosí ustavičně v kapse zástěry. Soubirous okolkuje napřed hezky dlouho po světnici, nežli ženě klidně – jako by to byla jen nepatrná záloha na louisdory, které očekává zítra – odevzdá svůj stříbrňák.
„Jsi chlapík, Soubirousi,“ řekne Luisa ne bez uznalého soucitu a muž je najednou rovněž přesvědčen, že se pro dnešek se životem dost slušně vyrovnal. Žena před něho postaví talíř cibulové polévky. František ji lžící míchá a tváří se přitom zamyšleně a přísně, jak je jeho zvykem. Luisa hledí na něho a vzdychá.
„Kde jsou děti?“ zeptá se Soubirous, jakmile dojedl.
„Děvčata přijdou co nevidět ze školy a Justin a Jan si venku hrají…“
„Hoši by si neměli hrát na ulici,“ podotýká bývalý mlynář se stavovskou výčitkou. Ale když se Luisa nepouští do debaty o tomto bodu cti, povstane Soubirous od stolu, zívne si, vzdychne, protáhne se, narovná se:
„To jsem dnes promrzl! Myslím, že udělám nejlíp, když si půjdu lehnout. Však jsem si to zasloužil.“Soubirousová odhrne přikrývku. František vyzuje dřeváky, vrhne se na postel a přetáhne si pokrývku až na nos. I když je člověk chudý jako myš a osudem nespravedlivě pronásledován, občas mu život náramně chutná, zejména po vykonané práci. Soubirous má pocit nasycenosti, vzrůstajícího tepla a je zcela spokojen se sebou samým, – a to ho rychle převádí do spánku.

Kapitola třetí
BERNADETTA NEVÍ, CO JE TO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Za katedrou sedí ctihodná sestra Marie Terezie Vauzousová, jedna z neverských řeholnic, přikázaných do lurdské nemocnice a na dívčí školu k ní připojenou. Soeur Marie Théréze je ještě mladá a mohli bychom ji považovat za krásnou, kdyby neměla tak úzké rty a oči tak zapadlé. Bledost jemně utvářeného obličeje působí pod bílým čepcem jako chorobná žluť. Ruce s dlouhými chloupky prozrazují znamenitý původ. Ale při bližším přihlédnutí jsou tyto ruce červené a rozpukané. Se zřetelem na nemilosrdné stopy přísnosti a sebeumrtvování představuje řeholnice Vauzousová nepochybně obraz středověké světice. Lurdský katecheta abbé Pomian, jemný posměváček, o ní říká: „Naše dobrá sestra Marie Terezie jest spíš Kristovou amazonkou než Jeho nevěstou.“ Zná třídní učitelku Vauzousovou dosti dobře, neboť mu ji přidělili za pomocnici při vyučování náboženství. (Kaplan Pomian koná své kněžské povinnosti v četných vesnicích kantonu, takže bývá často celé dny mimo Lurdy. Nazývá pak sám sebe agentem Božím. Jeho představený, děkan Peyramale, opovrhuje podobnými vtipnými aperçues.) Marie Terezie Vauzousová připravuje děti pod Pomianovým vedením k prvnímu sv. přijímání, k němuž má dojít na jaře.

Před učitelkou stojí děvčátko. Je dosti malé na svůj věk. Kulatý obličej je velmi dětský, zatím co útlé tělo již prozrazuje ranou zralost jižní rasy. Děvčátko má na sobě selskou kytlici a na nohou dřeváky. Ale dřeváky tu nosí, až na několik příslušnic tak zvaných vyšších kruhů, všechny děti; a nejen děti. Hnědé oči děvčátka čelí klidně pohledu jeptišky. Jejich vlastní pohled je svobodný, nepřítomný a téměř netečný. Cosi v tom pohledu znepokojuje sestru Marii Terezii:

„A ty opravdu o svaté Trojici zhola nic nevíš, milé dítě?“
Děvčátko pořád ještě nespouští s učitelky očí a odpovídá nevinně jasným hlasem:
„Ne, ma soeur…“
„A nikdys o ní neslyšela?“ Dívka dlouho otálí, než odpoví: „Možná, že jsem i slyšela…“ Řeholnice sklapne knihu. Na její tváři se objeví výraz skutečného utrpení.
„Teď nevím, dítě, mám-li tě pokládat za drzou, za lhostejnou nebo jen za hloupou…“
Bernadetta odpovídá, aniž sklopí hlavu, jako by se jí to netýkalo:
„Jsem hloupá, ma soeur… V Bartrès mi říkali, že nemám hlavu na učení…“
„Tedy to, čeho jsem se obávala,“ vzdychne učitelka. „Drzá jsi, Bernadetto Soubirousová…“ Vauzousová vstane a počne přecházet před lavicemi. Musí, jsouc pamětliva své povinnosti duchovní osoby, ovládnout prudkou nelibost. Mezitím začne všech osmdesát, devadesát děvčat ve třídě šoupat po lavicích a čím dál hlasitěji šuškat:

„Ticho,“ poroučí učitelka. „Mezi jakou chásku jsem se to dostala? Jste pohanky, horší a nevědomější než pohanky…“
Mávajíc rukou, hlásí se jedna z dívek:
„Nejsi ty také Soubirousová?“ ptá se jeptiška, která teprve před několika nedělemi převzala třídu a nezná ještě jméno ke každé tváři.
„Ano, ctihodná sestro. Jsem Marie Soubirousová…
Chtěla jsem vás jenom upozornit, že Bernadetta že sestra je pořád nemocná…“
„Vlastně jsem se tě na to neptala,“ káře ji učitelka, spatřujíc v tomto sesterském přispění cosi jako vzpouru. S pouhou křesťanskou mírností neudržíš hordu proletářských děvčat v kázni. Vauzousová si však umí velmi dobře zjednat respekt:
„Nemocná? Jakoupak má nemoc?“
„Athma se to jmenuje nebo tak nějak…“
„Asthma chceš snad říci…“
„Ano, ctihodná sestro, asthma. Doktor Dozous to povídal. Často nemůže dýchat…“
Marie napodobuje drasticky záchvat dušnosti. Pro třídu je to švanda. Pokynem ruky zarazí učitelka přemrštěný smích:
„Asthma nezabraňuje nikomu, aby byl zbožný a učil se náboženství.“
Sestra Marie Terezie svraští obočí a přehlédne třídu: „Umí někdo dát na mou otázku odpověď?“
V první lavici vyskočí děvče. Má černé střapaté vlasy, žádostivé oči a vyhrnuté rty.
„No tak, Jano Abadiová,“ přikývne učitelka povzbudivě. Je to jméno, které pronáší nejčastěji. Jana se honem blýskne:
„Nejsvětější Trojice, to je prostě Pán Bůh…“ Propracovaná tvář jeptišky se protáhne k úsměvu: „Tak jednoduché to není, má milá… Ale máš o tom alespoň jakés takés tušení…“
V tom okamžiku celá třída povstává, prokazujíc úctu abbému Pomianovi, který vchází do dveří. Mladý duchovní, jeden ze tří kaplanů děkana Peyramala, činí svému jménu čest. Má nafouklé červené tvářičky jako jablíčka a šelmovsky poťouchlé oči.
„Malý soud, ma soeur?“ ptá se, sotva spatří ubohou hříšnici, stojící stále ještě před lavicemi.
„Musím, bohužel, na Bernadettu Soubirousovou žalovat, pane abbé,“ poznamenává učitelka. „Je nejen velmi nevědomá, ale i drzá.“
Bernadetta pohne hlavou, jako by se chtěla z něčeho ospravedlnit. Chlupatá ruka abbého Pomiana obrátí si její obličej k světlu:
„Kolik je ti let, Bernadetto?“
„Už čtrnáct pryč,“ odpovídá jasný hlas děvčete. „Je nejstarší z třídy a nejnezralejší,“ přišeptává Vauzousová kaplanovi. Ale ten jí nevěnuje pozornost a obrací se znovu k Bernadettě:
„Ma petite, můžeš mi říci, kterého dne a v kterém roce ses narodila?“
„Ó ano! To mohu panu abbému říci. Narodila jsem se sedmého ledna 1844…“
„Tak vidíš, Bernadetto. Nejsi vůbec tak hloupá a umíš docela rozumně odpovídat… Víš snad náhodou také, na kterou oktávu připadají tvé narozeniny nebo, abys mi lépe rozuměla, který svátek slavíme den před tvými narozeninami? Vzpomínáš si? Není tomu dávno…“
Bernadetta hledí na kaplana s touž podivnou směsí pevnosti a netečnosti, která před chvílí popudila k zlosti sestru Terezii.
„Ne, na to se nepamatuji,“ odpovídá, aniž sklopí oči. „Nevadí,“ usměje se Pomian. „Povím ti to i ostatním. Šestého ledna slavíme svátek Tří králů. To přinesou svatí Tři králové od východu Ježíškovi do betlémské stáje báječné dary. Zlato, myrhu a kadidlo. Vidělas v kostele jesličky, kde jsou zpodobněni také svatí Tři králové, Bernadetto?“
Bernadetta Soubirousová oživne. Lehký ruměnec jí přelétne po tváři.
„Ó ano, jesličky jsem viděla,“ zvolá okouzleně. „Všechny ty krásné figury, docela jako živí lidé, svatou rodinu, vola, oslíka a svaté Tři krále s korunkami a zlatými berlami, ó ano, ty jsem viděla…“
Dívčiny velké oči zezlátnou silou obrazu, jejž v sobě dívka vyvolává.
„Tak už víme cosi o svatých Třech králích… Pamatuj si to, Bernadetto, a polepši se, vždyť už jsi dospělá osoba.“
Abbé Pomian mrká lstivě na učitelku, vždyť ji právě poskytl malé ponaučení o pravé pedagogice. Poté se obrací k celé třídě. „Sedmý leden je důležitým svátkem pro Francii. Toho dne se narodil někdo, kdo naši vlast zachránil od nejhlubší hanby. Stalo se to přesně před 446 lety. Děti, přemýšlejte, dřív než odpovíte!“ Ihned triumfuje kdesi pronikavý hlas:
„Císař Napoleon Bonaparte!“
Ctihodná sestra si přitiskne ruce na život, jako by se stala obětí náhlé koliky. Několik děvčat má za to, že se naskytla znamenitá příležitost, aby se mohly rozřehtat jako divošky. Abbé si však zachovává veselou vážnost:
„Ne, milé děti, císař Napoleon Bonaparte se narodil o mnoho a mnoho později…“
Popojde k tabuli a píše na ni velikými písmeny, neboť mnoho dívek se ještě nepřeneslo přes první základyčtení a psaní:
„Johanka z Arcu, Panna orleánská, narozená 7. ledna 1412 v Domrémy.“
Zatím co se sbor žaček snaží v tupém zmatku rozluštit nápis, zvoní. Je jedenáct hodin. Bernadetta Soubirousová stojí pořád ještě před prvními lavicemi v prázdném zkušebním prostoru. Jeptiška Terezie Vauzousová se napřímí. Její pyšná tvář působí velmi trpitelsky v mdlém únorovém světle.
„Kvůli tobě, milá Soubirousová, jsme se dnes nedostali v katechismu dál,“ podotkne velmi tiše, takže to slyší jedině Bernadetta. „Rozvaž si, stojíš-li za to.“

Kapitola čtvrtá
KAVÁRNA POKROK

Na náměstí Marcadale, kde se z valné části odehrává veřejný život Lurd, stojí mezi oběma velikými restauracemi Café Français. Není příliš vzdáleno od zastávky poštovních omnibusů, nejdůležitějšího místa, kterým vpadá velký svět do malého světa pyrenejského městečka. Pan Duran, kavárník, zařídil loni lokál s vynaložením značného nákladu zcela nově. Rudý plyš, mramorové stoly, zrcadla, obrovská kachlová kamna podobající se římské strážní věži, korunované cimbuřím. Dík této kamnové pevnosti je Café Français nejlépe vytápěná místnost v Lurdech. Monsieur Duran se však nestará pouze o teplo, nýbrž také o světlo. Zavedl moderní způsob osvětlení: silné, zeleně zastřené petrolejové lampy, které visí na vodorovných tyčích od stropu dolů a rozlévají útulný bělavý jas na mramorové stoly. Kavárník je přesvědčen o tom, že v Paříži, posedlé po novinkách, v Paříži, která udýchaně běhá za každým moderním vynálezem, se najde jen velmi málo hostinských místností, obdařených takovýmto světlem. Duran je na rozdíl od většiny Francouzů člověk nepříliš šetrný. Je-li třeba, nechává světlo svítit i ve dne, jako na příklad dnes, kdy zimní šero nechce ustoupit. Ba, jde ve své velkodušnosti ještě dál. Nespokojuje se se světlem hmotným. Má snahu šířit i světlo duchovní. Proto visí na věšácích v pěkných rámečcích řádka velkých pařížských listů; majitele Café Français neodrazují výlohy spojené s předplatným. Je tu „Le Siecle“, „L'Ere Impenale“, „Le Journal des Débats“, „La Revue des Deux Mondes“,„La Petite République“. Ano, i tato Petite République, list venkoncem revolucionářský, namířený proti císaři a vládě, bojovný plátek, za kterým, jak každý ví, stojí sám Ludvík Blanc, socialistický pánbůhsnámi. Že je tam „Le Lavedan“, lurdský týdeník, o tom se netřeba zvlášť zmiňovat. Redakce uzavřela s panem Duranem oboustranně příznivou úmluvu, podle níž mají čtvrtek co čtvrtek na mramorových stolech ležet čtyři čerstvé exempláře Lavedanu. Se zřetelem na všechny tyto snahy o duševní potřeby hostů se dá pochopit, že Duranovo ctižádostivé Café Français je některými lidmi nazýváno též „Café Progrès“. Ano, kavárna Pokrok!

Dvakrát denně se lokál velmi značně zaplňuje, a to kolem jedenácté hodiny, v době aperitivů, a pak odpoledne ve čtyři, když se zavřou úřadovny zemského soudu. Soudní úředníci jsou každodenní věrní hosté Café Français. Francouzský stát sleduje při dislokaci svých úřadů svévolný princip. Prefektura departmentu je v Tarbes. Podle toho by měla podprefektura sídlit v druhém nejdůležitějším městě kantonu, v Lurdech. Tento vysoký úřad však umístili v nepatrném Argelés, v němž jsou úřady podprefekrury, jakož i vrchní velitelství četnické stanice dosti odříznuty od koloběhu správy. Důvod tohoto vyhnanství jest a zůstává nezbadatelný. Lurdy se tím cítí dotčeny, a právem. Lurdy je proto nutno usmířit. I stanou se Lurdy sídlem vysoké soudní instance, která podle práva přináleží vlastně do Tarbes. Tak se stane, že Monsieur Duran mezi své hosty počítá Pougata, pravoplatného presidenta zemského soudu, několik soudců, císařského státního návladního Dutoura a několik správních úředníků, právních zástupců a soudních písařů.

Této chvíle tu dosud nikdo z pánů není. V koutě sedí u kulatého stolu jediný Monsieur Hyacinthe de Lafite. Monsieur de Lafite není Monsieur de Lafite ve vlastní osobě, nýbrž nemajetný bratranec bohatého muže. V zámku mu milostivě vyhradili jeden věžní pokoj, do něhož se může nastěhovat, kdykoliv se mu zachce. Rodina Lafitova bývá velmi často na cestách. Tím častěji uchyluje se poslední dobou pan Hyacinthe do svého útočiště. Tyto Lurdy jsou pro prázdný měšec hotovou klinikou; čert vezmi Paříž, která nedovede rozlišovat mezi tím, co je pravé a co nepravé! Kdopak může v Paříži pracovat? Žurnalisté, děvky a kupčíci s dušemi!

Na první pohled poznáte na Hyacinthovi de Lafite, že v něm vězí cos mimořádného. Obléká se s přídechem staromódnosti. Vlasy, sčesané s hranatého čela, připomínají Victora Huga. Ačkoliv má Hyacinthe de Lafite dočtyřicítky ještě daleko, jsou tyto vlasy už prošedivělé. Bývali jsme kdysi téměř spřáteleni s Victorem Hugem, to jest, tento gigant se jednou před dávnými lety snížil k blahovolné poznámce o Lafitovi. Spolupůsobili jsme tenkrát v bitvě Comédie Française o Hernaniho. Náleželi jsme k oněm vyvolencům, kteří nosili červené vesty. Kromě Huga, který je dávno ve vyhnanství, známe ostatně také starého Lamartina a mladého Theofila Gautiera i mnoho jiných a chceme od této nafoukané společnosti mít pokoj. Lurdy jsou, zdá se, pravým místem, kde se člověk může utéci na ňadra poněkud násilnické přírody a holdovat dlouhodechému dílu bez zřetele na urážlivé hodnocení pařížských salonů a kaváren. Hyacinthe de Lafite převaluje v hlavě divoký plán o usmíření romantické školy, jejímž příslušníkem se cítí, s klasicismem. Neohraničená fantasie v přísné formě je jeho heslo. Píše tragedii „Založení města Tarbes“. Za látku k ní vděčí svému příteli, řediteli školy Clarensovi, který je horlivým badatelem pověstí a rediguje v „Lavedanu“ rubriku „Lurdské starožitnosti“. Ve zmíněném díle běží o ethiopskou královnu jménem Tarbis, která vzplála láskou ke kterémusi biblickému hrdinovi a byvši jím odmrštěna, prchla na západ do pyrenejských zemí, aby tam zapomněla na svůj zármutek. Zde, osvobozena od pochmurných bohů Orientu, poznává jasná božstva západních končin, která jí ze srdce odčarují trýzeň. Jako jejich kněžka zbuduje Tarbes.

Jak vidno, není to látka špatná a je plná symbolických narážek. Básník píše čisté alexandriny, což je smělé vyhlášení boje shakespearovství Victora Huga. Je také jako Racinův pokračovatel železně odhodlán udržet jednotu místa a času. Lze jen litovat, že se po víc než dvouleté práci nedostal přes čtyřicátou dvojici alexandrinů. Naproti tomu přináší dnešní Lavedan učený článek, v němž de Lafite rozbírá své literární a slohové principy. Redakce se dlouho bránila, než článek uveřejnila, uvádějíc za důvod svého zdráhání: „To není nic pro naše analfabety.“

„Lavedan“ leží před Lafitem na stole. Vyšel dnes přesně, což nebývá tuze často. Většinou vychází tento pokrokový týdeník o dva tři dny později, než je stanovený termín. Proto říkává abbé Pomian: „Zvláštní pokrok, přijde vždycky pozdě.“

Spřátelený protivník Victora Huga se třese na to, aby se jeho článek četl. Zejména mu záleží na tom, aby se do něho co nejdřív zahloubal filolog a humanista Clarens. Jsou tam tři věty o Racinovi, které je třeba nechat rozplynout na jazyku. Avšak Clarens, který se právě vynořil, je tak hluboko zabrán do vlastní utkvělé představy, že čerstvému „Lavedanu“ a jeho autoru Lafitovi nevěnuje pozornost. Je to stará tragika takových krasoduchých vztahů. Učenec s sebou přivlekl zploštělý kámen velikostí talíře, který opatrně rozbaluje ze šátku. Sobecky jej přisune spisovateli pod nos a vnucuje mu lupu:

„Podívejte se, příteli, co jsem našel! Hádejte, kde? To neuhodnete. Na Jeskynní hoře, v jedné z tamějších jeskyň, ležel pod štěrkem tenhle kámen a zrovna na mne zavolal. Dobře si jej prohlédněte! Lupou! Rozeznáváte na něm lurdský městský znak, viďte! Ten znak se stylem v základě liší od dnešní formy. Dám ruku do ohně za to, že pochází z raného šestnáctého století. Nad věžemi města se vznáší orel s rybou v zobáku. Ale věže ukazují na rozdíl od nynějšího znaku ryzí maurskou architekturu. Mirambelle – nemusím vás poučovat – bylo jméno našeho města ve středověku. Miriam-Bell. Miriam je maurská forma jména Marie. Pstruh, kterého orel nese v zobáku, není nic jiného než Ichthys, křesťanský znak, který pták vrhá na hrad nově pro Marii dobytý. Vidíte, jak všude v zemi mariánský princip…“

Lafite, protože se zlobí, mu skočí do řeči z pouhé potřeby odporovat:

„Nejsem vůbec vašeho názoru, příteli. Podle mé domněnky datují se všechny ty heraldické zvířecí symboly z dob předkřesťanských.“
„Ale přece nepopřete, příteli,“ namítá starý Clarens, „že i Gave obsahuje ve svém jméně Ave.“ Básník to popírá. Jako všechny povahy jeho druhu nechává se improvisací strhnout na cestu i pro něho samého překvapující, jen aby co nejrychleji došel k cíli, jenž ho jedině zaměstnává.
„Příteli, jako filolog víte lépe než já, že písmeno gamma v některých jazycích metastasuje k jota a naopak. Pročpak by Gave nemohlo povstat z biblického Jahve, kterého má královna Tarbis přivedla do země po nešťastné zkušenosti s Hebrejcem? Až si přečtete mé dílo anebo alespoň dnešní článek…“
Dál se nedostane. Krasoduchý rozhovor je přerušen. Odbilo jedenáct, hodina aperitivů nastává. Jeden za druhým přicházejí všichni ti, kdož přináležejí k inteligenci a notabilitě Lurd. Toť se ví, rozhovory jako ten, který jsme právě vyslechli, nedají se vést se všemi těmi advokáty, důstojníky, úředníky a lékaři. Jejich mysl není zrovna nakloněna neužitečnému humanismu. První přichází doktor Dozous, městský lékař, duše velmi zaměstnaná. Ač je pořád na skoku mezi dvěma „případy“, jež si ho naléhavě žádají, nedá si ujít, aby si v tuto chvíli nevypil mezi ostatními váženými muži pohár portského nebo malvazinského. V Lurdech je lékařůhabaděj. Doktor Peyrus, doktor Vergez, doktor Lacrampe, doktor Balencie. Přesto je městský lékař Dozous přesvědčen, že celé břímě zdejší medicínské vědy spočívá jen na jeho vlastních, poněkud vysokých bedrech. V jeho duši nevyhasla dosud krásná a vášnivá zvídavost přírodozpytce. Proto udržuje mimo své plně naměřené denní pensum ještě čilou lékařskou korespondenci, aby na venkově vědecky nezesedlačil. Jak se asi po každé ulekne veliký Charcot nebo slavný Voisin, přednosta Salpêtrière v Paříži, když mezi svou poštou najde jeden z oněch dlouhých dopisů lurdského městského lékaře, zvídavý dotazník, jehož vyřízení vyžaduje hodiny času.
„Jen tři minuty budu pány vyrušovat,“ prohlašuje Dozous. To je jeho denní pozdrav. Aniž vysvleče kabát a sejme klobouk, usedá na okraj židle, což je se zřetelem k jeho profylaktické praxi a se zřetelem k Duranovým přetopeným kamnům pozoruhodné nedopatření. Sáhne po „Lavedanu“, pošine si brýle do čela a začne v plátku listovat. Ať se Hyacinthe sebevíc ponořuje do pozorování čtenáře, nenalézá na jeho tváři ani stopy příznivého znamení, že by si byl všiml jeho článku. Mezitím přirazil ke stolu Monsieur Jean Baptiste Estrade, berní správce města Lurd. Tento muž s tmavou přišpičatělou bradkou a těžkomyslným pohledem má v očích spisovatele jisté přednosti. Mluví málo, ale znamenitě poslouchá. Zdá se, že není zcela nepřístupný duchovním poznatkům a formulacím. Lékař přihrál lhostejně časopis bernímu správci do rukou. Teď v něm listuje roztržitými prsty Estrade. Ale zrovna když došel k stránce, na níž se skví Lafitův článek, musí „Lavedana“ odložit, neboť všichni pánové povstávají. Nestává se každého dne, aby stolní společnost poctil návštěvou pan purkmistr ve vlastní osobě.
Důležitá postava Adolfa Lacadého šine se, zdravíc na všechny strany, přívětivě ke stolu. Na Lurdském starostovi je vidět, že byl po nejdelší dobu svého života ne neprávem nazýván „švarným Lacadém“. Při pohledu na jeho břicho, svislé líce a váčky pod očima nemůže dnes už arci nikdo o kráse mluvit, zato tím důrazněji by se dalo vyprávět o dobře proolejované, ba hladké důstojnosti, s jakou se nezřídka setkáváme u politicky nadaných tlouštíků. Přestože pochází z největší selské bídy z kraje Bigorre, vžil se skvěle do své veřejné úlohy. Když ho ponejprv zvolili starostou města Lurd – to bylo kolem roku 1848 – pomlouvali ho zlí jazykové, že je vyložený jakobín. Dnes je osvědčeným přívržencem císařského režimu. Ale – suďte sami – kdopak nemění své názory s uzrávajícím časem? Lacadé chodí stále oblečen v černé šaty, jako by byl ustavičně připraven dát se překvapit svými obřadnými povinnostmi. Má široké, takřka majestátní pohyby. Jeho hlas je blahovolný. Když mluví, zdá se, že někoho oslovuje. I vůči oběma státním funkcionářům, kteří přišli s ním, se chová jako blahovolný příznivec. Je to Vital Dutour, Procureur Impérial, poměrně mladý, holohlavý, ctižádostivý a na smrt unuděný! Druhý je policejní komisař Jacomet, muž na začátku čtyřicítky, s těžkýma rukama a s oním zlověstným pohledem, kterým se vyznačují lidé od kriminálního povolání, i ti neškodní.
Purkmistr potřásá všem rukama, rozehrává svou žoviálnost. Přiběhne kavárník, vyslechne přání a za chvíli přináší vlastnoručně nápoje.
„Ach, Messieurs! Noviny z Paříže dnes bohužel nedošly. Je to kříž s tou naší poštou.“
„Ach, pařížské noviny,“ posmívá se kdosi. „V únoru je politika právě tak temná jako počasí…“
Malý Duran pospíchá ujistit:
„Ale přejí-li si pánové prohlédnout včerejší číslo „Memorialu des Pyrenées“ anebo tarbeský „Intéret Public“… A „Lavedan“ vyšel přesně, prosím, zde je…“ Naklání se trochu k uchu purkmistrovu:
„A je v něm článeček, pane purkmistře, takový jemný, čistý kus práce…“
Lafite zbystří pozornost. Kavárník špulí rozkošnicky rty:
„Ten článeček si různé zdejší sutany nedají za sklo… Ještě jedno portské, Monsieur le Maire?“
Lacadé pozvedne bdělý pohled a plný hlas: „Mohu vám a nám všem přislíbit lepší poštu, milý Durane. Veliké věci se chystají pro naše chudé Lurdy. Následkem mého ustavičného upozorňování uvažuje se na vysokých místech o brzkém připojení Lurd k železniční trati… Pánové jsou, doufám, všichni lokální patrioti jako já, viďte, Monsieur le Procureur?“
Vital Dutour odpoví suše a zdvořile:
„My od soudu jsme jako tuláci, dnes tu – zítra jinde… Náš lokální patriotismus se nemůže, jak náleží rozehřát…“
„Ať tak nebo tak, připojení dostaneme,“ prorokuje Lacadé.
Duranův obličej zazáří. Napadá ho jedno ze zlatých slov, které vyčetl z novin. Protože ho noviny stojí tolik peněz, cítí se povinován studovat všechny ty listy až dlouho do noci. Je to namáhavá práce, která škodí necvičeným očím, je však prospěšná vzdělanému vyjadřování. Duran poznamenává:
„Dopravní prostředky a školské vzdělání to jsou dva základní pilíře lepšího vývoje lidstva…
„Bravo, Durane,“ přikyvuje Lacadé. „Zejména ty dopravní prostředky!“ To se podívejme, tenhle starý sklepník mi tu poskytuje bezvadný obrat k slavnostní řeči. To si musím zapamatovat.
Purkmistrova chvála Durana okřídluje. Zvedne trochu prkenně pravou ruku, jak to dělávají diletanti, když hrají divadlo.
„Jakmile se vzdálenosti mezi lidmi zmenší,zmenši, jejich slovní zásoba však naproti tomu stoupne, zmizí pověrčivost, fanatismus, nesnášenlivost, války, tyranství. A možná, že už příští generace, jistě však příští století, bude prožívat zlatý věk…“
„Odkud pak to máte, příteli?“ diví se Lacadé nedůvěřivě.
„To je, prosím, tak jen mé skromné mínění, pane purkmistře…“
„Já si ani dopravních prostředků, ani školského vzdělání tak tuze necením,“ prohlašuje z čista jasna Lafite, který už takřka není s to ovládnout svou nelibost.
Dutour se dá do smíchu: „Básník z Paříže nebude přece reakcionářem.“
„Nejsem ani reakcionář, ani revolucionář. Jsem nezávislý duch. A jako takový nespatřuji ve vyšším vývoji širokých vrstev smysl lidstva.“
„Opatrně, příteli, opatrně,“ napomíná humanista Clarens.
„A co tedy je smysl lidstva?“ ptá se J. B. Estrade zamyšleně. Hyacinthe de Lafite se ujímá slova s neodůvodněným, ale citelným rozhořčením:
„Má-li lidstvo vůbec jaký smysl, tedy jen jediný, aby ze sebe vydalo génia, mimořádnou bytost. To je mé přesvědčení. Masy ať žijí, trpí a umírají, aby se z nich čas od času zrodil nějaký Homér, Rafael, Voltaire, Rossini, Chateaubriand a pro mne za mne i Victor Hugo…“
„Smutné pomyšlení pro nás ostatní bezvýznamné lidské červíky, že nesmíme být než pouhou bolestnou oklikou k těmto zářivým výstřelkům…“
„To je filosofie básníka,“ vysvětluje Lacadé shovívavě a roztržitě. „Ale máme v městě básníka, a ten by měl pro Lurdy něco udělat. Do práce, pane de Lafite! Pište do pařížského tisku, pište o našich přírodních krásách, o naší krásné vyhlídce, o Pibeste, o Pic de Ger, o úchvatném pohledu na Pyreneje! Pište o městských zařízeních, o útulném domáckém životě, jaký při vši své skromnosti vede náš ohnivý nárůdek. Pište o tomto nádherném Café Français! Pište, o čem chcete! Ale volejte do Paříže a tím do celého světa: proč pomíjíte, hrdopýšci, Lurdy, když jezdíte do Cauterets a do Gavarnie? I my jsme ochotni důstojně vás uvítat příhodným ubytováním, prvotřídní kuchyní… Ostatně se, pánové, už dávno sám sebe ptám, proč se má dávat přednost těm ubohým hnízdům Cauterets a Gavarnie? Snad pro jejich minerální prameny? Thermální koupele? Jářku, jsou-li několik mil od nás, u Gavarnie, u Cauterets, léčebné prameny, proč nejsou také u nás? Toť prostá početní úloha. Musíme je objevit! Musíme je vydobýt ze skály! Ano, toť mé pevné předsevzetí! Odeslal jsem již četné relace prefektovi baronu Massymu. Lepší silnice, lepší poštu, větší náklady. Svedeme proud peněz a civilizace do Lurd…“
Purkmistr pronesl k aperitivu skvělou řeč, to si sám přiznává. Pathetická vřelost, jež ho naplňuje, dává jemu samému vědomí, že je městu otcem, jakých je málo. Jak osiřelé budou Lurdy po jeho smrti! Dosrkává spokojeně zbytek vína. Hned poté odchází. Doma ženy čekají s obědem.
Zahalen do peleriny kráčí Hyacinthe de Lafite sám a sám ulicí Rue Basse. Jím neproniká pathetické teplo, nýbrž řezavý chlad zevnitř i z vnějšku. Pojednou se zastaví a zahledí na špinavé domy, opětující beznadějně jeho beznadějný pohled. ,Co tu, k čertu, pohledávám? Patřím přece na Boulevard des Italiens a do Rue du Faubourg Saint Honoré. Proč žiju v téhle žabárně?‘ Jde dál a sám sobě odpovídá: „Žiji v téhle žabárně proto, že jsem pouhý žabař, pes, jemuž se hází kost, chudý příbuzný, který musí být vděčen naduté provinciální rodině za její laskavost. Mám teplou jizbu, znamenité žrádlo, a utratím za den stěží pět sous. Můj styk jsou tito malí lidé z Café Français, pro něž jsem zavřenou knihou. Nepatřím k Bohu a nepatřím k lidem. Na mou věru, vyšší duch v tomto světě je chudý příbuzný par excellence.‘

Kapitola pátá
NENÍ ROŠTÍ

Dříve než přijde Bernadetta s Marií ze školy, objeví se v „Žaláři“ k obědu obě nejmenší děti. Starší z bratříčků, Jan Maria, se tváří prohnaně směle, jako by byl vítězně přestál jakési dobrodružství. A je tomu tak. Po poslední dopolední mši, kterou sloužívá sám děkan Peyramale, bývá farní kostel skoro vždy liduprázdný. V tu dobu vplížil se sedmiletý Jan do malého pobočního výklenku, v kterém stojí obraz Madony, vřele uctívaný lurdskými ženami. Na železném roštu hořívá tam před obrazem Panny Marie mnoho obětovných svíček. Jan seškrábal několik chuchvalců rozteklého vosku a ve své upřímnosti jej přinesl domů matce:

„Maminko, nadělej z toho světýlek… Anebo to uvař. Jíst se to může, ochutnal jsem to…“„Praoubo de jou,“ zvolá Soubirousová, „já ubohá žena…“ v Lurdech mluví lidé málokdy francouzsky, nýbrž vlastním nářečím patois, jež je velmi příbuzné nářečí baskickému. „Já ubohá žena… mé dítě okrádá Matku Boží…“
Vytrhne chlapci hrudky z ruky. Ještě dnes zajde k voskaři a dá z nich udělat tlustou svíčku pro Madonu. Paní Soubirousová je náboženským rouháním, jehož se její Jan Maria dopustil, tak zděšena, že si ani nevšímá šestiletého Justina, jehož neumytá ručka se k ní napřahuje rovněž s dárkem. Je to úzký pletený pruh z vlny:
„Maminko, podívej, co jsem dostal…“
„Ó vy nešťastníci, to jste jistě žebrali…“
„Nežebrali, maminko,“ brání se dotčeně starší chlapec. „Justin to dostal od slečny.“
„Pro pána krále, od jaké slečny?…“
„Od slečny, co chodí po městě s košem, v kterém má plno takových věcí. Nic jsme jí neříkali. Jenom jsme tak stáli…“
„Od slečny Jacometové, dcery policejního komisaře?…
„Ano, a povídala,“ žvatlá Justin dál „že mi dá šálu, když jsem ze všech dětí nejchudší…“
„Dejte si pozor, ať vás pan Jacomet nenachytá na toulačce,“ zlobí se maminka. „Strčil by vás do díry…“
„Maminko, je to pravda, že jsem ze všech dětí nejchudší?“ ptá se Justin s živou zvědavostí nezúčastněného.
„Vy hlupáci,“ syčí matka Soubirousová a táhne oba hochy k neckám, kde jim počíná drhnout ruce pískem. Přitom jim dělá kázání:
„Dítě sousedky Bouhouhortsové je větší ubožák než jste vy. Je od narození ochrnuté a nemůže se hýbat. A vy se flákáte celý den po ulici, ať říkám, co říkám… A mimo to nejste žádní chudáci, jste děti bývalého mlynáře a neměli byste se chovat jako přivandrovalá pakáž. Rodina vaší matky je znamenitá rodina. Casterotovi bývali odjakživa všude ctěni a váženi, jen se podívejte na tetu Bernardu! Jeden strýc mého otce byl farářem v Traa, druhý strýc byl u vojska v Toulouse. Děláte jim hanbu. Váš otec hledá nový mlýn. Potom se zas všechno změní. Ještě dobře, že spí, dobře, že neví, že okrádáte Nejsvětější Pannu a obtěžujete dobré lidi…“
Po této stavovské řeči pohlédne Luisa Soubirousová na manžela, který chrápe hlasitě spánkem spravedlivých natažen na zádech, ač většinou nebývá zvykem spravedlivých spát za jasného dopoledne. Jako všichni lidé, nucení spávat s mnoha jinými v jedné místnosti, má otec rodiny dobře vycvičenou spací techniku. Nedá se vyrušit sebehlasitějším hovorem ani hřmotem. Luisa přesto ztlumí hlas:
„Váš dobrý tatínek se pro vás dře a den co den nosí domů peníze. Vy nejste žádní chudáci, máte rodiče. Zítra peru u paní Milletové. Jistě vám přinesu kus koláče…“
„S hrozinkami?“ ptá se Justin s odbornou nedůvěřivostí. Matka už nemá pokdy na odpověď, neboť přicházejí dcery, Bernadetta a Marie. Přivádějí s sebou třetí děvče, Janu Abadiovou, nejlepší žačku v katechismu. Tato třináctiletá dívka s čilýma černýma očima a s vyhrnutými rty projevuje nápadnou světskou obeznalost.
Udělá způsobnou poklonu:
„Nemám hlad, madame, počkám jen na děvčata…“
Paní Soubirousová staví na stůl cibulovou polévku. Navrchu plovou osmažené chlebové plátky. S povzdechem praví:
„Jen si vezmi, Jano! O jednoho víc nebo méně. Máme dost…“
Marie spěchá vysvětlit příčinu návštěvy: „Maminko, Jana přišla s námi, protože se chceme po obědě učit. Vauzousová si zasedla na Bernadettu. Dnes ji postavila před lavice…“
Bernadetta hledí na matku očima skoro nepřítomnýma:
„Ale já jsem opravdu o Nejsvětější Trojici nic nevěděla,“ poznamenává spravedlivě.
„Ty toho vůbec málo víš, Bernadetto,“ podotkne krutě nejlepší žačka. Když člověk z objektivity sám sebe obnaží, bývá bit. „S pouhým Zdrávasem sotva projdeš…“
„Mám se pomodlit Zdrávas?“ ptá se horlivě Justin.
Marie přispěchá sestře na pomoc: „Bernadetta byla dlouhá léta v Bartrés… Na vesnici se nikdo tolik nenaučí jako v městě…“
Matka postavila před Bernadettu sklenku červeného vína. Je to výsada dítěte churavého, kterou ostatní přijímají bez protestu. Potají vhodila matka do vína tři kostky cukru.
„Bernadetto,“ ptá se teď, „nechtěla bys jít zase na čas do Bartrés, k paní Laguésové…? S tatínkem jsem užo tom mluvila…“
Bernadettiny oči zazáří jako vždycky, když v ní vyvstane silná představa.
„Do Bartrés bych šla ráda…“ Marie zavrtí hlavou, rozzlobí se:
„Bernadetto, já tě nechápu! Na vesnici je tak nudno! Pořád se dívat jen na ovce, jak ukusují trávu…“
„Mně se to líbí,“ prohlásí Bernadetta zkrátka.
„Když se jí to líbí…“ podporuje ji matka.
„Jsi líná,“ zlobí se Marie, „nejraději bys celý den seděla někde v koutku a civěla do vzduchu. Je s tebou kříž…“
„Nech ji,“ okřikuje ji matka. „Není tak silná jako ty.“
Proti tomu se Bernadetta uraženě vzepře:„To není pravda, maminko, mám zrovna takovou sílu jako Marie. Jen se zeptej paní Laguèsové: Když to musí být, dovedu dokonce pracovat i na poli…“
Tu se s přemoudřelou odměřeností vmísí do rozhovoru Jana Abadiová, odkládajíc lžíci.
„To nejde, madame! Bernadetta je ze třídy nejstarší. Je nejvyšší čas, aby přijala Tělo Páně, jinak zůstane hříšnicí a pohankou a nepřijde do nebe, a snad ani do očistce…“
„Pánbůh s námi,“ zvolá zděšeně matka, spínajíc ruce.
V tom okamžiku procitne František Soubirous. Sténaje posazuje se na pelesti a mžourá po světnici:
„Tady je, jak vidět, celé shromáždění,“ mumlá a zamáchá zběsile rukama.
„Br, to je zima…“
Rozespale se přišmátrá k ohništi a přihazuje do mdlého ohně pár polínek. Hromada roští a suchých větví se ztenčila na ubohoučký zbytek. Otec rodiny praví hlasem pochmurně káravým:
„Co to znamená? Žádné roští, žádné dříví!? Nechají prostě vyhasnout! Mám ke všemu ještě i chrastí sbírat? Všechno čeká jen na mne?“
„My půjdeme! Doneseme roští!“ volají radostně všechny děti a jakoby jedněmi ústy. Zejména Jan Maria a Justin dávají najevo bouřlivé nadšení.
„Vy dva zůstanete hezky doma,“ plísní je Soubirousová. „Vašich výletů mám pro dnešek po krk… Marie s Janou ať jdou…“
„A já?“ ptá se Bernadetta. Začervená se a na její tváři tak klidné objeví se ponejprv cosi jako smutek. Matka jí začne domlouvat, aby byla rozumná.
„Měj rozum! Jsi nejstarší. Marie a Jana jsou zdravé a otužilé. Ty by sis určitě ulovila kašel a rýmu. A víš, že každá rýma a kašel zhoršují tvé asthma. Vzpomeň si, co musíš pak vytrpět…“
„Ale, maminko, vždyť jsem mnohem otužilejší než Jana a Marie. V Bartrés jsem musila bývat po celý den venku, za deště, ve sněhu i za bouřky. A tam jsem bývala nejzdravější…“
S lákavým odůvodněním obrací se o pomoc k otci: „Tři přece unesou víc než dvě, viď, tatínku?“ „To ať si rozhodne maminka,“ prohlašuje František Soubirous, který sleduje prospěšnou i příjemnou zásadu nevměšovat se a nerozhodovat v otázkách dětské výchovy, leda jen v případech nejvyšší nutnosti.
V tu chvíli se ozve klepání na dveře. Do dveří vklouzne paní Bouhouhortsová, sousedka, žena velmi hubená a dosud mladá. Je všecka bez sebe. Lapá po dechu. „Drahá paní Soubirousová, sousedko milá,“ spustí naříkavě… Luisa, chystající se právě umývat nádobí, zanechá naráz práce.
„Proboha, copak se u vás stalo, Croisino?“
„Můj chlapeček, můj ubohý chlapeček zase dostal záchvat jako před třemi nedělemi… Koulí očima, ručičky má zaťaté, nevím si s ním rady, pojďte k němu, pomozte mi, proboha…“
„To přejde, milá paní Bouhouhortsová, to přejde jako vždycky! Jen klid! Půjdu hned s vámi. Podívejte se, sama také nevím, kde mi hlava stojí s tou mou bandou…“
Oba hoši, odsouzení k domácímu vězení, spustili nespokojený válečný pokřik. Soubirousová je nucena zhurta se na ně obořit, aby je umlčela. Přitom má v očích slzy soucitu nad Bouhouhortsovou.
„Přijdu hned, sousedko… děvčata, dělejte, ať už jdete!“
„Maminko, smím jít taky, dovolíš?“ rozzáří se Bernadetta. Luisa Soubirousová si sáhne na čelo:
„Já ubohá žena! Jak si mám s vaším nerozumem poradit? Ach, Bernadetto, udělala bys věru lépe, kdybys zůstala doma…“
Popojde ke skříni a vyjme z ní několik věcí.
„Tu máš, vezmi si alespoň vlněné punčochy! A teplý nákrčník! A kapulet, ano, kapulet! Neodmlouvej!“
Kapulet je pláštík s kapucí, která se stahuje přes hlavu, pláštík sahající až ke kolenům. Všechny prosté ženy v Lurdech jej nosí. A ještě častěji selské dívky v Bartrés, v Omex, v údolí Batsuguére a v celém bigorrském kraji. Kapulety bývají nachově červené nebo bílé. Bernadettin kapulet je bílý. Pod špičatou kapucí ztrácí se dívčina tvářinka v modravém stínu.

Kapitola šestá ZLOBNÉ A BOLESTNÉ VYTÍ  GAVY
Než dojdou k cíli, naskytne se dívkám několikeré setkání.
U Pont Vieux, mezi prvním mostním pilířem a rybářskou boudou, je na lehce nakloněném pobřežním svahu dlážděné místo pro pradleny. Za slunného počasí máchávají tu Lurdské ženy v dlouhých řadách prádlo v řece, jejíž voda má pověst neobyčejně čisticí a bělicí síly. Tu se pak do hukotu věčně nespokojené řeky mísí stonásobný žvást žen a energické rány plácaček. Dnes arci je zde pouze jediná žena, která se nedala odradit počasím. Je to Piguno. Co přezdívka Piguno znamená, nikdo neví. Měla-li by to být narážka na holubičí povahu této stařeny, byl by to čirý eufemismus podobného druhu, jako když staří nazývali moře obzvlášť záludné „blahovolným Fontem“, aby je nepohněvali pravdivým označením jeho bytosti. Piguno není holubice, nýbrž
vrána vzdorující větru i bouři, scvrklá stařena s vrásčitou tváří, výlupek zvědavosti a takřka vševědoucí. Jmenuje se Mana Samaran a je vzdálená příbuzná Soubirousových. Ti však na ni shlížejí spatra, neboť nikdo nestojí tak nízko na společenském žebříčku, aby nenašel jiné, kteří jsou na štěstí postaveni ještě níž. „Hej, děvčata,“ volá Piguno, „kampak, kampak?“ „Rodiče nás poslali, teto Piguno,“ křičí Marie, chráníc ústa dlaní, neboť v hukotu řeky je těžko se dorozumět. Piguno opře červené ruce do boku: „Svatá Panno, jací to nelidové, ti vaši rodiče! Ani psa by člověk nevyhnal za takového mrazu!“
Po krátkém přemýšlení zavolá Bernadetta:
„Ale, teto Piguno! Proč my bychom nešly na dříví, když vy v takovém mrazu perete?“
Je to jedna z poznámek děvčátka Bernadetty, kterou by jeptiška Vauzousová buď jak buď prohlásila za drzou. Piguno, která se jenom zřídka kdy pokládá za zpraženu, přichází blíž:
„To vím, že u vás není čím topit. Váš otec se neumí přizpůsobit okolnostem. A vaše matka? No, nechci o vaší matce říkat nic špatného, protože vy nemůžete za to, že jste její děti. Ale rodičům můžete říci, že vám Piguno dala dobrou radu…“ a sníženým hlasem šeptá: „Správce pana de Lafite dal porazit několik topolů na ostrově Chalet, na konci parku, hned u plotu. Tam najdete dřeva, ó jé, pro sedm rodin…“
„Poníženě děkujeme za vaši dobrotu, paní,“ uklání se Jana Abadiová.
Dívky nejdou touž cestou jako ráno František Soubirous se svým morovým vozem. Běží po pěšince, která se odchyluje od řeky. Tato stezka vede ke mlýnu Savy na levém břehu potoka. Tudy se později mohou dostat přes mlýnskou lávku na ostrov Chalet. Bernadetta uvažuje velmi pomalu. Pomyšlení, že budou musit přelézt plot u parku, aby mohly ukrást čerstvé dřevo, naplňuje ji nespokojeností. Zároveň však by jí bylo nepříjemné, kdyby se měla jevit jako nějaká protiva a přiznat oběma světsky zdatným společnicím své pochybnosti. Jsou už v půli
cesty, když se Bernadetta pokouší o námitku:
„Topolové dříví je vždycky zelené a špatné. Po takovém dešti bude mokré a bude kouřit…“ „Dřevo jako dřevo,“ říká Abadiová. „Nemůžeme si vybírat jako zákazníci v krámě.“
„Ale nemáme nůž, abychom větve ořezaly,“ zkouší Bernadetta ještě jednou štěstí.
„Vzala jsem s sebou tatínkův kapesní nůž,“ triumfuje Marie a vytáhne z kapsy zástěry neohrabaný nůž.
Rozmluvu přeruší Leyrisse a jeho chrochtající vepři, kteří se v poledne vydali na cestu z Massabielle domů.
Dobrák pasák se šklebí celým obličejem a před Bernadettou smeká zvlášť čepici. Bernadetta se na něho usměje. „Ó, Leyrisse si na Bernadettu náramně potrpí,“ posmívá se Marie, která se tu a tam baví na Bernadettin účet, aby se zalíbila Janě, která má nad nimi převahu. „Nu, jsou kolegové…“
„Já nepásla vepře,“ konstatuje Bernadetta, aniž je nějak dotčena, „nýbrž kozy a ovce… Ach, kdybyste věděly, jak milá je taková malá ovečka, sotva narozená, když člověku leží v klíně…“
Marie se znovu počíná na sestru zlobit, neboť se pokládá za měštku a opovrhuje pěstováním dobytka a venkovským hospodářstvím.
„Jdi, hloupá, s tvou milou ovečkou… To je celá Bernadetta! Jakmile vidí něco maličkého a roztomilého, je celá pryč.“
„Mám raději vepřovou než skopovou,“ tvrdí znalecky Jana Abadiová, ačkoliv i v jejich rodině se jen zřídka kdy dostanou k jednomu nebo druhému požitku.
Náhon u pily je v tuto chvíli uzavřen, protože se plní nádrž. Kdykoliv se tak děje, stav vody v potoku klesne tak hluboko, že se kola mlýnu Savy zastaví. Antonín Nicolau, mladý mlynář, využívá této příležitosti, aby vyspravil několik poškozených mlýnských lopat. Jeho matka stojí na zápraží, neboť počasí se maličko vyjasnilo, třebaže chlad je snad o poznání ještě větší. Poryvy větru neprotrhly sice clonu mraků, ale zimní slunko proniká jimi vlhkým světlem, které se jiskří nad ostrovem Chalet jako lehká prška.
„To jsou Soubirousovy děti,“ praví mlynářka. „To třetí děvče neznám.“
„Myslím, že se jmenuje Abadiová. Prostořeká žába,“ vysvětluje Antonín, odkládá nástroje a narovnává se. Je to hezký, vysoký chlapec věrných očí, s černým nakrouceným knírkem, na který je nemálo hrdý. Dívky zdraví starou Nicolauovou.
„Copak dělají rodiče?“ volá mlynářka. „Vyřiďte jim pěkné poručení z mlýna Savy!“
Ačkoliv František Soubirous není už majitelem mlýna, nýbrž nezaměstnaným nádeníkem, usiluje přesto paní Nicolauová o blahosklonnou vlídnost, neboť má co činit s bývalými stavovskými vrstevníky. „A mně nikdo nepopřeje dobrý den,“ stěžuje si Antonín.
Tu k němu Bernadetta popojde a podá mu ruku:
„Promiňte, pane Nicolau!“
„A kam tudy cestou?“
„I jen se tak trochu potloukáme,“ odpovídá Marie opatrně, „a snad si cestou sebereme nějakou otýpku chrastí…“
„Je dovoleno použít mlýnské lávky?“ táže se Jana Abadiová s obvyklou zdvořilostí. Antonín udělá galantní posunek:
„Od dam nevybíráme mýtného.“
Lávka se skládá ze tří úzkých prken s téměř stejně širokými mezerami mezi nimi. Marie a Jana prebalancují rychle na druhou stranu. Bernadetta se uprostřed zastaví, shýbne se hluboko a pozoruje mezerami mezi prkny poskakující vlnky potoka Savy. Nad pomyšlení ráda se dívá do vody. Hlasy mlynářských už neslyší.„Jak rychle člověk zchátrá, když si nehledí práce,“ vykládá Nicolauová. „Soubirousovi teď posílají děti do zámeckého parku krást…“
„Inu, proč ne,“ namítne Nicolau velkodušně.„Možná, že nebudou krást dříví u Lafita a že si nasbírají jenom trochu chrastí v lesíku Saillet. To děláme my také…“
Matka Nicolauová se zamračí.
„Kdo mluví o chrastí. Milý Soubirous měl už přece jednou smůlu s čerstvě pokáceným dřívím…“ Antonín vezme kladivo a počne na lopatu kola po rostlou mechem přitloukat nové prkno. Mlynářovy údery kladiva pronásledují dívky po celé cestě. Došly už k bráně parku, která vede k panskému sídlu. Široká platanová alej dovoluje pohled až na rampu. V této aleji prochází se dlouhými kroky sem a tam osamělý pán v širokém plášti.
Zdá se, že je tuze rozhořčen, neboť neodpovídá dětem na pozdrav a mluví sám k sobě, dávaje si rukama takt.
Chvílemi si cosi zapisuje do notýsku.
„To je pan de Lafite, bratranec z Paříže,“ šeptá Jana Abadiová uctivě. „Jistě teď počítá všechny stromy
v parku a vypočítává, co budou stát…“
„Pro Pána Boha,“ lekne se Marie. „Snad by bylo lepší, kdybychom rady Piguno neuposlechly…“ „Ovšem, to je teď zcela nemožné,“ volá Bernadetta a cítí se osvobozena.
„Jak jste zbabělé, vy Soubirousky,“ prohlašuje Abadiová, ale utíká právě tak rychle jako obě ostatní, aby zmizela domnělému sčítači stromů s očí. A to bylo čtvrté setkání dívek.
Brodí se teď vlhkým, silně křovinatým vřesovištěm, v němž není pěšin. Bernadetta začne s křovisek odlamovat pruty. Obě životně zdatné průvodkyně se smějí:
„O tenhle krám si nikdo nepopálí prsty.“
„Nejlépe, když půjdeme pořád dál,“ praví Bernadetta, která tuto končinu takřka nezná. „Dole jistě najdeme víc…“
Jana Abadiová, patentovaná v zeměpise, ukáže rukou velkolepě na západ:
„Jestliže poběhneme tady dál, octneme se snadno v Betharramu, aniž co najdeme…“
Mýlí se však, neboť se jim tu postaví do cesty přirozená překážka, soutok mlýnského potoka s řekou Gavou. Mají pod nohama ostrov plný kamení a písku a mohou vidět černé spáleniště, kde otec Soubirous za odměnu pětadvaceti sous odbýval dnes své autodafé tělesné bídy. Po pravé straně táhne se nízký zalesněný hřbet „Díry“ a jeskyně Massabielle leží tu ve hře světel a stínů líně táhnoucích mraků. „Tuhle,“ vykřikne Abadie, „podívejte se, těch kostí…“
Ukáže prsty na několik bělavých skopových nebo hovězích kostí, které voda připlavila k úpatí skalní jeskyně.
Svítí zřetelně mezi kamením.
„Kdybychom ty kosti prodaly Grammontovi, obchodníku s hadry,“ počítá Marie chvatně, „dostaly bychom při nejmenším dva až tři sous. Za to by dal Maisongrosse veliký bochník pšeničného chleba nebo velký kus cukrkandlu…“
„Na půl, při nejmenším,“ horlí Jana. „Viděla jsem je první. Náleží vlastně mně…“
Divokým pohybem přehodí dřeváky na druhý břeh potoka, který není širší než sedm kroků. A již se odhodlaně brodí mělkou vodou, která jí v nejhlubších místech sahá sotva ke kolenům. Když Leyrisse dnes dopoledne přecházel tuto vodu, jako by jí nebylo, šla mu voda až k bokům.
„Br,“ piští Abadiová. „Ta řeže jako nůž. Ta je studená…“
Marie má strach, aby nepřišla o výdělek. Honem vezme dřeváky do ruky, vykasá si sukně velmi vysoko a následuje Abadiovou ledovým potokem. Přitom neustává poděšeně ječet. Bernadetta je uchvácena podivnou, jí
zcela neznámou ošklivostí. Pohled na nahá svítivá stehna sestry, s kterou sdílí noc co noc postel, vzbuzuje v ní v této chvíli jako cosi nesmírně ošklivého takovou štítivost, že se odvrací. Obě družky, které mezitím dostihly druhého břehu, usedají a cvakajíce zuby mnou si nohy jako posedlé. Slzy jim tekou po tvářích.„A co já?“ volá na ně Bernadetta.
„Pojď laskavě za námi,“ brebentí Abadiová.
„Ne, ona nesmí,“ namítá okamžitě starostlivá sestra. „Dostala by rýmu a její asthma by se tak zhoršilo, že bychom celou noc nespaly…“
„Ano, já jistě dostanu rýmu a kašel a maminka se bude strašně zlobit a nabije mi…“
Marie vyskočí v návalu velkodušnosti:
„Počkej! Přijdu za tebou a přenesu tě na zádech!“
„Ó ne, na to jsi ještě tuze malá a slabá, Marie… Padly bychom do vody obě… Snad najdete několik velkých kamenů, přes které bych mohla přeskočit…“
„Velké kameny,“ posmívá se Abadiová. „Na to si musíš napřed zjednat nějaké mužské…“ „Ale ty bys mě mohla přenést, Jano, jsi z nás největší a nejsilnější…“
Jana Abadiová, způsobná primuska, je zachvácena sprostou zlostí:
„Děkuji pěkně za milé pozvání! Ještě jednou do téhle zmrzlé omáčky, ba ne, ani za tři kila cukrkandlu! Když nemáš v těle trochu kuráže a když se bojíš paní matinky, tak zůstaň sedět, kde sedíš, ty kozo choulostivá! Čert tě vem!“
Bernadetta má tu dětinnou vlastnost, že si všechno, co se mluví, ihned představuje. Pro ni není prázdných řečnických obratů. Nejopotřebovanější fráze naplňuje se skutečností. I stojí neviditelný ďábel v tu ránu za ní, aby si ji vzal jen proto, že to Jana Abadiová chce.
„To že mi přeješ?“ křičí na druhý břeh. „Když mi tohle přeješ, pak nejsi má přítelkyně a já s tebou už nechci nic mít!“ Pohoršeně se obrací zády k jeskyni a slyší už jen hlas Mariin:
„Hej, tamhle nahoře je roští… Počkej na nás, Bernadetto, nepotřebujeme tě…“
Bernadetta se zvolna uklidňuje. Vidí sice ještě dívky, jak schýlené sbírají mezi skálou a lesíkem dříví, přesto však se teď cítí sama. Po každé, když ji lidé nechají o samotě, se jí zmocní týž blahodějný pocit uvolnění a návratu do bytí tak slastného, tichého a lhostejného, jaké mezi lidmi není možné. Ani vnější její klid není teď rušen jediným poryvem větru. Clona mraků prosáklá světlem stojí nehnutě. Bernadetta se rozhlíží. Tamto splývají slabě se třpytící vlnky potoka Savy se zběsilým syčivým vírem řeky Gavy. Jeskyně Massabielle je až po okraj naplněna růžovým světlem slunce, které se skrývá. Téměř všechny stíny zmizely. Jedinou tmavou skvrnu
tvoří lomený výklenek, který vede vpravo uvnitř jeskyně do hlubin skály. Nehybně napřažena leží pod ní větvička šípkového keře. Bernadetta naslouchá na všechny strany. Není slyšet nic než vzdalující se hlasy děvčat a známé nevycválané hašteření řeky Gavy, které zná jako hučení ve vlastních uších, když v noci vyjekne z děsivého snu.
Nepotřebujeme tě, myslí si nyní už bez hořkosti. Zároveň však se v ní probouzí smysl pro povinnost: Jsem přece nejstarší, nesmím se vyhýbat práci. To by byl špatný příklad. I když mám tak často asthma, nejsem přec žádná choulostivá koza, a pro tu trochu studené vody nemusím hned dostat rýmu. Jenom to je hloupé, že mě maminka přinutila, abych si oblékla punčochy. Bernadetta usedá na týž kámen, na němž se před několika hodinami pasák vepřů dělil s jejím otcem o chléb a slaninu. Zuje dřeváky a začne si s pravé nohy shrnovat bílou vlněnou punčochu.
Ještě se nedostala ani ke kotníku, když se cosi změnilo. Pátrá bystrýma dětskýma očima na všecky strany.
Všechno je při starém. Nikdo nepřišel. Jenom mraky, neproniknutelné a světle olověné, táhnou zase po nebi:
Uplyne chvíle, než těžkopádná Bernadetta pozná, že změna se neodehrává před jejíma očima, nýbrž před jejíma ušima. Gava změnila tóninu.
Jako by Gava nebyla nyní řekou, nýbrž silnicí, a to silnicí tarbeskou v den, kdy je v Lurdech týdenní trh, v nejživější roční dobu okolo velikonoc. Na sta žebřiňáků, selských kár, poštovních omnibusů, a landaurů drkotá přes tuto rozbrázděnou silnici. A k tomu oddíl lurdských dragounů. Do koňského dusotu, drnčení kol, švihání
bičů, řehtání koní mísí se bolestně vzdorné hýkání mezků. A všechno to se řítí proti proudu jako divoký děsivý úprk, jako prachem zahalený trysk na Bernadettu. Za vteřinu musí to tu být a přehnat se přes ni. Má za to, že rozeznává v ječivé směsici hlasů, z níž vyrážejí bolestně pronikavé výkřiky žen, jednotlivé hlasy, jednotlivá zvolání, jednotlivé věty: „Upaluj! – Pryč s tebou! – Zachraň se! – Čert tě vem!“
Ano, znovu a znovu Janina kletba. A celý ten zmatek se s hukotem nepřetržitě blíží a nepřetržitě stojí na místě. Bernadetta zatíná zuby. „Tohle jsem už přece jednou zažila, ale kde a kdy?“ Nevzpomene si a už je to pryč; bolestný a zlobný jek ztichl, jako by ho nikdy nebylo. A Gava hrčí zase starou melodií. Bernadetta se trochu otřese, aby na ten zážitek zapomněla. Pravou punčochu drží v ruce. Potom se znovu rozhlédne na všechny strany, tentokráte plaše. Její pohled ulpí na jeskyni. Jakoby zmítán vichřicí prohýbá se šlahoun plané růže pod výklenkem, ač je naprosté bezvětří.

Kapitola sedmá
PANÍ

Bernadetta pohlédne k nejbližšímu topolu, aby poznala, je-li snad tam ve výši přece jen někde v práci vítr, který se zachytil do šípkového keře massabielleského. Nehybně, bez dechu visí topolové listí, které se jindy tak snadno chvěje. Bernadetta obrátí znovu obličej k jeskyni, která není dál než deset kroků od místa, kde sedí. Teď se planá růže zase nehybně přimyká ke skále. Byl to patrně klam.

Tohle však není klam! Bernadetta si mne oči, zavírá je, otvírá je, zavírá, otvírá, snad desetkrát – a přece to nemizí. Denní světlo je olověné jako předtím. Jenom v lomeném výklenku skalní jeskyně prodlévá hluboký jas, jako by tam byla utkvěla zlatavá stopa nejsilnějšího slunečního světla. V tomto nachýlení kolébajícího se světla stojí kdosi, který jako by byl vystoupil z hlubin světla po dlouhé, ale nenamáhavé a pohodlné cestě právě zde na svět Boží. Tento kdosi není naprosto nějaký neurčitý přízrak, průsvitný, vzdušný zjev, proměnlivá snová vidina, nýbrž mladičká žena, útlá a jemná, očividně z masa a krve, spíš malá než velká, neboť stojí pohodlně v úzkém oválu výklenku, aniž na něj naráží hlavou. Tato velmi mladá žena je oblečena nikoliv obvykle, ale rozhodně ne nemoderně. Není sice úzce sešněrována a nemá na sobě pařížskou krinolínu, ale volný střih sněhobílého šatu přece naznačuje útlý pas. Bernadetta viděla nedávno v kostele svatbu mladší dcery Lafitovy. Roucho paní dalo by se snad nejspíš přirovnat k rouchu vznešené nevěsty. Především volný, drahocenný závojový plášť, který jí sahá od hlavy až po kotníky. Rozkošnou náhodou nemá však, jak se zdá, dáma-nevěsta účes vysoko vyčesaný pomocí želízka a hřebínků ze želvoviny, tak jak to bývá v jejích kruzích zvykem, neboť několik kadeří světlehnědých vlasů, dychtících po svobodě, se dere zpod závoje. Dosti široká modrá pásová stuha volně zavázaná pod prsy splývá jí až na kolena. Ale jaká to modř, bolestně příjemná modř! Ani mademoiselle Peyretová, krejčová bohatého lurdského panstva, by nedovedla rozhodnout, jakého druhu je bílá látka šatů. Chvílemi se leskne jako atlas nebo satin, chvílemi se zdá matná jako neznámý, velmi jemný, zcela sněhobílý samet, pak zase připadá jako tenoučký batist, který přenáší hrou svých záhybů každý pohyb údů.

Nejnápadnější okolnost pozoruje Bernadetta až na konec. Paní je bosa. Malé, úzké nohy působí dojmem slonoviny, ba dokonce alabastru. Do jejich bledosti není přimíšeno sebeméně červeně nebo růžovosti. Jsou to nohy zcela neopotřebované. Tvoří podivuhodný kontrast k ostatní tak živoucí tělesnosti útlé dívky. Ale nejpodivuhodnější jsou zlaté růže, umístěné nad kořenem obou palců, aniž je vidět jak. Nelze také rozeznat, z čeho obě růže jsou, je-li to nanesená malba nebo nejjemnější bižuterie.

Bernadetta pocítí zprvu krátké trhavé leknutí a potom dlouhou bázeň. Ale není to strach, jaký zná, strach, který nutí člověka vyskočit a prchat. Je to měkké svíráníčela a hrudi, při němž si člověk přeje, aby trvalo a trvalo. Vzápětí rozplyne se tento strach v cosi, pro co dítě Bernadetta nemá pojmu. Nejspíše by se to dalo nazvat útěchou nebo utěšením. Až do této chvíle nevěděla Bernadetta, že potřebuje útěchy. Vždyť ona vůbec ani neví, jak těžký je její život, že trpí hladem, že bydlí v temné díře bývalého vězení s pěti lidmi pohromadě, že musí často dlouhé noci zápasit o dech. Bylo tomu odjakživa tak a bude tomu pravděpodobně vždycky tak. Je to holá samozřejmost. Teď se však cítí víc a víc obestřena touto útěchou, pro niž není jména, útěchou, která je horkým přívalem soucitu. Má soucit sama se sebou? Ano! Ale dětské „já“ je nyní tak vypáčeno, tak široké, že sladkost soucitu proniká jeho užaslé tělo až do hrotů mladých prsou.

Zatím co se přes Bernadettino srdce přelévají vlny této útěchy, otřásající se láskou, zůstávají její oči nezávisle, volně a pevně upřeny na tvář Paní. Paní pak je zaměstnána snahou, aby děvčátku nabídla, přinesla svou tvář. Ačkoliv setrvává pokojně ve výklenku, zdá se, jako by se přibližovala tím víc, čím víc se k ní přisává Bernadettin pohled. Bernadetta by mohla počítat pohyby řas, které chvílemi a velmi zřídka přikrývají nádhernou modř a běl očí. Pleť je i přes svou bezúhonnost tak živoucí, že je možno z lehce zardělých tváří vyčíst chlad zimního dne. Rty nejsou snad slavnostně sevřeny, nýbrž maloučko, jakoby nevědomě pootevřeny a mezi nimi prosvítá mladistvá sklovina zubů. Bernadetta však vůbec nepozoruje jednotlivé prvky této líbeznosti, nýbrž zírá, zírá na celek.

Myšlenka, že má co činit s čímsi nebeským, jí ani nepřijde. Neklečí v šeru kostela; sedí na kameni, v blízkosti soutoku potoka Savy s Gavou, v tomto prázdném, čirém únorovém světě a drží v malátné ruce punčochu. Neuvědomuje si nic jiného než krásu tohoto ženského obrazu, krásu, jakou by si nikdy nedovedla vysnít; krásu, která ji nenasytně opíjí. Krása Paní je první a poslední moc, které se dítě Soubirousovo nikdy v životě nevzdá.

Ochromena svým okouzlením vzpomene si pojednou Bernadetta, že její chování je neslušné. Ona sedí a Paní stojí. Rovněž je jí trapné, že má pravou nohu zutou a na levé punčochu. Co počít? Provinile vstává.
Paní se spokojeně usměje. Tento úsměv je dalším osvětlením její spanilosti. Bernadetta předvede neobratnou úklonu lurdských školaček, když potkají na ulici některou ze sestřiček-učitelek nebo abbého Pomiana nebo faráře Peyramala. Paní spěchá tento pozdrav opětovat, zdaleka ne tak blahosklonně jako zmíněné autority, nýbrž se svobodným kamarádstvím. Kývne několikráte a její úsměv se ještě o stupeň zjasní. Pozdrav vytvoří novou situaci. Vztah je navázán. Mezi obšťastněnou a obšťastňující vzniká a splývá proud nejradostnější sympatie, nejstaršího spojenectví, ba vědomí dojímavého spiklenectví. Ježíš Maria, myslí si Bernadetta, ona stojí a já stojím. Aby byl jakýsi uctívající rozdíl mezi postavením jejím a postavením Paní, pokleká Bernadetta na kamení břehu s obličejem naplno obráceným k výklenku.
Jako by chtěla dokázat, že pochopila úmysl děvčátka, popojde Paní, alabastrovýma nohama, na nichž se třpytí zlaté růže, krůček z portálu až na nejbližší okraj jeskyně. Dále jít nemůže anebo nechce. Potom pootevře maličko ruce, naznačujíc objímající anebo povznášející posunek. Ruce se svým úbělem a útlostí podobají nohám. Na dlaních není náznaku růžovosti nebo červeně.
Delší dobu se neděje nic. Zdá se, že Paní je nucena, lépe řečeno nakloněna ponechat Bernadettě iniciativu. Ale Bernadettu delší dobu nic nenapadá, jen klečí a zírá, zírá a klečí. Tím nastávají mezi oběma jakési mírné rozpaky, skličující poněkud děvčátko, které by v pocitu služebné nehodnosti chtělo všemi silami ulehčit Paní setkání…
Zároveň však se v Bernadettině okouzlené mysli začínají probouzet malé záchvěvy bdělosti, ostré body uvažujícího vědomí. Odkud přišla Paní? Z nitra země? Může něco dobrého přijít z nitra země? Co je dobré, nebeské, přichází shůry. Dobro používá mračen a slunečních paprsků jako vozidel, aby se spustilo na zem, jak to představují obrazy v kostelích. Ale ať už je ta mladá Paní kdokoliv, ať přišla odkudkoliv bosýma nohama, po cestách přirozených nebo nepřirozených, jedna věc je nevysvětlitelná: Proč si vybrala právě Massabielle, tu nečistou skalní jeskyni, místo povodní, naplavených kostí, kamení, prasat, hadů, – kout, jehož se celý svět štítí? Bernadettina nedůvěřivost nebere sama sebe vážně. Celá její bytost jásá nad krásou Paní. Není krásy, jež by byla ryze tělesná. V každé lidské tváři, kterou nazýváme krásnou, proniká záření, které, ačkoliv je vázáno na tělesné formy, jest povahy duchovní. Krása Paní zdá se méně tělesná než každá jiná krása. Je samo duchovní záření, jež se zove krásou. Přemožena tímto zářením a trochu snad také proto, aby se ujistila o povaze bytosti Paní, chce Bernadetta udělat kříž.
Pokřižování je velmi vyzkoušený prostředek proti tisícerým úzkostem duše, které Bernadettu pronásledují už od dětství. Nejsou to jen hrůzné noční sny. I za bílého dne jsou její oči požehnány darem vidět ve všech věcech cos jako obrazy v rámech. Stěny „Žaláře“ oplývají velkými vlhkými skvrnami. Když Bernadetta dřepí v koutě nebo civí zrána beze spánku na stěny, nabývají tyto skvrny v rychlé změně nejneuvěřitelnějších tvarů. Tyto tvary náležejí většinou do démonického okruhu pitvornosti a nesmyslné slátanosti. Také Orfide, veliký vousatý kozel selky Laguèsové z Bartrès, vrací se často v těchto viděních. To zlé zvíře hnalo jednou s nastavenými rohy malou pasačku přes louku. (Ach, proč musí být právě ona, která miluje vše sladké, milé, roztomilé, líbivé, tak často vystavena ohavným přeludům?)
Bernadetta, s pohledem upřeným na bezkrevné nohy Paní, chce zvednout ruku, aby se pokřižovala. Není to možné. Ruka jí visí těžce a ochromeně jako cizí břímě. Ani prstem není s to pohnout. Také toto ochrnutí jí není neznámé z děsivých snů, když proti náporu čehosi ďábelského vypovídají službu svaly i hlas, který se chce dovolat přispění Spasitele. Že však v této chvíli nemůže zvednout ruku, má, zdá se, zvláštní důvod. Možná, že Paní uhodla její nerozhodnost a chce ji za to potrestat. Možná také, že sama Bernadetta svým přáním pokřižovat se porušila dobrý mrav a dopustila se neodpustitelného faux pas, neboť co se týče kříže, náleží nepochybně Paní přednost.
A vskutku, Paní ve výklenku zdvíhá nyní nanejvýš zvolna, ba poučně pravou ruku s křehkými prsty a dělá přes celou tvář veliký, takřka svítící kříž, tak jak to Bernadetta ještě u nikoho neviděla. Zdá se, že kříž zůstává a vznáší se ve vzduchu. Tvář Paní přitom velmi zvážní a tato vážnost je nově vyslanou vlnou oné líbeznosti, která odnímá dech. Bernadetta se až doposud, jako všichni ostatní lidé, při pokřižování jenom neurčitě dotýkala čela a prsou. Nyní však cítí, jak mírné násilí uchopuje její ruku. Jako se dítěti, které neumí psát, vede ruka, tak kreslí ono mírné násilí týž veliký a nevýslovně vznešený kříž ledově chladnou rukou dívčinou na její vlastní čelo. A dáma opět kývá, usmívá se, jako by se něco důležitého, ba drahocenného bylo podařilo. Po tomto kříži nastane nová přestávka, vyplněná okouzleným zíráním a láskou. Bernadetta by něco ráda řekla, propukla v slova, a třeba jen v beztvaré hlesy, koktavé, uctívané, něžné. Ale smí si troufat promluvit dřív, než promluví Paní? Bernadetta sáhne do váčku a vytáhne růženec. Nic lepšího nedovede ani udělat… Všechny ženské bytosti v Lurdech nosí růženec ustavičně u sebe. Je to věrný nástroj jejich zbožnosti. Ruce chudých, těžce pracujících žen neumějí nečinně ležet. Modlitba s prázdnýma rukama, to by nebyla pro tyto ženy pravá modlitba. Modlitba růžence je cosi jako nebeská ruční práce, neviditelné dílo jehly, pletení nebo vyšívání, pilně složené z padesáti Zdrávasů perlové šňůry. Kdo se za den a za rok pomodlí náležitě mnoho růženců, ten vypracuje pěkný druh tkaniva, s kterým bude Veliké Slitování moci jednou zastřít část jeho viny. Rty odříkávají sice jen automaticky slova andělova k Panně, duše však vychází na pastvu svatosti. I když myšlenky při tom častěji zbloudí od jednotlivých strof a povzdechnou si nad nerozumnou cenou vajíček, a i když si třeba tu a tam nad nějakým Zdrávasem na pár minut zdřímnou, není to ještě neštěstí, neboť se ztrácejí do většího bezpečí než jindy. Matka Soubirousová se modlí růženec tak jako všechny ostatní ženy lurdské. Bernadetta však, která je ještě velmi mladá a všechno spíš než pobožnůstkářka, Bernadetta, kterou sestra Marie Terezie Vauzousová považuje za nevědomou pohanku a která má skutečně o tajemstvích víry sotva nejnutnější tušení, – Bernadetta nosí s pýchou růženec ve svém váčku, protože je znamením ženské dospělosti.
Nyní zvedá svou chudičkou, černými kuličkami navlečenou černou šňůru Paní povzbudivě vstříc. Paní jako by byla na pohyb dívčin už dávno čekala. Opět se usměje, pokývne a zdá se, že se z chvály hodného nápadu děvčete vřele raduje. V její lehce zdvižené pravici se rovněž objeví růženec, nikoliv ubohoučký růženec dítěte nádeníka, nýbrž dlouhý řetěz s velikými třpytivými perlami, který sahá téměř až k zemi a který ještě nikdo nikdy ani u královny neviděl. Na konci šňůry třpytí se v kolébavém světle zlatý krucifix.
Bernadetta je ráda, že slyší vlastní hlas, ačkoliv jí tento hlas připadá zcela neznámý: „Zdrávas Maria, milosti plná,“ začíná první desátek Zdrávasu. Přitom ostře pozoruje, zdali se Paní také modlí. Ale rty Paní zůstávají nehybné. Zdá se, že není její věcí pronášet andělské pozdravení. Spíše s mírnou odevzdaností kontroluje dívčinu tichou modlitbu. Kdykoliv je jeden Zdrávas u konce, propustí mezi palcem a ukazováčkem jednu perlu. Ale čeká vždycky, až posune Bernadetta svou černou kuličku. Jenom když po odmodleném desátku dojde k vzývání„Sláva Otci, Synu i Duchu svatému“, proběhne postavou paní mohutný vzdech a její ústa tvoří mlčky tato slova zároveň s Bernadettou.
Ještě nikdy neodříkávala Bernadetta růženec tak pomalu. Je to určitě mocný prostředek, jak Paní udržet. Nic není pro Bernadettu důležitější. Bojí se, že se nejspanilejší Paní, k jejíž tváři se vší silou duše přisává, unaví, že ji omrzí setrvávat kvůli Soubirousově dceři v nepohodlné skalnaté díře, na samém kraji srázné skály, s které se lze snadno zřítit. Jistě je jí hodně trapné nechat na sebe nepřetržitě takto civět a ještě k tomu v takovém počasí. Ó, ona brzy odejde a nechá mě samotnu…
Po třicátém Zdrávase vytrácejí se i tyto bázlivé vedlejší myšlenky a citové stíny. Aniž její oči umdlévají, je už Bernadetta jen samo zírání. Život ostatních smyslů ustupuje do pozadí. Necítí kamenů, na nichž klečí. Necítí ledový chlad, který ji ovívá. Vlahá, slastná ospalost ji obestírá.
Jak je mi dobře, ach, jak dobře…

Kapitola osmá
JAK JE TEN SVĚT CIZÍ

Teprve po dobrých dvaceti minutách stanou Marie a Jana opět u potoka. V údolí mezi Massabielle a obecním lesíkem nasbíraly veliké množství odpadového dříví. Nejsou takřka ani s to je unést. Supí, potí se, nemajíce pro samu námahu ani kdy, aby pohlédly na Bernadettu. Je to Marie, která se ulekne první. Tam na druhém břehu potoka klečí na kameni její sestra podivně strnulá. V pravé ruce mezi palcem a ukazováčkem drží růženec. Vedle ní na zemi leží bílá punčocha. Dívka je bledá jako mrtvola. Ani její rty, vždy svěží, nemají barvy. Oči jsou vytřeštěny směrem k jeskyni, ale jsou to oči slepé, v nichž je vidět skoro jen bělmo. Na zkamenělé tvářince, jež, zdá se, nedýchá, spočívá úsměv blažené rovnováhy, jaký viděla kdysi Marie na mrtvole sousedky.

„Bernadetto, hej, Bernadetto,“ křičí sestra.
Nic! Klečící dívka neslyší. Teď volá i Jana Abadiová: „Ty, poslyš, nedělej blbé vtipy!“
Nic! Klečící dívka neslyší. Marii zachvátí strach. Ústa se jí stáhnou. Hlas se jí chvěje:
„Snad je mrtvá… Asthma ji usmrtilo, svatá Panno!“
„Ale kde,“ konstatuje životem obeznalá Abadiová. „Kdyby byla mrtvá, ležela by. Viděl kdy kdo mrtvého klečet?“
„Je-li přece mrtva, Kriste Ježíši…“
„Však ji vzbudíme. Jistě si z nás dělá blázny. Pojď…“ Zvedne pár kamínků a počne je házet po Bernadettě.

Jedna střela tohoto kamenování zasáhne konečně klečící dívku do pravého prsu. Bernadetta zdvihne hlavu. Rozhlíží se. Do jejích tváří se zvolna vrací barva života. Nabírá zhluboka dech. Ptá se:
„Co je?“
Mezi dopadem kamínku a tímto „Co je?“ uplyne několik vteřin. Tyto vteřiny však znamenají dlouhou, předlouhou cestu, která se mírou času nedá ani vyjádřit. Když Bernadettinu hruď zasáhl náhlý náraz, Paní už tam nebylo. Dívka by nedovedla říci, jakým způsobem zmizela. Nerozplynula se. Nesplynula se světlem. Jak by to také bylo možné, když se nejživotnějším způsobem zdála z masa a krve a byla oblečena v drahocenné látky? Paní však také neodešla viditelně, ani neustoupila do pozadí pohaslého výklenku; nejspíše by se dalo říci, že Paní, obšťastňující z něžnosti srdce, aby obšťastněnou dívku nezarmoutila, ukolébala ji do sladké duševní nepřítomnosti dřív, než opustila místo. Pocit blaha byl tak nový, tak slastný, že Bernadetta odchod ani nezpozorovala…

Za tento pocit blaha musí však platit po návratu do obvyklého stavu vědomí. Především jakýmsi příšerným údivem, do něhož se mísí hnus nad tím, co vidí, který se v ní jen poznenáhlu uvolňuje. Nemá pro to slova. Je to takřka nutkání k dávení z úžasu nad tím, jak cizí je okolní svět. Je tento kámen kamenem? Co je to kámen? A noha, je to moje noha – tato vzdálená, bezcitná věc? Bernadetta se musí namáhavě a se všech stran shledávat do samozřejmosti, dřív než se zeptá: „Co je?“

„My se tě ptáme, co je?“ rozzlobí se Abadiová. „Zbláznila ses nadobro? Modlit se u Massabielle, kde se pasou prasata? V kostele tak pobožná nebýváš…“
Bernadetta už je docela při sobě; už je zase školačka, která dovede zpražit spolužačku:
„Po tom ti nic není, to je má věc…“
„Bože, Bernadetto, tys mě vylekala!“ naříká Marie „Už jsem myslila, žes umřela na asthma…“ Bernadetty se zmocní letmý soucit se sestrou. „Počkej, jdu k tobě,“ volá a stahuje rychle i levou punčochu s nohy. A když pak stojí, připadá jí, že při setkání s Paní o půl hlavy vyrostla, že zesílila, zkrásněla, že se jí zocelily nervy. Onen pocit štítivého úžasu nad cizotou světa ustoupil podnikavému pocitu rekonvalescenta, který se cítí jako„znovuzrozený“. Bernadetta si přehodí punčochy kolem krku, popadne dřeváky a brodí se lehkými, pevnými kroky ledovou vodou potoka. Uprostřed, tam, kde jí vody sahají ke kolenům, se zastaví a diví se:
„Jaké jste to podvodnice – vy dvě? Vždyť je voda teplá jako pomyje…“
Marie zavrtí rozezleně hlavou.
„Jana má pravdu, tobě asi přeskočilo v horní komůrce. Mně z těch pomyjí ještě teď pálí nohy… Pojď nám raději pomoci.“
Bernadetta se k nim připojí, nestarajíc se o mokré nohy. Kosti dívky rozdělí na tři stejné díly. Z hromady ostnatého dřeva a chrasti udělají tři otýpky, které svážou nejtenčími a nejpevnějšími pruty. Není to práce lehká. Bernadetta pracuje tentokrát nejrychleji a nejhorlivěji. Zatím co dovazuje svou otýpku, zeptá se znenadání:
„Neviděly jste nic?“
V nářečí kraje to zní takto: „Aouet bis a re?“
Marie pohlédne úkosem na sestru. Zdá se jí změněná, rozhodná, sebevědomá a mnohem starší než před půl hodinou. Na kulatém dětském obličeji se zračí rys téměř panovačný.
„Tys něco viděla?“ ptá se mladší sestra. Lačné oči Abadiové zamžikají:
„Byl snad někdo u jeskyně?“
„Labets, a ré,“ utne Bernadetta rozmluvu. A to znamená: „Ne, ne, nic…“
Sedne na zem a obouvá si rychle punčochy. Potom zdvihne jediným pohybem ruky největší otýpku a dá si ji na hlavu, – tak nosívají zdejší ženy břemena. Obě druhé dívky mají co dělat, aby vyzdvihly své otýpky.
„Vrátíme se do města přes kopec, je to nejkratší cesta,“ rozhoduje Bernadetta. Abadiová se přiznává: „Ani za nic na světě bych nešla ještě jednou do vody!“
„Je to hodně příkrá cesta,“ namítá Marie bázlivě, ale Bernadetta na ni nedbá. Kráčí dlouhými kroky po kamení, nevěnujíc už jediného pohledu jeskyni a výklenku. Pár metrů za Massabielle začíná bídná stezka, která vede přes hřbet Montagne des Espéluges dolů k Pont Vieux. Bernadetta jde napřed. Dost velký kus za ní Jana, naposled Marie. Dívky mlčí, neboť nesou velká břemena a pěšina je nejen příkrá, nýbrž vede leckdy nebezpečně blízko srázu. Zlý je zejména poslední srázný kus cesty, dřív než se vyjde na kopec. Tu je třeba vylézt do jakéhosi komínu, po holé skále, zcela vymleté od dešťů. Dřeváky tu znamenají špatnou výzbroj.
„Bože, nemohu dál,“ sípá Marie před posledním stoupáním.
Bernadetta, která je už nahoře, položí svou otýpku na zem, popoběhne nejhorší kus cesty nazpět sestře na pomoc. Beze slova jí sundá otýpku s hlavy a vynese ji lehkým krokem na vrchol hory.
„Ty, copak to znamená?“ křičí Marie. „Já jsem přece silnější než ty…“
Jana Abadiová se pod svou otýpkou směje: „Najednou je z ní kaprál z nemourských kasáren, a před chvílí se ještě bála trošky studené vody…“
Když se dívky vyšplhají na hřbet lesnatého kopce, vykročí Bernadetta, která je neustále první, rychleji.
„Co tak utíkáš, hloupá ovce?“ hubuje Marie. „Za chvíli nebudeš moci dýchat…“
Bernadetta neodpovídá. Nemyslí už na své „asthma“. Bojuje sama se sebou. Její duše touží nevýslovně po tom, aby mohla mluvit o Paní. Je jako milenec, který zmírá touhou, protože musí svou lásku zamlčovat…V hloubi srdce však zároveň velmi přesně ví, že se stane něco nedozírného, jestliže podlehne pokušení a promluví. Nepovím to, nepovím to, opakuje znovu a znovu sama k sobě.
„Co si to pořád brmláš?“ ptá se Abadiová. Bernadetta se zastaví a zadrží dech:
„Chtěla bych vám něco říci. Ale musíte mi přísahat, že mě neprozradíte. Matka o tom nesmí zvědět, pustila by se do mne plácačkou… Doma ani muk. Marie, přísahej mi to!“
„Přísahám! Vždyť víš, že umím vždycky a nade vše mlčet.“
„Ale Jana mi dnes přála, aby mě vzal čert. Přeješ mi to skutečně, Jano?“
„Ty hloupá, to se jen tak říká, a nemysli se to doopravdy. Jen mluv!“
„Ne, napřed mi musíš přísahat, že nic neřekneš ani doma u vás, ani u nás, ani ve škole…“
„Dám ti na to slovo. Ale přísahat, kdepak, přísahat nebudu. Přísahat pro nic za nic je hřích. Snad mě nechceš svést k hříchu, teď, několik měsíců před prvním svatým přijímáním? Mluv! Kdo byl u jeskyně?“
Bernadetta zhluboka vydechne. Hlas se jí chvěje, je nevýslovně sladké vyzradit po prvé tajemství setkání:
„Viděla jsem Paní, celou bílou, měla modrý pás a na každé noze zlatou růži…“
Okouzlena poslouchá vlastní slova, v jejichž chudobě je ta nepochopitelnost obsažena. Srdce jí buší ažv hlavě. Ale Marie se na Bernadettu tuze rozzlobí. Praští otýpkou o zem:
„Ó, já tě znám. Chceš nám nahnat strachu, teď když jsme ještě v lese a stmívá se. Ale mně strachu nenaženešs tou svou hloupou paní v bílém…“
Vytáhne z otýpky lískový prut a šlehne jím Bernadettu několikrát přes ruku. Ta to, jak se zdá, ani necítí.
„Proč ji biješ?“ prohodí Jana Abadiová zamyšleně. „Možná, že tam skutečně nějaká paní byla…“
„Ano, a já chtěla udělat kříž, a nemohla jsem, ale potom jsem mohla udělat zrovna takový kříž jako ta Paní…“
Bernadetta se z čista jasna odmlčí a popojde rychleji. Neodpovídá už ani na jednu zvědavou otázku Jany Abadiové. Na východním úpatí vršku, tam, kde je vidět nádhernou pilu Lafitovu, vrhne se najednou do trávy:
„Jsem tak strašně unavena… Odpočiňme si!“ Tiskne hlavu pevně na mokrou zem. Aťsi přijde to obávané nachlazení, kašel, rýma, bolení v krku, záducha, jí je to jedno. Přeje si téměř, aby byla nemocna. Obě druhé dívky usednou vedle ní na zem a pozorují udiveně její vášnivou tvář. Po chvíli vyrazí ze sebe Bernadetta:
„Zadržte mě! Chtěla bych zpátky do Massabielle.“
„Snad si nemyslíš, že tam na tebe ta tvá paní čeká?“ ušklíbne se Abadiová.
„Vím to,“ odpoví Bernadetta.

Kapitola devátá
PANÍ SOUBIROUSOVÁ JE BEZ SEBE

Luisa Soubirousová neměla tohoto 11. února lehký den. Déle než hodinu byla nucena strávit u sousedky Croisiny Bouhouhortsové. Je to pořád táž historie. Je nepochopitelné, proč se dobrotivý Bůh nad tím bídným aživota zcela neschopným stvořením nesmiluje! Pravda, tento dvouletý chlapec je jediným dítětem Bouhouhortsové a jako všechny nešťastné matky vrhá se i ona s křikem smrti do cesty, místo aby jí v odevzdanosti do vůle Boží dala volný průchod. Dítě Bouhouhortsovo se nikdy nepostaví na nohy. Tyto nohy nejsou ostatně o nic silnější než palec dospělého muže a k tomu všemu jsou ještě zkřivené. Pravidelně po třech, čtyřech nedělích přepadá dítě jeden z těch strašlivých záchvatů, jako právě dnes. Křeče pocházejí od mozku. Dítě pak stahuje kolena skoro až k bradě, vyvrací oči a upadá do bezvědomí.

O Luise Soubirousové, jako o všech sestrách Casterotových (především o moudré Bernardě), se říká, že se vyzná v medicíně. Nevolá ji na pomoc jenom Bouhouhortsová, nýbrž i leckterá jiná žena z Rue des Petites Fossées. Croisina, žena arciť dosti slabá a nezkušená, by se bez Luisina přispění neobešla. Ztrácí hned hlavu. Matka Soubirousová užila s velkou horlivostí svých osvědčených prostředků. Třebaže je sama tak chudá, nešetřila vlastním léčivým olejem a namasírovala jím celé tělíčko dítěte. Potom maličkého pevně zavinula do horkých obkladů a vpravila do něho s velikou námahou několik kapek jakéhosi odvaru. A nakonec s ním dobrou půl hodinu rejdila po světnici, natřásajíc ustavičně strnulou hlavičkou, aby se dítěti rozhýbala krev. Následek této léčby byl, že se malý Justin povrhl a znečistil jí šaty. Zároveň s touto katastrofou pominuly však i křeče.

Luisa Soubirousová se vrátí upocená a udýchaná do „Cachotu“. K veliké nelibosti pozoruje, že jí mezitím vyletěli všichni ptáčci z hnízda. Ti uličníci! Jan Maria a Justin utekli, nedbajíce nestoudně jejího přísného zákazu. Ještě víc ji však mrzí, že také muž odešel, aniž vyčkal jejího návratu. Jest se tuze co obávat, že si pouze„zaskočil“ k otci Babouovi, přestože jí odpřisáhl zdrženlivost, kteroužto přísahu jí věnoval jako dar k vánocům. Luisa klesá vyčerpána na židli a nevědomky odvzdychává písničku svého života, kterou si přes den tak často opakuje:

„Praoubo de jou… já ubohá žena…“

Ale už si honem uvazuje na hlavu šátek. Vzpomněla si totiž, že paní Milletová někdy den prádla odkládá a odříká. Velké prádlo v domě Milletové je posvátná procedura, která se odbývá za vrchního dozoru přesné a pobožné vdovy. Koncem týdne jezdívá však madame Milletová občas do Argelés na návštěvu k tamějším Latapieovým. Eliška Latapieová, její vřele milované adoptivní dítě, která zemřela před několika měsíci, náležela k této větvi bohatě rozvrstvené rodiny. Když jede paní Milletová do Argelés, prádlo odpadá. Pro Luisu Soubirousovou odpadá tím třicet sous, teplý oběd, večeře a rozličné dobroty k jídlu, které jí domácí paní nebo kuchařka přistrčí pro děti. Luisa má pocit, že je dnes nepříznivý den, v kterém jde všechno naruby, a že podle všeho se dočká i odřeknutí pátečního prádla.

Prudce přibouchne za sebou těžké dveře „Cachotu“. Strýc Sajou, kameník a majitel domu, sedí nahoře na schodech a slavnostně kouří. Madame Sajouová totiž netrpí, aby jí „zasmraďoval“ salon. Na rozdíl od Soubirousových, kteří smějí jen z milosti a milosrdenství obývat „Žalář“, vlastní Sajouovi tři malé místnosti, z nichž jedna, „salon“ naplněný zděděným nábytkem, se šetří a uctívá jako svatyně měšťáckosti.

„Milý bratranče André,“ praví Luisa uštvaně, „Zaskočím si jen na tři minuty k paní Milletové… Hned se zas vrátím…“
André Sajou ohne unaveně levý ukazováček na znamení, že pochopil. Kamenictví je nemluvné řemeslo, vždyť přece mramor a žula, které se zpracovávají na náhrobky, jsou považovány za symbol mlčení. Vůči Soubirousovým pak strýc Sajou svou mlčenlivost ještě trochu přepíná; jsou sice příbuzní – v Lurdech jsou všichni příbuzní, – ale neúspěch nutí asi tak jako nakažlivá nemoc k opatrnosti. Člověk koná svou křesťanskou povinnost, ale zachovává pokud možná odstup, aby nebyl stržen do bídy sám.
Dům madame Milletové stojí na rohu Rue Bartayrés. Je to jeden z nejhonosnějších domů v Lurdech. Když zavítal Monseigneur Bertrand Sévére Laurence, tarbeský biskup, na poslední cestě po své diecési do Lurd, neubytoval se ani na faře u děkana Peyramala, ani v konventu neverských sester, nýbrž u této bohaté vdovy, kde mu od té doby vyhradili zvláštní appartement. Paní Milletová si toto vyznamenání od církevní vrchnosti jistě zasloužila, neboť je katolička nejen zbožná, ale i bojovná. Monseigneur, bystrý praktický muž; shledal sice, že pokoje paní Milletové se záplavou ???stor, záclon, povlaků a háčkovaných pokrývek jsou hodně zatuchlé; že postele se podobají stísňujícím márám, a že volají v jistém smyslu po tom, aby se v nich umřelo; že dokonce i tlustá svíce na nočním stolku připomíná kostelní světlo; že nadto dobrá Milletová projevuje pro vkus církevního knížete jistou příliš všetečnou a příliš povrchní zvědavost ve věcech druhého světa; že je to už čirá duchovidnost, která se po smrti neteře Elišky Latapieové, kterou vdova přijala za vlastní, vystupňovala až k nedovolenosti. Ale naproti tomu – a to je pro Monseigneura rozhodující – žije z podpor zámožné majetnice rent tolik a tolik organisací. Stačí vzpomenout spolku mariánských dětí, jemuž vděčí nejen za nádherné každoroční slavnosti, nýbrž i přečetné skutky charitativní! A to je pouze jeden ze sedmi spolků!
Luisa Soubirousová uvede staromódní klepadlo na dveřích nesměle do pohybu. Otevře jí osobně sám ctihodný Filip, sluha paní Milletové. Pohled na tohoto umrlčího Filipa, který je zpodobněním temné předsíně provanuté dechem naftalinu a smrti, naplňuje Luisino srdce po každé děsivou úctou. Tak jako ve všech místnostech tohoto domu, panuje i zde horror nudi, odpor k nahotě; proto jsou všechny stěny zalepeny zcela tmavými obrazy a všechny předměty obloženy nesčetnými zažloutlými háčkovanými přikrývkami, které Luisa velmi dobře zná z prádla. Jsou čím dál zažloutlejší.
„Milá Soubirousová,“ spustí Filip tónem vznešeného, zato však blahosklonného preláta, „je velmi rozumné,že přicházíte. Uspořila jste mi cestu. Odložili jsme prádlo na příští týden. Zítra jsme u příbuzných v Argèles. Od smrti naší nebožky slečny Elišky jsme vždycky přítomni zádušní mši v Argèles. Dáme vám včas vědět…“
Paní Soubirousová nastrojí při zmínce o nebožce dlouhý a kyselý obličej soustrastné návštěvy, jak se to sluší a patří. Zároveň jí však leknutím hřmí v uších. To, čeho se bála, je už tu, rozpočet konce týdne rozházen. Opravdu už neví kudy kam. Na zpáteční cestě se pokusí u Lacaza koupit na dluh kus slaniny, kousek mýdla a trochu rýže. (Těch dvanáct sous, které ještě má, si netroufá ukázat, aby jí je nevzali jako zálohu.) Lacazová jí rovnou odmítne. Dluh už je příliš vysoký. V průjezdu „Žaláře“ ji přivítá drnčivý hlas Andrea Sajoua.
„Milá sestřenko,“ rozhorluje se André, „je povinností každé matky dozírat, aby její potomstvo neobtěžovalo sousedy. Jenom se podívejte na vaše pány synáčky! Lezou po dvoře jako odvážní lupiči. Tentokrát spadli jen do měkkého bláta. Po druhé to s nimi dopadne hůř…“
„Chtěl jsem jenom chytit kočku, maminko,“ běduje mladší Justin.
„A já jsem chtěl Justinovi pomoci ze smetiště,“ hájí se Jan Maria bez pláče.
Beze slova strčí Soubirousová oba hříšníky, zablácené od hlavy k patě, do světnice. Je příliš zděšena a zhnusena, aby měla sílu jim nabít. Naplňuje ji jediné pomyšlení: Nemá kluky do čeho převléci; mají jenom to, co mají na sobě. Strhuje s nich šaty. Na štěstí je v měděném kotli ještě horká voda. Vleje ji do necek a dá se jako divá do máchání a drbání, jako by si chtěla ubohou duši vyprat z těla. Pro Jana Marii a Justina je to nové dobrodružství, když mohou přesto, že je zima, polonazí dovádět.
Takový obraz se naskýtá starému Soubirousovi, když vkročí do dveří. Vznešeně zamračen stane na prahu. Syny neuzná za hodny pohledu.
„Nedovolím, aby ses tak dřela,“ volá a hlas mu přeskakuje. „Jsi Casterotová a já jsem pouhý Soubirous. Kdo jsou Nicolauovi? Nesmíš ke mně ztratit důvěru…“
Aniž se pozastaví v práci, vrhne žena na muže zkoumavý pohled. Muž k ní pokročí:„Byl jsem u Maisonsgrossa, byl jsem u Cazenava, byl jsem u Cabizosa.“
„A u Baboua byls taky,“ podotkne žena.
„Jsem nemocen,“ sténá Soubirous; „jsem velmi nemocen… Dej Bůh, abych zemřel. Ó vy ubožáci…“ Luisa věší právě mokré kusy oděvu, z nichž stále ještě vychází pronikavý zápach, na šňůru, kterou natáhla mezi krbem a malým oknem. Soubirousovo přiznání: „Jsem nemocen,“ ji nezanechalo tak docela chladnou. Opravdu, muž vypadá k politování. Kdo by v něm poznal smělého mlynářského chasníka Soubirouse v třiceti letech? Kolik dní už nedostal do úst pořádného sousta? A jak on se cítí vinen jejím údělem, cítí se i ona spoluvinnou na jeho osudu. Ať si u otce Baboua zhltl tři osminky bylinného čerta, kterými ho někdo pohostil nebo které si koupil na dluh a které buď jak buď vypil se svrchovaně špatným svědomím, kdo mu to může mít za zlé při té špatné výživě? Vždyť chudák už nic nesnese! Luisa, trpce zkoušená žena, je stranická manželka, která svého muže hájí vůči každému, dokonce i vůči sobě. Co kdyby se jí skutečně rozstonal! To by tak ještě chybělo!
„Nejlépe bude, když si zas jednou lehneš do postele, Františku…“
„Máš pravdu, to bude nejlepší,“ odpoví muž srdečně potěšeným tónem, tak jako by se tímto znamenitým návrhem odčarovávaly se světa všechny obtíže. A hned sebou praští na postel, jsa rozřešením ženiným značně osvobozen od kajícnosti. Luisa vyndá z kornoutu sušený lipový květ a postaví do plechového hrnce vodu. Za chvíli už vlastnoručně podává osvědčený odvar mužovi k ústům. Ze zkušenosti už dávno ví, že neslazený lipový čaj je nejúčinnějším lékem proti neduhu, kterým Soubirous v této chvíli trpí. Soubirous se brání jako člověk, který se ze zármutku nechce uzdravit, Luisa ho však přísně nutí polykat vřelý odvar. Soubirous leží a tváří se jako člověk, který se přemáhá… Slabému muži je třeba vždycky dodávat odvahy, i to Luisa dávno ví:
„U Milletů nebudou v pátek prát,“ vypravuje. „Ale zítra se poohlédnu, však ono se něco najde. Možná, že u paní smírčí soudcové Rivesové,“„Zítra,“ chroptí výsměšně Soubirous, „…ani Cazenave mě zítra nepotřebuje na odvezení smetí… En garde, mon capitaine…!“
Luisa mu uhladí přikrývku. Čeká, až usne. Při jeho mimořádném nadání pro spaní stane se tak velmi brzo. Luisa sedí chvíli s rukama v klíně. Vzpomíná, že to s ním nějak podobně vypadalo, když se před rokem neočekávaně vrátil z vyšetřovací vazby. Obhájil se tehdy skvěle proti podlému udání; nebyl to on, kdo ukradl dubovou kládu na Lafitově pile. K šípku, nač by mu také ta obrovská dubová kláda byla? Ale přestože jeho nevinnost byla zjištěna komisařem Jacometem, soudcem Rivesem i císařským státním návladním Dutourem, byl František dlouho jako zlomený a chabý jako mokrá punčocha a pořád jen spal. Je zvláštní, jak málo vtipu a vytrvalosti projevují muži při nezdaru! Ano, když všechno klape, když jim v kapse u kalhot cinkají dvacetníky, to je nějakého chlubení, vypravování a vyvádění; to se platí jedno kolo za druhým. Ale když dojde chleba i čest, pak si celé kolo vypije sám, lehne a spí. Pak sebou musí hodit chudák žena, aby nezahynuli.
„Držte huby, všiváci,“ zasyčí Soubirousová. „Nerušte nemocného tatínka, když spí.“
Přihodí do ohně poslední poleno, aby nemocný měl teplo. Poté popadne oba plechové džbery a jde pro vodu. Nejbližší studna je nahoře v ulici ob pět domů ve dvoře Babouově.
Jestliže se muži scházejí při kořalce, ženy se scházejí u vody. (To ovšem neznamená, že by většina z nich neměla doma v almárce také láhev bylinného čerta, nemluvíc o víně, které Bůh nepovažuje za alkohol.) Soubirousová vyslechne několik nejnovějších zpráv, které nejsou v „Lavedanu“. Madame Lacadé je už prý několik neděl v Pau s dcerou. Když mladá dívka zmizí na tak dlouhou dobu, má to zajisté choulostivý důvod. Krejčová Antonie Peyretová vydírá z bohaté Milletové jednu stofrankovku za druhou; je to pravá dcera exekutorova. Baculatá vdova si dala šít troječerné hedvábné šaty. A to nejlepší: Monsieur de Lafite, ten příšerný bratranec z Paříže, svobodný zednář a ne-li sám ďábel, sledoval onehdy přes celou Rue Basse Kateřinu Mengotovou, které není ještě ani čtrnáct let, a měl nejen smělost děvče oslovit, nýbrž i poplácat: „Kateřino, tys pro mne sladkou vílou této žabárny!“ Takové prase!… Žádný muž není jinačí, všichni jsou brutální a sobečtí. Sám důstojný pan farář Peyramale vykopl včera ze dveří svou dlouholetou kuchařku Magdalenu. A potom káže proti vášním, ten prchlivý nakvašenec!
Obtížena těmito vědomostmi a svými džbery s vodou vleče se Soubirousová domů. Džbery nechá stát v průjezdu, děvčata jí je později odnesou. Bijí tři hodiny. Kde se potloukají Bernadetta s Marií, už dávno by měly být s chrastím doma! Luisa dostane zlost a strach zároveň. Vzpomene si na Kateřinu Mengotovou a na bratrance z Paříže. Zkáza číhá všude. Také její dcery jsou hezké a hloupé. Toto pomyšlení vystřídá protivný problém, z čeho dnes udělat večeři.
Dívky se zdržely s kostmi. Krám Gramontův leží totiž na druhém konci města. S těžkými otýpkami na hlavách dalo se jít jen zvolna. Obchodník s hadry vyplatil Abadiové i oběma sestrám po dvou sous. Bernadetta a Marie nekoupily si za ně na rozdíl od Jany cukrkandl nýbrž chléb. Chléb a množství roští usmiřují trochu matku Soubirousovou, když se konečně obě dívky přihrnou a hned za dveřmi shazují svá břemena.
„Kde vězíte tak dlouho?“ zlobí se. „Necháváte všechnu práci na mně, takové velké holky? Chudý člověk nemá práva chodit po procházkách. Hned jděte a přineste mi vodu!“
Dívky poslušně přinesou džbery s vodou. Poslušně pak oškrabují řípu a brambory, za které matka Soubirousová dnes obětovala část svých dvaceti sous.
Otec vyčítavě chrápe. „Je nemocen,“ prohlašuje matka. Všichni mlčí. Tu a tam se Bernadetta svýma velikýma očima podívá pátravě na sestru. Marie po každé rychle sklopí oči a sevře křečovitě rty. Tato grimasa svědčí hrozivě o tom, že Marie podlehne v těžkém boji. Matka Soubirousová chce využít posledního zbytku denního světla, který vniká ze dvora do Cachotu:
„Pojďte k oknu,“ poroučí, „pročešu vám vlasy. Napřed ty, Marie!“
Pročesávání vlasů je každovečerní zvyk. Matka Soubirousová si potrpí na čistotu, pokud arciť je to v „Žaláři“možné. Nadarmo nepochází z rodiny Casterotů. Justina a Jana večer co večer před spaním vydrbe ostrým kartáčem. Stejně bedlivou péči věnuje vlasům dcer. V Rue des Petites Fossées mají bohužel vši ve zvyku vandrovat z domu do domu. Čistotnost je poslední důstojnost člověka, která mu zbývá, když je všechno ostatní ztraceno. Marie znamená obtížnější objekt pro mateřskou péči. Roste jí na hlavě hustá, tvrdošíjná paruka. Bernadetta naproti tomu zdědila měkké černé vlasy po otci. Zatím co matka Soubirousová začíná mladší dceru zpracovávat hustým hřebenem, pošle Bernadettu pro oba bratry, kteří dávno zas upláchli na chodbu. Matka si přitáhla k oknu nízkou stoličku. Marie klečí, obrácená k ní zády. Husté vlasy praskají pod energickými tahy hřebenu.
„Hm… hm…“ prořekne Marie.
„Nebuď tak choulostivá, smím-li prosit,“ posmívá se jí matka.
Po chvíli se Marie znovu ozve: „Hm… ehm… ehm…“
„Bolí tě snad v krku?“
„Ne, nebolí…“
Když Marie po třetí prohlesne tyto podezřelé hrdelní zvuky, pojme matka Soubirousová podezření:
„Co hemčíš jako moucha na okně?“
„Ráda bych ti něco řekla, maminko… O Bernadettě…“
„Co je zas s Bernadettou?“
„Maminko, Bernadetta viděla u jeskyně Massabielle krásnou mladou paní, celou bílou, s bleděmodrým pásem… Byla bosa a na nohou měla zlaté růže…“
„Praoubo de jou, co to žvastáš, nešťastnice?“
„A Bernadetta nemohla napřed udělat kříž, ale potom mohla udělat kříž, když jí to ta paní dovolila…“Marie si zhluboka oddechne, jako by nebyla zrušila slovo, nýbrž jako by se byla zhostila těžké úlohy. Do dveří vejde Bernadetta. Matka se na ni osopí:
„Cos to viděla, ty hloupá?“
„Tys to řekla… Proč jsi to řekla?“ ptá se Bernadetta, vrhajíc na sestru dlouhý pohled. V jejím hlase se však neozývá výčitka, nýbrž cosi jako ulehčení. Popojde dvěma krůčky k matce a rozpřáhne prsty, jako by si nahřívala ruce nad ohněm. Srdce se v ní rozplývá rozkoší, že smí o svém tajemství mluvit:
„Ano, maminko… viděla jsem u Massabielle překrásnou Paní.“
Tato nadšená slova jsou kapkou, kterou přeteče namáhavě udržovaná rovnováha utýrané ženy. Po dni plném beznadějných pokusů a zklamání má ještě vyslechnout tento nesmysl, kterým ji tulačky, jež se k ničemu nehodí, častují po návratu domů. Nejvíce však ji pohoršuje hluboký ruměnec na Bernadettině tváři. To je rozpálená tvář milující, která je odhodlána pro svou lásku obětovat všechno. Hlas matky Soubirousové zaječí tak pronikavě, že Sajouovi ve svém bytě začnou poslouchat:
„Cos viděla? Nic jsi neviděla! Žádnou překrásnou paní jsi neviděla, leda nějaký bílý kámen… Vy se chodíte dívat na překrásné paní, zatím co já se pro vás štvu a dřu, a nikdo z vás nemyslí na to, aby mi to trochu ulehčil. Svatá Panno, jaké já mám nezvedené děti! v kostele kradou svíčky, padají do bláta, o katechismu nemají ponětí a teď ještě vidí překrásné paní… Jen počkejte!“
Soubirousová popadne pružnou plácačku, s kterou proklepává při stlaní podušky. První rána zasáhne Bernadettu na záda. Marie se pokouší schovat. To rozzuřenou matku ještě víc rozdráždí. Pronásleduje mladší dceru, dokud jí také jednu nepřisadí. Oba hoši slíznou také, rozhodně ne nezaslouženě.
„Vidíš! Kvůli tobě mě maminka bije,“ brečí Marie. Soubirousová odhodí plácačku. Zapomněla se. Rozpoutala pekelný rámus. Nepovážila, že chudák muž je nemocen a spí. Nebylo však zapotřebí toho hluku, aby se Soubirous probudil. Už dávno stojí vzpřímený:„Slyšel jsem,“ říká.
Soubirous je štíhlý, vysoký, urostlý muž. Jeho vnější smůla a vnitřní slabost zbavily ho všeho, jenom ne prosté vznešenosti, kterou se vyznačuje jeho postava. Vůči dětem si uchovává autoritu právě tím, že celou exekutivu i trest a pokání se vším všudy ponechává činorodější matce. Ta ho používá jako jakési poslední instance za oblaky, jejíhož rozhodnutí se zdánlivě tajně dovolává dřív, než je uvádí ve skutek. Tentokráte však pokročí Soubirous těžkým krokem k dceři a popadne ji za výstřih blůzy. Krátký spánek, tak se zdá, stáhl ho až na nejtěžkomyslnější dno střízlivosti.
„Slyšel jsem to,“ opakuje ještě jednou. „Tak ty začínáš už teď dělat hlouposti? Podívej se, je ti čtrnáct pryč. Jiné holky ve čtrnácti letech si nejen vydělávají na živobytí, ale podporují i rodiče. A vidíš, jak to u nás chodí. Nemohu vás živit do nekonečna. A ty mi už teď začínáš dělat hlouposti. Znám to. Naparuješ se! Vymýšlíš si historky, vychloubáš se pohádkami, vypravuješ o dámách se zlatými růžemi na bosých nohou. Kam to povede, ma petite? Jsme řádní mlynářští, tvá matka i já, a byli jsme, ví Bůh, povždy skromní. A já pro vás dělám, ví Bůh, i nejšpinavější práci. Ale kdo v jeskyních vidí krásné paní a vymýšlí si podvodné báchorky, ten nepatří, mezi řádné lidi s tím ať jde mezi jarmareční kejklíře, tanečníky na provaze a cikány. Jestliže jsi snad jednou z nich, ma petite, pak se rychle seber a jdi k Cikánům a kejklířům!“
Soubirous mluví klidně hlubokým hlasem. Byla to nejdelší výchovná řeč, kterou kdy Bernadetta od otce slyšela. Hledí na něho nechápavě. Co od ní chce? Její oči se na něho upírají pevně a zároveň netečně. Přitiskne si obě ruce na prsa:
„Ale, tatínku,“ prohlašuje. „Já jsem tu Paní opravdu viděla…!“

Kapitola desátá
BERNADETTA NESMÍ SNÍT

Nedlouho po této domácí scéně dochází k několika skromným událostem, které, zdá se, naznačují příznivý obrat v osudu rodiny. Teta Sajouová je dobrosrdečná osoba. Ječivý hlas matky Soubirousové ji před chvílí polekal. Soubirousovi jsou přece jinak hodně tiší lidé, nemá-li člověk na mysli zrovna ty dva kluky. Když se Luisa Casterotová, která je tak domýšlivá na svůj původ, takhle spustí, musí u nich být hezky zle. Madame Sajouová má bohatou zásobní skříň. Otvírá ji s povzdechem, který patří její vlastní dobrotě. Ve jménu Božím! Odkrojí růžek obrovské hroudy másla a kousek slaniny. Protože však nejen v konání dobrodiní, nýbrži v přemáhání lakoty vězí osten rozkoše, přiloží na talíř ještě šest tenkých plátků dobrého selského salámu, pro každého jeden. S těmito dary v ruce zaklepe na pevné dveře Cachotu.

Soubirousová, která stojí u sporáku, upustí údivem dřevěnou naběračku do vodové polévky, kterou vaří.„Ach, milá sestřenko, vás posílá sama Nejsvětější Panna, protože jsem ji dnes tolik vzývala…“
Protože chrastí příliš rychle hoří a paní Sajouová je pohnuta vlastní dobrotou, volá na muže do schodiště, aby snesl dolů náruč nejsušších polen. Dřív než poslušný manžel, který je tak nemluvný, že své staré nikdy neodporuje, tento rozkaz splní, přisněží do Cachotu nový dar. Croisina Bouhouhortsová dostala návštěvu z vesnice Viger. Starou tetu, selku, která jí rok co rok v tento čas přináší masopustní dar. Letos jsou to dva mandele vajec. Jakmile návštěva vytáhne paty z domu, Bouhouhortsová se rozběhne s košem vajec rovnou k Soubirousovým. Je, jako vždycky, udýchaná a ustaraná:
„Sousedko, udělejte mi radost a přijměte ta vejce. Zachránila jste dnes mému chlapečkovi život…“ Luisa Soubirousová se příliš neupejpá. Také ona je přesvědčena o tom, že by sousedčin nešťastníček bez jejího natřásání nebyl už na živu. Zatím co si otírá ruce a s díky přijímá koš, počítá v duchu, že by mohla z deseti vajec a másla udělat náramně vydatnou omeletu se slaninovou náplní. Při tomto pomyšlení jí oči laskominami až zaslzí. Konečně dostanou něco pořádného do žaludku. Kdož ví, zda si její děti nevymýšlejí ty neplechy s překrásnými paními jen proto, že se už nevím jak dlouho dosyta nenajedly –. Ale zákon vršících se náhod tomu chce, že vedle těchto běžných přilepšení nastoupí ještě trvalejší přízeň osudu. Objeví se v osobě Ludvíka Bourietta.
Ludvík Bouriette je jako František Soubirous příležitostný dělník. Je to taky bývalý kameník jenže to nedotáhl tak daleko jako strýc Sajou. Za své neštěstí činí odpovědnou střepinu, která mu poranila rohovku pravého oka, takže na ně vůbec nevidí. Bouriette je sebevědomý invalida. „Jsem slepec,“ říká denně alespoň dvacetkrát. „Co můžete od slepého chtít?“ Také jeho zaměstnává poštmistr Cazenave tu a tam jako posla nebo listonoše. Cazenave ho také nyní poslal k Soubirousovým. Stala se totiž tato věc: Kočího Cascarda, který řídí poštovní omnibus do Tarbes, kopl kůň a dost těžce ho poranil. Na jeho místo postupuje čeledín Doutreloux. Místo tohoto čeledína a výpomocného kočího je nyní volné pro Soubirouse. Cazenave má zkušenost, že mlynáři umějí obyčejně také dobře zacházet s koňmi. Poštmistr platí za toto místo oběd a dva franky denně. Je-li Soubirous srozuměn, ať ráno v pět hodin nastoupí službu. Luisa sepne ruce. Ale otec rodiny stojí zamyšleně v své urostlé vznosné důstojnosti a zdá se, že důkladně rozvažuje všechna pro a proti této překvapující nabídky.
„Bylo ujednáno mezi Cazenavem a mnou,“ prohlásí posléze sebevědomě, „že by o mne stál, kdyby se u něho něco uvolnilo. Jsme přece staří kamarádi z vojny. Jako majitel mlýna jsem arciť zvyklý na jinou práci. Ale v dnešní době a při tolika dětech nemá našinec volby. Budu zítra ráno na místě…“
A stírá si s čela pot, kterému se přes svůj bezvadný a hrdý postoj nemohl ubránit. Potom se mžouravě rozhlédne po světnici. Mazaná radost se zračí na jeho tváři. Probudí se v něm Francouz z jihu. Udělá velkolepý, vznešený, vychloubačný posunek:
„Zvu naše příbuzné a přátele, kteří nás zahrnují dary, aby nám prokázali čest při skromné večeři. Jak svou ženu znám, udělá nám šťavnatou omeletu…“
Všeobecný protest. I Luisa by nejraději protestovala. Ten lehkomyslník obětuje za jeden večer všechna vejce, z kterých by mohla rodina žít tři dny. Ale Soubirousová byla odjakživa slabá vůči slabostem svého muže. Tak často mu povolila proti svému lepšímu instinktu! Nebýt jeho velkopanské nepřesnosti, nebyli by se pravděpodobně musili vzdát ani mlýna Boly, ani mlýna Escobé, ani mlýna Bandeau. Jen aby vystupoval jako kavalír, hostil Soubirous i nejlakomější zákazníky zákusky a vínem. To mělo ten účinek, že sedláci a pekaři, kteří každý sous v ruce třicetkrát obrátí, pojali nedůvěru k marnotratnému mlynáři. s lehkomyslníkem nikdo rád neobchoduje. Soubirousová však, bohužel, nebyla pouze slabá k slabostem svého muže, nýbrž měla sama své slabostí pro mnohé z těchto slabostí. Když její muž při sebemenším náznaku štěstí se sebe setřepe bídu jako pes dešťové kapky, když před ní tak podnikavě stojí, jako právě teď, jako hostitel a velký pán, tehdy se jí líbí její starý mlynářský chasník František, a ona se musí i po takovém dni, jako byl dnešní, od plic zasmát. (Po kom pak to Bernadetta má, to své vypravování pohádek?) Luisa opakuje pozvání, ne snad zdráhavě, nýbrž pravými slovy, vždyť je, jak známo, dobře vychovaná.
„To přece neuděláte, abyste odmítli mou omeletu. Alespoň ji ochutnáte! I my chceme jednou trochu oslavit masopust…“
Slovo ochutnat buduje most. Kdo ochutná, ten neutišuje hlad. André Sajou navrhuje ženě, aby dala jejich večeři dohromady s večeří Soubirousových. Kameník, jehož dospělé děti už dávno nejsou doma, je docela rád,že může strávit večer ve společnosti, i když je to jen v „Žaláři“. Postaví na stůl veliký džbán vlastního vína. Omeleta už začíná vonět. Když ji matka Soubirousová obrací na pánvi, vysílá v duchu modlitbu k Panně Marii za to, že je pro nejbližší čas po hladu. Bouriette, posel šťastné zprávy, se chce odporoučet. Soubirous ho oběma rukama zadrží. Dospělí zasednou za stůl, jak se dá. Vyhladovělé děti se stísní na úzkou lavici, která stojí ve výklenku mezi oknem a krbem, Bernadetta vedle Justina, Marie vedle Jana. Matka si nedá vzít, aby dětem nedala najíst napřed, každému polévku a kousek omelety, chléb se salámem. Teta Sajouová nese každému skleničku dobrého červeného vína. Je to opravdu masopustní svátek.
U jídla se mnoho nemluví. Provincie Bigorre a pyrenejská údolí jsou chudé kraje. Proto tam lidé jedí mlčky a s živým vědomím požitku. Sedláci v horách a chudí lidé v městech mají strach, že by z rozkoše a výživnosti božího daru cosi ztratili, kdyby při jídle ještě jinak zaměstnávali jazyk. Proto se zábava omezuje jen na hojnou chválu vzdávanou jídlu.
Po večeři sedí ještě hodinku pohromadě. Muži kouří tabák, který se s hustým kouřem z dříví mísí v hustý dým. Tomu jsou všichni zvyklí. Jenom Bernadetta musí po dvakráte vyjít za dveře a vydechnout. Politický rozhovor nezajde dál než k malé orgii nadávek na vládu, to jest na oba nejmocnější muže města, na starostu Lacadého a policejního komisaře Jacometa, který dal nedávno obecním policajtem vybubnovat, že dříví z obecního lesa mohou občané dostat jen na písemné povolení obecního úřadu. Nedovolené sbírání dřeva spadá jako přestupek krádeže pod paragraf ten a ten trestního zákoníku. Tak se smyčka rok od roku pevněji přitahuje. Kde jsou ty staré zlaté časy, kdy všechno bylo volné, levné a kdy ještě v potoku Lapaca tekla voda?
Luisa Soubirousová myslí na to, že její muž musí ráno už o půl čtvrté vstávat. Ráda by návštěvu skoncovala. V Pyrenejích je zvykem, že se ženy ještě po večeři na důstojně zbožné zakončení dne modlí růženec. Jedna ho obyčejně předříkává nahlas, ostatní jen spolu šeptají. Matka Soubirousová sama ani neví, proč dnes určuje za předříkávačku Bernadettu. Bernadetta stojí stranou od ostatních u dveří. Poslušně vytáhne svůj růženeček, který dnes napřaženou rukou nabízela krásné paní. Nezvučně zahajuje první zdrávas, Mechanický šepot ženských hlasů ji doprovází. Oheň živě plápolá. Jinak hoří už jen na stole louč, kterou tam postavila teta Sajouová. Modlitba pokračuje rychle. Když skončí, zašeptá Soubirousová na závěr ještě: „Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.“
Při slovech „Maria, bez hříchu počatá“, počne Bernadetta vrávorat a musí se opřít o dveře, aby neupadla. Přitom zbledne tak smrtelně, jak ji dnes Jana Abadiová a Marie zastihly na břehu potoka.
„Bernadetta omdlévá,“ vykřikne Croisina Bouhouhortsová. Všichni obrátí oči na dívku.
„Je ti špatně, Bernadetto?“ volá teta Sajouová. „Vypij honem ještě trochu vína…“
Bernadetta zavrtí hlavou a koktá: „Ó ne, ó ne… není mi špatně… To nic není…“ Tu polekaná matka proti své vůli vyzradí to, zač před několika hodinami dcerám nabouchala:
„Ach, tahle Bernadetta… To je od toho, že dnes u Massabielle viděla překrásnou mladičkou paní, celou v bílém.“
„Mlč,“ přeruší ji Soubirous s nevolí. „To je hotový nesmysl… Bernadetta je bohužel chorá na srdce, dali jsme ji prohlédnout doktorem Dozousem, nesnáší kouř ze dřeva, a u nás dřevo kouří celý den a celou noc. Potřebujeme nutně novou větrací troubu, milý André…“
Za hodinu poté leží manželé Sajouovi v široké posteli, vyzbrojeni šátkem a noční čepicí.
„Ty, copak to Soubirousová vypravovala o Bernadettě a o nějaké mladé paní?“ ptá se muž.
„Ale! Bernadetta viděla u Massabielle překrásnou mladou paní celou v bílém,“ odpoví žena, která si ta slova přesně zapamatovala.
„Kdo by to mohl být?“ uvažuje Sajou. „Nejsou tu žádné překrásné mladé paní… Lafitovy dcery nejsou v Lurdech… Že by to byla některá od Cenacových nebo Lacrampových… Bude to nějaký masopustní žert…“
Tentokráte je madame nemluvná. Neodpovídá a zdá se, že spí. Sajou však zakončuje své úvahy zívavým proroctvím:
„S Bernadettou to nebude dlouho trvat. Už ji vidím, jak ji v rakvi vynášejí z Cachotu…“
Paní Sajouová se však rozhoduje, že si zítra ověří mínění několika přítelkyň o povaze paní, kterou Bernadetta u Massabielle spatřila. A madame Bouhouhortsová si v témž okamžiku, zatím co se ustrašeně sklání nad svým dítětem myslí totéž.
Kruh tohoto 11. února se uzavřel. Chrápavý koncert rodiny Soubirousovy naplňuje za energického vedení přednosty zakouřený vzduch „Žaláře“. Oheň v krbu je dnes dobře živen a nechává obrazy plamenů i vzorky stínů neúnavně poskakovat po stěnách. Bernadetta nespí a dívá se na tyto nahé stěny. Ale dnes nespatřuje, jako jindy, v útvarech plamenů a vzorcích stínů žádné tváře ani tvary. Jako by setkání s Paní bylo vyčerpalo její celou, většinou tak děsivou představivost. Krčí se, jak může, na úzké posteli, aby se ani jediným údem nedotkla sestřina těla. Zbytek oné štítivosti před jakoukoliv tělesností, která předcházela i následovala setkání se spanilou Paní, naplňuje ji ještě teď děsem, když náhodou rukou neb nohou zavadí o sestru, která spí rozpálená a hlasitě oddechuje jako mladé zvíře. Ještě podivnější však je, že ji vlastní tělo, když se ho dotkne, naplňuje leknutím. Není s ním zajedno, leží vedle ní jako cosi cizího, co jí samotné nenáleží o nic víc než tělo Marie.
Co se to s ní jen stalo? Bernadetta neví. Ví však, že se s ní stalo cosi nesmírně závažného. Shůry a se stran tlačí to na ni jako vědomí nevyhnutelné povinnosti, s kterou není, kterou nehledala a kterou přesto nemůže setřást. Aby se osvobodila od tohoto tlaku, upíná Bernadetta celou mysl na Paní. Přivírá víčka, aby si zpřítomnila celý půvab a všechny jednotlivosti. Úběl šatu, modř pásu, mdlý třpyt hrdla, uvolněné kadeře pod nádherným závojem; jasný, přátelský úsměv nevýslovného dorozumění; bezkrevný voskový lesk bosých nohou se zlatými růžemi… Kdykoliv však se Bernadetta domnívá, že se přibližuje k obrazu Paní, je stržena kamsi pryč vírem černé prázdnoty. Není v myšlenkách dovoleno spatřit, co spatřila ve skutečnosti. Ale snad jí bude dovoleno o Paní snít. Aby se to stalo, namáhá se Bernadetta vášnivě, aby usnula. Snaží se myslet na zcela jiné věci. Vzpomíná na vesnici Bartès. Přivolává si na mysl všechny předměty selského statku, v němž tak dlouho žila, dětskou kolébku, kolovrat: počítá cínové nádobí na polici, oslovuje zvířata svého stáda jmény, jež jim sama dala. Zapřísahá psa, kterého milovala a který už je dávno mrtev. Vzpomíná na bartrèské vrby, na potok a na pahorky orinclesské za deště, za sněhu i za slunečního svitu. Shledává všechno, co z těchto vzpomínek v její malé hlavě žije. Chvílemi ji přemáhá spánek, ale vždy jen na několik minut. Když procitá, všechno prchá. Paní se jí odpírá. Jako by chtěla schválně dokázat (aby nebyla zaměňována), že je utvořena ze zcela jiné látky, než jsou sny. Táhne už na jedenáctou, když se Marie z čista jasna probudí tím, že se její ruka dotkne mokrého místa na podušce. Obrátí se k sestře a poznává příčinu.
„Maminko… Maminko,“ šeptá vábivým a bázlivým hlasem, jakým se snažíme probudit spícího. Luisa Soubirousová má lehké spaní dobré matky. Hned je vzhůru:
„Co se děje…? Kdo volá…?“
„Maminko… Bernadetta pláče…“
„Co to povídáš…? Bernadetta pláče…?“
Mariin noční šepotavý hlas protahuje slova do délky. „Ach, maminko, Bernadetta tolik pláče… Celý polštářje promáčený…“
Luisa Soubirousová vyklouzne opatrně zpod pokrývky a tiše vstane. Sahá Bernadettě na tvář. „Dusíš se, má chudinko malá?…“
Bernadetta si přitiskne pěsti na oči a zavrtí hlavou.
Matka se ji snaží utišit: „Tak pojď, vstaň, trochu si popovídáme…“ Přihodí na uhasínající oheň chrastí a dvě velké větve. Poté si přitáhne židli až k plamenům. Bernadetta si klekne před ni a zahrabe jí hlavu do klína, hledajíc pomoc. Luisa Soubirousová ji mlčky a dlouho hladí po vlasech. Potom se nakloní až k ní:
„Bojíš se, dítě?“
Bernadetta prudce přikývne.
„Bojíš se té své paní od Massabielle?“ Bernadetta stejně prudce zavrtí hlavou. „Tak vidíš, to všechno nejsou než sny…“ Bernadetta zdvihne uslzený obličej, pohlédne uděšeně na matku a zavrtí hlavou ještě prudčeji než předtím. Matku silně zabolí srdce nad dcerou: „Chuděrko malá, já to znám, byla jsem také kdysi v tvém věku…Dívky vídají v těch letech někdy věci, které nejsou… To přejde, zapomeň na to! Život je příliš těžký na takové historky… Jsi už velká a začalas být ženou, za rok, za dva najdeš možná už muže a budeš mít děti jako já… Jde to všechno tak rychle, ani neuvěříš, jak rychle, má beruško malá…“
Bernadetta schová matce hlavu do klína a nepromluví už. Ale Luisa Soubirousová je přese všechna moudrá a útěšlivá slova pevně rozhodnuta, že si zítra ráno ve zpovědnici vyžádá úsudek abbého Pomiana nebo abbého Pènesa nebo otce Sempeta ve věci paní od Massabielle.

Řada druhá BUĎTE TAK LASKAVA!

Kapitola jedenáctá
KÁMEN DOPADNE

Ve škole neverských sester je skupina sedmi osmi dívek, které jsou chytré a energické Janě Abadiové velmi oddány, ba takřka poddány. K této skupině náleží Anneta, ryšavá dcera tajemníka Courregése z radnice, dále Kateřina Mengotová, kterou nazval Hyacinthe de Lafite „vílou této žabárny“, a posléze Magdalena Hillotová, bledé pihovité dítě s dlouhými údy, které však má sice slabý, ale velmi krásný hlas a proto jí svěřují při všech možných světských i církevních pořadech sólový zpěv. Abadiová vešla dnes první do veliké třídy. Když se její skupina kolem ní shromáždila, zamžourala očima:

„Děvčata, kdybyste věděly, co se včera stalo, to byste se podivily… Ale já to nesmím říci…“„Tak proč nám děláš laskominy?“ poznamenává realistická Kateřina. „Oslovil tě snad nějaký muž?“„Mně se to nestalo, ale Bernadettě Soubirousové.“
„Co by se s tou neslanou nemastnou Bernadettou mohlo dít zvláštního?“ krčí Kateřina rameny.

Jana Abadiová napíná zvědavost přítelkyň na skřipec. „Dala jsem Bernadettě slovo, ale nepřísahala jsem. Natolik chytrá jsem byla…“
„Inu, když jsi nepřísahala,“ nahrává jí Annetta Courrégesová.
„Když jsi nepřísahala…“ vpadá jí do řeči celý sbor se stupňovanou melodií této věty.
„Pakli žes nepřísahala…“, rozhoduje Magdalena Hillotová, „nebudeš mít hřích…“
Abadiová sníží hlas k ostrému šepotu:
„Tak pojďte blíž, aby to ostatní neslyšely… Bernadetta viděla včera v jeskyni Massabielle krásnou mladou paní, celou v bílém, s bleděmodrým pásem. A považte, byla bosa a na nohou měla zlaté růže… My jsme sbíraly chrastí, Marie Soubirousová a já, a když jsme se vrátily, klečela Bernadetta u potoka, neslyšela nás a vypadala tak podivně…“

„A vy jste tu paní neviděly?“ ptají se děvčata jedna přes druhou.
„Marie a já jsme vůbec nevěděly, že tam je, když jsme sbíraly soušky…“
„Zlaté růže na nohou… No tohle!… Kdo to může být, ta mladá paní?“
„To kdybych sama věděla, Panenko Maria! Do půlnoci jsem si nad tím lámala hlavu…“
„Možná, že tě Bernadetta podvedla, Jano,“ uvažuje Kateřina Mengotová. Ale ryšavá dcera městského tajemníka pohodí opovržlivě rukou.
„Kdepak, Bernadetta je na lež a na podvádění příliš hloupá…“
„Ne, Bernadetta nelže,“ prohlašuje Abadiová zamyšleně; „musíme se té věci dostat na kloub…“Dívky, dychtivé sensace, jsou srozuměny s tímto návrhem. Půjdou všechny společně do Massabielle a tam tu podivnou bosou mladou paní najdou.
„Ale bude paní tam, když my přijdeme?“ ptá se Tonička Gazalasová, dcera voskáře.
„Když Bernadetta něco vidí, uvidíme to také,“ usuzuje Kateřina Mengotová, „nemáme o nic horší oči než ona…“
Jana Abadiová chvíli spekuluje:
„Ale Bernadetta musí jít s námi,“ prohlásí pak, „neboť půjdeme-li bez ní, paní možná nepřijde…“ Když potom vejdou dosti – pozdě dnes – Bernadetta s Marií do třídy, Janiny stoupenkyně Bernadettu obklopí a doléhají na ni.

„Tak co to bylo s tou paní?… Pověz nám, popiš nám ji přesně… Kde stála?… Jak jsi ji pozorovala?…Zavolala na tebe?… Pohybovala se?…“
Bernadettin pohled hledá pohled Jany: „Ó, proč jsi to vyzradila, Jano?“
I tentokrát se však z její otázky ozývá spíš ulehčení než výčitka. Hodně lidí ví teď už o Paní, která náleží jen jí jediné: Marie, Jana, rodiče, strýc a teta Sajouovi, paní Bouhouhortsová, strýc Bouriette, a teď celá tato banda, která o tom štěbetá tak zvědavě, jako by její Paní byla nejvšednější paní na světě. Jako hned od začátku, Bernadettu i nyní ovládá dvojsečný pocit. Chtěla by mít svou Paní jen sama pro sebe, teď a vždycky, až do skonání, s nikým se nedělit o tajemství, kterým se opájí její srdce. A zároveň se jí chce toto tajemství vykřičet na každého, koho zná, všechny lidi by chtěla přivést před tvář Nejlíbeznější, aby se pohledem na ni kochali tak jako ona. Možná, že je toto druhé přání ještě silnější než prvé, opačné.
„Vyzradila jsem to,“ hájí se Abadiová, „protože jsem nepřísahala a protože je to důležité. Chceme se totiž všechny podívat do Massabielle a prohlédnout si tu paní.“
„Myslíš, že ji také uvidíme?“ vyptává se Magdalena Hillotová.
„Snad ano,“ odtuší Bernadetta. „Jistě to nevím.“
„Ale maminka nechce, aby Bernadetta do Massabielle ještě někdy šla,“ namítá bojácně Marie. „Dostaly jsme bití. Tatínek se tuze hněval a řekl Bernadettě, aby se sebrala a šla ke kejklířům, provazolezcům nebo k cikánům…“
Abadiová pozoruje ostře Bernadettu:
„Ale ty přece půjdeš do Massabielle, viď?“ Bernadetta sklopí maličko hlavu a neodpovídá.
„Mluvila ta paní s tebou?“ ptá se Kateřina Mengotová. Bernadetta klopí oči dál:
„Ne, nepromluvila ani slovo… Ale je to ta nej – nej – nejkrásnější paní, jakou kdy svět viděl…“
„Když je tak krásná,“ pronáší pochybovačně Magdalena Hillotová, bledá sólová zpěvačka, „není v tom možná nic dobrého…“
„I o tom jsem přemýšlela dnes v noci,“ prohlašuje obezřetná Abadiová. „Je velmi dobře možné, že je ta paní něco zlého. Proto jsem si vymyslila, že si v neděli po mši svaté vezmeme v kostele lahvičku svěcené vody. A když ta paní bude v jeskyni, Bernadetta ať ji postříká a řekne: „Jste-li od Boha, madame, přistupte bliž. Jste-li však od ďábla, kliďte se pryč… To se tak dělá… Myslím, že je to rozumný návrh a my se dozvíme pravdu…“
„Brr, až mi mráz běží po zádech,“ prohlašuje Anička Courrégesová. „Ale možná, že ta paní není ani nic zlého ani nic dobrého, nýbrž prostě nějaká obyčejná skutečná paní…“
„Ano, je zcela skutečná,“ potvrzuje Bernadetta nesmírně vášnivě.
„Tady je pohromadě kachní rybník,“ ozve se náhle hlas učitelky, která nepozorována přistoupila až k dívkám.„A všechny naslouchají moudrostem naší veleučené Bernadetty…“
Neděle. Dutý hlas zvonů maloměsta vyzvonil už pozdvihování přes střechy a přes pahorky. Slavné služby Boží se chýlí ke konci. Bernadetta a Marie jsou zároveň s celou třídou za vedení Vauzousové přítomny mši svaté. František Soubirous má až do oběda službu ve stájích Cazenavových. Jan a Justin si vyprosili, aby směli ven. Luisa Soubirousová sedí sama v „Žaláři“ konečně jednou volná, to znamená: plete punčochu. Byla v sedm hodin ráno na ranní, neboť chodí nerada na hrubou, kam chodí lidé, kteří žijí „v lepších poměrech“, jsou odpočati a dobře oblečeni.
Ona sama nemá co na sebe, náleží tudíž k nejchudší třídě a do temného ranního kostela, kde některý z kaplanů, Pomian, Pènes nebo Sempet, slouží tichou mši svatou. Luisa Soubirousová cvičí se tím v očividném odříkání, neboť hrubá mše nejsou jen služby Boží, nýbrž i báječné představení maloměsta po drtivé jednotvárnosti týdne. Ohříváme se na hukotu varhan, na tomto houpavém krbovém ohni duše. Vidíme, zdravíme, kýváme. A farář Peyramale je velebný kněz a jeho nádherně drsný hlas vniká člověku až do srdce, když po Evangeliu promlouvá k věřícím. Těchto slavných služeb Božích zříká se Luisa Soubirousová hlavně proto, že se nechce v kostele setkat se svými zámožnějšími sestrami. Bernarda Casterotová, ovdovělá Tarbèsová, hlasatelka rodinného mínění, a Lucila, ztrápená stará panna, mají totiž obě co na sebe. Luisa je však příliš hrdá, aby vedle obou šťastnějších vystupovala jako černá ovce rodiny, jako Casterotová, která k své hanbě vytáhla nepříznivý životní los. Pociťuje k Bernardě, své nejstarší sestře, uctivý respekt, ale zároveň jistou, ustavičně podrážděnou nevoli.
Ale dnes, v toto požehnané dopoledne, se cítí velmi spokojena v své osamělosti, v níž ji neobtěžují synové a nezlobí dcery, a kdy nemá starostí o muže, který tentokrát nesedí u Baboua, ani v jiné hospodě, nýbrž vykonává jako „poštovní úředník“, jak sám sebe nazývá, poctivé povolání. Cazenave dal deset franků zálohy. Nejnaléhavější dluhy jsou zaplaceny. Po dlouhých týdnech strádání je zase jednou kousek masa v domě. „Pot au feu“ s jemnou zeleninou a mladými cibulkami vysílá už první vůně po světnici.
Také duše Luisy Soubirousové žije od včerejška v rozjímavém klidu od té chvíle, co se ve zpovědnici poradila s Otcem Sempetem. Upřímně řečeno, byla velmi znepokojena Bernadettinou historií s onou paní. Co si má člověk myslit o takových podivných věcech? Otec Sempet, vynikající muž, který Bernadettu vůbec ani nezná, se dobrotivě pousmál a prohlásil: „Milá dcero, to jsou nevinná dětinství, jimiž se dospělý člověk nemá ani zabývat.“ Tím je pro Luisu Soubirousovou záležitost vyřízena. Ale i přesto se nemálo ulekne, když se po půl hodině objeví v Cachotu obě dcery uprostřed celé roty školaček a prosí ji o dovolení, aby je všechny Bernadetta směla zavést k té překrásné paní u Massabielle.
„Zbláznily jste se,“ volá matka v návalu zlosti. „Bernadetta zůstane pěkně doma…“
„Ale, milá madame,“ praví s úklonou Jana Abadiová jako vtělená rozumnost, „vždy my se chceme jenom přesvědčit, zda vůbec něco na té paní je…“
Při těch slovech dostane Luisa Soubirousová chytrý nápad. Podle výroku kněze je celá ta věc dětinství, jímžse dospělý člověk nemá ani zabývat. Celá ta zelená společnost neuvidí v jeskyni nic a notně se Bernadettě vysměje. Ta se bude stydět a bude nadobro vyléčena. Matka však nechce svůj zákaz tak rychle odvolat a proto se dává ještě chvíli prosit. Potom se odvolá podle své vyzkoušené výchovné metody na předstíranou autoritu otcovu:
„Jestliže nemáte v neděli nic lepšího na práci než toto bláznovství, můžete si pro mne za mne do Massabielle jít; ovšem, když to tatínek dovolí. Tatínka se Bernadetta musí zeptat. Já jsem jenom matka. Až jak tatínek řekne…“
Společnost se tryskem rozběhne k poště, nemaříc času. Nejedna důstojně se procházející sváteční dvojice se udiveně ohlédne za hordou děvčat, která vypadá, jako by běžela za rozpustilou zábavou. V rozsáhlém nádvoří pošty stojí okolo koně se smutně svěšenou hlavou několik mužů. Jsou to Cazenave, jako vždycky v jezdeckých botách, na hlavě čepici se štítkem, Doutreloug, pacholek povýšený na kočího, zvěrolékař a Soubirous, který přivedl koně. Zvěrolékař ohmatává koňovu šíji, najde lehkou otlačeninu od chomoutu a chystá se právě ze své kožené brašny vyndat kelímek s mastí. Vtom přiběhnou dívky. Se Soubirousovými je jich devět do počtu. Abadiová pronáší způsobně společnou prosbu, při čemž Cazenava, Doutrelouge a zvěrolékaře, kteří nic nevědí, zasvětí do podivné příhody, kterou chtějí probádat. Soubirous by jí nejraději zakryl ústa. Temná zlobná nevole mu stoupá do krku. Cítí se Bernadettinou paní nejtrapnějším způsobem blamován před Cazenavem a ostatními muži. Má teď místo a pevný výdělek a vyšvihl se po pádu do nezaměstnanosti znovu na první příčel občanského žebříčku; a teď přijde jeho vlastní dítě a připraví ho o čerstvě získanou vážnost poctivce mezi poctivci takovými vybočujícími dvojsmyslnými, dráždivými hloupostmi. Aniž si všiml ostatních dívek, zavrčí zamračeně na Bernadettu:
„Co tu máte co pohledávat? Marš domů obě dvě! Nechci už o celé věci slyšet!“
„Ale, ale, mon vieux,“ směje se Cazenave, „proč chceš milým děvčátkům pokazit nedělní žert? Co je na tom? Děti jsou děti. Ať si hledají svou paní, když je to těší…“
Jana a její družky opětují prosbu sborem. Jenom Bernadetta mlčí.
„Copak to držela ta tvá paní v ruce?“ ptá se Cazenave. „Růženec, ne?“
„Ano, pane, dlouhatánský růženec s velikými bílými perlami…“
„Tak to vidíš, Soubirousi,“ baví se poštmistr, „jestliže má ta paní u sebe růženec jako všechny ostatní paní lurdské, můžeš dcerušce styk s ní klidně dovolit…“
Intervence chlebodárce je nutno se podřídit. Nic naplat. „Ať jste zpátky za půl hodiny,“ poroučí otec.
„Ale to je zcela vyloučeno, pane Soubirousi,“ prohlašuje Abadiová… „Je to dlouhá cesta…“
Otec, zcela poražen a donucen k ústupu, bručí: „S obědem na vás čekat nebudeme…“
Dívky vzlétnou a zmizí jako hejno koroptví v poli. Zvěrolékař maže bolavé místo na koňově šíji černou mastí. O několik minut později odvádí Soubirous chorého koně zpátky do stáje. Zatím co mu podestýlá suchou slámu, uvědomuje si k vlastnímu údivu, že má v očích slzy. Sám neví, pláče-li nad vlastní porážkou jako otec nebo nad blížícím se neštěstím, které tuší temně v prsou.
Na Pont Vieux se dívky prudce pohádají. Jana Abadiová chce volit kratší cestu přes ostrov Chalet a potom přejít po mlýnské lávce Nicolauových.
„Po dva dny nepřetržitě pršelo a padal sníh,“ míní Bernadetta. „Stavidlo bude otevřené a lávka pod vodou. Musíme přes kopec…“
„Aha,“ posmívá se Abadiová. „Vejce je zas jednou chytřejší než slepice… Myslím, že se na mne můžeš spolehnout…“
Bernadetta trvá na svém. Utvoří se dvě skupiny. Většina se samozřejmě přidá k Abadiové, náčelnici skupiny. Při Bernadettě setrvají pouze Marie, Magdalena Hillotová a Magdalena Gazalasová. Za mostem se cesty i strany rozejdou.
„Uvidíme, kdo tam bude dřív,“ volá ctižádostivá Jana, vědoma si vítězství, nad nepřátelskou skupinku. Bernadetta běží napřed, že jí ostatní sotva stačí. Jako by ji vítr unášel. Jindy ji rychlý běh vždycky připravuje o dech, dnes ani neví, že vůbec kdy trpěla záduchou. Marie ji chce zadržet, Bernadetta neslyší. Ani na vteřinu nepochybuje o tom, že Paní na ni čeká a že stojí bledýma, bosýma nohama na okraji skalního výklenku. Možná,že už je netrpělivá, protože Bernadetta tak dlouho otálí. Možná, že trpí vlhkým chladem. Mlžné páry táhnou údolím. Bernadetta obestírá tělesné i duševní blaho Paní žárlivě starostlivými myšlenkami. Na své družky ani nemyslí. Není pro ni důležité, zdali Paní dívkám dovolí, aby ji spatřily nebo ne. Bernadetta nemá nejmenšího přání přesvědčovat kohokoliv o skutečnosti své Paní. Pro ni samu není nic skutečnějšího. Děvčata hekají a volají za ní. Ona však je tak bezpodmínečně sama, jak jen je sám ten, kterého všemocná láska naplňuje až po okraj. Teď běží po bídné stezce Díry. Blíží se ke krkolomnému místu, jež vede po vrchním okraji jeskyně. S polopřivřenýma očima skáče, ba vznáší se Bernadetta od kamene ke kameni. Ještě jeden skok a je dole! Na dnějeskyně uprostřed kamení se na okamžik zastaví, zhluboka vydechne, přitiskne ruku na srdce, usebírá se. Potom zvedne oči k výklenku…
Tři dívky, slézající namáhavě poslední příkrý kus cesty, zaslechnou její výkřik:
„Je zde… Je zde!…“
Zastihnou Bernadettu, zírající s hlavou zvrácenou a očima široce rozevřenýma do prázdného oválného výklenku a ustavičně znovu šeptající:
„Je zde… Je zde…“
Shluknou se těsně k ní a šeptají též ze stažených hrdel: „Kde je… Kde ji vidíš…?“
„Tam nahoře, přišla… Nevidíte, jak zdraví?“ Bernadetta udělá několik horlivých, plachých školáckých úklon.
„Vidím nahoře jenom černou díru,“ praví Gazalasová. „Za ní je veliký kámen. Odtamtud nemůže přece nikdo vyjít…“
„Já nevidím nic,“ mžourá Marie namáhavě očima. „Vidí vás, vidí vás,“ šeptá Bernadetta. „Kývla hlavou, pozdravila vás. Musíte také pozdravit…“
„Máme jít blíž?“ zasyčí Marie.
Bernadetta rozpřáhne zděšeně ruce. „Ne, ne, pro Boha, nechoďte blíž, ani krok!“ Obšťastněná Bernadetta se cítí příliš blízko obšťastňující Paní, zcela jinak než po prvé. Tehdy mezi nimi byl veliký odstup, celá šíře potoka. Paní byla nucena nabízet, přinášet vyvolené svou tvář ve vlnách přibližování. Dnes je na dosah blízko. Stačilo by, aby se Bernadetta vyšvihla na jeden z kamenů pod stěnou jeskyně, natáhla ruce a mohla by se téměř dotknout nahých nohou se zlatými růžemi. Zůstává však stát jakoby na místo vrostlá, aby snad svou těžkopádnou a obyčejnou – jak cítí – přítomností nebyla Paní na obtíž. K Bernadettinu velkému uspokojení se Paní nepřevlékla, přestože má, vznešená, jistě na vybranou nevyčerpatelnou zásobu šatů. V měkkých záhybech lne sněhobílý neznámý samet k útlým údům. Průsvitný závojový plášť jí splývá přes ramena. Je radostné vidět, že si s ním toho dne pohrává lehký vánek. Paní se zdá věčnou nevěstou a stále před oltářem, ježto neodkládá závoj. Podivuhodné však je, že uprostřed svého lesku nedává najevo nejmenšího rozladění proto, že Bernadetta za ní nepřišla sama, nýbrž v průvodu těchto pošetile šuškajících dívek. Zdá se dokonce, že pokládá za velmi chvály hodné, že Bernadetta nemlčela. Buď jak buď, nijak se nemrzí pro společnost, v které se octla, a chvílemi vrhá na Marii, Magdalenu, Antonii vlídně povzbudivý pohled. Bernadetta zaslechne za sebou šepot Hillotové:
„Teď si vezmi tohle, postříkej ji a řekni jí, co jsme si umluvily…“
Bernadetta drží v ruce lahvičku se svěcenou vodou, kterou Magdalena Hillotová nabrala z kostelní kropenky. Spíše ze slabosti vůči dívkám než z vlastního popudu udělá to, co bylo umluveno. Vystříkne trochu svěcené vody neurčitým směrem k výklenku a potom nesměle odříkává:
„Jste-li od Boha, Paní, popojděte, prosím, blíž…“Tu se uděšeně odmlčí. Nikdy by nebyla s to dopovědět tu ošklivou větu o „čertu“ a „kliďte se odtud“. Ale Paní, jak se zdá, by jí ani toto zaříkání neměla za zlé. Zdá se, že ji zaklínací formule velmi obveselila, neboť její úsměv se blíží nyní srdečnému smíchu. A nyní uposlechne. Vykročí svýma neopotřebovanýma nohama nadmíru daleko ze skalního výklenku. Každá těžší bytost by pozbyla rovnováhy. Ona však rozpřahuje ruce objímajícím posunkem. Bernadetta cítí, jak se opět na ni snáší ten hrůzněsladký pocit slasti, ta ospalost bez mezí, z níž probuzení jest probuzením do nejstrašnější cizoty. Toho probuzení se bojí dřív, než mlčky padne na kolena.
V tom okamžiku objeví se nahoře na stezce na ostrém okraji jeskyně Jana Abadiová se svými pěti přítelkyněmi. Přidržujíc se pevně keře, naklání se dolů, aby viděla, je-li druhá strana už u díla. Tentokrát měla Jana smůlu. Mlýnská lávka byla skutečně neschůdná, jak Bernadetta předpovídala. Skupina se musela vrátit a následovat ve stopách skupiny moudřejší. Abadiová má vztek, že Bernadetta měla pravdu. Je sice Bernadettinou přítelkyní, ale vždycky jen pod podmínkou, že se nad ní může slitovávat a shlížet na ni jako chytrá na hloupou, obratná na neobratnou a zkušená na bezradnou. Od čtvrtka však se tento poměr převrátil. Bernadetta jí vyklouzla. Janina vypínavá vůle ji už nemůže dohonit. A teď je slyšet nasládlý hlas přední zpěvačky Hillotové, která pravděpodobně na Bernadettin rozkaz odříkává Zdrávas za Zdrávasem. Abadiové se zmocní pocit pomstychtivosti a zoufalství, jí samé neznámý. Už ani neví, co dělá.
„Počkejte, já vás postraším,“ zaječí, popadne kulatý kámen velikosti a tvaru lidské lebky a mrští jím dolů. Kámen dopadne mezi kamení vedle klečící Bernadetty. Dívky dole vykřiknou. Jenom Bernadetta zůstává nehybná, jako by nic nepozorovala.
„Zasáhlo tě to, není ti nic?“ běduje Marie a třese klečící Bernadettou, která neodpovídá. Teprve nyní, když dívky vyskočily a vidí ji zpředu, poznávají, že obličej Bernadetty Soubirousové není už obličejem Bernadetty Soubirousové. Má sice svůj obvyklý kulatý tvar i hladké čelo, měkká pootevřená ústa, a přece tu z nenasytných očí zírá vzhůru k výklenku bytost zcela cizí a nikoliv Mariina sestra. Tyto oči zapomněly mrkat, aby si obraz, který vidí, ani pro nejnepatrnější zlomek vteřiny nezatemnily. Zřítelnice jsou zvětšeny a ještě temnější než obvykle, bělmo očí lesklejší. Kůže obličeje je velmi ostře napjatá, takže lícní kosti a kosti na spáncích silně vystupují. Není to už obličej dítěte ani tvář mladé ženy, nýbrž tvář blažené trpitelky, jež v sobě na čas uzavírá všechno utrpení světa. Přitom výraz sám není trpitelský, nýbrž odevzdaný a zároveň svrchovaný. Co však Marii ze všeho nejvíc děsí, je zas ta mrtvolná barva obličeje, z něhož vymizela všechna krev, ale který zato nabyl děsivě nové krásy.
„Kámen usmrtil mou sestru,“ zavřeští Marie v ústrety Janě, která letí dolů se svou družinou. Naříkajíce shluknou se všechny okolo nehybné Bernadetty, ale v kruhu dosti vzdáleném, neboť žádná z dívek se jí neodvažuje dotknout.
„Nic se jí nestalo,“ vyráží ze sebe zbledlá Abadiová. „To zavinila paní! Přineste vodu, přijde k sobě hned…“
Ani voda z potoka nevyvede však Bernadettu z vytržení. Teď už dívky ztratí hlavu. Pobíhají a křičí jako posedlé. Marie pláče: „Maminko, maminko,“ a letí domů vyrozumět matku. Jana Abadiová a Kateřina Mengotová běží pro pomoc do mlýna. Ostatní mluví do Bernadetty, aniž se jí příliš přibližují. Mají z ní a z jejího stavu strach. Dvě těžce obtížené selky z Aspin les Angles, přicházející cestou, připojí se k ním vrtíce hlavou a dozvídají se z přerývaných citoslovcí historii Bernadetty. Kdo může ta paní být? Selky na sebe hledí vážnýma, rozšířenýma očima.
Konečně, konečně přichází matka Nicolauová a mlynář Antonín. Matka Nicolauová, která slyšela o dívce omdlelé, přináší nasekanou cibuli a podstrkuje ji Bernadettě pod nos. Ale Bernadetta poobrátí jen maličko hlavu, aniž změní směr pohledu. Teď se sám Antonín nakloní nad klečící dívku, která, jak se mu zdá, je pohřížena v modlitbu:
„Pojď, Bernadetto,“ láká ji něžně. „Už dost, pojďme domů!“
Když dívka neodpovídá, snaží se jí svou velkou rukou zakrýt oči. Ale spíše by nemotorná ruka dělníkova zastřela světlo lampy než tyto křišťálové oči, které zírají bez překážky dále. Tu se Antonín Nicolau krátce rozhodne, vyzdvihne Bernadettu do náručí a odnáší ji do mlýna. Po celou cestu neschází Bernadettě s tváře strnulý úsměv, jímž zůstává i skrze mlynářovu dobrotivou tvář spojena s Paní.
Nicolau s Bernadettou v náručí, za ním rozčilené školačky, obě selky se svými nůšemi, stará mlynářka, cupitající udýchaně za nimi, tento podivný průvod stačí, aby přivábil se všech stran lidi, kteří se v této končině – je nedělní dopoledne – procházejí. Dřív než dojdou do mlýna, je pohromadě pěkný sběh lidí. Lidé se ptají, slyší,žasnou, vykládají. Někteří se smějí. A rychle se tvoří úsudek: Malá Soubirousová se zbláznila. Antonín posadí Bernadettu do veliké lenošky, blízko krbu. Sednice je plna cizích lidí. Matka Nicolauova přináší dřevěný pohárek mléka, občerstvení domněle omdlelé dívce. Ale Bernadettin stav nemá pranic společného s mdlobou. Její vědomí nezhaslo, nýbrž jest v nadlidském soustředění upřeno na krásu Paní, takže vše ostatní vnímá pouze jako vzdálený a nejvýš lhostejný šum.
Vytržení nepomine pozvolna, nýbrž rázem. Jako by rychlý, neviditelný oheň strávil tu vznešenou ženskou tvář, uzavírající v sobě všechno utrpení světa, jest tu najednou zas obvyklý dětský obličej Bernadettin, nevědomý, trochu tupý, s očima neúčastnýma.
„Děkuji pěkně,“ prořekne Bernadetta klidně, odmítajíc mléko paní Nicolauové. „Nepotřebuji nic…“
Počnou ji zahrnovat otázkami.
„Co to s tebou bylo?… Co se stalo?… Cos to viděla?…“
„Ale nic,“ odpovídá Bernadetta dosti netečně. „Jenom Paní zde dlouho byla…“
Toto „ale nic“ a „jenom“ prozrazuje vývoj vztahu mezi Bernadettou a Paní. Jejich vztah je nyní důvěrný a v jistém smyslu už starý. První opojení užaslého uchvácení jest vystřídáno nutkáním k stálé odevzdanosti. Paní neznamená už pro Bernadettu ojedinělý zázrak, který se rozplyne v nic, nýbrž stálé vlastnictví. Dívá se na lidi, nechává je mluvit a ptát se, a sama takřka neotevře úst. Antonín, nespouštějící očí s její tváře, přijde jí na pomoc:
„Nevidíte, jak je zemdlená? Dejte jí už pokoj!“
Ale Bernadetta není ani dost málo zemdlená. Příčinou jejího mlčení je vzrůstající pocit viny, který ji skličuje. Týká se jejich rodičů. Nezrazuje rodiče tím, že miluje už jen svou Paní? A co řekne jejímu chování matka? Matka Soubirousová a Marie utíkají, co jim nohy stačí, dlouhou cestou z Cachotu do Massabielle. Ale už před pilou potkají Piguno.
Piguno ví všechno. Bernadetta je živa a zdráva ve mlýně Savy. Panečku, to je holka! Napřed se oddává ve špinavé jeskyni
zbožňování jakési hezké, leč neviditelné Paní, a vzápětí se nechá bez jediného muknutí odnést Antonínem, který je rovněž hezký chlapec.
„Nic si z toho, milá sestřenko, nedělej,“ končí Piguno svou potěšující zprávu. „Za děti nikdo nemůže…“
Matka Soubirousová zkřiví tvář. Ze zmatených řečí Mariiných vyrozuměla, že je Bernadetta mrtva nebo při nejmenším v smrtelném nebezpečí. A nyní slyší o hanebném chování nejstarší dcery. Pro tohle nechala zkazit Pot au feu, první vydatný oběd od nepamětné doby! Pro tohle musí její ubohý muž, vracející se z těžké služby, prožít minuty plné strachu a spokojit se krajícem chleba!
„Počkej, já ti dám,“ zasténá a přidá do kroku.
Množství lidí, stojících před mlýnem, jí vhání do tváře ruměnec studu. A když pak spatří v sednici Bernadettu, rozloženou v lenošce jako princeznu, o jejíž přízeň všichni usilují, není s to se ovládnout.
Osopí se vřeštivě na dceru:
„Vyvoláváš u kdekoho pozdvižení, bláznivá!“
„Já jsem nikomu neříkala, aby se mnou šel,“ hájí se po pravdě Bernadetta.
Jest to jedna z odpovědí, uzpůsobených tomu, aby učitelku nebo matku jen rozhořčily.
„Děláš se směšnou před celým světem,“ křičí matka Soubirousová, rozpřahujíc se k šťavnatému políčku.
Matka Nicolauová ji zadrží:
„Proč, proboha, ji chcete bít?“ volá. „Vždyť je to anděl, jen se na ni podívejte…“
„Anděl, pěkný anděl,“ sípe Soubirousová.
„Vy jste ji předtím neviděla,“ vměšuje se do řeči Antonín. „Byla vám tak, tak jako…“ a protože jeho nezkušenému rozumu nepřichází vhodné přirovnání pro krásu uchvácené Bernadetty, volí omylné slovo, které utkví v nenadálém tichu:
„… jako mrtvá…“
Luisu Soubirousovou, duši vratkou, kolísající ustavičně mezi protichůdnými pocity, zasáhne toto slovo přímo do srdce. Vždyť ona sem nepřišla dceru bít, nýbrž ze strachu o její život. Tento strach ji znovu zachvátí. Padne na lavici a dá se do pláče:
„Všemohoucí Bože, ponech mi mé dítě…“ Bernadetta vstane, přistoupí klidně k matce a dotkne se jejího ramene:
„Pojď, maminko… snad budeme doma dřív, než se vrátí tatínek…“
Luise však je této chvíle její muž a oběd lhostejný. „Nehnu se odtud,“ pláče zarytě, „dokud mi Bernadetta přede všemi lidmi neslíbí, že k Massabielle víckrát nepůjde…“
„Slib to mamince,“ napomíná ji matka Nicolauova. „Taková rozčilení nejsou zdravá, jistě by ses z nich roznemohla…“
Bernadetta sepne křečovitě ruce, jež jsou stále ještě chladné jako led.
„Slibuji ti, maminko, že nepůjdu víckrát k Massabielle…“
Ale s veškerou mazanou horlivostí lásky připojuje vzápětí advokátskou klausuli:
„… Když mi to nedovolíš…“
Nicolauovi osamějí. Antonín si zapaluje nedělní doutník.
„Matko, co tomu říkáš?“
„Ta malá se mi nelíbí,“ vzdychá Nicolauová. „Takové věci jsou špatné předzvěsti… Bože, a její rodiče jsou přece docela silní a zdraví lidé…“
Syn vstane, přejde sednici a přiloží na živý oheň zcela zbytečně čerstvé poleno:.
„Neviděl jsem jakživ nic krásnějšího, než byla tvář toho klečícího děvčete, a nikdy už nic krásnějšího neuvidím…“
A leká se téměř pomyšlení, že držel Bernadettu v náručí:
„Ani dotknout by se nikdo neměl takové bytosti,“ dodává.

Kapitola dvanáctá
PRVNÍ SLOVA

Je tedy rozhodnuto, že věc s Bernadettinou Paní jest vyřízena a provždy pohřbena. V „Žaláři“ se o ní s citelným přemáháním už nemluví. Přestože je město plno zveličeného vypravování školaček, tváří se otec Soubirous, jako by byl jedním z mála, kteří o vzrušující příhodě, jejímž středem byla jeho dcera, ještě nic nezaslechl. Jeho nálada je arci přes umenšené starosti o výživu povážlivě zkalena. Přichází a odchází bez pozdravu. Večer sedá u stolu s lokty vzdorně opřenými. A když se oddává spánku, což se, jak známo, děje i mezi dnem, zní dokonce i jeho chrápání uraženě a svárlivě. Tyto skličující životní projevy nechtějí víc než udusit v Bernadettě radikálně všechny sklony k recidivě. Soubirous působí dojmem přísně smýšlejícího občana, který má za zlé osudu, že mu do obyčejného hnízda vložil neobyčejné kukaččino vejce.

Matka naproti tomu se k Bernadettě chová s něžnou pozorností a umírněností, zcela proti své prudké a drsné povaze. Nosí děvčátku malé dárečky. Utěšuje je každým slovem, aniž se dotýká rány, neboť velmi dobře cítí oběť, kterou Bernadetta rodině přináší. Dokonce jí pro tento týden dispensuje od docházky do školy. Doufá, že všemi těmito mírnostmi docílí toho, aby rozrušená duše jejího dítěte poznenáhlu na Paní zapomněla.

Bernadetta, zdá se, nepozoruje ani matčinu něhu, ani uraženou uzavřenost otcovu, tím méně ovšem zvědavou plachost, kterou vůči ní projevují malí bratři. Je stejnoměrně vlídná a oddává se víc než obvykle domácím pracím. Přitom se vyhýbá setkání se sousedy. Jen málokdy promluví. A když Marie učiní jednou narážku na Paní v jeskyni, Bernadetta nejenže jí neodpoví, nýbrž i opustí místnost. Srdce jí ovšem krvácí ve dne v noci, ani ne tak proto, že se musí zříci pohledu na Paní, jako spíše pro pomyšlení, že líbezná Paní tak jak je, lehce oblečená a bosá, na ni v tomto studeném únorovém počasí dlouhé hodiny marně čeká. Prožívá všechna muka věrně milující bytosti, jíž síla vnějších okolností brání jít na vytouženou schůzku. Doufá jen, že bytosti tak vznešené a vědoucí, jako je Paní, nezůstane její vnucený stav neznámý. S duší rozervanou zachází až k děsivé naději, že jí Paní příliš dlouho věrná nezůstane, že se projevů přízně do prázdna vyplýtvávaných nabaží a posléze na ni, na malou Bernadettu Soubirousovou, docela zapomene.

Aby tohoto k smrti smutného cíle dosaženo nebylo, o to se starají madame Milletová a mademoiselle Antonie Peyretová. Vdova Milletová se v neděli večer vrátila z Argèles. Hned po návratu se doslechla od Filipa a od kuchařky o zvláštní příhodě u jeskyně. Malá Soubirousová, dcera její pradleny, měla prý tam zjevení, mladou dívku s bosýma nohama. Pohled na tuto dívku uvrhl prý la petite voyante, malou duchovidku, do podobného vytržení, jaké se zpodobňuje na náboženských obrazech. Trvalo prý to skoro hodinu, než se podařilo Bernadettu z její extase probudit opět k životu.

Tato neslýchaná novinka je vodou na metafysický mlýn paní Milletové, této jinak přísné katoličky, jejíž všetečný zájem o svět duchů však vzbuzuje nevoli vysokého i nízkého kléru. Paní Milletová po celou noc nemůže spát. Ustavičně vidí před sebou svou neteř Elišku Latapieovou, to mírné ubohé dítě, které žilo jako vlastní dcera v jejím domě a v něm také v kvetoucím věku osmadvaceti let zesnulo. Ó, jak osiřelý je nyní tento příliš rozsáhlý dům, který nebožtík Millet před čtyřiceti lety postavil, doufaje marně v hojné potomstvo. Paní Milletová se oddává vášnivému kultu, vzpomínajíc na Elišku. Pokoj nebožky uchovávají beze změny tak, že by se do něho kdykoliv mohla opět nastěhovat. Všechny věci a věcičky jsou na svém místě, knihy, panny z dětství, košíček na šití, bubínky na vyšívání, dvě bonboniéry se ztvrdlými bonbony, a především prádlo, boty, šaty ve skříni. V dnešní bezesné noci strávila Milletová celou hodinu v nevytopeném pokoji Eliščině, halíc zavalité tělo do kožichu. Madame Milletová doufá v jakési růžové poselství, jež by jí po jedné stránce oznámilo, že se její schovance na onom světě dobře vede, a za druhé jí poskytlo naději na radostné shledání, byť i ne příliš brzké. Skutečně se vdově podaří představit si Elišku živěji než jindy, neboť nebožka předstupuje před její duševní zrak v šatech, které na sebe brávala jako starostka mariánské družiny při slavnostních příležitostech. Byly to nádherné šaty z bílého satinu s bleděmodrou pletenou šňůrou v pase. Antonie Peyretová, švadlena, zkomponovala ten šat podle pařížského střihu a z přátelství k své spolkové sestře vzala za ně čtyřicet franků, cenu za pouhou práci. K ránu bylo již madame Milletové zcela jasno, že dívka, která se zjevila malé Soubirousové, nemůže být nikdo jiný než její milovaná neteř v slavnostních šatech starostky mariánských dětí.

Zvláštní však je, že také Antonie Peyretová během pondělka připadne na tutéž myšlenku. V době večeře spěchá okřídleným krokem k své příznivkyni a zákaznici. Peyretová je dosud mladé, ale ošklivé a zborcené stvoření. Z podlouhlého obličeje špehují neúnavně mžourající oči. Jako dcera soudního vykonavatele zná nejubožejší slabiny života a lidí. Při své čilé povaze promyslila bystřeji myšlenku, která napadla i madame Milletovou. Nač ukazují bosé nohy zjevení? Je na bíledni, že na stav pokání, v němž se nalézá i čistá duše mariánského dítěte Elišky, jako vše smrtelné, co zemřelo. Kajícníci chodívají bosi. V očistci není bot ani dřeváků. Neteř bohaté Milletové je ubohá duše, jíž je třeba zvláštních modliteb příbuzných a přátel, které by její smutný pobyt zkrátily. To je také důvod, proč se zjevila malé Soubirousové, a to na místě, které se velmi dobře hodí za vchod k očistci. Ale kdožpak může vědět, zda Eliška Latapieová nechtěla své dobrotivé tetě a v jistém odstupu též její skromné přítelkyni vzkázat některá osobní přání nebo sdělení?

Paní Milletová a slečna Peyretová se uzamknou v pokoji nebožčině, aby se uradily nejen o této theorii, nýbrž také o praxi, které se jest nutno chopit. Sluha Filip, zvyklý už po deset let vyjadřovat se v majestátním plurálu, je touto tajnou konferencí svrchovaně udiven.

Ve středu, ke čtvrté hodině – na štěstí je matka Soubirousová s Bernadettou sama doma – vkročí do Cachotu vznešená návštěva. Jako první se objeví Filip a postaví na stůl koš, v němž jsou lákavým způsobem zabalena dvě pečená kuřata a dvě láhve desertního vína. Zcela jinak než jindy ukloní se Luise jako panstvu a ohlašuje svou paní, která je mu v patách. Matka Soubirousová vytřeští hodně vyděšeně oči na sluhu i na dar. Za dvě minuty poté všumí do světnice prsatá majitelka rent, za ní neklidná, hrbatá Peyretová. Milletová je trapně zaražena ponurou bídou, kterou vidí.

„Milá paní,“ spouští, „chtěla jsem se jednou na vás podívat. Neděkujte mi za ty maličkosti… Mám dokonce v úmyslu vás požádat, abyste nám přicházela vypomoci každou středu a každou sobotu, mimo prádlo ovšem. Má domácnost je tak velká…“

Soubirousová zhola neví, co si má o této marnotratné přízni myslet. Paní Milletová není sice skoupá, ale velmi přesná, a jaká práce, proboha, se může ještě naskytovat v domě, který jest povlaky a chránivými pokrývkami utěsněn proti sebemenšímu prášku? Denní posluha dvakrát v týdnu dělá čtyři franky, to jest šestnáct franků za měsíc, hotové jmění! A tím ji omráčí hned při pozdravu. Copak asi za tím vším vězí? S poníženou nedůvěřivostí otírá Luisa dvě židle a mlčky je přisouvá návštěvnicím. Bernadetta stojí před menším oknem. Její tvář je zcela ve stínu, ale černé vlasy září zlatě ryšavým nádechem, neboť zimní slunko povylezlo před západem z mraků a vniká teď dokonce i do dvora „Žaláře“.

„Máte tuze milé dítě, má milá,“ povzdechne Milletová, „a dítě docela zvláštní… Jste jistě šťastna…“„Bernadetto, pozdrav dámy,“ kývne matka Soubirousová.

Bernadetta podá mlčky ruku napřed jedné, potom druhé ženě a ustoupí hned zase k oknu na své pozorovací stanoviště. Paní Milletová vytáhne krajkový kapesníček a otírá si oči:
„I já jsem měla dítě, ne sice vlastní, to jest víc než vlastní, však víte… A Eliška zemřela posvátnou smrtí, která by měla sloužit za příklad, jako statečná mučednice, sám děkan Peyramale napsal vlastnoručně dopis Jeho Milosti panu biskupovi tarbeskému…“
„A proto právě k vám přicházíme, paní Soubirousová,“ přeruší věcná Peyretová plačící zákaznici. „Ano, mluvte, milá Peyretová,“ přikývne dýchavičná Milletová. „Mluvte! Já bych to nedokázala…“ Dcera soudního vykonavatele počne nyní obchodnickým způsobem, jí vlastním, rozvíjet theorii o Bernadettině paní. Bosé nohy a identita šatů, které ona sama šila, jsou důkazem, že paní nemůže být nikdo jiný než nedávno zesnulá Eliška Latapieová v mučivém stavu duše v očistci. Eliška si vyvolila Bernadettu Soubirousovou k tomu, aby byla v jistém smyslu poselkyní mezi tímto a oním světem a sdělila milující tetě a pěstounce důležitá sdělení a přání. To je očividný smysl zjevení, které Bernadetta měla. Nechť tedy madame Soubirousová dovolí, aby její dcera své poslání dokončila a tlumočila věrně přání Eliščina tak, aby ubohá dušička došla pokoje.
Matka Soubirousová sedí jako hromem zasažená a neodvažuje se zdvihnout hlavu:
„Ale to všechno je… takřka šílené,“ vykoktá posléze.
„Však by z toho člověk opravdu zešílel,“ vzlykne Milletová hlasitě.
Mezi matkou a dcerou udály se nedlouho předtím, než přišla návštěva, podivné věci, aniž padlo jediné slovo. Matka, které mlčenlivá sklíčenost Bernadettina zadrhovala hrdlo, byla už blízka tomu, že dítěti nabídne, aby si v neděli zašlo tajně k jeskyni. A Bernadetta nebyla daleka toho, aby padla před matkou na kolena a vzkřikla hlasitě: „Pusť mě tam, ó, pusť mě tam!“
Nyní však vzrůstá v matčině srdci zase strach a zděšení.
„Musilo by se tak stát velmi záhy,“ připomíná švadlena.
Luisa myslí na těch šestnáct franků měsíčně, myslí na nebezpečí života, v kterém se octne její dcera, jestliže ji znovu vystaví extasi. Zápasí o odklad:
„Před příští nedělí to není možné…“
„Považuji vaše slova už za souhlas,“ vpadne jí paní Milletová rychle do řeči.
„Ne, ne, můj muž to nikdy nedovolí…“
„To není mužská věc. Muži těm věcem nerozumějí,“ poznamenává majitelka rent ze staré zkušenosti.
„Kdopak bude muži všechno vypravovat,“ směje se Peyretová.
„Opravdu, dámy, nemohu to připustit, musíte uznat, jako matka… Chcete, aby se Bernadetta rozstonala a stala předmětem lidského posměchu?… Ne, jako matka to nemohu dovolit…“
Tlustá Milletová pyšně povstane:
„Jsem také matka, má drahá, to jest víc než matka. I já mám dítě svého srdce, které velmi trpí. Když si pomyslím, s jakou asi námahou našlo to dítě dalekou cestu až sem, mrazí mě až do morku… K ničemu vás, paní Soubirousová, nenutím. Jakmile však za sebou přivřu dveře, padá veškerá odpovědnost na vás…“
„Má hlava… Na mou hlavu je toho příliš…,“ sténá matka Soubirousová.
„A co tomu říká Bernadetta?“ počne švadlena vábit. Bernadetta stojí stále ještě proti narudlému večernímu světlu, jež jí plane kolem vlasů. Stojí tak napjatě, jako by se houpala na špičkách. Podobá se atletu v okamžiku, kdy startuje. Co je jí po tlusté Milletové, po šeredné Peyretové, po hloupé duši v očistci a po celém tom nesmyslu? Bernadetta ví jen jedno: Chce vidět svou nádhernou Paní. Její krásná Paní může používat i lsti, aby jí umožnila nové setkání. Pro nic jiného sem tyto ženy neposlala. Lehkým, zvučným hlasem, vědoma si svého vítězství, odpovídá:
„Ať rozhodne maminka…“
Setkání tohoto čtvrtka má jiný průběh než setkání ponejprv a po druhé. Bernadetta není volná jako jindy, paní Milletová na ni vložila obtížnou úlohu. Nemá jaksi pokdy pohřížit se bezmezně do krásy své Paní. I na začátku této veliké lásky zasahuje svět rušivě do jejich vespolnosti, která by chtěla vyloučit všechno, co k ní nepatří. I tentokráte je paní už přítomna, přestože teprve odbilo šest hodin. (To byla podmínka paní Soubirousové. Bylo nutno jít za ranního úsvitu, aby se zabránilo rozruchu.) Jak něžná pozornost, že ta, jež obšťastňuje, vždycky na obšťastňovanou čeká, když přec je jinak pravidlem všech schůzek na světě pravý opak. Bernadetta poklekne na bílý, plochý kámen, ani ne tak proto, aby uctívala, jako aby se zpovídala. Slova vyrážejí udýchaně z jejího srdce, zatím co ústa mlčí:
„Promiňte, prosím, že jsem tak dlouho nepřišla. Ale musila jsem mamince ve mlýně slíbit, že k jeskyni víckrát nepůjdu. Je to pro mne tak strašné, Paní, že jste čekala v tom špatném počasí…“
Paní učiní konejšivě pohrdlivý posunek, jako by říkala:
„To nic, dítě, jsem zvyklá na své lidi čekat za každého počasí.“
„A dnes také nejsem sama, Paní, odpusťte mi to,“ tryská mlčky z Bernadetty. „Paní Milletová a slečna Peyretová, ta švadlena, víte, jsou tu se mnou. To jest, maminka mi jenom kvůli paní Milletové dovolila sem jít. Maminka si myslí, že jí bude paní Milletová platit týdně čtyři franky za posluhu. A protože je od minulého pátku i tatínek poštovním úředníkem, mohli bychom pak mnohem lépe žít. Utíkala jsem napřed, abych vám to honem mohla říci. Paní Milletová je stará a tlustá, ó, vždyť vy všecko víte, Paní. Nemohla mi stačit. Bohužel, už je slyším. Ty dvě si cosi vymyslily, promiňte, Paní! Vždyť já dobře vím, že nejste Eliška Latapieová a že nepřicházíte z očistce…“
Paní pokyne a usměje se povzbudivě, jako by chtěla naznačit:
Jen žádný strach, my už si s madame i s madamoiselle poradíme, hlavní věc, že vám maminka dovolila…
Hlas Peyretové:
„Opatrně, má drahá! Přidržte se mne. Ještě krůček a ještě jeden, sem a sem. Tak! Jsme tu…“ Bernadetta slyší za zády hvízdavý dech tlusté paní. „Tam nahoře stojí Paní,“ šeptá jí, aniž odvrací oči od výklenku. „Teď vás pozdravila…“
„Ach, má sladká, ubohá Eliško,“ koktá Milletová.
„Já tě nevidím! Proč tě nevidím? Jak se ti vede na onom světě?“
Ztuhlými prsty rozsvěcuje posvěcenou hromničku, kterou s sebou přinesla, a to je první svíce u Massabielle. Ač je jí to tuze za těžko, paní Milletová padá na kolena, zvedá sepjaté ruce a prozpěvuje chvějícím se hlasem:
„Promluv ke mně, Eliško… Jen slovo, jediné slovíčko…“
Antonie Peyretová pojala podezření. Vypravovaly jí přec, že obličej malé Soubirousové tváří v tvář její Paní tak nadzemsky zkrásní, že není k poznání. Nic takového se však nestane. Bernadettina tvář je pozemská a obyčejná jako jindy. I poklepe švadlena špičatými prsty dívce, která klečí před ní, na záda:
„Jen pravdu, slyšíš? Ryzí pravdu! Jinak tě stihne trest!“
Bernadetta, aniž se obrátí: „Neřekla jsem nic nepravdivého…“
„Mlč,“ šeptá Peyretová, „a modli se růženec.“ Bernadetta vytáhne poslušně růženec a začne jej přerývaně drmolit. Ale hned po prvních Zdrávasech vytáhne dcera soudního vykonavatele z kapsy malé psací náčiní a arch kancelářského papíru. Jistota je jistota. Chce si odsud odnést doklad černé na bílém:
„Tak, a teď jdi k Paní,“ zašeptá ostře, „a požádej ji, aby všechno napsala, hodně přesně, všechna svá přání a stížnosti a kolik mší potřebuje. Milá teta Milletová udělá všechno, co je v jejích silách…“
Bernadetta vezme poslušně péro a inkoust a přiblíží se až k jeskyni. Vystoupne na jeden z kamenů a zdvihne napřažené ruce s psacím náčiním k výklenku. V tomto postoji prodlí. Tak dojímavý, tak neskonale pravdivý jest tento postoj, že se obě ženy uleknou, že snad budou uznány za hodny spatřit na vlastní oči zázrak, jakého ještě na světě nebylo. Milletová je posedlá neustálou potřebou zázraků a zjevení z onoho světa. Nyní však, když se naskýtá vyhlídka na skutečný div, srdce v ní slábne a ledová hrůza jí leze po zádech. Sledována Peyretovou opouští tudíž chvatně jeskyni a pokleká na břehu potoka, dosti daleko od možného zázraku. Slzíc škytá do prázdna:
„Všechno mi napiš, Eliško… Nebudu na tobě šetřit…“
Bernadetta vyjde po chvíli z jeskyně s tváří zcela vyjasněnou a samozřejmou. Podává Peyretové papír i psací náčiní.
„Papír je prázdný,“ konstatuje švadlena tónem kriminálního komisaře, jenž ví už, na čem je.
„A co ti říkala?“ pátrá Milletová s ulehčením a zároveň zarmouceně.
„Zavrtěla hlavou a zasmála se,“ odpovídá Bernadetta.
„Zasmála se?“
„Ano, maličko se zasmála…“
„To je náramně zajímavé,“ poznamenává Peyretová špičatě: „Tvá paní se tedy může smát. Nemyslím, že se ubohé duše v očistci smějí… Ale teď jdi a zeptej se jí na jméno.“
Poslušně jako vždycky vrací se Bernadetta dovnitř jeskyně. Je na velkých rozpacích, že musí Paní dnes obtěžovat tolikerými hloupostmi. Leč Paní má zřejmě nevyčerpatelnou trpělivost, neboť stojí, nedbajíc pošmourného únorového počasí, nepohnutě uprostřed vlastního jasu. Jenom zlato růží na nohou je chvílemi zcela matné. Zmužile přistoupí Bernadetta ke skále:
„Odpusťte, Paní… Ale ty dvě ženy by rády zvěděly vaše jméno…“
Tvář Paní nabude výrazu zamyšlené roztržitosti, jak tomu bývá u knížecích osobností, když se někdo dopustí netaktnosti. Bernadetta klesne na kolena a chopí se růžence. Po modlitbě vrátí se starý úsměv zase na tvář Paní a po prvé dolehne k Bernadettiným uším její hlas. Hlas ve srovnání s její mladistvou panenskostí skoro až příliš mateřsky hluboký.
„Buďte tak hodná,“ praví Paní, „a přicházejte sem po dobu patnácti dnů.“
Nepronáší tato slova správnou francouzštinou, nýbrž nářečím kraje Béarn a Bigorre, jímž mluví Bernadetta a její rodina. Přesně přeloženo, neřekne také hodná (boutentat), nýbrž laskava (grazia). Buďte tak laskava, praví tedy, a po velmi dlouhém odmlčení doloží hlasem o mnoho tišším ještě větičku:
„Nemohu slíbit, že vás učiním šťastnou na tomto světě, ale na onom.“
Když vyjde Bernadetta po této závěrečné rozmluvě znovu před jeskyni, zastihne tam hlouček lidí, jenž se byl zatím shromáždil okolo Milletové, klečící se svíčkou v ruce. Matka a syn Nicolauovi, Marie, Jana Abadiová, Magdalena Hillotová, ale především několik sedláků a selek z údolí Batsuguère, kde pověsti o zjeveních u Massabielle vyvolaly veliký rozruch. K těmto venkovanům přidružují se noví a noví, neboť je čtvrtek a sedláci putují se svými nůšemi do Lurd na týdenní trh.
„Řekla ti své jméno?“ volá Peyretová dívce v ústrety. „Ne, neřekla…“
„Ptala ses jí vůbec?“
„Ptala, jak jste si to přála, slečno…“
„Bernadetto, nepodvádíš nás? Pozorovala jsem tě dobře. Vždyť jsi ani ústa neotevřela…“
Bernadetta pohlédne udiveně na švadlenu:
„Když mluvím s Paní, mluvím s ní vždycky zde…“
Při slově „zde“ ťukne se Bernadetta ukazováčkem na srdce.
„Aha,“ zamrká inkvisitorka. „A paní s tebou mluví také jen zde?“
„Ne, Paní se mnou dnes skutečně mluvila.“
„Má tvá paní vůbec hlas?“
„Ó ano, má právě takový hlas, jako je sama…“A Bernadetta podává o všem věrnou zprávu. Antonie Peyretová je si nyní jista, že ji přistihla:
„A myslíš, že chytrým lidem namluvíš,“ vysmívá se, „že paní, duše z onoho světa nebo anděl snad, by takové hloupé žábě, jako jsi ty, vykala a říkala jí, buďte tak laskava‘?“
Bernadettin obličej se rozzáří obdivným nadšením: „Opravdu, to je směšné… Paní mi vykala.“ Výslech, který Peyretová s Bernadettou zavádí, má neočekávaný účinek. Švadlena neměla původně zvláštních pochyb o pravdomluvnosti dívčině. Pravá víra v onen svět, zvědavost, patolízalství, žádostivost věcí neslýchaných tvořily smíšený důvod, který ji měl k tomu, aby svou příznivkyni Milletovou k tomuto dobrodružství přemluvila. Teprve v jeskyni vydráždilo volné chování malé Soubirousové její nedůvěru. Ale samozřejmé a tak přirozené odpovědi dívčiny ve věci nikoliv přirozené získaly srdce kolemstojících svědků a zaujaly je proti zlomyslné Peyretové. Bernadetta hovoří o zjevení s takovou jasností a přesností, jak lidé nehovoří ani o nejjistější realitě. Kdo ji slyší, je mimovolně nucen uvěřit ve věci, jež se zdají tak protismyslné.
„Požehnaná jsi,“ praví jedna ze selek. „Nebe ví, kdo tě navštěvuje.“
Milletová už nemá mnoho naděje, že by v podobě Paní jí byla nablízku vlastní neteř. Slova Bernadettou oznámená mluví živě proti této naději. Přesto však není Milletová zklamána, naopak, objímá dívku:
„Jsi obdařené dítě, ma petite voyante. Děkuji ti. Jsem stará nemocná žena, ale budu s tebou po patnáct dní putovat k jeskyni… Doufám, že ani vy jediného dne nevynecháte, milá Peyretová…“
„Ani jediného, milostpaní,“ prohlašuje švadlena, měníc stejně rychle jako nerada svou taktiku. „Dozvíme se od Bernadetty ještě nejednu pravdu…“
Vdova notně ztrmácená vydechne:
„Cítím se tak povznesena a uklidněna. Vezmu s sebou i Filipa. Prospěje mu to.“
Tu arciť nezbývá ani Janě Abadiové nic jiného, než uznat převahu a vůdcovství Bernadetty, přestože Bernadetta je nejhorší žačka ze třídy a ona sama nejlepší:
„Já přijdu, rozumí se samo sebou, den co den,“ praví, „vždy jsem byla konec konců první, která se o Paní dozvěděla…“
„Jak to první?“ vyjede Marie. „První jsem já, protože jsem Bernadettina sestra…“
Antonín Nicolau si hladí knír, což dělává po každé, když je v rozpacích:
„Co myslíš, matko,“ obrací se lhostejným tónem k mlynářce. „Neměli bychom slečnu Bernadettu pozvat, aby bydlila těch čtrnáct dní u nás? Horní komůrka je sice chladná, ale měla by to od nás do Massabielle mnohem blíž…“
„Já bych z Bernadetty měla velkou radost,“ namítá matka Nicolauová opatrně, „ale nechci se do ničeho vměšovat. Je věcí jejích rodičů, aby ustanovili, co se s ní teď stane…“
„Já prosím o výsadu, abych směla mít Bernadettu u sebe,“ prohlašuje majestátně Milletová. Bernadetta neví, co se s ní děje. Všichni lidé mluví zčista jasna tak nabubřele, tak vybraně, skoro škrobeně. Co vlastně všichni chtějí? Nechápe ani dost málo, že přízní, kterou jí Paní prokazuje, se její vlastní postavení mezi lidmi rázem mění.
„Ale teď musíme jít domů,“ prohlašuje.
Pont Vieux je plný trhovců. Někteří se připojují k podivnému průvodu, který táhne za vedení Bernadetty a paní Milletové, která stále ještě má v ruce rozsvícenou svíčku, k „Žaláři“. Od úst k ústům letí zvěst: „Ta mladá dáma přišla zase do jeskyně… dnes už po třetí… A zrovna k té malé Soubirousové… Inu, ona je blázen… Rodiče se octli na mizině… Nenechte si přece od nějaké slabomyslné chuděry věšet bulíky na nos… Hrome, bohatá Milletová je při tom… Inu, má-li kdo peněz jako želez, nemá nic moudřejšího na starosti…“
Čím hlouběji zacházejí do města, tím více posměšků. Ale přesto než zahnou do Rue les Petites Fossées, se průvod rozrůstá na sto osob. Městský strážník Callet, který právě vyšel z výčepu Babouova, patři s údivem na tuto „demonstraci“ a uvažuje, není-li jeho povinností „zavést pořádek“. Režim císaře Napoleona, jenž se sám dostal k veslu pučem, má nekřesťanský respekt před srocením davu. I rozběhne se Callet úprkem k purkmistrovi Lacadému a potom k Jacometovi, policejnímu komisaři, aby podal hlášení. To jsou totiž dvě civilní mocnosti, jejichž exekutivu bývalý hutař ve své skromné osobě spojuje. Rozcuchaná, s očima vyděšenýma, vyrazí matka Soubirousová z Cachotu:
„Bože, co se zas děje?“
Marie jí mává konejšivě vstříc:
„Bernadetta je tentokrát zcela zdráva, maminko. Ta paní jí vykala a řekla, buďte tak laskava a přicházejte sem po patnáct dní…“
„To mě zabije,“ sténá Soubirousová. „Přijdu o dítě.“
V průjezdě se tísní lidé. Paní Milletová, slečna Peyretová, oba Nicolauovi a dívky vkročí do temné předsíně.
„Drahá paní Soubirousová,“ spustí majitelka rent ne už blahosklonně, nýbrž jako rovná k rovné. „Blahořečím Bohu, že nám Bernadettu dal. Den co den s ní poputuji do Massabielle. Při mých oteklých nohách je to velmi dobré pokání. Vás však, drahá, prosím, abyste mi na tu dobu dala vaše dítě na byt a stravu. Snad vám to nebude nevhod…“
Matce Soubirousové to vůbec není nevhod. Její neduživá Bernadetta se vyspí v měkké postýlce a dostane pětkrát za den najíst, z toho alespoň dvakrát pečené kuřecí křidélko. Matka Soubirousová se škrabe držátkem vařečky na hlavě:
„Nechte mě alespoň vydechnout, paní Milletová, jsem tak překvapena…“
Paní Milletová se dává svými city unášet víc a víc: „Bernadetta dostane krásný pokoj po nebožce Elišce. Ten pokoj je svatostánkem mého obydlí, však víte. Ačkoliv mi není jasno, je-li paní z Massabielle má ubohá Eliška nebo ne, Bernadetta bude spát v její posteli, a nikdo jiný…“
Nadále se nemůže ani krejčová Peyretová ubránit, aby se před příznivkyní neblýskla také svou vlastní velkodušností:
„Jakou to máš na sobě směšnou halenu, milá Bernadetto… Počkej, dostaneš ode mne pěkné bílé šatičky, aby z tebe měla paní radost…“
„Bernadetta má vskutku víc štěstí než rozumu,“ šeptá Abadiová Magdaleně Hillotové, dloubajíc ji do žeber.
„Ale, dámy,“ prosí Luisa, „dovolte mi alespoň, abych se napřed poradila s mužem a se sestrou Bernardou Casterotovou. Sama přece nemohu převzít odpovědnost za těch patnáct dní. Pohleďte na to množství lidí! Svatá Panno, co z toho pojde?“
„Jen se poraďte s rodinou, Soubirousová,“ svoluje Milletová svrchovaně. „Ale Bernadetta může jít s námi hned: „Ostatně jí přešijeme mariánské roucho po mé Elišce, milá Peyretová. Eliška nebyla o moc větší…“
Bernadetta stojí trpně jako obvykle. V chumelenici přízně, která se na ni snáší, přemýšlí o slovech Paní: Nemohu vám slíbit, že vás učiním šťastnou na tomto světě. Nemůže slíbit, a přece tak činí: již dnes!
Ke čtvrté hodině odpoledne objeví se v Cachotu, kde ji manželé Soubirousovi uctivě vítají, orakulum rodiny, moudrá Bernarda Casterotová, Bernadettina kmotra. Doprovází ji nejmladší sestra Lucilla, stará panna, vzbuzující dojem Bernardiny trpné služebnice.
Bernarda má ve zvyku uvažovat dlouhé hodiny o případu, který jí rodina předloží; rozkládá a skládá jej v mysli, dřív než moudře vynese rozsudek, proti kterému arciť pak už nestrpí odvolání. Bernardě Casterotové, ovdovělé Tarbesové, sedí na selských ramenou bystrá hlava, na rozdíl od sester, které považuje za popletené hlupačky. Jedině své dobře naolejované rozšafnosti má Casterotová co děkovat, že se jmění jejího nebožtíka nerozplynulo v dým a že je mohla obratnými koupěmi a prodeji dokonce ještě rozmnožit. Stojí v světě sama, zato však tím pevněji. Ještě před několika málo lety odmítla bez okolků nabídku k sňatku. Zná příliš dobře kolísavý charakter všech mužů, jejich lehkomyslnost a nedostatek realismu.
Rozhlíží se s nelibostí po Cachotu. Luisa, kdysi nejhezčí z děvčat Casterotových, by si zasloužila lepší osud. Ale to je tak, když se dívka opováží provdat z lásky, aniž uvážila, že manželství je prakticky vážná věc. Z lásky se dívky provdávají většinou za švarné muže, jakým byl i tento mlynářský chasník Soubirous. Jsou-li však muži šmahem darebáci, krasavci jsou vesměs nestálí padouši. Z letmého pohledu na manželské lože poznává Bernarda Casterotová, že je urovnáno narychlo, protože sestra pravděpodobně svého krásného muže vyhnala teprve před několika minutami z peřin.
„Kde je Bernadetta?“ ptá se kmotřička.
„Ta teď bydlí u paní Milletové,“ odpoví Luisa bázlivě. „Milletová ji na čtrnáct dní pozvala.“
„Chyba,“ bouří Casterotová.
„Proč chyba, sestro?“
„Protože nevidíš dál než na špičku nosu…“ Soubirous začne zlostně přecházet po světnici. Z manželské pevnosti povahy staví se v přítomnosti Bernardy vždy na stranu švagrové proti ženě:
„Chyba! Povídal jsem jí, že je to chyba. Ale ona má svou hlavu. Se mnou se neporadí. Byla to velká chyba dát dítě pryč. Co tomu řeknou lidé?“
„Co tomu řeknou lidé, to ti, švagře, mohu prozradit,“ směje se Bernarda řezavě. „řeknou, že Soubirousovi s Bernadettou a s její paní vytloukají dobrý obchod.“
„Ano, to taky řeknou, zrovna to! Jako bych to slyšel,“ zlobí se Soubirous.
„A řeknou ještě víc. Řeknou, že si to Bernadetta všecko vymyslila, aby po Milletové dědila.“ „Ovšemže tořeknou.“
Soubirous pohlédne zlobně a výsměšně na ženu. „Jaká ostuda! Blátem budou po nás házet.“
Bernarda zlostníka nemilosrdně zkropí: „Nepokládám za tak velkou čest bydlet zrovna zde, v Cachotu…“
„Ale poctivý jsem byl celý svůj život,“ bije se Soubirous do prsou, „a vždycky jsem dával víc, než jsem dostal. To ani ty nemůžeš popřít, švagrová. Ale teď už toho mám dost. Už nechci o té historii slyšet. Konec. Bernadetta půjde do Bartrès…“
„Bezhlavý muž,“ kývne Bernarda hlavou. „Ten pohled je mi z dřívějška dobře znám. Nemám času nazbyt, milý švagře. Posaď se laskavě na svůj zadek! A vy ostatní si také sedněte a nechte mě konečně mluvit. Zavolali jste mě. Nepřeji si být přerušována…“
Všichni poslušně usednou. Jenom Bernarda zůstává hranatě stát. Černý přehoz ani šátek s hlavy nesundá. „Bernadetta,“ zahajuje své resumé, „je milé dítě, nepříliš vykutálené, bez filipa, čemuž se ostatně není co divit.Často jsem se na to děvče dívala a myslila si, copak s tebou je? Ale dám ruku do ohně za to, že nás s tou svou paní nepodvádí, už z toho prostého důvodu, že není dost chytrá na takový bláznivý a prohnaný nápad. Ona tu paní vidí. Jiní ji nevidí. Naše babička nám dětem často vypravovala, že znala děvče, kterému se jednou v tmavém průjezdě domu zjevil Spasitel, živoucí až k nahmatání. Za dřívějších dob se to prostě stávalo častěji. Bernadettina paní může tedy pocházet z nebe. Může však zrovna tak pocházet z pekla, třebaže na to nic neukazuje, kromě špinavého místa, na kterém se zdržuje. Je to bláznivá historie. Nevím, co z toho může vzejít, přestože jsem o tom pět hodin uvažovala. Ve vašem zájmu doufám, že z toho nebude nic. Bernadetta bude po patnáct dní chodit k jeskyni. To musí. Paní si to přála a paní pochází možná z nebe. Nikdo se nesmí odvážit překážet Bernadettě ve splnění tohoto přání. To je mé mínění!… Radím vám však toto: Matka náleží k dceři! Matka nemá schovávat hlavu do písku a tvářit se, jako by dcera prováděla nevinnou neplechu, po které jí nic není. Doposud ses chovala náramně hloupě, sestro. Ode dneška musíš každý den být po boku svého dítěte v Massabielle. Copak je to žert?! Jen považ, co to pro Bernadettu znamená! Když při ní budeš stát, zajdou lidem posměšky. A nejen ty, všechny ženy naší rodiny se mají za Bernadettu postavit. Taky já a Lucilla tuhle půjdeme každého rána po mši s Bernadettou k jeskyni. To je mé pevné rozhodnutí. Ale vy si dělejte, co chcete…“
Výmluvná vědma vyřkla svůj moudrý úsudek. Manželé Soubirousovi zaraženě mlčí. Luisa si vyčítá, že jí teprve sestra musila připomenout mateřskou povinnost. František není sice logikou švagrové zcela přesvědčen, necítí však v sobě dosti síly, aby se postavil osudu do cesty. Za svou osobu rozhořčeného otce rozhoduje neplést se do věci, pokud to jen půjde.

Kapitola třináctá
POSLOVÉ VĚDY

„Žijeme konec konců v druhé polovině devatenáctého století,“ vzdychá kavárník Duran, zatím co podává řediteli lycea Clarensovi černou kávu, bernímu správci Estrademu šálek čokolády, literátu de Lafitovi jednu hořkou a císařskému státnímu návladnímu Dutourovi, který má silnou rýmu, horké svařené víno. Je po čtvrté hodině. Café Français se právě začíná naplňovat.

„ Četli pánové dnešní tarbeský Intéret Public?“ táže se Duran. „Tam stojí doslova: ‚Nejsvětější Panna se zjevuje školačce v Lurdech.‘ – To si troufá vytisknout novinářský pisálek v druhé polovině devatenáctého století…“

„Milý Durane, nepřeceňujte toto století a jeho vyzrálost,“ usměje se starý Clarens. „Naše zeměkoule je pravděpodobně stará mnoho milionů let. My však považujeme už mizerných devatenáct století za dlouhou dráhu. Vždycky říkám svým žákům v dějepise: Nebuďte domýšliví! Lidstvo je na prahu dětství.“

Majitel kavárny „Pokrok“ není muž, kterého by zviklaly vytříbené sentence; v jeho paměti zvučí úvodníky četných novin, jejichž smýšlení za drahé peníze odbírá:
„Trpěli jsme nadarmo?“ deklamuje a zvedá po způsobu divadelníků-diletantů pravou ruku. „Rozbili jsme pouta dogmat proto, aby nám reakce znovu předkládala své nechutné kněžské báchorky?“
Hyacinthe de Lafite pohlédne na svou hořkou: „Co mne se týče, shledávám, že je to náramně pěkná báchorka,“ praví. „Máte pravdu, příteli Clarensi, žijeme v nejranějším zábřesku starověku. K čertu, pročpak by se nemohla chudému dítěti pastevce nebo metaře zjevit v propadlé jeskyni jedna z nebešťanek? Třebas bohyně Diana nebo svatá Panna anebo nějaká vodní víla? To je homérské, příteli. Dám za toto zjevení sedm set moderních románových scén, v nichž rusovlasé ženy bankéřů podvádějí své muže s lokaji, a kde povýšenci á la Balzac a Stendhal usilují rozbít sociální světový řád tím, že jakési aristokratické husičce z venkova upletou dítě…“
J. B. Estrade pohlédne s údivem na básníka: „Rozuměl jsem vám dobře, Lafite? Jste věřící?“ „Věřící? Jsem jediný skutečný nevěřící člověk, kterého znám, můj velevážený! Nemodlím se totiž ani růženec, ani matematické nebo chemické formulky. Pro mne znamená náboženství lidový předútvar poesie. Nedívejte se na mne tak kysele, milý Clarensi, s tím se nedá hnout. Umění je se vším všudy sekularisované náboženství. Proto je náboženství devatenáctého století uměním.“
Berní správce polekaně odstrčí šálek s čokoládou: „To, co říkáte, platí snad pro Paříž, ale ne pro nás, prosté venkovany. Jako dobrý katolík přiznávám upřímně, že pokládám tu historii s massabiellským zjevením za trapnou a pohoršlivou…“
„Rád věřím,“ replikuje Lafite nesnášenlivě. „To je tím, že dnes všechno, co se nazývá náboženstvím, není než mechanické opakování prázdné konvence a politická stranickost. Když pak nějaká originální bytost své bohy skutečně prožívá a nazírá je, neviditelné, v pravé podobě, jak tomu bývalo v dobách vpravdě náboženských, musí nutně vzbudit nelibost konvenčních odříkávačů modliteb. Neboť dobu, která jest pouhou mdlou kopií, nemůže nic silněji rozmrzet než právě originál.“
„Ale, pánové, pánové,“ žebroní Duran, těkající nechápavýma očima od jednoho k druhému. „Nač to? Vždyť je to všechno holý podvod. Víte přece, že se v poslední době potlouká po kraji cirkusová společnost z Pau. Dovedu si představit, že si některá velmi hezká krasojezdkyně dovolila s přihlouplým dítětem žert…“
„Jednu hypothesu bychom tedy měli,“ směje se spisovatel. „Bylo by zajímavé poznat hypothesy ostatních pánů. Jakou máte vy, monsieur le Receveur Principal des Contributions Indirectes?“
„Hypothesy jsou věcí císařského státního návladnictví,“ odtuší Estrade s úklonou k holohlavému Vitalu Dutourovi.
„Mýlíte se, pánové,“ prohlašuje muž s rýmou. „Státní moc není hypothetická… Předběžná vyšetřování jsou však věcí policie…“ a podává ruku komisaři Jacometovi, přistoupivšímu právě ke stolu: „Něco nového, milý Jacomete?“
Policejní úředník si otírá čelo, neboť katedrála kamen Duranových vysílá mohutné vlny horka:
„To je čiré bláznovství,“ vrtí hlavou. „Dostal jsem několik hlášení. Callet hlásí demonstraci před Cachotem. Dcera mi vypravovala, že se zítra půl města chystá jít s malou Soubirousovou k Massabielle. A poddůstojník četnictva d’Angla referuje o velkém pozdvižení v Omesu, ve Viguès, v Lezignanu a ostatních vsích…“
„A to se, prosím, děje uprostřed devatenáctého století,“ běduje ještě jednou kavárník. „Lurdy budou vykřičeny u celé osvícené Francie. Co se dočteme v Le Siècle, v Le Journal des Débats nebo dokonce v La Petite République?“
„Nic,“ podotkne Lafite: „Nepřeceňujte se. Psát o tom bude jen Lavedan, který dnes zas jednou nevyšel.“
„Ale ty demonstrace nelze trpět,“ uvažuje policejní komisař. „Co tomu říká císařský státní návladní?“
Vital Dutoure, když byl zvolna zdolal nával kašle, řekne: „Pro nás soudce,“ vysvětluje“, přichází vždycky v úvahu jenom konečná otázka: Cui bono? Komu to prospěje? A sice: v tomto případě, komu to politicky prospěje? Je totiž nutno si uvědomit, že v dnešní době není jediného mrknutí oka, aby nebylo politické. Jestliže se dnes Nejsvětější Panna zjevuje dcerce nádeníkově, dělá to zřejmě z politických důvodů. Dělá to proto, aby dala nový popud církvi, to jest duchovenstvu, nebo straně royalistické, která je, jak známo, stranou církevní; i když dnes klerikálové z taktiky podporují liberální režim. Zjevení massabiellská slouží tudíž restauraci Bourbonů, o kterou francouzský klérus usiluje. Jako zástupce císařské vlády musím je tudíž zařadit mezi velezrádné rejdy, jež se v poslední době všude povážlivě množí. Podle zásady Cui bono lze logicky předpokládat, že za celou věcí vězí nějací flanďáci, kteří jsou odhodláni rozdmýchat mezi pověrčivým a nespokojeným obyvatelstvem qui pro quo fanatismu, aby oslabili císařskou vládu. Toto jest, pánové, mé dobře uvážené a naprosto nehypothetické stanovisko. Durane, dejte mi ještě jedno svařené víno. Máte tu v každém směru proklaté podnebí…“
„Střílíte z děl na vrabce, pane prokurátore,“ usměje se ředitel školy.
„Správně, velmi správně,“ přisvědčuje komisař státnímu návladnímu. Estrade je však nepříjemně dotčen.
„Představy dítěte nejsou náboženstvím,“ namítá. „Náboženství není církev. Církev není klérus. A klérus v svém úhrnu není naprosto royalistický. Sám znám nejednoho kněze, smýšlejícího dokonce republikánsky.“
Hyacinthe de Lafite si mne spokojeně ruce:
„Počkat, pánové, zůstaňme u věci. Vyslechli jsme dvě pevné kriminalistické theorie. Náš přítel Duran věří v hezkou krasojezdkyni, která prý se, přestrojena za Madonu, den co den děvčátku zjevuje. A císařský státní návladní věří dokonce, že nějaký kněz, dejme tomu obrovský Peyramale v kostýmu Panny, je původcem těch zjevení…“
„Váš humor kulhá, pane,“ prohlašuje Dutour kysele. „Neřekl jsem, že kněz vězí v těch zjeveních, nýbrž za nimi.“
„Pánové nejsou jednotni, že?“ praví vstupující doktor Dozous, jenž byl zaslechl poslední slova. Střásaje se svého rédingotu, který ponechává na sobě, dešťové kapky na všechny strany, usedá provisorně ke stolu:
„Jenom na pět minut, to je bída… Nemýlím-li se, hovoří se i v tomto vzdělaném kruhu o tom, o čem hovoří kdekdo…“
„Ano, a čekáme na vědu, aby nám ten zázrak vysvětlila,“ přikývne lékaři spisovatel.
„Vím, pane de Lafite, že jste atheista vědy, jak jste mi to vysvětlil nedávno na procházce mezi Marcadale a Pont Vieux.Vieug. V tomto případě je však věda možná opravdu na místě, míním ovšem vědu kritickou, která každý fenomén, i nejneuvěřitelnější, za takový uznává, než jej vsune pod mikroskop… Osobně jsem ještě nikdy neměl příležitost setkat se s pravou visionářkou. Mám v úmyslu poslat o tom hlášení kolegovi ze Salpêtrière.“
„A vy se, milý doktore, opravdu chcete odvážit vmísit mezi ten nízký dav u jeskyně?“ táže se Estrade udiveně.
„Nedělejte to,“ varuje Duran, nesoucí nové nápoje. „To není důstojno městského lékaře.“ „Nejsem konec konců jenom váš venkovský ranhojič,“ – nedůvěřivě melancholický stín mihne se na Dozousově bledé, ale stále ještě mladistvé tváři. „Mám za sebou několik skromných prací a ještě minulého podzimu nabídla mi universita montpellierská profesuru neurologie. Montpellier není maličkost v medicínském světě, jak pánové zajisté vědí. Odřekl jsem ji, protože jsem už v Lurdech zcela zesedlačil. Ale tak dalece jsem přece ještě nezvenkovštěl, abych neměl zájem o zvláštní pathologický případ…“
„Podle vašeho mínění běží tedy o duševní chorobu,“ ptá se Dutour napjatě.
„Nemám práva stanovit diagnosu,“ namítá lékař opatrně. „V ústavech choromyslných běhá sice mnoho paranoiků, kteří mají zjevení; ježto se však na tu malou asthmatičku dost dobře pamatuji, nechtěl bych jen tak snadno tvrdit, že běží o brutální onemocnění toho druhu…“
„Tedy katalepsie, mesmerisování, hysterie?“ pátrá Dutour namáhavě dál.
„To jsou tvrdá slova pro velmi kolísavé stavy, milý prokurátore. Musíme si napřed pacientku zevrubněprohlédnout při záchvatu… Slyšel jsem, že se bude chodit čtrnáct dní do Massabielle…“
Císařský návladní si do notýsku zapisuje kratičký záznam:
„Byl bych vám nesmírně zavázán, vážený doktore, kdybych od vás mohl dostat autentickou zprávu o vašem šetření.“
„Proč ne,“ praví Dozous už na odchodu. „Přicházím sem do kavárny na skok den co den a nebudu se vůči pánům tajit svým míněním.“
Hyacinthe de Lafite dlouho mlčí a civí do hypermoderního jasného petrolejového světla Duranova. „Zjišťuji,“ prohlašuje z čista jasna, „že všichni pánové pomíjejí jádro věci. Myslím, že pravým problémem není ta malá visionářka, nýbrž onen veliký zástup, který ji následuje…“
Již o čtvrté hodině po poledni přináší švadlena Peyretová mariánské roucho Elišky Latapieové, přešité podle míry na Bernadettu. A teď stojí Soubirousovo dítě po prvé v životě proti sobě samému ve vysokém skříňovém zrcadle. Peyretová klečí před ní a urovnává záhyby satinu.
„Ani jsem nevěděla, že bys mohla tak hezky vypadat,“ říká překonávajíc svou kritickou povahu. A dobrá Milletová je plna upřímného nadšení nad touto proměnou žebráckého dítěte v dítě Mariino, kterou si může přičíst za zásluhu.
„Hotový obraz,“ volá. „Naše malá visionářka je jako obraz! Měli bychom ji dát litografovat.“ Bernadetta, rudá až po kořínky vlasů, zírá na sebe jako na podivuhodnou fatu morganu. Je nesmírně vzrušena, protože až do této chvíle nevěděla, jak vcelku vypadá. V Cachotu mají jen čtyřhranný střep, nikoli však zrcadlo, jež by se dalo upotřebit. Bernadetta zná postavu, tvář, roucho své Paní mnohem podrobněji než sebe samu. Dalo by se říci, že líbezná Paní ve výklenku je pro ni méně „zjevením“ než její vlastní obraz v zrcadle. Srdce jí buší pocitem zcela neznámé důstojnosti. Pociťuje děsivé nadšení a blažený pocit slavnostnosti. Po prvé se smí zítra milované bytosti přiblížit s vlastní hodnotou. Všimne si Paní slavnostních šatů, tylového závoje, modré pásové šňůry, napodobivého holdu celku? Ó, Paní pozoruje všechno! Ale bude se jí to líbit? Bernadetta by se nejraději ještě té chvíle rozběhla do Massabielle a Paní se ukázala. Udělá dva tři krůčky a otáčí se před zrcadlem. Rozkoš ukojené dívčí ješitnosti ji lichotně obestírá. Víckrát svou starou halenu neobleče, ani zapraný kapulet. Štítí se jich. A co řekne maminka? A Marie a Jana Abadiová a Nicolauovi, až se zítra ráno před nimi objeví jako nová Bernadetta?
Paní Milletová vyňala z jedné z přečetných, pečlivě zabalených krabic umělou bílou růži a připevnila ji zlatou jehlicí Bernadettě na prsa. Bernadetta lehce vykřikne, tak krásné a nové jí to připadá. Nehýbá se od zrcadla. Teprve soumrak ukončí radosti zkoušky.
Potom Bernadetta sedí (a zase po prvé v životě) v opravdové jídelně, u opravdového, bíle prostřeného stolu, před opravdovou večeří. Filip v rukavicích podává znamenitou polévku, pstruhy na másle a jakousi sladkou pěnu, jídlo, jaké Bernadetta ještě nikdy nejedla. K tomu se pije bílé burgundské, příjemně lechtající na jazyku. Paní Milletová si potrpí na dobrou kuchyni, jako tak mnohé duše, jejichž stydlivější přání život jen nuzněvyplňuje. Antonie Peyretová, docílivši svou neúnavnou klevetnou hubou, že ji přizvali k večeři, dává ostře pozor na Bernadettiny způsoby. Očekává, že se to nevychované stvoření bude opírat o stůl jako nádeník a že si nebude.vědět rady s nožem a vidličkou. Ale když vidí, že si Bernadetta počíná bezvadně, odkoukávajíc od domácí paní, jak co bere do ruky, a obsluhujíc se k Filipovu údivu způsobně z mísy, probudí se ve švadleněznovu podezření dnešního rána, podle něhož je Bernadetta prohnaná a mazaná podvodnice, která si vymyslila velkorysé taškářství a která se jen kryje maskou ospalosti, aby za ní tím lépe utajila své zločinecké nadání. Ona, Antonie Peyretová a buď jak buď dcera soudního vykonavatele, potřebovala dvě léta na to, aby se v dobrých domech u Lafitů, Milletů, Cenaců atd. naučila volně pohybovat, a ta prožluklá žába na to přišla v mžiku:
„Kde ses ty naučila dobrému chování, Bernadetto?“ pátrá švadlena poťouchle, jako by ji mrazilo, a vysedlé levé rameno sahá jí při těch slovech skoro až k uchu.
„Bůh dává svým ve spaní, milá Peyretová,“ poznamenává domácí paní. Po těch slovech rozhodne se švadlena ponechat si svou nedůvěru a své nepřátelské pocity nadále pro sebe. Milletová, zahálčivá, dětinská stařena se do té prohnané holky zřejmě zbláznila. Antonie Peyretová svou příznivkyni natolik dobře zná, aby věděla, že je třeba držet s ní krok ve všech přemrštěnostech, má-li si zachovat její přízeň. Na štěstí je však milostpaní náladová a zapomnětlivá.
Konečně Bernadettu propustily. Sama paní Milletová ji dovedla do pokoje zbožňované neteře, rozžehla marnotratný počet svíček, všechno jí ukázala a vysvětlila jako v museu, postavila na stůl krabičku pamlsků a na rozloučenou ji se slzami v očích objala. Bernadetta je ponejprv v životě, sama, totiž mezi čtyřmi zdmi. Tato samota se jí zdá nejvíc obšťastňujícím následkem bohatství. Jako by jí někdo sňal s ramenou velmi těžký tlumok. Ihned se vrhá k Eliščinu zrcadlu, aby se v něm na sebe ve svých mariánských šatech dosyta vynadívala. Tento požitek spotřebuje mnoho, mnoho času. Pak teprve uchopí svůj bílý váček, který vždycky nosí u sebe a jehožobsah večer co večer žárlivě přepočítává. Je v něm nedopletená punčocha, dvě knížky, slabikář a katechismus, pár pestrých hedvábných hadříčků, které jí kdysi darovala Magdalena Hillotová, kousek cukrkandlu, suchá chlebová kůrka, tři skleněné kuličky a docela maličká dragantová figurka, představující oslíka obtíženého břemeny. Její nejstarší vzpomínky se přece utvářely ve mlýně Boly. To je poklad jejího váčku, který si opatruje a chrání. Nic nechybí. Rozhlíží se jako ztracená po pokoji, který je mnohem větší než Cachot, kde musí žít šest lidí. Zde není mokrých skvrn na stěnách, nýbrž hedvábné tapety s květinovými girlandami a věnečky, jež jsou samy o sobě obrazy. Její oči nepotřebují si obrazy vytvářet. Dokonce i strop je pomalován malými andělíčky. Tady by musel člověk den co den ráno do deseti hodin ležet v posteli, chtěl-li by být hotov s prohlížením stropu a stěn. Zatím co Bernadetta zháší tlusté nádherné svíce vdovy Milletové jednu za druhou, nechávajíc svítit jen svíčku na nočním stolku, objeví pojednou ve vitrínce sbírku loutek, kterou si tam uchovávala Eliška Latapieová. Bernadetta ani její sestra Marie nikdy pannu neměly, ani velkou ani malou, kromě jednoho strakatého šaška, kterého jim tatínek jednou, ještě za doby svého mlynářství, přinesl z trhu v Saint Pé de Bigorre. Nebyl sympatický ten šašek s obličejem Louskáčka a křiklavými záplatami; byl jakýmsi způsobem příbuzný kozla Orfida a náležel do oblasti ďábelské, kterou se Bernadetta cítí tak často pronásledována: Panenky Elišky Latapieové náleží ovšem do říše jasných víl. Bez dechu na ně Bernadetta hledí. Zejména jí učarovala jedna malá Tyrolačka v nízkém zeleném kloboučku; v červené šněrovačce. Musí se velmi a velmi přemáhat a znovu a znovu si připomínat matčin zákaz, že se nemá dotýkat cizích věcí. Nejraději by si tu malou zelenočervenou selku strčila do svého váčku. Tu si však vzpomene na otce, kterého jednoho rána odvedl strážník Callet pro kousek dubového dřeva, s kterým ani neměl nic společného.
Nesmírně opatrně svléká Bernadetta slavnostní šaty, závoj, umělý květ, bílé hedvábné punčochy a střevíce. Pomalu se jí zase vrací pocit vlastního já. Toto vlastní já jí připadá však mnohem hrubší než předtím. Skoro se jí zdá, že je jakési hnědé lesní zvíře, které teď, nadobro polekané a nemotorné, leží v obrovské, hrůzně měkké a ledově studené posteli. Dokonce postrádá i rozpálené spící tělo sestry Marie, jehož se přece od minulého čtvrtka štítí. Leč únava je taková, že – ačkoliv se toho příšerného lože s nebesy bojí rychle usíná.
Když v šest hodin ráno vejde do pokoje paní domu, Antonie Peyretová a Filip, aby Bernadettu vzbudili, Bernadetta je už oblečena. K velikému údivu pozorují, že si dívka neoblékla krásné mariánské šaty, nýbrž starou kytlici, kapulet a dřeváky.
„Co to znamená?“ rozkřikne se Peyretová. „Proč sis neoblékla tyto šaty?“
„Už jsem je, prosím, měla na sobě. Ale zase jsem je svlekla…“
„A proč jsi je svlekla?“ „Nevím, slečno…“
„Jaká je to odpověď, nevím!“ „Musila jsem je prostě svléknout…“ „Poručil ti to někdo? Tvá paní snad?“
„Ne, nikdo mi to neporučil. Paní zde přece není, je v Massabielle…“
„V tobě se tak člověk vyzná…“
„Já naši petite voyante chápu,“ rozzáří se Milletová. „Úbor starostky mariánské družiny se jí nezdá dost pokorný, aby v něm předstoupila před svou paní. Je tomu tak, milé dítě?“
Bernadetta se mučí vysvětlením:
„Nemohu to tak přesně říci, paní… Byl to takový pocit…“
„Zarytá, je prostě zarytá,“ mumlá švadlena, vždy znovu se zpronevěřující všem svým dobrým předsevzetím.
Venku před domem v Rue Bartayrěs čeká již několik set lidí. I muži jsou mezi nimi. Strýc Sajou, Bouriette, Antonín Nicolau, který přišel schválně až z mlýna Savy do Lurd, aby byl při začátku průvodu, a mnoho jiných. Paní Milletová přehlíží shromáždění, nespatří-li v něm některého kněze z města nebo ze vsi; tento podivuhodný případ spadá přece konec konců do církevní agendy. Ale široko daleko není vidět jedinou sutanu. Matka Soubirousová nesměle přistupuje k Bernadettě; jako by se jí dítě už nadobro vymklo. Jenom Bernarda Casterotová, která se nedává ani dost málo zastrašit leskem bohaté Milletové, dodává jí trochu odvahy. Bernarda a Lucilla nesou, jako mnoho jiných žen, svíčky. Také Bernadettě vtisknou do ruky svíci.
„Jděme, nemařme čas,“ naléhá nejstarší Casterotová, zůstávajíc s oběma sestrami Bernadettě v patách. Sousedky z Rue des Petités Fossées se připojují. Rozpoutá se hlasitý šepot, plný očekávání. Bernadetta nepromluví slova, nezdraví nikoho, nestará se o nic. Spěchá kupředu, jako by za ní živá duše nešla, jako by celý ten veliký průvod dospělých a střízlivých lidí znamenal jen pouhý vedlejší a spíše obtížný průvodní zjev. A Antonie Peyretová pociťuje zlobnou nevoli nad nezávislým chováním děvčete, které se nedává ovládatžádnými světskými zřeteli. Také Jana Abadiová, jež byla spolu s ostatními spolužačkami vykázána z prvních řad, syčí Kateřině Mengotové do ucha: „Vždycky a všude chce být první!“
Opravdu, Bernadetta chce být v jeskyni první. Byť jí byli všichni ti lidé sebevíc lhostejni, Paní by to mohlo rozladit, kdyby se před ní vynořila uprostřed toho zmateného klubka. Jakýsi ustavičně bdělý jemnocit jí našeptává, že její styk s Paní je věc velmi choulostivá, že je podroben zcela určitým pravidlům, která se cítí jenom hluboko v mysli, ale která by se náhle proměnila ve výčitky svědomí, kdyby jich přesně nedbala. Tak jako se ustavičně chvěje o zdraví své Paní, chvěje se také bázní, aby se jí neznelíbila. A již skáče přes kameny dolůpo příkré stezce, daleko před ostatními; Milletová se zastaví, popadá dech:
„Letí jako vlaštovička,“ chroptí, „jako list ve větru…“
Když zástup s hořícími svícemi, jejichž roztávající vosk voní po celém údolí, zaplaví posléze místo před jeskyní, klečí Bernadetta dávno na kolenou ve vytržení. Blahovůle Paní při shledání byla dnes ještě hlubší nežjindy. Byla to víc než blahovůle; byla to nejvnitřnější radost, kterou se zanítily barvy obličeje, roucho, ba dokonce stále bledé ruce a nohy. Ta, která obšťastňuje, zdála se dnes po prvé obšťastněna; ona, dávající, jevila se jako přijímající; snad proto, že naplněním jejího přání se začal uskutečňovat důležitý a dalekosáhlý plán. Paní se přiblížila Bernadettě víc než obvykle, povystoupla téměř přes nejzazší okraj skály a sklonila se tak hluboko,že její útlé dlouhé prsty se Bernadetty skoro dotýkaly. Bernadettino vědomí, jež se jindy i přes bezmeznou slast bázlivě vzpíralo stavu vytržení, bylo dnes ve vteřině přemoženo.
„Umírá, pomozte, ona umírá!“
Tento tichý výkřik vyrazila moudrá Bernarda Casterotová nejinak, než to učinily hloupé školačky minulé neděle. Avšak Luisa Soubirousová třeští vyděšené oči na toto stvoření, vzešlé z jejího vlastního těla a podobající se nyní bytosti blaženě umírající, překonavší všechno utrpení světa – ne nepodobné dokonce mrtvé se zašpičatělým nosem, která se nepochopitelně usmívá, protože je vykoupena od svého dlouhého mučednického putování. Soubirousová nepřetržitě vrtí hlavou a nezvučně hýbe rty:
„To není ona… To není Bernadetta… Nepoznávám své dítě…“
Zástupu, který klečí hustě natlačen podél potoka a řeky, zmocňuje se rovněž hluboké zděšení. Každé shromáždění lidí tvoří vlastní osobitost a jest v mnohém smyslu nadáno jinými, jemnějšími a citlivějšími nervy než jednotlivec. Tyto nervy vyciťují nyní v prázdné, tmavé, suché díře nejen jakousi neurčitou, ale i svrchovanězvláštní přítomnost. Jako se lidská hlava dodatečně otiskne do polštáře jako sádrový odlitek do duté formy, tak se odráží tato zvláštní neviditelná přítomnost v postoji dívky, která jest ve vytržení, která však nesetrvává v strnulosti, nýbrž opakuje – jako obraz v zrcadle – co vidí na své Paní: pokývnutí hlavy, úsměv, posunek, sepětí rukou, rozpřáhnutí paží. Bernadetta je v jistém smyslu dokonalým negativem neviditelné Paní, která se skrze ni přibližuje zástupu až po samu hranici viditelnosti. Je tu shromážděno mnoho duší ochotných věřit, několik posměváčků a valná většina zvědavců. Ale všichni bez dechu zírají od skalního výklenku k prostřednici a od prostřednice ke skalnímu výklenku. Neočekávají už nic, neboť to, co bylo neočekávanost sama, nastalo. Nicméně to nevzbuzuje naprosto žádné nebesky slastné pocity, nýbrž jakousi hrůzu na bránici, smíšenou s nábožností neznámé síly. Na bránici posměváčků vibruje tato hrůza nejsilněji. V každém lidském tvoru žije vrozený sklon k nadsmyslnému. Tam, kde se nejvíc zatajuje, zvrací se, jsa zburcován, v nejhlubší nevolnost.
Z čista jasna načne jedna z žen první Ave. Ihned vpadne zvučně celý chór, snad aby přítomná neviditelnost byla tak říkajíc vyrovnána hučivými zvuky hlasů.
Bernadetta však nic neslyší. Jiný hluk jí proniká do uší. Gava se opět rozbouřila; opět se žene přes ni panika, podobná šílenému honu cválajících koní a povozů, opět ječí výkřiky: Zachraň se… Uteč! Bernadetta zdvíhá bojácně ruce k Paní. Tvář Paní po prvé nabude výrazu přísnosti a hrdosti, tak jako by její vlastní životní běh nebyl ještě u konce, jako by stále ještě byla nucena vést boje a přemáhat nepřátele. Zamračí se a pohlédne pozorně k řece, jako by ji chtěla zářivýma modrýma očima ukrotit. Ihned se jí to podaří. Hlasy vřeštivě opadnou. Prastaré hučení a pěnění vod klade se Paní k nohám jako ochočený vlk.
Bernadetta z ničeho nic vstane a je zase jako jindy. Spatří zoufalý obličej matčin. I padne jí kolem krku. Mnoho lidí teď pláče…
V neděli začíná aperitiv v „Pokroku“ už kolem desáté hodiny, lokál je přeplněn. Rozneslo se totiž, že doktor Dozous oznámí dnes soustolovníkům výsledky svého šetření. Státní návladní Vital Dutour a policejní komisařJacomet pohlížejí už netrpělivě na hodiny. Oba pánové jsou purkmistrem Lacadém pozváni na jedenáctou hodinu k tajné poradě na radnici. Za poslední tři dny nabyly události u jeskyně Massabielle takového rozsahu, že úřady již nemohou nečinně přihlížet. Dnes ráno se na příklad srotilo asi dva tisíce lidí a zaplnilo v širokém okruhu místo po obou březích řeky i potoka. Především obyvatelé vesnic se tam sbíhali v celých houfech. Je nejvyšší čas učinit rozhodnutí o případných opatřeních. Se stanoviska veřejné moci je tento bláznivý případ nad pomyšlení choulostivý a neschůdný. Je s dostatek zákonných prostředků, kterak zakročit proti jakémukoliv druhu rušení pořádku. Jakému druhu rušení pokoje lze však přičíst domnělé zjevování Nejsvětější Panny, kterou valná část městského i venkovského obyvatelstva nejen s vírou přijímá, ale i vášnivě vítá? Vital Dutour a Jacomet jsou hodně nervosní, zejména císařský státní návladní, který má horečku a měl by se svou chřipkou ležet v posteli. Oba však doufají, že zpráva městského lékaře jim ukáže cestu. Lékař zrovna dnes dlouho nejde. Jiný posel vědy jest však na místě, a to Clarens, profesor dějepisu, který včera odpoledne probádal jeskyni Massabielle po stránce geologické a archeologické. Clarens oznamuje, že mu bylo nápadné, jak se vápencová skála jeskyně podivuhodným způsobem potí.
„Zejména na pravé straně,“ praví doslova, „pod výklenkem s planou růží stékají po kameni veliké krůpěje potu.“
Hyacinthe de Lafite se ohrazuje proti tomuto přirovnání:
„Proč říkáte krůpěje potu? Proč neřeknete slzy? Jste už také ovlivněn těmi špinavci realistické školy, příteli?“
„Zdají-li se vám slzy vhodnější, tož pro mne za mne slzy, milý příteli… Saxa loquuntur. Na mou věru! v této době mají kameny nejen příčinu mluvit, ale i plakat…“
„To přece není důležité, pánové,“ přeruší je Vital Dutour, který se vmísí vždycky, když Lafite a Clarens uplatňují svůj jemnocit. „Jinak jste nevypátral nic?“
Clarens udělal v samotném skalním výklenku objev podle vlastního mínění nemálo důležitý. Je totižpřesvědčen, že tam za pradávných dob bylo pohanské obětiště. Bílý balvan za portálem výklenku je pravděpodobně obětní kámen, na němž některému drsnému božstvu bývaly obětovány polní plodiny. Ze svých výzkumů už dávno ví, že celá „Díra“ jest území nikoliv profánní, nýbrž archaicky sakrální. Vykřičenost jeskyněMassabielle je touto theorií volně potvrzena. Duše pokřesťanštělého lidstva uchovává si temnou vzpomínku na podobná pohanská obětiště a bojí se jich. Bývalá bázeň před bohy mění se v strach z ďábla. Neboť staří bohové, kteří museli ustoupit novým, mění se vždycky v démony. Proto mívala církev odjakživa ve zvyku taková pohanská obětiště vysvobozovat a stavěla na jejich místě basiliky.
Hyacinthe de Lafite jásá:
„Příteli, potvrzujete touto theorií to, co vždycky říkám; že totiž krajina Bigorre je ve své podstatě předkřesťanská a že se tudíž nějakému dítěti pastevce nebo metaře může docela dobře zjevovat bohyně Diana anebo nějaká domácí vodní víla. Mezi selskými dětmi z doby sto let před Kristem a 1858 po Kristu není, zdá se, po duševní a duchovní stránce valného rozdílu.“
„Tato zajímavá poznání nám nikterak nepomohou, pánové,“ úpí Vital Dutour. „Nedovedete vůbec odhadnout, jaké nepříjemnosti nám z tohoto šíleného případu mohou ještě vzejít.“
„Půjde-li to tak dál,“ potvrzuje policejní komisař, shlížeje na své silné, ale neužitečné pěsti, „budeme nuceni vyžádat si proti demonstrantům vojenskou asistenci, neboť spořádaný stát nemůže trpět každodenní srocování takových rozměrů. Nos z prefektury, který čekám, bude asi vydatný. Baron Massy nerozumí žertům…“
„Je to do nebe volající škandál,“ naříká kavárník. „Včera přinesl dokonce, Mémorial des Pyrénées‘ dva plné sloupce s nadpisem, Lurdská zjevení’. A v posledním Lavedanu je podivně měkký článek. Šušká se, že jej tam zaslal na rozkaz Peyremalův pod cizím jménem abbé Pénes, aby zabránil něčemu horšímu.“
Vital Dutour se rozhlédne a sníží katarální hlas až k šepotu:
„Zjevení jsou namířena přímo proti osobě císařově…
„Jak to – císařově?“ znějí udivené otázky. „Eugenie je přece žena velmi bigotní…“
„Jako státní návladní poznal jsem náš lid snad lépe než vy, pánové. Císař vládne absolutně skrze stav ExLex Sûreté Nationale. Ale my, Francouzi, jsme šmahem anarchisté. Můžeme-li zpražit vládnoucí autority, je nám každý prostředek dobrý dost. Socialismus, republikanismus, to už je nudné – zkusme to jednou s mysticismem… Vida, doktor už jde… Kde vězíte, doktore?“
Lékař dnes rozvážně svléká redingot a věší jej na věšák. Potom sedá ke stolu, jsa méně na skoku než jindy. Zdá se, že nemá zrovna nejlepší náladu. Vital Dutour ho bere ihned na paškál:
„Provedl jste šetření?“
„Pokud to šlo, ano,“ přiznává Dozous jednoslabičně.
„A výsledek?“
„Není zrovna valný.“
„Běží snad o duševní chorobu v klinickém slova smyslu?“
„Nepovažuj tu dívku za nic šílenější než vás nebo sebe, pánové.
„Je to tedy podvodnice?“
„K takové domněnce nemám nejmenší příčiny.“ „Pak se tedy musím domnívat, vážený doktore, že i vy náležíte k těm, kdož doufají v zázrak.“
„Svatá Panno,“ volá Duran zděšeně a spráskne ruce.
Dozous se lehce ukloní státnímu návladnímu: „Mé jméno je Dozous, spolupracovník revue, Courier Médical’, korespondent učených osobností a společností, přírodozpytec…“
Vital Dutour je už rozhorlen: „Nepředpokládáte-li ani šílenství ani podvod, musíte zjevení pokládat za pravé.“
„Zjevení mohou být v subjektivním smyslu velmi dobře pravá, aniž objektivně existují…“
„Kdo vidí, co objektivně neexistuje, je prostě blázen…“
„Pak byli Michelangello a Shakespeare také šílení,“ namítá Lafite.
Dozous vytáhne z náprsní tašky tři počmárané lístečky:
„Sestavil jsem si chvatné memorandum o tom, co jsem dnes ráno viděl. Pošlu je patrně Voisinovi do Paříže. Snad bude nejlépe, když místo všech diskusí pánům tyto stručné poznámky přečtu…“
Lékař snímá s nosu brejle a drže si poznámky blízko před krátkozrakýma očima, počíná je, často se zarážeje, polohlasně a lhostejným hlasem luštit, aniž věnuje svým posluchačům valnou pozornost:
„21. února 1858, v sedm hodin 10 minut zrána. Došel jsem zároveň s velikým zástupem k jeskyni. Ihned se mi podařilo prodrat se až k Bernadettě Soubirousové, která tam byla dřív než ostatní. Za děvčátkem klečelo jeho příbuzenstvo s hořícími svícemi. Také Bernadetta držela v ruce svíčku. Prováděla bez ustání nejpůvabnější a nejuctivější poklony směrem k výklenku ve skalní stěně. Tyto úklony zdály se mi směšné a dojemné zároveň, protože byly skládány temnému nic. Bernadetta držela v ruce růženec, ale, jak se zdá, nemodlila se. Již po krátké době počaly se na její tváři jevit změny, o nichž jsem slyšel vypravovat. Zrcadlily co nejzřetelněji zjevení, které dívka v jeskyni viděla…“
Zde si Jacomet pochybovačně odkašlal. Dozous se však nedal ze svého bezbarvého předčítání memoranda vyrušit:
„Zdálo se mi, že sám takřka vidím to, co vidělo dítě. Bylo to zdravení a opětování pozdravu, horlivé usmívání, okouzlené naslouchání, vřele dorozumívání přikyvování, a to všechno tak životně věrné, že by to ani největší herec lépe nesehrál. Tváře dítěte poznenáhlu zbledly jako bílý mramor, kůže se napjala tak nápadně, že tvar lebky na skráních zřetelně vynikal. Podobnou proměnu turgoru měl jsem příležitost pozorovat u fthisikův posledním stadiu. Onen mesmerisující stav, který se od nedávna nazývá trans, patrně nastal. Sklonil jsem se k pacientce; abych ji vyšetřil. Nejprve jsem ji vzal za ruku a ohmatal puls na tepně vřetenního svalu. Byl normální, sotva lehce frekventní, napočítal jsem šestaosmdesát tepů za minutu. Také krevní tlak, pokud jsem jej nahmatal, nevykazoval ani zvýšení, ale ani snížení, které se vyskytuje při silných mozkových anaemiích, nehledíc ani k zploštění a vyprázdnění pulsu. Bledost tváří a zvýšené napětí obličejové kůže nebyly tudíž následek vehementní poruchy krevního oběhu. V Montpellieru jsem častěji pozoroval kataleptiky při záchvatu. Shledal jsem přitom vždy, že jest zasažen celý nervový systém a v souvislosti s ním i puls a krevní tlak. U Bernadetty Soubirousové běží sotva o některé onemocnění nervového systému, k němuž lze počítat katalepsii a hysterii. Abych se ještě více ujistil, vyšetřoval jsem, pokud to šlo, oční reflexi. Ani zde jsem nezjistil žádnou anomalii. Zřítelnice byly trochu zvětšené, duhovka stažena, oční bělmo lesklé a vlhké. To však bývá u každého člověka, který upírá všemi silami pohled na určitý cit. Trans, v kterém byla Bernadetta, zdál se vůbec ani ne tak ztrátou vědomí, jako naopak nadměrně silnou a soustředěnou pozorností. Držela v ruce zapálenou svíci. Byl dosti silný vítr. Chvílemi zhasil poryv větru od řeky plamen svíčky. Po každé to zpozorovala a neodvracejíc očí od skalního výklenku, podala svíčku za sebe, aby jí ji znovu zapálili. Při vyšetřování jsem měl dojem; že pacientka přesně ví, co se s ní děje…“
„Ten dojem mám také, ona ví přesně, co se děje,“ poznamenává Dutour, ale Dozous ho nedbá a pokračuje:„Teprve když jsem byl hotov, vstala a popošla několik kroků po kamení k výklenku. Stál jsem nejblíž u ní a slyšel jsem zřetelně, jak dvakrát z hloubi prsou zdlouha prořekla, ,ano‘. Když se k nám potom zase obrátila tváří, byl výraz jejího obličeje zcela změněn. Jevila-li se na něm až dotud poněkud strnulá radostnost, podobal se nyní tragické masce utrpení a smutku. Veliké slzy jí stékaly po lících… Několik minut poté zjevení patrně zmizelo. Bernadetta, už zase růžová, to posunkem sama naznačila. Zeptal jsem se jí: ,Pročpak jsi předtím plakala?’Odpověděla mi ihned bez upejpání: ,Protože se Paní už na mne nedívala, ale hleděla přes hlavy všech k ostrovu Chalet a k městu. A takový měla najednou zármutek a pravila mi: ,Modlete se za hříšníky.’ Chtěl jsem zjistit její duševní schopnosti a dal jsem jí otázku:, Víš-li pak, co je to hříšník?’ -, Ano, pane, to vím dobře,’ odpověděla rychle, ,hříšník je ten, kdo miluje zlo.’ To byla docela dobrá odpověď. Líbilo se mi, že řekla: ,miluje’ a nikoliv ,činí’. Po tomto důkaze jsem neměl buď jak buď příčiny stanovit diagnosu slaboduchosti. Dav se účastnil scény zjevení s nejvzrušenějším napětím jako jakési cizokrajné bohoslužby. Nakonec propukl v živelnou bouři pochvaly, která na mne působila podivně skličujícím dojmem jako nebezpečný přírodní úkaz. Bernadetta si však vůbec nevšímala pochvalných a žehnajících výroků, které se na ni se všech stran snášely jako krupobití. Neměla zřejmě nejmenšího pochopení pro to, že shromážděnému lidu cosi znamená. Očividně pobízela své průvodkyněk spěchu, aby co nejrychleji unikla obtěžování. – Tak, to je všechno.“
Doktor Dozous přečetl s velkou námahou a s mnoha pomlkami svůj dosti přeházený stenogram. Skládá listy. Všichni mlčí. Sám kavárník, duše osvícená, ale jednoduchá, neví, co by řekl. Teprve po delší pomlčce ujímá se slova státní.návladní:
„Pakliže jsem vědě správně rozuměl, vylučuje věda i podvod, i duševní chorobu, i zázrak. Co tedy zbývá, smím-li se vědy ptát?“
„Ano, co zbývá…“
Lékař zamyšleně opakuje tuto otázku.

Kapitola čtrnáctá
TAJNÁ PORADA, KTERÁ JEST PŘERUŠENA

Purkmistr Lacadé přechází nepokojně po kanceláři. Má na sobě dlouhý sváteční kabát, protože před půl hodinou fungoval, ozdoben trojbarevnou šerpou, při jakési slavnostní ceremonii. Růžice čestné legie plane jako vždy v jeho knoflíkové dírce. Jeho tvář se však zle chmuří. Vyholené svislé líce, pod nimiž vyráží kozí bradka jako balvan, jsou fialovější než obvykle. Příčina jeho rozmrzelosti leží na zeleném stole, za kterým sedí jeho tajemník Courrèges, otec zrzavé Anetty z Janiny dívčí skupiny. Je to služební přípis z Argéles, vlastnoručněpodepsaný podprefektem Duboëm:

„Žádáme lurdského purkmistra, aby nám co nejdříve podal zprávu o tamějších výtržnostech a zároveň nám sdělil, jaká opatření byla proti ním učiněna.“
„Mám snad dát Nejsvětější Pannu zavřít?“ křičí Lacadé. „To mně nepřísluší. To přísluší císařskému státnímu návladnímu. Ten smí navrhnout, aby ji předvedli policii. Stát je stát, a obec je obec. Já jsem obec. Zdá se, že si vážená podprefektura není vědoma tohoto rozdílu…“
„Ale my musíme také něco podniknout, Monsieur le Maire,“ připomíná Courrèges.
„Nikdo to neví lépe než já!“ Dopálený purkmistr vytáhne ze zásuvky svazek výstřižků z novin. „Celý regionální tisk si nás podává a na výsměch z Paříže se máme ještě co těšit…“
Courrèges, dívající se stále a stále ke dveřím, si odkašle. „Pane purkmistře, myslím, že pánové už čekají…“
Lacadé se vypne, vytáhne z kapsy hřebínek a začne zpracovávat vzpurné vousy.
„Dobře, Courrègesi, uveďte je. Je to sice tajná konference, ale zůstaňte v předpokoji pro případ, že bych potřeboval svědka.“
Purkmistr napřáhne obě ruce vstříc císařskému státnímu návladnímu a policejnímu komisaři. „Vyrušil jsem vás z nedělního klidu, pánové,“ pozdravuje je sonorním řečnickým hlasem. „Ale jako hlava města nemohu se déle obejít bez podpory civilních úřadů. Případ je velmi choulostivý. Tady už mám služební dotaz podprefektury. Mluví přemrštěným způsobem o rušení pokoje. Stejně tak veškerý liberální tisk, který si na našich ubohých Lurdech konečně jednou může smlsnout. Stáváme se politování hodným středem veřejného zájmu. Přiznávám se vám upřímně, že by mi nějaká menší revolta lamačů břidlice nebo lesních dělníků byla milejší než toto rušení klidu, nemající hlavy ani paty. Alespoň by nás méně blamovalo. Já, který vynakládám všechen svůj čas a všechny své síly na to, abych ubohé Lurdy zmodernisoval, stojím před zhroucením svých plánů. Povolí mi po tom trapném pozdvižení, které vyvoláváme, přípojku na železnici? To si počkám! A nový vodovod? Ten mohu pochovat. A cizinecký ruch z Paříže? A léčebné prameny, které jsme měli pomocí vědy vyvolat ze země? Všechno je v čertu! Kteří Pařížané se odváží do hnízda, v kterém není léčebných ústavů, zato však špinavé jeskyně, v kterých jakési zjevení tropí středověké neplechy? Běží o víc než o tlach nějaké malé podvodnice nebo idiotky…“
„Navrhuji,“ přeruší holohlavec tuto jeremiádu, „abychom především uvážili právní stav…“
„To je vaše věc, pane,“ vzdychne purkmistr, opře se do křesla, zavře oči a sepne ruce nad hodně plastickým břichem. S onou rozkoší z napínavých závěrečných posudků, která každému dobrému juristovi, i když je stižen horečnatou chřipkou, nesmírně lahodí, zahajuje Vital Dutour své rozklady:
„Holý stav věci, pánové, je tento: Čtrnáctiletá dívka nízkého původu a podprůměrného rozumu tvrdí, že má nadsmyslná zjevení. V tomto stavu věci netkví podle platného trestního práva ani přestupek, ani zločin, který by nám skýtal zákonité právo zasáhnout. Kdyby ta dívka sama označila zjevení za Pannu Marii nebo Matku Boží, mohli bychom z toho, třebaže těžko, vykonstruovat přestupek rušení náboženství. Ale malá Soubirousová, pokud vím, mluví vždycky jen o ,paní’, o ,mladé paní’, o ,krásné paní’. Byť byly tyto výrazy svou naivní a řekl bych skoro nestydatou prostoduchostí sebepohoršlivější pro mysl věřícího člověka, neznamenají přece rouhání ve smyslu zákona, neboť mladá krásná paní není nic jiného než mladá krásná paní. To znamená, že holý fakt nám pro účel zákonného zakročení není nic platný.“
Jacomet se s náležitou skromností hlásí o slovo: „Císařský státní návladní mi zajisté odpustí poznámku, že holý fakt by byl postačující pro zajištění dívky, kdybychom mohli dostatečně odůvodnit podezření, že běží o podvod nebo o šílenství…“
„Ale, ale, milý Jacomete,“ mává Vital Dutour se zřejmým pocitem obtěžovaného člověka odmítavě rukou, „to všechno už je dávno uváženo. Sám jste před čtvrthodinou vyslechl relaci pana městského fysikuse Dozouse, který obě tyto možnosti co nejrozhodněji zamítá. Přiznávám se, že mě postoj tohoto zástupce vědy nemálo rozmrzel…“
Purkmistr vyšle unavený pohled:
„Pánové pořád spatřují v těchto zjeveních jen holý stav věci. Zjevení však nezajímají ani městskou správu, ani stát. Totiž – bylo by velmi záhodno zakázat jistá vidění. K tomu však nemá ani nejabsolutnější vláda postačující prostředky. Nemluvím jako právník, nýbrž jako prostý občan. Můj praktický domácí rozum mi praví,že nemáme inkriminující stav věci hledat ve zjevení, nýbrž v nepochopitelném hnutí lidu, jež zjevení rozpoutávají…“
„Kdybyste mě nebyli přerušili,“ namítá Dutour unuděně, „byl bych neprodleně přistoupil k bodu 2. Beru to hnutí lidu možná ještě na větší váhu než purkmistr. Rozeznávám totiž jeho podvratnou, protistátní tendenci. Pozorujme tedy holý stav těch srocení podle smyslu zákona! Co dělají ti lidé? Jdou pro malou Soubirousovou před dům, putují s ní k Díře, poklekají s hořícími svícemi před jeskyní, modlí se růženec, nešetří projevy pochvaly a posléze se zase rozejdou… Možno to zakázat?“
„To se musí zakázat,“ volá Lacadé rozhořčeně. „Ale jak, velevážený? Znáte příslušný paragraf, který připouští takový zákaz?“
„Takového paragrafu patrně není,“ připouští váhavě purkmistr.
Císařský státní návladní se ironicky odmlčí. Potom suše prohlásí:
„Jsou dva takové zákony, Monsieur le Maire, a vy byste ten první měl znát lépe než já. Jest to v královské ordonanci a praxi komunální správy ze dne 18. července 1837.“
„Dám ihned příkaz Courrègesovi, aby tu ordonanci vyhledal…“
„Není třeba,“ říká Dutour. „Znám ten paragraf. Dává každému obecnímu úřadu právo, aby pro veřejný provoz uzavřel všechny silnice, cesty, mosty, pozemky a všechna ostatní místa, která jsou nebezpečná životu a zdraví obyvatelstvu.“
„Hrome, Monsieur le Procureur,“ přikývne Lacadé. „To je vidět velkého právníka! Kam jsem to jen dal hlavu? Nařízení o uzavření cest, které mi přísluší, postačí dokonale. Nezajištěná lesní stezka nad kopcem jest podle mého názoru skutečně nebezpečná. Ještě dnes dám vybubnovat zákaz…“
Císařský návladní bojuje dlouhou chvíli se svou rýmou:
„Pro přítomnou chvíli bych vás od toho co nejnaléhavěji zrazoval.“
„Rozuměl jsem tomu tak, že vy tuto proceduru schvalujete…“
Vital Dutour pohlédne na portrét Napoleona III., z kterého lze v zimním světle rozeznat pouze bílomodrouřádovou stuhu na fraku:
„Toto jsem si ustanovil za vodidlo při řešení politických otázek: Autorita se nesmí nikdy odvážit kroku příliš průhledného. Uzavřete-li přístup k Massabielle, řeknou věřící, že se Nejsvětější Panny bojíme. A nevěřící řeknou totéž. Zesměšníme se před oběma. Mimo to zbudou, uzavřete-li jednu cestu, ještě tři jiné, o nichž nemůže nikdo tvrdit, že by byly nebezpečné životu… To už tu druhou zákonitou možnost, o níž jsem se zmínil, možno brát vážněji. Vy snad víte, co mám na mysli, milý Jacomete?“
„Bože, já jsem jen pouhý policista, pane státní návladní…“
Vital Dutour stáhne s prstu pečetní prsten a poklepává jím o stůl:
„Pánům je přec známo, že francouzský císařský stát uzavřel konkordát se Svatou stolicí. Dal jsem si včera práci a prostudoval jsem text tohoto spisu. V odstavci devět se praví, že církev nesmí zřizovat žádnou novou kapli bez formálního svolení císařského ministerstva… Chápete, pánové?“
„A tohoto odstavce by se dalo podle vašeho mínění použít?“ táže se opatrně Lacadé, který si nechce po druhé utržit ostudu
„Ano a ne, pane. To záleží na církvi.“
„Za celou tou aférou vězí dozajista nějaké sutany,“ prohlašuje Jacomet. „Doufám v to, můj milý,“ praví státní návladní. „Ale Peyramale není hlupák.“
Adolf Lacadé se hlasitě zasměje:
„Když člověk pováží, co všechno ta malá hlupačka uvádí do pohybu! Konkordát vlastnoručně podepsali císařa papež…“
Courrèges vsune bázlivě hlavu do dveří
„Máte ještě umluvenu jednu schůzku, Monsieur le Maire?“
„Proč se ptáte, Courrègesi? Znáte můj poznámkový blok lépe než já…“
„Kdosi chce s vámi mluvit, trvá na tom…“ „Nač ty okolky? Nemám před pány tajnosti…“ „Máte zde návštěvu,“ vyhrkne tajemník. „Pan děkan Peyramale osobně.“
Lacadé vyskočí a běží tak rychle, jak to jen jeho korpulentnost, důstojnost a věk připouštějí, do předpokoje. Je slyšet nejvřelejší tóny jeho hlasu.
Kněz Maria Dominik Peyramale je neobyčejně vysoký, pádný, sedmačtyřicetiletý muž s pozoruhodněohnivým obličejem, nad svá léta rozrytým a rozbrázděným. Této chvíle má na sobě kožich a astrachánovou čepici a podobá se spíše smělému badateli-cestovateli než vikáři lurdského kantonu. Mezi duchovenstvem a úřady v jižní Francii vládne nezřídka napětí. To má svůj původ v osvědčené metodě císařské vlády, jež se nikdy necítí dosti silnou a proto má tendenci nasazovat proti sobě nepřátelské síly a tím je udržovat v šachu. Jih Francie je arci katolický a duch zdejšího lidu dosud málo dotčen nihilistickými proudy doby. Proto se četná místa obsazují „učedníky Voltairovými“, jak praví krásný řečnický obrat.
Lurdský děkan není arci muž, který by se těchto „Voltairových učedníků“ bál; vždyť přece na rozdíl od většiny těchto učedníků; zastávajících úřad, Voltaira skutečně četl. Strach a bázeň vůbec nejsou slabé stránky tohoto muže. Příležitostně se objevuje dokonce v kavárně „Pokrok“, ve lví jámě liberalismu, aby si tam, když se vrací promrzlý z některé ze svých cest po venkově, vypil sklenku calvadosu. Tu pak bývá radost vidět, lak se lvi tlačí k tomuto Danielovi, aby byli vyznamenáni podáním ruky. Peyramale je tak nápadně shovívavý, jak bývají pouze lidé až do morku neshovívaví. Tím chceme říci, že jen člověk kolísavý, kterým lze ještě otřást, se vidí nucen dávat svou nesnášenlivost najevo. Ale osobnost, jako je Peyramalova, ukutou v rozmanitých výhních a žárech, nemohou už protivné názory zmást. On ví, že pravda je pravda. Na své duchovní pouti, nyní již dosti dlouho trvající, nepřijímal jen prostě tuto pravdu, nýbrž ji poctivě vydobýval. Náleží k těm, kteří pochybnostem této doby nikterak nenastavovali čelo zabedněné. Ale to už je dávno pryč. Dnes ho už nerozpálí lvi, nanejvýšjistá jehňata mezi úředními bratry, která se lekají každého studenějšího závanu. Ostatně se Peyramale za jistých okolností proměňuje v nebezpečný sud prachu. To tehdy, když se mu někdo, buď si to třebas i jeho představený, opováží mluvit do jeho úřadování a zejména do jeho chudinské péče, kterou především vznešený svět, jenž je ztělesněn ve velké rodině Lafitově, zle sudílkuje. Děkanova záliba pro nižší třídy lidu nemusila by – podle jejich úsudku – jít stůj co stůj ruku v ruce s tolikerou vyzývavou hrubostí vůči lidem z lepších kruhů, a to ani tehdy, kdyby Peyramale sám nepocházel ze znamenité učenecké rodiny. On neprosí bohatce o almužnu, on od nich vybírá daň. Abbé Pomian, lurdský aforistik, ho jednou nazval petrolejníkem milosrdenství.
„Důstojný pane, nachladíte se,“ varuje Lacadé, když se Peyramale brání odložit kožich. „Podívejte se tuhle na našeho ubohého císařského prokurátora…“
Děkan má hluboký hlas, jehož kovový zvuk je jemně zastřen lehkou chraplavostí. Tento hlas okouzluje všechny lurdské ženy. Nyní naplňuje svou drsnou libozvučností purkmistrovu úřadovnu:
„Co mám na srdci, bude rychle řečeno. Vím, že tu pánové společně louskají tvrdý oříšek. Přicházím výslovněproto, abych vám při tom pomohl. Jste na hrubém omylu, domníváte-li se, že moji kaplani a já přičítáme takzvaným zjevením massabiellským jakoukoli cenu…“
„Vy tedy popíráte možnost nadpřirozeného zjevu, důstojnosti,“ vpadá mu Vital Dutour do řeči.
„To ne, milý pane! Možnost nadpřirozených zjevů ani na vteřinu nepopírám, nepovažuji však za pravděpodobné, že zrovna nás Pán Bůh vyznamená zázrakem. Pro odhalení nadpřirozena jest nejdůležitějším předpokladem pohotovost duší. K této pohotovosti máme my tuze daleko! Nerad bych v této souvislosti vznešeného slova zázrak vůbec použil. Historie massabiellská, není-li holým šejdířstvím, jak předpokládám, náleží do oboru spiritismu, animismu, okultismu, duchovidství a podobných babských čarodějství, od nichž se Církev s odporem odvrací.“
„To je zajímavé! To je potěšitelné!“ přikyvuje uznale Lacadé. „Znáte tu malou Soubirousovou, Monsieur de Curé?“
„Neznám a nepřeji si ji znát.“
„Ale nebylo by dobře,“ táže se státní návladní, „kdyby důstojný pán tomu děvčeti sám přečetl levity?“
„To ani zdaleka nemám v úmyslu, pánové! Prosím, ušetřte mne! Jest věcí úřadů, aby si s neplnoletým zločinným nebo psychopathickým děvčetem poradily samy.“,
„Ale pan děkan chce přece úřadům pomoci,“ připomíná Jacomet.
„To už jsem udělal tím, že jsem veškerému duchovenstvu svého kantonu zakázal vkročit do jeskyně a věnovat případu sebemenší pozornost. V tomto smyslu jsem odeslal hlášení také panu biskupovi. Kromě toho se dostalo školním sestrám, především třídní učitelce sestře Vauzousové, naléhavého připomenutí, aby použily veškerého vlivu, ba i nejvyšší přísnosti k tomu, aby ty neplechy přestaly. To je všechno, co mohu učinit.“
„Pane děkane, máte nesmírnou moc nad zdejšími lidmi,“ lichotí Lacadé. „Jste apoštolem prostých lidí. Nebylo by prospěšné, abyste k nim sám promluvil a vysvětlil?…“
„Nehodlám toto masopustní kouzlo ještě víc nafukovat vlastním dechem,“ namítá Peyramale a nasazuje si na obrovskou hlavu kožišinovou čepici: „S tím přeji pánům příjemnou neděli!“
„Dalo by se použít 9. Odstavce konkordátu?“, táže se purkmistr císařského státního návladního, když byl doprovodil Peyramala až na schody.
„To je právě ten paradox,“ zlobí se Dutour. „Tím, že se ten chytrák postavil na naši stranu, ucpal nám tuto díru. Boj s duchovní vrchností by byl buď jak buď příznivější než tato shoda. Teď máme celou věc na krku sami.“
„Zatraceně,“ sténá Lacadé. „Dnes to bylo dva tisíce osob, zítra to budou tři tisíce, pozítří pět tisíc, a my máme k disposici jenom Calleta a pár strážníků.“
„Smí se moje maličkost odvážit podat návrh?“ hlásí se Jacomet. „Nevyznám se ve vysoké politice, zato však mám celé dny co činit s přiboudlými individui, s lupiči, zloději, tuláky, s opilci a lotry všeho druhu. Člověk nabude jisté praxe, lak těm lidem nahnat strachu a přitisknout je ke zdi. To by v tom byl čert, kdyby se mi nepodařilo nahnat té malé Soubirousové tak opravdový strach, aby se vzdala té své hry, a to ještě dnes. Jakmile ztratí děvče odvahu jít k jeskyni, rozplyne se celé to kouzlo již zítra. Prosím vás tedy, pane císařský státní návladní, i vás, pane starosto, abyste svěřil případ do mých rukou.“
„To je kloudná řeč, milý Jacomete,“ odpoví Dutour po delším přemýšlení. „Jest to ostatně úřední postup, –vy jste úřední místo prvních šetření. Ale sám bych si také rád utvořil úsudek o té maličké. Proto ji vyslechnu rovněž, a to ještě před vámi, docela légére v mém soukromém bytě. Prosím, zařiďte, čeho je třeba. – Souhlasíte, pane purkmistře?“
Lacadé sedí už jako na jehlách. Zvoní poledne. Lacadé má v ústech kyselou pachuť, neboť Bernadetta ho dnes připravila o jeho obvyklou sklenku malvazu.
„Jednejte rychle, pánové,“ volá, popadaje měkký širák, „na vás záleží, dostanou-li Lurdy železnici nebo ne…“

Kapitola patnáctá
VYPOVĚZENÍ VÁLKY

Antonie Peyretová doufala, že se rozmarná vdova po rentierovi záhy Bernadetty nabaží a že jí dřív nebo později pohostinství vypoví. Jako mnoho lidí nízkého stavu nesnáší dobře, když někdo jiný nízkého stavu loví v jejím honebním revíru a ještě k tomu její vlastní vinou. Kdyby byla tušila, jaké to bude mít následky, nebyla by nikdy vyřkla onen nápad o ubohé duši z očistce. Bohužel však je Milletová do své malé visionářky nadobro zblázněna, a kdy dojde k obratu v tomto jejím vrtochu a k výpovědi, nemůže ani tato znalkyně své příznivkyně předvídat. K nejhlubšímu úžasu Peyretové stane se však něco opačného: Paní Milletová nevypoví Bernadettu, Bernadetta dá výpověď paní Milletové. Stane se, lépe řečeno, stalo se tak již minulého dne, v sobotu před dvanáctou hodinou, nedlouho před déjeuner, k němuž Peyretová nebyla pozvána. Bernadetta, která měla předtím kratičkou rozmluvu s tetou Bernardou, vysekla hostitelce hlubokou poklonu:

„Milostivá paní, děkuji vám nastokrát za vaši laskavost, ale myslím, že bude lépe, když se vrátím domůk rodičům…“
Milletová se ulekne, podbradek se jí zachvěje: „Proboha, co to znamená, milé dítě? Není ti u mne dobře?“
„Ne, není mi u vás už dobře,“ přiznává Bernadetta přímo a svobodně; vzápětí však připojuje: „Ale mou vinou.“
„Nelíbí se ti tu? Není u mne hezky?“
„Je u vás až příliš hezky, madame.“
Víčka švadleny, která je scéně přítomna, se prudce rozmžikají. Očekává jeden z výbuchů prchlivosti, jak je od bohaté vdovy sama nejednou zakusila. Leč i tentokrát se stane pravý opak. Milletová několikrát popotáhne plačtivě nosem:
„Tys požehnané dítě, Bernadetto! Ctím tvá rozhodnutí. Uvidíme se zítra ráno u jeskyně.“
„Ano, paní, uvidíme se zítra ráno u jeskyně…“ Milletová přidržuje dívku za ruce, jako by se od ní nemohla odloučit:
„Ale k jídlu snad přece ještě zůstaneš. Máme cive de lièvre…“
„Cive de lièvre,“ opakuje s laskominami Antonie, která není vybíravá.
„Děkuji, ale raději bych šla domů hned,.“ prosí Bernadetta. „Smím se rozloučit s panem Filipem?“
Když děvče odejde, pokyne Milletová odmítavě švadleně:.
„Uděláte dobře, necháte-li mě o samotě, milá Peyretová. Nepotřebuji dnes společnost u stolu…“ Cestou domů praví teta Bernarda Bernadettě: „Vzala bych si tě ráda k sobě, a nejen proto, že jsi má kmotřenka. Mohla bys spát s tetou Lucillou v podstřešní komůrce. Myslím však, že uděláš lépe, když půjdeš domů, protože lidé jsou zlí. Všichni tě teď hlídají. Dej pozor, aby ti to nestouplo do hlavy…“
Toto napomenutí je zbytečné. Nehrozí nejmenší nebezpečí, že by Bernadettě stoupla sláva do hlavy; ani ji nechápe. Mnohem větší starosti jí dělá to, že se v „Žaláři“ nemůže jaksi ujmout bývalý přirozený obcovací tón. Matka je pořád ještě jako ochromená, pracuje mlčky, a kdykoliv se setká s dceřiným pohledem, vhrknou jí do očí slzy. Otec se zdá svrchovatě rozpačitý, mluví zrovna tak málo jako matka, a jeho zdůrazňovaná dotčenost ustoupila zcela nezdůrazňované rozpačitosti, která Bernadettě stahuje hrdlo. Jaký to skličující příznak? Soubirous se stydí za svůj milý zvyk lehat si přes den do postele. Jeho dcera je možná visionářka, možná, že dokonce ještě něco jiného, jak si to báby povídají, bůhví, proč to tak má být! Vyučenému mlynáři to nejde do hlavy. Buď jak buď, je vždycky příjemnější sedět zaraženě v tichém koutku u otce Baboua než mít pořád před očima takovou vyznamenanou bytost.
I sestra Marie, důvěrnice, se chová strašně přepjatě. Když s Bernadettou mluví, míchá do svého nářečí francouzské školní fráze, stále častěji, jen aby se dělala jemnou. Dokonce i Jan a Justin se před Bernadettou vytrácejí, jak jen mohou. Už jim není volno se sestřičkou. Ke všemu tomu je v „Žaláři“ po celý den plno návštěv, nemluvíc ani o bližších sousedech, jako jsou Sajouovi a Bouhouhortsovi. Dokonce i poštmistr Cazenave vstrčil jednou nos do dveří, a přichází Maisongrosse, pekař, a Josefina Ourousová a Germaine Ravalová, i žena tak zámožná, jako paní Baupová, která s sebou přivádí komornou Rosalii, protože prý občas také mívá vidění. Ctihodný mistr obuvnický Barringue, jehož ruce se třesou jako osika, také jednou zaklepe na dveře a věnuje Bernadettě kožený pás, který třesoucíma rukama sám zhotovil. Porcelánová spona na pásu je ozdobena obrázkem Madony: „Tady máš svou Paní,“ praví Barringue.
„Co vás nemá, to není má Paní,“ řekne Bernadetta k nelibosti umělcově.
Za těchto okolností je rodina ráda, že Sajouovi uvolní Bernadettě maličkou komůrku v horním poschodí. Také Bernadetta je ráda, když smí v skrytu přemýšlet o tom, že z patnácti dnů slávy její lásky odšuměly teprve tři. Ještě dvanáct, ještě dvanáct, promlouvá to v ní znova a znova.
Této neděle se Soubirousová překonává. Připravila co nejlépe skopový hřbet na česneku, který jí řezník Gosos vnutil takřka zadarmo. Rodina usedla právě k tomuto pohádkovému obědu, když se ve dveřích objeví strážník Callet, starý posel neštěstí.
„Vaše malá ať jde hned se mnou,“ zabručí, zatím co mu dýmka stahuje pravý koutek úst dolů.
„Já to věděl,“ zasténá Soubirous. „Já věděl, že k tomu dojde…“ a vidí před sebou téhož anděla soudu, který jeho samého odvlekl na prosté udání do vyšetřovací vazby.
„Žádný strach,“ směje se Callet; „tentokrát to není ještě zatykač. Pan císařský státní návladní si chce vaši dcerušku jen trochu prohlédnout…“
„Tak ji nechte, ať se napřed nají, pane Callete,“ prosí matka Soubirousová, které jest v této chvíli ze všeho nejdůležitější, aby její dítě nepřišlo o vzácné jídlo.
„Jen se neukvapit,“ souhlasí strážce pořádku. „Jíst se musí. Pomalu a s požitkem. Soud počká…“
Přes tuto dobromyslnou shovívavost se však Callet diví, že proti veškeré jeho zkušenosti delikventka skutečně dojídá s největším klidem, ba téměř lenivě.
Vital Dutour, kterému je velmi nedobře, nepožil nic než šálek horkého bouillonu. Když mu ohlašují Bernadettu, přerušuje oběd a ihned odchází do pracovny. Světlo v tomto pokoji je velmi kalné. Ale v krbu tančí a bubnují plameny kolem čtyř modřínových polen, tak ohromných, že je Bernadetta ještě v žádném ohni neviděla. Stát dodává svým úředníkům nejkrásnější palivové dříví jako „přídavek na plat“. Od té doby, co trpí těžkým nachlazením, dal si Dutour posunout psací stůl do blízkostí krbu. Maje okno za zády, pohlíží lorňonem na delikventku a vyzývá ji, aby přistoupila ke stolu. Jeho první dojem jest: Všechno v pořádku. Proletářské dítět ohoto kraje jako sta jiných. Potom si však všimne, jak nuzně je Bernadetta oblečena a že její nikoliv nepůvabná dětská postava nevězí v oděvu, jako spíše v obalu. Hned ten podivný kapulet! Dutour, který teprve nedlouho žije v této provincii a nemá valné znalosti krojů, jej pokládá za přehoz, jaký nosí ženy v Madrasu. Tento přehoz je tak vybledlý, že vzorek na obrubě už ani nelze rozeznat. Ale tím, že hluboce zastiňuje bledý obličej, propůjčuje rysům mnoho líbeznosti. Též kytlice spadá bez tvaru až k nohám, vězícím v malinkatých dřeváčcích. Celá postava se podobá dílu sochaře, který uprostřed práce odsunul dílo stranou. Každý záhyb šatů, každý stín a každé světlo působí dojmem čehosi započatého, jakoby nehotového, pouze naznačeného. Jenom oči ovšem, veliké černé oči pod kapuletem jsou všechno spíš než nehotové. Císařský státní návladní si nemůže pomoci, poznává v nich oči milující ženy. Nezřídka se setkal v soudní síni s takovýma ženskýma očima, které bděle, jasně a velmi ostražitě hájily poklad srdce.
„Víš, kdo jsem, milé dítě?“ zahajuje holohlavec rozhovor, zatím co si nervosně povytahuje z rukávu tuhé manšety. '
„Ó ano,“ odpovídá zvolna, slovo za slovem, Bernadetta. „Pan Callet mi řekl, že jste císařský prokurátor…“
„A víš, kdo to vlastně je císařský prokurátor?“ Bernadetta se zlehka opře o stůl a pozorně se na Dutoura zadívá:
„Ne, přesně to nevím…“
„Povím ti to tedy, milé dítě. Jeho Veličenstvo císař francouzský, pán nás všech, mě sem ustanovil proto, abych bděl nad tím, by se každé bezpráví, na příklad lež a podvod, jehož se někdo dopustí na spoluobčanech, vypátralo a napravilo. Teď tedy přesně víš, kdo jsem?“
„Ano, jste totéž co pan Jacomet.“
„Jsem mnohem víc než pan Jacomet, jsem jeho představený. Jacomet podvodníky a zločince vypátrává. Potom je posílá mně, abych já je odevzdal soudu a do vězení. Ještě dnes tě předvedou panu Jacometovi k výslechu. Ale já jsem si tě nedal předvolat jako představený policejního komisaře, nýbrž proto, že je mi tě líto, že tě chci varovat a že ti chci pomoci. Řekneš-li úplnou pravdu a budeš-li rozumná, mohu ti snad ušetřit i výslech s panem Jacometem. Ukaž, co se pro tebe dá udělat!“
Dívčiny oči, hájící velikou lásku, hledí vyšetřujícímu muži pozorně do tváře a mají se na pozoru. Státní návladní sníží trochu hlas:
„Pro tvou osobičku povstalo v tomto městě mnoho hluku. Není ti z toho úzko? Ptám se tě teď velmi vážně, Bernadetto: „Máš v úmyslu běžet zítra ráno zase do Massabielle?“
Bernadetta nedovede zabránit, aby její oči, obvykle tak klidné, prudce nezaplanuly.
„Ovšem, musím tam jít ještě dvanáctkrát,“ odpoví rychle. „Paní si to přála a já jsem jí to slíbila…“ „Tak tady máme tu tvou dámu,“ míní Dutour zklamaně, jako by se od děvčátka nadál něčeho lepšího. „Přiznáš mi snad, milé dítě, že jsi docela hloupé a nevědomé stvoření. Ve škole se učíš ze všech nejhůř. Soud ví všechno. Přiznáváš, že tě všechny tvé spolužačky, i ty, co jsou mnohem mladší, předčí ve čtení, v počtech i v náboženství?“
„To je pravda, pane, jsem velmi hloupá.“ „Přiznáváš tedy, že jsou všechny tvé spolužačky chytřejší než ty? Uvažuj, dítě! Což teprve dospělí? A dokonce lidé studovaní, kteří se naučili všemu, čemu se ve světě dá naučit! Mluvím na příklad o abbém Pomianovi a o sobě samém. Tito muži, kteří to přece musí vědět, ti říkají, že dáma, kterou, jak se domníváš, jsi viděla, je pouhý dětinský výmysl a směšný sen…“ Bernadetta se zasněně zadívá na pendlovky, čile tikající na římse krbu…
„Když jsem Paní viděla po prvé,“ říká, „myslila jsem si také, že je to jenom sen…“
„Vidíš, děvče, tehdy jsi nebyla tak hloupá… A teď se vzpouzíš proti úsudku starých učených lidí?“Bernadetta se žensky usměje:
„Jedenkrát možno považovat sen za skutečný, ale šestkrát ne.“
Vital Dutour zbystří pozornost. Ta odpověď je pádná. Halucinace jsou něco jiného než sny. A císařský prokurátor, který sám není velkým snílkem před Hospodinem, odvažuje se na neznámá území:
„No, někdy se nám zdává jedna a táž věc častěji.“ „Ale mně se nic nezdá,“ prohlašuje Bernadetta jasně. „Ještě dnes ráno jsem Paní viděla tak zřetelně jako jiné lidi. A mluvila jsem s ní, jako mluvíme s jinými lidmi…“
„Nechme toho,“ odbočuje Dutour, který se v nadsmyslné sféře cítí rozhodně poražen od své delikventky. „Raději mi pověz, jak doma žijete, myslím, jak se vám vede…“
Bernadetta přiznává s upřímností prostých chudých, kteří nejsou omezeni měšťáckou pýchou:
„Až do nedávna, asi tak před deseti dny, to bylo špatné, pane. To jsme měli k jídlu jenom milloc. Ale od té doby, co maminka má třikrát týdně posluhu u paní Milletové a tatínek je poštovním úředníkem u pana Cazenava…“
Státního návladního toto prohlášení velmi uspokojuje.
„Aha, tvá paní, jak se zdá, má i své praktické stránky… Jakápak je to historie s paní Milletovou?“Bernadetta, dřív než odpoví, se zahledí dlouze na Dutoura:
„Nevím, co myslíte, pane…“
„Ty to velmi dobře víš, maličká. Pomysli, že soud ví všecko. Všecko. Tajíš přede mnou, že bydlíš v domě paní Milletové.“
„To není pravda. Už tam nebydlím. Spala jsem tam jen dvě noci, minulý čtvrtek a pátek.“
„To je jedno. Byla jsi hostem jednoho z nejbohatších a nejnádhernějších lurdských domů. Nebýt tvé dámy, nebyla by ses tam nikdy dostala.“
Bernadetta pohne tak prudce hlavou, že jí spadne kapulet a odkryje tmavou pěšinku:
„Paní Milletová si pro mne přišla. Prosila maminku, abych u ní směla bydlet. Šla jsem k ní, abych jí udělala radost, ne kvůli sobě. Mně to zrovna radost nedělalo…“
„A co ty bílé hedvábné šaty?“ ptá se ostře inkvisitor.
„Ty bílé šaty jsem nenosila. Visí ve skříni slečny Latapieové.“
Císařský státní návladní vstává a odstrkuje lenošku:
„Měj se na pozoru, Bernadetto; vidíš, že soud všecko ví. Soud zná dárky, které lidé posílají tobě a tvým rodičům. Kdyby soud přišel na to, že ta tvá dáma je znamenitá obchodní spekulace, byla bys ztracena… Já ti však podávám ruku. Chci tě zachránit. Chci ti dokonce uspořit výslech pana Jacometa, tento první krok do vězení. To, co od tebe chci, je docela lehké.
Nemusíš nic odpřísahávat, ani odvolávat. Jenom slib, že budeš poslušná, neboť já jsem soud, jenž ti hrozí…“
„Když budu moci, ráda vás poslechnu, pane,“ prohlašuje Bernadetta neochvějně.
„Nuže, slib nu zde rukou dáním, že do jeskyně víckrát nepůjdeš.“
Bernadetta utrhne ruku jako před ohněm:
„To vám, pane, nemohu slíbit. Musím přece splnit Panino přání.“
Dolní ret návladního se daleko vysune:
„Ty tedy odmítáš mou ruku, která ti chce pomoci. Rozmysli si to! Varuji tě naposledy.“
Bernadetta sklopí trochu hlavu. Tvář má lehce zardělou:
„Musím jít ještě dvanáctkrát k jeskyni,“ zašeptá. Státní návladní si k vlastnímu údivu uvědomuje, že je stěží s to, aby se ovládl.
„Jsme hotovi. Už tě nepotřebuji,“ volá zesíleným hlasem: „Běžíš do záhuby…“
Když je sám, začne se Vital Dutour stydět. Ze soudní síně je zvyklý na laciná vítězství. Tam má většinou co činit se zkrušenými a zničenými existencemi, které žebroní o smilování. „Podávám vám ruku, abych vás zachránil,“ – to je stálá fráze prokurátorova, nikdy neselhávající. Obžalovaný se obyčejně svíjí v polichocených slzách. Ta holka neuronila jedinou slzu. Přes stokrát vyzkoušené směsi jedu, umíchané z vyhrůžek a nabídek pomoci, zůstala neochvějná. A co horšího: Místo aby on zviklal děvče, zviklalo děvče jeho. Následek výslechu je nepříjemná morální pachuť z jeho vlastního života. Na pár minut je si Dutour vědom toho, že výtka oportunismu, kterou učinil tomu vyhladovělému stvoření, se vztahuje přesně na něho. Čím jiným je tak zvaná kariéra, nežli spekulačním obchodem s vládou právě panující? Zvláštní věc, – ta dívka se za něco bije, i když za pouhý přelud. Právě o ten přelud je ona jistější než on… Mně není do toho, co hájím, nic. Dnes je to Napoleon, včera se to jmenovalo Ludvík Filip, zítra to bude třeba Bourbon nebo jakýsi intrikářský advokát. Stát, ha ha, stát… Dutour se ulekaně zastaví před zrcadlem. Zašklebí se na něho subalterní pitvora, mrzutá, papírová tvářs lesklým opuchlým rýmovitým nosem. A – nastojte – císařský státní návladní vyplázne na obraz v zrcadle jazyk. Potom se utěšuje: Jacomet to dokáže, Jacomet je hrubší chlapík než já. S touto nadějí v srdci spolkne lék a ulehne do postele.
Po této první úspěšné šarvátce se státní mocí uchýlila se Bernadetta do kostela. Tam, ukryta v tmavém koutku, se cítí bezpečnější než doma. Tuze se bojí Jacometa, který vůči jejímu otci vystupoval kdysi v úloze neúprosného pronásledovatele. Komisař však ví, kde dívka je. Vzal si ji osobně na starost a sleduje ji. A kdyžBernadetta po nešporách vyklouzne uprostřed hustého hloučku chrámových návštěvníků ze vrat kostela, Jacomet k ní nanejvýš vlídně přistoupí a otcovsky jí poklepe na rameno:
„Jsem nucen tě požádat, abys zašla na chvilku ke mně, milé dítě. Nebude to dlouho trvat.“
To není zatčení, nýbrž milé pozvání. Přesto se ihned okolo nich sběhnou lidé. Bernadetta vypadá hodně netečně. Prosí tetu Lucillu, která stojí vedle ní, aby vyrozuměla rodiče. Dav se ihned staví proti komisaři. Je slyšet výsměšné výkřiky: „Na děti si troufáte, ale jejich hlad zahnat nedovedete.“ Jiné hlasy syčí: „Opatrně, Bernadetto, pozor na jazyk! Zdá se, že tě chtějí zabásnout…“
Úřadovna a byt policejního komisaře leží v přízemí domu rodiny Cenacovy, která náleží, tak jako Lafitovi, Milletovi, Lacrampovi, Baupovi, k patriciátu Lurd. První poschodí tohoto domu, ležícího na Place Marcadale, obývá berní správce J. B. Estrade, žijící ve společné domácnosti se svou sestrou, starší slečnou. Estrade požádal souseda Jacometa o laskavost, aby směl být přítomen výslechu s Bernadettou. Memorandum Dozousovo a horování sestřino, která se účastnila poslední pouti k jeskyni, vzbudily jeho zájem, promíšený ostrým odporem. Jako národní hospodář a přítel dobré literatury nemá ani dost málo záliby v okultních extravagancích. Když Jacomet a jeho oběť přijdou na komisařství, sedí již Estrade ve veliké lenošce pro návštěvníky, potažené černým voskovaným plátnem a zdobené bílými knoflíky. Místnost má jedno okno a její zařízení se skládá z dotyčné lenošky, úředního psacího stolu, dvou skříní na akta, koše na papír a plivátka. Jsou tam jenom dvě příležitosti k sezení. Bernadetta musí tudíž stát. Jacomet si ořeže tužku, připraví konceptní papír a zahájí podle schématu výslech:
„Tak jak se jmenuješ?“ „To přece víte.“
Bernadetta se vzápětí této odpovědi ulekne. Zná už účinek podobných pravdivých konstatování. I dodává honem:
„Jmenuji se Bernadetta Soubirousová…“ Policejní komisař odkládá tužku a prohlašuje otcovským tónem:
„Milá Bernadetto, ty si pravděpodobně neuvědomuješ, co se zde děje. Podívej se, touto tužkou zde napíši na papír všechny tvé výpovědi. Ty dají dohromady něco, čemu se říká protokol. Tento protokol bude tvořit část fasciklu, jenž ponese jméno Bernadetta Soubirousová. Být majitelem takového fasciklu není, ma pauvre petite, nic příjemného. Řádní lidé, a především mladé dívky, nemívají takové fascikly na policii. Ale poslouchej dál! Tvé výpovědi pošlu ještě dnes večer Jeho Excelenci panu prefektovi do Tarbes. Ten se jmenuje baron Massy a je to všemohoucí a tuze přísný pán, s kterým si není radno začínat… Doufám, že nyní chápeš, oč běží. Nuže! Kolik je ti let, Bernadetto?“
„Čtrnáct, pane.“ Jacomet přestane psát:
„Co to povídáš? Nepřeháníš?…“
„Ó ne, dokonce mi jde už na patnáctý.“
„A to pořád ještě nemáš vychozenou školu!“ povzdychne si policejní komisař. „Mají to rodiče s tebou kříž. Raději bys měla hledět, abys jim pomáhala. Co děláváš doma?“
„Ó, nic zvláštního. Myji nádobí, oškrabuji brambory a často hlídám malé bratříčky…“
Jacomet odsune židli od psacího stolu a obrátí se naplno k delikventce:
„A teď mi, dívenko, hezky podrobně pověz, co jsi zažila u Massabielle…“
Bernadetta zkříží ruce na břiše, jako to dělávají selky a proletářky celého světa, když si před domovními vraty navzájem sdělují události dne. Hlavu maličko pochýlí k levému rameni a dívá se upřeně na komisařův papír, který se za jejího vypravování zaplňuje rychlými značkami písma. Zvláštní je, že častým opakováním se její vypravování uhladilo a zní už takřka mechanicky.
„To je bláznivá historie,“ podotýká Jacomet na konec uznale. „A znáš tu paní?“
Bernadetta na něho udiveně pohlédne: „Ne, neznám.“
„To je mi prapodivná paní! Taková elegantní dáma, a potlouká se tam, kde Leyrisse pase vepře… Kolik je jí asi let?“
„Šestnáct nebo sedmnáct.“
„Říkáš, že je velmi krásná?“
Při této otázce přitiskne dívka obě ruce křečovitě na srdce:
„Ach, je krásnější než cokoli jiného na světě!“
„Poslyš, Bernadetto, ty se jistě pamatuješ na slečnu Lafitovou, která se před několika nedělemi vdávala. Je ta tvá paní ještě krásnější než ona?“
„To se nedá vůbec srovnávat, pane,“ zasměje se Bernadetta, obveselena tímto srovnáním.
„Ale vždy ta tvá paní, milá holčičko, stojí nepohnutě jako socha v kostele.“
„To není pravda,“ namítá Bernadetta uraženě. „Paní je velmi přirozená, pohybuje se, popochází, mluví se mnou, zdraví všechny lidi a dokonce se i směje. Ano, směje se…“
Jacomet kreslí na svůj protokol pěticípou hvězdu. Aniž vzhlédl od tohoto uměleckého cvičení, pozmění trochu tón:
„Lidé říkají, že ti svěřila jakési tajnosti?…“
Bernadetta dlouho mlčí. Posléze podotkne velmi tiše: „Ano, řekla mi cosi, co je určeno pouze pro mne a co nesmím nikomu říci…“
„Ani mně a panu státnímu návladnímu?“ „Ani vám, ani panu státnímu návladnímu.“
„A kdyby to od tebe vyžadovala ctihodná sestra Vauzousová nebo abbé Pomian?“
„Ani jim bych to nemohla říci…“
„A kdyby ti to sám svatý Otec v Římě poručil?…“
„Ani jemu ne. Ale svatý Otec v Římě mi to neporučí…“
Policejní komisař se zasměje směrem k Estradovi, který sedí mlčky, klobouk mezi koleny, hůl v ruce: „To je umíněná hlavička, co?… No tak ještě něco, ma petite! Co tomu říkají tvoji rodiče? Věří tomu?“
Bernadetta uvažuje velmi dlouho nad odpovědí, déle než kdykoliv předtím:
„Myslím, že rodiče tomu nevěří,“ prohlašuje nakonec váhavě.
„Tak vidíš,“ usměje se Jacomet pořád ještě otcovsky: „A já ti mám věřit, když ti to ani rodiče nevěří? Kdyby ta tvá paní byla skutečnou paní, musili by ji vidět i ostatní. To by mohl přijít leckdo a vypravovat na příklad, že vidí den co den ve svém pokoji, když se setmí, jakéhosi tajemného kominíka, který mu našeptává všelijaké příkazy, s nimiž se nesmí nikomu dál svěřit. To by mělo u hloupých lidí týž účinek… Mám pravdu? Řekni sama, Bernadetto…“
Bernadetta netečně mlčí k tomuto záblesku ducha policie. Ta se však nyní rozhoduje přejít s pomocí vyzkoušených triků a přeskoků, jimiž se lapají malí ničemové, k ofensivě:
„Teď dávej pozor, Bernadetto,“ napomíná Jacomet dívku. „Přečtu ti tvé výpovědi, a ty mi musíš potvrdit jejich správnost. Potom hned protokol odešlu panu prefektovi. Jsi připravena?“
Bernadetta přistoupí zcela blízko k psacímu stolu, aby jí ani slůvko neušlo. Komisař začne lhostejným úředním tónem pročítat své poznámky. Dojde k popisu Paní:
„Podle tvrzení Bernadetty Soubirousové má dotyčná paní modrý závoj a bílý pás…“
„Bílý závoj a modrý pás,“ vskočí mu Bernadetta okamžitě do řeči.
„Nezapírej,“ zvolá Jacomet. „Ty si odporuješ. Přiznej, žes předtím mluvila o bílém pásu…“
„Vy jste se asi přepsal, pane,“ prohlásí Bernadetta klidně.
Policie má s takovými vějičkami příliš dobré zkušenosti, aby pokládala věc za prohranou. Jede se horem pádem dál. Delikventka napjatě poslouchá:
„Podle tvrzení Bernadetty Soubirousové je paní stará asi dvacet let.“
„To jsem netvrdila. Paní snad není ani sedmnáct.“ „Ani sedmnáct? Odkud to víš? Kdo ti to řekl?“
„Kdo by mi to říkal? To přece sama vidím.“
Jacomet vrhne rychlý pohled na Bernadettu. Poté se pokusí, po delší správné pasáži, o štěstí po třetí:
„Podle tvrzení Bernadetty Soubirousové vypadá domnělá paní přesně jako socha Panny Marie ve farním chrámu.“
Tu se dívka rozzlobí a dupne nohou: „To je nesmysl! To jsem neřekla, pane! To je lež! Má Paní nemá s Pannou Marií v kostele nic společného!“
Ale Jacomet vyskočí, aby přikročil k výslechovým mukám druhého stupně:
„Tak, a teď dost!“ zařve. „Nemysli si, že si se mnou můžeš zahrávat. Zde, v mé zásuvce, leží celá pravda. Jestli lžeš, běda ti! Jenom upřímné doznání tě může zachránit. Jmenuj mi všechny osoby, které jsou s tebou spolčeny! Znám je přesně…“
Bernadetta ucouvne o dva krůčky. Zbledla jako křída, protože se na ni ještě žádný člověk tak nerozkřikl jako policejní komisař. Její hlas je užaslý, ale klidný:
„Nerozumím vám, pane…“
Jacomet popouští uzdu své rutinované zlosti:
„Jestliže nerozumíš, já ti to vysvětlím. Jisté osoby, mně velmi dobře známé, tě navedly, abys roznášela tuhle odpornou historii o svých zjeveních. Vtloukly ti to s velkou námahou do hlavy, a ty teď to své naučené říkání drmolíš. Myslíš, že jsem před chvíli na vlastní uši neslyšel, že to máš naučené…“
Bernadetta se už zase vzpamatovala:
„Pane, zeptejte se Jany Abadiové, jestli mě někdo navedl. Ona tam byla poprvé se mnou…“
„Mně je konec konců lhostejné, zda se přiznáš nebo půjdeš-li do vězení, ma petite,“ praví Jacomet. Uchopí dívku za ruku a vleče ji k oknu:
„Co vidíš venku?“
„Před domem stojí mnoho lidí, pane,“ praví Bernadetta.
„A všichni tito lidé, má zlatá, ti nemohou pomoci a nepomohou. Neboť před mým domem stojí také tři četníci. Vidíš je? To je četnický poddůstojník d’Angla, Belache a Pays. Čekají pouze na můj rozkaz, aby tě odvedli. Nebuď sama sobě nejhorším nepřítelem, Bernadetto! Monsieur Dutour, vznešený prokurátor, ti zakázal chodit do Massabielle. Prohlaš zde před svědkem, panem Estradem, že ho poslechneš.“
„Musím dodržet, co jsem slíbila,“ šeptá Bernadetta.
J. B. Estrade se ujímá po prvé a naposledy za výslechu slova:
„Pan komisař to s tebou, dítě, myslí dobře,“ napomíná. „Poslechni ho a slib mu to.“
Bernadetta obsáhne cizího muže krátkým pohledem. Ihned vidí, že nemá příkazu vměšovat se do jejího těžkého zápasu. Proto ho neuzná za hodna odpovědi. A Estrade se najednou zastydí, jako by se mu bylo dostalo vyplísnění.
„Mám zavolat četníky?“ ptá se Jacomet. Bernadettiny prsty sevřou křečovitě váček:
„Když mě odvedou, co budu moci dělat?“
„To není ještě všecko,“ ryje komisař dál. „Dám zavřít tvého otce i tvou matku. Tvoji malí sourozenci mohou pak zemřít hlady. Tvůj otec byl už jednou ve vazbě pro mnohem menší podezření, než je tento obrovský podvod…“
Bernadetta sklopí hlavu tak nízko, že jí není vidět do obličeje. Několik minut mlčí. Jacomet použil muk třetího stupně. Ty vyžadují jisté doby, aby zapůsobily. Místo dívčiny odpovědi ozve se však tiché zaklepání na dveře, jednou, dvakrát.
„Dál, zavrčí komisař, ulevuje si. Ve dveřích se objeví vysoká urostlá postava Soubirousova. Stojí tam nejistě, zbaven vší důstojnosti, a mačká v ruce čepici. V jeho očích se střídá ustavičně tlumený strach a prudká chuťvybuchnout. Snad se napil na kuráž, ne však dost.
„K čertu, co tu chcete, Soubirousi?“ zařve na něho Jacomet.
Soubirous, těžce dýchaje, napřáhne ruce k Bernadettě:
„Své dítě chci, své ubohé dítě…“ Jacomet je pojednou zase vlídný:
„Poslyšte, Soubirousi! To svinstvo u jeskyně musí skončit. Déle to trpět nebudu. Hned zítra to musí skončit. Rozumíte?“
František Soubirous se uhodí oběma pěstmi do prsou, až to zaduní.
„Bůh je můj svědek, pane komisaři, že si sám nic jiného nepřeji, než aby to už jednou skončilo. Luisa a já na to zajdeme.“
Jacomet shrne papíry:
„Děvče je ještě neplnoleté,“ bručí. „Vy jako otec jste za ni odpovědný. Nepouštějte ji nikam jinam než doškoly. Když to jinak nepůjde, zamkněte ji doma. Jinak vás dám zavřít, vás všecky, a udělám to, to vám přísahám. Příčin je k tomu dost. Jste ode dneška pod nejpřísnějším dohledem. A teď jděte, Bůh s vámi. Ať se tu s vámi víckrát nemusím setkat!“
Bernadetta vychází po otcově boku z domu Cenacových, s hlavou stále ještě sklopenou. Zatíná zuby. Tady nechce plakat, až doma ve své komůrce. Náměstí se černá lidmi. Zvedá se temné mručení:
„Nepovoluj, Bernadetto! Dobře ses probila… Nic ti nemohou udělat…“
Ale Bernadetta slyší pouze bolestný stín otcova hlasu, stále a stále opakujícího:
„Vidíš, dítě, za ten škandál máme co děkovat jenom tobě…“
V ulici des Petites Fossées jdou s nimi už jen nejvěrnější. Jim v čele kráčí Antonín Nicolau. Mává klackem.„Byl bych si pro tebe došel, Bernadetto, na mou duši…“
Bernadetta svého přítele skoro ani nepozoruje, má co dělat s dechem, jenž jí dochází…
„Tak co tomu říkáte, sousede?“ ptá se policejní komisař berního správce.
Estrade si mne čelo, jako by chtěl zaplašit bolesti v hlavě:
„To děvče nelhalo,“ řekne posléze stručně.
Jacomet se zasměje v basovém klíči:
„To je vidět, jak naivní je naše laické publikum. Nepamatuji se, že bych byl kdy měl mezi svými nejzarputilejšími zákazníky mazanějšího a důvtipnějšího a člověka pevnější vůle, než je tato maličká. Nevšiml jste si, jak rafinovaně si každou odpověď rozmýšlela a odhadovala následky? Ani do jediné léčky nepadla. Všechna čest. Nepovolila do konce. Nepřijít tatínek, nevím, jak bych se byl z té aféry dostal…“
Estrade pokrčí rameny:
„A co z toho má, setrvává-li v takovém nebezpečném podvodu?“
„Jde jí o úspěch, můj drahý, o pochvalu, o úlohu, kterou hraje, nehledíc k darům. Lidská duše není pro nás policisty žádnou obtížnou početní úlohou… A ostatně, co myslíte? Počínají si podle vašeho mínění všichni svatí před policií tak zatvrzele jako tato malá vznešená podvodnice nebe?“
,,Ale, ale, sousede, kdo mluví o nebi a o svatosti? Proboha! Ta malá ze všech nejméně! Jsem přesvědčen, že si neláme hlavu zvláštností svých zjevení. Přijímá je jako přirozeně dané. Je hluboce fascinována a proto schopna fascinovat. To je to, co jsem cítil při jejím výslechu…“
Komisař Jacomet se shovívavě usmívá.
„Pane sousede, vy jste člověk od daní, a já jsem člověk od policie. Vy vidíte hluboko do mechanismu berní správy; já se zase poněkud vyznám v duších malých lidí. Co však se této skromné psychologie týče, můžete se na starého Jacometa klidně spolehnout.“

Kapitola šestnáctá
PANÍ A ČETNÍCI

Ctihodná sestra Marie Terezie Vauzousová stojí před lavicemi. Její jemně formovaná tvář, od přírody tak krásně myšlená, je dnes ještě propadlejší než obvykle. Oči jsou zapadlé, rty zaťaté. I děti si povšimly, jak špatnědnes jejich učitelka vypadá. Sestra Terezie celou noc nespala.

Děkan Peyramale pověřil kaplana Pomiana jistou věcí, kterou katecheta odevzdal – jsa nucen odjet náhle do Saint Pé – třídní učitelce. Není to zdaleka lehká věc, které se Pomian takto zprostil. Řeholnice Vauzousová strávila celou noc nad těžkými knihami, čímž si svůj úkol ani dost málo neulehčila. Děkanova výzva nespočívá arciť v ničem jiném, než aby všecky spolužačky Bernadettu náležitě upozornily, že je to v nejlepším případěnestoudné vypínání, když mladá dívka, které dosud ani nedovolili jít k prvnímu svatému přijímání, o sobě jen tak pro nic za nic tvrdí, že má důvěrné styky s Pannou Marií. Peyramale si dokonce výslovně přál, aby se komická stránka tohoto neblahého mladistvého pobloudění co nejdůtklivěji zdůraznila. Mezi školačkami vzala aféra svůj počátek. Peyramale doufá, že může být pod výsměchem školaček pohřbena. Nic neohrožuje směšnost smrtelněji než přemrštěné historie. Pokud se týče dobráka Pomiana, vsadil děkan svou naději na muže pravého, neboťPomian není věru špatný humorista, byť i ne tak živelné a lidové ráže jako sám Peyramale. Sestra Marie Terezie Vauzousová nemá ovšem nejmenší vis comica, neboť pochází z nejpřísnějších kruhů francouzských, jež ze zásady nerozumějí žertu. Její otec je generál věrný králi, bývalý učitel v Saint-Cyr, nyní císařem pensionovaný. Matka je dcerou profesora státních věd, proti jehož konservativním názorům byl i proslulý de Maître jakobínským buřičem. Vojenská a profesorská zkostnatělost leží Vauzousovým v krvi. Tak se stalo, že připravujíc se v noci na svůj úkol, zabředla Marie Terezie Vauzousová do příliš hlubokých vod a přečetla nejednu vznešenou a těžko luštitelnou stránku o velikých problémech milosti, svobody, hříchu, zásluhy. Této chvíle je ctihodná Marie Terezie rozervána, zemdlena a bez míru. Ač by si to její duch nikdy nepřiznal, neuvědomělejší část jejího srdce má pochybnosti o ceně vlastní životní oběti. Ctižádost silné duše se nezarazí před předposledními a posledními cíli. Postačí přísnost, modlitba, práce, odpoutání, umrtvení těla, pokořování ducha, tak jak je cvičí, aby dosáhla cíle…?

Učitelka vrhne pohled na místo v levém rohu v šesté lavici uprostřed. Bernadetta, která po celý týden chyběla, je přítomna. Zatím co všechny dívky jako obvykle šuškají, sedí Bernadetta mlčky s očima sklopenýma na lavici před sebou. To děvče se zdá nadobro ohromeno poté, co včerejší neděle učinily úřady přítrž jejímu počínání, myslí si jeptiška.

„Bernadetto Soubirousová,“ volá. „Pojď a postav se před první lavici.“

Bernadetta se plíží ostrým šepotem třídy před první lavici a staví se, jako tak často, do prázdného zkušebního prostoru. Ale sestra Marie Terezie si jí nevšímá a obrací se k ostatním:
„Milé děti! Promluvíme si dnes o něčem, co nepatří do učební látky a co nestojí ani v katechismu. Pan katecheta se vás na to nebude ptát, nemusíte se to učit. Ale ne, abyste zlobily, dávejte pozor a seberte rozum do hrsti, je to důležité. Víte, milé dívky, vždyť jsem vám to stokrát říkala, že my lidé jsme všichni hříšní, jeden víc, druhý méně, ale všichni veskrze. Kdybyste večer co večer, dřív než se s poslední modlitbou uložíte k spánku, zpytovaly poctivě, tak jak to svaté náboženství žádá, své svědomí, co by tu všechno vyšlo najevo? Lež vůči rodičům a jiným lidem, které jste se dopouštěly takřka v každé bdělé hodině. Snad dokonce dychtivost po nepravých věcech. Buď jak buď však nepozornost při mši svaté, nedbalé modlení růžence, lenost, neupřímnost nebo drzost, špatné myšlenky a na sta malých nezpůsobů, kterými jste posedlé. Například tamhle Kateřina Mengotová si zase okusuje nehty. A teď dobře poslouchejte! Pán Bůh nestvořil nás lidi všechny stejné. Někteří nesou těžší hříchy a těžší chyby, jiní lehké. I v našem městě je několik lidí, majících méně chyb než ostatní. Ale ti nejsou zde mezi námi. Rozuměla jsi mi, Bernadetto Soubirousová?“
„Ano, ctihodná sestro, rozuměla,“ odpovídá Bernadetta tónem žačky hodně netečné.
„Nebo se snad domníváš, že je mezi námi někdo, kdo má větší cenu než ostatní?“
Bernadetta pohlédne udiveně na učitelku nevyspalýma očima, neboť i ona celou noc nespala.
„Ne, ctihodná sestro,“ praví mechanicky.
„Děkuji ti za tvou skromnost, Soubirousová,“ kývne učitelka hlavou a sklidí posměch třídy.
„Ticho! Pokračujme! Bůh ve své nekonečné dobrotě poslal během časů na svět několik zcela málo výjimek v lidské podobě, to jest lidí, jak my je neznáme, lidí, kteří se nedopouštěli takřka žádných hříchů a chyb, kteří nelhali, nebažili po nepravých věcech, nemodlili se nedbale, nebyli neupřímní, líní a drzí a nedrbali se tak nezpůsobně na hlavě jako tamhle Anna Courregésová. O těchto výjimkách, jež byly téměř bez hříchu, učily jste se v dějepravě. Kdo mi umí jmenovat takovou výjimku? Soubirousová!“
Bernadetta neotevře úst. Ale ve vzduchu už šermuje ruka Jany Abadiové. Vauzousová ji vlídně vyvolá:
„No, Abadiová! Koho bys mi mohla jmenovat?“ „Svatého Josefa,“ vyhrkne Jana.
„Jak jsi přišla zrovna na svatého Josefa?“ diví se řeholnice. „Ale nechme toho a pokračujme. I v pozdějších dobách přicházeli ještě na svět takoví zázrační lidé, i když to měli mnohem těžší než ti, které známe ze svaté historie… Mluvím o orodovnících, které vzýváme v litaniích. O těchto vyvolencích vám nyní něco povím. To bývali většinou Boží lidé, eremiti, poustevníci, poustevnice, řeholníci, klášternice. Uchylovali se do pouště, do holých rozervaných hor, jako jsou naše Pyreneje. Tam se živili kořínky, divokým medem a jedním douškem vody za celý den. A často se vůbec neživili, nýbrž po drahný čas se postili. Často probděli celé noci a modlili se všechny modlitby, jež jsou na světě. Někteří se sami bičovali koženými biči. Jiní zase nosili železné pásy s rezavými špicemi, které je pod hrubými kutnami bodaly do těla. Víte, proč to činili? Činili to proto, aby krotili zlé myšlenky a přání, i když v nich bylo jen zcela málo hříšnosti. Činili tak proto, aby zahnali ďábla, který žárlil na jejich život zasvěcený Bohu a proto je znovu a znovu pokoušel a skličoval. Tomuto počínání svatých lidí říkáme askese, milé děti. To slovo si pamatujte. A když za velikých námah a muk přivedli hodně daleko askesi a zdolali všechny slabosti a všechna pokušení ďáblova, stalo se pak, že někteří z nich směli zhlédnout na vlastní oči, co my, lidé obyčejní a nízcí, vidět nemůžeme. Viděli oslavená těla na příklad svatých andělů, kteří nás obklopují. Měli zjevení. Sám Spasitel s trnovou korunou a s jizvami předstupoval před ně ve svatozáři. Nebo také Panna Maria, se srdcem probodeným meči, s rukama sepjatýma, s očima plačícíma, ale vědoucněobrácenýma k nebi. Rozuměla jsi tomu, Soubirousová?“
Bernadetta se vyplaší. Neslyšela nic, nerozuměla ničemu, s nesmírným steskem myslila na krásnou Paní, marně na ni čekající. Tupě a beze slova hledí na učitelku. Ta vrtí hlavou:
„Kdyby tomu alespoň rozuměla!“
Dívky, připraveny k výsměchu, rejdí po lavicích. Sestra Marie Terezie přikročí k Bernadettě a volá hlasitě:
„Ty se tedy chceš srovnávat s těmito nejvyššími Božími zasvěcenci světa?“
„Ne, ctihodná sestro!“
„Zasloužila sis snad své zjevení tím, že jsi lízala cukrkandl?“
„Ne, ctihodná sestro!“
Při této odpovědi výsměch propukne vší silou. Všechny svědkyně z Massabielle se řehotají, dokonce ani Marie se neubrání kyselému úsměvu. Vauzousová nechává bouři opadnout:
„Vidíš, Soubirousová, i tvoje kamarádky se tvému počínání nemohou než smát. Místo aby ses zabývala nějakou vážnou prací, vymýšlíš si takový bláznivý podvod, jen aby ses mohla lacino vypínat. Považovala jsem těaž doposud za hloupou. Ale ty nejsi vůbec hloupá, nýbrž cosi mnohem horšího. Valných věcí jsem.se do tebe nikdy nenadála. Ale přece jen jsem nečekala, že si budeš zahrávat s věcmi nejsvětějšími a dělat šaška omezeným a zahálčivým lidem. „Tak, a teď si jdi zas pěkně sednout a styď se, že svým opožděným masopustním povykem tak nestoudně rušíš posvátný půst!“
Odpoledne se plíží Bernadetta zase do školy. Je schýlena nevýslovným smutkem. Jde sama. Kdekomu se vyhýbá. Ani společnost Mariinu by dnes nesnesla. Cestou ji však potká Peyretová a běží kousek s ní. Hlava lstivé hrbačky se klátí morálním rozhořčením:
„Jsi nevěrnice, Bernadetto! Nevěrná své Paní a nevěrná své dobroditelce, paní Milletové. Co jsme se dnes ráno u Massabielle načekali, paní Milletová a já a mnoho jiných lidí! Vsadím se o sto franků, že Bernadetta nás nezklame, říkala paní Milletová..:“
„Ale vždyť mi to zakázali,“ vyráží ze sebe Bernadetta.
Švadlena, které není žádná zápletka dost sensační, popichuje a štve dál:
„Láry fáry, zakázali! Kdo ti může zakazovat někam chodit? Nedej se balamutit Jacometem! Jenom tě straší, udělat ti nic nemůže. Čímpak ses provinila? A kdyby tě nakrásně dal zavřít, pak ti nic nepomůže a musíš se dát zavřít, povinnost je povinnost, milé dítě…“
„Ale oni chtějí uvěznit i rodiče a moji bratři by pak musili umřít hlady…“
„Nevadí, nevadí,“ mluví Peyretová. „Ať si zavřou třeba i rodiče. Slovo však zrušit nesmíš, povinnost zanedbat nesmíš…“
Bernadetta se dá bez rozloučení do běhu jen aby se švadleny zbavila. Mimo to má strach, že přijde pozdě doškoly. Hodiny na nemocniční věži odbíjejí dvě. Mezi dívkou a školou leží pouliční viadukt, který překlenuje níže položenou městskou školu. Bernadetta se právě chystá vkročit na tento most, když pojednou nemůže dál; lapajíc po dechu musí se zastavit. Něco neviditelného leží v cestě. Je to jako obrovská kláda, kterou přese všechny horlivé pokusy není s to přelézt. Zároveň jí připadá, jako by ji jakási neshovívavá ruka popadla za ramena a nutila, aby se obrátila. Zvolna cupe zpátky cestou, kterou přišla. Ještě nedošla na náměstí Marcadale, když za sebou zaslechne třeskný stejnoměrný krok okovaných bot. Je pronásledována. Jsou to četníci. Četníci Pays a Belhache, kteří mají příkaz, aby ji hlídali. Mohutní muži v lesklých uniformách s dlouhými šavlemi se přidají k ní.
„Tak co je s tebou, miláčku?“ ptá se černý vousáč Belhache. „Přece víš, že máš jít do školy a nikoliv zaškolu…“
„Já chtěla jít do školy,“ odpovídá Bernadetta podle pravdy, „ale na mostě leží taková obrovská vzdušná kláda, že se přes ni nemohu dostat…“
„Copak je to zas, ta tvá vzdušná kláda,“ zaskřehotá vyschlý Pays, otec pěti dcer. „Mne za blázna mít nebudeš…“
„A teď jdeš domů, kočičko, viď?“ vyptává se mírnější a mladší Belhache, který je svým vedlejším povoláním zástěrkář.
„Ne, nejdu domů,“ praví Bernadetta zamyšleně. „Jdu k jeskyni…“
„K jeskyni, holčičko? Tož počkej… Paysi, zavolej rychle důstojníka…“
Už po třech minutách se vrací Pays s d’Anglou, nádherným důstojníkem, který se v běhu opásává šavlí a žvýkaje tlusté kolečko salámu, opakuje plnými ústy: „Vzdušná kláda, to je mi novinka. Vzdušná kláda!“
„Pusťte mě k jeskyni,“ prosí dívka.
„Ručíš mi za následky,“ rozhodne důstojník, popotahuje si plavé kadeře. „My však půjdeme s tebou. Všichni tři.“
Aby o nic nepřišel, připojí se k nim později ještě Callet.
Malá Soubirousová mezi čtyřmi uniformami – tento průvod vzbouří město! Piguno to viděla! Piguno jej spatřila! Piguno letí k tetě Bernardě a poté do Cachotu. Okna se otvírají. Z průjezdů vybíhají zvědavé ženy, otírající si chvatně mokré ruce do zástěr. Již v ulici Basse běží za Bernadettou osmdesát až devadesát lidí. Ale Bernadetta dnes neletí jako vlaštovka, jako list s větrem. Má v nohách olovo.
V jeskyni padá ihned jako podťatá na kolena a napřáhne úpěnlivě ruce k výklenku. Ale výklenek je temný, výklenek je prázdný, prázdný jako nic jiného na světě. Volný úponek plané růže nad šípkovým keřem se mrzutěklátí ve větru, vanoucím od Gavy. Řeka lhostejně hučí. A teď se dalo dokonce do deště, takže jeskyně není nic jiného než střízlivý útulek pro lidi, kteří Bernadettu doprovázejí.
Je to výkřik hrůzy, který se Bernadettě vydere z hrdla: „Já ji nevidím… Dnes… ji nemohu vidět…“ Bernadetta vytáhne růženec a křečovitě jej zdvihne k výklenku. Ovál zůstává smrtelně prázdný, naplněný ohyzdně hnědým šerem, mdlým šerem tohoto 22. únorového dne. Jenom kámen za portálem kostěně svítí. Skalní díra není než skalní dírou, a že by z ní mohla kdy vystoupit Paní, to se nyní zdá skutečně jen lží nebo výplodem choré fantasie. Bernadetta je zachvácena netragičtějším pocitem lítosti, zoufalstvím milujícího, který bez viny ztratil předmět své lásky, protože mu mocnosti této země zakázaly dodržet slovo. Paní byla Bernadettou trpce zklamána. Paní se uchýlila z nehostinné jeskyně tam, kde obvykle žije. Bernadettino srdce křičí němě do tmavého výklenku: Cožpak jste nevěděla, že pan Jacomet chce mne, tatínka a maminku poslat do vězení, když k vám půjdu? A já k vám přece přišla! Nemohla jste alespoň chvilenku na mne počkat, dřív než jste se mnou ještě skoncovala?
Pojednou napadne Bernadettu myšlenka, které se přichytí jako poslední naděje:
„Bodejť bych mohla Paní vidět,“ zahořekuje hlasitě. „Ona se skrývá, protože je kolem mne tolik četníků…“
Toto trapné odůvodnění Paniny nepřítomnosti vyvolá v zástupu dlouhý smích. Ozývají se hlasy:
„Cožpak nevidíte, že Bernadetta je padlá na hlavu… Ale včera na policii prý vypovídala velmi chytře…Nedejte si nic namluvit, je to ubohé dítě…“
Jakýsi vtipálek vyzdvihne černovousého četníka do výšky:
„Hej, Belhache! Ty vypadáš jako čert. Tím se všechno vysvětluje.“
Belhache si hladí své banditské vousy. Ve styku s lamači břidlice, pouličními dělníky, tuláky, hospodskými a výčepními vysedavači kraje Bigorre, kteří mají ostrý jazyk, nabyl značné pohotovosti:
„To bych řekl, že vypadám jako čert! Taky jsem čert. Bohužel jenom chudý čert, kterému by měla Panna Maria spíš pomoci k penězům, než před ním utíkat…“
Tento vtip se rychle rozkřikne po městě. Hodinu poté vítá kavárník Duran své hosty otázkou:
„Víte, že Nejsvětější Panna nechce s četníky absolutně nic mít?“
Dutour a Jacomet jsou také mezi hosty. Třebaže nedbání jejich zákazu znamená pro státní moc blamáž, jsou pánové celkem spokojeni s tímto obratem. Směšnost, kterou děkan Peyramale považuje za nejostřejší protijed, je teď šťastně vyvolána. Nic lepšího by se nemohlo stát, než aby se Paní sama hry vzdala. Císařský státní návladní udílí Jacometovi příkaz, aby udržoval dozor nad rodinou Soubirousovou i nadále, dívce aby však nebránili chodit k jeskyni. Po dnešním zkoupání, míní, nasytí se lidé tak jako tak brzo této podívané.
Tou dobou jsou Bernadetta, její matka, teta Bernarda a Lucilla a ještě několik jiných osob ve mlýně Savy. Bernadetta nemohla z čista jasna dál. Položili ji na mlynářčinu postel. Leží tam popelavá, se zavřenýma očima a dýchá namáhavě. Je-li opak k výrazu vytržení, jest to onen výraz, který se nyní zračí v jejích rysech. Kůže není napjatá, nýbrž ochablá, ústa, lapající po dechu, jsou naběhlá. Antonín jí položil na čelo mokrý náčinek. Slečna Estrade, která byla přítomna scéně u jeskyně, obrací se na bledou, utrápenou ženu, stojící vedle, postele:
„Znáte snad to dítě blíž?“
„Jak bych je neznala,“ sténá Soubirousová. „Vždyť jsem jeho nešťastná matka. Takhle to trvá už celých jedenáct dní. Jedni se nám smějí, druzí nás litují. Člověk se ani sám v sobě už nevyzná! A policie nás chce zavřít. Svatá Panno, proč jsem tak trýzněna? Jen se na tu holku podívejte, slečno! Vždyť je těžce nemocná…“
Luisa Soubirousová, která se přestala ovládat, vrhá se vzlykajíc na postel:
„Mluv, dítě, promluv aspoň slovíčko!“
Ježto zoufalství od Bernadetty neustupuje a ona mlčí a mlčí, rozběhne se Antonín na poštu pro Soubirouse. A nyní sedí u postele i tatínek, vratký, měkký muž, po prvé zcela přemožen utrpením dceřiným. Hrubýma rukama hladí její kolena a zatím co i jemu stékají slzy po tvářích, koktá:
„Copak se zlého stalo mému děťátku? Neposlechlo… Ale já mám své děťátko rád… Ochráním tě… Pověz, co si přeješ, děťátko…“
Bernadetta neotvírá oči a mlčí. A teprve když Antonín Nicolau navrhne, aby se poslalo pro doktora Dozouse, Bernadetta sebou pohne a řekne docela tiše:
„Jestliže ji víckrát neuvidím, umřu…“
Soubirous bere Bernadettu za ruce a něžně ji zvedá:
„Uvidíš ji, děťátko, slibuji ti to… Nikdo ti v tom nezabrání. I když mě zavřou, ať, já už to okusil, – ale ty ji uvidíš…“
Ale už cestou domů je František Soubirous nesmírně sklíčen tím, že se dal strhnout soucitem k tak neprozřetelnému slibu. Aby se lépe vypořádal s touto těžkou rozmrzelostí, odkrádá se kolem Cachotu k Babouovi, všecek přikrčený.

Kapitola sedmnáctá
J. B. ESTRADE SE VRACÍ OD JESKYNĚ

Hned příštího rána po onom tragickém pondělku slaví Bernadetta s Paní shledání, jemuž není rovno. Připadá jí, že nebyla od zbožňované odloučena pouhý den, nýbrž nekonečný čas, který se dá vyjádřit leda mírou bídy a odříkání. Leč i Paní je zřejmě srdečně dojata shledáním se svou chráněnkou. Přestože má na sobě tytéž šaty jako předtím, vyzdobila se krásou a líbezností jako nikdy. Její líce jsou svěžejší než obvykle, volněji než jindy derou se zpod závoje světlehnědé kadeře a zlato růží na bezkrevných nohou žhne. Moc a laskavost modrých očí je tak silná, že Bernadetta dnes okamžitě upadá do transu, který trvá půl hodiny.

Nepřišlo víc než dvě stě osob, tak říkajíc užší kruh; mezi nimi, samozřejmě, také švadlena a paní Milletová, které se přes to, že se zjevení nedostavilo, a přes vtip četníků nedaly zviklat ve své víře. Četnictvo je rovněž na místě v osobě důstojníka d’Angly, kterého úřady pověřily dozorem. D’Angla doufá, že sklidí chválu představených, až jim dnes oznámí konečný nezdar divadla. K své rozmrzelosti pozoruje však, že divadlo nehrozí nezdarem. Jako vždycky, když extase promění tvář Bernadettinu a dívka provádí před výklenkem své podivně prostoduché obřady, projede těly klečících žen elektrický otřes. Byť byl Bernadettin průvod vcelku sebekolísavější, povždy připraven při prvním selhání propuknout v smích, dokud „la petite voyante“ v své tváři a v svém počínání zpodobňuje realitu Paní, očarování nepomíjí. Důstojník, jeden z přátel a hostů Duranových, hraje zlostí všemi barvami nad tím, co vidí. Teď zase spustí celý ten cirkus znovu, myslí si. Dutour a Jacomet jsou bačkory, protože mu nedali svolení, aby zakročil, jak je tomu zvykem při politických shromážděních. D’Anglu bere čert a ve zlosti se dopustí těžké chyby. Velmi hlasitě zvolá:

„Že se najde v devatenáctém století ještě tolik idiotů!“
Hněvný šum projede zástupem. V odpověď na to zanotuje čísi hlas jednu z nejdůvěrnějších mariánských písní. Píseň se rozrůstá v sbor.

„My chceme Boha! Panno Maria, slyš nářek náš, jenž k Tobě letí: My vzýváme Tě. Matko přesladká, buď záštitou svých věrných dětí! Výkřikům víry, něžná Paní, dej svoje svaté požehnání.“

Bernadetta není za mák dotčena tím, co se děje. Zatím co dělá své úklony, zatím co kleká, vstává, poslouchá s otevřenými ústy, leká se, uklidňuje a znovu se leká, domnívá se, že vede milostný rozhovor bez časových hranic. Pravá ženská láska se vždycky stravuje v ustavičném pokusu vypátrat milovaný předmět v jeho tak cizí bytosti, nikoli ze zvědavosti, nýbrž pro vítězné oddání. Bernadetta vypozorovala už nejednu z Paniných ostře vyhraněných vlastností. Bernadetta ví, že Paní svrchovaně šetří slovy a nikdy neřekne nic bez určitého záměru. Ona ví – a je to její bolest – že Paní k ní nepřišla jen proto, aby ji roznítila, nýbrž s dobře uváženým úmyslem, který Bernadetta dosud nezná a který s ní, s Bernadettou, nemá nic společného. Bernadetta má za to, že pro Paní není zdaleka tak lehkou věcí konat denně cestu do jeskyně, že je k tomu s její strany dokonce třeba velkého sebezapření. Nejhlubším citem své lásky ví, že Paní přes veselé pozdravy, pokyvování a úsměvy něco skrývá, pravděpodobně lehkou štítivost přede vším, nač je nucena hledět. Bernadetta tu štítivost tuší z vlastní zkušenosti. Po každé, když se od své milostné rozmluvy vrací do života, musí ji přemáhat zároveň s oním úžasem nad cizotou světa. Paní, tak ji Bernadetta podezírá, se jí štítí pravděpodobně ještě stokrát víc, než se ona kdysi štítila své sestry Marie. Z toho vyvěrají jisté nechutě a jisté náklonnosti Paniny; nemá na příklad ráda, když se jí někdo příliš přibližuje. Jenom v největších okamžicích volá si Bernadettu ke skále, vystupuje na nejkrajnější výčnělek a sklání se k ní. Proto nesmí být Bernadetta nikdy dotěrná. Paní rovněž nemá ráda, když se její chování předem předpokládá a považuje za samozřejmé. Je svobodná. Necítí závazku. Přichází a odchází samovládně, jak se jí zlíbí. Proto jí Bernadetta neučinila jediné výčitky za to, že se včera nedostavila. Paní zná přesně svou cenu. Jest tudíž jediným přiměřeným postojem vůči ní pokleknout, pokud možno s hořící svící v ruce. Když se přebíhá před jeskyní sem a tam a dokonce se jí ukazují záda, zachmuřuje nervosní stín utrpení lesk její tváře. Ale naopak, když se udělá něco těžkého – to už Bernadetta vypozorovala – a když na příklad Bernadetta, aniž vstane, klouže po kamení k jeskyni, Paní radostí září. To pravděpodobně souvisí nějak se slovem, které Paní už několikrát zašeptala: „Pokání.“ Přestože se sestra Marie Terezie o tomto pojmu v hodině náboženství už zmínila, nemá Bernadetta dostatečné představy o tom, co asi znamená. Teprve její neumdlévající snaha zalíbit se Paní vnuká jí tušení, oč tu asi běží. Pokání jest všechna ta přitěžující, protivná bolest, které se člověk proti vlastní lenosti a pohodlí ujímá. Jsou-li kolena od plazení krvavě odřena, je to obzvlášť zdařilé pokání. Paní dělá v tomto případě často podivný úsudek. Vypadá to, jako by dlaněmi nabírala vodu (neviditelnou vodu pokání) a vyzdvihovala ji, jako by ji někomu nabízela, na důkaz, že si ji nechce ponechat pro sebe. Dívčino neúnavné milostné úsilí vypozorovat Panina přání přivádí ji ještě k bystřejším poznatkům. Zcela nepochybně souvisí slovo „pokání“ s onou lehkou štítivostí, která se čas od času zračí v líbezných rysech. Teprve před několika dny Paní přece poručila: „Modlete se za hříšníky,“ a téměř neslyšně a jenom jakoby sama pro sebe připojila: „Za chorý svět.“Při těch slovech jako by viděla věci, stupňující její úděs, tak živě, že až zbledla. Hřích je zlo, špatnost. Tolik Bernadetta, věděla. A jak se poznenáhlu dopátrává podstaty své milované Paní, poznává – a toto vědění odpovídá jejímu vlastnímu cítění – že toto zlo a špatnost nejsou nic jiného než ona ošklivost, která vzbuzuje očividný hnus nejkrásnější Paní. Pokáním však se zmírňuje odpor Paní a snad i příčina odporu…

Dnešního dne se Paní vidí nucena požádat Bernadettu, aby vyzvala shromážděné lidi k pokání. Se slzami v očích obrací se uchvácená dívka k zástupu a šeptá třikrát po sobě slovo „pokání“. To je první událost, kterou se vyznačuje toto úterý. Druhou událostí je neodpustitelný útok na Paní, který uvádí Bernadettu v úděs a rozhořčení. Jakýsi muž přechází totiž po jeskyni a oklepává dlouhou holí zdivo. Přitom si tiše hvízdá. Bernadetta se již tak dobře vžila do svého stavu, že jí už nic neujde, i když to většinou nedává znát. Hvízdající muž blíží se na své objevitelské cestě k stěně s výklenkem. Píchá holí do šípkového keře. V Bernadettě se zastavuje srdce, ten nestoudník oklepává nyní něžné nohy Paní, která couvá.

„Jděte pryč!“ vyjekne pronikavě Bernadetta. „Působíte Paní bolest. Teď se urazila…“
Antonín a dva jiní chlapci však už zlosyna popadli a vyvedli ho z jeskyně.
„Dojde-li ještě jednou k násilnostem,“ volá četnický důstojník d’Angla tuřím hlasem, „dám místo vyklidit…“ Zástup ihned zanotuje novou mariánskou píseň:

„Ó Královno, ó Panno Maria, jen pro Tebe mé srdce zde, pro celý život zasvěcuji já Ti bolest svou i štěstí své.“

Třetí událost jest však pro Bernadettu nejdůležitější a vnuká jí mnohem větší strach, nežli měla před novým setkáním s Dutourem nebo s Jacometem. Paní jí totiž po prvé udílí praktický příkaz. Až doposud musila za následky štěstí jí uděleného pouze trpět; nyní však jest odsouzena k činnému kroku, který ji děsí. Když se byla Paní zotavila po útoku muže s dlouhou holí, volá Bernadettu k sobě. Její hlas zní velmi vážně:

„Jděte, prosím, ke kněžím a řekněte jim, aby zde postavili kapli…“
A trochu nezřetelně a mnohem tišeji dodává: „V procesích ať přicházejí.“

Berní správce J. B. Estrade se dal sestrou – nikoliv bez předcházejícího těžkého vnitřního odporu – přemluvit, aby se účastnil dnešní pouti k jeskyni. Již minulé neděle, jsa svědkem výslechu u Jacometa, cítil se –podle vlastních slov – Bernadettinou fascinovaností sám v největším stupni fascinován. V té dětské osůbce vězelo tolik jistoty a přesvědčivosti, že proti ní Estrade se svou chladnokrevností nebyl s to dobře obstát. Berní správce se své vlastní přístupnosti bál, což byla příčina, proč jeho sestře dalo tolik práce, než ho přemluvila, aby si to divadlo jednou vlastníma očima prohlédl. V skrytu doufal, nejinak než Dutour a Jacomet, v Bernadettin nezdar.

Estrade je to, čemu se říká praktický katolík. Náleží vědomě k Církvi a plní v obvyklé míře její požadavky. Protože tato Církev byla duchovním domovem jeho rodičů i prarodičů, nevidí Estrade, jako muž skromný, jako průměrný úředník, který nemá zrovna mnoho filipa, naprosto žádné příčiny, aby byl výjimkou z pravidla. Pro něho, jako pro tak mnoho jiných, znamená příchylnost k římské Církvi dobročinně exaktní patriotismus na nejméně exaktním území života, věčnosti. K tomu ještě přistupuje okolnost, že jako povaha těžkomyslně pohodlná smýšlí politicky velmi konservativně, což ovšem jeho věrnost „nejkonservativnější“ moci tohoto světa ještě povzbuzuje. Jinak však jest Estrade člověk myslící a sčetlý. Z té příčiny jest jeho mlčenlivý duch otevřen všem útokům historické kritiky zcela tak jako duch všech myslících a sčetlých lidí tohoto století. Má však tolik síly nebo slabosti, že dovede oba velmi nepohodlné živly odsunout stranou, jak živel pravých pochyb, tak i zdroj pravé víry, a dovede se jako dobrý občan a katolík vznášet v nedotknutelném středu.

Ani na okamžik nevěří v objektivní skutečnost Bernadettiny Paní. Ani teď ne, když odchází od jeskyně, aniž se rozloučil se sestrou. Volí neschůdnou cestu kolem mlýnského potoka, aby se nemusel vracet do města s velikým proudem lidí. Nedá se popřít, že ho to, co viděl, naplnilo velikým nepokojem. Vzpomíná na dávné dny mladosti, kdy ho „tucha božství“, jak tomu říkal, zaplavovala občas vznešenými pocity, objímajícími svět: Tato tucha božství není, jak se zdá, přítelem věku mužného. V mládí, ach, ano, tu se tento pocit na člověka snáší a vzápětí zas odlétá v neočekávaně prudkých vlnách přibližování a oddalování.

Jakési nepochopitelné proudění prochází duší a vhání do planoucích očí slzy štěstí z jistoty věcí věčných. Co to? – Estrade se tuze diví, že ho pálí oči a že mu vlhnou. Nic jiného neroztavilo tak podivně jeho občanskou tuhost než pohled na tu ubohou kataleptičku. Vidí před sebou kříž, kterým se Bernadetta několikrát žehnala. Kříž, který dělala zvolna přes celou tvář. Jestliže je nebe, myslí si Estrade, a jestliže se blažené duše v něm pozdravují, nepozdravují se jinak než takovýmto pomalým, vznešeným křížem. Nechápe, odkud se vzala ta podivná síla, s kterou to tupé pyrenejské dítě přenášelo každým pohledem, krokem a posunkem do života skutečnost toho, co není. Jak na příklad Bernadetta tázavě vzhlédla, jak Paní nerozuměla a zase se zoufalým napětím poslouchala a potom náhle plna nejdětinštější radosti, že konečně pochopila, políbila zemi! To všechno byl obřad tak nesmírné životní blízkosti božské podstaty, že slavnostní mše se vedle toho, jak Estrademu připadalo, stávala prázdnou okázalostí.

Estrade je tak zahloubán do svých znepokojivých pocitů; že zprvu ani nepozoruje procházejícího se člověka, který mu u pily jde v ústrety. Je to Hyacinthe de Lafite, zahalený v svou širokou pláštěnku. Tento šat minulé módy označují někteří pánové; jako Lacadé, Dutour a také Dozous, za kejklířství. Jisté ženy naproti tomu shledávají jej velmi půvabným, vzdychajíce při pohledu na opláštěnkovaného literáta: „Chudák Lafite, musil mít mnoho neštěstí v lásce.“

Jak známo, ženy většinou nevěří ve smutek, vyvěrající z ryze duchovních zřídel.
„Tak časně vzhůru, příteli?“ pozdravuje Lafite berního správce.
„Tu otázku vám vracím, můj milý. V tuto chvíli nebyl bych si vás představil nikde jinde než ještě v posteli.“„Lidé se ve mně mýlí. Nechodím nikdy spát před devátou.“
„Cože, tak časně večer?“
„Před devátou ráno, příteli… Noc je má veliká příznivkyně. Zdvojnásobuje mé duchovní síly. Trávím noci

u práce a u studia. Dnes na příklad se mi poštěstilo několik veršů, které sám nepokládám za nejhorší. Nic se však nevyrovná době mezi pátou a sedmou hodinou po takové probdělé noci. Jenom v těchto chvílích může ryzí idea dospět k hranicím lidskosti…“

„Nemohu říci, že by se mi v tu dobu také tak vedlo,“ zabručí Estrade. „Vracím se právě od jeskyně…“ „Všichni chodí teď k jeskyni,“ usměje se Lafite.
„Napřed Dozous, potom vy, po vás půjde Clarens a posléze Lacadé a Duran…“
„Netušil jsem, že tam uvidím něco, nač asi nezapomenu…“
„Aha, už vím. Starověká pastýřka, která anno 1858 vidí vodní vílu kraje, nudící se tu po dva tisíce let.“ „Možná, že by vás přešly žerty, příteli, kdybyste byl jednou svědkem této velmi a velmi zvláštní extase. Jste

básník, jest vaší povinností se na to podívat.“ „Počkat, příteli,“ podotkne Lafite vážně a chytí se Estradeho za paži. „Tuším, že v evangeliu sv. Jana se čtou tato slova: Blahoslavení, kteří neviděli, a přece uvěřili. Aplikuji to i na literaturu. Ti, kdož musí skutečně vidět to, o čem chtějí psát, jsou hudlaři. Zamítám s výsměchem předpoklad, že bych byl musil osobně zažít to nebo ono, abych tomu porozuměl…“

„Jsou však zkušenosti, jichž nenahradí žádná fantasie,“ míní Estrade.

Lafite se zastaví a vdechuje čistý vzduch. Po týdnech je to první krásné ráno. Po malém odmlčení rozpřáhne se k ráně:
„Vy se prostě nemůžete vypořádat s náboženskými zbytky ilusí. To je ono! v našem století však bohové umírají. – Přežít smrt bohů a nesednout na lep modlám – to předpokládá jistou sílu. Bývají to obyčejně zlé doby, jak nás dějiny učí. Podívejte se v dnešní době na církev, na církev katolickou, o těch druhých ani nemluvíc. Co to je? Křesťanství za snížené ceny, milý pane! Velký výprodej Boha! A jinak ani být nemůže, když se ztratila základna všeho, totiž mythologie. Takový všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný Bůh, který se dá porodit Pannou, počatou mimo dědičný hřích, jen proto, aby tento ubohý svět, který neuměl stvořit lepším, vysvobodil – to – račte uznat je zrovna tak málo věrohodné jako Minerva, zrodivší se z hlavy Joviše. Ale člověk je dokonce i ve své mystice tvor návykový. Naši předkové nebyli právě tak s to rozloučit se se svou Minervou, jako my s naší Pannou. Na neudržitelném základě stojí trosky víry, okolo nichž se postavila všelijaká deistická lešení, aby je podepřela. Na těchto lešeních hopsáte nyní všichni sem a tam. Prosím vás, příteli, nepovažujte mě za nějakého osvíceneckého hlupáka. Vím velmi dobře, že mysticismus jest jednou z nejkrásnějších lidských sil, která nemůže v žádné době zcela zaniknout. Jakmile však vy s vašeho lešení zahlédnete někde kousek mystiky, tu vás ihned pojme závrať, neboť nejste ještě dosti silní zírat do prázdného prostoru, aniž byste se zapotáceli a aniž byste pozbyli té trochy svého ducha…“
„To je pravda, Lafite, mě dnes u Massabielle jímala závrať. Proč, nevím. Nevím ani, zdali to, co jsem viděl, s náboženstvím nějak souvisí. Buď jak buď, Bernadetta mě uvedla zpět do citového světa, který jsem, bohudík, ještě zcela neztratil…“
Oba jdou pak mlčky až k Pont Vieux. Gava zuří proti mostním pilířům. Najednou se Estrade zeptá a není s to utajit měkkost hlasu: „Lafite, nedoufáte i vy, že jednoho dne dojdete domů?“
„Kam?“ zvolá Hyacinthe de Lafite a zamává kloboukem na pozdrav. „Přeji vám pěkný den, milý příteli! Půjdu se vyspat. Mým jediným domovem jest totiž spánek a poctivé nic…“

Kapitola osmnáctá
DĚKAN PEYRAMALE ŽÁDÁ ZÁZRAK S RŮŽÍ

Je skoro jarní den. Ještě dva tři týdny a lze v této zemi doufat, že zima bude ta tam. Veliká zahrada lurdské fary stojí za podívanou. Plna očekávání prostírá se mezi zdmi, které ji uzavírají. Dělá dojem bydliště, které se nahonem připravuje pro nového nájemníka. Hnědý trávník jest místy přerytý, rudá prsť záhonů zkypřená rýčem, keře čilimníků a šeříků zastřiženy nůžkami. Uschlé listí je smeteno na hromadu a čerstvý říční písek navršený v pyramidách čeká, aby radostně zaskřípal po pěšinkách. Ovšem, špalír růží nebylo ještě možno vystavit únorovému vzduchu. Tyto růže jsou pýchou a láskou Marie Dominika Peyramala. I nyní si zevrubně prohlíží jednotlivé stromky, omotané slámou, anebo tam, kde běží o obzvlášť křehké exempláře, vakem z voskovaného plátna. Pravá ruka farářova přejíždí pozorně a hladivě obal, jako by mohla vyhmatat, pomýšlí-li skrytý dřímající život pod obalem už na probuzení. Pravá ruka farářova přitom vpravdě zapomněla, co dělá levice. Tato levice svírá totiž dopis. Je to důležitý dopis. Nenapsal jej nikdo menši než Monseigneur Bertrand Sévère Laurence, tarbeský biskup.

Teprve když Peyramale dokončil inspekci jedné řady růží, zlomí biskupskou pečeť listu, jejž mu doručila dnešní ranní pošta. Je to odpověď na jeho hlášení a skromný dotaz, týkající se nejnovějších lurdských událostí. Monseigneur se z úplna staví na farářovo stanovisko, tak jak to byl Peyramale očekával.

Tak zvaná „zjevení massabiellská“ neskýtají zatím církevním úřadům příčiny k tomu, aby k nim zaujaly stanovisko, neřku-li pak, aby se rozhodly k nějaké akci. Kanonické právo vyžaduje zákroku jen v případě „prokázaného kacířství, škodlivé pověrčivosti a vyvolávání těžkých výtržností ve věcech víry.“ Ani jedna z těchto okolností zatím neexistuje. Neběží o nic jiného než o blíž neprozkoumané tvrzení čtrnáctileté dívky, že se jí zjevuje neznámá paní, která neudává svého jména. Postoj lurdského pana děkana - tak s uznáním píše Jeho Milost – odpovídá tudíž naprosto zájmům diecése. Nevšímavost vůči zmíněným zjevením je se strany příslušného duchovenstva navenek i nadále nutno zachovávat. Lurdský pan farář nechť tedy znovu a znovu vštěpuje podřízenému kléru v městě i na venkově zcela přesný zákaz nevměšovat se v davy před jeskyní. Pro případné otázky svědomí ve zpovědnici nechť platí jako vodítko tato odpověď: „Je vždy a všude možné, že se poslové nebes objeví na zemi a že se stanou zázraky. Nic však nás neopravňuje věřit, že v massabiellské jeskyni běží o cosi podobného.“

Přitom biskup tarbeský nebere tu neblahou historii na lehkou váhu. Připomíná velmi trapný dřívější případ: Před několika lety zahrála jistá Růžena Tamisierová z Avignonu přiměřenou komedii, předstírajíc setkání s Nejsvětější Pannou. Generální vikář oné diecése, muž nadaný mnohem méně rozumem než blouznivostí, dal se touto ctižádostivou kandidátkou svatosti zahnat do strašlivě slepé uličky. Když byl podvod odhalen, mělo to za následek neblahé poškození církevní autority, posílení atheismu v provincii a na celé čáře politický triumf sil náboženství nepřátelských. Proto je na místě nejvyšší opatrnost – tak zakončuje Monseigneur svůj list – a stálá modlitba za osvícení a odvrácení podobné škody.

Peyramale složil list. Přestože psaní obsahuje chválu na jeho osobu, uvedlo děkana do nemilostivé nálady. Velcí páni mohou snadno být opatrní a taktní. Jsou jako generálové v hlavním stanu, kam nikdy nezabloudí kulka. Tvrdý život k nim předstupuje pouze na papíře. Ale našinec sedí vlastním zadkem uprostřed hnoje.

Peyramale, znalec lidí, má ostatně zcela určité podezření. Co se týče toho protivného nesmyslu, má za to, že v něm mají prsty jisté bohaté dámy. „Petrolejník milosrdenství“ zná své pobožnůstkářky a modlilky druhu Baupové a Milletové. Tyto ničemné ženštiny spatřují v chrámě jakýsi salon nebo klubovní místnosti, které mají v nádherném spojení s kadidlem a třpytem svěc sloužit rozvoji jejich vlastní moci, jejich klevetivosti a chtivosti sensace. Když běží o příkaz lásky k bližnímu, když běží o to, zmírnit alespoň poněkud nesnesitelnou tělesnou a duševní bídu pyrenejského kraje, to si drží kapsy a bědují, kolik peněz už vydaly na výroční slavnost svaté Anny a na výzdobu různých oltářů. Naproti tomu však by beze všeho byly ochotny trochu napomoci nadpřirozenému působení a uspořádat pro vlastní zvýšenou čest jakýsi malý zázrak. Farář už slyšel o zvláštním vztahu Bernadetty k paní Milletové. Biskup má věru pravdu, upozorňuje-li na precedenční případ podvodnice Tamisierové…

Peyramale se znovu obrací k růži La France, u níž se obává, že tuhou zimu nepřečkala. Chystá se právěstromek nožem lehce naříznout, aby se přesvědčil, je-li zelený, když zaslechne zvenku z ulice temné hlučení lidského zástupu. Zarazí se. Hluk se blíží k zahradní brance. Děkan rázem ví: To je Bernadetta Soubirousová. A nebojácný ten muž není s to potlačit jisté vzrušení kvůli tomu směšnému dítěti. Jeho prsty sáhnou jako přistiženy do kapsy pro brevíř. Duchovní nemá být přistižen s očima nečinnýma a s rukama prázdnýma. Peyramale má sám na sebe zlost pro ten pohyb ruky do kapsy. Přesto však začne přecházet akátovou alejí, vedoucí zahradou až k domu, a tváří se, jako by byl zahloubán do čtení.

Tak to pochopila moudrá teta Bernarda, že slovy „Jděte, prosím, ke kněžím“, nemůže být míněn nikdo jiný než děkan. Pánů Pomiana, Pènese a Sempeta se slova Paní jistě netýkala, vždyť tito přístupnější mužové jsou pouhými kaplany a kooperátory farářovými. Střídmý způsob Panina vyjadřování bývá bohužel někdy podivně všeobecný a neurčitý. Nikdy na příklad nevyřkla žádné jméno, ani vlastní, ani jméno jiné osoby. Ani Bernadettu nikdy neoslovila „Bernadetto“, nýbrž vždycky jen svým zdvořilým, avšak nezávazným „prosím vás“ nebo„žádám vás“. Možná, že si Paní nemůže prostě obtížná jména zdejších lidí zapamatovat. Tomu arciť odporuje zas fakt, že se tak bezvadně naučila bigorrskému nářečí a že ho umí užívat jak jen málokterý cizinec nebo člověk vznešený. Možná také, že jí brání ve vyslovování jmen to, že by jmenovaní byli tímto vyznamenáním příliš vyzdviženi.

Ať tak, ať onak, pro Bernadettu by bylo velikým vysvobozením, kdyby teta Bernarda slovo „kněží“ razila na některého z místních tří kaplanů a nikoli na děkana. Osoba Peyramalova byla pro Bernadettu už od dětství ztělesněním všeho, co vzbuzuje hrůzu a strach. Znala pana faráře pouze z ulice a z kazatelny. A když při homiliích, kterých se Bernadetta účastnila se svými spolužačkami, pozdvihl svůj zastřený hromový hlas, po každé se roztřásla strachy. Také jeho mohutná postava, zbrázděná tvář, jeho prudká, chvatná chůze dlouhého kroku, která neodpovídá kněžským zvyklostem, vnukaly Bernadettě už od dětství uctivý strach. Čacký Peyramale byl zkrátka příliš veliký a mohutný pro malou Bernadettu. Hrál pro ni úlohu obra bubáka. A před tohoto muže má nyní předstoupit jako vyjednavačka Paní. Odvaha ji opouští a nejraději by se vrátila. Ale kdyženergická Bernarda jednou vezme něco do ruky, nerozumí žertu. A věc Paní do ruky vzala, jsouc ochotnější uvěřit než matka dívčina. Nemilosrdně popostrčí neteř, takže Bernadetta vklopýtá přes nerovný kamenný práh do farní zahrady.

Tam na konci aleje stojí obr v celé své pádnosti a čte si v brevíři. Nastavuje Bernadettě záda. Ó, kéž by se nikdy neobrátil, zní střelná modlitba dívčina, jejíž ústa jsou vyschlá strachem. Malými krůčky prodírá se vpřed, blíž k nebezpečí. Připadá jí, že nemá před sebou obyčejnou cestu, nýbrž že se brodí ledovou Gavou. Dává pozor, aby její kroky dělaly co možná nejméně hluku. Ach, ty dřeváky! Nejlépe by bylo jít bosky. Ve značné vzdálenosti od Peyramala se konečně zastaví. Srdce jí buší.

Farář se náhle obrátí. Na jeho tváři je znamení hromu a blesku. Bernadetta nic jiného neočekávala. Farář se ještě víc vypne, jakoby nebyl už tak dost velký pro malou Bernadettu:
„Co tu chceš? Kdo jsi?“ oboří se na ni.
„Jsem Bernadetta Soubirousová,“ koktá dítě ledva dýchajíc.
„Ach, jaká čest,“ posmívá se Peyramale. „Nejnovější proslulost přichází na návštěvu… To chodíš vždycky se svým dvorním průvodem?“
Bernadetta hledí mlčky k zemi. Farář řve: „Jestliže se někdo z té společnosti opováží vkročit do zahrady, pošlu pro četníky. Tady nemají všelijací otevřhubové co zevlovat!“
Aniž se obrátí a proslulou návštěvu pozve do domu, kráčí Peyramale obrovskými kroky k faře. Bernadetta ho následuje, bledá a ztracená. Přijímací síň fary je prostorná a studená, přestože v krbu plane marnotratný oheň. Plnokrevnému děkanovi nevadí chlad, jak se zdá. Je rudý zlostí a jeho silné rty jsou povyhrnuté. Vypíná se před děvčátkem, jako by je chtěl rozdrtit:
„Tak ty jsi ta nestydatá uličnice, co provádí ty pěkné věci?“ vrčí. „Tak co?“
A protože Bernadetta neodpovídá, pohřmívá jeho hlas dál:
„No tak! Bude to? Co ode mne chceš?“
„Paní mi řekla,“ spouští dívka hlasem slzami přiškrceným.
Farář ji v ten ráz přeruší: „Co to znamená? Jaká paní?“ „Paní z Massabielle…“ „Neznám…
„Ta krásná Paní, co tam ke mně přichází…“
„Je z Lurd? Znáš ji?“
„Ne. Není z Lurd. Nikdy jsem ji neviděla.“
„Ptala ses jí, jak se jmenuje?“
„Ó ano, ptala jsem se jí, ale ona mi to neřekla…“
Je snad hluchoněmá?“
„Ne. Není hluchoněmá. Mluvívá se mnou.“ „A co s tebou mluví?“
Bernadetta se chápe příležitosti a vpadá mu rychle do řeči:
„Dnes mi řekla toto: Jděte, prosím, ke kněžím a řekněte jim, aby zde postavili kapli…“
Bernadetta vydechne. Zaplať Pán Bůh, už je to venku. Příkaz je splněn.
Peyramale si přitahuje židli, zeširoka se na ni spouští a zastrašenou dívku propaluje ohnivýma očima: „Kněžím? Co to znamená? Tvá dáma je asi pohanka. I kanibalové mají kněze. My katolíci však máme duchovní a každý má určitý titul…“
„Ale Paní to tak řekla,“ doznává Bernadetta, jíž se od té chvíle, co vyřídila poselství, poněkud ulehčilo.
„Na mne si nepřijdeš!“ hřmí a blýská Peyramale. „Máš ostatně peníze, abys mohla postavit kapli?“
„Ne, peníze nemám.“
„Tak vyřiď té své Paní, aby si napřed sehnala peníze, ano?“
„Ano, pane faráři, vyřídím,“ prohlašuje Bernadetta s ochotným chvatem a zcela vážně.
Farář Peyramale hledí na ni nedůvěřivě a diví se prostoduchostí toho tvora.
„Nesmysl,“ volá a vyskakuje se židle. „Toto vyřiď své paní: Lurdský farář není zvyklý přijímat příkazy neznámých dam, které neudávají své jméno. Lurdský farář nepokládá za obzvlášť slušné, když dámy s bosýma nohama lezou po skalách a posílají nezralé dospívající dívky se vzkazy. A lurdský farář paní zdvořile prosí, aby ho jednou provždy nechala na pokoji. Toť vše. Rozumělas?“
„Ano, vyřídím to,“ přikyvuje horlivě Bernadetta, pro kterou má důležitost jen Paní, ne však Paniny záležitosti se světem. Jsouc polo bez sebe strachem a rozčilením, neuvědomuje si vůbec, jakého odmítnutí se Paní od faráře dostává. Farář však ukáže na veliký smeták, který jeho hospodyně zapomněla v jednom koutě:
„Vidíš tam ten smeták, maličká?“ hřímá, a to je vyvrcholení bouře: „Tím smetákem tě vlastnoručně vymetu, jestliže se ještě jednou opovážíš mě obtěžovat!“
Toto hlasové fortissimo jest upřílišněné. Bernadetta propuká v hlasitý pláč a utíká pryč.
Děkan Peyramale má dnes špatný den. Při bližším ohledání vyšlo najevo, že šest nejstarších růžových stromků zašlo, což je ztráta, která se dá těžko nahradit. Kolik let péče a opatrování potřebuje takový útlý prut, než se vyvine v sukovitý pružný kmen, nasazující od dubna až do listopadu nepřetržitě poupata a zakvétající opojivě vonnými květy. Ale není to jen těch šest růží, kterými teď může zatopit, co hněte faráře. Jeho dnešní chování vůči Bernadettě Soubirousové ho citelně mrzí. Dobrá, je to malá podvodnice, lépe řečeno zneužitý nástroj Milletky a jiných ctižádostivých ženštin. Ale proto si ještě lurdský farář nemusil vůči tomu slaboučkému dítěti počínat jako patentovaný lidojed nebo jako čert v loutkovém divadle. Když ta maličká s brekotem uháněla pryč, byl by ji rád zavolal zpátky a utěšil nějakým tím otcovským desetníkem a svatým obrázkem, – vždyť Bernadetta patří mezi nejchudší z chudých. Ach, Bože, a přitom je měkkost nejhorší methoda při zacházení s takovou čeládkou. Peyramale to zná až do posledního záhybu své chytré duše.
Ještě jiné myšlenky však zatěžují farářovu mysl. Od návštěvy té uličnice není jeho jistota již tak zcela bezpečná jako dřív. Paní se prostřednictvím Bernadetty podařilo zahnízdit v jeho mozku. Myslí na četná zjevení Panny Marie v předcházející době, na zjevení utvrzená a dosvědčená církevní kronikou této země. Lišila se na příklad Anglése da Sagazan, pasačka z Gaskoňska, kterou v údolí Garaison Nejsvětější Panna několikrát obšťastnila, tak velice od Bernadetty Soubirousové? A Kateřina Labourdeová ze Saint-Sévérin? A Melanie, dívka z La Salletty, z této vysoké, ztracené alpské samoty v Dauphine? Církev uznala zjevení lasallettská za platná a velmi blahodárná pro víru. A co je zvláštní, tato zjevení udála se poměrně před krátkým časem, před jednadvaceti až dvaadvaceti lety. Neexistuje tudíž jen precedenční případ Růženy Tamisierové, nýbrž i mnohem tísnivější precedenční případ Melanie z La Salletty. Biskup nařídil nejvyšší opatrnost. Maria Dominik Peyramale se rozhoduje, že při zítřejší ranní mši se pomodlí též modlitbu za odhalení pravdy o Massabielle, a zlobí se, že se té malé, nevinně vypadající čarodějce několika málo slovy podařilo jeho, nepohnutost samu; tou měrou odvrátit od jeho pevného stanoviska.
Bernadettě však je ještě mnohem hůř než děkanovi. Nepopošla totiž, stále ještě plačíc mezi tetou Bernardou a Lucillou, ani sto kroků, když si s leknutím vzpomněla, že se dopustila strašného nedopatření. Nevyřídila totiž celé poselství Panino, zapomněla na druhou polovinu: „V procesích ať přicházejí…“ Rodinné mínění, to jest Bernarda Casterotová, je toho názoru, že vyřizovat tuto druhou polovinu poselství není třeba, když pan farář předpoklad těchto procesí, to jest kapli, s plísnivým výsměchem zamítl. Ale Bernadetta není tak rozumářsky chytrá jako teta Bernarda. Paní, která tak málo mluví, ví dobře, co chce. Žádá si procesí. Je tedy nutno toto její přání bez odkladu vyřídit, chce-li mít Bernadetta zítra ráno při shledání neobtížené srdce. Nedá se vypočítat, co Paní udělá. Kdyby se cítila Bernadettou zklamána, mohlo by se stát to neštěstí, že by se jí na několik dní anebo – ó hrůzo pomyslit – snad navždy ztratila.
Cesta na faru několik hodin po prvním vyhazovu není o mnoho příjemnější než cesta na popravu. Ten obr dostane. Záchvat zuřivosti a vymete Bernadettu koštětem, jak to byl slíbil. Možná, že jí koštětem i nabije. Ale co může Bernadetta jiného dělat než zatnout zuby a připravit se na nejhorší? Bernadetta prosí úpěnlivě dobrou tetu Lucillu, aby ji neopouštěla, aby s ní zmužile šla do farní zahrady a vyčkala v přiměřené blízkostí katastrofy. Je ustanoveno odložit cestu k popravě na čtvrtou hodinu odpolední. V tuto podvečerní chvíli, doufají ženy, je i nejprchlivější člověk unaven a méně náchylný zuřit. V určený čas stojí Peyramale zase před svými růžemi a obhlíží zlobně nadělení, způsobené zimou. Tentokrát jej Bernadetta překvapí, když znenadání před ním stane jako chumáček strachu, vzhlížejíc k němu z tmavých očí pátravě jako obětní beránek. Teta Lucilla se odvážila do zahrady jenom několik kroků přes práh.
„Odvahu máš, maličká, to se ti musí nechat,“ vrčí zlobně zastřený hlas.
„Monseigneur le Curé, musím vás ještě vyrušit,“ chvěje se Bernadetta. „Je to má vina, zapomněla jsem na něco…“
Děkan má na rukou kožené rukavice a v pravé ruce drží veliký zahradní nůž, a tak připadá dívce ještě daleko hrozivější. Jako by ji furie štvaly, odhrkává druhou polovinu svého poselství:
„Paní říkala, aby se přicházelo v procesích.“
„V procesích?“ zasměje se Peyramale. „To je zatím ze všeho nejlepší! v procesích? Nač ještě potřebuje tvá paní procesí? Ty jí je přece den co den přivádíš. Dáme ti do ruky velikou smolnou pochodeň, a potom můžeš svá procesí organisovat a vést, kdy a jak budeš chtít. Nač potřebuješ nás, ubohé duchovní? Jsi, jak jsem slyšel, sama sobě biskupem i papežem a celebruješ u Massabielle tak šílená officia, že se lidé smějí i pláčí!“
Peyramale se stal proti svému lepšímu předsevzetí znovu obětí hněvu. Nyní se vrací k posměchu: „Chce snad mít tvá paní ta procesí už ráno?“ Bernadetta přikývne nejvýš prostoduše:
„Qua credi – myslím, že ano.“ Potom s několika úklonami ustupuje: „Prosím nastokrát za prominutí,“vydechne. „Teď jsem Vám už opravdu vyřídila všechno…“
„Počkej!“ zavolá ji farář nazpět. „Tady určuji já, kdy odejdeš! Víš ještě, co máš své paní ode mne vyřídit?“
„Ó ano. Vím…“
„Není to všecko. Mám pro tebe ještě jeden vzkaz,“ zabručí Peyramale s pohledem na růže obalené slámou:„Opravdu ti ta tvá paní nikdy nenaznačila, kým je?
„Ne, opravdu nikdy!“
„Kdyby však byla tím, co lidé o ní tvrdí, musila by se vyznat v růžích, ne?“
Bernadetta zírá mlčky na faráře, aniž mu rozumí. A ten se jí nyní ptá hlasem, o němž se dá těžko říci, je-li zlobně vážný nebo zlobně výsměšný, na místo zjevení: „Slyšel jsem, že tam v jeskyni na skále roste planá růže. Je to pravda?“
„Ano, je to pravda,“ ujišťuje Bernadetta, šťastna, že se nad ní nestahuje nová bouře. „Hned pod výklenkem, tam, kde Paní vždycky stává, roste takový, dlouhý šípkový prut…“
„To se báječně hodí,“ přisvědčí Peyramale zřejmě potěšen. „Nastav uši, děvče, neboť musíš vyřídit paní ještě toto: Lurdský farář, paní, vás vyzývá, abyste udělala maličký zázrak a dala zakvést šípkové růži teď, koncem zimy. Jistě vám bude za lehko splnit lurdskému faráři toto skromné přání… Pochopilas, Bernadetto?“
„Ó ano, pochopila.“
„Tak mi opakuj, co jsem ti říkal.“
Bernadetta s duší ulehčenou opakuje bez chyby Peyramalův vzkaz.

Kapitola devatenáctá
MÍSTO ZÁZRAKU POHORŠENÍ

Celé město mluví o děkanově poselství k Paní. Maria Dominik Peyramale se na svém místě osvědčil jako mistr, který jest práv i nejobtížnější situaci. Volnomyšlenkáři a antiklerikálové spatřují v děkanově výzvě šťavnatý vtip, smějí se mu a zároveň jsou zmateni, protože se nyní nedá jen tak zhola tvrdit, že Církev zjevení podporuje, nemá-li je dokonce na svědomí. Ale totéž poselství zároveň uvádí věřící všech stupňů do velikého rozčilení. Opravdu, je-li ta Paní Nejsvětější Panna, je také zároveň královnou růžence a růží. Dá si ujít příležitost, aby způsobila skromný růžový zázrak, ležící na samém prahu přirozenosti teď, kdy je březen za dveřmi? Nebylo by opravdu příliš mnoho žádáno, aby nebe svým přívržencům pomohlo tímto nepatrným přispěním a zlepšilo tak jejich postavení v bezbožném světě! Ano, ano, lurdský farář je chytrý muž, to se musí říct.

Kavárník Duran vítá své zákazníky přimhouřením očí:
„Vsaďte se, že se co nejdřív dočkáme pěkného zázraku! Prosím vás, počasí je krásné, v poledne svítí slunce a za čtyři dny máme březen. O to, co ještě zbývá, se postarají jisté dámy. Pod skalní díru se dá prostě veliký kotlík s uhlím! Keř se obloží několika zahřívacími lahvemi! Cazenave to také jinak nedělá ve své zimní zahradě. A dociluje okolo vánoc nejkrásnějších karafiátů a gladiol. Přijímám každou sázku.“
Těmito slovy dobrý duch kavárny Pokrok opatrně předchází události.
Jiným zázrakem jest však volání po zázraku, které se teď nese všemi obcemi pyrenejského kraje, když se byla rozmluva faráře s Bernadettou s rychlostí blesku roznesla až do nejposlednější horské vesničky. Ti všichni těžkorucí sedláci, pastevci, chalupníci, nádeníci, dřevorubci, lamači břidlice jako by se z čista jasna probudili k strašlivému poznání lidského ztroskotanectví a vyvrženectví na tomto světě. Najednou, na okamžik, nechtějí přijmout jako tažná zvířata kletbu utrpení a klopoty. Podobajíce se skutečným trosečníkům, touží jejich duše po tom, aby spatřily v nekonečné mlze pozemskosti nebeskou vlajku, zvěstující jim záchranu: Stane se zázrak, růže v únoru rozkvete!
Osoba, která se ze všech nejméně o takový zázrak stará, je Bernadetta. Hned příštího dne, sotva dojde k jeskyni, zbavuje se překotným způsobem vzkazů, které jí uložil farář. Není s to ponořit se do svého vytržení jako jindy. Tísnivě trčí hra světa mezi ní a Paní. Vyráží děkanova slova bezpřízvučně a bez přestávky, neboť mnohá z nich stěží přenáší přes rty: tak pánovité, tak přezíravé a nevhodné jí připadá Peyramalovo poselství. Cožpak je možno takhle s Paní mluvit? „Lurdský farář řekl, abyste si pro svou kapli opatřila peníze sama.“ – „Lurdský farář řekl, že nepřijímá žádné vzkazy od neznámých dam.“ – „Lurdský farář si přeje mít nadále pokoj.“
– „Lurdský farář chce, abyste poručila růžím pod vašima nohama rozkvést.“ – Paní vyslechne klidně všechny ty nezpůsobnosti. Ani jedinkrát se na jejím obličeji neobjeví ono zakalující ubledání, které se na něm jinak zračí, kdykoli se stane nebo kdykoli je řečeno něco nevhodného. Chvilkami se Bernadettině kvapné zprávě letmo usměje, nepříliš pozorně. Sotva poloviční pohled na planou růži dokazuje, že vzala výzvu Peyramalovu na vědomí. Paní je roztržitá. Nesklání se k své chráněnce. Její křišťálově modré oči se upírají bolestně do dálky. Ona; o níž se tvrdí, že je pouhým zjevením, jako by sama měla zjevení, zjevení muk a hrůzy, neboť její slova znovu a znovu pronášejí slovo: „Pokání!“ Jeví tentokrát mnoho štítivosti, Bernadetta to cítí a snaží se dělat všechno možné, aby pokáním ulehčila Paní pobyt na tomto světě, který vzbuzuje hnus. Nepřetržitě líbá zemi a odírá si kolena do krve. Nedává si pokoje, dokud i její dlaně nejsou zcela bolavé. Chce roznítit dav, aby jí byl při tomto pokání nápomocen. To se jí však daří jen velmi nedokonale, ježto většina lidí její úmysly nechápe a všichni veskrze by raději viděli zázrak, než na sebe brali nepříjemnosti a tím zmírnili Panino utrpení. Ač je krásné počasí, Paní mrazí. Růže na nohou jsou docela matné. Po dvaceti minutách mizí. Lidé si vypravují, že Bernadettina tvář dnes takřka neprojevila změny.
Věřící považují tento čtvrtek, pětadvacátý den února, za rozhodující den zázraku s růží. Je to, včetně jedenáctého, kdy Paní přišla k Bernadettě po prvé, třetí čtvrtek zjevení. Vzrušení lidí, bažících po zázraku, lidí, kteří tak směle předpokládají, jak se Paní zachová, je pochopitelné. Nejen selky z údolí Batsuguěre, nýbrž i paní Milletová, teta Bernarda, Bouhouhortsové, Nicolauovi, Sajouovi a mnoho jiných je přesvědčeno o tom, že buďdnes nebo nikdy se něco velikého stane. Mezi purkmistrem a císařským státním návladním na jedné straně a císařským státním návladním a policejním komisařem na druhé straně došlo k prudkým výstupům. Jeden druhého činí odpovědným za žalostnou situaci, do které se úřady vmanévrovaly. Především však pařížský, tisk je jako čertem posedlý. Dutourův politický čich to předvídal. Veliké noviny využívají této neblahé, leč nevinné historie k tomu, aby zákeřně napadaly absolutní režim císařův, který za své bytí vděčí puči: „Jako blesk osvětlují,“ píše Journal des Débats, „tato smutná lurdská zjevení nízkou úroveň materiálních a duchovních poloh, v nichž je lid naši jižní provincie stále ještě odsouzen žít. Co se udělalo za dlouhých deset let, aby toto tak nesmírně nadané obyvatelstvo našlo spojení s naším moderním stoletím? Nic se neudělalo, méně než nic, a to z chladného záměru. Lid, jehož školní výchova jest valnou většinou stále ještě v rukou mnichů a řeholnic, nemůže se nikdy vznést k výšinám volného myšlení, jež znamená konec jakékoliv tyranii. Rozpoutat náboženský fanatismus jest nejjistější prostředek, jakým lze lidstvo odvrátit od jeho nejvyššího cíle, jímž je dobytí a organisování zeměkoule. Nechť si císařský ministr kultu a vyučování, Monsieur Roulland, vezme tyto řádky k srdci.“
Monsieur Roulland si bere tyto řádky tak velice k srdci, že s ježícími se vlasy zapřísahá svého kabinetního šéfa: „Zbavte mě těch bláznivých zjevení!“ Dopouští se arci té kardinální chyby, že nedává určitého příkazu, jak se to má provést. Šéf kabinetu se obrací s lamentacemi na ministerstvo vnitra a na ministra spravedlnosti Delangla. Ministerstvo vnitra koncipuje pepřené dotazy baronu Massymu a prefektovi tarbesskému. Ministr Delangle přiměřeně podněcuje císařského státního návladního z Pau, pana Falconneta, aby neprodleně udělal pořádek. Rozhořčený prefekt obrací se nyní stále ostřejšími dotazy na podprefekta Duboé z Argéles a na policejního komisaře v Lurdech. Zároveň císařský státní návladní Falconnet volá císařského státního návladního Dutoura k odpovědnosti za inkriminované události. Tak stoupají a sestupují na Jakobově žebříku byrokracie úřední dotazy a úřední repliky, aniž dochází k nějakému usnesení, neřku-li opatření. Protože se však ani nejvyšší příslušný úřad, t. j. ministerstvo kultu, neodváží rozhodující akce, stávají se nižší úřady čím dál nejistějšími. Proti „zjevením“ onoho světa na tomto světě nezmůže, jak se zdá, žádný paragraf nic. Aby se zachovalo zdání, dohodnou se pro příště na „přísném dozírání na rodinu Soubirousovu, na dívku Bernadettu a jí vyvolávané mimořádnosti“. Ježto však ve světském životě tak jako v životě státním to vždycky odnášejí jen lidé malí a chudí, spadne všechno na hlavu nepatrného policejního úředníka Jacometa. Ten, chudák, vidí, že ho tvrdošíjnost Paní ohrožuje v jeho postavení. Půjde-li to tak dál, pošlou ho s bídnou pensičkou na odpočinek. Jacomet prožívá zlé chvíle. Je zároveň rozhořčen i ustrašen. Může ho zachránit leda ona rozhodnost, které se nedostává jeho představeným. Je odhodlán dát v onen čtvrtek odstrašující příklad. K tomu účelu zalarmoval nejen veškerou bezpečnostní službu lurdskou, sedm četníků a Calleta, ale vyžádal si ještě posilu z Argéles. Tamější stanice vyšle tři další muže. Je tedy již od šesté hodiny ranní před Massabielle připraveno jedenáct ozbrojenců, kteří mají za povinnost odkázat Bernadettu a její přívržence do patřičných mezí.
S tím však Jacomet nepočítal, že se v tento rozhodující den zázraku se všech možných konců sejde přibližněna pět tisíc lidí. Hrnou se od silnic, přes Díru, přes les Saillet, přes tak zvaný ostrov Chalet. Jacomet přikáže četníkům, aby utvořili kordon a uzavřeli širokým masám přístup k jeskyni. Pouze Bernadettu s nejužším průvodem vpouští do jeskyně, a mimo to ještě doktora Dozouse, sourozence Estradovy a několik jiných notabilit. Mlynáře Antonína Nicolaua, tohoto nejstaršího mužského denního hosta u Massabielle, Jacomet hrubě odstrčí. Tu klekne Antonín před důstojníkem d'Anglou na kolena a vzdorně zanotuje mariánskou píseň. Valná část davu následuje neprodleně jeho příkladu. Policejní komisař Jacomet prokazuje svými nařízeními Paní spíše službu než škodu. Portál jeskyně je přibližně tak veliký jako výřez divadelního jeviště. Tím, že dnes hustě natlačení diváci utvořili okolo tohoto jeviště široký půlkruh, a protože přední řady klečí a zadní stojí, mohou lidé vidět víc než jindy. Komisař zavedl tak pro výstup, jím nenáviděný, pořádek, který vůbec nezamýšlel.
Bernadetta má dnes před sebou zase zcela novou Paní. (Ó, její úzkostlivá láska se podstaty milované Paní nikdy nedopátrá!) Ani dnes není záměrem zjevující se Paní obšťastnit svou vyvolenou. Proto neupadá Bernadetta tentokráte do hlubokého vytržení, skrze něž zástup chápe a vidí to, co jest neviditelné. Přitom nebyla Paní ještě nikdy tak slavnostní jako dnes. Přesně řečeno: Je dnes vůbec ponejprv skutečně slavnostní. Její přemocný půvab nese rysy přísnosti a odhodlanosti. Dokonce její úsměvy a pozdravné pokyny, tato vroucí znamení každého nového setkání, jsou dnes odměřená, obřadná a tak říkajíc jenom v náznaku. Záhyby šatů jsou strnulejší než jindy, vítr nezvedá obrubu závoje, a volné kučery, spadající jindy do čela, jsou pečlivě ukryty.
Bernadetta ihned vyciťuje, že musí dnes udělat víc než jindy. Za četných nocí už přemýšlela o tom, jak by se třeba mohla dostat blíž ke skalnímu oválu. Před stěnou leží sdostatek balvanů, po nichž by se mohla snadno vyšvihnout až k šípkovému keři, který vroubí portál jako střapatý plnovous. Paní dělá kříž napřed, Bernadetta po ní. Poté Paní ukazováčkem tiše přivolává dívku k sobě. A již se Bernadetta vyšplhala na pravý balvan a vysoukala se bez námahy tak vysoko, že sahá obličejem k růži. Bez výslovného Panina přání nebyla by se odvážila tak blizoučko. Její vlasy jsou teď jen několik centimetrů od bezkrevných nohou, na nichž planou zlaté růže. V návalu náruživého odevzdání, jež jest zároveň předstihující se nabídkou k pokání, vnořuje Bernadetta hlavu do křoví a líbá je. Naštěstí si ani příliš nepoškrábe líce, jen dvě, tři kapky krve jí vytrysknou. Hlas tisícihlavého zástupu za jejími zády se rozšumí. Už ten hbitý půvab, s kterým se děvčátko ve vybledlém kapuletu vyšvihlo na stěnu, vzbudil obdiv. Obřad s šípkovým keřem, projevující tolik pohrdání k bolesti, zdá se jim však bezprostředně poukazovat na zázrak, který se musí za několik minut stát. Rozčilení zástupu si jej už bere předem. Několik fantastů vidí už planý úponek, pohnojený krví malé visionářky, pučet jasně rudými růžovými poupaty. Je to dosud největší okamžik Bernadettiných „šílených officií“, jak to Peyramale nazval.
Paní však zřejmě nevěnuje těmto improvisacím zvláštní pozornosti. Má jiné záměry. Důrazně a jasně odstiňujíc každou slabiku, tak jako když se dítěti vštěpují velmi důležité příkazy, praví v svém bezvadném, ale cizokrajně vznešeném nářečí:
„Annat héoué en a houn b'y-laoua!“ a ta slova znamenají:
„Jděte tam k prameni, umyjte se a pijte.“ Bernadetta je dvěma skoky, aniž odvrátí tvář od Paní, zase dole. K prameni? Myslí si, kdepak je tady pramen? Z počátku si neví rady. Potom ji však napadne, že snad Paní ještě zcela neovládá nářečí a nerozlišuje slova pro pramen a potok. Bernadetta honem kleká a začíná – dosáhla už velikého mistrovství v tomto způsobu pohybování – lézt směrem k mlýnskému potoku. Když už má za sebou hezký kousek cesty, obrátí se k výklenku. Paní vrtí dosti netrpělivě hlavou. Aha, uvažuje děvče, nechce, abych pila ze Savy, nýbrž z Gavy. Rychle změní směr k řece, jejíž břeh jest asi třicet kroků vzdálen od místa, kde klečí. Hlas paní ji volá nazpět:
„Ne k řece, prosím!“
V těchto čtyřech slovech a ve varovném tónu tají se jistý odsudek Gavy, která se nehodí pro Paniny záměry. Ačkoliv cholericky pádící řeka, posedlá časem a pomíjejícností, obsahuje podle mínění ředitele Clarense ve svém jméně „Ave“, přece se zdají její vody rejdištěm nepřátelských sil. Kam teď? diví se Bernadetta, hledíc s otevřenými ústy k výklenku. Paní se sníží a opakuje ještě jednou větu o prameni. A jako by chtěla dívce pomoci, připojí ještě větičku:
„Annat minguia aquero hierbo que troubéret aquiou!“
A ta slova znamenají:
„Jděte a jezte byliny, jež tam naleznete.“
Bernadetta se velmi dlouho rozhlíží, než objeví v nejzazším pravém koutě místo, kde není ani písek, ani kamení a kde roste hrstka trávy a několik žalostných bylin. Mezi nimi kvítek lomikamene, nazvaný tak proto, že ve své pokorné tvrdošíjnosti má v sobě sílu prodrat se na světlo skalnatým kamením. Chvatně tam Bernadetta popolézá a vyplňuje druhou polovinu rozkazu tím, že utrhne a spolkne několik stébel trávy a bylin. Přitom se jí vybavuje vzpomínka z dětství: Jednou jí rodiče přišli navštívit do Bartrés. Bernadetta zahnala ovce na pastvu, a tatínek, tehda ještě sebevědomý mlynář, ležel vedle ní v trávě. Několik popásajících se zvířat mělo na sobě zelené skvrny: „Vidíš, Bernadetto,“ řekl Soubirous žertovně naladěný, ale s tváří chmurnou, „tam ta ubohá zvířata? To množství protivné trávy jim stoupá až do srsti.“ Ale Bernadetta, která nikdy nerozumí vtipům a všechno, co se jí řekne, považuje za pravdivé, trpěla tehdy velikým soucitem za ovečky a dala se do pláče. Na ty zelené hřbety a na své vlastní slzy vzpomíná nyní, když ji Paní má k tomu, aby sama jedla to odporně hořké býlí.
Ale čekají ji ještě horší věci, neboť musí splnit první a důležitější část rozkazu: „Jděte tam k prameni, umyjte se a pijte.“ Mluví-li Paní o prameni, musí tam pramen být, to je Bernadettě jasné. Není-li nad zemí, je asi podzemí. Dívka se zadívá na hubeňoučký kousek země, jehož hořké zelené trávy právě okusila. Potom začne zemi oběma rukama škrabat a hrabat jako krtek. U zadní stěny jeskyně stojí rýče a motyky silničních dělníků. Bernadettu ani nenapadne, aby přinesla jeden z rýčů a usnadnila si práci. S divokou horlivostí odhrabuje rukama zemi, v ustavičné bázni, aby Paní nepozbyla trpělivosti nad její pomalou a neúspěšnou prací. Ani nyní, když splňuje nepochopitelný příkaz a hledá zřídlo, jehož není, nepřijde jí ani na vteřinu uvažovat o úmyslech Paní. Jak jemnocitně Bernadetta ustavičně hloubá o vztahu, spojujícím její osamělé já s osamělým ty Paniným, tak málo se stará o tajné Paniny záměry. Poslouchá slepě a nevědomě, protože nevýslovně miluje. I v tom je venkoncem ženská, že jest jí vznikající plán milované bytosti téměř lhostejný a neznamená pro ni nic jiného než nový způsob, jak se této bytosti oddat.
Sotva vyhrabe Bernadetta jamku ve velikosti mísy, narazí na jakési bahno. Další chuchvalce vytahuje z malé jamky již lehčeji. Nabírá dechu a odpočívá, neboť práce ji znavila. A vidí, že se na dně jamky steklo trochu.špinavé vody, ne víc, než by se vešlo do půli vinné sklenice. Tato nuzná troška vlhkosti by postačila zcela, aby si jí ovlažila rty a ovlhčila čelo a líce. Paní myslila svým „umýt a pít“ zcela nepochybně symbolický čin takového druhu. Paní to má arciť se symboly o něco pohodlnější než dcera Soubirousova. Ve vznešeném světě, z něhož asi přichází, jsou symboly doma. Ve světě Soubirousů se naopak chápe všechno jen doslova a věcně. Dívka by to považovala za holý podvod na Paní, kdyby skutečně nepila a neumyla se.
I hrabe ještě hlouběji, při čemž se ta troška vody, která se podle všeho udržela v zemi od poslední povodně, nadobro ztratí a smísí s bahnem. Tu nezbude Bernadettě nic jiného než vzít jeden takový obzvlášť mokrý chuchvalec do ruky a pomazat si jím celý obličej, a jiný takový vlhký chuchvalec vstrčit do úst a pokusit se jej spolknout. Druhá část úkolu daří se jí teprve po několika zoufalých polykacích pokusech, při nichž se dívčina tvář, hrůzně umazaná bahnem, křiví odporem a napětím vůle. Sotva však se jí podaří zuřivými polykacími pokusy dostat hrůzné sousto do jícnu, lačný žaludek se této krmi mrtvých ihned vzpírá. Nutkání k zvracení otřásá Bernadettou. A tváří v tvář pěti tisícům lidí, dychtivých zázraku, je nucena dávit. A trvá dlouho, než se chuchvalec hlíny dostane zase ven.
Matka, teta Bernarda, teta Lucilla se vrhají k Bernadettě. Kdosi přináší nádobu s vodou z potoka. Omývají tvář, šaty a ruce dívčiny. Všichni se stydí. Jen Bernadetta, která k smrti vyčerpána spočívá matce v náručí, nemá síly se stydět. Nemá už ani síly všimnout si, že ji Paní opustila.
Leč co vidí lidé, kteří neslyšeli Panin příkaz a nevědí nic o rozkazu „pijte“, „umyjte se“, „pojezte bylinek“? Napřed vidí, jak Bernadetta, nedbajíc trnů, noří obličej do keře. Tento asketický polibek vyvolá v zástupu nadšení. Připravuje se zázrak. Poté však dochází k zvratu, nemajícímu sobě rovného. Bernadetta popolézá se zmatenou tváří proti zástupu, ačkoliv doposud tak jako celebrující kněz většinou nastavovala lidem záda, obracejíc se k nim stejně jako kněz, jen aby zvěstovala slovo neviditelné Paní. Teď však neví, kudy kam. Jednou se obrací sem, po druhé tam a její pohledy k výklenku jsou plny pochybností a nerozhodnosti. Ale její tvář jest obvyklou tváří dcery Soubirousovy. Potom těká po jeskyni a posléze žvýká v koutě trávu, odhrabává nehty hlínu, maže si čelo a tváře špinavým bahnem a nakonec ještě chuchel hlíny spolkne a vzápětí jej s velikými obtížemi zvrací. Potom se k ni vrhne rodina, aby ji pomocí mokrého hadru uvedla zase v stav hodný člověka.
Lidé vidí a chápou jen tato fakta. A to, co se jim naskýtá, jest odpudivý obraz duševní porušenosti, s jakou se člověk i v blázincích jen zřídka kdy setkává. A to je ten zázrak dnešního čtvrtka! Nejen nadšení a zloba ohromného lidského davu, též jeho zklamání jest úkazem živelným. Vládlo-li až do okamžení, kdy se matka a tety přiblížily k vyčerpanému dítěti, zavilé mlčení, zvedá se nyní dlouhý, utajovaný smích, který nepřináší vysvobození. Dav se ani tak nesměje Bernadettě jako sobě samému, své vlastní hlouposti a lehkověrnosti. Tisíce lidí, dík nepochopitelnému opojení, doufalo, že se zde v Lurdech přihodí něco, co dá nesmyslnému životu smysl, co prokáže neprokazatelnou víru. A nyní je všecko zase všednost, jaká byla předtím, a žádný růžový zázrak nepronikl skutečností. Bernadetta je ubohý blázen a její Paní přelud chorého mozku. Farář a policejní komisař jsou naproti tomu střízlivé, moudré hlavy, kterých je radno se přidržet.
„Hotové bláznovství,“ říkají teď i největší obhájci Bernadetty. „Kdo by si to byl pomyslil?“
Jacomet má za to, že nadešla jeho chvíle. Teď anebo nikdy se mu musí podařit neplechu udupat jako doutnající oheň. To, co se nepoštěstilo ministerstvům, prefektuře, podprefektuře, císařskému státnímu návladnictví ani obecnímu úřadu, dokáže on, podřízený úředník! Chválen představenými, vážen celou osvícenou Francií, zahrnut díkem kléru zbaveného starostí, dočte se o sobě v novinách, odbíraných panem Duranem:„Skromný policejní komisař potřel hydru pověry.“ Jacomet, obklopen ozbrojenou mocí, zvolí si za řečnickou tribunu vyvýšené stanoviště a nad rovinou zazní jeho nejříznější výslechový hlas:
„Lidičky, teď tedy jasně vidíte, jak si z vás dělají blázny a jak vás vodí za nos. Několik taškářů a podvodníků, které vypátráme, baví se na váš účet a působí zmatky. Před chvílí jste měli příležitost poznat na vlastní oči, že malá Soubirousová je ubohá nemocná dívka, kterou bude v nejbližších dnech nutno zavřít do ústavu. S Nejsvětější Pannou není tudíž nic, milí lidé! Ta má také cos lepšího na práci, nežli vás v obyčejný všední čtvrtek koncem února, kdy máte každý dost práce, zdržovat od díla. Nejsvětější Panna to s vámi myslí dobře a nechce, abyste mařili čas i peníze. Stačí jí, když zůstanete hezky u svého růžence. Přesně tak smýšlí i duchovenstvo. Nejsvětější Panna nechce také, aby policie měla těžkosti a vydání. Pohleďte zde na pány četníky! Pro vaši potřeštěnost byli jsme nuceni přivolat si z Argèles leště tři na pomoc. Četnictvo má tak jako tak velmi obtížnou službu ve dne i v noci, a vy tyto obtíže ještě zvyšujete. Za ty nesmyslné útraty, jež působíte, dalo by se vykonat leccos dobrého. Mějte konečně rozum, moji zlatí! Zázrak ve všední den? To by tak bylo! Zázraky se nedějí ani v neděli. Bůh netrpí v přírodě žádných nepravidelností, zrovna jako Jeho Veličenstvo císař netrpí nepravidelností a nepořádků ve státě. Doufám, že jste mi rozuměli a že zítra bude v naší krajině zase klid…“
Po této rázné a lidovým humorem okořeněné řeči počne se dav zaraženě a sklíčeně rozptylovat. Většina lidí prý od počátku věděla, že je všechno podvod a šílenství. Několik jiných mlčí; nejsou s to vypořádat se tak snadno se zklamáním a blamáží. Mezi potokem a jeskyní sedí tlustá Milletová na polním sedátku, které si brává poslední dobou vždycky s sebou. Okolo ní stojí paní Baupová, krejčová Peyretová, slečna Estradová a ještějedna dáma z dobré lurdské společnosti. Jmenuje se Elfrida Lacrampová a je to dcera váženého lékaře. Milletová ponechává volný průchod slzám:
„Jest mi, jako bych ztratila milované dítě,“ vzlyká. „Má vina to není, drahá paní Milletová… Já vás vždycky před tím děvčetem varovala,“ podotýká hrbatá jako mimochodem.
Lacrampová zdvíhá k nebi vybledlé oči:
„Neměla jste mě přemlouvat, abych sem chodila, milá přítelkyně,“ vzdychá, obracejíc se k vdově. „Vždyť přece víte, jak křehká je má víra. Tato aféra bohužel mou víru jen poškodila.“
Doktor Dozous s berním správcem Estradem se vracejí společně do města. Nemluví. Teprve u pily ujímá se Estrade slova:
„Je zvláštní, že ani našinec nemá síly uchránit se před davovou sugescí…“

Kapitola dvacátá
BLÝSKAVICE

Bernadettino chování po této katastrofě jest pro mnohé lidi opět nepochopitelným překvapením. Když minulé úterý Paní nepřišla, Bernadetta zoufalstvím div nezemřela, přestože jí nezdar onoho dne nepřipravil o srdce jejích věrných. Dnes však, po ostudě, jež nemá sobě rovné, když byla nucena dávit před největším publikem své dosavadní životní dráhy, je Bernadetta sám klid, je lhostejná a – nutno přiznat i důvěřivě veselá.

Lidé Bernadettu nechápou, protože všichni, vznešení i prostí, posuzují život jen podle úspěchu. Tím bláznivým sloučením pohádky s dlouho potlačovanou touhou prostého lidu se Soubirousovo dítě stalo tak či onak středem města i venkovského kraje, předmětem denních hovorů a hádek ve všech rodinách. Bernadetta je hvězda, tak jak se stává hvězdou každý panovník, dobyvatel, hrdina, objevitel, umělec, jakmile se octne v bleskovém světle úspěchu. Tento úspěch ho samovolně činí hercem sebe samého, hercem vlastní životní role, pročež je zde odborný výraz „hvězda“ zcela na místě. Kdo by ostatně nepozbyl své neuvědomělé přirozenosti, když k němu vzhlíží sto tisíc očí?

Bernadetta jí však nepozbývá. Její nevinnost, pokud jde o úspěch, je arciť tak úžasná, že u ní ani není zásluhou, uchová-li svou přirozenost. Jestliže ji lidé nechápou, ona je také nechápe. Co z toho ty tisícové davy mají, že vyčíhávají její společenství s Paní? Kdyby nikdo nechodil, oč lepší by to bylo! Alespoň by ji děkan, prokurátor a policejní komisař nechali na pokoji. To běhání za ní přináší jí přece jen mrzutosti a trápení. Důležitá je láska. Důležitá je pro ni pouze její znejmilejší Paní, jinak nic. V hloubi duše nemá Bernadetta nejmenší potřeby přesvědčovat někoho o tom, že Paní je bytost skutečná, nikoliv pouhá představa. Jenom z donucení, nikdy však z vlastní vůle, pouští se do rozhovorů a hádek o této věci. Co si má počít, když s ní farář a úředník zavádějí křížový výslech? Co jí zbývá, než říci pravdu? Má snad svou Paní zapírat jen proto, aby měla pokoj? Lidé neustále mluví o Panně Marii. Ať však je Paní kdo je, pro Bernadettu je především Paní – toto slovo obsahuje stokrát víc osobnosti a významu než slovo Nejsvětější Panna. Bernadetta ví velmi dobře, že příčinou všech zmatků není nic jiného než Paniny dalekosáhlé úmysly, její poselství a rozkazy. Kdyby se Paní zabývala jen jí, Bernadettou, jak by bylo všechno lehké! Ale Bernadetta, prožívající v hodinách vytržení tolik blaha a slasti, není natolik neskromná, aby na tyto vedlejší záměry Paniny reptala, přestože dnes nevěděla pro pramen kudy kam. Nic naplat! Paniny rozkazy musí se přesně plnit, ať si říká kdo chce co chce!

V Cachotu se po celý den netrhnou návštěvy. Lidé si podávají kliku těžkých dveří „Žaláře“. Posedávají na posteli, na stole, ba i na podlaze, kterou, toť se ví; paní Soubirousová den co den drhne. Dnes však mezi nimi nepanuje ona ješitná blahopřejná nálada jako v jiné dny, ani se nikdo z nich neobrací na rodiče Soubirousovy podkuřujícími, obdivnými otázkami: „Jak jste asi šťastni, že máte takové dítě!“ – Kdo by se kdy nadál, že z Cachotu vzejde takový anděl?“ Dnes naopak návštěvníci hledí před sebe smutně a vyčítavě, jako by byl vyšel z Cachotu ostudný zmetek, na němž má buď jak buď rodina jakousi vinu. Není věru dobrým znamením, že dnes teta Bernarda spolu s úslužnou tetou Lucillou tak záhy odešla. Teta Sajouová nepřestává vrtět hlavou:

„To se nemělo stát… ne, tohle ne…“
Teta Piguno zatáhne matku Soubirousovou stranou:
„Poslyš, drahá, víš, co povídala paní Lacrampová? A ta má opravdu nemalé zkušenosti, protože její dcera je

v ústavě. To prý může trvat ještě pár měsíců, potom přijde škubání v očích, zchromnutí, ztráta řeči a tak dál. Ano, ano, je to neštěstí! Musíte se včas postarat o místo v tarbeském blázinci. Co dělat, musíte to snášet, nesmíte pozbývat mysli. Tak, tak, já chápu, jak vám asi je…“

„Praoubo de jou,“ volá Soubirousová přiškrceným hlasem znovu a znovu. Mezitím přišla i Peyretová a bere si přede všemi návštěvníky Bernadettu na paškál:
„Chuděra paní Milletová! Má migrénu, jakou neměla už kolik měsíců. Poslala si dokonce pro dva doktory, pro doktora Peyrusa a pro doktora Dozousa… Já se jí nedivím – jak ses mohla takhle chovat, dítě? Požírat trávu a bláto a ke všemu ještě i zvracet?“
Bernadetta stojí před ní bez rozpaků a odpovídá: „Paní si přála, abych šla k prameni, napila se a umyla. Ukázala mi na nejzazší kout. Ale tam žádný pramen nebyl. Musila jsem hrabat v zemi a opravdu jsem trochu vody našla. Jinak než s hlínou jsem ji však spolknout nemohla…“
Švadlena vyjede, jako by ji zmije bodla:
„Snad nechceš tvrdit, že z tebe Panna Maria udělala hovádko? Slyšíte to, lidé zlatí? To zatvrzelé děvče by nám rádo namluvilo, že se Panna Maria chová jako ďáblice, že jí poroučí, aby jedla hlínu a býlí! Co je moc, to je moc! Mělo by se říci panu faráři, jak se rouháš…“
„Není pravda, co říkáte, slečno,“ prohlašuje Bernadetta velmi klidně; a potom opakuje znovu, snad po sté:„Já nevím; kdo ta Paní je.“
„Ale já vím, žes náramně prohnané stvoření,“ řekne Peyretová mžourajíc očima.
Piguno vrhne ustaraný pohled na matku Soubirousovou:
„Prohnané? To ubohé, ubohé dítě… prohnané?“
Věcným tónem dodává Bernadetta na obhajobu Paní: „Paní mi ostatně nenařizovala, abych jedla hlínu, nýbrž abych se napila z pramene…
Strýc Sajou si zapaluje dýmku, což z respektu už několik dní neudělal. Odkašle si zarezivělým hlasem a konstatuje:
„Z pramene? Ale pramen tam není, tvá Paní tedy lhala!“
„Ano, lhala,“ přidávají se k němu ostatní. Bernadettě vzplanou oči.
„Paní nelže!“
Ševci Baringueovi, který se nad škandálem u jeskyně tuze rozčílil, se třesou nejen ruce, ale i hlava:„V horách přicházejí prameny vždy jen shůry, to ví každé dítě – nikdy zdola. V podzemí jsou jen spodní vody…“
Ale Bernadetta svými odpověďmi přec jen docílila, že se její zarážející ranní počínání neleví přítomným již tak zcela nepochopitelné. Jako vždy zvítězila tu přirozenost, s kterou svou Paní líčí jako bytost lidskou, jejíž originální přání a poselství jest nutno stůj co stůj plnit, i když je to nepohodlné. Její logika, opírající se o přesvědčivost lásky, přesahuje stokrát kritické schopnosti těchto malých lidí. Ač si toho nejsou vědomi, Bernadetta jim znovu vnucuje svůj předpoklad, že její krásná Paní je bytost veskrze živoucí a skutečná a svrchovaně rozumná a že tudíž nemůže mít za lubem nic záludného ani zmateného. Případ s pramenem, jehož není, nedělá, jak se zdá, Bernadettě nejmenších starostí. Její tvář je dnes svěžejší než v kterýkoliv jiný den z předchozích čtrnácti. Na líčkách, poškrabaných trny, spočívá růžový nádech. Matčiny uplakané oči ulpívají bázlivě na dítěti. Ne, nemůže, nesmí být pravda, co Piguno předpověděla, že totiž Bernadetta za pár týdnůochrne a oněmí. Piguno je sprostá čarodějnice. A divná věc: právě ve chvíli velikého zklamání začne matka věřit, že je to opravdu Panenka Maria, která se jejímu dítěti zjevuje v podobě oné přelíbezné a svévolné paní.
Jediný člověk nepromluvil toho odpoledne slova: František Soubirous, otec. Ale teď udělá cosi, čeho by se byl nikdo nenadál od tohoto člověka nerozhodného a tak velmi závislého na mínění světa. Vyhodí všechny návštěvníky ze dveří. Učiní to arciť s grandezzou jemu vlastní, ukláněje se s rukou na srdci na všechny strany:
„Jsem chudý člověk,“ praví, „a jako by na tom nebylo dost, seslal mi Bůh ještě i tuto zkoušku. Nemohu vlézt do nitra svého dítěte. Nevím, zda Bernadettě opravdu v hlavě nepřeskočilo. Vím jenom, že nám nic nepředstírá. Ale co mám dělat? Musíme žít. Takhle žít však nemůžeme. V této světnici je tuze málo vzduchu a nás samotných je šest. Proto vás prosím, milí sousedé a příbuzní, nemějte mi za zlé, odejděte a už k nám nechoďte…“
Slova ta vyvřela z tak zjevné tísně, že nežádoucí hosté šmahem co nejspěšněji odcházejí, včetně Peyretové a Piguny, které ihned počnou roznášet zlé zvěsti od domu k domu. Jako poslední odchází poloslepý Bouriette, co taktéž vypomáhá na poště. Soubirous ho prosí, aby ho u Cazenava omluvil nevolností. Poté otec Soubirous ulehne – po mnoha dnech zas poprvé – do postele, zatímco mdlý zimní sluneční svit mžourá oběma nestejnými okénky do Cachotu.
Marie, chtějíc sestru nějak utěšit, usedá vedle ní ke stolu a otvírá katechismus. A obě se počnou učit, jako by se nechumelilo. Jan a Justin, kteří vděčí Paní za báječně nevázaný a volný čas, se vydávají na objevitelské cesty.
Aby se dostaly na svět, volí si velké myšlenky nezřídka hodně malé duchy.
Bouriette, bývalý štěrkař, je slepý na pravé oko, ne však zcela. Kdyby na ně neviděl vůbec nic,„pohoršovalo“ by ho, podle slov evangelia, méně. Takto ho však zlobí ustavičně, neboť ho svrbí, pálí, protože je neustále zanícené. Mimo to ruší neurčitá tmavošedá záře, neustále se vznášející před pravým okem, jasnost levého. Bouriette učinil tento neduh středem svého života. S jedné strany mu dopomáhá k soucitu bližních, na druhé straně k soucitu a příjemné spokojenosti se sebou samým. „Co můžete chtít od slepce?“ je známý oblíbený obrat invalidy. A Bouriette opravdu sám od sebe mnoho nežádá. Ve věku nejmužnější síly vzdal se svého tvrdého povolání, aby se příležitostnými poslíčkovskými službami protloukal životem. Je to tak pohodlnější, a před rodinou i před světem má dobré odůvodnění této pohodlnosti.
Ač by Bouriettovi nepřineslo vyléčení jeho neduhu prakticky pražádné výhody, připadne cestou od Soubirouse ke Cazenavovi na velmi nezvyklou myšlenku. Jako všichni nemocní, moření ustavičným pocitem nevolnosti, je toho mínění, že lék, který neškodí, prospívá. A z čista jasna se Bouriette obrátí a vrací se ulicí Rue des Petites Fossées k vlastnímu obydlí. Před vraty zastihne šestiletou dcerušku:
„Poslyš, děťátko, znáš massabiellskou jeskyni, kde mívá Bernadetta Soubirousová zjevení?“ ptá se jí.
„Aby ne, tatínku,“ prohlašuje dítě dotčeně, jako habitué, který není za něho pokládán, „vždyť jsem tam už třikrát byla…“
„Tak poslyš, holčičko: Jdi k mamince, ať ti dá veliký kapesník, a přines mi hned velikou hroudu mokré hlíny, která je tam docela vzadu v jeskyni v pravém rohu! Dobře si to pamatuj! v pravém koutě jeskyně, docela vzadu. A přines mi to na poštu. Rozumělas?“
Za půl hodiny poté zalézá Bouriette s hlínou, zavázanou v kapesníku, do nejtmavější stáje Cazenavovy, usedá do slámy v stání a opře se zády o zeď cihel. Potom přitiskne šátek s mokrou hlínou pevně na pravé oko. Voda mu stéká po obličeji. V domnění, že se může účinek dostavit po delší době, setrvává v temném úkrytu, dokud hodiny u svatého Petra neodbijí dvě. Hlína za tu dlouhou dobu nevyschla.
Když posléze vykročí do jasného dne, Bouriette se zapotácí; tolik světla k němu proniká! Křečovitě sevře levé, zdravé oko. Nepohnutá temně šedá zeď před pravým okem se rozvířila do mléčného jasu. Pevná mlha se proměnila v průsvitné, závojovité mračno, v němž to ohňově probleskuje. Skrze toto jasné mračno rozeznává Bouriette přesně obrysy věcí. Zmocní se ho nesmírné vzrušení, ani ne tak pro oko samo, jako pro objev, který učinil. Tryskem se rozběhne přes náměstí Marcadale k doktorovi Dozousovi.
Městský lékař má v tuto dobu každodenní ordinaci. Čekárna je plná lidí. Bouriette si však nedá bránit a vrazí bez zaklepání do lékařovy svatyně:
„Jaképak jsou to způsoby, Bouriette?“ osopí se na něho Dozous. „Počkejte laskavě venku, až na vás dojde!“
„Nemohu čekat,“ koktá Bouriette jako smyslů zbavený. „Vidím najednou na pravé oko! Dal jsem si na ně mokrou hlínu z massabiellské jeskyně, a nyní vidím, doktore. Je to zázrak!“
„Vy máte všichni tuze nakvap s vašimi zázraky,“ vrčí doktor. Potom zatemní pokoj, rozsvítí petrolejovou lampu s ostrým reflektorem a začne Bouriettovo oko vyšetřovat.
„Čtyři těžké jizvy na rohovce, sítnice zčásti odchlípená. Buď jak buď: Trochu na to oko vidíte, že? Jednou lépe, po druhé hůře…“
„Ano, jednou lépe, po druhé hůře,“ opakuje jako ozvěna Bouriette, který se dá jako všichni lidé, choří na oči, velmi snadno zviklat o stupni své schopnosti vidět.
„A dnes vidíte lépe, co?“
„Ano, mnohem lépe, doktore. Je to jako blýskavice, v níž všechno vidím.“
„Blýskavice není pravé vidění, můj milý. Tlačil jste dlouhé hodiny na oční bulvu a podráždil jste si těžce nerv.“
Dozous obrátí lampu tak, aby tabule na čtení byla ostře osvětlena. Potom ukáže na obrovské první písmeno:
„Přečtěte to pravým okem, Bouriette?“ „Ne, nepřečtu, pane doktore.“
„A což levým?“ „Nepřečtu, pane doktore.“ „Hrome! Ani levým ne? A oběma?“
„Ani oběma to nepřečtu. Neumím číst, pane doktore.“
Dozous vyhrne záclony:
„Přijďte zítra, až budete klidnější, Bouriette.“
Invalida odchází a mumlá si neústupně pro sebe: „A je to zázrak…“
Doktor Dozous si však není jist, náleží-li tento případ do očního lékařství nebo do psychiatrie.

Řada třetí PRAMEN

Kapitola dvacátá první
NAZÍTŘÍ PO POHORŠENÍ

Luisa Soubirousová je pevně odhodlána, že se Bernadetty zastane. Ani ne kvůli Paní, té není Luisa příliš nakloněna. Paní jí odvedla, ba co dím, uloupila její nejmilejší dítě. Nemá smyslu si to zapírat: od jedenáctého února není Bernadetta už Bernadettou. A jestliže si Soubirousovi poslední dobou žijí o něco bezstarostněji než kdysi, je to nuzná náhrada za všechna rozčilování, nebezpečenství a obtěžování, jimž jsou vystavováni. Matka Soubirousová nevraží na Paní především pro onu příšernou větu, kterou pronesla k Bernadettě, když se jí zjevila po třetí: Neslibuji, že vás učiním šťastnou na tomto světě, ale na onom.“

Ne že by Luisa Soubirousová nebyla dobrou křesťankou a podceňovala závažnost štěstí na onom světě, který je přec neporovnatelně trvanlivější než tento; její zdravé heslo však zní: trochu štěstí zde i tam, ne moc a ne málo, ale zato pěkně stejnoměrně. Hlavně žádné příliš prudké střídání temperatury blahobytu tam a zde. Jak by k tomu její malá Bernadetta přišla, aby byla na tomto světě trýzněna bídou, záduchou, soudním pronásledováním, posměchem a nedůvěrou jen proto, aby směla po smrti žít vybraně vznešeným životem, jemuž neuvykla a po němž ani netouží? v tom nevidí matka Soubirousová zbla spravedlnosti. Oba, ona i její manžel, bojují odjakživa jen o jedno: o své dobré a poctivé právo na prostřednost! Nechtějí hladovět, ale zároveň netouží pojídat bažanty a popíjet burgundské. Nejvyšší mez jejich představ o štěstí znamená opětné majetnictví nějakého menšího mlýna, asi takového, jako byl mlýn Boly.

Od té doby však, co vtáhla do „Žaláře“ sláva, přimísil se do skrovné stupnice pocitů matky Soubirousové ještě jeden nový pocit: ješitnost! Luisa se teď podobá matce zázračného dítěte, mladé virtuosky, den co den koncertující. Zatím co se Bernadetta oddává svým viděním, nestarajíc se o veřejný souhlas, střeží matka Soubirousová podezíravě publikum, číhá žárlivě na vzrůst nebo úbytek denních návštěvníků, na hutnost jejich pochvaly. Čtvrteční zvrat znamená pro ni opravdovou ránu. Jako matky všech zázračných dětí je i ona obzvlášť neshovívavá k nejužšímu kruhu ctitelů. Tento kruh tvoří v jistém smyslu jakýsi apoštolát, který jest povinován bezpodmínečným nadšením. Tak na příklad má dnes velmi spadeno na Bouhouhortsovou. Ta ničemná osoba, neumějící zacházet ani s vlastním polochcíplým spratkem a dovolávající se ustavičně přispění, síly i času Soubirousové, odvážila se dnes udělat štítivou grimasu, když Bernadetta polykala hlínu. Ale Luisa jí ukáže! Jen ať přijde prosit ještě jednou o pomoc! A potom ta tlustá, nafoukaná Milletka se svou věčnou migrénou! A Bernarda Casterotová, vlastní sestra! Bernardino chování hněte Luisu tak velice, že ještě před obědem odevzdá vařečku Marii, uváže si na hlavu šátek a nemeškajíc rozběhne se za sestrou. S neobvyklou neuctivostí vyjede si na rodinný orakl.

„Tak ty ses mé Bernadetty už také zřekla?“
„Co křičíš, bláznivá?“ namítne Bernarda důstojně. Luisa se rozzuří:
„Mne neodtrhne nic od mého dítěte! Buďte si všichni doma, já s ní zítra ráno půjdu k jeskyni!“ Casterotová, ovdovělá Tarbesová, se dá do opovržlivého smíchu.
„Jsi čím dál hloupější! Jsi matka, já jenom kmotra.
Ale kdo stál tvému dítěti po boku, dokud tys ještě schovávala svou slabou hlavu pod peřinu?“To je pravda. Matka Soubirousová ztrácí rychle rovnováhu vůči sestřině prastaré převaze. Hranatá

Casterotová s plácačkou na prádlo v ruce tyčí se před sestrou, jako by ji chtěla rozdrtit:
„Toť se ví, že půjdeme k jeskyni, huso hloupá! Devětkrát ještě. Tak to chce Paní. A doufejme, že všecka ta havěť zůstane, doma a přestane konečně za námi běhat. Tobě to ovšem moc vhod nebude…“Naděje Bernardy Casterotové dojde v pátek splnění. Většina lidí zůstane doma. A mezi necelou stovkou lidí, kteří přišli, je mnoho závistníků, nepřejících a pochybovačů, kteří doufají, že dnešní den prohloubí včerejší pohoršení. Peyretová a Piguno ovšem nechybějí a také hlouček školaček pod vedením Jany Abadiové. Paní Milletová nepřišla, je nemocná. Z nejvěrnějších přišli pouze matka a syn Nicolauovi. Bernadetta je ráda, že přišlo tak málo lidí. Cítí se spokojenější, než když jí za zády pálí přítomnost tisíců.
Poklekne před výklenek a vytáhne růženec, přestože tam Paní není. Ihned také ví, že dnes Paní asi nepřijde. Nepadá však pod tímto vědomím jako pod ranou palicí, jak tomu bylo minulého pondělí. Bernadetta učinila veliké pokroky ve vědě o své Paní. Vytušila už, že Paní není tak samovládná, jak se zprvu Bernadetta domnívala. Paní má zcela nepochybně závazky, úmluvy a povinnosti také jinde. Pravděpodobně je také vázána určitým řádem a určitými pravidly, která nechce přestoupit. Nemůže prostě vždycky přijít na schůzku. I jí v tom někdy brání povinnosti. Přestože Paní nepřišla, Bernadettu už netrýzní podezření, že ji Paní věrolomně a bez rozloučení
opustila navždycky. Její lásce přibylo jistoty. V hloubi srdce předpokládá, že příčinou dnešního vynechání schůzky není nic jiného než obyčejná únava Paní. Dokonce by se nedivila, kdyby Paní měla migrénu. Vznešené dámy trpívají přece touto libozvučnou nemocí, o jejíž podstatě Bernadetta nic neví. Zato je si vědoma, jak velké míry sebepřemáhání je asi Paní třeba, zachce-li se jí odebrat se do Massabielle. Mlčky se Bernadetta modlí růženec. Potom vstane a obrátí se s úsměvem plným důvěry k svému okolí:
„Paní dnes nepřišla…“
A po menším odmlčení pokusí se o bližší vysvětlení, proč se tak stalo:
„Bylo to včera pro ni zajisté příliš namáhavé.“ To je jeden z výroků, kterými Bernadetta umí neviditelné věci tak vřele zlidštit a přiblížit. Kdo jednou takovou větu z jejích úst zaslechl a zahleděl se přitom do tmavohnědých, pokojných dětských očí, ten jistě nebyl s to déle váhat, odolávat a pochybovat o dívčině pravdomluvnosti. Včerejší polykání hlíny a včerejší zvracení nepřipadá najednou lidem už tak ponižující. Paní měla na mysli cosi nepochopitelného, ale záměrného a přitom se skrze svou prostřednici nadála od sebe samé věcí přílišných. To se
ukáže! Vyčkáme! Několik žen má už zase slzy v očích. Bernadettin výrok jde od úst k ústům. O vlhkou skvrnu v pravém koutu jeskyně se už nikdo nestará.
Blýskavice v Bouriettově oku zmizela. Ale jasná, průsvitná clona, vystřídavší tmavošedou mlhu, zůstala. Touto lehkou clonou vidí Bouriette všechny předměty dost jasně. Je si jist tím, že to byla vlhká hlína z Massabielle a nic jiného, co způsobilo tento zázrak v léčení. K lékaři ovšem nejde. Lékař by ho možná zviklal a zabránil tak plnému rozvoji léčebného divu. Bouriette je pevně odhodlán pokračovat ve své léčbě. Až dosud mluvil o nenadálém nabytí zraku pouze s několika málo lidmi. Ti se mu většinou vysmáli rovnou do očí. Kupodivu to byli dva až tři bývalí kolegové, u nichž ještě nejspíš našel jakési porozumění. Štěrkaři a silniční dělníci jsou cech vysloveného stavovského sebevědomí. Jsou to valnou většinou lidé chudí a předčasně opotřebovaní.
Když některý z nich – jak se nedávno stalo – vyhraje v loterii, platí tolikrát za kamarády kolo, až mu z celého amba či terna nezbude ani vindra. Štěrkaři a silniční dělníci nejsou o nic zbožnější než ostatní obyvatelé kraje Bigorre. Ale kdyby se jednomu z nich přihodil pravoplatný zázrak, uvítali by jej štěrkaři jako nádherný úspěch celého cechu. Tak i tentokráte se staří kamarádi, jimž se invalida svěřil se svou povznášející zkušeností, s uznáním po sobě podívali.
Ke třetí hodině si jde Ludvík Bouriette k Massabielle pro nový kus hlíny. U jeskyně zastihne malý hlouček žen. Sklánějí se nad útlounkým pramínkem, který si z mokrého místa razí cestu k potoku. Není silnější než uzounká stružka, jaké stékávají po rychlém letním dešti po zahradních pěšinkách; má však dosti čilý a cílevědomý běh a je tedy podle všeho dobře zásobován.
„Copak to tady je?“ pozastaví se Bouriette.
„Modlily jsme se růženec a najednou tu byla ta voda,“ praví jedna žena. „Předtím jsme ji tu neviděly.“ „A hrome!“ Bouriette se uplivne. „To nevypadá na spodní vodu, zdá se, že je to zřídlo.“
Oči staré selky z Omexu vítězoslavně vzplanou: „Panenka Maria řekla Bernadettě: „Jděte tam k prameni, pijte a umyjte se… Tady máte pramen…“
„Ne, na mou duši, to není spodní voda,“ volá Bouriette a běží horempádem ke mlýnu zvěstovat novinu Antonínu Nicolauovi. Každý dobrý mlynář musí, jak víte, rozumět třem věcem: obilí, koním a vodě. V čas potřeby musí umět zahradit potok, řídit člun, zastavit pramen. Nicolau se odborně sklání nad pramínkem a hledá prstem vznik zřídla:
„Když Bernadetta něco řekne, má to vždycky hlavu a patu,“ prohlásí posléze. „Je to žíla, vyvěrající ze skály…“„Matka Boží přece jen učinila zázrak,“ vykřikne pronikavě jedna z žen.
„Spoutat pramen není snadné,“ poučuje mlynář dál, „a já nejsem vyučený vodní mistr. Pramen se většinou  skládá z různých žil, které nutno svést dohromady. Žíly se mohou velmi snadno rozházet a pak se už s pramenem neshledáte… Proto uděláte dobře, ženské, když budete mlčet!…“
Antonín se chvíli radí s Bouriettem. Potom jdou spolu kus cesty až k tarbeské silnici, která vede za Montagne des Espélugues přes návrší. Tam jsou na práci štěrkaři a silniční dělníci. Tito Bouriettovi staří kamarádi jsou z vděčnosti k Panně Marii ihned ochotni při práci pomáhat. Po skončené robotě vydají se s rýči na ramenou k jeskyni. Několik počne opravovat příkrou stezku, vedoucí nebezpečně po samém kraji srázu, a stavějí podél ní dřevěné zábradlí. Denní světlo se z kraje ještě nevytratilo, když posílá Antonín několik mužů do mlýna pro smolné pochodně.
Za plápolavého svitu dává se pak s vynaložením veškerého svého umu do choulostivé práce. Ta se mu zdaří, snáz, než doufal. Když vysleduje vodní žílu proti skalní jeskyni, vytryskne mu pod rukou paprsek vody silný jako dětská paže. Jáma se rychle naplní vodou až po okraj. A muži začnou vyzdívat kulatou nádržku, ne větší, než bývají křtitelnice v kostele. Vybírají si k tomu kameny z řeky co nejvíc ohlazené a skládají je s velkou přesností k sobě, zamazávajíce skuliny maltou. Vyzdívají i dno, ponechávajíce jen malý otvor pro přívodovou rouru tam, kde Antonín rukou přidržoval pramen jako uzdu bujného koně. A již stoupá jasná, čirá voda do nádrže! Všichni hltavě pijí. Voda chutná jako obyčejná voda horská bez jakékoliv vedlejší příchuti. Později se Nicolau a Bouriette vrátí ještě jednou do mlýna a přinesou odtud plné náruče dřevěných žlábků, jaké potřebuje každý mlynář. Ty budou teď sloužit za odtokovou rouru novému prameni, který se očividně raduje ze svého zrození a crčí zhurta žlábkem. Teprve když je vše hotovo, rozběhne se Antonín s poselstvím vítězství za Bernadettou do Cachotu.
Večer se po ostrově Chalet procházejí Lafite s Clarensem. Únor se sklání ke konci. Ve vzduchu je cítit jaro.
Na nebi stojí kulatý úplněk. Když pánové vyjdou z brány parku, zpozorují nad Massabielle narudlý plápolavý svit pochodní.
„Uvidíte, že nebude pokoj, dokud…“ prořekne Clarens.
„Dokud co?“ opáčí Lafite. Odpovědi se nedočká. Dají se cestou k jeskyni. Lafite tam jde po prvé. Clarens byl svědkem včerejšího pohoršeni. Dojdou k dělníkům, kteří právě skončili práci a spokojeně obhlížejí dílo. „Jářku, lidičky,“ ptá se profesor, „copak tu děláte?“
„Voilá la source,“ řekne Bouriette s posuňkem čaroděje.
Antonín Nicolau vnoří paži až po loket do nádrže: Bernadetta slíbila pramen. A hle, je zde! A jaký! Dá nejméně sto litrů za minutu…“
Lafite poklepe Clarensovi na rameno:
„Nu, příteli, co říkáte mé věštbě? Už před třemi nedělemi jsem se zmiňoval nikoliv o Oreadě či Driadě, nýbrž o vodní víle…“
Clarens se obrací k dělníkům:
„Kdo vás najal k této práci, kdo vám ji zaplatí?“ Jeden ze štěrkařů šelmovsky zamžourá:„Věnovali jsme naší Paní několik hodin přes čas.. Ona je naše šéfová. Jednou nám to zaplatí…“ A mlynář dodává za všeobecného smíchu:
„Tohle je, pánové, skutečný zázrak; děkujeme za něj Bernadettě, která ještě včera sklidila tolik smíchu.“„Počkejte, milý Nicolau,“ přeruší ho Clarens. „O jakém zázraku mluvíte? Pramen není zázrak. V nitru této hory odjakživa ten pramen byl. Bernadetta jej nevyčarovala, ona jej pouze objevila…“
Spisovatel Lafite ukáže velkolepým pohybem na nebe:
„A co tamhle ten měsíc, pánové? Není snad zázrak i ta luna, ta mrtvá hvězda, která věčně krouží okolo nás?
Velikých zázraků vidět nechcete, proto je vám třeba malých…“
Tato pantheistická poznámka vzbudí v hloučku dělníků prudkou nelibost. Jakýsi šedivý stařec zavrtí výsměšně hlavou:
„Dejte pokoj, pane! Proč by byl měsíc zázrak? Měsíc všichni dobře známe. Je tu pořád a odjakživa. Věci, které jsou pořád, nejsou zázraky.“
Oba pánové se pak vracejí k ostrovu Chalet.
„Dnešní spisovatelé se bohužel neumějí s prostým lidem domluvit,“ podotkne jednu chvíli pedagog.„To je pravda,“ přisvědčí mu Lafite. „Já se nedomluvím ani s vámi. Čert ví, co se to s vámi všemi stalo. Myslím, že se co nejdřív z Lurd ztratím. Půjdu z cesty massabiellské Panně, jakož i milým příbuzným, kteří mi už ohlásili návrat…“

Kapitola dvacátá druhá
VÝMĚNA RŮŽENCŮ, ČILI: ONA MĚ MILUJE

Vznik massabiellského pramene jest vítězstvím nejen Bernadettiným, nýbrž i vítězstvím všeho bigorreského lidu nad císařskými úřady a nad Církví. Na tisíce lidí putuje teď – a nejen zrána – k jeskyni, aby skrze extasi Soubirousova dítěte prožívali v uchvácení viditelnost věcí neviditelných a božských. I večer se tvoří průvody, které putují s hořícími svícemi a pochodněmi k massabiellské jeskyni. Tak se samo sebou naplňuje Panino přání – dochází k procesím, která jí kněz odepřel.

Ač pouhý objev pramene dosud skrytého nemůže theologická vrchnost nikdy uznat za zázrak, celý svět o zázraku mluví. I hlavy tak vzdělané a střízlivé jako Estradova, Clarensova a Dozousova považují náhodu, jež vedla k objevu zřídla, při nejmenším za nejvýš podivnou. A široké vrstvy lidové, ony zástupy, které ještě ve čtvrtek Bernadettu zatracovaly jako tvora s odpuzující duševní chorobou, projevují znovu nadšení, stupňované nadto pocitem vlastní viny. Všichni kolísavci, nedůvěřivci a nepřátelé se najednou překonávají v projevech víry. Peyretová na příklad přichází ráno co ráno v šest hodin před Cachot a pokleká na ulici, uctívajíc tak obydlí visionářky. Tím si získává blahovůli paní Milletové, která se – ježto věřila hned od počátku – považuje takříkajíc za matku zázraku. Piguno, proniklá nejzjevnější pokorou, prosí Luisu Soubirousovou, aby Bernadettědovolila dotknout se jejího růžence a požehnat jej. Bernadetta její prosbu zlostně zamítne. Jana Abadiová, která první po vyvolené dívce hodila kamenem, pokouší se jedné chvíli Bernadettě políbit ruku, což se jí nepodaří. A lid, hlavně ten selský, venkovský pyrenejský lid, prožívá dny a chvíle jakoby z dávných zapomenutých staletí; dny, jaké by si v dnešní moderní době ani nejromantičtější fantasta nevysnil. Jako by se okolo Lurd vznášela sopečná půda nadpřirozena, slavící v těchto dnech ohnivý výbuch na místě dávno zestruskovatělém. Zdejší lidé neliší se ničím od jiných lidí na světě. Ti nejchudší jsou snad o poznání chudší než chudí jinde ve Francii. Bydlí v chatách na spadnutí. Spí se zvířaty ve stájích. Jen zřídka kdy octne se jim v dlani dvacetník. Myšlenky mužů točí se jen kolem těchto dvacetníků; myšlenky žen se obírají každodenním millocem, vytouženým kouskem másla nebo sádla, červenými nebo modrými hadříky na nový kapulet. Jenom v nouzi a odříkání jsou lidé zatraceni k tomu, aby přeceňovali hodnotu věcí samozřejmých. Pomocí nepochopitelných sil podaří se však Soubirousově dceři způsobit zázrak ještě větší, než je objevení pramene. Aniž o to usiluje, aniž si toho je vědoma, sdílí Bernadetta všem chudým část oné slitovné útěchy, která se stále ještě snáší na ni samu, kdykoliv je jí dopřáno s Paní se setkat. V nevysvětlitelném přenášení sdílí masám část lásky, jíž se jí dostává z nebe. A dav úhrnem i jednotlivci cítí jakési umenšení nouze, jež se vymyká jejich chápavosti. Skrze Bernadettu cítí pojednou,že za všemi těmi slovy, formulemi a obřady, jichž užívají kněží, neskrývá se tak jako dosud jen jakási mlhavá a nejasná možnost, nýbrž skutečnost takřka hmatatelná. Takovým sblížením dvou světů se mnohé věci mění. Bída není už žulovým balvanem v tlumoku, který nutno vléci od nesmyslné chvíle zrození až k nesmyslné smrti; žula je pojednou průdušná a podivně lehká. I takový tupý rozum pastevce Leyrisse pociťuje z čista jasna cosi z onoho vznášivého vědomí sváteční dvojznačnosti života, které obepíná všechny duše. Už dávno nevyhání pasák své svině do Massabielle. Ale svým hlíznatým hlasem huláká od rána do večera písně svých hor. Celému životu, nenávisti, nepřátelství, zištnosti, závisti, strachu, nedůvěře, žárlivosti – tomu všemu netřeba pojednou přikládat příliš mnoho váhy. Neboť ráno co ráno se zjevuje Paní, aby dosvědčila, že jsou ještě jiné vztahy než jen poměry pozemské; není třeba se starat o sousto chleba jako hladový pes; práce se stává hrou; jinak se teď dojí kozy; jinak se pere prádlo. A všechna srdce žijí očekáváním: zítra! Co se přihodí v jeskyni zítra?

Lurdy jsou ohništěm zemětřesení, jež vyzařuje na celou Francii. Francie prošla trojí revolucí, domnívajících se, že zajišťují svobodu proti zneužívání kříže, který před sebou nesly vyšší stavy, chtějící upevnit svá privilegia. Tato Francie se vzpírá proti domnělému zvratu do překonaných duchovních poměrů. Žije se tak, jak to Clarens naznačil svým žákům – v samém počátku dob. Země dosud není dobyta. Průmysl s novými stroji stvoří blahobyt a štěstí všech. Není důležitějšího úkolu nad úkol dobývat zemi pro štěstí lidstva. Kdo by chtěl rušit tento úkol nadsmyslnými sny, je úhlavním nepřítelem nutného vývoje a tudíž celé lidské společnosti. Tak smýšlí pan Duran, přihlížející k pařížskému tisku; stejně smýšlí i veliký pařížský tisk, k němuž vzhlíží pan Duran. Nepustí se ani tak daleko, aby přijal názor básníka Lafita, že i měsíc je zázrak. Zázrak není než zaostalost, která nechce uznat, že příroda je organisována celkem jednoduše. Nebe je prázdný, ztrnulý prostor, naplněný několika triliony nejrozmanitějších hvězdných soustav. Obloha je sama příroda, a tam, kde mezi ohnivými koulemi zívá nekonečná prázdnota, tam není místa pro tak zvanou nadpřirozenost. Na nedůležitém souputníku jedné z nejméně důležitých hvězdných soustav vegetuje druh opic, zvaný lidé. Představa, že mužská zvířata a dokonce i některé ženské zvíře tohoto žalostného rodu opic mají být obrazem oněch bytostí, jež vládnou všehomíru (vládnou, to je také antropomorfní odvozenina), odpovídá smýšlení oněch smutných divochů, kteří se dosud neprobojovali k největšímu činu svého kmene, k tomu, aby se zřekli vytoužených kouzelných bytostí. Teprve až překonáme podvodnou úmyslnou hloupost, jež je jádrem každého ilusionismu, teprve až se člověk odřekne pravěkého citového klamu, že jeho země spolu s ním znamená střed čehosi a jeho duch že je něčím víc než účelnou a z potřeby vyplývající funkcí materie, teprve až se poddá a nebude spatřovat v životě nic vyššího než fysikálně-chemicko-biologický mechanismus, jímž život v podstatě jest, teprve pak začne být člověkem, místo polozvířetem, věřícím v démony. Tato proměna v člověka přivodí okamžitě snášenlivost, vládu rozumu a zničí všechny temné vražedné pudy. Proto jest lurdská aféra neštěstím, které by se nemělo podceňovat, neboť vrhá člověkově osvícené jízdě za pozemským vykoupením od chudoby, předsudků a nevědomosti v cestu nejstarší suť.

Takhle upřímně psát se arci neodvažuje ani „Le Siécle“, tím méně pak „La Petite République“, neboť ať takči onak – stále ještě je nutno počítat s církevní mocí a s možností trapné obžaloby pro rouhání. Zato malý„Lavedan“ přinesl v posledním čísle veselý článek o „Zřídle“, inspirovaný prý purkmistrem Lacadém. V něm se poukazuje na to, že půda Lurd i okolí je plná minerálních a léčivých pramenů, které věru nepotřebují žádných zázračných Paní, aby byly vykutány a zužitkovány.

Vedle Francie těchto útočných úvodníků jest však ještě jiná Francie; ani ne tak Francie věřících zástupů a klerikální aristokracie, jako země snadno okouzlených a uchvácených duší, země žen především. Francouzskéženy poslouchají se zatajeným dechem denní zprávy z Lurd. Příhoda o pasačce a Paní, příhoda vpravdě francouzská, naplňuje jejich mysl nejradostnějšími pocity. V jejich řadách nachází Bernadetta obhájce, kteří také píší do novin. Rozpoutá se boj. Lurdská „zjevení“ se stala národní aférou velkého měřítka.

Národní aférou! To je ono! Císařská vláda by se nadála spíše útoku kterékoliv jiné frakce, jen ne útoku nebes. Kdyby si socialisté, jakobíni, svobodní zednáři, royalisté, orleanisté vzali za záminku kterýkoliv politický proces nebo případ korupce, aby ze zálohy napadli režim, mohla by se vláda obvyklými prostředky snadno postavit. Ale v užší ministerské radě, kde byla lurdská zjevení již po dvakráte na přetřesu, pronesli pánové týž vtip, který si již před čtrnácti dny dovolil udělat purkmistr Lacadé: „Nemůžete přece od nás žádat, abychom dali zavřít Nejsvětější Pannu.“

Mezitím si císařova kabinetní kancelář vyžádala naléhavý raport od ministerstva kultu. Monsieur Roulland jej velmi podrobně vypracoval a zakončil prosbou zřejmě zákeřnou, prosbou o nejmilostivější rozhodnutí. Tato prosba se k němu zase vrátí ve všeobecném nařízení, aby se massabiellským zjevením a rozmíškám z nich vyvěrajícím učinila co možná brzy přítrž. Ale jak se to má stát, o tom císařská kabinetní kancelář, zrovna jako jiná místa, nic nepraví. Ba dokonce závažnost tohoto svého nařízení ještě tlumí tím, že výslovně doporučuje, aby si příslušní činitelé nepočínali tvrdě a brali co možná největší zřetel na náboženské cítění pyrenejského lidu. Ministr Roulland se výsměšně zasměje, když nařízení dostane, neboť v tomto nádherném přípise poznává neklamně šroubovaný styl svého pána, Napoleona Menšího. Teď ať si tisk zuří jak chce, on je více méně kryt! Tak spojuje všechny státní úřady, císařem počínajíc a komisařem Jacometem končíc, jediné pouto: rozpaky.

Roulland neprodleně obšťastní prefekta Vysokých Pyrenejí, barona Massyho, tímto dvojznačným rozhodnutím císařovy vůle. O Massym se nedá nic jiného říci, než že je „korektní muž“. Chodí oblečen vždy v korektní černé šaty, nosí lakýrky a hlazené rukavice – dokonce i do úřadu. Jeho vysoký, vystřižený stojatý límec přesahuje i samu korektnost. Baron pochází z jedné z nejkorektnějších rodin Francie, je korektním majetníkem všech řádů a vyznamenání, včetně vatikánského řádu sv. Řehoře, a jinak vyhlíží jako ztělesněná formulka cestovních pasů: „Zvláštní znamení: žádné.“ Departement, v jehož čele baron Massy stojí, se pokládá v tajné vědě francouzské správy – neznámo proč – za odrazný můstek pro prefekturu departementu Seiny, v němž leží město Paříž. Vede tudíž z Tarbes přímá cesta k jednomu z nejvyšších úřadů země. Baron ví velmi dobře, co je v sázce. Nepodaří-li se mu tuto lurdskou národní aféru uvést k spokojenosti představených a k spokojenosti všech stran do pořádku, může se s Paříží a s celou kariérou rozžehnat.

Sotva Massy přelétne očima ministrovu dlouhou depeši, vrhne se do své ekvipáže. Cesta od paláce prefektury k paláci biskupskému jest velmi krátká, prefekt však se ze zásady neukazuje poddaným jako pěší chodec. Jeho vztahy k tarbeskému církevnímu knížeti nejsou zrovna napjaté, nicméně hodně chladné. Jeho Milost Monseigneur Bertrand Sévère Laurence, který přesně ví, kolik uhodilo, není tudíž zrovna zarmoucen, že musí nechat Jeho Excelenci čtvrthodinku čekat. Je právě – jak je hlášeno Jeho Excelenci – ve své soukromé kapli. Monseigneur je spíše vším jiným než korektním mužem pocházejícím z korektní rodiny.

Naopak! Je to přišlý plebejec, proletář, jehož otec byl silničním dělníkem v kantonu béarnském. Mezi jeho nepřáteli se dokonce šušká, že Jeho Milost do svého patnáctého roku neuměla ani číst ani psát. Teprve potom proběhl tento vysoce nadaný analfabet s nespoutaným rozmachem lidí z nízkého stavu irský seminář a universitní studia ve všech oborech s vyznamenáním. Baron Massy skřípe zuby rozhořčením nad tím, že musí čekat. Ach, ten lišák prohnaný, myslí si, ale vzápětí se ulekne, že snad příliš prudce zmáčkl svůj vysoký cylindr mezi koleny. Ale když pak před ním stane Monseigneurova vysoká selská postava, sklesne Massy do úklony a předstírá, že chce políbit prsten, v čemž mu však biskup mírným posunkem zabrání.

„Vôtre Grandeur,“ spustí baron, „přicházím vás prosit o pomoc. Věci v Lurdech se rozrůstají v jakýsi druh rebelie. Vy jediný můžete zabránit tomu, abychom nespustili jinou písničku…“
Ústní koutky biskupovy jsou pokleslé a jeho tvář tím zřídka kdy ztrácí sarkasticky pyšný výraz.
„Jen spusťte klidně jinou, Excelence,“ vzdychne s účastí: „Jest si toho věru co přát…“
„Monseigneur, bojuji za čest a posvátnost náboženství, které tato nedůstojná komedie nejtěžším způsobem ohrožuje.“
Biskup povyhrne husté bílé obočí:
„Klerus lurdského kantonu obdržel, pokud vím, skrze děkana přísný zákaz účastnit se této komedie, jak to ráčíte nazývat…“
„To nestačí, Monseigneur! Vy sám byste měl tuto komedii zakázat. Měl byste zabránit tomu, aby tak zvaná zjevení zesměšňovala víru před věřícími i nevěřícími.“
Bertrand Sévère se opře hluboko do křesla a položí ruku dělníka na rukověť hole ze slonoviny:
„A co když v těch zjeveních přec jen vězí jádro nadpřirozena?“ prořekne pomalu.
Korektního barona Massyho počne škrtit vysoký stojatý límec:
„Nadpřirozené jádro? Kdo o tom může rozhodnout?“
„Jediná instituce, Excelence,“ pousměje se letmo starý biskup. „Církev svatá.“
Prefekt se rozhodne uvolnit si vázanku příliš pevně uvázanou:
„Vôtre Grandeur, měl jsem dojem, že vy v ono nadpřirozené jádro ani dost málo nevěříte a celou tu frašku odsuzujete tak jako my.“
„Snad, milý barone,“ – Monseigneur se opět neproniknutelně usměje, „snad! Zajisté však přiznáte, že biskup smí být poslední, který by se možnému zázraku stavěl do cesty. A zázrak, zjevení nadpřirozena, jest vždy a všude možné, i v mé skromné diecési. Mým úkolem není v tomto případě nic jiného než opatrnost a zdrženlivost. Od vás, Excelence, očekáváme naopak moudrou rozhodnost jako obvykle.“
A sklání na rozloučenou dosti hluboko bílou kněžskou hlavu před světským potentátem.
Sotva se baron Massy s nepořízenou vrátí do své kanceláře, diktuje okružní depeši podprefektovi, policejnímu komisařství v Lurdech, tamějšímu státnímu návladnictví, jakož i lurdskému obecnímu úřadu. Žádá zostřený dozor nad rodinou Soubirousovou, zejména pokud jde o případné peněžité dary. Z neoprávněného prodeje náboženských posvěcených předmětů (žehnání růženců za peníze a peněžitou odměnu) dal by se snad vykonstruovat přestupek, který by stačil na zatykač. Jakmile se o takovém případu úřady doslechnou, nechť bez meškání celou rodinu zatknou. Na konci depeše připojuje baron Massy ono památné opatření, podle něhož totiž četničtí úředníci, konající bezpečnostní službu u jeskyně, mají službu konat v plné výzbroji a v rukavicích! Tyto rukavice (ze žluté prací kůže, podle adjustačních předpisů) vynoří se v baronově korektní mysli proto, že jimi chce té paní větroplašce dokázat, že s ním, se zosobněnou státní mocí, teď už opravdu přestávají žerty. Ale stav věcí je tak ošemetný, že rukavice na rukou četníků nepůsobí dojmem hrozby, nýbrž spíše jako poklona Paní.

Je březen. Ještě čtyřikrát a bude po všem, myslí si Bernadetta; – přijde poslední čtvrtek a pak už Ji nespatřím. Opravdu Ji nespatřím? Paní neřekla, že, po těch čtrnácti dnech už nepřijde. To tvrdí pevně a nezvratně pouze teta Bernarda. Teta Bernarda je silná povaha a jako všechny silné povahy vidí černě. Na rozdíl od rodičů Soubirousových má očividnou zálibu pro věci nepříjemné. Bernadettou zmítá rdousivý strach i nesmírná naděje. Nemohlo by se stát, že by jí zůstala Paní po celý život věrna? Nemohla by den po dni zároveň s ní stárnout a zestárnout? Lidé by tomu brzy přivykli a už by do Massabielle nechodili. Ona, Bernadetta, by celý den pracovala tak jako jiní lidé. Pan Filip už je stár. Co kdyby se dostala k paní Milletové do služby? Ach, jí by byla každá práce vhod, jen kdyby k ní Paní vždycky ráno přišla! Prala by třebas i špinavé prádlo, ačkoliv je to práce, která se jí nejvíc protiví. Bernadetta se zarývá do líbezné představy, že by společenství její lásky mohlo potrvat až do smrti. Ta druhá představa, že bude ve čtvrtek všemu konec, připadá jí tak nepřirozená, že si ji ani nepřipouští. Mohla by žít dále bez každodenního omilostnění láskou? Před těmito naléhavými otázkami ustupuje v dívčině mysli jako stínovitá vedlejší příhoda do pozadí dokonce i sám zázračný čin, vyvolání pramene. Bernadetta by chtěla zadržet každičkou hodinu dní, které jsou jí ještě dopřány. Ráno v jeskyni úpí po každé mlčky v svém srdci:

„Prosím vás, Paní, zůstaňte tu se mnou dnes hodně dlouho.“

Paní se vlídně a souhlasně usmívá. Dívčino přání však nevyplní nikdy tou měrou, aby svou přítomnost protáhla přes tři čtvrti hodiny a nanejvýš celou hodinu. Patrně velmi přesně ví, čeho se může od Bernadettiných tělesných sil nadít. Je-li i pro Ni samu – podle dívčina chápání – nemálo namáhavé vyvolávat extasi, jak asi musí Bernadettu namáhat, aby tuto extasi snesla!

Officium v jeskyni se rozmnožilo o několik obřadů. Den co den žádá Paní při počátku zjevení Bernadettu, aby pojedla bylinek, napila se z pramene a umyla se v něm. Jest věru podivné, že lidé, uvyknuvše si za poslední vidění víc a více napodobovat posuňky mladé visionářky a opakovat slova, jež ze sebe vyráží, se zdráhají používat nového a stále živěji tryskajícího pramene. Přestože se Bouriettova historie rozkřikla po celých Lurdech, nikdo jí nevěří. Bouriette se odjakživa nazýval slepcem a nebyl jím, naopak, vždycky hleděl do světa hodně hltavě a prohnaně. Bouriette je dvojsmyslný případ a ne zrovna vhodný jako předmět zázračného příkladu. Proto lidé nepokládají pramen za nic jiného než za pohotovou odpověď Paní na děkanovu výzvu o zázrak s růží. Paní není kostelník, aby poslouchala farářovy rozkazy. Má vlastní nápady. Není odkázána na vtip cholerického prchlivce. Zachtělo se ti v únoru růží na důkaz mé síly? Tož počkej, přítelíčku! Růže nebudou, tak lacino já to nedělám. Ale vzbudím k životu cosi, nač jsi ty ani, ani kdo jiný nepomyslil! Poznáváte konečně, že mám nad vámi převahu? Pramen se považuje za pádné vítězství živoucí Paní nad zdrženlivým a nepřátelským duchovenstvem. Praktický účel mu kromě Bourietta nikdo nepřipisuje. Bouriette však již po několik dní mlčí a tajně koupe oko v massabiellské vodě, neboť podlehl žárlivému podezření, že by léčivá moc pramene mohla uslábnout, kdyby se o ni musil dělit s jinými nemocnými.

Tisíce lidí jest ráno co ráno svědky, jak se Bernadetta na začátku extase na Panin rozkaz v prameni myje a jak pije z dlaně. Nepřikládají tomu však jiný význam než rituelní nebo mystický. Bernadetta slaví v těchto obřadech zvláštní společenství s Paní. Nikoho nenapadne, že by Paní mohla s vyvoláním pramene spojovat nanejvýš věcný záměr. Nikdo nechápe, že jen proto den co den opakuje rozkaz, aby skrze příklad dívčin přivedla lidi na pravou cestu. Jen Bernadetta, vidoucí a milující, dohádla se své milované natolik, aby si byla vědoma, že Paní nemůže vždycky přímým způsobem zjevovat svou vůli. Tak jako nemůže nebo nechce vyřknout ničí jméno, nemůže nezastřeně říci: Udělej to a to, aby se to a ono stalo! Jakýsi královsky dvorský stud ji nutí k záhadným okolkům. Ale Bernadetta nemyslí na svět, myslí jen a jen na svou Paní. Proto také o podstatě a účelu pramene nehloubá, nýbrž jen poslouchá, co jí Paní nařizuje, poslouchá nejryzejší poslušností, která se na nic neptá.

Přesto není ani Bernadetta prosta jisté lehké vychytralosti. Občas používá nevinných lstí lásky, aby svou Paní vyzkoušela. Modlení růžence je nepochybně nejvíce okouzlující část jejího společenství s Paní. Je to pokojné zahloubání do sebe, když Bernadetta odšeptává Zdrávasy a propouští mezi prsty černé kuličky své ubohoučké šňůry, když Paní se rty mlčícími, ale s očima jasně bdělýma sleduje dívčiny pohyby a propustí pak sama mezi prsty další perlu dlouhého třpytivého růžence – to vše je víc než společná modlitba, to je omamující forma dotyku, odpovídajícího tomuto druhu lásky: Jako by každý z obou partnerů držel v ruce konec jedné a téže neviditelné hůlky jako by skrze tohoto vodiče proudilo od jednoho k druhému tělesné teplo a nejduchovnější touha. Vše, čeho se Bernadetta pod návodem Paní chopí, nabývá nového, svěžího, ponejprv prožívaného významu, tak jako by toho předtím nebylo, dokonce i stará ohmataná modlitební šňůra.

Včera večer se přihodila takováto věc: Do Cachotu přišla Peyretová s jednou ze svých mladých pomocnic
-šiček. Dívka se jmenovala Pavla Sansová a byla pouze o dvě léta starší než Bernadetta. Hrbačka, která teď už po Bernadettě nemžourá s podezíravým přezíráním, nýbrž zaraženě a podlézavě, vychvalovala Pavlu jako svou nejlepší pracovnici a milou přítelkyni. Ať prý Bernadetta splní dívčino přání! Pavla se hluboce zarděla a potom Bernadettu prosila, aby si s ní vyměnila růženec. Bylo by prý pro ni nesmírným vyznamenáním, kdyby se směla modlit na růženci, na kterém spočinulo Panino oko. Její růženec jest nejmilejší věc, kterou má, zdědila jej po matce; je z obrovských pravých, krvavých korálů. Přestože by to byla skvělá výměna, Bernadetta ji v prvním návalu ne bez příkrosti zamítne. Ale potom se zamyslí a posléze prohlásí, že příštího rána dívčina růžence použije; Pavla ať zůstane blízko ní.

Když se odbude první pozdravení, pití a mytí a Bernadetta poklekne tak jako vždy na veliký plochý kámen proti výklenku, vytáhne váhavě z váčku Pavlinu nádhernou korálovou šňůru. Srdce jí divoce buší rozčilením. Teď se doví, jakou cenu pro Paní má. Vždyť ten černý, ubohoučký růženeček jest takřka jediným hmotným poutem jejich lásky. Proto si jej Bernadetta dává vždycky pod podušku, když jde spát. Bernadetta se leká vlastní smělosti, s kterou klade Paní tuto léčku: Když Paní nic nezpozoruje, jsem jí lhostejná. Jestliže si toho všimne, má mě ráda.

Ale potom se přece jen s dojímavou nesmělostí bytosti, pochybující o tom, že jest milována, neodváží tuto léčku položit tak zcela radikálně. Chce štěstí trochu napomoci. Proto mává nápadným korálovým růžencem, aby Paní padl do očí. Paní také ihned zaváhá, ruka s růžencem jí klesne, jemný stín, který Bernadetta tak přesně zná, jí zastře tvář. Rty se pohnou: „To není váš růženec…“

Bernadettino škubající srdce vyráží tuto odpověď:
„Ne, Paní, to není můj růženec. Slečna Sansová mě prosila, abych si svůj ošklivý růženec vyměnila za její krásný. Myslila jsem, že vám ten krásný bude milejší…“
Paní uraženě o krůček ucouvne. Naznačuje posunkem:
„Kde máte ten svůj?“
Bernadetta se v pravém slova smyslu vrhne na Pavlu Sansovou, která klečí za ní, a vytrhne jí růženec z ruky. Vítězoslavně jej zvedne nad hlavu. Dav tento posunek nesprávně chápe a s nadšením jej napodobuje. Řadami lidí proběhne bouře: Paní žehná naše růžence. Co však je pro mnohé lidi zas jen posvátným obřadem, jest pro Bernadettu skutečností. Tělo i duše se chvějí: Ona mě miluje!

Kapitola dvacátá třetí
LOUISDOR A POLÍČEK

Vital Dutour, císařský státní návladní, si tře nažloutlou pleš. Jacometův návrh se mu z duše protiví, je to typický duševní výplod policejního mozku. Divná věc, ten Jacomet je jinak chlapík sice prázdný, ale dobromyslný a počestný. Až dosud zastával svůj úřad vždy k plné spokojenosti představených. Uměl se učinit stejně oblíbeným jako obávaným. Jeho rodinný život je příkladný. Dceru, slečnu Jacometovou, pokládají za anděla chudých. Celé dny plete vlněná trička a nákrčníky, které pak na ulici rozdává. Jan a Justin Soubirousovi dostali jako „nejchudší děti“ nejeden exemplář tohoto zboží vyvrženého dobročinným srdcem. Abbé Pomian tvrdí sice o slečně, že používá na svá trička pravé policejní vlny, která víc škrabe, než hřeje, ale Pomianovy vtipné poznámky každý zná. Pro dobře uplatněnou pointu zradí s lehkým srdcem kněžskou umírněnost. Maria Dominik Peyramale, který je také všechno spíš než nějaká bečící ovce, svého kaplana pro podobné aforismy nejednou napomíná. „Můj milý,“ říkává mu, „ty časy, kdy si příslušníci našeho duchovního stavu směli troufat cizopasit po salonech jako Vauvenarguové, jsou dávno ty tam.“ – Dutour tedy pokládá Jacometa za slušného, ač omezeného, ale poslední komisařův nápad není ani dost málo slušný. Potvrzuje státnímu návladnímu starou zkušenost, že totiž kriminalistův způsob myšlení jest v jakémsi podzemním spojení se způsobem myšlení kriminálníka. Policisté a zločinci jsou v jistém smyslu příslušníci jednoho a téhož stavu. Agent provokatér, zjednaný pobuřovač, ztělesňuje tak říkajíc střed, v němž se oba póly téhož povolání vyrovnávají. A o nic jiného v Jacometově nápadu neběží než o zjednaného pobuřovače.

Prefekt tarbeský projevil v poslední depeši výslovné přání, aby se na nějakém případě prokázalo, že Soubirousovi zneužívají lehkomyslnosti svých krajanů tím, že vytloukají ze zjevení a jeho následků peněžité zisky. Byl by to sice zatraceně řídký případ metafysické korupce, ale v nejhorším by postačil. Lidé neodsuzují nic neúprosněji než to, čeho jsou každé chvíle sami ochotni se dopustit: zištné využívání ochotné naivity! Cožpak nespočívá obchodní reklama celého světa na tomto principu? Kdyby bylo možno usvědčit manžele Soubirousovy z toho, že si z dceřiných zjevení udělali výnosný obchod, byly by Lurdy a celá Francie rázem vyléčeny. Aby na to přišel, k tomu arciť Dutour nepotřeboval barona Massyho. Přesto však se císařský státní návladní není s to odhodlat, aby dal k hrubému návrhu Jacometovu jen tak beze všeho souhlas. Pravda, na příští čtvrtek se ohlašují veliké věci, konečné vítězství Bernadetty a její Paní nad státní mocí. Proto je nutno, aby úder proti nim byl veden buď jak buď ještě před čtvrtkem, do něhož chybí už jen čtyřiadvacet hodin.

Vital Dutour dřív ještě, než ponechá komisaři volnou ruku, chce udělat poslední pokus. Bernadetta prý požehnala růžence lidí, kteří s ní byli u jeskyně. Ihned však svým hladkým způsobem našla pro to výmluvu; Paní prý po ní chtěla, aby se modlila na svém starém růženci, proto jej pouze vyzdvihla, aby jej Paní viděla. Nu, to je jedno! v žehnání modlitebních pomůcek lze při troše dobré vůle se strany duchovenstva spatřovat přestupek proti kultu. Nadto ještě v jeskyni na útraty paní Milletové postavili jakýsi oltář s krucifixem, s několika svatými obrázky a se svícemi. Konkordát však, jak známo, zakazuje zřizování jakýchkoliv uctívacích míst bez povolení ministerstva kultu.

I učiní císařský státní návladní totéž, co učinil prefekt: Vyhledá církevního představeného. Děkan si potrpí na Dutoura asi tak jako biskup na barona. Státní prokurátor zeširoka vysvětluje faráři, že věci nabyly takových rozměrů, že obranný akt se strany Církve je nejen žádoucí, ale i nevyhnutelně nutný. Svěcení růženců, postavení oltářů lidmi neposvěcenými a neoprávněnými znamená přestupek nejen proti církevnímu, ale i proti světskému pořádku. Peyramale dal uvést Dutoura, sotva vyléčeného z těžké chřipky, do ledově chladného přijímacího pokoje. Císařskému státnímu návladnímu ihned ustydnou nohy. Má strach před recidivou. Ale pařez farář mu nenabídne ani skleničku koňaku. Nálada Vitala Dutoura se očividně zachmuřuje. Ví docela dobře, že Peyramale by tu malou Soubirousovou poslal nejraději k čertu, tak jako on sám nebo Lacadé. Ale ví také, že ješitný děkan pokládá jeho návštěvu za sebepokoření a že mu přesto nevyjde vstříc ani na krok. Dutour však se mýlí jen ve farářových pohnutkách. Peyramale má mladistvý sklon stavět se v boji mezi lupiči a stíhači na stranu lupičů. Má toho mumraje s Paní až po krk. Pokládá Bernadettu doposud za podvodnici. Ale přesto jako by se v něm byla rozevřela trhlina, když v matutinu 26. února narazil na tato slova prorokova: Viděl jsem pramen, on vycházel z chrámu po pravé straně, a všichni, ke kterým ta voda došla, spaseni jsou.“ Ale to už opravdu přesahuje míru, když teď soud i policie žádají, aby za ně tahal kaštany z ohně. Nemilosrdně měří si svou rozrytou objevitelskou tváří císařského státního návladního, který povytahuje kolena trochu do výše, aby se nohama nedotýkal kamenné podlahy.

„Vážený pane,“ praví děkan, „pokud jde o tak zvaný přestupek proti kultu, jste na omylu. Dřevěný stoleček se svíčkami a svatými obrázky je jenom stoleček a nikoli oltář. Zbudování oltáře se váže na zcela určité předpoklady. Takový stůl se svíčičkami, kříži a květinami si smí postavit každý doma nebo venku, totiž venku jen tenkrát, když úřady proti tomu nemohou nic vhodného namítat. Prokuratura nebo starostenský úřad může ten stůl v jeskyni zabavit. Ale já vám při tom mohu být nápomocen tak málo, jako kdyby onen stůl stál, dejme tomu, v domě paní Milletové.“

Tato jasná slova mají ten následek, že návladní zaplaší všechny pochybnosti, týkající se Jacometa a jeho návrhu.

V úterý kolem jedenácté hodiny vejde do Cachotu nový host, zřejmě cizinec. Oblečen v kostkované manšestrové šaty, přes ruku skotský pléd, v ruce deštník, na hlavě šedý cylindr, vypadá jako Angličan na cestách, jakých se v letních měsících objevuje hojně na léčení v Cauterets a Gavarnii. Příchod kostkované osobnosti se ovšem v Lurdech neutajil. Poštovský kočí Doutreloux, který ho včera přivezl z Tarbes, se nemálo divil tomu, že pán tak bohatý, který má na ruce tři briliantové prsteny, používá kodrcavé „příležitosti“ malých lidí, místo aby si, když už necválá krajem ve vlastním čtyřspřeží, najal alespoň landauer. Doutreloux nenáleží mezi kočí mlčenlivce a dovolil si své podivení vyjádřit přiléhavými slovy, načež se mu od cizince dostalo v odpověď, že Lurdy jsou teď poutním místem a že je tudíž jedině správné přicházet sem v pokoře a nikoliv s bujnými bělouši a lakovaným řemením. Při slovech „poutní místo“ Doutreloux slabě zahvízdl a pomyslil si, že by bylo dobře, kdyby otec Soubirous Bernadettě naplácal, aby mu nepůsobila tolik posvátných starostí.

Cizinec s velkým počtem démantových prstenů zastihne v „Žaláři“ jenom Luisu a Františka, který se zase jednou hlásil u Cazenava nemocen. Marie je ve škole, Bernadettu poslala matka pro bratříčky, jejichž pud po svobodě překročil poslední dobou všechny meze. Není to po prvé, co navštěvuje zvědavý cestující rodinu Soubirousovu. Ostatně se tomu nelze divit, když je jméno Soubirous denně „vláčeno“ – jak se s oblibou vyjadřuje bývalý mlynář – všemi francouzskými novinami. Cizinci si okukují visionářčin dům očima někdy soucitnýma, jindy zas užaslýma, a procházejí se v něm ne jako v příbytku, kde jsou lidé nuceni žít, nýbrž jako v museu, uchovávajícím pro budoucnost inventář nedostatku a bídy, nad níž se člověku ježí vlasy. A jako nedovedou lidé často před dětmi držet jazyk za zuby, dělají i tito zvědavci nevhodné poznámky o nuzném bydlišti, a ty nutí pyšného Soubirouse k hněvnému předstírání, že Cachot je pouze provisorní přístřeší a že se co nejdříve přestěhují do některého mlýna na potoku Lapaca. Tu a tam vtisknou návštěvníci otci nebo matce Soubirousové do ruky peníz. Soubirousovi přijímají peníze bez upejpání – což snad kradou čas, aby jen tak pro nic za nic stavěli všelijakým zahalečům na odiv svou chudobu? Muž v kostkovaném úboru zřejmě však je tvrdošíjnější, ale zároveň i přístupnější než všichni dosavadní hosté toho druhu. Nekritisuje Cachot s výše vlastního bohatství, nýbrž chválí jeho čistotu a pořádek, čímž si naráz získává důvěru paní Soubirousové. Živýma očkama nakukuje uznale do hrnců. Matce Soubirousové a Františkovi není nápadné ani to, že tento vznešený milionář mluví pyrenejským nářečím, a to způsobem lidově nejhrubším. Naopak, tato okolnost rozmnožuje ještě sympatie, které k němu manželé pociťují. Za rozmluvy vytáhne distinguovaný cizinec z kapsy cestovní láhev, omotanou slámou, v níž se třpytí starý, jantarově zlatý koňak. Soubirous, který dostane pohárek, dovede nápoj ocenit. Konečně se vytasí cizinec s tím, co má na srdci:

„Poslyšte, dobří lidé! Přijel jsem z Biarritzu, mám tam dům v blízkosti císařské vily. A mám dcerušku starou tak, jako je vaše. Na podzim bylo mé Ginettě patnáct let. Je to roztomilé dítě, ale pořád trochu smutné. Je slabá na prsa. Má jedno vřelé přání: dostat růženec malé visionářky, o které slyšela už tolik vypravovat. Dám vám, co budete chtít…“

„Bernadetta svůj růženec nedá,“ odbude ho matka Soubirousová příkře.
„Tak ať alespoň růženec mé dcery požehná, přivezl jsem jej s sebou…“
František odstrčí svůdný nápoj hodně daleko od sebe: „Pane, jste vznešený člověk a znáte svět lépe než já,“

praví. „Tolik vím však i já, že má žena i já jsme zcela obyčejní lidé, a proto i naše děti mohou být jen lidmi obyčejnými. Bernadetta vidí svou Paní. Budiž! Lidé tlachají to a ono, kdo ta Paní je, ale nikdo neví, kým skutečně je. Jinak je však Bernadetta docela obyčejné děvče. Není kněz, nenosí štolu, nemůže proto nic světit…“

„Tomu, pane, nevěřte,“ vmísí se do rozmluvy matka Soubirousová. „Bernadetta není obyčejné dítě. Už když jsem ji nosívala pod srdcem, mívala jsem prapodivné sny. Má sestra Bernarda Casterotová ji dobře zná a Laguésová z Bartrés mi vždycky říkávala: Luiso, ta tvá maličká má sice na učení hlavu těžkou, ale v té hlavě se děje leccos, o čem lidé nemají ani zdání…“

Červená plebejská pěst milionářova přičarovala na stůl několik zlaťáků.
„Stačilo by to, aby vaše dcera ten růženec požehnala?“
Luisa i František vytřeští na peníze oči. Málokdy má Soubirous možnost vidět louisdory, napoleondory,

dukáty a jiné zlato. Pár dvacetníků na dlaň – už to pro něho znamená pojem blahobytu. Ten zlatý poklad na stole, nad kterým ho jímá závrať, by naráz změnil osud rodiny. Mohli by si konečně najmout byt, důstojný lidí. Jistě by se tím i nájem mlýna zaplatil. Luisiny myšlenky jsou také silně rozbouřeny.

Z prsou se jí vyderou slova jako těžký vzdech:
„Ne, Bernadetta ten růženec nepožehná…“
„Dcerušce by stačilo, kdybyste se třebas vy sama dotkla růžencem některé věci, kterou vaše dítě nosívá na těle. Už za to bych vám dal dva louisdory.“

Luisa pohlédne na Františka; František pohlédne na Luisu. Pojednou Luisa vyskočí, vytrhne podivnému prosebníkovi růženec z ruky a strčí jej pod Bernadettinu podušku.
„Zde pod hlavou mívá vždycky svůj vlastní růženec, když spí,“ zašeptá.
Takto posvěcený růženec strčí cizinec s uspokojením do kapsy.
„Děkuji vám, paní Soubirousová, má dceruška bude v pátém nebi. Dva louisdory – to je podle dnešního kursu dvaapadesát stříbrných franků a čtyřicet centimů“. Pane Soubirousi, buďte tak laskav a potvrďte mi tuhle na papír, že jste je ode mne přijal. Pořádek je pořádek, však to víte!“
„Tatínku, maminko, neberte peníze, prosím vás, neberte peníze!“ vzkřikne Bernadetta, která právě vešla do dveří a zaslechla poslední větu. „Paní by se hněvala…“
Hned poté – jako by se chtěla za své troufalé vměšování omluvit – vysekne cizinci poklonu a hlásí matce:„Kluci přijdou hned, maminko…“
A nyní se zas projeví jednou celý František Soubirous. Vztyčí se v celé své statné výšce a shrne zlato, jez leželo už jako po uzavřeném obchodě uprostřed stolu, opovržlivým pohybem před cizince v kostkovaných šatech. Poté se obrátí k Bernadettě:
„Já s tím nemám nic společného,“ řekne velkolepě.
„To jen matčino srdce na vteřinu usláblo; není divu, když musí s těmi několika groši, které jí jako poštovní úředník vydělám, živit tolik krků. A vám, pane, děkuji za laskavost, třebaže ji nemohu přijmout…“
„Platí, co jsme ujednali,“ horlí cizinec a vypadne najednou z tónu milionáře. „Přijal jsem zboží, vy zas peníze…“
„My zde žádné zboží nenabízíme,“ prohlašuje Soubirous se španělskou důstojností.
„Jsou-li vám ty dva zlaťáky málo, dám vám pět,“ křičí milionář, kterého nový obrat věci vyvedl, jak se zdá, nadobro z konceptu. „Jsem to své dceři dlužen a vy té své také!“
Při pohledu na cizincovu býčí šíji cítí Bernadetta, jak jí v hrdle cosi nutí vyzvracet hnus. Návštěvníkův týl je rudý jako krev a pokrytý jizvami a vřídky. Najednou se cizinec vzpamatuje a změní tón.
„Ostatně – dostal jsem, co potřebuji,“ mumlá, mžouraje očima. „Neměl jsem být tak upřímný…“
Tato slova rodiče i Bernadetta přeslechnou v zmatku, který se z čista jasna strhne: přihrnou se hoši, Marie přijde ze školy a ve dveřích se počnou objevovat tváře sousedů, které přilákala návštěva „anglického milionáře“. Cizinec, nevida lepší možnosti, se rychle rozhodne. Přáním jeho přikazovatelů je, aby plná částka nebo aspoň její díl zůstal v „Žaláři.“ Poděkuje tedy srdečně manželům Soubirousovým, podá jim ruku, štípne malou visionářku otcovsky do tváře, vezme cylindr, pléd a deštník a nechávaje prozíravě na stole cestovní láhev odchází. U dveří stojí malá dřevěná stolička, na kterou odkládá matka Soubirousová rozličné krámy. Se stavovskou rutinou eskamotéra, pod jehož rukama věci bleskurychle mizejí a znovu se vynořují, položí cizinec na samý kraj stoličky jeden ze svůdných louisdorů.
Mimo sedmiletého Jana si nikdo tohoto kouzelného kousku nepovšiml. Jan Maria zosobňuje v rodině praktický životní smysl, což už dokázal tím, že nedávno ukradl v kostele posvěcený chuchvalec vosku, aby maminka měla co rozvařit. Jan není o nic zlodějštější, než jsou všichni lidé, jakmile se jim k tomu naskytne beztrestná příležitost. Jestliže nyní strčí do kapsy louisdor, tuto třpytivou stračí kořist, jejíž hodnotu nezná, nedělá to proto, že by si jej chtěl ponechat. Vyciťuje však velmi dobře, že se od té doby, co se Bernadettě začala zjevovat Paní, zmocnila jeho rodiny zvláštní zatvrzelost, namířená velmi často proti jejich vlastnímu věcnému dobru. Hošík strčí louisdor do kapsy proto, aby jej zachránil před nebezpečným idealismem rodiny. Zítra jej pak vítězoslavně, až s ní bude o samotě, dá matce, a Bernadetta nic neuvidí. O několik minut později se vrátí cizinec s mnoha omluvami do Cachotu pro zapomenutou cestovní láhev. Vnutí Soubirousovi na rozloučenou ještě sklenku. Rychlý pohled na stoličku ho přesvědčí, že jeho návštěva nebyla marná.
Kolem druhé hodiny odpoledne zatknou Bernadettu cestou do školy. Jistý Leo Latarpe, silniční dělník, kterého udělali výpomocným policistou, ji chopí něžně za ruku:
„Ma petite, půjdeš se mnou teď do vězení…“ Bernadetta po něm blýskne bujně očima. Ví, že ji Paní miluje. Co jí svět může udělat?
„Přidržte si mě pevně, pane, nebo vám uteču…“ směje se.
V týž čas zatkne Callet rodiče Soubirousovy odvádí je špalírem šeptajících lidí k budově zemského soudu. Vital Dutour chce určením tohoto místa ukázat, že jde do tuhého. Kdo se jednou octne ve spárech vyšetřujícího soudce, neunikne z nich tak snadno jako z policejního komisařství. Řízením Božím má však císařský státní návladní jako protagonista této žalostné komedie k disposici vyloženého hlupce: pana Rivese, vyšetřujícího soudce, do jehož domácnosti dochází matka Soubirousová prát.
Stát sáhl – aby se s Paní vypořádal – k svrchovaně neslušnému prostředku. V samé podstatě státu však tkví, že nemůže být v tísni příliš vybíravý v prostředcích. Ve století průmyslu znamená zázrak pro stát stav zvýšeného nebezpečí, neboť zviklává společenský řád, který všechny metafysické potřeby vysunul tak říkajíc na travou zarostlé vedlejší nádraží náboženstev, aby nadále neobtěžovaly veliký ruch života. Tam mají za úkol vznešeně zakrnět jako dekorace k třem pathetickým událostem života, t. j. Ke křtu, svatbě a k smrti. Zjevení massabiellská znamenají tudíž neodpustitelné vzplanutí nadsmyslných residuí, jimž se každý moderní stát musí bránit. Ani Dutour ani Jacomet nejsou lidé obzvlášť špatní; jsou to věrní a svědomití státní úředníci. Počínají si tak, jak si musí počínat. Prorok Izaiáš dává mluvit Bohu: „Nejsouc myšlení má myšlení vaše, ani cesty vaše cesty mé.“ Právě tak mohl by stát říci: „Moje morálka není vaší morálkou.“ To, zač by stát musil jednoho každého ze svých občanů uvrhnout do vězení nebo na šibenici, totiž za vraždu, loupež, podvod, vydírání, osočování – toho všeho se od pradávna bez výčitek svědomí dopouští sám, domnívá-li se, že tím chrání svůj pořádek. Leč i dokonce na obhajobu nejhrůznější stránky své podstaty mohla by státní resóna uvést jedno místo z bible, a to slova veleknězova: „Je vám prospěšno, aby jeden člověk zemřel za lid, a ne, aby celý národ zahynul.“
Na čtvrtek se dá očekávat příliv desetitisíců lidí.
Státní resóna, znamenitě zosobněná Vitalem Dutourem, musí zabránit vítězství Paní. A jinak to udělat nemůže, než když uvrhne visionářku do vězení. Čas kvapí. Každý prostředek, vhodný pro tento účel, jest zároveň dobrý. Jedné hrubé chyby se však dopouští státní návladní hned od počátku. Ze studu, jenž je vlastní každému úředníkovi, nevměšovat se do „resortu“ jiného úředníka, nechává tomu nešťastnému oslu Rivesovi při jednání volnou ruku. Vyšetřující soudce má ctižádost prokázat Bernadettě a jejím rodičům vinu. Nechápe, že tato„vina“ je nejslabším a nejméně důležitým bodem celé té žalostné komedie. Vždyť neběží o nic jiného, než aby Bernadettu a s ní i její Paní na delší dobu před čtvrtkem a pro čtvrtek ochromil a zneškodnil. Zákon nařizuje, že zatčený musí být do čtyřiadvaceti hodin předveden před vyšetřujícího soudce. Kdyby měl pan Rives špetku rozumu, nechal by Bernadettu i, její rodiče v base do zítřka, do jedné hodiny popolední; potom by mohl sterými knify, jež jsou každému soudci známy, protahovat vyšetřování tak dlouho, jak by bylo třeba. On však si dá Bernadettu Soubirousovou předvést neprodleně:
„Tak tys ta nestydatá poběhlice,“ zařve na ni, aby ji zastrašil.
„Ano, pane,“ odpoví Bernadetta s největší lhostejností, které je schopna.
„Teď poputuješ do vězení, miláčku, a ani Bůh tě nezachrání! S jeskyní je jednou provždy amen! Můžeš svou paní přijímat za závorou.“
Bernadetta se maličko pousměje a řekne doslova: „Que soi presto. Boutami, e qué sia soulido e piu ciabado e quem descaperei…“
A to znamená:
„Jsem ochotna. Doveďte mě do vězení, ale musí být solidní a pevně zamřížované, jinak vám pláchnu…“
Vyšetřující soudce ztuhne nad tolikerou sebejistotou, kterou pokládá za nepochopitelnou drzost. Vyskočí a zalomcuje Bernadettou:
„Kams dala ten louisdor?“
Bernadetta na něho pohlédne ze zastřených očí tak nevinně, že soudce chtěj nechtěj odvrátí pohled.
„Prosím, co je to louisdor?“ ptá se.
„Ten zlaťák, který ráno jste dostali od toho cizího pána.“
„Nevzali jsme nic, ani já ani rodiče,“ prohlašuje Bernadetta nesmírně klidně. Teď by byla pravá chvíle přerušit první výslech. Ale císařský státní návladní pohrdl komedii řídit a Bernadettě se podařilo pana Rivese přivést z rovnováhy.
„Z tebe by se, na mou duši, člověk zbláznil, prohnaná darebnice,“ vykřikne Rives, zamává zvonkem a poroučí vstoupivšímu sluhovi, aby přivedl rodiče Soubirousovy ke „konfrontaci“. Opět neodpustitelná chyba, tentokrát dokonce formálního druhu! Manželé Soubirousovi se nedrží špatně. Přirozená důstojnost deklasovaného mlynáře soudce zviklává. Ze všech odpovědí, které dostává, vysvítá ryzí nevina. A Rives se dopouští největší chyby dne: Vyzradí ubohoučkou nástrahu soudu tím, že zavolá zjednaného pobuřovače! Kostkovaný muž dělá figuru tak žalostnou, že se i prostoduchým Soubirousovým rozbřeskne, jak podlá hra se tu s nimi sehrála. Rives se stydí, že by nejraději utekl. Potají Dutoura zuřivě proklíná. Nakonec zvolá:
„Ale někdo přece musí ten louisdor mít! Kdo byl mimo vás ještě ve světnici?“
„Moji sourozenci, Marie a oba hoši,“ odpovídá Bernadetta zamyšleně a pomalu.
„Sem s nimi!“ rozkazuje soudce.
Jan se bez zdráhání přizná a hned vyloví zlaťák z kapsy.
„Ležel na stoličce, chtěl jsem ho schovat pro maminku,“ koktá plačtivě. Tu se stane, čeho by se nikdo do visionářky nenadál. Bernadetta zrudne až po kořínky vlasů. Její tvář je v této chvíli tak drsná a energická jako tvář tety Bernardy Casterotové. Podivně odměřenými kroky pokročí k malému bratříčkovi a vsolí mu tak vydatný políček, že se kluk s pláčem zapotácí. Zároveň mu zlaťák vytrhne z ruky a hodí ho zjednanému pobuřovači pod nohy jako neodvolatelný rozsudek smrti. Tento počin je tak rychlý, tak rozhodný, tak pánovitý a pečetící, že ani soudci Rivesovi nezbude nic jiného, než aby věc skoncoval:
„Ven!“ hřímá. „Táhněte k čertu!“
Před budovou zemského soudu vítá rodinu Soubirousovu hustý zástup lidí a doprovází ji s vítězoslavným voláním do „Žaláře“. Škoda, kterou si neopatrná státní resóna přivodila, se nedá změřit. Po setmění vytloukají lidé císařskému státnímu návladnímu, policejnímu komisaři a vyšetřujícímu soudci okna kamením. Ve čtyři hodiny odjíždí poštovský vůz z náměstí Marcadale do Tarbes. „Anglický milionář“ a pekař Maisongrosse jsou jedinými pasažéry. Na silnici, zrovna uprostřed cesty mezi Lurdy a Bartrés, Dutreloux zastaví. Antonín Nicolau, Bouriette a dva mohutní štěrkaři již čekají. Vytáhnou kostkovaného muže z vozu a položí ho podle všech pravidel na hromadu štěrku na břicho. Antonín odepne široký kožený pás a kromě toho zkouší ještě sochor, který si z obezřelosti přinesl s sebou. První ránu si vyhradil pro sebe. Maisongrosse, milovník lidového obveselování, povzbuzuje kamarády pochvalnými výkřiky. Doutreloux s dýmkou v ústech jim uděluje věcné rady. Angličan piští vysokým přeskakujícím hlasem:
„Upozorňuji vás, že je to zločin těžkého ublížení na těle, že je to vražda…“
„My už víme, že se vyznáš v zákonech, tlusťochu,“ směje se Antonín, zatím co jeden ze štěrkařů rozřezává nožem kostkovaný zadek cizincova kabátu. „Jen buď hezky zticha, my si to už se soudem vyřídíme.“
A řemen zasviští.
Po dokonaném díle naloží milionáře, z jehož nádherného obleku zůstaly cáry, zase do dostavníku. Milionář je nápadně tichý. Zato Antonín a jeho kamarádi jsou veselí.
Ani Dutour ani Jacomet se neodváží pohnat je k odpovědnosti.

Kapitola dvacátá čtvrtá
DÍTĚ BOUHOUHORTSOVO

Mimo Ludvíka Bourietta žije v Lurdech ještě jiný muž, kterému nedává pokoje pramen v jeskyni. To je sám Lacadé, purkmistr. Na rozdíl od státních úředníků, zapletených do věci, je Lacadé nadán fantasií ryze obchodního druhu, prozíravější a ne tak stranickou. Aniž ví proč, není z čista jasna již tak zcela nespokojen s tím, že státní moc sklízí porážku za porážkou, přestože tyto porážky znamenají vítězství Paní, to jest moci, která městu není o nic méně nebezpečná než státu. Lacadé však „tuší“, že by takové oslabení vládních úřadů mohlo ve vhodném okamžiku velmi dobře posílit jeho vlastní, osobní posici. Purkmistr myslí opravdu dopředu. Poněvadž trpí současně dravou chutí k jídlu i slabým trávením, bývá často odsouzen k nespavosti. Za dlouhých, bezesných nocí klade si pak zajímavé otázky: Proč takový Tivrier vydělává rozesíláním vody z Vichy statisíce od té doby, co se ve Vichy léčí císař? Tyto prameny, ať se vyskytnou kdekoli v kraji, jsou pravděpodobně jednoho a téhož původu. Zda z Vichy, Gavernie, z Cauterets, kdo to rozliší? Za přiměřenou odměnu dodají profesoři příslušné dobrozdání. Šedesát let se Lacadé rozhlížel bystrýma očima po světě. Zná jej. Ví, že uctívaná věda, když na to přijde, se ochotně a ráda propůjčí za milenku výdělečně zdatné podnikavosti. Proč by to, co je možné ve Vichy, nemělo být možné také v Lurdech? Profesoři dodají úslužné dobrozdání, podle kterého jsou v lurdské vodě účinně zastoupeny ty nebo ony chemikálie, působící léčivě proti překyselení žaludku, reumatismu, dně, zduření jater, ledvinovým kamínkům a srdečním obtížím. Co umí takový Tivrier, nedokázal by Lacadé? Purkmistrův smělý obchodní duch směřuje ještě výš. Shledává pojednou, že případ Bernadettin, moudře uzpůsobený, není pro jeho vlastní účely tak docela bez ceny. Nejedny staré, proslulé evropské lázně odvozují svou historii od bájného původu. Lacadé už sní o prospektu, rozmnoženém v statisících exemplářích. Některý muž dovedného pera, jako třeba Lafite, by v něm mohl vypravovat dojemnou příhodu prostého děvčátka, jakési proutkařky, která, jsouc vábena vnitřními hlasy i viděními, vyvolala ze skály proslulý léčivý pramen massabiellský. Věda tomuto jejímu objevu požehnala. A to, co započalo jako prostá pověra snivého lidu, končí v bengálském světle bdělého pokroku. Ani Vichy, ani Cauterets, ani Gavarnie si nemohou dovolit rozeslat do světa takovou zajímavou brožurku.

Jako každý dobrý obchodník ponechává si Lacadé své plány pro sebe. Stát se o nich smí dozvědět ažnaposled, neboť stát má při kapitalistickém vykořisťování léčivých pramenů do věci co mluvit. Na štěstí však je „Díra“ a přilehlá plocha pozemků po obou stranách tarbeské silnice majetkem obce. Pozemky starého Lafita, který není také špatný obchodník, končí na kraji ostrova Chalet a státní vlastnictví začíná teprve kus dál na druhém břehu Gavy. Třetí konkurent nepřichází, podle mínění Lacadého, v úvahu. Je arciť nutno postupovat pomalu, nechat s úsměvem opadnout opojení zázrakem a nedopustit se – na rozdíl od Dutoura a Jacometa – jediného chybného kroku. Pak bude snad už za rok možno založit společně s poštmistrem Cazenavem a s několika nastrčenými panáky „lázeňskou“ společnost a vydat akcie.

Lacadé vyšle oba své adjutanty, Courrégese a Capdevilla, tajně do jeskyně pro několik lahví nově objevené vody. Její chuť purkmistra zklame. Čpící kyselina uhličitá, která by z ní udělala oblíbenou stolní vodu, jak se zdá, zcela chybí. Bylo by věcí profesorů, aby tento nedostatek vyložili jako přednost. Lacadé je odhodlán považovat kyselinu uhličitou za nezdravou, ježto určitě způsobuje říhání a nadýmání. Nález městského studnaře, který si Lacadé rovněž tajně opatřil, je zato velmi potěšitelný. Pramen má vydatnost stodvaadvaceti tisíc litrů za den. To stačí, aby se na ní dalo zbohatnout asi tak, jako zbohatl na své vodě Tivrier.

Na toulouské universitě kvete veliká balneologická kapacita. Je to profesor Filhol. Ale Lacadé není tak hloupý, aby v této dosud nezralé chvíli vystřelil z děla tak hrubého kalibru. Dřív než takový Filhol vyřkne svůj neodvolatelný soud, je nutno vyzkoušet únosnost obchodní myšlenky. Tuto zkoušku nelze ovšem svěřit lékárníku Labaylovi, místnímu usedlíkovi. Labayle je také členem obecní rady, člověk velmi zámožný, a snadno by mohl připadnout na stejnou myšlenku jako purkmistr. Lacadé má v městečku Crie, nedaleko Tarbes, jednoho dobrého přítele, lékárníka Latoura. K čemu by byli přátelé, ne-li k tomu, aby si prokazovali úsluhy. Takové dobrozdání z ochoty jednak nic nestojí a za druhé je nezávazné. Pan Latour obdrží tedy láhev vody z massabiellského pramene s prosbou, aby ji laskavě prozkoumal co do chemické ústrojnosti a medicínské užitečnosti.

Zatím co císařský státní návladní s policejním komisařem – poté, co jim lidé vytloukli okna, – ustoupí zlobnědo ústraní, lze vídat purkmistra den co den několikrát, jak prochází ulicemi města. Tváří se slavnostně a vlídně jako dosud nikdy. Když děkuje za pozdrav, opisuje svým měkkým kloboukem, pamětníkem revolucionářské minulosti, široké oblouky melodií. Okouší už předem představy skvělejší budoucnosti jako otec města i jako otec rodiny. Jen jedno netuší tento prozíravec – že jeho nebezpečným sokem není totiž ani stát, ani Lafite, ani Labayle, nýbrž Paní.

Ve světnici u Bouhouhortsů se sešly sousedky, aby podle starého zvyku ušily děťátku rubášek, až udeří jeho hodina. A ta, zdá se, udeřila. Osudnou náhodou nebyla zrovna dnes matka Soubirousová doma, když se dostavil nový záchvat, nejhorší, jaký kdy ten ubohý tvoreček zakusil. Bouhouhortsová věří neochvějně léčivým zásahům a prostředkům paní Soubirousové. Proto jí má velmi za zlé, že není doma, když ta veliká nesnáz nastala. Nepomohlo, že sama použila všech osvědčených prostředků matky Soubirousové, horkých zábalů, nepřetržitého natřásání hlavičky křečí zachvácené a nejvyšší měrou rozpálené. Ač matka, nemá potřebného fortele. Všechno bylo nadarmo. A nyní leží dítě s očima v sloup obrácenýma, takže je vidět jen bělmo, a dýchá zrychleně a chrčivě. Jeho tvářinka, ač v horečce, je hnědožlutá.

Vedle uzoufané ženy stojí otec Bouhouhorts, jeden z těch lamačů břidlice, kteří pracují většinou venku a přicházejí domů jen jednou za týden. Bouhouhorts je v hloubi srdce rád, že jim ten malý chudáček umírá, že on, otec, bude konečně zbaven starostí a nesmírné tíhy na duši, když se vrátí z těžké práce domů. Bouhouhorts není netvor a to, co mu umírá před očima, je jeho vlastní syn. Ale co znamená konec konců takové dvouleté dítě? Jemu je osmadvacet let, může nadělat kupu synů a dcer, když Bůh ženu od té můry vysvobodí. Ženy jsou už takové. Upínají se lví silou na své neštěstí a jejich mysl jest jím tou měrou naplněna, že se proto odpírají i svému muži. Něžným pohybem poklepe Bouhouhorts ženě na záda. Ta uštvaně zasténá:

„Bouhouhortsi, doběhni ještě jednou k Dozousovi nebo k Peyresovi, snad některý z nich přijde…“

„Nač“ – pokrčí muž rameny. „Peyrus je mimo město a Dozous má ordinaci. Vidíš sama, že je pozdě. Chlapec už chroptí. Tomu se říká agonie…“
Jedna sousedka, Františka Gozosová, dcera pekaře, spustí obvyklou útěchu:
„Neplač, milá Croisino! Buď ráda! Snad bys nechtěla, aby se tvé dítě vleklo životem jako ubohý mrzák? Je pokřtěno a bez hříchu. V podobě andělíčka bude na tebe čekat v nebi…“
Matka přitiskne hlavu k dítěti; jim se to utěšuje, takové Františce Gozosové nebo Germaině Ravalové! Vždyťona v této chvíli neúpí k Bohu o nic jiného než právě o to, aby bylo jejímu maličkému popřáno, aby se směl vléci životem byť i jako mrzák! Jen když jí zůstane na živu! Neprosí se o to, aby měla v nebi andělíčka! Divoké představy honí se její myslí. A jeden obraz vynořuje se jí znovu a znovu před očima: Jak Bernadetta hrouží hlavu do nádrže pramene a jak se omývá. Z čista jasna udeří ji v srdce blesk poznání. To ponořování a mytí není jakás bezúčelná, svatá hra, toť účelný recept, který Paní skrze Bernadettu stále a stále lidem doporučuje…
Croisina vykřikne a vyskočí. Je rozhodnuta. Vytrhne dítě z velikého koše, který mu slouží za postýlku, zamotá je do zástěry a vyřítí se z domu. Blesk poznání je tak prudký, že si nedá ani tolik práce, aby maličkého zabalila do teplé přikrývky. Bouhouhorts a sousedky se hrnou s křikem za ní; jsouce přesvědčeni, že ji zármutek připravil o rozum. A opravdu – Bouhouhortsová letí ulicemi jako šílená. V rozrušeném městě nastane obrovské pozdvižení. Ale nikdo ji nezadrží. Čím dál značnější a značnější je náskok této ženy, která běží o závod se smrtí. Ani její muž ji není s to dohonit. Za ní se žene k jeskyni veliký zástup lidí.
Před nádrží s vodou klesne Bouhouhortsová na zem, udýchaná, zalitá potem, víc mrtvá než živá. Má však ještě tolik síly, aby dítě ponořila až po krk do studené vody.
„Svatá Panno, vezmi si ho,“ blábolí jako smyslů zbavena a nic nedbá žen, které jí domlouvají: „Vždyť ho usmrtíte…, ta voda je jako led…“ „Ať si…, co na tom…, ať zemře, když ho nemohu zachránit,“ sípá Croisina.
Ženy se snaží vyrvat jí dítě z rukou. Croisina vycení zuby a zaskučí. Je nebezpečné přiblížit se jí. Konečně ji všichni nechají na pokoji. Hrobové ticho zavládne kolem ní. Je slyšet jen přerývaný, agonický chropot dítěte. Po chvíli zmlkne i ten.
Náhle řekne jedna žena u nádrže: „Svatá Panno… chlapec zakřičel…“
Skutečně, na pár vteřin je slyšet slabounké zavřeštění jako od novorozeňátka. Lidé na sebe zírají bledí jako křídy. Po čtvrt hodině -, přesně tak dlouho lázeň trvala – zamotá Bouhouhortsová dítě opět do zástěry, přitiskne je na prsa a letem se vrací. Když zástup, pohybující se těžkopádněji, dorazí k domu vedle Cachotu, kde Bouhouhortsovi přebývají, zastihne už Croisinu, jak stojí přede dveřmi s rukama rozpřaženýma jako na obranu a šeptá:
„Buďte zticha! Spí!… Můj synek spí…“
Dítě Bouhouhortsové prospí zbytek dne i celou noc. Ráno hltavě vypije – jako nikdy dosud – dvě vrchovaté sklenice mléka. Bouhouhorts odejde do práce. Croisina jde za chvíli pro vodu ke studni otce Baboua. Když se vrací, vidí, že se dítě v koši posadilo, ponejprv v životě. Chtěla by křičet, ale nemůže. Dítě se směje jako vítěz. Z ženiných prsou vyderou se krátké, drsné zvuky, zaúpění štěstí. První vyléčení, první zázrak se udál v Lurdech.
Už za hodinu proudí na sta lidí úzkou Rue de Petites Fossées. U postýlky Bouhouhortsova dítěte stojí dva lékaři. Doktor Dozous si přibral doktora Lacrampa na konsultaci. Doktora Peyruse, který také kdysi tento případ ošetřoval, nebylo lze sehnat. Jak známo, náleží rodina Lacrampova k lurdskému patriciátu. Lékař toho jména,člověk náramně bohatý, provozuje praxi jen nepravidelně. Doktor Dozous přinesl s sebou své lékařské záznamy. Když oba lékaři chlapce co nejpečlivěji vyšetří, rozevře městský lékař protokol:
„Justin Maria Adolar Duconte Bouhouhorts, narozený v únoru 1856, rachitický habitus. V březnu 1856 těžký střevní katar. 25. srpna vysoká horečka, silné křeče, reflexy. Den nato: reflexy mizí, teplota je normální. Meningitis tuberculoticat? Postupující ochrnutí dolních končetin. Exitus se očekává každou hodinu. Potom delší dobu žádné záznamy. Diagnosa kolísá mezi meningitidou a poliomyelitidou. Úplné ochrnutí dolních končetin…“
Ruka, svírající důležitou knížku, klesá na stůl: „Milý kolego, vidíte, že mám dosti přesné záznamy. Hlásím totiž všechny zajímavější případy svým korespondentům do Paříže…“
Asi patnáct sousedů a sousedek s očima rozšířenýma napětím tvoří ve světnici uctivý kruh kolem obou lékařů. Ti však tento nízký, laický živel neberou na vědomí a celebrují v posvátné latině a řečtině svých odborných výrazů jakési officium vědy, z něhož na dotyčné laiky vane hrůza neméně zbožná než při chrámové bohoslužbě.
„Před třemi dny jsem toto dítě vyšetřoval naposled,“ končí Dozous. „Totální paralysa stehen byla nezměněna. Sám jste viděl, pane kolego, ty atrofie a kontraktury. Mezitím však nastala zřejmě nová innervace. Čerstvá svalová substance se dá dobře nahmatat. Přesvědčte se, pane kolego…“
„Je-li vaše diagnosa správná,“ míní Lacrampe, „pak by byla innervace vyloučena. Odkud by se brala, kdyžnervy motorického systému jsou porušeny? Nechtěl byste raději uznat možnost ryze rachitického zchromení?“
„Ne, kolego. Trvám na své diagnose.“
Doktor Lacrampe pokrčí rameny:
„Pak tedy stojíme před medicínskou záhadou. Koupel v ledově chladné vodě stvořila nervovou materii z ničeho. Máte, milý Dozousi, o studené vodě tak vysoké mínění?“
Tvář městského lékaře se stáhne ironickou únavou: „Tlouštíkům, kteří se cítí nedobře, předpisuji někdy studené koupele. Je to asketický recept, jak korigovat jejich přejídání a zahálku.“
„Věříte snad v jakýsi traumatický proces, v léčivý účinek úleku, pane kolego?“
„To se mne moc ptáte, pane kolego!“
„Pak tedy nezbývá než předpokládat, že v massabiellské vodě je rozpuštěna jakási neznámá, ale mocná léčivá nervová látka…“
Doktor Dozous sáhne po klobouku a rukavicích: „Buď jak buď, podám ještě dnes o tomto případu zprávu Charcotovi a Voisinovi.“
„Nedělejte to, milý kolego,“ lekne se Lacrampe. „Ti bohové propuknou nad naší lurdskou vědou v homérský smích. Bylo by to pro nás nepříjemné.“
„Je to nepříjemné,“ prohlásí suše Dozous; „vždyť ani já nemám ve zvyku uvěřit tomu, co nevidím.“

Kapitola dvacátá pátá
ZAHRÁVÁŠ SI S OHNĚM, Ó BERNADETTO!

Podprefekt Duboë se schválně rozjede do Lurd, aby vydal příslušná nařízení pro čtvrtek, kterým se uzavírá slavný dvojtýden zjevení. Úřady prožívají chvíle těžkých starostí. Vyléčení dítěte Bouhouhortsova jistě počet diváků zdvojnásobí, ba ztrojnásobí. Četnické stanice ze Saint Pé de Bigorre, z Augun, Lauruns, Eau Bonnes, Begnéres de Bigorre, Pierrefitte-Nestalaz, Luz, abychom jmenovali jen ty větší, hlásí, že takřka všechno obyvatelstvo se chystá ve středu v noci na pouť do Lurd. Udržet pořádek stalo se teď skutečně technickým problémem prvého řádu. Porady za předsednictví Duboëa se konají na radnici. Přiberou k nim vojenského velitele města a stanoví konsignovat vojsko na onen zlověstný den a držet je v pohotovosti pro případ, že by bylo zapotřebí vojenské asistence. Podle rozkazu barona Massyhočetnictvu mají být vojenské oddíly nikoliv v polní, nýbrž v parádní uniformě. Nikdo přitom nepováží, že si tu Paní ponejprv obesílá vojsko Francie!

Zároveň dostává císařský státní návladní Dutour spěšný přípis od svého představeného Falconneta z Pau. K této služební listině jest přiložen opis dopisu ministra justice Delangla, jakož i několik výstřižků z novin. Část pařížského tisku očekává od příštích zjevení bláznivá překvapení. Prý běží o pletichu, jaké se od dob podvodných kněží Isidiných v římských templech už nikdo neodvážil. Na slavný čtvrtek připravuje se Coup de Théâtre, jemuž není rovno. Nevědomý horský lid spatří prý zosobněné kouzelné zázraky. Elektrisační přístroj, sršící jiskrami, a obratně postavená laterna magica učiní prý Bernadettino zjevení viditelné alespoň tomu zpozdilému hloučku lidí, kteří ji den co den doprovázejí. Jestliže něco dokazuje neschopnost lurdského četnictva, je to tento hrubý divadelní podvod, který se chystá. Ministr Delangle, znepokojen novinářskými zprávami, honí dolů k podřízeným zlobné rozkazy, aby se technická opatření zázraku stůj co stůj včas zkonfiskovala. Ale to není všechno. Jisté okolnosti ukazují prý na komplot dosti dávný. Přihlédne-li se k nim blíž, vyklube se z dojímavé historky o prosté pasačce dekorativní výmysl propagandy. Bernadetta Soubirousová není prý venkovské děvče, nýbrž nadmíru obratná měštka nejnižších vrstev, – tak píše amsterodamský „Courant“ plna oněch mravních nedostatků, které jsou vlastní společenské spodině. Již při výslechu na policii se ukázalo, že je to záludný a pouze na užitek a zisk upjatý charakter. To jest také příčina, proč byla právě tato osoba zvolena za hrdinku zázračné hry, na niž se připravovala a cvičila v jistém ženském klášteře nedaleko Pau. Generální zkouška prý se konala přesně měsíc před prvním zjevením.

Po tom všem nařídí baron Massy novou depeší, aby jeskyni massabiellskou ve dne v noci pečlivě hlídalo státní návladnictví, policie i starostenský úřad. Volky nevolky musí tedy zástupci vysoké vrchnosti lézt po jeskyni a hledat k všeobecnému veselí lidí skryté elektrisační přístroje a laternu magicu.

Již o půlnoci se počnou trousit lidé z venkova. Je třeskutá zima. Jednotlivé obce, jež jsou nuceny tábořit dlouhé hodiny pod širým nebem, snášejí dříví na hromadu a zapalují veliké ohně. Širé údolí okolo „Díry“ po obou březích Gavy se brzy podobá vojenskému ležení. Stále víc a víc táborových ohňů rozkvétá do bezměsíční noci a osvětlují daleko široko louku Challet, louku Ribères, les sailletský a celý kraj od Pont Vieux až k výšinám Bétharram. Kdo by se ze zámku nebo s úbočí u Vicennes zahleděl do údolí, jistě by se domníval, že se tu rozrůstá požár. Jenom massabiellská jeskyně je tmavá jako hrob. Splňuje rozkazy prefektovy, zabavil Jacomet nejen oltář paní Milletové s obrazy a záslibnými dary, nýbrž i přečetné svíce, které tam hořely ve dne v noci. Jediná světla, probleskující čas od času jeskyní, jsou zlodějské svítilny četníků, střídajících se v noční službě a horlivě bdících, aby tam nikdo nevpašoval kouzelné přístroje. Několik pohotových kramářů z Lurd je už na místě. Prodávají salám, pečené kaštany, mandlové pečivo, cukrkandl, hořkou bylinnou a víno. Obchod se netrhne, příjmy prodávajících převyšují i příjem výročních trhů a Fêtes locales v létě. Jinak tu panuje veselí ani ne tak církevně mystické jako sváteční. I tuto slavnostní, ale volnou náladu možno přičíst živoucí přirozenosti Paní, jak ji zpodobňuje Bernadetta. Ona, kterou bleskotavé zlodějské svítilničky četníků hlídají jako státní zločinku, stala se už dávno důvěrnou přítelkyní bigorrského lidu. Ta překrásná Paní massabiellská – lidé o ní nemluví jako o zjevení, nýbrž jako o nejvyšší královně světa, kterou potkat nejsou vyvoleni, jejíž obraz však, naplněný osobností, lze do poslední podrobnosti popsat a sdělit. Malé Bernadettě Soubirousové se podařilo, co se daří jen největším básníkům: To, co její oči uzřely z milosti Boží, žije v jejím lidu jako skutečnost.

I dnes, tak jako ve čtvrtek velkého pohoršení, jsou lidé, chtiví zázraku, připraveni na nesmírné věci. Někteří se dokonce zanášejí nadějí, že se Paní toho dne nádherně odhalí veškerému lidu. Každý ji bude smět spatřit k jásotu tohoto pokolení a na trvalou památku pokolení budoucích; jiní zase míní, že přišel den rozloučení, a nestane-li se nic většího, že alespoň planá růže rozkvete v dar na rozloučenou. Tento selský lid, po celou noc sem nastupující, četa za četou, je nádherným vodičem zázraku. Na mou věru, kdyby měl sílu splynout v jednu jedinou osobnost, jako je Bernadetta, směl by nazírat očima! A přece – tento lid není již schopen zklamání jako v onen čtvrtek pohoršení; jeho víra už není závislá na tom, co se dnes stane nebo nestane. Není vyléčení Bouhouhortsova dítěte dostatečným zázrakem? Zdá se, že se obnovují doby evangelia.

Za prvního rozbřesku, v pět hodin ráno napočítá Jacomet sedm až osm tisíc lidí. V šest hodin je jich uždvanáct, v sedm hodin přes dvacet tisíc. Celá dolina se černá, lépe řečeno pestří zástupy. S pyrenejských salaší sestoupili pastýři a horalé zahalení do černých plášťů, mezi nimi vyschlí starci, kterým se alpské hole seželeznými hroty třesou v rukou. Přihrnuly se dívky Provence, vážné a pokojné jako panny římské Campagne, které mají stejné předky. Mnohé z nich nesou na hlavách hliněné džbány, do nichž hodlají nabrat vody z pramene milosti. I bigorrský sedlák s kulatou hlavou na hrubém krku podobá se římským Césarům. Béarnský sedlák s čilým, oživeným profilem je naproti tomu více Gall. Stane tu i záhadný Bask, který není Gall ani Říman, ale původu staršího a cizokrajnějšího než oba první; po celé hodiny dovede stát, s hrudí vypjatou, se špičatou pozdviženou bradou, s přísnýma očima v hubené tváři, upřenýma do jednoho místa. I mnoho Španělů přišlo přes hranice, jednotlivě i v houfech; zamotáni do komplikovaného švihu svých hnědých plášťových pokrývek, postávají pyšně stranou. Červené a bílé kapulety žen, jasně modré čepice mužů z Béarn, tmavé čapky Basků, uniformy dragounů, to vše působí, pozorováno shora, jako květnatá lidská louka v božím jaru.

Policejní komisař je ve své nejlepší uniformě a v bílých rukavicích z hlazené kůže. Připochoduje četnictvo, několik oddílů v parádě a v rukavicích, jak káže rozkaz. Na Pont Vieux zaujal posici poručík s poloviční setninou 42. řadového pluku. Má za úkol bránit proti Paní cosi jako předmostí osvíceného rozumu. Ostatně i osvícenost a pokrok vyslaly své zvědavé posly. Vyrukovala téměř celá kavárna Pokrok až na Durana a Lafita. Jediná moc, která zůstala doma, je klerus.

Část venkovanů přijela na koních a na vozech. Jezdci vhánějí koně do Gavy, aby byli blíže jeskyni. Několikžebřiňáků se rozláme, neboť nevydrží zatížení lidí, kteří se na ně nahrnuli. Lidé sedí na stromech, na skalách, a přece má jen velmi málo z nich naději, že dobře uvidí; ale většina, která nemá vůbec výhledu, je nevýslovněochotna nazírat zázrak očima těch několika druhých.

Když se přiblíží Bernadetta, proletí davem od jednoho konce na druhý bouře pochvaly, jakou by byl oprávněn přijímat jen císař po vyhrané bitvě. Lurdští četníci, provázející na rozkaz d’Anglaův dívku jako strážci, stali se bezděčně jakousi knížecí tělesnou gardou. Policejní komisař musí k svému zahanbení jako herold a dvorní maršálek této bláznivé dívky, která poblázňuje celou Francii, razit cestu k jevišti jejích bláznovství. Přitom jest tato bláznivá holka tak zpozdilá, že ani své slávy nevyužívá. Prožilo kdy, co svět světem stojí, které děvče mezi čtrnáctým až patnáctým rokem takovýto čestný den? „Ó ty požehnaná,“ volají lidé. „Ó ty omilostněná,“ a vrhají se před ní na kolena, dotýkajíce se jejích dřeváků, sahajíce jí po rukou a po vybledlém kapuletu. Ale ona hledí starostlivě před sebe, a když ji lidé příliš obtěžují, stahuje tvář k pláči. Ach, přísná Paní, proč nedopřejete své chráněnce ani stopu sladkých radostí ješitnosti?

Bernadettino srdce je příliš naplněno strachem, aby v něm bylo místo pro jiný cit. Bude tento čtvrtek dnem posledním? Skončí už dnes omilostnění láskou? Stojí v prázdném prostoru, obklopena pouze svými věrnými. Je to asi padesát lidí, kterým dali četníci laissez passer, rodina, sousedky, Dozous, Estrade, Clarens atd. A už je Bernadetta na kolenou. Paní je zde! Na kolena! Jako by zazněl neslyšný rozkaz, dvacetitisícový zástup se vrhá na kolena. Zdráhavě poklekají i četníci jeden po druhém. Stojí už jen policejní komisař, dopravní strážník mystéria, a je mu velmi nevolno. Bernadetta zdraví, usmívá se, žehná se velikým křížem. Tu se i Jacomet zvolna spustí na jedno koleno, což vyvolá v zástupu spršku škodolibého smíchu.

Tohoto čtvrtku nepřihodí se nic, co by mohlo uspokojit nesmírné očekávání zástupů. Paní je zrovna tak málo herecká povaha jako Bernadetta, aby se dala strhnout ochotou diváků. Paní se vždycky vyhýbá velikým efektům. Zůstane při obvyklém officiu, pojídání bylinek, mytí, pití, modlení růžence, pozdravech, úleku, ulehčení, naslouchání šepotu. Za půl hodiny se všechno končí, aniž si dvacet tisíc lidí a jejich touha přišly na své. A přesto není bouře pochvaly na konci o nic menší než předtím. Bernadetta vstane. Tvář jí září štěstím. Matka, sestra, tety, Milletová, Baupová, Peyretová, Jana Abadiová, Magdalena Hillotová, všechny dotírají otázkami:

„Co ti říkala?… Přijde ještě…? Bylo to naposled…? Máš chodit dál k jeskyni…?“
Bernadetta odpovídá jako vždy ochotně:
„Ó ano, přijde. Ale k jeskyni teď nemám chodit…“
„Už nikdy nemáš přijít k jeskyni?“
„Ale ano, až přijde, tak tam mám zase jít.“
„A kdy přijde?“
„Dá mi vědět,“ praví Bernadetta, jako by běželo někoho, kdo na krátký čas odjíždí a může svůj návrat

oznámit dopisem.
„A jak ti to dá vědět?“ ptá se Bernarda Casterotová.
„To sama nevím, teto.“
Bernadettina blaženost je úplná. Právě tou dovolenou, kterou si Paní bere a jí dává, přichází na ni klid, který

není ničím jiným než rozjímavou, ustálenou, splněnou radostí. Slavný dvojtýden strávil Bernadettiny síly. Je jasné, že jí Paní popřává přestávky, v které se může sebrat a ukrýt žeň těchto dnů. Dobrá je tato přestávka, cítí Bernadetta. Paní má jinde co dělat. I ona se zajisté četným zjevováním unavila. Jsou odloučení, která vítají i něžně milující, protože slouží k tomu, aby láska nabrala dechu.

Náměstí Marcadale a úzké uličky lurdské zvučí svátkem dvaceti tisíc lidí. Pokrmy a nápoje skoro docházejí. Cazenave musí poslat do Tarbes nákladní vůz pro několik sudů vína a jiného zboží. Kavárník Duran si musí vzít z ulice výpomocného číšníka. Před hostinci stojí v procesí hladoví a žízniví lidé. Lurdští obchodníci, pokrokoví o nic méně než zaostalí, začínají Paní z Massabielle přicházet na chuť.

Na zpáteční cestě vezmou nejbližší průvodci Bernadettini dívku mezi sebe, jinak by ji láska bigorrského selského lidu roztrhala. Kdekdo by ji chtěl polaskat. Jen s velkou námahou se jim podaří vklouznout do Cachotu. A teprve tam dojde na největší událost dne, která však pro Bernadettu není vůbec důležitá. Matka Nicolauová zpytuje:

„Ještě ti Paní neprohlásila své jméno?“
Bernadetta se v ten ráz zamyslí. Potom vypravuje: „Já jsem se nahlas neptala, ale Ona cítila, že se ptám.

Najednou se malounko začervenala a řekla tiše, že jsem to stěží zaslechla…“
„No tak? Co? Mluv! Snad jsi to nezapomněla?“
„Ne. Opakovala jsem si to po cestě neustále, abych to uměla zpaměti. Řekla…“
„Co řekla? Proč váháš?“
„Řekla: Què soy l’immaculada Councepciou. „Jak to řekla? Opakuj to ještě jednou…“ „Què soy

1’immaculada Councepciou.“„L’immaculada Councepciou…“

Matka Nicolauová vyjde s rozhořenýma očima ze světnice. Svěří se s novinkou Germaině Ravalové, kterou zastihne u žehlení. Germaine nechá prádlo prádlem a letí to zvěstovat přítelkyni Josefině Ourousové, která klepe koberce. Josefina Ourousová to vyzradí Rosalii, panské paní Baupové, oné Rosalii, která mívá rovněž vidění, která však ve chvíli, kdy ji Ourousová překvapí, mlsá zavařeninu ve spíži své paní. Rosalie to hned za tepla vypravuje paní Baupové a ta se rozběhne k paní Milletové. Ty dvě pak rozhodnou, že je třeba dát bez prodlení zprávu abbému Pomianovi. Abbé Pomian ohlásí novinu děkanovi Peyramalovi.

„Můj otec a děd byli lékaři a přírodozpytci,“ praví Maria Dominik Peyramale, který přechází po své útulné studovně, zatím co abbé Pomian se ohřívá u krbu. Je něco přes pět hodin, lampy už svítí. „Vděčím-li Bohu za milost své víry, vděčím předkům za kritický rozum, který jsem po nich zdědil. Kritický rozum není k zahození, milý Pomiane, to víme oba velmi dobře.“

„A na čem jste se rozhodl, Monsieur le Curé?“ „Na ničem, můj milý. To děvče přijde za pár minut sem. Prosím vás, zůstaňte zde, dokud vám nedám znamení. Potom nás nechte o samotě.“

Bernadetta stále ještě nepřemohla strach z děkana. Ruce se jí chvějí a jsou jako z ledu, když ji uvádějí do studovny, která jí arciť nepřipadá místností tak nebezpečnou jako dolní mrazivá přijímací síň. Jakmile však zahlédne oba kněze, ulekne se a srdce se jí rozbuší.

„Pojď blíž, mon cher enfant,“ praví Peyramale, který usiluje o tón nejvlídnější, ačkoliv už v prvních minutách rozmluvy v něm začne probleskovat starý, neodůvodněný hněv. „Pojď, sedni si sem k ohni! Chceš něco pojíst nebo pít?“

„Ó ne, děkuji, Monsieur le Curé!“

„Tak si udělej pohodlí. Chceme ti, tvůj katecheta a já, položit několik otázek. Chceš nám na ně pravdivěodpovědět?“
„Ó ano, Monsieur le Curé.“
Peyramale si přisune až k Bernadettě, která sedí se strnulými zády u krbu, dřevěnou stolici. Prohlíží si ji z největší blízkosti jako lékař pacienta.
„Tak co ti dnes Paní říkala?“ ptá se.
„Què soy l’immaculada Councepciou,“ odpovídá Bernadetta namáhajíc zřejmě paměť.
„A víš, Bernadetto, co to znamená: Jsem Neposkvrněné Početí?“
„Ne, to nevím…“
„Víš, co to znamená: neposkvrněný?“
„Ó ano, to vím dobře. Neposkvrněné jest to, co jest čisté…“
„Dobře! A početí?“ Bernadetta sklopí hlavu a mlčí.
„Nu, nechme toho,“ uhýbá farář. „Pověz mi, co víš o Matce Boží? O tom vám pan katecheta jistě leccos vypravoval.“
„Ano,“ koktá Bernadetta a sepne prsty, až zapraskají, – špatná žačka, která má málo důvěry k své zabedněné hlavě. „Matka Boží porodila Ježíška. V Betlémě, na slámě. S levé strany stál vůl, po pravé straně oslík, na kterém Panna Maria přijela. Vůl na Ježíška dýchal. Potom přišli pastýři a svatí Tři králové. A později měla Matka Boží mnoho neštěstí v životě a srdce jí proklál meč, protože jí Syna, Spasitele, ukřižovali.“
„No, to je všechno správné, milé dítě,“ přikývne děkan. „Víc vám pan katecheta nevypravoval? Neříkal vám nikdy o Neposkvrněném Početí?“
Abbé Pomian se ujme slova:
„Pane děkane, jsem si jist, že jsem se o tomto dogmatu nikdy nezmínil. Vždyť nepatří do učebné látky obecné školy.“
„Ale možná, že jim sestra Vauzousová o tom povídala.“
„To je takřka vyloučeno,“ vrtí Pomian hlavou. Děkan pohlédne děvčátku do očí s výrazem skoro utrápeným. Vzpomene si na to, co mu dnes říkal ředitel Clarens, že největší Bernadettinou silou v rozhovoru jest její lhostejnost. Nakloní se k ní ještě více:
„Ten výraz jsi přece musela někde slyšet. Rozpomeň se, kdo ti říkal něco o Neposkvrněném Početí. Nebo popíráš, žes o tom kdy slyšela?“
Bernadetta zavře oči, aby podle rozkazu děkanova poctivě přemýšlela. Po chvíli řekne tiše omlouvavým hlasem:
„Možná, že jsem o tom i slyšela, ale já se už nepamatuji.“
Peyramale vstane a stoupne si za Bernadetta:
„Já ti tedy povím, děvečko, co znamená Neposkvrněné Početí. Před čtyřmi lety, 8. prosince, rozhlásil náš svatý Otec, papež Pius v Římě, do světa učení, že nejsvětější Panna Maria byla od první chvíle svého početí, to jest od prvního okamžiku svého bytí v mateřském těle uchráněna dědičného hříchu a jakékoliv poskvrny skrze milost a vyznamenání Boží a se zřetelem na zásluhy Ježíše Krista… Rozumíš tomu, Bernadetto?“
Bernadetta zavrtí zvolna hlavou:
„Jak tomu mohu rozumět, Monsieur le Curé?“
„Máš pravdu, dítě, jak bys tomu mohla rozumět? To není věc pro rozum světa. Nad tím si i učenci lámali hlavu. Jedno snad pochopíš i ty: Kdyby Panna Maria skutečně mluvila, mohla by o sobě říci pouze: Jsem plod neposkvrněného početí. Nikdy by však nemohla říci: Jsem Neposkvrněné Početí. Zrození a početí, to jsou události, osoba však není událost. Nikdo o sobě nemůže říci: jsem zrození své matky, ne?…“
Bernadetta civí mlčky a bez účasti na Peyramala. V děkanově drsném, zastřeném hlase hřímá zloba: „Tvá Paní se tedy dopustila hrubé a neodpustitelné chyby. Připouštíš to?“
Bernadetta se pod kapuletem, který neodložila, zamračí.
„Má Paní je zde přece cizinkou,“ prohlásí po minutě přemýšlení. „Mně se zdá, že se někdy nemůže vyjádřit…“
Při těch slovech není abbé Pomian s to utajit úsměv. Děkan mu dává nepozorovaně znamení. Kaplan tiše odejde. Bernadetta by si přála, aby katecheta, jí známější, neodcházel. Teď je s Peyramalem tak příšerně sama. Peyramale si z hloubi srdce povzdechne:
„Je to velmi vážná chvíle, milé dítě. Považ, za pár neděl půjdeš po prvé ke stolu Páně. Jsem za tebe odpovědný. Mám velikou starost o tvou duši. Co s tebou mám dělat? Vypadáš tak věrohodně. Mluvíš věrohodně. Ale věřit ti nemohu a nemohu. Dnes ještě méně než jindy. Způsobuješ mi muka, Bernadetto… Prosím tě, jako tvůj duchovní správce, jako bys seděla přede mnou ve zpovědnici: Zanech lži! Přiznej: Paní Milletová, paní Baupová, paní Cenacová nebo bůhvíkdo našeptaly mi to s tím Neposkvrněným Početím, aby se mi lidé obdivovali…“
„To nemohu přiznat,“ řekne smutně Bernadetta. „Není to pravda. Nikdo mi nic nenašeptal.“
Děkan zavrtává oči do dívčina netečného pohledu: „Starý pan farář Ader, kterého znáš z Bartrés, prý tě proti mé vůli navštívil. Vzpomeň si! Nepřivedl tě snad on, aniž sám chtěl, na ten nápad?“
Bernadetta s klidem namítne:
„Pan farář Ader se mnou o samotě vůbec nemluvil. Byli při tom rodiče, teta Bernarda, teta Lucilla a teta Sajouová, a o takových věcech se vůbec nemluvilo…“
Peyramale neřekne už slova, nýbrž usedne za psací stůl a počne listovat v jakési knize. Teprve po dlouhé přestávce ozve se odtamtud změněný hlas, měkký, mdlý, hluboký:
„Jak si představuješ svůj život a svou budoucnost, děvenko?“
„Tak jako všechna zdejší děvčata,“ odtuší Bernadetta pohotově a nevinně.
Peyramale nezdvihne oči a mluví do knihy:
„Jsi dospělá dívka, takřka celá žena, mohlo by se říct. Všechny dívky mají po prvním sv. přijímání své dovolené zábavy. Chodí tančit, seznamují se s mladými muži, žertují; a chce-li Bůh, dostanou slušného muže. Tys mlynářova. Mohl by to být mlynář. Potom přijdou děti. Vzpomeň si na matku. Má sice, ví Bůh, víc starostí než radostí, ale život je život. Bůh jiný nedal. Nechtěla bys také chodit tančit? Nechtěla bys být ženou, jako je tvá matka? Řekni!“
Bernadetta se začervená a oživne:
„Ano, chtěla bych tančit, pane faráři, a jednou se vdát, tak jako jiné…“
Tu popojde obr, vrzaje botama k děvčeti a položí mu zaťaté pěsti na ramena:
„Tak procitni! Jinak máš se životem konec. Zahráváš si s ohněm, ó Bernadetto!“

Kapitola dvacátá šestá
DOHŘMÍVÁNÍ, NEBOLI OPIČENÍ ZÁZRAKU

Od čtvrtka Bernadetta už k jeskyni nechodí. Lurdské ženy však chodí k jeskyni dál, ráno i večer. Zásvětní stůl, zabavený Jacometem, odklidili do radniční kůlny. Ale už v pátek skví se stůl opět ve skalním výklenku massabiellské jeskyně, ozdoben květinami a svícemi. Policejní komisař dá jej znovu zabavit. Druhého dne jej znovu někdo ukradne. Hra se opakuje, až konečně na rozkaz císařského státního návladního stůl rozštípají. Paní Milletová podá žalobu pro zcizení a zničení svého vlastnictví a zároveň daruje do jeskyně nový zásvětní stůl, mnohem okázalejší, než byl první. Purkmistr Lacadé, který podle mínění Dutourova v boji proti dámě hodnězvlažněl, radí státnímu návladnímu, aby té politiky úštěpků zanechal. Jeho politika vyvěrá prý ze zlosti, a zlost je jak v malém, tak i ve velkém nejméně úspěšným politikem.

„Dáme-li ránu,“ míní Lacadé, „musí to být rána rozhodující. A že ji dáme, na to se, drahý prokurátore, spolehněte.“
Vital Dutour, zaražen těmito vytříbenými moudrostmi, podezírá Lacadého, že snuje nějakou vlastní intriku. Jeho pozornost však v nejbližších dnech upoutají nové a velmi neobvyklé zjevy. Jako by byla nebesa na přímluvu Paní vykonala příliš mnoho dobrého v Lurdech, zdá se teď zas naopak, že její pekelný sok pociťuje pochopitelné přání, aby se nyní uplatnil on. Uplatňuje se ve formě epidemické poruchy mysli, která propuká na různých místech. V bigorrském kraji se to najednou hemží visionáři, extatiky, náměsíčníky a snílky. Není to jen úspěch, který vyvolává tuto nápodobu. Víra v Boha není ničím jiným než opodstatněným uznáním, že svět má smysl, to jest, že je udržován duchem. Šílenství je dokonalé popření tohoto smyslu. Tam, kde v duši skutečněchybí poslední evidence smyslu – což jest však velmi řídké -, nabývá šílenství svého oprávnění. Proto bývají doby, jež popírají božský smysl universa, krvavě poráženy kolektivním šílenstvím, i když se ve svém sebevědomí pokládají za nejrozumnější a nejosvícenější.
První z těchto opičích zjevů přihodí se Bernadettině spolužačce, Magdaleně Hillotové, onomu bledému, nohatému děvčeti s krásným sopránem, které kdysi přináleželo ke skupině Jany Abadiové. Magdalena je bytost velmi muzikální. Bůh uchvacuje celou bytost toho, koho omilostňuje. Démon však si práci ulehčuje – vybírá si proto naše talenty, aby si jimi razil cestu. Toť původ chorobné ješitnosti všech talentovaných lidí. Také u Magdaleny Hillotové vybral si ďábel její nejnadanější orgán, sluch. Jednou odpoledne klečí dívka v jeskyni a modlí se růženec. Pojednou cítí, jak ji tichounce obeplouvá andělská hudba. Dech se v ní zatají – tak něžně a přece tak plně znějí sbory, o jakých se jí nikdy ani nesnilo. Zprvu si nic nemyslí, jen odevzdaně poslouchá. Ale po chvilce, když se vzpamatuje, zachvátí ji divoká pýcha: Teď jsem také vyvolená! – Velmi tiše, avšak nevčasněvpadne vlastním hlasem mezi nebeské hlasy. Ale hned v dalším taktu zalehnou do čisté spleti tónů nejpodivnější kakofonie: nástroje, napodobující mistrovsky chrochtání vepřů, křik pávů, krákorání havranů. Do toho se ozývá přiškrcené troubení jakoby z plechových trychtýřů. Pokojný chod hudby se mění v klopýtavý taneční rytmus, k němuž jakýsi bicí nástroj udává pravidelný hřmot jako kdesi v africkém křoví. Ze všeho nejhorší však je, že děvčeti, jakmile vyskočí, počnou nohy samy od sebe k tomuto rytmu tančit. Magdalena rychle prchá z jeskyně. Policejní komisař Jacomet je svědomitý muž. Nepříznivé zjevy nejsou jemu a státnímu návladnímu nevítány. Policejní raport zachoval tuto akustickou visi Magdaleny Hillotové budoucnosti.
Za několik dní uzří jakýsi mladý hoch z Omexu ve chvíli, kdy kráčí po břehu Gavy, jak se nad „Dírou“vznáší obrovská ohnivá koule. Mladík se pokřižuje a koule v ten ráz praskne. I tento mládenec běží na komisařství. Ale Vital Dutour škrtne tuto ohnivou kouli z aktů, které mu Jacomet předloží. Má za to, že běží nikoliv o poruchu mysli, nýbrž o zvláštní přírodní zjev kulového blesku. Zato není z raportu vyškrtnuto vypravování několika dětí ve věku osmi až jedenácti let, které prý v osamělou polední hodinu spatřily v jeskyni celou svatou Rodinu. Když si Jacomet vezme děti na paškál, vypravují mu nejsměšnější věci. Panenka Maria prý byla od hlavy do paty oblečena do tuhého zlata a vypadala jako královna v karetní hře. Svatý Josef měl na zádech pytel a v ruce stříbrné vidle. Byli prý tam i hosté svaté Rodiny. Seděli za stolem a jedli milloc. Svatý Petr a Pavel – proč zrovna ti? „To nevíme, pane komisaři.“
Příšerněji působí dva jiné případy: Malé děvčátko, které se v blízkosti massabiellské jeskyně dívalo s matkou do Gavy, uleklo se náhle čehosi, co vidělo jen ono samo, a to tak strašlivě, že dostalo křeče a pozbylo na dvěhodiny řeči. „Laid“ je první slovo, které vykoktalo, když se zase vzpamatovalo. Laid znamená tolik co „Démon“.
Přímo klasická démonisace odehrála se v domě Cenacově, kde bydlí Jacomet a Estrade. Manželé, skromní maloměšťáci, mají jedenáctiletého syna, jménem Alex, na něhož jsou nesmírně hrdi. Alex je vzorný hoch, nejlepší žák ve škole, ve všech oborech znamenitý. Jeho píle, učenlivost a pečlivá čistota jsou přímo vynikající. Vyhýbá se spolužákům, ježto mu jejich způsoby připadají příliš plebejské. V oblékání i v počínání si potrpí na slavnostní upjatost a když se ho někdo zeptá, čím by chtěl jednou být, odpovídá, že soudcem. Tento Alex se z čista jasna bez jakékoliv zjevné příčiny rozběsní. Napadne matku a poraní ji kapesním nožem. Poté se zabarikáduje v kuchyni a častuje rodinu, která ho obléhá vábivým zapřísaháním, nemravnými slovy, z nichž znovu a znovu s křikem vyrážené slovo „merde“ je ještě nejnevinnější. Rodiče přísahají na všechno možné, že jejich Alex podobná slova nikdy neslyšel. Konečně posedlého chlapce přemohou; je nutno přivázat ho k posteli. Kluk má na rtech pěnu, z očí mu žhne zášť a taková zuřivost, že počestní rodičové nejsou s to pohled na něho snést. Doktor Peyrus nařídí, aby hocha převezli do Tarbes do blázince. V poslední chvíli se rozběhne matka k známému řádovému knězi, otci Beluzovi, který je právě tou dobou v Lurdech. Beluze užije proti vzteklému dítěti exorcismu, který se mu na štěstí zdaří. A za několik dní kráčí Alex k radosti svých rodičů už zase do školy, rozšafný, odměřený, upjatý.
V této době nachází Bernadetta mnoho epigonů. Estrade má k své nelibosti, Jacomet pak k svému potěšení příležitost některé z nich pozorovat. Epigoni odkoukali své mistryni celkem dobře vnější posuňky, úklony, pozdravy, úsměvy, přikyvování, gesta rukou. Ale právě tito napodobitelé jako by byli vysláni, aby osvětlili nesmírnou propast mezi tím, co je původní a co ne. I když předstírali, že vidí Paní, všem přítomným se zdá, že výklenek v jeskyni je ještě prázdnější než jindy. Leč i mezi nimi je jeden zvláštní případ. Jednoho dne, před sedmou hodinou ranní, roznese se rychlostí větru městem zpráva, že Bernadetta jde k jeskyni. Rychle se vydá veliký zástup lidí na cestu: a skutečně zastihnou u jeskyně Bernadettu v bílém kapuletu, který jí stíní obličej, v dlouhé kytlici a v dřevácích, jak klečí s hořící svící v ruce. Zády obrácena k divákům, umývá se v prameni, pije, pojídá bylinky, šoupe se po kolenou, vyráží dlouhé vzdechy, šeptá: „Pokání! Pokání!“ Kopie je tak věrná, že ani v těch, kdož byli svědky slavného dvojtýdne, nevyvstane podezření. Ale celé počínání dívčino se jaksi míjí účinkem, zdá se už příliš známé a jakoby otřelé. Po deseti minutách kopie vyskočí, odhodí kapuci kapuletu nazad a ukáže snědou dívčí tvář, poďobanou od neštovic, která se vesele šklebí na užaslé diváky. Dívenka si vyhrne sukně a dá se před ohromeným davem do tance. A než ji mohou chytit, vyšvihne se na skalisko, dá se do běhu jako horské zvíře a je tatam. Někteří lidé tvrdí, že je to mladičká španělská komorná, kterou paní Lacrampová nedávno pro krádež propustila; jiní zase mají za to, že je to cikánka z tábora, který byl před několika dny vypuzen z kraje. Nikdo nemá tušení, kdo to mohl být. Jacomet hlásí prefektovi „těžký přestupek proti náboženství“. Hyacintha de Lafite příhoda velmi okouzlí. Ta svatě si počínající cikánka by byla báječným námětem k taneční hře. Hudbu by musil složit takový maestro Giacomo Meyerbeer ve slohu svého „RobertaĎábla“.
S těmito démonickými načechranostmi, které se od dovolené Paní množí stále víc a víc, souvisí pravděpodobně i pád Františka Soubirouse. František Soubirous nevkročil už čtrnáct dní do krčmy otce Baboua. To má několik příčin najednou: Především se z Babouovy hospody stala zatím bašta posměváčků a rouhačů, diskusní klub nevěrců. Babouův lokál odpovídá na nižším stupni kavárně Pokrok. Ačkoliv Soubirous nevystupuje zrovna jako přední bojovník víry v zázrak, je přece jako Bernadettin otec těmi nebesko-pozemskými mimořádnostmi postižen v prvé řadě. Hrdost a stud mu zakazují, aby se účastnil zakouřených a kořalkou páchnoucích slovních bitev, v kterých se vláčí blátem buď rozum, nebo pravdomluvnost jeho dcerušky. Ale důležitější je druhá příčina: František Soubirous složil tajný, ale neochvějný slib, že se nedotkne kořalky. Slib dodržuje již mnoho dní s nečekanou silou vůle. Bylo by velmi nespravedlivé říkat o Soubirousovi, že je sprostý opilec. Už jeho skutečný smysl pro důstojnost nepřipouští hanebné chování. Ani jeden spoluobčan by nemohl tvrdit, že by byl někdy mlynáře Soubirouse zastihl v pomateném a vrávoravém rozpoložení. Ty dvě, tři osminky bylinného čerta, kterých je otci divotvůrkyně zapotřebí k štěstí, odpovídají přesně odměrce pocitu nešťastnosti, s kterým se ráno co ráno probouzí. Je to zvláštní – od té doby, co jeho Bernadetta vyvádí kousky, které dodávají rodině lesku, nezmenšila se tato odměrka pocitu nešťastnosti ani o špetku, naopak, notně vzrostla. Soubirous je při vší lehkomyslnosti člověk těžkopádný, se sklonem k pesimismu. Sláva, která už celý měsíc prší na Cachot, vzbuzuje v něm nejen nepokoj a starosti, ale také tajnou, nejasnou žárlivost na tu, která jim tu slávu přináší. V nejmlčenlivější hloubi srdce proklatě zazlívá dceři ten vypínavý lesk, který shromáždila okolo nízkého jména Soubirous. Zároveň jsou mu však některé následky tohoto lesku notně příjemné. Jsou to, jak vidno, smíšené pocity. František Soubirous náleží k oněm zarytcům, kteří ssají z pocitu, že jsou „vespod“, sladkost vyčítavé pýchy. Ženy jsou docela jiné, myslí si. Ženy mají radost, když se octnou v nevymáchaných hubách lidí.
Aby nabyl bývalý mlynář znovu vnitřní rovnováhy, bylo by zapotřebí víc než tří osminek denně. A on nepije v přísném plnění svého slibu ani jedinou. Je to boj na nůž, a on jej vede sám proti sobě. Účelem slibu je stále prosba, aby všechno dobře dopadlo, to jest, aby z toho nebylo nic. Zároveň však František Soubirous ví, co je jako otec divotvůrkyně sám sobě dlužen. Proto chodí nyní den co den do kostela. Musí však také vícekráte za den přejít okolo Baboua a jiných hospod. To pak vždy znamená vrchol boje, který v něm zuří.
Druhou neděli prázdnin zahne, vraceje se z kostela, do Rue de Petites Fossées. Před domem otce Baboua dohoní osud v podobě strážníka Calleta, četnického důstojníka d’Angly a četníka Bellacheho. Tito ozbrojenci nemají toho dne službu. I oni užívají přestávky, které jim Paní popřává. Jakmile zahlédnou Soubirouse, dostanou všichni stejný nápad, jako by se byli spikli. Jsouce orgány podřízenými, bojují proti zázraku za věc státu neméněhorlivě než ministr Roulland, prefekt Massy, státní návladní Dutour a komisař Jacomet. Odhalit mravní slabost otcovu nebylo by špatnou indicií v tomto procesu.
„Hej, slavný muži, proč jsi tak hrdý?“ volá důstojník na Soubirouse:
„Vypadáš nádherně, jako biskup v civilu…“ Vskutku, Soubirous má na sobě občanské sváteční černé šaty, které mu daroval Cazenave. Chce četníky minout se zdvořilým pozdravem. D’Angla ho zadrží:
„Jářku, Soubirousi, můžeš nám snad něco nedobrého vyčítat?“
František stane a hledí zamračeně před sebe: „Angličana vám mohu vyčítat.“
„Angličana,“ rozhorluje se Belhache, který má vousy jako lupič. „Kdo strpěl, aby tomu trdlu Nicolau s Bouriettem v Ayole namlátili? My jsme to strpěli, abychom tě pomstili.“
„Pánové,“ napomíná důstojník, „co nevidět začne pršet. Lépe si to povíme uvnitř u Baboua.“
„Jdu domů,“ prohlašuje Soubirous.D’Angla ho kamarádsky zachytí za rameno: „Domů? Co bys dělal doma v neděli o půl jedenácté? To přece neuděláš, když tě četníci pozvou, abys s nimi popil jednou dokola…“
„Půjdu přece jen domů,“ vzdoruje Soubirous, zatím co ho muži vtahují do lokálu.
Obě hostinské místnosti bývají od té doby, co se Lurdy staly nejproslulejším městem Francie, přecpány. Je třeba vznešeným hostům udělat místo. D’Angla kývne na hromotluka Baboua:
„Dnes nic z tvých domácích lektvarů. Přines nám něco zvláštního, Babou, i kdyby na to měl prasknout celý služební přídavek! Uctíme přítele…“
Babou nafoukne tváře a políbí si konečky prstů: „Mám ve sklepě ještě tři láhve nejlepšího…“
Je to odjakživa táž historie milovníků koňaku. První skleničce se odolá lehčeji než druhé, druhé snadněji než třetí atd. Při první sklence si Soubirous myslí: Nesmím urážet vrchnost. Při druhé si nemyslí zhola nic, jen vychutnává dlouho odpíranou slast alkoholu. Při třetím pohárku je rozhodnut pít dál a mlčet. Když nebude mluvit, nemůže se přihodit neštěstí.
Okolo stolu ozbrojenců tlačí se hustě kibicové, jako by se tam hrála hazardní hra o veliké sázky. D’Angla nepřestává Soubirouse vychvalovat:
„Na mou duši, kamaráde, držíš se báječně! Když povážíme, že se tvé jméno čte dnes ve všech novinách a že ty bydlíš dál v Cachotu… Mně do toho nic není, ale mohl bys nadělat peněz jako želez. Bohaté modlářky by je za tebou házely a nikdo by ti nemohl nic vyčítat. I úřady teď už dobře vědí, že nejdeš po penězích, žes stejný chudák jako dřív: Všechna čest, Soubirousi!“
„Člověk dělá, co může,“ podotkne stručně vychvalovaný Soubirous.
Belhache, který má tuze malé mínění o neúplatnosti generálů, prefektů a jiných mocipánů, si tiše hvízdne:
„Holenku, to bys měl vidět velké pány. Ti se neupejpají. Těm se nemusí nic donášet. Sami si dojdou.“
„Já velké pány neznám,“ prohlašuje opatrně Soubirous.
Jeden z kibiců zvolá:
„Měli by ti dát mlýn, Soubirousi! Bůhví, že měli! Na potoce Lapaca stojí dva prázdné – a letos, po takové zimě, bude vody habaděj. Měl by sis jeden z nich dát darovat. Nikdo by ti to nesměl mít za zlé. Mlynářství je obecně užitečná živnost.“
„Však nejsem o nic horší mlynář než jiní,“ praví Soubirous; ani teď se však nepouští do řeči, ač tohle thema ho chytá za srdce.
Oddávajíc se podobným opatrným tlachům, vyrazí čtveřice první láhev, při čemž se hostu zdvořile ponechává značný náskok. Dlouho želené uspokojení vchází přemocně do duše muže, rušícího přísahu. A jsou už na dně druhé láhve, když se d’Anglův bodře plavý pohled upře Soubirousovi do očí:
„Tys pro mne velikou záhadou, kamaráde. Máš vyvolenou dceru. Dvacet tisíc lidí bylo naposledy u jeskyně. A tebe tam vidět není. Co si o tom mám myslit? Co si o tom myslíš sám?“
„Jsem nevědomý člověk. Co si myslím, do toho nikomu nic není.“
„Nevykrucuj se, Soubirousi! Věříš tomu nebo ne?“ Soubirous, jehož náskok roste víc a víc, nemá ztěžklý jazyk už zcela v moci:
„Vy jste mi pěkní chytráci,“ praví posměšně. „Myslíte si, že Nejsvětější Panna nemůže už přijít na svět, když lidé jezdí vlakem a telegrafují se všemi zeměmi. A ona přesto přichází. A když se jí zachce, sveze se vlakem jako vy.“
„Bravo, Soubirousi,“ řvou kibicové. „Proč by Panna Maria nejela vlakem? To by měl děkan Peyramale zatelefonovat biskupovi do Tarbes.“
Malý Callet, který je první „v tom“, zabubnuje pěstí na stůl:
„Ne vlakem,“ huláká. „Balonem! Vzdušným balonem! Přiletí v balonu s celou svatou Rodinou…“
Podobná primitivní rouhání obveselují srdce malých lidí; nemusí být proto zrovna nevěrci. Když si někdo takhle začne s nebem, je prostě kabrňák. Zakouřená místnost duní smíchem. Do všeobecného řehotu zeptá se náhle důstojník:
„A jaký je to pocit, když člověk náleží k svaté Rodině, Soubirousi?“
„Jaký je to pocit… Když… co…?“ koktá Soubirous už opilý.
„Ty teď přece patříš k svaté Rodině, Soubirousi, ne?“ „Proč patřím k svaté Rodině?“
„To ti hned povím! Co je svatá Rodina, víš, Panna Maria, její Syn a dobrák svatý Josef..“
„Svatý Josef,“ vykřikne kdosi. „Ten mi vždycky připadá jako princ manžel Albert Anglický, muž královny Viktorie…“
„Žádné sprostoty vůči hlavám cizích států,“ krákorá Callet. „To bychom musili zakročit.“
„Princ Albert dokáže leccos, co svatý Josef nesvede,“ poznamenává znalec. Ale důstojník, popotahující si kotlety, nedá se ničím zmást. V rudé, naduřelé tváři mu plovou vodnaté rybí oči:
„Proč by Panna Maria chodila k tvé Bernadettě, ne-li z důvodů příbuzenských? To je přece nabíledni. Nemyslíš? Cítí se s Bernadettou spřízněna! To nemůžeš popřít.“
„To přece nemůžeš popřít,“ opakuje Callet a pouští se řezavým hlasem do Soubirouse: „Přiznej se na místě, že náležíš k svaté Rodině.“
Soubirous vypil právě rozhodující skleničku, při které se obvykle mírné opojení mění v tragický pathos. Zvolna vstane a zablábolí ponuře:
„Doznávám, že patřím k svaté Rodině.“
Hospoda hřímavě aplauduje. Callet ji vřeštivě překřikuje:
„Když člověk patří k svaté Rodině, to už doma v komůrce nekrká ani nechrápe, co vás to, pánové, napadá…“
„Ticho,“ hřmí d’Angla a čeká, až zas všichni ztichnou. Potom nahne svou rudou tvář přes stůl k nažloutlé tváři Soubirousově:
„A teď mi, Soubirousi, řekni, – nestyď se, – jak to je, když člověk přináleží k svaté Rodině?“
Soubirous se vyhaslýma očima rozhlédne. Na čele se mu perlí hustý pot. Nesnese mnoho. Příliš dlouho si odpíral. Příliš rychle pil. Má ústa jako ochromená:
„Když člověk přináleží k svaté Rodině, to… je to… je to kletba!“
Vzápětí se zhroutí a skryje hlavu do dlaní. Nikdo se už nesměje. Callet a četníci vyjdou ven, aby ponořili hlavu do studené vody a mohli se odvážit na ulici. Za půl hodiny poté dopravují Františka Soubirouse domů. Tento průvod poskytne Lurdům příčinu k tvrdošíjným pověstem, že císařský státní návladní dal znovu zatknout Bernadettina otce. Ale důstojník d’Angla, četník Belhache a strážník Callet se nevýslovně stydí; po kratičké domluvě rozhodnou se tento „těžký případ opilství“ nehlásit, ačkoliv by jim představení za něj byli nemálo vděčni a týdeníček „Le Lavedan“ by mohl přinést zčásti morální, zčásti populárně-vědecký, článeček s titulkem: „Dcera alkoholika.“

Kapitola dvacátá sedmá
OHEŇ ZAHRÁVÁ S TEBOU, Ó BERNADETTO!

Uplyne dvacet dní, než Paní Bernadettě ohlásí, že se zase objeví v Massabielle. V těchto dnech se potvornosti povážlivě množí. Zejména lurdské děti mají na nich účast. Nikdo neví, co do těch děcek vjelo. Jednou odpoledne táhne celá horda devítiletých až dvanáctiletých kluků v procesí k jeskyni a provádějí tam parodistickýmžehnáním růženců a léčivých zázraků takovou rouhavou neplechu, že selky, které se tam modlí, se zděšeněrozutekou. Děkan zuří. Přísahal by, že tuto neplechu nastrojili jistí lvi z kavárny Pokrok. A patrně v dohoděs úřady. Protože však nemůže dospělým nic dokázat, vytáhne příštího dne ve škole oba náčelníky tlupy a vlastnoručně je ztrestá. V neděli hájí v krátkém proslovu Bernadettu, aniž ji ovšem pojmenuje, proti padoušství karikaturistů.

Lidé zbystří pozornost. Mění snad Církev svůj postoj? Ne! Maria Dominik Peyramale pořád ještě nevěří, že Bernadetta mluví ve všem všudy pravdu a že je duševně zdráva. Přesto drží Bernadetta všechny jeho myšlenky v zajetí. Peyramale je bezradný a otřesen, i když to nedává najevo. Proti vlastní vůli pracuje už pro tu, které by se rád střásl jako obtížného zmatku.

Vital Dutour a Jacomet využívají mezitím opičin zázraku až do dna. Den co den odesílají dlouhá policejní hlášení baronu Massymu a vrchnímu státnímu návladnictví v Pau. V nich jsou zaznamenány nejen „klukoviny“ školáků, nejen více méně vážné kopie Bernadetty, o které se pokoušejí rozličné kandidátky thaumaturgie, nýbrži ony nevysvětlitelné případy, jako je akutní duševní onemocnění vzorného dítěte Alexe a rychlý zásah a úspěch pátera Beluza. Je tu ještě množství záchvatů, mdlob, poruch smyslů, jež se odehrávají v okruhu jeskyně. Úřední hlášení všechno zaznamenávají. Nezmiňují se o tvrzení několika málo chorých lidí, kteří prohlašují, že se po užití vody z pramene náhle uzdravili nebo při nejmenším pocítili ulehčení. Nelze mít za zlé policejnímu komisaři, že se o tom nezmiňuje, neboť většina těchto uzdravení se zakládá na zmatených a matoucích údajích.

Ministr Roulland není s těmito raporty z Lurd nespokojen. Dává tisku, který je v žoldu vlády, k disposici pěkný materiál. Jeho úmyslem je přesunout massabiellská zjevení ze světla nábožensko-politických debat do onoho lhostejného polosvěta, které se v novinách vyhrazuje strašidelným domům, mořským hadům, pomstychtivým činům mumií, spiritismu a podobným nadsmyslným sensacím. Do akordu se mísí nový tón. Za prvé je Bernadetta podvodnice. Za druhé trpí mladistvou pomateností. Za třetí svou Paní skutečně vidí. takové nervosní povahy od nepamětných dob podobná okultní zjevení mívají. Vždy a všude vyskytovaly se „záhadné zjevy“. Jsou nevítané a nic neznamenají. Jsou to přízraky. Nepatří do náboženství, ale do potměšilé šerosvitné životní sféry, kterou ještě neosvětlily ranní paprsky rozumu. Církev sama je nejostřejším nepřítelem těchto temných nejasných sfér. A co se týče Paní a její osoby, nebude se asi příliš lišit od černého dědka, který bývá postrachem citlivých dětí, když ho nerozumné matky příliš živě malují na zeď. Tak asi píše umírněný vládní tisk, velmi dbalý toho, aby nepoškodil dobré vztahy mezi státem a Církví, jež jsou osobním dílem Ludvíka Napoleona. Proti tomu se zase vzpírají jakobínské noviny levého křídla. Nepřiznávají oněm šerosvitným oblastem v devatenáctém století nejmenšího oprávnění. Šerosvit je tmářství, a jestliže se v jasnoduché Francii odváží jakési jeskynní strašidlo na světlo, mělo by se z kořene vyhladit. Tím zas je podrážděn konservativní a katolický tisk, především list tak vlivný, jako je „L’Univers“, jehož šéfredaktor Veuillot se k zděšení ministra Roullanda rozjede sám do Lurd a nadšenou sérií článků o Bernadettě učiní Paní z Massabielle přístupnou salonům zpátečnické buržoasie. To, co mělo národní aféru vybílit, vyvolalo tudíž nový svár a vedlo k dalšímu zdomácnění zázračna v ochotných i vzpírajících se myslích Francouzů.

Roulland se odebere k svému kolegovi, ministru financí Fouldovi, který hraje roli prostředníka mezi císařem a vládou. Roulland, svým oborem historik, deklamuje:
„Napoleon je César. César ať konečně promluví…“ Za dva dny oplácí ministr financí Fould návštěvu Roullandovi:
„Víte přece, jak je císař pověrčivý,“ začíná. „Má to znamenat, že Jeho Veličenstvo v paní věří?“ ptá se Roulland ostře.
„Co vás nemá! Paní, v které císař věří, jsou méně tajuplné. Císař jen věří, že by mu paní, v kterou nevěří, mohla škodit. To je psychologie pověry.“
„A co ráčí císař poroučet?“
„Aby si pánové tu věc vyřídili sami.“
„Znamená to,“ zbystří Roulland pozornost, „že máme právo jeskyni uzavřít?“
„Já bych si to ještě rozmyslil, příteli,“ usměje se Fould. „Císař si v přítomné chvíli velmi přeje nerozladit klerikály. Víte přece, jak sní o tom, že se stane spasitelem Itálie jako Bonaparte. Přijímá ustavičně dopisy od Cavoura, který mu nabízí spojenectví. Dojde-li k válce, bude církevní stát nejožehavějším problémem. Milý Roullande, pohněte tarbeského biskupa, aby svolil uzavřít jeskyni. Monseigneur Laurence prý je velmi jasněmyslící pán.“
Tento rozhovor má za následek, že je baron Massy k své veliké nelibosti ještě jednou nucen navštívit biskupa. Konstatuje na hodinkách, že ho biskup nechal opět přes pět minut čekat. Nemá tudíž v moci všechen svůj korektní chlad, když se konečně rozproudí rozhovor:
„Vaše Milosti, doufám, že po všem, co se stalo, vystoupíte ze své moudré reservy. Nad policejními raporty, které mi docházejí z Lurd, se mi ježí vlasy. Uličníci světí vodu, žehnají růžence. Prostopášné ženštiny parodují Nejsvětější Pannu. Půjde-li to tak dál, vženou lurdské události Francii do tábora protestantismu a atheismu.“
Baron ze zlosti úvod poněkud přestřelil. Bertrand Sévère Laurence zůstává klidný:
„I mně jsou tyto události známy,“ přisvědčí po odměřené přestávce. „Jsou opravdu hodné politování. Ale není třeba je přeceňovat. Několik školáků se dopustilo velikého darebáctví, to je pravda. Farář však je za to – jak jsem se doslechl – vydatně potrestal. Obávám se, pane prefekte, že vaši výteční úředníci projevují v této věci přílišnou horlivost…“
Prefekta div neopustí zdvořilost, což prý se mu stává málokdy:
„Moji úředníci, Monseigneur,“ řekne útočně, „se snaží obnovit klid, zatím co klerus schovává hlavu do písku.“
Biskup malounko stáhne tragické, sarkastické ústní koutky:
„Klerus si počíná, jak se mu předepisuje. A se zřetelem na podivuhodné rozrušení lidu zajisté uznáte, že mu není za lehko takto si počínat.“
„Mlčení klenu, Monseigneur, se stává víc a víc nebezpečím pro klid a pořádek. Buďto jsou lurdská zjevení rázu nadpřirozeného v theologickém slova smyslu, a pak je třeba, aby je Církev jako takové uznala; anebo jsou nepravá, a pak je ovšem nutno, aby je Církev odmítla. Ale biskup se musí rozhodnout!“
Monseigneur se poučně usměje:
„Nemohu, děj se co děj, souhlasit s vaším buď anebo, barone! Mimo to si úlohu biskupa špatně vykládáte. Ano, kdyby se ve věcech nadpřirozených dalo tak lehce rozhodnout o tom, co je pravda a co není! Vždyť to ani ve věcech přirozených a světských nebývá snadné. Mezi tím, co je pravé a nepravé, leží tisíc pochyb, a je nám třeba nejsvědomitějšího prověření, neomezeného času a především pomoci Ducha svatého, abychom skrze všechny tyto pochybnosti pronikli k pravdě.“
„Jinými slovy, Monseigneur, věc neskončí, dokud…“
Biskup položí ruku s tupými prsty na kříž na prsou: „Vy, pane prefekte, vidíte stále jen zavrženíhodné neplechy, které vám hlásí policie. Já se však raduji také z jiných zpráv. Mohu vám prozradit, že se v Lurdech a v celé mé diecési dějí blahodárné věci. Nepřátelé si podávají ruce ke křesťanskému smíru a lidé se modlí s vroucností, s jakou se už sta let nemodlili…“
Baron Massy si nervosně navléká černé hlazené rukavice:
„Modlí se na místě neposvěceném a zákonem neschváleném!“
„Modlitba je všude dobrá, Excelence.“
Baron má za to, že přišla chvíle, kdy může vyhodit největší trumf. Vytáhne ze svého portefeuille opatrněvýstřižek z novin:
„Smím Vaši Milost obeznámit s míněním našeho nejvlivnějšího listu? „L’Ére Imperiale“ píše takto: Pohnutkou ke zbudování modlitebny by měly být trefnější důvody, než jsou výpovědi kataleptického dítěte, a mělo by pro ni být zvoleno lepší místo než louže, v které se to dítě myje…“
Biskup Bertrand Sévère Laurence přeslechne citát s dokonalou nevšímavostí:
„Pane prefekte,“ řekne konečně mírně, propouštěje barona, „vy jste nucen myslit ryze administrativně. Já jsem povinen myslit ještě jinak než administrativně, proto vám k svému velikému politování nemohu být k službám.“
O všech těchto hovorech, intervencích a rozpravách mocných tohoto světa nemá ovšem Bernadetta Soubirousová ani potuchy. A kdyby měla – netklo by se jí to, neboť účinek její lásky nemá s láskou samou nic společného. Bernadetta by v těchto dnech dovolené ráda stůj co stůj překlenula trhlinu, která se rozevřela mezi ní a její rodinou. Pobývá celý den v Cachotu. Hlídá bratříčky a vypomáhá matce horlivěji než jindy. Jen docházce do školy se vyhýbá, jak může. V předvečer posledního čtvrtku v březnu ví Bernadetta – nebyla by s to říci, proča jak – že Paní jí ohlašuje návrat. Štěstí a šťastná nedočkavost jí roztřásá. Neprodleně to oznamuje matce i tetám. Po celou noc nezamhouří oka.
Zrána onoho čtvrtku, posledního v březnu, se k jedenácté hodině objeví na faře doktor Dozous. Děkan a městský lékař se vídají jen zřídka kdy a obyčejně při úředních příležitostech. Ačkoliv se stýkají tak málo, mají jeden k druhému sympatie, protože o sobě vědí, že jeden jako druhý pracuje k nelibosti vyšších kruhů pro chudé a obtížené. Děkan vítá doktora s údivem, ale velmi vlídně. A nedá si vzít, aby hosti nenabídl láhev burgundského:
„Vždyť máme tak málo příležitosti si popovídat, milý Dozousi.“
„Vlastně jsem si k vám nepřišel popovídat ani popít, pane děkane,“ namítá lékař a zdvíhá purpurový nápoj zamyšleně proti světlu.
„Byl bych rád, kdybych vám mohl někdy něčím posloužit,“ praví Peyramale, upíraje podivně palčivé oči do hubeného obličeje lékařova.
„Obávám se, že mi nemůžete být jinak k službám, než že mě vyslechnete, důstojný pane… Byl jsem totiždnes ráno u jeskyně v Massabielle…“
Peyramale zdvihne hlavu, neřekne nic, stáhne se do sebe. Dozous váhá:
„Není to po prvé, co jsem byl svědkem zjevení… Ale to, co jsem viděl dnes, je, jak bych se vyjádřil… nejpodivnější…“
Peyramale hledí napjatě na lékaře, aniž změní svůj poněkud tuhý postoj, aniž mukne.
„Musím si trochu vydechnout, pane děkane. – Jistě jste už slyšel, že jsem malou Soubirousovou podrobněvyšetřil už před šesti nedělemi při jednom z jejích vidění. Již tehdy jsem došel k přesvědčení, že neběží ani o nervové záchvaty, ani o duševní chorobu…“
„A mohl jste si učinit lékařský úsudek?“ přeruší ho Peyramale.
„Duševní stavy tohoto druhu jsou ještě málo probádány. Je sice spousta literatury, kterou jsem si dal poslat, ale jejím studiem jsem valně nezmoudřel. Konečně jsem připadl na jakési vysvětlení skutečností, tu i onde popisovaných, že se totiž visionáři prostřednictvím obrazů, které nazírají, mohou sami uvést do hypnotického spánku.“
„Počkejte, doktore! Chcete říci, že považujete Bernadettu za pravou visionářku a vylučujete jakýkoli hrubší výklad?“
„Bernadetta je zcela nepochybně pravá visionářka,“ odpoví Dozous: „Ale vidění nejsou podle mého zdání nic zázračného, pokud nevyvolávají objektivní účinky. Pan Lafite tvrdí, že velmi vyvinuté mozky, navštěvované vidinami, vytvářejí veliká duchovní a umělecká díla. To prý je tajemstvím takového Michelangela, Racina nebo Shakespeara. Tito veleduchové si však své vidiny takřka neuvědomují, zatím co geniální, avšak primitivní mozky spatřují své vise v jasném ztělesnění, na příklad v Paní od Massabielle…“
Peyramale odloží dlouhou dýmku a sedí nepohnutě u stolu:
„Pokládáte tyto definice Pařížana za postačující?“ „Pokládal jsem je za postačující až do chvíle, kdy se objevil pramen.“
„Je tudíž podle vašeho domnění objev pramene postačujícím důvodem, abychom uznali zázrak?“
Tato otázka Dozousa zneklidní:
„Jsem přírodozpytec, důstojný pane. Víra v zázrak je mi na hony vzdálena. Pramen je pouhý pramen. Věda zná hypersensibilní povahy, které mají pro vodu nebo kovové žíly pod zemí mimořádný stopařský čich. Bernadetta je asi taková povaha.“
Peyramale pronáší důrazně následující tři slova: „Primitivní, geniální, hypersensibilní! Stačí to k vysvětlení?“
„Bylo by to postačilo, pane děkane, až… do okamžiku, co se uzdravilo Bouhouhortsovo dítě…“ „Nutí vás snad toto uzdravení, abyste se poděkoval jako přírodozpytec a uvěřil v zázrak?“
„Ne docela, pane děkane,“ váhá Dozous. „Kolega Lacrampe je toho mínění, že ve vodě z Massabielle působí jakési neznámé léčivé látky. Tuto možnost nemohu zcela vyloučit…“
„To je trochu moc,“ praví velmi pomalu Peyramalův zastřený hlas. „Že by jediná lázeň v této vodě uzdravila chromé dítě…“
Lékař souhlasně přikývne:
„To je opravdu přespříliš – uvážíme-li zejména to, že vyléčení se událo bezprostředně. Přiznávám však kolegovi Lacrampeovi, že tato pramenitá lázeň snad jen urychlila zdlouhavý uzdravující proces, který mým očím pravděpodobně ušel, ačkoliv matka a četní svědci tvrdí, že dítě ve chvíli uzdravení bylo už v agónii… Ale po tom, co se stalo dnes, nemohu pochybám poskytnout nejmenšího oprávnění. Je to nevývratný fakt, jehožočividným svědkem jsem sám byl!“
Peyramale mlčí. Neodvrací z hostovy tváře pohled, který už není upjatý, nýbrž podivně strnulý. Dozous vypravuje, jak se dnes vydal k jeskyni, protože ho zajímalo, jak se po tak dlouhé přestávce bude shledání s Paní odrážet v chování Bernadetty. A skutečně, Bernadetta byla ponořena do extase mnohem hlubší a delší, než byly všechny předcházející. Ještě nikdy nebyla podivuhodná proměna dětské tvářinky v překrásnou masku mrtvé tak zdrcující a rozechvívající jako dnes. Všechny ženy a část přítomných mužů plakala. Bernadetta, na kolenou, se jen zřídkakdy pohnula. Obvyklé obřady u pramene, dokonce i úklony a šepot téměř odpadly, až na modlení růžence. Po prvé pozoroval Dozous u dívky jakýsi druh hlubokého spánku, hraničícího s úplným bezvědomím. Divil se tomu velice, neboť předtím nejednou pozoroval, že Bernadetta i přes své vytržení vnímá všechno, co se děje kolem ní. Jako vždycky držela i dnes v pravé ruce černý růženeček a v levé hořící svíčku. Ruce se ani nehnuly. S levé ruky, kterou držela trochu pozdviženou, splýval růženec mezi rozpřaženými prsty. Najednou se levice, patrně pod tíží svíčky, naklonila vlevo a maličko poklesla, takže plamen olizoval rozpřažené prsty levé ruky. K dívce se vrhli příbuzní, aby jí svíčku vzali. Ale v Dozousovi se – jak pravil náhle probudil badatel. Rozpřáhl ruce a zabránil ženám, aby se k Bernadettě přiblížily. Potom vytáhl hodinky. Neexistuje omámení, pomyslil si, které by trvale odolávalo bolesti z popálení. I když plamen něžné prsty pouze ošlehával, přece se jich ustavičně dotýkal a musil by přinejmenším porušit horní vrstvu tkáně a vyvolat na kůži spáleniny. Stačí si vzpomenout, jak uškubneme prstem, kdykoliv se octneme v dosahu ohně. Ale Dozous napočítal na hodinkách deset minut, a po celý ten čas plamen obskakoval dívčinu ruku, aniž dívka pocítila nejmenší bolest. Po deseti minutách Bernadetta vstala, jako by se nechumelilo, a popošla ke skalnímu výklenku. Patrně ji Paní zavolala. Hned, jak se extase skončila, prohlédl Dozous dívčinu ruku. Byla trochu začouzena, jinak neporušena. Nikde ani stopy po sebelehčí popálenině. Dozous vzal jedné ženě z ruky hořící svíčku a zpolehounka ji přiblížil Bernadettěk ruce. Ta v okamžení vykřikla: „Co chcete? Proč mě pálíte?“
To vše vypravoval Dozous slovy střízlivými a skončil takto:
„Viděl jsem to na vlastní oči, pane děkane. Ale přísahám, že bych se vysmál každému, kdo by se mi to snažil nabulíkovat.“
Peyramale vyskočil a jal se přecházet po pokoji. „A vysvětlení?“ zeptal se po dlouhé přestávce. „Četl jsem o indických světcích a fakírech, kteří se dávají za živa pohřbít, kteří procházejí ohněm a spávají na hřebech, anižpřitom docházejí sebemenší úhony. Snad je to pravda, snad ne. Jestliže je to pravda, musili bychom my lékaři uznat, že lidské tělo, podníceno neznámou duchovní a duševní energií, může upadnout v stavy, které odporují zákonům hmoty…“
„Bernadetta není indický fakír, ani rafinovaný asketa, nýbrž všední, nic netušící stvoření,“ volá popuzeněPeyramale. „To není vysvětlení!“
I lékař netrpělivě povstane:
„Pane děkane, vy chcete pořád vysvětlení jen ode mne. A já přišel k vám proto, aby se mi dostalo vysvětlení od vás. Čekám na ně…“
Peyramale už ani nemukne, přechází po pokoji dál, rozerván do hlubin duše, svírán pochybnostmi o Bernadettě, kterých se nedovede stále ještě zbavit.

Kapitola dvacátá osmá
PURKMISTR SE ODVÁŽÍ STÁTNICKÉHO ČINU

Purkmistr září. Podnikavě vyráží šedivý balvan husté bradky zpod jeho fialových svislých lící. Na psacím stole na radnici leží totiž dobrozdání jeho přítele, hodného lékárníka Latoura z Trie. Není to jen přátelsky úslužný, nýbrž i velevědecký a příznivý rozbor pramenité vody z Massabielle. Adolf Lacadé nerozumí sice ani za mák chemii, zato však má smysl pro propagandistickou libozvučnost nabubřelých cizích slov. V čistě sepsaném přípise Latourově, jenž se podobá obrovskému receptu medicínské kapacity, vyskytují se již za prvníčíslicí sloučeniny chloru s vápnem a magnesiem, a to, jak je výslovně řečeno, ve značném množství. Chlor je dobrý, vápno je dobré a magnesium také. Všichni lékaři předpisují chlor, vápno i magnesium. Jak milé od těchto tří koryfejů pharmaceutiky, že se v jedné a téže vodičce smísily v léčivou jednotu! A to je zatím číslo jedna, myslí si spokojeně Lacadé, zahloubávaje se čím dál víc do tohoto příjemného výčtu, v kterém už prosvítá fata morgana ještě příjemnějších výpočtů. Za chloráty pochodují v sevřeném šiku karbonáty. Karbonáty, ví Bůh, nejsou o nic horší než chloráty, zejména slučují-li se se sodou jako v této vodě. Tolik zná z medicínské chemie i starý gourmand Lacadé, že po obědě o dvanácti chodech poskytne lžička sodabikarbonátu želanou úlevu. Podívejme se, tuto úlevu žroutů nám servíruje lurdský pramen gratis. Cenou silikátů, vyskytujících se na třetím místě, není si purkmistr již tak zcela jist. Ale proč by jim měl nedůvěřovat, když se vyskytují ve spojení s aluminiem, jež je, jak se zdá, kov spolehlivý? Ale že nechybí ani kysličník železitý, který se dává užívat dětem trpícím bledničkou, ani regenerující fosfor, toť už skoro dobrého příliš. Zbývá už jen „organická materie“, která jako číslo sedm řadu uzavírá. Přítomnost této organické látky, v které tak říkajíc vězí jádro tajemství, uspokojuje Lacadého nesmírně. Zní to tak báječně filosoficky a představuje to onen zbytek, vědou ještě nevysvětlený, v kterém se možná skrývá léčivá látka nervů, o níž se nedávno v kavárně Pokrok zmiňoval doktor Lacrampe. Lékárník Latour připojil k positivní části svého nálezu s jistým důrazem jednu negativní větičku: „Konstatujeme, že ve složení vody zcela chybí síra.“ Lacadé si mne ruce. Síry se milerád zřekne. Se vzrůstajícím potěšením věnuje se nyní Latourovu resumé:

„Zvláštnost této pramenité vody je nejvýš pozoruhodná. Musíme se zmíniti o její charakteristické přednosti, o lehkosti tak prospěšné trávení a mimo to o jisté občerstvující síle, která podporuje celkový životní proces. Se zřetelem na mimořádné chemické sloučeniny, které hodnotu pramene podmiňují, máme za to, že nikterak nepřepínáme, když předpokládáme, že lékařská věda postaví massabiellský pramen v čelo našich domácích lázeňských vod, a to v době co nejkratší.“

V šroubovaném expertním slohu říká se tu víc, než si lze přát. Dovolávat se lékařské vědy znamená už jistý nátlak na ni. Proslulý Filhol jistě nebude váhat potvrdit úsudek malého Latoura, neboť vrána vráně ani pod badatelským nebem oči nevyklove. Leč pozor, Lacadé: Pěkně krok za krokem! Zatím Filhola nepotřebujeme. Filhol ať vyrukuje poslední a ať vítězství rozhodne! Možná, že jeho analysa bude už napřesrok zdobit etikety lahví, které bude „Lurdská lázeňská společnost“ rozesílat do širého světa.

Napřed musíme vyhrát jiný boj, boj, jehož strategická příprava utrpěla arciť vinou korektního Massyho, lišáka Dutoura a toho trdla Jacometa hanebnou škodu. Proti těmto bázlivým čmáralům, zmítajícím se na byrokratickém provaze, musí konečně povstat muž skutku a reality, který rozetne gordický uzel. Kdo jiný by tím komercielním Alexandrem byl, ne-li Adolf Lacadé? Pro stavbu slavné budoucnosti je třeba zabezpečit si jeskyni a pramen. Dutour a Jacomet, hájíce stát proti zázraku, pronásledovali s nemorální zpozdilostí Bernadettu a její rodinu. Musili nutně ztroskotat o chudobu, prostotu a nevinnost. Lacadé samojediný napadl zázrak a přemohl jej. Tím si je jist, když uhlazuje Latourovo dobrozdání.

Nyní se však naskýtá otázka ze všech nejdůležitější: Jak vyrvat jeskyni Paní, to znamená, jak ji vyrvat pověře, okouzlení, plynoucímu z nevysvětlitelných událostí a z touhy všech lidských dětí po pohádce? Stát selhal. Selhala církev. Obě instituce sklaply před dvacetitisícovým zástupem, před „lidovým hnutím“, jež se jim neočekávaně svezlo na krk. Stát a církev se třesou před každým projevem vůle, číhajícím v odbojných masách. Nejhlubší podmínkou při rozhodování obou ohrožených institucí je strach před svévolí davů. Zato pohnutka, pohánějící Lacadého, dobrý obchod totiž, je nejupřímnější a nejmocnější pohnutkou tohoto století.

Purkmistr nechal minout nečinně velikonoční svátky, – které toho roku byly poměrně časně – ne však nadarmo. Na jeho psacím stole se válejí vysoké haldy zažloutlých listin, samé zákony, nařízení a ordonance francouzské vlády, které obdržela obec Lurdy od slavného roku 1789. Lacadé svědomitě tyto spousty prostudoval. Sám si ani nebyl vědom, až do jaké míry ústava Francie jednotlivým obcím poskytuje autonomii a volnou ruku. Takový starosta je absolutním králem svého okrsku. Není jmenován, obyvatelstvo ho svobodněvolí. V jeho vlastnosti purkmistra nesmí ho nikdo sesadit, jen obyvatelé obce. Je ve všech státních významech zmocněncem, ale nikoliv podřízeným prefekta. Jemu jedinému přísluší rozhodovat o tom, co se v užším slova smyslu dotýká jeho obce. Vital Dutour ho již před několika nedělemi upozornil na jistý výnos, kterého se dá velmi dobře upotřebit. Avšak Dutour je vtělený právník a proto vždy zůstává viset mezi „pro“ a „proti“. Nyní nastala chvíle, aby se podnět státního návladního uskutečnil, jinak ovšem, než se sám domníval. Purkmistr si zavolá do pokoje oba tajemníky: Capdevillea a Courrégese:

„Sedněte a pište!“
Krokem vojevůdce poponáší Lacadé své břicho po světnici:
„Se zpětnou platností zákonů z 22. prosince 1789, z 24. Srpna 1790, z 22. července 1791 a posléze z 18.

července 1837, týkajících se veskrze municipální správy, vyhlašuje se…“

Lacadéovi se stará data takřka rozpouštějí na jazyku. Taková historická data šlechtí toho, kdo je bere do úst, aby je životně uplatnil. Pročesávaje kapesním hřebínkem vlasy, diktuje dál v šroubovaném úředním slohu:
„Ve snaze, aby byla v zájmu náboženství učiněna přítrž politování hodným výtržnostem u jeskyně Massabielle… Odstavec!“
Písaři papouškují. Odstavce, které Lacadé nařizuje, rovnají se úderům meče:
„S ohledem na to, že jest povinností purkmistrovou bdít i nad veřejným zdravím obyvatel a že si domorodé i cizí obyvatelstvo ve velkém počtu navyká píti z pramene svrchu zmíněné jeskyně – s ohledem na to, že běží o silný minerální pramen, který může býti pro obecenstvo uvolněn teprve po vědecké analyse a lékařském schválení, – a s ohledem na to, že k pobírání vody je třeba úřední autorisace, nařizuji… jak následuje…“
„…nařizuji, jak následuje…“ hlaholí pyšná ozvěna tajemníků.
Lacadé se zastaví, dodá švihu své tloušťce a diktuje, že mu písaři sotva stačí:
„Za prvé: Zakazuje se odbírati vodu ze zmíněného pramene. Za druhé: Zakazuje se vstupovati na břeh u Massabielle, který jest v majetku obce. Za třetí: Před massabiellskou jeskyní bude postavena bariéra z latí, uzavírající přístup k jeskyni. Za čtvrté: Každý přestupek proti tomuto nařízení bude stíhán podle znění zákona. Za páté: Policejní komisař, náčelník četnictva a dozorčí orgány obce mají za povinnost přísně dozírati, aby svrchu zmíněná nařízení byla plněna. V Lurdech, radnice. Datum. Purkmistr…“
Lacadé nabírá dech, když byl odhřímal tento Ordre de Bataille. Capdeville musí neprodleně vyhotovit báječný oběžník této vyhlášky. Courrégese pak pošle zvláštní poštou, kterou má už Cazenave připravenu, k prefektovi do Tarbes. Je poledne. Nejpozději za dvě hodiny bude posel u cíle. Lacadé kalkuluje takto:
Vláda se neodváží rozhodného kroku, ať z nerozhodnosti a slabosti, nebo z důvodů vyšší politiky, do které nevidím. Tato politika souvisí možná s dvojsmyslným postojem církve, která od zázraku utíká a zároveň jej zcela všanc nedává. Ať tak nebo tak, jsem purkmistr, jsem autonomní úřad. Uzavíraje jeskyni, konám státnický čin, aniž jsem překročil svou kompetenci. Na mou věru, nejsem malý muž, strčím je všechny do kapsy. Sesadit mě nikdo nemůže. Prefektura a ministerstvo kultu mi naopak bude vděčno. Prokázal jsem prefektovi službu. Baron nemusí dělat nic jiného než mou vyhlášku potvrdit: „Viděl M.“ Docela maličké M. Bere opatření nezávislého purkmistra na vědomí a zajišťuje mu svými úřady, že je provedou. Nic víc! Jakmile se však prefektovo „vidi“ octne pod mým jménem, má odpovědnost on a nikoliv já. Před obecní radou a před obyvatelstvem mohu poukázat na to malé M a lítostivě pokrčit rameny. Opravdu, měli by mě zvolit ministerským předsedou…
„Slyšíte, Courregési?“ praví Lacadé, „nedostanete-li striktní rozkaz ve smyslu opačném, zůstaňte v Tarbes a udělejte si pěkný večer. Počkám do pěti. Nevrátíte-li se do té doby, půjdu do toho…“
Courréges se do pěti nevrátí. Jistě se v Tarbes, který pro lurdské světáky znamená tolik co velkoměsto, protože má vaudeville, dobře baví. Baronovo „vidi“ je tudíž zajištěno. Lacadé „jde do toho“. Státní návladní a policejní komisař dostanou opis vyhlášky, která putuje do tiskárny „Lavedan“. Protože je nutno vést úder s omračující rychlostí, žádá purkmistr Jacometa, aby neprodleně přikročil k činu. Za vedení komisaře připochodují v noci před jeskyni dělníci. Není ještě pozdě. Svit pochodní přiláká značný počet svědků, kteří v zavilém mlčení přihlížejí divadlu, jež se tu počíná odehrávat. Před několika dny byla pod výklenek Paní postavena obětní pokladnička pro sbírku peněz na kapli, kterou Paní žádala. Jacomet pokladničku zabaví, zabaví svíčky, zásvětní dary, obrazy, ba dokonce i květiny, které lidé položili před mariánské obrazy. Když se vlastnoručně chystá zahodit uvadlé i čerstvé kytice do Gavy, projede davem, který stále víc a víc vzrůstá, nebezpečný záchvěv. Jacomet se lekne. Napadá ho, že by ti lidé byli schopni popadnout ho a shodit do Gavy. Honem se rozmyslí, kde pomalu k vozíku, který má odvézt zásvětní stůl a všechny devocionálie, a zamyšleněpoloží květiny navrch na ostatní předměty. Potom dělníci zabední jeskyni plotem z latí, který sahá nad výšku očí, a kolem dokola postaví varovná návěští. Bernadetta už neuvidí s druhého břehu potoka na výklenek k Paní.
Ale Bernadetta nevytáhne po všechny dny paty z domova, nechodí k jeskyni, neboť Paní ji od velikonočního pondělí nezavolala. Paní nyní často odchází na dobu stále delší a delší. Bernadetta přijímá toto odříkání bez nářku, neboť ví, že se jí Paní vrátí.
Ráno, dosti časně, se přihrne Courréges. Na čistopise skvěje se baronovo malé M. Státnický čin se podařil. Alespoň po jedné stránce. Konečně našla Paní rovnocenného partnera! Uvidíme, zda se i z této rány zotaví! Hodinu poté se vyhlášky vylepují na nárožích lurdských ulic. Calletův buben víří poplašně ulicemi a shromažďuje lidi. Maličký strážník má radost, když může vyvolávat. Dodává si tím vážnosti řečníka a politického vůdce. Rád slyší svůj krákoravý hlas, který špatnou francouzštinou s falešnými přízvuky a horskou zpívavostí deklamuje:
„S ohledem nato… nařizuji následující…“
Večer tohoto velikého dne slaví se v kavárně Pokrok rozloučení s básníkem Hyacinthem de Lafite. Jeho příbuzní se na velikonoce vrátili z Lurd. Zámek na ostrově Chalet je přeplněn. Lafite jede do Paříže, kde ho v Rue de Martyr očekává jeho malá, holá světnice. Stýská se mu po Paříži, ačkoliv tam bude nucen psát směšné články do novin, ačkoliv už předem okouší v celém těly ona zklamání a ponížení, jímž je vydán v plen umělec bez úspěchu. Victor Hugo, který o něm kdysi utrousil vlídnou poznámku; žije už devátý rok v nejskvělejším vyhnanství; Théophile Gautier, který je stejně jako Lafite rodák z Lurd, ho občas pozdraví, když se setkají v divadle nebo v kavárně. Ale kdyby se ho někdo zeptal: „Četl jste něco od Lafita?“ – zcela jistě by dostal udivenou odpověď:
„Cožpak Lafite něco napsal?“ v Lurdech se stýská Lafitovi po Paříži, městu světla; přitom ví, že v Paříži bude zas toužit po tmavých Lurdech. Těch pár měsíců, v Lurdech strávených, nebylo marných pro Lafitovo myšlenkové uzrávání, nehledíc ani k několika veršům, které se mu zde podařilo udělat. Nikdy by si Lafite nepřiznal, že ho vzrušení, které od 11. února lomcuje Lurdy, nezanechalo nedotčena. Ve skutečnosti náleží k těm málo lidem, kteří se ani jednou nezašli podívat k jeskyni a nespatřili na vlastní oči Bernadettino vytržení. Není na světě větší pýchy, než je pýcha lidí ducha. Člověk ducha hladoví, postrádá přístřeší, a přece se necítí od Boha postaven na jeviště života, nýbrž má za to, že ho Bůh pozval do dvorní lóže. Vědomí, že není v komedii hráčem, ale neúčastněným pozorovatelem, vnuká mu opojivý pocit povýšenosti, který činí snesitelným i život největšího odříkání. Člověk ducha nepokládá sebe za Božího tvora, nýbrž za Božího hosta. S jeho vznešeným postavením nemůže se měřit císař ani papež. A že lidé o tomto postavení většinou nevědí, rozmnožuje ještě víc jeho tajnou drahocennost. Hyacinthe, chudý příbuzný bohatých Lafitů, pozoruje aféru, odehrávající se mezi Bernadettou a Paní na jedné straně a mocnostmi tohoto světa na straně druhé, s nezměřitelné, ledové výše absolutního ducha, který se lidského života dotýká pouze hravým paprskem ironie. Lafite si zkrátka připadá sám jako Bůh, v něhož,jak se domnívá, nevěří.
Dnes se v kavárně sešli všichni soustolovníci, i ti, kteří poslední dobou docházeli do kavárny čím dál řidčeji, jako na příklad Estrade a Dozous.
„Budu vás postrádat,“ praví starý Clarens, Lafitův každodenní druh. „Tak báječně jsme se poslední měsíce hádali! Jak já se nadále obejdu bez vašich věčných námitek, vy bezpříkladný nonkonformisto?“
„Poděkujte se Paní, milý příteli,“ žertuje Lafite. „Ona mě odtud vystrnadila…“
Estrade bere jeho přiznání vážně:
„Pročpak?“ ptá se. „Vždyť vám nepřinesla, pokud vím, nic zlého?“
„Nic zlého?“ směje se spisovatel. „Podle mého mínění je Paní povaha velmi tyranská. Chce, aby se člověk rozhodl buď pro ni nebo proti ní.“
Estrade důrazně stvrzuje toto pojetí:
„To je pravda, Lafite! Ona chce, aby se člověk rozhodl!“
„Tak vidíte, příteli,“ pokračuje literát. „A právě tento požadavek považuji za nejtěžší přehmat a zásah do své osobní svobody jsem chudák, a ne tuze domýšlivý, jak doufám. Ale jednoho přepychového práva se nechci vzdát, co budu živ, práva na nestrannost. Líbí se mi vznášet se svobodně mezi tak zvanými pevnými stanovisky ostatních lidí. Tato stanoviska mi připadají – račte prominout – šmahem trapná. Nepovažuji člověka za smutného sháněče zrna, kterého je nutno léčit z nadpřirozených ilusí, a zároveň si ošklivím náboženskou žebráckou polévku, která se dnes vyváří… Mimochodem – nepozorovali jste, pánové, že zbožné rasy nebo masy působí vždy a všude zatuchle nevětraným dojmem?“
Pedagog ho přeruší. „Dovolil jsem si už jednou podotknout, že básníci dneška ztratili vztah k lidu.“
„Ach, váš lid, příteli!“ odráží ho Lafite, „ten také není než jednou z těch pověrečných abstrakcí, kterou mají na svědomí idealisté.“
A na závěr dodává:
„Od té doby, co do Lurd vnikla Paní, mi zde není volno. Stýská se mi po hříšném Babylóně.“
V tu chvíli přistupuje ke stolu Lacadé a Vital Dutour. Purkmistr obešel dnes dvakrát náměstí Marcadale jako vítězný vojevůdce, jenž se ukazuje lidu. Kavárna ho na uvítanou uctí pochvalným potleskem. Duran a jeho věrní triumfují. Vítěz se vlídně obrací k spisovateli:
„Vy nás opouštíte, mon cher poète? Chcete asi našemu městečku dělat v Paříži špatnou reklamu…“ „To si nedám vzít, pane purkmistře,“ odpoví Lafite velmi zdvořile.
„Nemyslím, že je to rozumné,“ usměje se Lacadé věštecky. „Možná, že se Paříž a svět dočkají co nevidět překvapujícího obratu. Dočkají se toho, že z našeho města vzejde skutečná spása, jiná ovšem, než si leckdo myslí. A vás, pane de Lafite, bych si přál za básníka, který by ten překvapující obrat provázel nádherou slova…“
V tom okamžení se oči všech obrátí ke dveřím, kde povstal jakýsi ruch. Ke stolu notáblů se přiřítí d’Angla, upocený a zřejmě rozčilený.
„Pánové, to vám byla hotová vzpoura,“ supí. „Lidé vzali jeskyni útokem, strhli plot, vyvrátili návěštní tabulky…“
„Když podáváte služební hlášení, zachovejte lepší postoj, d’Anglo,“ podotkne Lacadé po kratším důstojném mlčení… „Tak – co se vlastně stalo, a kdy?“
„Před půl hodinou, když se setmělo, podnikli lidé na jeskyni útok. Byl jsem tam docela sám.“
„Teď už chápete, proč jsem vám k vaší obdivuhodné smělosti negratuloval, pane purkmistře?“ směje se Vital Dutour spokojeně.
„Nu, a co na tom?“ řekne Lacadé trochu bledý, ale klidný. Vstane: „Dnes v noci postavíme novou bariéru a dvě stráže budou na ni nepřetržitě dozírat.“
„Odvaha je drahý špás,“ posmívá se mu císařský státní návladní. A o několik minut později se loučí s Lafitem: „Proč opouštíte tuto zajímavou hru před Pátým, závěrečným jednáním, pane?“

Kapitola dvacátá devátá
BISKUP ODHALUJE NÁSLEDKY

Monseigneur Laurence vstává od tabule. Kromě děkana Peyramala byli přítomni ještě jiní dva hosté, jeden kanovník z biskupské kanceláře a biskupův soukromý tajemník, mladý klerik. Oba se brzy omluví a odejdou. Monseigneur si ještě přeje hovořit s lurdským farářem. To je veliké vyznamenání. Tarbeský biskup nemá zrovna ve zvyku někoho vyznamenávat. Příliš dobře zná lidi. Jako tak mnohý člověk nízkého původu uchovává si i na vrcholu své skvělé dráhy zatrpklost bývalé bídy jako skrytou usazeninu duše. Ustavičně se v něm příkaz lásky k bližnímu sváří s namáhavě zastíraným pohrdáním lidmi. Výsledkem tohoto sváru je velmi vzácná odrůda mrazivé vlídnosti, za kterou stydlivě leží na číhané démantově vybroušený rozum. Ale pro lurdského děkana má biskup Bertrand Sévére odjakživa slabost. Vzájemná příchylnost mužů bývá obyčejně založena na správné směsici stejnorodých a protichůdných vlastností. Tenhle Peyramale, muž, který má na hřbetě čtyřicítku, se stále ještě nenaučil ovládat. Když mu je něco proti srsti, hned se mu oči nepřístojně rozhoří. Nedá si pozor na to, coříká, neví, co je to strach. Je pohotově drsný. To Jeho Milost baví. Peyramale je pán. To imponuje synu silničního dělníka, obklopeného duchovními, kteří pocházejí většinou z malých poměrů a nejsou proto nikdy s to, aby překonali onu blahojímavou servilnost, tak charakteristickou zejména u kněží jižních zemí. Monseigneur je hrdý na to, že má mezi svými duchovními takového pána, jako je Peyramale.

Komorník rozevře dveře několika salonů, kterými biskup, opíraje se o hůl ze slonoviny, spolu se svým hostem zvolna prochází. Všechny pokoje a jejich ošumělá a vybledlá nádhera jsou neobývané a studené. Dvanáct let už žije Bertrand Sévère Laurence v těchto komnatách, aniž jim byl vtiskl sebemenší stopu své existence. Tak, jak je přijal po svém předchůdci, zůstaly dodnes. Biskup Double, muž předchozích časů, měl smysl pro krásné věci a byl v jistém smyslu sběratelem. Laurence nemá špetku smyslu pro krásné věci a není sběratelem. Naopak, odprodal z paláce mnoho obrazů a jiných uměleckých předmětů a věnoval jejich výnos charitě. Lidé z nízkého rodu bývají většinou rozumáři.

Konečně jsou u cíle své pouti. Nové vyznamenání pro Peyramala: biskup ho zve na černou kávu do svého pokoje. Je to světnice, kde Monseigneur bydlí, pracuje i spí. Než se stal biskupem, míval vždy jen maličkou světničku. Jako biskup nemá víc. Ceremoniářovy námitky nic nezmohly. Jeho Milost příkře odmítla prostornější byt. Nikdo by nemohl říci, že je biskupův pokoj útulný nebo že se dá aspoň obývat. Je to prostředně veliká místnost se železnou postelí, s klekátkem,- s krucifixem, s jediným špatným obrazem Madony, s nemotornou pohovkou, s kancelářským stolem a s několika křesly a vycpanými židlemi. Nedá se o něm říci, že je mnišský nebo asketický. Monseigneur se nezříká žádného pohodlí, jemuž se těšíval, než byl biskupem. Nechce pouze – a není v tom ani stínu koketerie – měnit jako biskup starý způsob života. Chudý býval, chudým zůstal, syn dělníkův. I nedostatek se může stát jakýmsi návykem. Abychom však pravdě učinili přesně zadost, musíme podotknout, že si biskup potrpí na dobrou, ba výtečnou kuchyni, jak se Peyramale při každé návštěvě znovu a znovu přesvědčuje. A zas nové, třetí vyznamenání komorník podává faráři dlouhou dýmku. Monseigneur dává přednost dobrému starému šňupavému tabáku, o kterém by mohla jeho sutana leccos vypravovat. Oba pánové se uvelebí u krbu. Jaké studené jaro! Oheň je jediným útulným živlem v této světnici. Monseigneur je zimomřivý, mrazívá ho i v létě. Snad na něho vane zima z jeho vlastní vlídnosti.

„Události před jeskyní, o nichž jste se zmínil u stolu, mě utvrdily v přesvědčení, že jsme si počínali správně,“začíná biskup. „Toho se prefekt ani purkmistr nenadáli, že jim lidé budou den co den bourat plot. Považte, jaká škoda by vzešla Církvi, kdyby svět mohl jen malou část oněch zbouraných prken přičíst na její vrub. Vyslovuji vám své uznání, lurdský faráři…“

„Vôtre Grandeur,“ namítá ve vší uctivosti Peyramale, „osmělil jsem si vyprosit u vás audienci proto, že věci, tak jak jsou, neshledávám v pořádku, a protože se obávám, že bude nutno změnit postoj…“
Biskupova ruka, nesoucí právě k nosu šňupec, ustrne v pohybu; vzápětí sfoukne biskup tabák s prstu do tabatěrky. Jeho zapadlé oči se upřou v úžasu na děkanovu tvář. Potom však Peyramalův výpad odsune stranou tím, že si maličko odkašle:
„Napřed bych měl k lurdskému faráři otázku: Kdo je Bernadetta Soubirousová?“
„Ano, kdo je Bernadetta Soubirousová?“ zamumlá děkan a sklopí oči. Teprve po minutě zdvihne zbrázděný obličej k představenému:
„Monseigneur, přiznávám se upřímně, že jsem Bernadettu považoval za podvodnici, za jakousi Rosu Tamisierovou, a dodnes mám chvíle, třebaže už řídké, kdy ji stále ještě za podvodnici pokládám. Znám přílišdobře ten bigorrský lid, lid fantastů, komediantů a vypravěčů pohádek, i jejich schopnost namlouvat nejen druhým, ale i sobě samým cokoliv. Ach, je to tak zoufale chudý lid, Monseigneur! Přiznávám se, Monseigneur, že jsem později Bernadettu považoval za šílenou – a někdy, ač jen velmi zřídka, se mi zdá ještě teď, že je blázen. A konečně se vám, Monseigneur, do třetice přiznávám, že v Bernadettě skutečně vidím divotvůrkyni a bytost vyvolenou…“
„To není jasný výklad, faráři,“ zabručí biskup, jehož juristicky bystrý duch nemá valného pochopení pro podobné horkokrevné paradoxy. Letmým pohybem ukáže na psací stůl:
„Dostal jsem ráno dopis od jakéhosi pensionovaného generála. Jmenuje se Vauzous. Prosí mě, abych něco podnikl proti tomuto ohrožování církevní vážnosti. Zpívá přibližně stejnou písničku, jakou už kolik neděl hude vláda: Baron Massy, Roulland a také prý císař, jak mi prozradili. Rozdíl je pouze v tom, že ten stařičký, důstojný generál svá slova zřejmě myslí vážně. Má u neverských sester jednu dceru, jistě ji znáte, učí v Lurdech…“
„Ano, znám ji. Mluvil jsem s ní o Bernadettě dokonce dvakrát. Byl jsem samozřejmě zvědav na úsudek učitelky, která to dítě denně vídá…“
„Úsudek učitelky, která zná Bernadettu jistě mnohem lépe než kdokoliv jiný, je neporovnatelnějednoznačnější než váš, lurdský faráři…“
Peyramalovy oči vzplanou:
„Mám dojem, že učitelka není své žačce tuze nakloněna…“
„Slyšel jsem,“ pokračuje biskup, když byl lurdského faráře chvíli mlčky pozoroval, „že sestra Vauzousová je okrasou svého řádu. Vyniká v každém směru. Několik nadšenců dokonce tvrdí, že má pověst světice. Sestra Vauzousová pochází ze skvělé rodiny. Za pár let z ní udělají novicmistryni a později abatyši. Proč by řeholnice tak ctnostná a zasloužilá bezdůvodně nedůvěřovala dívce, jako je Bernadetta Soubirousová?“
„Řeholnice Vauzousová má snad nárok na nejvyšší důstojenství, jakož i na čestné místo v nebi, Monseigneur,“ odtuší Peyramale, „ale když s ní mluvíte, nemáte ani trochu pocit, že před vámi stojí bytost výjimečná nebo dokonce vyvolená. Sestra Vauzousová nechává člověka lhostejným. Bernadetta Soubirousová nenechává lhostejným. Nevím, co to u té dívky je! Je docela všední, obhroublé stvoření s tváří, jakou potkáváte u všech těch Doutrelouxů, Ourousů, Gozosů, Gabizosů atd. Pomyšlení, že takové větroplašské škvrně udržuje v napětí celou Francii, člověka rozzuřuje. Ale najednou přijde odpověď, pronesená nejprostodušším tónem, odpověď, která vám celou noc nedá pokoje. Nemůžete s ní být hotov. As očima toho děvčete také ne. Vy víte, Monseigneur, že jsem všecko jiné než blouznivec a mystický unáhlenec. Ne, jsem s Boží pomocí praktický muž.Když Bernadettu delší dobu nevidím, mé pochybnosti vzrůstají. Ale když si ji dám zavolat, nejsem to nikdy já, který zmate ji; ona zmate mne. Ta dívenka je tak podivuhodně pravdivá a má, když mluví, zvláštním způsobem a v jakémsi zvláštním smyslu tak dokonale pravdu, že to sám ani nechápu…“
„Zapěl jste mi na Bernadettu Soubirousovou hotový chvalozpěv,“ řekne biskup a pokývne hlavou s neproniknutelným výrazem. Peyramale se vzpamatuje.
„Monseigneur, nezasluhuji si vašeho uznání. Nedělám nic jiného, než že svým duchovním zabraňuji chodit k jeskyni. I to je ovšem dost obtížné, zejména u pánů z menších obcí. K osvícení a k uklidnění duší nemohu však přispět ničím, jsa sám středem zmatku. Ač již sdostatek stár, potřebuji vaší otcovské pomoci, Monseigneur! Vzpomeňte si na pramen! Pomyslete na uzdravení Bouhouhortsova dítěte! A od včerejška se povídá, že voda z pramene navrátila slepému dítěti jednoho sedláka zrak. I když ponecháme stranou Bernadettinu osobu, dějí se očividně zázraky…“
„Počkejte, lurdský faráři,“ přeruší ho biskup. „Víte dobře, že nepřísluší ani vám, ani mně užívat tohoto nebezpečného pojmu! Jen kongregace ritů v Římě může rozhodnout o tom, je-li něco zázrak nebo klam…“
„Zcela správně, Vaše Milosti!“ přitaká živě děkan. „Aby však kurie o tom mohla rozhodnout, musí mít po ruce potřebný materiál. Proto předstupuje lurdský farář v celé své nehodnosti před svého biskupa a prosí: Nemohu dál. Celá má farnost žije v hluboké nejistotě. Lurdy se staly bojištěm – a bohužel nejen obrazně. Včera tasili četníci proti davu zbraně. Blouznilky rázu Milletové se chovají vyzývavě. Volnomyšlenkáři z toho nepřetržitě těží. Jasné, střízlivé hlavy nevědí, na čem jsou. Sám to také nevím. Proto se vás, Monseigneur, odvažuji co nejvřeleji prosit: Udělejte konec zmatkům! Svolejte konečně biskupskou vyšetřující komisi, aby se lidu dostalo opory!“
Biskup těžce povstává a vleče se k psacímu stolu. Ze zásuvky vyhrabe svazeček listin a hodí je na stůl. „Tady máte svou vyšetřující komisi. Je vypracována do všech podrobností.“
„A kdy ráčíte dát pokyn, aby začala pracovat?“ ptá se vzrušeně Peyramale.
„Dá-li Bůh, nikdy!“ odbude ho Bernand Sévére drsně a kyne nevrle děkanovi, aby nevstával.
Poté přistoupí k oknu a shlíží do zahrady na kvetoucí keře šeříků:
„Zázrak, ať uznáván nebo neuznáván, je něco strašného, pane faráři,“ zamumlá. „Lidé jsou plni žádosti. Proto touží po zázraku. I mezi věřícími je mnoho těch, kdož nechtějí věřit, kdož chtějí mít jistotu. Tuto jistotu jim zázrak má poskytnout. Bůh právem posílá zázraky jen zřídka kdy. Vždyť – jakou cenu by pak celá naše víra měla, kdyby ji každá prázdná hlava našla potvrzenu? I každodenní zázrak mše svaté se ukrývá do přirozené podoby chleba a vína. Ne, můj milý, ne, mimořádnost je jedem pro každou instituci, ať je to stát nebo Církev! Vemte si na příklad takového Napoleona Bonaparta – to, čemu lidé říkají genius. Čím byl tento tak zvaný genius pro svět? Krvavými rozpaky, lurdský faráři! A většina světců, které dnes vzýváme, znamenala svého času pro Církev také jen rozpaky, byť i nekrvavé. Chtít vynikat a vynikat nad jiné, toť nad pojem, který musíme jako ustanovení pěstouni křesťanského společenství zamítat, dokud nás nepřesvědčí nezvratný důkaz milosti Boží. Církev jako corpus Christi mysticum je společenství svatých, a každý její člen jako takový je svatý… Jestliže jako biskup zahájím této chvíle vyšetřující komisi, stvrdím tím oficielně nejen běžnou možnost, nýbrž i vysokou pravděpodobnost nadpřirozených událostí. To však smím učinit jen tenkrát, nezbude-li přirozenému vysvětlení už žádná cesta. Učiním-li to předčasně, přivedu nejen svou diecési, nýbrž i celou Církev na sráz směšnosti. Co dokazují dvě tři vyléčení, jejichž faktická podstata nebyla nezvratně přezkoumána ani žádnou lékařskou komorou? Tolik co nic. A vy, lurdský faráři, který dívku Soubirousovou velebíte – vždyť ani vy nejste dodnes s to vyloučit, že běží o podvod a pomatenost. Považte, co by asi naše velekritické a velevědecké století řeklo o biskupovi, který sedl na vějičku jakési malé šprýmařce, povolil rozčileným babským tlachům a obtěžoval ověřovací komisi, která by konečně místo zázraku odhalila nějakou povedenou eskamotáž? Takovou škodu nelze ani změřit!“
Maria Dominik Peyramale zneklidní a hlásí se k slovu. Biskup ho pokynem hlavy odmítne a pokračuje: „Je-li massabiellská Paní skutečně Nejsvětější Panna, o čemž může v poslední instanci rozhodnout jedině Řím, budu se kát, aby mi odpustila: Ale do té doby jí to budu – jak je mou povinností jako tarbeského biskupa – ztěžovat, co mé síly stačí.“

Kapitola třicátá
ROZLOUČENÍ ZE VŠECH POSLEDNÍ

Týden za týdnem uplývá a boj proti zázraku zuří dál. Podprefekt Duboë kleje, Vital Dutour kleje a ze všech nejvíc kleje Jacomet. Nudné úřadovny lurdského městečka proměnily se v kancelář generálního štábu, kde se den co den kují plány proti nepřítelkyni v jeskyni Massabielle, která, přestože sama odcestovala, vodí ráno co ráno a večer co večer do boje svůj rozrušený lid. V nemourských kasárnách bylo nutno ubytovat tři další čety četníků, neboť d’Angla a jeho lidé nejsou už dávno s to zmoci službu. Každé dvě hodiny předstupuje před jeskyni, která je teď od světa odříznuta nejen několika latěmi, nýbrž celým souvislým plotem, nová stráž. Kdyby se Paní zjevila ve výklenku nyní, byla by zajatkyní. Přesně takovou představu, že totiž četnictvo nebešťanku, přinášející požehnání, rouhavě uvěznilo, má i rozhořčený pyrenejský lid. A je pro něho věcí cti, aby Ji, ať už lstí nebo násilím, vždy znovu osvobodil. Pro četníky není tato noční služba, trvající týdny, služba, jejíž důvod jim ostatně připadá tak pobuřlivě nesmyslný, maličkostí. I nejpřísnější představený musí pochopit, když zneužité stráže, vyplašené každou druhou noc se slamníků, občas při službě zdřímnou. Vždyť se tu nevede vojna s Rakušany nebo Prušáky, nýbrž jen s vesničany z údolí Gavy, kteří tvrdošíjně jeskyni obléhají. Selští hoši z údolí Batsuguěre umějí obléhat velmi takticky. Jsou nesmírně vynalézaví v nástrahách, jež státní moci kladou. Na příklad:

Jsou asi tři hodiny, táhne k ránu. Širá dolina je ponořena v tmu. Měsíc zašel. Gava hartusí svůj zlobný monolog do ticha. Teď už se nic nestane, myslí si černý vousatý Belhache, mající té chvíle vrchní velení. Předevčírem si namluvil novou milenku, která ho očekává u lesíka Saillet. Je léto. Děvče si s ním dalo dostaveníčko v neobvyklou chvíli. Belhache si namlouvá, že zná ženy skrz naskrz. Ale tak daleko zkušenosti tohoto zástěrkáře nesahají, aby svou milou podezíral, že riskuje s lehkým srdcem a s největším klidem mileneckou hodinku, když se tím může zalíbit Nejsvětější Panně a vysloužit si u ní nebeskou protekci.

„Já si někam odskočím,“ hlásí Belhache výpomocnému strážníku Leo Latarpovi, který má právě stráž.Latarpe, Bouriettův kamarád, má toho hlídání už po krk. Za mizerných třicet sous aby obětoval spaní! Co se mu může stát? Jednoduše dá obci výpověď. Už dávno je rozhodnut. Když si odskočíš ty, myslí si, nebudu já takový blázen, abych hlídal! Praštím sebou někam do sena a vyspím se.

V jedné jeskyni v „Díře“ leží šuhaji v záloze. Rozestavili na různých místech pozorovatele. Jakmile dostanou zprávu, že je čistý vzduch, přišoulají se k jeskyni, obalí dřevěné bednění koudelí a jinými hořlavými věcmi a důkladně je zapálí. Co je úřadům platno, že Belhache dostane citelný trest? Ráno najde tisíce poutníků u jeskyněuž jen zuhelnatělé zbytky laťového plotu, které je dělí od Paní. I posbírají tyto pozůstatky ohně, jim v oběťpřineseného, a odnášejí si je domů jako trofej vítězství. Pařížský tisk je však na omylu, činí-li za toto buřičské taškářství, které lid vládě provádí, odpovědným jedině fanatismus víry nebo pověry. Četníkům nemusí nikdo povídat, že mezi povstalci, které se jim tu a tam podaří nachytat, jsou i někteří nejshovívavější volnomyšlenkáři a nevěrci. Ti by přece měli být rádi, že stát vede svůj boj. To by bylo logické. Ale člověk není tvor logický, a tito nevěrci jsou vesměs zaujati nejen vůči Panně Marii, nýbrž o nic méně i vůči státu. Proto používají vesele i v neprospěch vlastního přesvědčení této dobré příležitosti, aby dělali úřadům potíže. Vyciťují velmi dobře, že Bernadettina Paní je vlastně výtržnicí, která uvádí kněžstvo do těžkých nesnází, a že jakákoliv revolta, podnícená z kteréhokoliv důvodu, znamená revoltu jak u prefekta, tak u biskupa. Když obránci Paní poboří laťovou uzávěru po čtvrté, stane se, čeho by se nikdo nenadál. Ani jeden dělník v Lurdech nechce jít stavět nový plot. Obec pošle pro stolaře a pro tesaře do okolních vsí. Řemeslníci přijdou, vyslechnou, oč jde, a udělají čelem vzad. Ani nejvyšší odměny je nezlákají. Jeskyně zůstane na potupu vrchnosti několik dní otevřena. I nezbude, než aby vyrukovali s nářadím četníci sami. Skřípajíce zuby, stloukají mužové pořádku nový plot.

Nejtěžší dozorčí služby připadají na malého Calleta. Callet má zabránit, aby lidé nepili z pramene, který si uždávno probojoval volný běh k potoku. Ale sotva se Callet poodvrátí, už někdo připosedá k nádrži a nabírá vodu. Strážník se na viníka vrhne a sepíše s ním trestní protokol. Pět franků činí pokuta za tento přestupek. Kdo může platit, musí platit hotově. Kdo zaplatit nemůže, tomu se částka strhne z příští mzdy. Některý den je nucen Callet sepsat až třicet i víc trestních protokolů. Rives a jeho kolega, smírčí soudce Duprat, vymýšlejí ještě zpropadenější šikany. Když se dopustí přestupku několik osob zároveň, vybírá se pokuta nejen od každého jednotlivce, nýbrž navíc ještě i jakýsi paušál od celé skupiny. Obec z toho má pěkný příjem, myslí si Callet zlobně, a já mám houbec…

Jediný mocipán, který se s neumenšenou důstojností a v znamenité nervové kondici ukazuje mezi lidem, původce tohoto úspěšného státnického činu, je pan purkmistr. Lacadé se potají směje neklidu státních autorit. Nemají pravého cíle, to je ono! On jej má! Brzy už nechá bombu vybuchnout. Nová vodní zkouška už je v rukou slavného Filhola. Jakmile jednou vysoká věda vyřkne svůj soud, kterým se úsudek malého lékárníka nejen potvrdí, ale taky rozšíří a prohloubí, dosáhne se neočekávaného vítězství. O tomto vítězství Lacadé ani na okamžik nepochybuje. Jako spásný blesk udeří toto vědecké dobrozdání do francouzské veřejnosti a objasní i zodpoví massabiellskou otázku pro věčné časy. Potom bude už jen třeba toho, aby se sešla komise nejproslulejších lékařů a vychrlila na trpící a nevědomostí spoutané lidstvo nadšené cizí výrazy, jako chlorid, carbonat, calcium, magnesium a především fosfor.

Svou smělou myšlenku zjevil v tajné schůzi Lacadé již poštmistru Cazanevovi a kavárníku Duranovi. V Lurdech se postaví nejen veliký hotel, nýbrž i velkolepé kasino, pokud možná s řeckými sloupy, uprostřed pěstěného lázeňského parku na břehu Davy a v massabiellské jeskyni budou za zvuků veselých valčíků a kankánů lázeňské kapely nabízet nejhezčí panny vznešeným pacientům vodu v roztomile pomalovaných pohárech. Lacadé vidí už ve své fantasii tyto zámožné lázeňské hosty přijíždět. Přijíždět vlakem, jehož táhlé pískání probudí k životu zajisté i nejospalejší údolí pyrenejská!

Bernadetta pracuje doma. Bernadetta chodí do školy. Bernadetta čeká. Čeká trpělivě. Na velikonoční pondělí prožila s Paní nejhlubší společenství, jakého jí bylo od počátku dopřáno. Tak tak že našla toho dne – zazmítavši se úžasem nad cizotou „světa“ – cestu zpátky do života. Nyní Bernadetta ví, že s ní Paní neskoncovala, že v posledním jejím pozdravu tkvěl příslib shledání. A to je vše, o čem Bernadetta sní. Jako člověk hluboce milující nepopřává místa myšlence na vzdálenější budoucnost. Její naděje, že společenství s Paní potrvá až do smrti, nebylo ničím vyvráceno. Zdá se jí zcela přirozené, že přestávky mezi jednotlivými shledáními se budou prodlužovat, vždyť Paní má v širém světě tolik úkolů a Bernadetta jí nemůže poskytnout téměř nic. O tom, kde se budoucí setkání uskuteční, zda v jeskyni či někde jinde, Bernadetta nepřemýšlí. Zná teď už přesně Paninu osobitost a nebojí se, že četníci a několik latí by mohlo znamenat vážnou překážku pro její vůli. Paní si Bernadettu zavolá, Paní si ji najde! Kdy, na tom nezáleží! Uplyne duben, mine máj i červen…

Na boj, který rozpoutala, shlíží Bernadetta s naprostou netečností. Ani se vlastně nedá říci, že jí je lhostejný. Pro ni jako by ho nebylo. Nerozumí mu. Nechápe jej. Dívá se na něj jako rozespalé dítě. Jí se zdá důležité jen to, aby ji státní návladní, soud a komisař nechali na pokoji. Její ucho zůstává hluché ke každodenním výkřikům přívrženců: „Ó Bernadetto… Ó ty vyvolená… Ó ty divotvorkyně…“ Bernadetta, ač je to k nevíře, nerozumí, co ta slova znamenají. Zdá se jí, že lidé blázní. Není si vědoma žádného zázraku. Paní řekla: „Napijte se z pramene, umyjte se!“ Bernadetta rozkaz splnila. Toť vše. Jakýpak zázrak? Paní prostě věděla, kde pramen pod zemí běží. Ale Bernadetta se o tom nikomu ani slovem nezmíní. A když kdokoli o tom začne mluvit, maminka nebo Marie, tu se Bernadetta po každé sebere a beze slova odejde.

Dcera Soubirousova nemá lehký život. Do Cachotu přicházejí zvědavci z celého světa, zvědavci, kteří se jí nejapné a protivně vyptávají. Bernadetta se skrývá, jak může. Ale její pyšní sousedé, všichni ti Sajouovi, Ourousovi, Bouhouhortsovi, Ravalovi a v neposlední řadě i Piguno, ji skoro po každé vytáhnou z úkrytu, aby se s ní mohli chlubit. Je nucena s cizinci mluvit, je nucena jim odpovídat. Způsob, jakým to dělá, vyvolává živé zklamání. Bernadetta si poznenáhlu přisvojí duchanepřítomný, odříkávající tón, kterým svou příhodu odhrkává, jako by se jí netýkala, jako by přednášela někde na jarmarku jakousi pradávnou vražednou historii. Za tuto mechaničnost ukrývá svůj stud. Návštěvníci nabízejí tajně znovu a znovu rodičům peníze. Bernadetta má co dělat, aby na rodinu dohlédla, tak aby, když ne rodiče, alespoň některý z bratříčků neprojevil slabost. Je to jediný bod, v němž netečná Bernadetta nestrpí žertu. Propast mezi ní a rodinou vzrůstá den ode dne. Matka, sourozenci, všichni pociťují před Bernadettou cosi jako strach. Příšernou připadá jim tato příslušnice rodiny, pěstující nedovolené styky s nebesy. František Soubirous neobnovil po druhé již svůj slib. Když ví, že není u Baboua zrovna přeplněno, odkrádá se tam, a potom mlčky, někde v koutě civí. Nouzi už nemá. Cazenave ho najal trvale a zvýšil mu mzdu. Luisa Soubirousová je nevrlá a svárlivá. Slávě svého zázračného dítěte již přivykla. Ale slavné únorové dny vysokého lesku jsou ty tam. Teď mají dceru visionářku. Tu a tam se Bernadetta přiblíží k matce s tajenou něhou. Má potřebu položit mamince hlavu do klína, tak jako v onu první, bezesnou noc 11. února. Ale Luisino srdce se v takových chvílích proti vlastní vůli po každé zatvrdí. Dělá, jako když nevidí, ale když pak jde o pár minut později pro vodu nebo k řece máchat prádlo, cítí se tak nešťastná, že není s to potlačit slzy, které se jí hrnou do očí.

Nejhorší je to ve škole. Jana Abadiová a ostatní dívky projevují ve styku s Bernadettou zvláštní křečovitost a zacházejí s ní způsobem, v němž se nepřirozeně mísí uctivost s posměchem. Sousedky v lavici se od ní stydlivě odtahují. Ani jedna s ní nemluví. O přestávkách se Bernadetta prochází se svým bílým váčkem po chodbě sama. A pro učitelku – jako by Bernadetty vůbec nebylo! Ani do prázdného prostoru zkoušek si ji už nevolá. Stokrát víc než všechny kněze dohromady rozhořčuje řeholnici Vauzousovou pohanské počínání prostého lidu, který běhá za dítětem hadrářů jen proto, že ono dítě předstírá vidění jakési elegantní módní víly, která nemá jediného společného rysu s Pannou Marií. V této dceři generála se při pomyšlení na Bernadettu všechno vzpouzí a není s to přiznat extasím a pohanskému vyvádění toho hadrářského horalského dítěte sebemenší význam. Řeholnice Vauzousová spatřuje v celé té komedii jen škodolibou revoluci spodních sil, až dosud blahodárně spoutaných, sil, které ohrožují rovnou cestu pravé víry a pravé zbožnosti. Proto, když nastane čas, prohlásí jen velmi odměřeně k Bernadettě:

„Bernadetto Soubirousová, na rozkaz pana faráře půjdeš ke stolu Páně!“
Za těmito suchými slovy proráží to, co si myslí: „Dostává se ti milosti, nikoli práva.“ – Tak je ztrpčen Bernadettě i andělský chléb.

Škola se končí, tak jako všude ve Francii, 15. července. O den později, k večeru – stíny se už prodlužují –sedí Bernadetta na malé loučce u potoka Lapaca, na místě, které leží na opačné straně než Massabielle. Od té doby, co nechodí k jeskyni, oblíbila si Bernadetta to místečko. Je tu velmi ticho pod prastarými provensálskými duby. Ze vzdáleného průlomu údolí vyrůstá k nehybnému nebi modrobílé temeno Pyrenejí – Pic du Midi. Bernadetta má habaděj času k přemýšlení a vzpomínkám. Její úvahy a vzpomínání krouží nepřetržitě kolem jediného slova: Kdy? Svatý Petr v Lurdech počne odbíjet čtvrt na sedm. A dřív než dozní jeho osamělé údery, zná Bernadetta odpověď na své věčné „kdy“. Ta odpověď zní: „Teď“. Toto „teď“ je zasazeno do jakési těžké slavnostnosti druhu zcela zvláštního. Bernadetta se cítí náhle rozdvojena jako dosud nikdy do tělesnosti téměřnecitelné a do naléhavého samovládného nutkání, jemuž není rovno a jež ji strhuje a pozvedá. Rozběhne se do města oznámit tetě Lucille, co se s ní děje. Cestou se rozmyslí. Ne, dnes nechce u sebe nikoho. Sama, samotinká se chce shledat se svou Paní. Nezabrání však, aby si lidé jejího běhu nepovšimli. A již je jí několik osob v patách, zatím co ostatní roznášejí chvatně po domech novinu: Bernadetta jde k jeskyni!

Bernadetta neví, proč nevolí kratší lesní stezku a proč utíká po cestě, kterou šla onoho 11. února s Marií a s Janou Abadiovou, podél potoka Savy, přes Nicolauovu mlýnskou lávku a ostrov Chalet až k riberéské louce. Na druhém břehu před Massabielle brousí strážníci Callet a Pays. Sotva zhlédnou Bernadettu a houf lidí, ženoucích se za ní, zaujímají bojovný postoj, s puškami u nohou. Bernadetta se však nechystá potok přebrodit, nýbrž klesne na kolena přesně na témž místě jako tenkrát před časem, dnes už nemyslitelně dávném. Zapřísahajícím posunkem prosí své průvodce, aby se k ní nepřibližovali. Houf, který nepřetržitě vzrůstá – matka, sestra, tety, Nicolauovi již také přispěchali – utvoří za ní široký uctivý polokruh. Ženy zažíhají svíce. Ale co zmůže prostý plamen svíčky v tom nesmírném západu slunce, který v tuto chvíli burácí údolím Gavy? „Díra“ a sailletský les žhnou. Gava je ohnivě vařící proud lávy. Zdá se, že purpurové vrcholky na kraji světa se rozplývají jako vosk. I vnitřek jeskyně, nyní až do poloviny zabedněný novou stěnou z latí, žhne v zapadajícím slunci. Či snad je to jiný
oheň, který tam plane? Klečící Bernadetta vidí jen nejhořejší část skalního výklenku, křivku lomeného oblouku. (Četníci se už postarali, aby nová „zjevení“ byla i z dálky znemožněna). Ale právě zpod oblouku výklenku derou se husté chumly zlatého světla.. A tamhle – co se to tam bílého hýbe? Není to Panin svatební závoj? Ano, je to tak: Paní stojí v jeskyni, přestože ji Bernadetta vidět nemůže. Ó, jak málo snová, jak skutečná je tato Paní, kdyžstačí několik prken aby ji nebylo vidět, tak jako každé jiné tělo? Bernadetta se bezradně rozhlíží. Co počít, aby našla místo, odkud by na Paní viděla?

A jak se rozhlíží zastaví se její pohled na vteřinu na břehu řeky, pár kroků od místa, kde se do ní vlévá potok. Bernadetta se poodvrátí, znovu se zadívá, přimhouří oči… Ne, to není možné. Počne si mnout oči jako tehdy. Pojednou zbledne jako křída, kůže v obličeji se napne, zřítelnice se rozšíří.

„Tam stojí, ano, tam…“
Přiškrcené hlasy žen daleko za ní opaku jí její výkřik:
„Tam stojí ano tam…“
Paní stojí před jeskyní, blizoučko břehu řeky. Stráže ji nevidí, ačkoliv Bernadettu v okamžení zachvátí

smrtelný strach, aby se k ní Callet nebo Pays nepřiblížili. Ale muži naštěstí ustupují na druhou stranu aby měli ty nebezpečné ženské lépe na očích a mohli jim lehčeji zabránit aby nepily z pramene. Ale Paní stojí po prvé svýma neopotřebovanýma, voskovýma nohama na zemi. Růže na nohou září. Paní je více než kdy jindy Paní z 11. února, mladičká, lehoučká, něžná bytost panenská. Ve slavném dvojtýdnu, kdy Bernadettu den co den povolávala k jeskyni, byla Paní plná plánů a tajných záměrů. Potřebovala Bernadettu, aby zašla k faráři, požádala o kapli a o procesí, vyhrabala ze země pramen. Dnes je tomu jinak, paní neskrývá už v srdci žádnou záměrnost, která by společnou osamělost lásky o něco obírala. Teprve dnes obrací se obšťastňující Paní s plnou a nedílnou láskou k obšťastněné dívce. Ještě nikdy nepovíval závoj tak živě ve větru; ještě nikdy nedraly se hnědé kučery volněji zpod obruby závoje, ještě nikdy nebyly oči křišťálovější a modřejší, pootevřená ústa rozkošněji vykroužena! Ještě nikdy se nezdála bílá látka šatů a modř pásu tak mámivě tajemná jako dnes, kdy ji zbarvuje žár zapadajícího slunce! Její úsměv není milostivý, nýbrž kamarádský…

Bernadetta rozevře pomalu paže a zvolna je spustí. Potom sahá, aniž Paní spouští s očí, do svého váčku pro růženec. Ale Paní zavrtí sotva znatelně hlavou. Růženec se budete ještě stokrát modlit, jako by říkala. Dnes by i modlitba byla plýtváním. Nadešel čas k zírání a jen k zírání.

Bernadetta chce „svým srdcem“ cosi zakoktat. Paní však rozmyslně klade prst na ústa: Mlčte! Co byste mi mohla říci, abych to nevěděla? Ani já už vám nemám co zvěstovat. Bernadetta však není s to, aby ukrotila hroznou otázku, která jí přese všecko mlčky propuká ze srdce:

Ach, Paní, je to naposled? Je to opravdu naposled? Paní, která této otázce p řesně rozumí, neodpovídá, ani mlčky. Jen se usměje, ještě lehčeji, radostněji, povzbudivěji a přátelštěji. A tento úsměv znamená: Naposled je slovo, které my neznáme. Zajisté, rozloučíme se dnes na delší čas, ale já zůstanu ve světě a vy zůstanete ve světě…!

Potom udělá Paní třetí posunek. Velmi zvolna přejede bílými prsty podél své postavy od hrudi až k pasu. Ještě tu jsem, jako by říkala. Tu zapomene Bernadetta i na svou úzkostnou otázku a propadá se v zírání, v jaké se dosud neponořila nikdy. Zírá neuvědoměle s nepochopitelným vypětím nervů, tak jako by chtěla všechny zásobárny své duše zaplnit pohledem, který se jí teď naskýtá, jako by musila Paniným obrazem, ještě viditelným, zaplnit každičké zákoutí sebe samé pro hubené časy od této chvíle až do okamžiku smrti.

Bernadetta totiž ví: Je to rozloučení. Paní dává dnes všecko. Nabízí se, přináší se jí darem v nepřetržitých vlnách přibližování až na hranice možnosti.
Dávno již nastal soumrak. Krok za krokem blíží se noc. Hvězdnaté, červencové nebe se zvolna odhaluje. Světlo svíček za Bernadettinými zády se v šeru víc a víc uplatňuje a činí svět před jejíma očima temným. Paní dosud neodešla. Z dobře uvážené něžnosti srdce zvolila právě tuto chvíli, kdy odchod světla pohlcuje i její vlastní odchod. Nechce Bernadettu opustit jako jindy. Nechce však také prohloubit dívčino vytržení a odkrást se od ní tajně. Chce se odtud vzdušně a bez tíže vznést a zanechat po sobě co možná nejméně bolesti. KdyžBernadetta už stěží co rozeznává a Panina postava je už jen neurčitou září, počne Paní kráčet. Jde zvolna, velmi zvolna, aniž se od dívky odvrátí. Zdá se, že zdvíhá ruku a že své vyvolené kyne tak, jak si lidé, když se loučí, obyčejně kynou. Také Bernadetta zvedne jednu chvíli ruku, nemá však síly zamávat. Civí do noci. Je ten jas na břehu řeky ještě Paní? Je to ona? Či už to není ona? Hvězd přibývá. Snad se zažíhají z radosti nad příchodem své Královny. Má Bernadetta hledět k hvězdám? Třeští oči do tmy, tak jako dřív, tam, kde se zvolna rozplývá poslední bělavý jas.
Ještě několik minut setrvá Bernadetta na kolenou, pak se vrávoravě zvedne a pokročí k hustě natlačenému zástupu svící. Ach, jaká daleká cesta! Bernadetta jde a jde, lidé jí přicházejí vstříc, a přece se s nimi nesetkává. Konečně stane před nimi a spatři jejich tváře ohněm ozářené. Tvář matky, která ji zahaluje v kapulet, neboť se ochladilo, přísnou tvář tety Bernardy, která neprodleně započíná s otázkami; bodrou tvář mlynáře Antonína, který se jí zpytavě dívá do očí. Ještě je všechny poznává. Poznává i dobře známé hlasy, které se jí o překot vyptávají, dychtivy zajímavých zpráv o Paní. Bernadetta napodobuje Panin posunek: zvolna položí ukazováček na rty. Hned nato se skácí. Padá do mdlob ne jako člověk, který nechává sám sebe padnout, nýbrž jako ten, jehožpadnout nechali.

Řada čtvrtá STÍNY MILOSTI

Kapitola třicátá první
SESTRA TEREZIE OPOUŠTÍ MĚSTO

Lidé z počátku pokládají Bernadettinu mdlobu za obzvlášť hluboký stav vytržení, jaký u ní už znají z dřívějška. Proto o ni nemá nikdo zvláštních obav. Teprve když Bernadetta po dlouhé době v matčině klíněotevře oči a barva se nevrací do obličeje, zkřiveného nedostatkem dechu, vykřikne matka Soubirousová. Záchvat dušnosti se vystupňuje v těžký záchvat srdečního asthma. Dívčin obličej je promodralý, rozšířené oči těkají v prázdnu o pomoc. Zdá se, že se dívka každým okamžikem zadusí. Po čtvrt hodině záchvat pomine. Ale Bernadetta leží na zemi vyčerpána a není s to se pohnout.

Tu ji po druhé a naposledy vezme Antonín do náruče a nese ji opatrně dlouhou cestou do Rue de Petites Fossées. Za ním se valí zděšený a šeptající zástup žen, z nichž mnohé mají ještě v rukou zažehnuté svíce. Vypadá to opravdu jako pohřeb, takže se zdá, že měl strýc Sajou se svým proroctvím, že z Cachotu co nejdříve ponesou rakev, až příliš pravdu. Nejpodivněji si počíná matka Soubirousová, která se obvykle před lidmi chová zdrženlivě. Dnes vede hlasité rouhačské řeči proti Paní, ba možno říci, že je vykřikuje. Jak prý k tomu její dítěi ona a celá ubohá rodina přijdou, aby byly tak těžce zkoušeny onou příšernou mocí, kterou ani biskup, ani farářza božskou nebo posvátnou neuznali. Ta Paní nemůže být Nejsvětější Panna, spíš nějaký přízrak z pekel, poselkyně ďábla. Pro nic za nic se ti mazaní kněží jeskyni nevyhýbají! Cožpak by si jakás vznešená a dobrotivá bytost mohla takhle počínat a pomást chuděrce Bernadettě hlavu tak, aby se už k ničemu kloudnému nehodila? A místo aby ji ten spanilý noční upír z asthmy uzdravil, rdousí ji tajně, aniž chudák holka o tom ví! Takové a podobné výtky proti Paní vyštěkává matka Soubirousová tak dlouho, dokud se na ni neosopí Bernarda, její sestra.

„Drž už tu hloupou hubu!“

Neprodleně volají doktora Dozouse. Ten ihned nařídí, aby Bernadettu převezli do nemocnice neverských sester. Ale když Bernadettu vyšetří, může rodiče upokojit. Neběží o nebezpečnou nemoc, je to jen staré asthma, kterým trpí Bernadetta od dětství. K tomu se v posledních vzrušujících týdnech přidružila hluboká vyčerpanost nervů a srdce.

Vyčerpání! Ano. To je pravé slovo. Na smrt vyčerpána nepochopitelnými věcmi leží Bernadetta v nemocničním pokoji. V prvních dnech se kolem její postele honí přízraky. O Paní se jí však nezdá. O Paní se jí nikdy nezdá. O Paní se jí nesmí zdát. Je jí souzeno přestát ještě tři, čtyři záchvaty. Ale přestávky mezi jednotlivými záchvaty se stále prodlužují. Dýchací obtíže pomíjejí, tanec obrazů na stěnách se uklidňuje. Tíže vyčerpání opouští útlé údy. Bernadetta, jejíž tělo je na první pohled tak slaboučké, má nemalou odolnost. Pocit svěží spokojenosti jí oživuje svaly. Jednoho rána – přešel týden a něco víc od chvíle velkého rozloučení – se Bernadetta cítí svěží a zdráva. Vyskočí z postele a ptá se sestry, která má službu, smí-li jít domů. Sestra radí vyčkat lékařovy návštěvy.

Doktor Dozous navštívil mezitím po druhé děkana, i tentokráte kvůli Bernadettě. Pro takové slabé, dospívající děvčátko, které je navíc stiženo ještě srdeční záduchou, je „Žalář“ nejnevhodnějším příbytkem – prohlašuje lékař. Nedostatek světla a vzduchu musí u bytosti takto ohrožené přivodit dřív nebo později tuberkulosu. Je třeba rychlé pomoci. Oba muži se dohodnou. Peyramale navštíví představenou nemocnice a navrhne jí jménem svým i jménem lékařovým, aby si prozatím ponechala Bernadettu Soubirousovou v nemocnici jako pacientku. Má proto nejen zdravotní, ale i jiné závažné důvody. Představená, která si Bernadettu oblíbila a je nadto i ráda, že se může zavděčit nebezpečnému děkanovi, souhlasí.

Peyramale si dá zavolat Bernadettu, která čeká na své propuštění. Bernadetta už k faráři nevzhlíží tak nesměle jako za únorových dnů. Copak jí zase bude chtít? Ale co to? Jak se to změnil ten černý strašák v sutaněod té doby, co ji chtěl vymést koštětem? Peyramale, tak říkajíc, stlačuje svou obrovskou postavu, aby svou bouřlivou mohutností děvčátko nezastrašil. Snaží se dokonce i ze svého drsně zastřeného hlasu zaplašit obvyklou zlobnou hřímavost, která doprovázívá jeho vlídnosti. Dnes se za jeho laskavostí tají jakási plachost a nesmělost:

„Milá Bernadetto, jsi prý zdráva a mohla bys jít rovnou domů. Ale doktor Dozous a já j sme usoudili, že bude pro tebe lépe, když zde ještě čásek zůstaneš. Matka představená s tím laskavě souhlasí. Co tomu říkáš?“
Bernadetta hledí netečně na děkana a neříká nic. Děkan si myslí, že se jí život v nemocnici nezamlouvá:„Toť se ví, že nebudeš bydlit s nemocnými, to by se mi, kdybych byl zdráv, také nelíbilo. Matka představená ti vykáže světničku, kde si budeš přes den dělat, co budeš chtít. V noci s tebou bude spát sestra, která bude mít dozor. Budeš docela volná. Můžeš navštěvovat rodiče, kdy budeš chtít a na jak dlouho budeš chtít. Domácí řád musíš arciť zachovávat a k jídlu být vždy včas na místě neboť jak doktorovi, tak i mně velmi záleží na tom, aby tě naše milé sestřičky dobře živily. Chceš?“
Bernadetta mlčky přikývne, její černé oči hledí tiše na faráře.
„To není ještě všecko,“ vábí ji Peyramale dále. „Vím, že tě často obtěžují cizinci a že se tě zvědavci nemilosrdně vyptávají. Rád bych tomu zabránil. V tomto domě budeš uchráněna. Matka představená ti vzkazuje, že smíš pobývat ve velké i v malé zahradě, jak často i jak dlouho se ti zachce. Líbí se ti to?“
„Ano, velmi, pane faráři,“ praví Bernadetta a po prvé v životě se na děkana upřímně a beze strachu usměje.
Vskutku se jí zamlouvá, že má útočiště a že je svobodná. Ačkoliv nesmírně lpí na rodičích, přece jen na ni rodinná pospolitost v poslední době velmi tíživě doléhala, a světničku u Sajouových musila zas platit posloucháním nekonečných žvastů. Teď může přicházet do Cachotu, kdy a jak se jí zachce, a vždycky bude mít výmluvu, když bude chtít odejít. Bernadettě je třeba samoty víc než kdy jindy. Kdykoliv je sama, je sama se svou láskou, kterou rozloučení o nic nepřipravilo a kterou naopak neustálá touha učinila ještě sladší. Vzpomínky, které Bernadetta v sobě uzavírá, kterými se kochá, které v duchu znovu a znovu prožívá, nechápal by nikdo, i jí samé se zdají nepochopitelné.
Prosí, aby jí dali nějakou práci. Představená ji pošle do kuchyně. Bernadetta myje nádobí. Tuto práci nemívala doma ráda. Ale jako všechny mladé dívky, dělá Bernadetta u cizích dosti ráda to, nad čím se ušklebovala doma. Mezi sestrami-služkami je několik mladších, veselých bytostí, které si dokonce v kuchyni při práci zpívají. To Bernadettu těší. Všechny s ní zacházejí šetrně, plaše a trochu nedůvěřivě. Kdopak se vyzná v divotvůrkyni? Zdá se, že nikdo.
Bernadettina světnička je maličká, holá, vybílená místnost, ale okno vede do zahrady. Když se Bernadettězachce, smí celé hodiny vysedávat u okna a hledět zasněně do korun stromů. Tu a tam ji přistihnou při této zamyšleně bezmyšlenkovité zahálce, která musí prostoduchému pozorovateli připadat divná a vzbuzovat podrážděnost. Prázdná hlava nevydrží totiž nemít ustavičně ruce zaměstnány. A sotva se má k odpočinku, jižchce spát. Jedna ošetřovatelka, kterou pobuřuje, že Bernadetta lenoší, vypravuje to vrátnému, dobrému známému Františka Soubirouse:
„Sedí vám tam s propadlou tváří, nepohne se, jen z okna civí jako bláznivá. Směšná holka!… Třikrát jsem na ni zavolala, ani jednou mi neodpověděla…“
Vrátný neverské nemocnice, který náleží rovněž mezi každodenní hosty Babouovy, cituje tento výrok v „medicínském koutku“. Tak se jmenuje stůl, u něhož sedají sluhové lurdských lékařů. Sluha doktora Lacrampea, osvědčený diagnostik, jehož bystrozrak rozřeší i nejkomplikovanější případy, vyřkne svůj úsudek, proti kterému se jeho bratři z mokré čtvrti neodváží nic namítat: „Dementia paralytica progressiva, sed non agitans. Konstatoval jsem to už před měsícem.“ Konsilium lékařských sluhů přikývne k jeho slovům s onou mlčenlivou profesiálností, s kterou lékařská věda čelívá nemoci i smrti. Sluhův temný, latinský rozsudek smrti roznese se však bleskurychle po celých Lurdech, jako by to byla diagnosa nikoliv sluhova, nýbrž pánova.
V Bernadettině komůrce stojí úzké železné polní lůžko a pohovka. Pohovka je určena pro vrchní sestru. Poněvadž klášter a nemocnice neverských sester nejsou v jedné a téže budově, musí být noc co noc některá odpovědná osoba v nemocnici v pohotovosti. K této službě určuje matka představená jen starší a zkušenější řeholnice. Sestra dozorčí má za úkol zavolat ve vážných případech v noci lékaře a kněze a upokojit a utěšit neklidné pacienty. Kromě toho má vrchní sestra klíč od lékárny, který se obyčejným ošetřovatelkám do ruky nedává. Je to celkem lehká služba, alespoň pro tu chvíli, protože v domě leží jen několik těžce nemocných. Vrchní sestru, a tím i Bernadettu, v noci skoro nikdo neruší. Řeholnice mívají obyčejně pevné spaní, protože bývají jen ve dnech nemocniční služby osvobozeny od obvyklých nočních modliteb.
To arciť neplatí o sestře Marii Terezii Vauzousové. I s ní stráví Bernadetta jednu společnou noc. Je to pro Bernadettu z valné části noc bezesná, přestože se, nechtějíc být přísné společnici na obtíž, neodváží učinit jediného pohybu a leží s očima zavřenýma, předstírajíc pravidelné oddychování člověka spícího. Jasná záře červencového úplňku vniká do komůrky, takže Bernadetta může skrze dlouhé přivřené řasy minutu za minutou učitelku pozorovat. A pozoruje ji se zvědavostí, které se nemůže ubránit.
Na rozdíl od ostatních dozorkyň, které se potmě svlekly a vklouzly pod pokrývku, neodloží Marie Terezie ani svůj těžký hábit. Jen čepec si sundá. Pod ním se objeví ostříhaná hlava, jejíž krátké, husté plavé vlasy dávají vyniknout úzké jinošské lebce. Zdalipak se zuje, myslí si Bernadetta. Sestra Vauzousová má hrubé, ploché šněrovací botky. Ach, jak ji asi večer bolívají nohy! Ale řeholnice si ponechá boty celou noc na nohou. Nevklouzne pod přikrývku, zůstane ležet na ní. Ale před ulehnutím ještě poklekne a celou hodinu se modlí. Nemodlí se tak jako všichni lidé, obyčejný, pohodlný růženec, nýbrž modlitbu zřejmě velmi vzrušující, protože chvílemi vzdychá jakoby z velikého hoře. Chvílemi zas její slova znějí, jako by se s někým hádala. Bernadetta s ní nespouští zostřeného pohledu. V duchu se ptá, zdali se záda a ramena modlící se řeholnice alespoň jedenkrát pohnou. Ale kamenná ramena ani záda se nehýbají.
Bernadetta zaujme v posteli takovou polohu, že může přivřenýma očima učitelku nenápadně pozorovat. V ostrém měsíčním světle spočívá Vauzousová strnule na pohovce, ruce na prsou zkřížené, podobna gotické kamenné postavě na katafalku. Ani ona nespí. Má oči otevřené. A přestože leží bez hnutí, bdící Bernadetta vyciťuje v její duši skrytou trýzeň. Za noci Marie Terezie několikrát tiše a opatrně vstane, kleká před krucifix a znovu se dlouho a dlouho modlí. Bernadetta si pojednou vzpomene na jednu trapnou vyučovací hodinu ve škole, kdy jim učitelka vypravovala o světcích a o světicích, o mužích a ženách, poustevnících na samotách, živících se kořínky, lesním medem a vodou, o poustevnících, kteří se celé dny postili a modlili všechny modlitby, které svět zná, pokud si nevymýšleli nové. Obraz železných pásů se zarezavělými hroty, které tito eremité nosili pod kutnou, vryly se špatné žačce do paměti tak ostře, jak se vždycky vrývají silné obrazy. Ó, sestra Vauzousová je dozajista svatá, jako byly poustevnice v poušti a na holých horách! Možná, že právě zápasí se zlými myšlenkami a touhami, ačkoliv není snad ani dovoleno předpokládat, že by se kdy v její hrudi byly vyskytly. Na nočním stolku vedle pohovky leží talíř a na něm krásná čerstvá broskev. Je doba broskví a nikde se jim nedaří tak báječně jako v kraji Bigorre. I v křídově bledém světle měsíčním vypadá kulatý plod růžově a šťavnatě. Bernadetty se náhle zmocní veliká žádostivost po broskvi. Vzápětí jí z čista jasna bleskne hlavou pomyšlení, že asi sestra Vauzousová to lákavé ovoce před sebe postavila jen proto, aby byla nucena nepřetržitě zdolávat svou vlastní prudkou žádostivost, tak jak to dělávali poustevníci a poustevnice, jimž se tato neúprosná řeholnice tak nápadně podobá. Paní naproti tomu – tak uvažuje Bernadetta – ač tolikráte a tak často volala po pokání, nikdy ode mne nepožadovala, abych nejedla broskve. Proč by se neměly jíst? Jsou tak dobré! A dostanou se už za jeden sous, i maminka je tu a tam už může koupit. Bernadetta by chtěla, aby sestra Vauzousová tu broskev nakousla. Ale postava, spočívající nepohnutě na pohovce jako vytesaná z kamene, leží nepohnutě, dokud se bílé měsíční světlo nevytratí z komůrky.
Bernadetta se probudí pocitem, že se na ni už dlouhou dobu kdosi upřeně dívá. Do okna svítí slunce. „Tys mi pěkný ospalec,“ řekne Marie Terezie Vauzousová.
Bernadetta se rychlým pohledem přesvědčí, že broskev leží nedotčena na talíři.
„Hned vstanu, ctihodná sestro,“ zvolá ochotně a vystrčí nohy z postele. Přezka košile sesmekne se s hubeného ramene.
„Nestydíš se sama před sebou?!“ zašeptá Marie Terezie. „Hned si něco přehoď!“
Když se Bernadetta za chvíli pokouší co možná nejrychleji opustit pokoj, učitelka ji zadrží:
„Počkej, sedni si sem na postel, chci si s tebou promluvit.“
Dívka hledí na jeptišku tmavýma, nepohnutýma očima. Marie Terezie Vauzousová nemá zdání, kolik z ní Bernadetta tuší.
„Půjdeš-li příštím rokem do školy, což bych ti vřele doporučovala,“ začne Vauzousová, „nenajdeš mě tam už. Zítra odcházím z Lurd. Vracím se do mateřince do Nevers. Povolali mě zpátky.“
„Vy odcházíte z Lurd, ctihodná sestro,“ opakuje Bernadetta lhostejně, aniž projeví lítost nebo uspokojení.
„Ano, odcházím, Bernadetto Soubirousová, a nejdu nerada. Jaká jsi to malá svůdnice, Bernadetto Soubirousová! Hloupý lid jsi svedla, pány úředníky jsi svedla, že tě nedali zavřít. A teď se ti zachtělo svádět dokonce i muže tak charakterního, jako je náš pan děkan. Všichni tančí na tvém provázku. Jen jedna ne! A to jsem já! Já… já ti nevěřím…“
„Copak o to usiluji, abyste mi věřila, ctihodná sestro?“ opáčí Bernadetta podle pravdy a bez sebemenšího úmyslu dotknout se učitelky.
„To je zas jedna z tvých odpovědí, které mají člověka usvědčit ze lži,“ trhne Vauzousová hlavou. „Znepokojila jsi celou Francii. Ó Bernadetto! Víš, co se v dřívějších dobách dělalo s takovými stvořeními, která se vychloubala dvojsmyslnými vidinami krásných dam, která prováděla všelijaká kouzla s prameny, která pobuřovala nízký lid a prohřešovala se proti zákonům vrchnosti i svaté Církve? Na hranici je upalovali, taková stvoření, Bernadetto!“
Bernadetta ani nemukne, jenom čelo namáhavě smračí. Marie Terezie Vauzousová se před ní vztyčí v celé výši:
„Ještě tohle bych ti ráda řekla, Soubirousová: Snad se ti někdy ve škole zdálo, že tě posuzuji malicherně a že jsem k tobě nespravedlivá. To byl veliký omyl. Neznám ani jednu mezi svými žačkami, o kterou bych se bála víc než o tebe. Dnes v noci jsem se ustavičně za tebe modlila. A budu se modlit den co den, aby Bůh tvé duši nedal zahynout, aby ji včas zachránil před strašlivým nebezpečím, do kterého ji přivádíš…“
Po těch slovech vezme sestra Terezie talíř s broskví se stolu. Už už se zdá, že ji daruje Bernadettě. Ale najednou se rozmyslí, vyjde ven a daruje ji prvnímu nemocnému, kterého potká na chodbě.

Kapitola třicátá druhá
PSYCHIATR ZASAHUJE DO BOJE

Dva muži ve Francii upřímně trpí porážkou, kterou od Paní z Massabielle utrpěli: jednak Vital Dutour, holohlavý lurdský návladní, jednak baron Massy, korektní prefekt departementu Vysoké Pyreneje.
Nejvnitřnější pohnutkou jednání u většiny lidí je, jak se zdá, pýcha, lépe řečeno, palčivá touha po neustálém pocitu převahy. Společenský život vyžaduje, aby lidé svou pýchu zatajovali ještě stydlivěji než pohlavní pud. Tím víc však stravuje jejich mysl. Každému stavu pak je vlastní určitý druh i stupeň pýchy. Myslím, že pýcha byrokrata, jsouc podrážděna, překonává všechny jiné stavy. Úředník v sobě nevidí jen libovolného funkcionáře státní moci. Když sedí u psacího stolu, cítí se sám touto státní mocí. I když nic lepšího nedělá, než razítkuje dopisy, je přece jenom docela jinou a vyšší bytostí než obecenstvo, tak jako jsou andělé bytosti jiné a vyšší nežmy smrtelníci. V osobách soudce, šéfa policie, celníka, berního tyrana rozhazuje lidem úděly zjevněji než sama Prozřetelnost. Všichni kolem něho služebníčkují s ustrašenými poklonami, vždyť zákon v jeho ruce je jako vosk. Svou kouzelnou sílu dostává od koruny císařovy, kterou tak říkajíc spolunese. Byrokrat velmi dobře ví, že znamená prakticky méně a že také mnohem méně umí než kterýkoliv učenec, lékař, inženýr, ba dokonce i kovářnebo zámečník, který se vyzná ve svém řemesle. Vezmete-li mu ono kouzlo, jež pochází z moci, není ničím víc než nedokonalým, deklasovaným písařem. Ale lidskou pýchu je třeba bránit tím zavileji, čím je zranitelnější. Blamuje-li se byrokrat, blamuje zosobněný božský princip moci. To se nesmí trpět.
Opravdu nelze trpět, aby věci takhle probíhaly dál, myslí si baron Massy. Případ paní z Massabielle nesmí skončit blamáží božského principu moci. Od té doby, co je jeskyně uzavřena, se noviny trochu uklidnily. Možná,že by i tato zázračná historie, která tak nesmyslně zlehčuje ducha doby, zarostla travou, kdyby baronova pýcha byla schopna prozíravé a moudré resignace. Baron musil strpět několik důtek svých ministrů. Dvakrát musil čekat v předpokoji biskupa a pak se mu dostalo odmrštění, opepřeného ironií! Každý krok, který podnikl, aby odstranil vydražďující a trapné poměry, byl buď marný nebo skončil výslovným zamítnutím.
Baron Massy není muž, který by větu, kterou nakousl, nedořekl. Přísudek následuje u něho za podmětem a za větou se sází tečka. Kdyby byl nucen povolit, to jest upustit od dalšího pronásledování, věru že by se roznemohl. Cítí hluboký odpor k Bernadettě Soubirousové. Je přesvědčen, že v ní a jen v ní je zdroj všech nekonečných rozmíšek. Dokud Bernadetta nevymizí z vědomí Francouzů, nebude v Lurdech a po okolí pokoj. Všechny dosavadní pokusy usvědčit tu dívku z podvodu nebo alespoň ze zištného vykořisťování lehkověrných bližních ztroskotaly o její vychytralost a nechutné nápady policejního komisaře. Ale baron Massy má ještě jednu zbraň…
Dnes je hotový psí den. Slunce pálí do veliké kanceláře Jeho Excelence. Prefekt má na sobě jako vždy dlouhýčerný kabát, vysoký tuhý límec, který ho bodá do brady, tuhé manžety, zatím co úředníci pracují jen v košilích. Všichni se potí, jen baron se ze zásady nikdy nepotí. Baron Massy studuje přípis, který mu došel už před několika nedělemi. Je to prohlášení komise lékařů, kteří Bernadettu Soubirousovou koncem března vyšetřovali. Toto grémium se skládalo z doktorů Balencie a Lacrampea z Lurd a z jednoho skromného venkovského lékaře z okolí. Vital Dutour trval tehdy tvrdošíjně na tom, aby vlastního okresního lékaře lurdského, doktora Dozouse, ke komisi nezvali. Měl dost na zprávách, šířených tímto člověkem, na kterého není spolehnutí, v kavárně Pokrok. Zachmuřeně pročítá prefekt elaborát znovu a znovu:
„Mladá Bernadetta Soubirousová,“ stojí tam psáno, „je, až na vrozené asthma, zcela zdráva. Netrpí ani bolením hlavy, ani jinými nervovými poruchami. Má výbornou chuť k jídlu a znamenité spaní. Pathologické založení se u ní nevyskytuje. Dívka je od přirozenosti nejvýš citlivá a přístupna všem dojmům. Běží patrněo osobu hypersensitivní, lehko podléhající představám, ba halucinacím. Možná, že jí paprsek světla ve skalním výklenku vykouzluje celé zjevení. Osoby hypersensitivní bývají často náchylné přehánět podobné zážitky, které se mohou v těžších případech vystupňovat až k pseudologia phantastica. Není však sebemenšího důvodu domnívat se, že tomu tak je u mladé Soubirousové. Podepsaní jsou toho mínění, že tak zvané extatické stavy nejsou u této dívky vyloučeny; že běží o jakýsi duševní neduh podobný somnambulismu, který jest až dosud málo probádán a který neznamená pro nemocnou žádné nebezpečí…“
„Možná, snad,“ vrčí baron Massy, odstrkuje s odporem od sebe toto opatrné prohlášení. Tu mu – v pravou chvíli právě – hlásí sluha psychiatra. Tohoto psychiatra, který řídí ústav choromyslných v Pau, si dal Massy schválně zavolat: Když se stát chce tu a tam zbavit některého odbojného individua, potřebuje duševního lékaře. A to zejména, když běží o zneužití velikého jmění, o svévolně ztracené testamenty, o vetché kmety zamilované do lehkovážných krasavic a jiné podobné nenáležitosti. Tu povolává stát i měšťácká rodina psychiatra. Proč by si tedy stát nepřivolal psychiatra na pomoc proti nadpřirozeným zjevům, žijeme-li ve století, které si neví dobře rady ani s věcmi přirozenými?
Psychiatr je líbivý zrzoun. Má ohnivou, umělecky zježenou kštici. Mohlo by se o něm říci, že je hezký muž, kdyby jeho ústní koutek následkem svalového ochrnutí nebyl trochu poklesl. A kromě toho těkají jeho šedé myší oči s místa na místo. Lékař bláznů nabírá totiž na sebe vždy cosi z bláznovství svých pacientů.
Prefekt mu případ stručně vyloží a objasní mu stanovisko státu. Zrzoun má velmi jemný sluch, jak se k svému uspokojení baron přesvědčí. Ačkoliv je sám v otázkách filosofických zcela lhostejný, cítí se rozhořčen a popuzen vším, co proráží díru do konečné vysvětlitelnosti světa. V jeho očích nemá Bernadetta jiné volby než onu známou volbu mezi podvodem a šílenstvím. A protože šílenství je jeho obor, je raději pro šílenství. Mimo to jaksi neuznává, proč by v těchto těžkých dobách mělo být nebeským mocnostem dovoleno beztrestně fušovat lékařům do řemesla a to bez absolvování rigoros. Prefekt poukazuje na zákon z 30. června 1838, který státní zastupitelství zmocňuje k tomu, aby každého občana, podezřelého z duševní choroby, zajistil, jestliže je lékařská diagnosa postačující a znamená-li pacient pro veřejnost nebezpečí. Psychiatr se usměje.
„Vaše Excelence, nemusíme se nijak zablokovávat. Mezi svobodou a internováním existuje právoplatná střední cesta, kterou se v obtížných případech vždycky ubírám. Dám prostě pacienta na pozorování. Psychiatr není konec konců orthoped, který může zlomenou nohu spravit hned na místě.“
„Výborně, milý profesore,“ přikývne baron vlídně na souhlas. „Obávám se, že se toto pozorování projeví nutným…“
Hned druhého dne dopoledne se objeví psychiatr v lurdské nemocnici. Doprovází ho svalnatý ošetřovatel, jako by šlo o to, zajistit zosobněného Goliáše. Předvedou mu Bernadettu. Její oči jsou chladné, uvážlivé a velmi ostražité, jako vždy, když se musila bránit. Zrzoun si počíná jako strýček, jemuž lze důvěřovat. Směje se, jako by ho děvče okouzlovalo, špulí křivé rty, hladí Bernadettu. Ta s nevolí uhýbá rukám porostlým zrzavými chloupky. Psychiatr ji zapřede do rozvláčného rozhovoru, který sleduje svým způsobem stejný cíl jako křížový výslech Jacometův. Rád by Bernadettu vlákal do různých léček, aby se projevila její slabomyslnost. Bernadetta mu neudělá po vůli. Pronáší stručné, zdrcující odpovědi, jako vždycky. Ví, kolik hodin má den, kolik dnů týden, kdy slunce v červenci vychází a kdo Francii vládne. Ví, kolik je sedmkrát pět. Kolik sedmnáctkrát osmatřicet neví, ale řekne psychiatrovi bez obalu a docela vážně:
„Vy sám jste si to také vypočítal napřed, pane.“ Jsouc dotázána na události posledních dnů, vypravuje je pěkně chronologicky. Dvě mladší sestry ošetřovatelky, které jsou přítomny rozhovoru, se dají do smíchu. Bernadettino staré umění se zas jednou osvědčuje. Z jejich odpovědí je tazatel hloupý, místo aby tomu bylo naopak.
Psychiatr prosí, aby směl zůstat s pacientkou o samotě v setmělé místnosti. Matka představená jeho žádosti vyhoví, je však natolik moudrá, aby vzkázala rodičům a děkanovi. Bernadetta sedí pozorně na posteli, zatím co se v šeru, kterým proniká cosi z letního slunka, zrzoun před ní pohybuje jako stín. Napřed vytáhne jako krejčí z kapsy metr. Krejčovským dojmem působí i přečetné špendlíky, které má zapíchnuté pod výložkou kabátu. Anatomie lebky a mozku slaví toho času veliké triumfy. Jednotlivá duševní, pocitová i pohybová centra mozku jsou objevena a čistotně ohraničena. Na těchto centrech člověk tak říkajíc visí jako čiperný mechanický tahací panák. V svém úhrnu tvoří asi to, co vyjadřuje zastaralé slovo „duše“. Psychiatr změří Bernadettinu lebku ačíslice si zapíše do notýsku, tak jak to dělávají krejčí. Potom ji špendlíky píchá do různých částí těla:
„Au,“ naříká Bernadetta.
„Ty tedy velmi silně pociťuješ, když tě píchám?“ praví jaksi radostně psychiatr, takže člověk neví, znamenáli to pro pacientku dobro či zlo.
„Bodejť! To každý silně pociťuje!“ odpoví Bernadetta podle pravdy.
Zrzoun potom vyšetřuje svalové reflexy a především reakci zřítelnic. Poroučí Bernadettě, aby kráčela napřed s otevřenýma, poté zas se zavřenýma očima dopředu i pozpátku.
„Pročpak tak vrávoráš?“ ptá se jí. „Protože mě unavujete, pane.“
„Tak se posaď, popovídáme si trochu,“ míní psychiatr, který se mění zas v strýčka.
„Ty vídáš v jeskyni Pannu Marii?“ „To jsem nikdy neřekla, pane!“ „Tak cos vlastně říkala?“
„Vídala jsem v jeskyni Paní,“ praví Bernadetta, zdůrazňujíc tvar minulý.
„Ta paní musí přece někdo být,“ dotírá zrzoun. „Je to Paní.“
„Kdo vidí paní, které neexistují, je chorý, milé dítě, není normální.“
Bernadetta se na chvilku odmlčí, potom důrazně vysvětluje:
„Vídala jsem ji. Už ji neuvidím. Odešla. Proto mě dnes už nemůžete prohlásit za nemocnou, pane!“
Psychiatr je na okamžik touto nezvratnou logikou zmaten.
„Dívenko, poslyš,“ řekne posléze, „jsou jisté náznaky, že s tebou není všecko v pořádku. Slibuji ti však na svou čest, že tě brzy vyléčím. Chceš se uzdravit, chceš se zbavit těchto stavů pro tebe tak škodlivých? Budeš krátký čas bydlet v překrásném domě uprostřed velké zahrady. Budeš se mít jako knížecí dcera. Piješ rádačokoládu se šlehačkou?“
„Nikdy jsem ji nepila.“
„Nu, tak ji okusíš třebas hned k první snídani, budeš-li chtít. Lépe než u mne se nikdy v životě mít nebudeš. Všechno dostaneš zadarmo. Rodiče za tebe nic nemusí platit. Budeš zaopatřena a tvá budoucnost se vyjasní…“
„O čokoládu se šlehačkou nestojím,“ namítne Bernadetta. „Vždyť mi bude co nevidět patnáct let. Zůstanu raději zde.“
Zrzoun s úsměvem zavrtí hlavou:
„Milé děvčátko, uděláš dobře, když se mnou půjdeš dobrovolně. Věř, že ti to nebude na škodu. Nebude to na škodu ani tvým rodičům, s kterými si promluvím. Poznal jsem už, že jsi moudrá osůbka. Tři, čtyři neděle, déle to nepotrvá. Potom budeme s tvými vzrušenými stavy jednou provždy vypořádáni. Nebudeš už vídat paní v jeskyních, ale zato bude z tebe nádherný člověk, utužený pro životní boj…“
„Vždyť já se životního boje nelekám!“ prohlašuje Bernadetta a shlédne na své malé ruce, které se v životě už hodně napracovaly. A najednou vyskočí a dřív než se psychiatr vzpamatuje, vyběhne ze dveří a ven z domu.
Za dvě hodiny poté vchází psychiatr v průvodu císařského státního návladního do „Žaláře“. Oba pánové se nemálo uleknou, když jim ve dveřích tváří v tvář nestane nikdo menší než Maria Dominik Peyramale. Děkanova mohutná postava jim neúprosně tarasí cestu, takže jsou chtěj nechtěj nuceni vést hovor na prahu nízkých dveří. Rodina Soubirousova se bojácně tísní v pozadí světnice u ohniště. Zrzoun se rozpačitě ukloní:
„Mám čest s lurdským panem farářem?“ „Máte, pane. Čím mohu sloužit?“
„Nebylo by lépe, abychom se uchýlili někam jinam?“ odkašle si Vital Dutour.
„Toto místo si vyvolili pánové, ne já,“ odbude je Peyramale, aniž o píď uhne se svého místa. „Svědectví rodiny Soubirousovy je mi velmi vítáno. Pana státního návladního znám. Vás, pane, neznám. Jste bezpochyby lékař z blázince v Pau, kterého nám pan prefekt ráčil poslat…“
„Jsem mimořádným profesorem psychiatrie a nervových nemocí,“ doznává křivohubý zrzoun s důrazem, který se mu nedaří.
„Obávám se, že v Lurdech nenajdete vhodné pole pro svá studia, vážený pane profesore,“ praví s politováním děkan.
„Pane faráři! Jednám z příkazu okresního zdravotního ústavu. Je tu jakési lékařské prohlášení z 26. března, které konstatuje u mladistvé pacientky jisté anomálie. Pan prefekt si přeje, abych tento nález přezkoumal a vzal si dívku na čas k sobě na pozorování. To je mé poslání zde…“
Peyramale jako by od vteřiny k vteřině rostl a mohutněl.
„Znám ten bezvýznamný nález z konce března,“ prohlašuje. „Vy jste, vážený pane profesore, tu dívku vyšetřil. Jaké anomálie jste zjistil vy?“
„Jsou anomálie, které nebijí do očí,“ zaváhá zrzoun. Peyramalův drsně zastřený hlas počne zaplňovat světnici:
„Připomínám vám přísahu, kterou jste složil jako lékař, vážený profesore, a táži se vás: Je Bernadetta Soubirousová duševně chorá, vzteklá a veřejnosti nebezpečná?“
„Ale, pane faráři,“ vykrucuje se psychiatr, „kdo mluví o vzteklosti a ohrožování veřejnosti?“
„Jakým právem tedy si pan prefekt přeje zbavit Bernadettu Soubirousovou svobody?“
„Právem, vyjádřeným zákonem francouzským,“ podotkne Vital Dutour s vydražďujícím klidem. Děkan několikrát vydechne, než se má natolik v moci, aby mohl říci:
„Francouzský zákon stojí příliš vysoko, aby podával ruku překrucovačům práva.“
„Ale, vážený pane děkane,“ usměje se zrzoun smířlivě, „chceme-li použít zákona z roku 1838, bude to jen a jen na prospěch malé pacientky, kterou máme z nařízení pana prefekta určitou dobu pozorovat a všemi prostředky moderní doby léčit…“
Teď je s děkanovým sebeovládáním konec. Všechny rejstříky jeho prudké prchlivosti se rozehrají:
„Toť nejnestoudnější podvod, s jakým jsem se kdy setkal. A ujišťuji vás na svou čest, že vašemu podvodu strhnu masku a rozpoutám před tváří celé Francie takový kravál, až budou tarbeskému prefektovi uši zaléhat…Pojď sem, Bernadetto Soubirousová!“
Bernadetta se už před chvílí instinktivně k děkanovi přiblížila. Černý strašák jejího dětství ji pevnýma rukama popadne a přitiskne k sobě na důkaz, že ji ochrání.
„Znám to dítě,“ burácí Peyramale, „a prokurátor je zná také. Oba jsme s ním podrobně mluvili. Ten, kdo byřekl, že Bernadetta Soubirousová je blázen, je buď blázen sám anebo padouch! Smysl onoho zákona z roku 1838 je namířen proti zuřivcům a běsnivcům. Chcete se, pánové, opovážit ho použít? Dobrá! Vezměte na vědomí, že se od Bernadetty nehnu! Tak – a teď můžete poslat pro četníky!“
„A co když přijdou, pane děkane?“ zeptá se Vital Dutour s nadutou netečností.
„Když přijdou?“ – Peyramale se dá do smíchu. „Když přijdou, řeknu jim: Nabijte na ostro, pánové, jen přes mou mrtvolu vede cesta!“
Jsouce zmatováni, vycouvají státní zástupce i psychiatr ze světnice, do které se jim zásluhou děkanovou nepodařilo proniknout ani na dva kroky. Vital Dutour ví, že Peyramale je muž schopný svou hrozbu splnit. Této nenadálé změny farářovy se císařský státní návladní nenadál. Bernadetta je hotová čarodějnice starého stylu. Bude nutno zatelegrafovat do Tarbes pro nové pokyny.
Nedlouho po jedné hodině zastaví na rohu Rue de Petites Fossés a náměstí Marcadale zvláštní uzavřený poštovní vůz. Město je v tu chvíli jako vymřelé. Luisa i Bernadetta Soubirousovy vstupují do vozu; děkan už tam sedí. Vůz odváží mlčenlivé cestující do hor, do lázní Cauterets. Tam v malém domku, který přináleží k tamější faře, ubytuje Peyramale Bernadettu i její matku. Cauteretský kolega přebírá péči o ně. Bernadetta zmizí. Ani prefektova policie její útočiště nevypátrá.

Kapitola třicátá třetí
DIGITUS DEI, ČILI BISKUP POSKYTUJE PANÍ PŘÍLEŽITOST

Zrovna v těch dnech pobývá na léčení v Cauterets Monseigneur Thibaut, biskup montpellierský. Tento starý pán se na faře seznámí s Bernadettou. Monseigneur Thibaut je pravým opakem Monseigneura Laurence. Má hezky dlouhé, šedivé hedvábné vlasy, jeho ústa nejsou sarkastická, nýbrž měkká a dětská, a oči překrásné, modré jako chrpy. Montpellierský biskup je povahy přístupné a poetické. Ano, mohu vám dokonce prozradit, že ve volných chvílích skládá dosti dobré verše francouzské a latinské, verše k poctě Boha a Panny Marie, k oslavěpřírody a přátelství. Monseigneur Thibaut zná lurdská zjevení jen z novin, jako každý. I on sdílí mínění veškerého francouzského duchovenstva, že Církev nemůže být – se zřetelem na vládnoucí duchovní zaměření – sdostatek opatrná a zdrženlivá vůči podobným mystickým příhodám. Není většího nebezpečí, myslí si i on, než když se počnou stírat svaté hranice mezi náboženstvím a duchařením. Přesto však požádá Bernadettu, aby mu všecko podrobně vypravovala. A nyní se stane podivná věc: Bernadetta, která podobné prosby nikdy nezamítne, která jim však obvykle činí zadost neúčastným a mechanickým odříkáváním, je zářivýma očima svého posluchače uvedena v nadšení. Připadá jí, že se po prvé v životě setkává s duší podobnou vlastní, s duší, která v stejném rozpětí chápe tajemství její radosti, lásky a vytržení. Hned po prvních slovech vypadne z konceptu obvyklého odříkávání. Vyskočí. Klekne. Začne hrát sebe samu. Hraje Paní. Předvádí 11. únor. Zde je potok – a zde jeskyně. V jejím zpodobňování je taková síla, že Bernadetta cítí, jak neznámými silami svou Paní k soběpřitahuje a takřka ji vtlačuje do pravého výklenku pokoje. Její tvář zesiná, Luisa Soubirousová se už obává, že Bernadetta upadne ve vytržení. Ve chvíli, kdy Bernadetta, představujíc Paní, s pažemi zpola rozpřaženými, tónem líbezně vážným sama sobě říká: „Buďte tak laskava a přicházejte sem po patnáct dní,“ Monseigneur Thibaut náhle vstane a vyjde z pokoje. Ten starý muž pláče. Venku na zahradě pak se opře o strom a šeptá sám sobě:

„Quel poème… quel poème… Jaká báseň!“

Dva dny poté odjíždí biskup do Lurd. Tam se ubytuje v hotelu Cazenave a ihned žádá děkana, aby k němu do hostince poslal několik důvěry hodných svědků Bernadettiných zjevení. Peyramale pošle doktora Dozouse a Jana Estradeho. Estrade prohlašuje před biskupem doslova:

„Monseigneur, obdivoval jsem v životě největší herečky francouzských jevišť, mezi nimi i takovou umělkyni, jako je Rachel. Ale proti Bernadettě byly všechny jen pitvořící se sochy, které přehánějí trapné vášně. Ta malá visionářka z Massabielle nám však zrcadlila blaženost, pro niž není slova v celém našem jazyce.“

„C‘ est cela… c‘ est cela,“ zvolá Thibaut.

Děkan Peyramale se chápe příležitosti a doporučuje: „Monseigneur, neračte opominout promluvit slůvko s biskupem tarbeským.“
Monseigneur neopomine. Ačkoliv mu lékaři po namáhavé lázeňské léčbě předepsali dva týdny naprostého klidu, rozjede se místo domů, do své diecése, do Tarbes. Tam má tříhodinovou rozmluvu s Bertrandem Sévèrem Laurencem.
Brzy potom lurdského faráře telegraficky povolají do biskupského paláce. Nedostane se mu přátelského přijetí u stolu ani v holé ložnici biskupově jako naposled. Naopak, nechají ho, než ho biskup přijme, dvě hodiny čekat v kanceláři. Monseigneur dopáleně buší berlou o psací stůl:
„Chcete mi poštvat na krk celý francouzský episkopát, lurdský faráři?“
A dřív než se Peyramale zmůže na slovo, podá mu biskup jeden z těch imposantních, pečetěmi ověšených svitků, jakých se užívá na pastýřské listy a jiné pastorální vyhlášky.
„Lege,“ poroučí Monseigneur latinsky. „Čti!“ Peyramale, maje před očima slavnostní pergamen, pozoruje se zadostiučiněním, že se s beztvarým konceptem v biskupově zásuvce stala zatím význačná změna a že má před sebou krásný čistopis:
„Zřízení biskupské vyšetřující komise?“ ptá se tiše. „Sede et lege,“ zahřmí na něho biskup, jehož mrazivá vlídnost ustoupila jakési vřelejší drsnosti. Poslušně si sedá děkan na jednu z kancelářských židlí a čte latinský nápis, namalovaný krásnými modrými, červenými, zlatými, okudrlinkovanými písmeny: „Ordonance biskupa tarbeského k jmenování komise pro vyšetření událostí, souvisících s domnělými zjeveními v jeskyni, západně od města Lurd.“
A pod tímto starodávně nakadeřeným titulem: „Bertrand Sévére Laurence, z Božího milosrdenství a z milosti Svaté apoštolské stolice biskup tarbeský, duchovenstvu a věřícím naší diecése pozdrav a požehnání ve jménu Pána našeho Ježíše Krista…“
Děkan vzhlédne k biskupovi, ten však okamžitě jeho oči zaplaší zpátky k listině. Po římském pozdravu následují četné, přečetné řádky stlačeného písma. Peyramale je dalekozraký a jeho oči mají co dělat, aby rozluštily text. A nejen oči, také duch je nucen se napínat. Hluboce zastřena do jasných slov pastýřského listu takřka mučivě působí pochybovačná nedůvěra biskupova. V úvodu probírá Bertrand Sévére Laurence všechna jak a proč lurdského případu.. Peyramale z argumentů vyciťuje, že Monseigneur úmyslně naznačuje, že jeho rozhodnutí nevyvěrá z vlastního popudu, nýbrž z vnějších příčin, z nenávisti popěračů na jedné a z fanatismu lehkověrných na druhé straně. Znovu a znovu naráží Peyramale na výhrady, skrývající se pod hladkým povrchem pastýřského slohu. „Nic nemůžeme uznat a priori a bez nejvážnějšího a nejstřízlivějšího přezkoumání,“ praví se v listině. „Proto bude lépe, když co možná nejvíc upustíme od subjektivních tvrzení a obrátíme nejostřejší pozornost na přírodovědecké probádání tak zvaných zjevů uzdravení.“ – „Snadněji lze lidstvo zmást než přesvědčit,“ píše biskup doslova, a Peyramale čte mezi řádky ještě cosi víc. Každé nové zmatení zasadilo by novou ránu křesťanství, které v přítomné době v jednom z nejprudších historických bojůbrání věčné pravdy. Moderní duch, i tam, kde Boha nepopírá, je tak uzpůsoben, že není ochoten ani rozumem ani citem uznat výjimky z obecného přírodního zákona. Jestliže Církev, která je k tomu povždy a na věky ochotna, takovou výjimku uzná, posílí tím bezděčně nepřítele Boha a vyvolá v nejširších kruzích rozhořčení. Nežli tedy církevní komise připustí působnost nadpřirozených sil, musí zúplna vyčerpat všechny druhy přirozeného vysvětlení všemi prostředky moderní kritické vědy. Proto je především nanejvýš třeba, aby se komise neskládala jen z profesorů dogmatiky, morální theologie a mystické theologie, nýbrž aby se jí v rovném počtu zúčastnili i profesoři medicíny, chemie a geologie.
Peyramale čte a čte. Text nebere konce. Drobné písmo skáče děkanovi před očima. Monseigneur konečněpozbude trpělivosti a vezme mu listinu z rukou:
„Kdo popírá zázrak, není pravý katolík,“ bručí biskup. „Kdo Bohu upírá moc zacházet se všehomírem podle vlastního dobrozdání, není člověk věřící. A přece! Zázraky tohoto druhu vzbuzují ve mně pohoršení. Jakážpomoc! Já o zázraky nestojím! Jakési ubohé škvrně z jakéhosi bídného hnízda, dítě pijana a pradleny – milosrdenství Boží je nezměřitelné! Ale mně – který jsem pouhý, nepatrný člověk, – mně se to, Bůh mi odpusť, příčí! A vy všichni mě do toho ženete…“
„My vás neženeme, Monseigneur, sama věc vás žene, jako tam vehnala i mne,“ namítá Peyramale. „Nejsem, na mou duši, přívržencem lehkomyslného a tupého babského mysticismu. Ale kdo vám, Vaše Milosti, vysvětlí tenhle šílený vývoj? Dcera lidí, kteří přišli na mizinu, ano! Nevědomé dítě, které nemá takřka zdání o nejjednodušších náboženských poučkách, které se nikdy neoddávalo blouznivým snům, to dítě vidí jakousi paní, kterou z počátku zdaleka nepovažuje za zjevení, nýbrž za skutečnou, lidskou osobu z masa a krve. Vypravuje o tom sestře a spolužačce. Sestra to poví matce, přítelkyně kamarádkám. A z tohoto nicotného domácího klepu dětí a malých lidí naroste v několika dnech lavina samých ano‘‚a ‚ne‘; lavina, která zasype celou Francii. Váš vlastní kolega, biskup montpellierský, nazval to nejkrásnější moderní básní, Monseigneur…“
„Můj kolega, biskup montpellierský, je pán, který se snadno dojímá,“ propuká Bertrand Sévère v pohrdlivý smích.
„Ale já nejsem člověk, který je snadno dojatý, Monseigneur,“ prohlašuje Peyramale; „nicméně mě tento nepochopitelný vzrůst dětského nic naplňuje neustálým vzrušením. Ráčil jste tedy svolat muže, kteří nás poučí: „Hic est digitus Dei. Anebo: „Není v tom prst Boží!“
Biskup svěsí koutky úst a vyhrne obočí:
„A mezi muži, které jsem povolal, je i lurdský pan farář s celou svou nejistotou…“
Děkan k němu polekaně vzhlédne. Rád by tento úřad zamítl. To však není možné:
„Kdy poroučíte, aby se komise sešla, Monseigneur?“ zeptá se zastřeným hlasem.
„Ještě ne… Ještě ne…“ odmítá zlobně biskup, klada na svitek obě ruce, jako by si jej nehodlal dát vyrvat.
„Ale ordonance už je připravena k tisku,“ připomíná děkan. Biskup nevlídně zavrčí:
„Ordonance počká. Ještě tam není vepsáno datum… Vysvětlíte mi snad, lurdský faráři, jak budou přírodozpytci komise – chemikové a geologové – pracovat, když je jeskyně uzavřena?“
„Váš pastýřský list si vynutí otevření jeskyně, Monseigneur,“ odváží se děkan velmi neprozřetelně podotknout...
Biskup pozdvihne hlas až do řezavé výšky: „Nechci si nic vynucovat. Odpírám vykonávat sebemenší nátlak na světskou moc. Napřed ať císař jeskyni otevře. Potom nechť se spánembohem komise sejde. Ale ne naopak!“
„Vymínil si císař osobně rozhodnutí, Monseigneur.“
„Císař to musí rozhodnout, už proto, že to ostatní slaboši neskoncují.“ a po delší přestávce doloží biskup skoro šeptem:
„Dávám Paní poslední šanci. Rozumíte mi, lurdský faráři?“
„Nerozumím, Vaše Milosti.“
„Tak vám to vysvětlím: poskytuji Paní možnost, aby císaře buď přemohla nebo se od něho dala přemoci. Zvítězí-li Paní, komise se dá do práce. Bude-li Paní přemožena a zůstane-li jeskyně uzavřena, je jasné, že Paní není Panna Maria, a ona i celá komise se rozplynou v niveč…“
Po těchto slovech začne Monseigneur pročítat odstavce jednotlivých statutů. Na Peyramalův sluch narážejí jména řádně ustanovených kanovníků, jimž se řízení komise svěřuje, a jména profesorů ze seminářů, kteří mají prozkoumat vědeckou stránku věci. Konečně biskup děkana propustí. Ale ode dveří ho ještě jednou zavolá:
„A co, medle, bude s Bernadettou, lurdský pane faráři?“
„Jak to Vaše Milost myslí?“ ptá se Peyramale, chtěje získat čas.
„Jasně a doslova! Jak si to děvče představuje svůj budoucí osud? Jste, jak se zdá, jejím rytířem, jistě jste se jí na to už ptal…“
Peyramale odpovídá velmi opatrně:
„Bernadetta je nejprostší bytost na světě. Nemá za mák ctižádosti. Jejím jediným přáním je, aby směla zapadnout mezi neznámý dav, z kterého vyšla. Ráda by žila tak jako všechny ostatní ženy jejího stavu…“
„Pochopitelné přání,“ dá se biskup do smíchu. „A vy jako theolog věříte, že jí taková idylická budoucnost opravdu nastane po všem tom, co se stalo?“
„Já v to z celého srdce doufám, a přece tomu nevěřím,“ řekne posléze Peyramale tak dvojznačně, jak mu je, se zřetelem na Bernadettu a její Paní, u srdce. Biskup vykročí o holi zpoza psacího stolu a stane až před děkanem:
„Můj milý, komise může stanovit jen tři rozsudky. Buďto řekne: Dívenko Soubirousová, tys podvodnice a patříš do polepšovny. – Nebo řekne: Bernadetto Soubirousová, tys blázen a patříš do blázince. – Anebo řekne: Nejsvětější Panna si tě vyvolila, dívenko Soubirousová! z tvého zřídla vycházejí zázraky. Postoupíme tvá akta kongregaci ritů do Říma. A proto… hm… co dál, faráři?“
Maria Dominik Peyramale ani nemuká.
„A proto…“ Monseigneur zvýší hlas, „protožes jedna z vyvolených smrtelnic, která smí vznášet nárok na poctu oltářů, musíš zmizet! Světice nenecháváme běhat po světě. Světice, která by si zadávala s mládenci, která by se vdala a měla děti, to by mi byla pěkná novinka…“
Náhle biskup změní tón a jeho tichý hlas zní mírně a zamyšleně:
„A proto se Církev o tebe postará, dívenko Soubirousová! Ať chceš nebo nechceš, zasadí si tě jako drahocenný květ do jedné z nejlepších zahrad, ke karmelitkám, ke kartusiánkám, kde vládne tuze přísný řád, dívenko Soubirousová!“
„Ona jistě nechce, Monseigneur,“ skočí mu Peyramale do „leč téměř neslyšně. „Bernadetta je přirozené dítěsvěta, a pokud vím, nemá sebemenší vlohy k duchovnímu životu. A je tak mladičká, není jí ještě ani patnáct…“
„Však ona zestárne,“ prohlásí krátce biskup. „Ještě jsem ordonance nevydal. Ještě se komise nesešla. A započne-li vůbec kdy svou práci, bude hezkých pár let rokovat a rokovat, to vám, můj milý, slibuji. Já, já se spokojím až posledním objasněním. Do té doby ať si vaše chráněnka žije ve světě, ale pod přísným dozorem, tožádám. A jste-li tomu děvčeti nakloněn, lurdský faráři, přemluvte ji, aby včas odvolala. Pak se to odbude polepšovnou. To by bylo jak pro ni, tak pro Církev nejmoudřejší, alespoň v dnešní době…“

Kapitola třicátá čtvrtá
JEDNA ANALYSA A DVĚ URÁŽKY VELIČENSTVA

Z ničeho nic se objeví vážná vzpoura se strany, která jinak zdaleka nenáleží ke straně Paní z Massabielle. Mezi dělníky provincie se proslýchá, že Bernadettu Soubirousovou unesli a odvezli kamsi do vězení nebo do blázince. Návštěva zrzavého psychiatra nezůstala bez povšimnutí! Jacomet ho musel vyvézt pod četnickou záštitou a ve vlastním kočáře z města. Antonín Nicolau prý svatosvatě přísahal, že omnibus ještě před Bartrès s zastaví a milého mimořádného profesora nejen zmydlí jako onoho „anglického milionáře“, nýbrž ho jednoduše rovnou oddělá.

Bernadetta Soubirousová zůstane nezvěstná. Tu rozpoutá mlynář Antonín divokou politickou propagandu. Promluví s dělníky Lafitovy pily a velkomlýna Claverie, s dělníky Doupratovy továrny na kola i s dělníky Soumougovy cihelny a Paguesova lihovaru. Promluví s lamači břidlice, se štěrkaři, s dřevorubci a silničními nádeníky, které téměř všechny zná.

„Francouzi, jsme svobodní nebo jsme otroci?“ „Otroci jsme,“ ozve se mu v odpověď a tato odpověď není docela nepravdivá, neboť vláda císařova je dík zákonům Sureté Générale absolutní a nekontrolovaná. Antonín Nicolau nachází pro svou demagogii ve prospěch Bernadetty uši přístupné. I když žijeme na katolickém jihu, je to přec týž dělný lid, který v letech 1789, 1830, 1848 šel na barikády bojovat proti privilegovaným, k nimž podle jeho domnění náleží i „Panbíček“ a „Panenka Maria“. Bernadetta Soubirousová je dítětem tohoto francouzského dělného lidu, dítětem z nejchudších. Měsíce a měsíce znásilňují privilegované vrstvy toto dítě. Trýzní je policie, státní prokuratura, vyšetřovací soud, psychiatr i Církev. A proč to všecko? Jen proto, že se Panenka Maria nezjevila žádné pobožné šlechtické koze, nýbrž prostému dítěti z lidu, a že se jí líbí uzdravovat lidi pramenem z vykřičené jeskyně massabiellské. U čerta, co je Jacometovi, Dutourovi, Massymu a císaři do toho? Zhola nic! Kdyby se raději staral, jak odstranit hladové mzdy, nezaměstnanost a smrtelnou bídu lidu! Ale to ne! Počínajíc císařem a končíc Jacometem nemají starost o nic jiného, než aby vrstvy majetné a vládnoucí neztratily jediného sous. Jako na potvoru uzavřou neškodnou jeskyni a jako na posměch lidu zakáží mu pít tu vzácnou pramenitou vodu, která už pomohla nejednomu chorému. Proč to dělají? Jen proto, aby ji sami mohli co nejdříve prodávat a plnit vlastní láhve a vlastní kapsy. A teď ještě tohle! Uloupí to nevinné dělnické dítě a pohřbí je nadosmrti v některém vězení nebo blázinci…

První čtvrtek v měsíci srpnu bouře propukne. Ve čtyři hodiny odpoledne odloží přes tisíc dělníků nástroje a nářadí a kráčejí v sevřených řadách k Massabielle. Tak tak, že Jacomet má pokdy vyhnat celou četnickou pohotovost, kterou má po ruce, patnáct mužů, klusem k jeskyni. Ozbrojená moc utvoří před laťovým bedněním zeď. Po pustých a zuřivých nadávkách dojde k boji. Četníci jsou nuceni tasit zbraně, aby mohli odrazit útočící dav. Vzápětí se na ně sesype krupobití kamenů a Belhache je dost vážně raněn pod pravé oko. Purkmistr, komisař, státní zástupce a polovina zemského soudu přijdou na místo činu, snažíce se zachránit situaci. Jacomet, který chce mluvit, je ukřičen. Vital Dutour je ukřičen. Lacadé, starý lidový řečník, je na tom o něco lépe. Dělníci vyslechnou jeho první větu. Ale potom mu Nicolau skočí do řeči:

„Kde je Bernadetta?“
„Bernadetta je v bezpečí,“ křičí Lacadé, „zaručuji se vám za ni svou hlavou. Cožpak jsem nebyl odjakživa váš člověk? Nezvolili jste si mě ze svobodné vůle? Důvěřujte mi a já vám důvěrou splatím. Nicolaue, skoncujte tu zločineckou neplechu, a já ti na oplátku povím, kde je Bernadetta…“
Tomuto vábení Antonín neodolá.
Policejní raport Jacometův je s to uvrhnout barona Massyho do nejchmurnější těžkomyslnosti. Vzápětí po nezdařeném pokusu o internování přichází tato rána, ze všech nejhorší. Všechny noviny se vrhají na „události v Lurdech“ a rozmazávají je se svatouškovskou ustaraností. Francouzský lid prý je lid samostatného rozumu a nikoli slepé poslušnosti. Kozáky a Prušáky lze snad absolutně ovládat, ale veliký národ Voltairův a encyklopedistů ne. Galská rasa má sdostatek ironie, aby této pověrečné episody užila jako výstrahy. Ubohá Bernadetta vídá v massabiellské jeskyni jakousi mystickou Paní. Jisté kruhy mohly by v téže jeskyni vidět plamenný nápis, kterým náš suverénní lid napomíná všechny, kdož by chtěli omezit jeho přirozená práva. Tato slova troufala si vytisknout La Petite République. Censor stačil ještě část výtisků zabavit, ostatní se již octly v rukou čtenářů.
Na Jakobově žebříku úřadů započne znovu obvyklý hon dotazů a replik. Od císaře nelze pořád ještě vymoci rozhodnutí. Císař je v přítomné chvíli chotěm, otcem a letním hostem v Biarritzu. Užívá mořských koupelí, a kdykoliv se v jeho vile vynoří ministr financí Fould se svými žalobami, zapře se mu. Baron Massy je syt tohoto neplodného počínání. Přísahal massabiellské jeskyni, která jeho pýchu již tolikráte ponížila, krutou pomstu. A sotva se po poslední porážce vzpamatuje z nejhoršího, již se mu také zjeví cesta, jak této msty dosáhnout. Jen ať se „podvratné živly“ srocují v tisících a v desetitisících, jen ať v Lurdech vypukne revoluce podle všech pravidel, jemu to bude jen vhod. Nebude ani trochu váhat a dá tuto ďábelskou jeskyni na vlastní odpovědnost a nebezpečí rozstřílet kanóny dělostřeleckého pluku tarbeského.
Podprefekt, purkmistr a policejní komisař v Lurdech dostanou od barona nejpřísnější pokyny. „Kdyby se nepokoje opakovaly, kdyby došlo k novým násilnostem na ozbrojené moci, nechť sáhne po předchozí výstraze ke zbrani nejen císařské četnictvo, nýbrž i vojsko, přivolané na pomoc!“
V purkmistrovi leknutím hrkne, když přečte rozkaz. „Bitva u Massabielle“ s četnými mrtvými a raněnými, to by byl nežádoucí prolog ke kvetoucímu zasilatelskému obchodu s léčivou minerální vodou. Cožpak lze na bojišti postavit kasino se zahradními kavárnami, s hudebním pavilonem, s hřišti, s italskými květinovými slavnostmi a ohňostrojem? Bože na nebi! Zděšený purkmistr letí k děkanovi.
Pro děkana nadchází týden, v kterém se nedostane téměř k jídlu a k spaní. Nejdřív si pošle pro Antonína Nicolaua.
„Ty bohaprázdný, nerozumný osle,“ zařve, jen se Antonín objeví na prahu, „co to vyvádíš? Proč pobuřuješlidi? Chceš, aby se s Bernadettiným pramenem smísila lidská krev? Tím by pro ni bylo přece všecko ztraceno a právem by ji pak odstranili se světa jako zločince. A tento pramen, který je možná velikým požehnáním, byl by pro všechny časy proklet! Chápeš, co děláš, osle jeden?!“
Antonín na smrt zbledne a sklopí hlavu:
„V tu ránu půjdeš se mnou,“ láteří farář, „a ukážeš mi všechny pobuřovače!“
Okolnost, že Maria Dominik Peyramale byl od prvního dne svého působení knězem chudých a obtížených, přináší teď dobré ovoce. Zná sedláky, zná dělníky, zná všechny chudé, a oni znají jeho. Jeho řeč je jejich řečí. S Antonínem, který nadobro zmalomyslněl, vchází do dílen Lafitových, Calverieových, Soutrougových a Baguésových. Jeho drsný, neodolatelný hlas burcuje muže k rozumu:
„Vím, co chcete udělat příští čtvrtek. Deset tisíc se vás chce sejít ze všech možných končin, co? A dosáhnete leda toho, že do vás začnou vojáci pálit a nadělají hromadu mrtvých a mrzáků. A zač? Aby byl do jeskyně volný přístup? Nebulíkujte mě! Směšujete vlastní věc s jinou věcí a to není dobře. Dopadne to špatně…“
„Chceme vidět Bernadettu,“ namítají mu muži. Ale děkan se nedá uchlácholit. Vchází do domů, do chalup, do chatrčí. Zapřísahá ženy, aby mužům ztrpčovaly život tak, že by jim zašla chuť na podobná šílenství:
„Je-li Paní skutečně, Nejsvětější Panna, co tomu řekne, vy nevděčníci?!“ hučí do nich.
Po tomhle argumentu slíbí mu ženy všechno, ale žádají, aby jim ukázal Bernadettu.
Dva dny před ustanovenou revoltou povolá děkan Luisu a Bernadettu domů. Ve středu pak ji ve fiakru vozí křížem krážem po městě a po okolí. A pohled na dívku, které pobyt v horách zřejmě prospěl, hluboce na lidi zapůsobí. Bernadetta se usmívá a hledí nevšímavě před sebe. A lidé ji pozdravují s jásotem jako vítěze.

Purkmistr Adolf Lacadé těžce dumá nad důležitým přípisem, který dostal před několika minutami. Hodina udeřila, myslí si. Slavný Filhol poslal svou analysu. Před tváří Francie a před tváří celého světa může věda, která nezná předsudků, odevzdat strádajícímu obyvatelstvu nejsilnější léčivý pramen světa. Purkmistr ani dost málo nepochybuje, když dopis slavnostně otvírá, že se tak stane. Ale již po prvním, letmém přečtení se zhroutí.

Ve vodě jsou obsaženy všechny ty hodné karbonáty, chloráty, silikáty, vápno, železo, magnesium i síra lékárníka Latoura. A jak se na největší kapacitu hydrologie a balneologie sluší a patří, rozmnožil důkladný Filhol Latourovu řadu ještě o několik skvělých prvků, přestože se ve vodě objevují jen pouhé stopy těchto látek. Jsou to: amoniak a uhličitan draselnatý. Ach, jak dobře zní slovo „uhličitan draselnatý“! Člověku rázem vyvstane představa jakéhosi cídícího prostředku pro hříšné vnitřnosti břichopasů. Ale co jsou všechna ta krásná vyumělkovaná slova platná, když výsledek maří veškerou naději? Vždyť profesor Filhol napsal pod čisté konto svého chemického účtu červeným inkoustem tyto hrozné věty:

„Jak ze zmíněné analysy jasně vysvítá, lze vodu z pramene lurdského, kterou jste mi poslal, označit za obyčejnou pitnou vodu, jejíž složení dosti přesně odpovídá pramenitým vodám oněch horských krajů, kde se vyskytuje silně vápenitá půda. Neobsahuje sebemenší aktivní substance, která by ji činila způsobilou pro therapeutické účely. Lze ji tudíž pít, aniž z ní může komukoliv vzejít prospěch nebo škoda.“

„Aniž z ní může komukoliv vzejít prospěch nebo škoda,“ šeptá si hořce Lacadé. Pak najde ještě kratičký dopis v zalepené obálce, která nese jeho jméno. V něm stojí:
„Mimořádné účinky, jichž se, jak jsem se doslechl, dosáhlo užitím této vody, nedají se – alespoň se stanoviska dnešní vědy – vysvětlit oněmi rozmanitými, analysou potvrzenými solemi, které jsou ve voděrozpuštěny.“
„Jaká záludná a nestvůrná věta!“ dopálí se purkmistr. Dnes snad se ještě zjištěnými solemi vysvětlit nedají, zato však už možná zítra. Pan profesor, ten podlec, vpouští hlavními dveřmi zázrak, ponechávaje si s náležitým pomrkáváním zadní vrátka otevřená pro vědu. Pan profesor má dvojí tvář. Od něho by se to byl Lacadé nejméněnadál. Je to rána dýkou do zad pokroku i dobrému obchodu. Co tím asi pan profesor sleduje?
Jako se státní návladní Dutour vždycky táže: Cui bono, Lacadé se zas ptá: Ad quem firem? Za jakým účelem? Neptá se arciť latinsky. Ale zná se příliš dobře, aby v hloubi srdce nechoval podezření, že každý lidský skutek slouží jen a jen předem vypočítanému zisku. Patrně Filhola podceňoval. Dnes už profesoři nejsou blázni. Taková kapacita jako Filhol je si přesně vědoma, že jeho analysa váží těžké peníze, i když za ni nelze poslat účet. Jeho výrok vytváří lázně z ničeho a stejně tak jim dává zaniknout. Proč by měl z pouhé křesťanské lásky dopomáhat Lurdům k takovému velkolepému obchodu? Lacadé se praští do čela. Hlupáku! Byl jsi slepý, byl jsi příliš lakomý, aby ses rozjel do Toulousu a vynaložil na pana profesora dva nebo tři tisíce! Uvěřils jalovému tlachu a předpokládal jsi, že z Toulousu dojde pohádková analysa. Dal ses strhnout k tomu, abys Latourovo dobrozdání uveřejnil v „Lavedanu“. A ještě předevčírem, čert tě sper, Adolfe, byls natolik ješitný a neopatrný, že ses před celou obecní radou naparoval s lékařskou komisi a nedbal ani toho páleného kostelníka Labayleho, který má vždycky oči jako na stopkách. Je ti už přes šedesát a ještě ses nezbavil své ukvapenosti, jen pro tu svou pitomou hltavost, pořád stejnou. Co teď? Zpátky nelze. Filholovu analysu nezvrátíš. Nemůžeš ji spálit. Musíš ji uveřejnit. Pan profesor ji pravděpodobně sám už také publikoval v „Dépéche de Toulouse“. Teď si pěkně vyjez, co sis nadrobil. Hrome, a jak mě bolí hlava, ach, bolí…
Tiskne si ruce na spánky, ale bolest hlavy, jeho starý neduh, následek špatného zažívání, se stále stupňuje:. Purkmistr ve své kanceláři chvíli posténává. Pojednou se uprostřed přecházení zastaví a upře strnule oči kamsi do kouta:
A co když ten prohnaný lišák Filhol má něco víc za ušima než ty? Co když při své stonásobné převaze, kterou nad tebe vyniká, větří jedinou správnou stopu? Bolest v hlavě překročila obvyklou míru a Lacadého fantasie pouští se na zběsilou honičku za nevykvašenými, ale zajímavými nápady. Zazvoní si na sekretáře Courregèse a poručí mu, aby mu bez meškání přinesl tajně láhev pramenité vody z Massabielle. O půl hodiny později stojí láhev s vodou na stole. Lacadé nalije čistou vodu do křišťálového džbánu: teď se tato podivná tekutina, která nemá žádných therapeutických vlastností a která přesto už leckomu přinesla uzdravení, třpytí v zlatém odpoledním slunci. Bouriette vidí na slepé oko, chromé dítě Bouhouhortsovo běhá. Dlouho pozoruje Lacadé křišťálovou hru světla, která vrhá na stěnu kmitavý, duhovitý útvar. Za dnešního stavu vědy nedá se prý s tebou nic počít, myslí si purkmistr. Ale to ještě neznamená, že k cíli nedojdu. Ústupem ne, spíš pochodem vpřed, ale v jiném směru. Hosté jako hosté, jen když přinesou peníze do kraje, ať už v něm hledají karbonáty a fosfáty nebo zázrak. Slyšíte, jak hvízdá lokomotiva?
Lacadé popojde ke dveřím a zamkne je tak opatrně, aby Courréges a Capdeville ani zaskřípění klíče nezaslechli. Stejně potichu stáhne pak těžké záclony, jako by se před Bohem styděl za pokus, jehož se odvažuje. Světnice je zahalena do purpurové tmy, lesk prismat na džbánu uhasl. Lacadé si ověřuje stav svého bolení hlavy. Je ještě dost jadrné, konstatuje. Potom si nalije do sklenice vodu, popojde až do kouta, s hekáním poklekne a odříká několik Zdrávasů. A protože ho už za malou chvíli bolí nesnesitelně kolena – vždyť mají co nést – vypije vodu naráz už před desátým Zdrávasem. Po této námaze ulehne vyčerpán na pohovku a vyčkává účinku. Čas od času klade sám sobě otázku: Pomíjí bolest? Neví. Musím to ještě jednou zkusit, rozhodne se konečně. A znovu klekne, znovu se modlí, znovu pije. Po třetí si je už téměř jist, že bolesti polevují. Tu se dá Adolf Lacadé, purkmistr, do smíchu, směje se Lacadému, bývalému jakobínovi, a diví se, k čemu se to propůjčí i osvícený člověk, když je sám a nikdo ho nevidí. Hlava už nebolí…“
To znamená, že kdo má bolest, má i víru, myslí si Lacadé. Kolik lidí na světě má bolesti, a horší než já! To znamená, že mnozí mají i víru. A ti, kdož mají bolesti a kromě víry už nic, ti přijdou…
Vybrané publikum to asi nebude, myslí si purkmistr, dřív než upadne v spánek.
Letošní rok je nejhorším rokem v celé dosavadní kariéře císařského státního návladního Vitala Dutoura. Začalo to v únoru s tím tvrdošíjným nachlazením. Rýma trvající celé týdny a napuchlý, červený nos nejsou věru způsobilé k tomu, aby upevnily sebevědomí panovačného muže. Potom přišel onen zvláštní výslech s Bernadettou Soubirousovou, při kterém utrpěl Vital Dutour první porážku. Dobrý právník dovede přesněrozlišovat úřad a život. Kam by došel, kdyby osud každého obžalovaného a pochybnosti o tom, jeli ten nebo onen úsudek správný, zanechaly v jeho mysli stopy? Pánové od soudu si musí co nejdřív osvojit umění odhodit všechna strastiplná břemena, která jim ukládá jejich povolání, sotva vyjdou ze soudní budovy. V tom se přirozeným způsobem podobají lékařům, kteří také nemohou u každého smrtelného lože ronit slzy. Vital Dutour dovede s bezpečnou rutinou již na prahu vyšetřující síně nebo úřadovny zapomenout na výslechy, které se konaly uvnitř. Ale na výslech s Bernadettou Soubirousovou nezapomněl. Ten ho pálí ještě dnes, ač je tomu užpůl roku. Připadá mu, že byl tehdy vyslýchaným místo vyslýchajícím a že ta netečná, nedotknutelná, nezachytitelná bytost ho vlastně vyzývala, aby změnil svůj život. Musíme k hanbě císařské státní prokuratury doznat, že Dutour je už několik neděl hluboce rozrušen. Z tohoto rozrušení, ne z filosofických důvodů, vyvěrá jeho rozhořčenost, ba jeho nenávist vůči Bernadettě Soubirousové, vůči Paní, jeskyni, zřídlu a celé historii zázraků, která mučí jeho nervy i ve spaní. Pohádal se proto i s pány od svého stolu v kavárně Pokrok, s Estradem, s Dozousem, s ředitelem Clarensem a ještě několika jinými, kteří jsou buď na vahách anebo přešli bezvýhradně do tábora mysticismu, jako na příklad berní správce. Na druhé straně není však Dutour zrovna hrdý na banální společenství v smýšlení s takovým panem Duranem a jemu podobnými. Restaurace a kavárna znamená pro starého mládence, který je vinou nevyzpytatelného úradku justiční správy nucen žít na veliké vesnici, náhradou za domov, rodinu, divadlo a kultivovanou zábavu. Dutour opustil příjemnou společnost, v níž se dřív pohybovali čilí duchové, a sdílí společnost nudného Jacometa i několika stejně nudných právníků a posádkových důstojníků.
Po té neodpustitelně neohrabané příhodě se zjednaným agentem, za kterou se stydí až do hloubi duše a která přes všechno utěsňování našla cestu do novin, dostal Dutour od vrchního státního návladnictví v Pau ukrutánský nos. Po vzpouře před jeskyní, při které byl zraněn četník Belhache, je Dutour osobně obeslán do Pau. Jeho představený Falconnet, již starší pán, spráskne ruce a zavrčí:
„Císař si trpce stěžuje na justici. Dostal jsem od ministra neslýchaný dopis. Takhle to dál nejde. Já nesedím u pramene. Vy sedíte u pramene. Dělejte něco, pane!“
Dělejte něco, pane! Dělejte něco, pane! Tuto melodii vydupávají poštovští koně, když se Dutour vrací do Lurd.
Ale co? Falconnetovi se to předpisuje! Státní návladní poručí, aby nastoupili všichni četníci a policisté, a důtklivě jim přikazuje, aby pozorně odposlouchávali všechny hovory lidí, kteří se scházejí u jeskyně. Každého, kdo by pronesl pohrdavý výrok o vládě nebo se snad dal strhnout k nějakému zrádcovskému slovu, ať bez milosti zatknou.
Hned druhého dne se objeví před císařským státním návladním, v jehož kanceláři právě dlí komisař Jacomet, vítězoslavně malý Callet s první zatčenou. Je to jistá Cyprina Gestaová, dáma z dobré lurdské společnosti, přítelkyně paní Milletové a jejích kruhů. Callet má pifku na lepší společnost vůbec a na paní Gestaovou obzvlášť.
„Ta ženská tvrdila, že ty skandály dříve nepřestanou, dokud císař s císařovnou nepřijdou osobně k jeskyni,“kváká chraplavě.
„Je to pravda, madame?“ ptá se Dutour.
„Ano, doslova,“ přikývne Cyprina Gestaová, boubelatá třicátnice s nejspokojenějším výrazem na světě. Tento klid osoby, zatčené z moci úřadu, státního návladního vydráždí.
„Domníváte se opravdu, že Veličenstva přijdou k jeskyni, kterou jejich vlastní vláda uzavřela?“ „Pane, jsem pevně přesvědčena, že se Veličenstva na svou pošetilou vládu vykašlou a že se vydají v nejbližší době na pouťk jeskyni Massabielle…“
Při této výsměšné odpovědi ztratí Dutour, státní úředník s tvrdou kůží, hlavu. Jako když ho něco osudného posedne, vymrští se ze židle a zařve:
„To je urážka Veličenstva! Zažaluji vás pro urážku Veličenstva!…“
„Zažalujte,“ řekne paní Gestaová s dokonalou ironií. „Smím se ptát, v čem ta urážka spočívá?“
„V tom, že přirovnáváte duchovní kvality Veličenstev k svým vlastním, madame.“
Ztratí-li rozum člověk rozumný, není mu pomoci. Citový život, až dosud přísně ovládaný, mstí se pak překvapujícími výbuchy. Vital Dutour, celý zelený, jak se v něm rozlévá žluč, tu směšnou žalobu na madame Cyprinu Gestaovou skutečně podá. V kratičké době dojde k veřejnému přelíčení před smírčím soudcem Dupratem. Za halasu veselého a škodolibého smíchu hustě natlačeného auditoria je Duprat, přítel císařského státního návladního, nucen obžalovanou Cyprinu Gestaovou osvobodit od přestupku urážky Veličenstva, a tak tak že ji může odsoudit k obvyklým pěti frankům pokuty.
Dutourova posedlost nezná mezí. To, co se nezdařilo v Lurdech, zdaří se snad v Pau pod dohledem pana Falconneta. Státní návladní podá odvolání proti tomuto osvobozujícímu výroku. Proces přejde na vyšší instanci do Pau. V den přelíčení musí Cazenave vsunout do provozu druhý poštovský vůz, protože veliký zástup veselýchžen v letních šatech, které se smějí a žertují, si nedá vzít, aby zločinku nedoprovázel. Dělají, jako by jely na slavnost. Dámy si přijdou dokonale na své. Vyšší instance osvobozující výrok nejen potvrdí, ale dokonce zruší i onu malou pokutu. Vrchní státní návladní Falconnet prohlásí před svědky melancholicky:
„Chudák Dutour by potřeboval psychiatrisace desetkrát spíš než celá Bernadetta Soubirousová.“ Zlomeně se plíží císařský státní návladní po své kanceláři. Rána, kterou si, bůhvíproč; sám přivodil, je nezhojitelná. Zesměšnil se v novinách a věru nejen v těch klerikálních. Jeho kariéra je patrně u konce. Pro všecky časy zatracen na nejzapadlejší venkov, zní rozsudek. Kdykoliv jde okolo zrcadla a mimovolně se v něm zahlédne, štítivě se zašklebí.
Zato Callet, kouzelníkův učedník, se nedá odstrašit. Už za týden přirukuje s novou obětí. Tentokráte je to pompésní dáma s rozložitou zvonovou krinolínou. Hnědé hedvábí. Fialový slunečník. Plavé vlasy vyčesané vysoko s čela, na nich se vznáší klobouček z květin. S důrazem klade Callet Dutourovi na stůl objemnou láhev, příslušné corpus delicti.
„Ta dáma si nabírala vodu z pramene,“ zahajuje malý strážník svou obžalobu, „a nechtěla mi láhev odevzdat. Potom si na kraji jeskyně trhala květiny a trávu a nedala se odehnat…“
„Jak se jmenujete, madame?“ začíná Dutour unuděně výslech.
„Bruatová,“ prohlašuje dáma s poněkud rozpačitou prostotou lidí, kteří by nejraději své zvučné jméno zamlčeli.
„Madame Bruatová?“ vzhlédne státní návladní. „Bruatová? Jste snad v příbuzenském vztahu k admirálu Bruatovi, bývalému ministru námořnictví?“
„To je můj muž,“ řekne dáma.
Vital Dutour zaraženě vstane a přisune k ní židli: „Račte se laskavě posadit, milostivá paní.“
Paní Bruatová odmítá:
„Byla jsem zatčena. Tento pán mě vedl přes celé město. Nechci, aby se se mnou zacházelo jinak nežs ostatními obžalovanými. Smím zvědět, co se mi klade za vinu?“
Holohlavý Dutour působí dojmem člověka krajně vyčerpaného.
„Milostivá paní,“ řekne polohlasem, když byl mrknutím očí zaplašil Calleta z místnosti, „nosíte slavné jméno. Váš manžel stojí císaři blízko, jak všichni víme… My, úředníci tohoto města, vedeme již kolik měsícůjeden z nejšílenějších zápasů qui pro quo tohoto století. Vedeme tento boj z příkazu císařské vlády s plným vědomím a se souhlasem Jeho Veličenstva. Jisté, politicky velmi různorodé kruhy si berou halucinaci slabomyslné dívky a pověsti o domnělých vyléčeních za kýžený podnět, aby zasáhly císařskou vládu a tím i samotného císaře, a to v nejslabším bodě vládnoucího systému. Mám na mysli ony výjimečné zákony, o něž se přítomná vláda opírá. Utrpí-li však autorita, opírající se o výjimečné zákony, sebemenší škodu, octne se v povážlivé tísni. Abychom tuto absolutní autoritu uchránili od nebezpečných porážek, uzavřeli jsme massabiellskou jeskyni… A teď k nám přicházejí dámy, jako jste vy, milostivá paní, příslušnice nejvyšších kruhů císařské Francie, a ukazují lidu, že samy touto nejvyšší autoritou pohrdají, že se jí vzpírají. Madame, poraďte mi, co máme dělat, co dělat?“
„Podejte na mne žalobu,“ usměje se paní Bruatová, „třeba pro urážku Jeho Veličenstva…“
Dutour spolkne toto otrávené bodnutí, ani nemrkne a po delším mlčení prohlásí:
„Jsem nucen požadovat od vás předepsanou pokutu pěti franků. Zaplatíte ji příslušnému policejnímu komisaři…“
„Mileráda, pane! Sto franků vám přidám pro chudé. Tak – a teď mi dejte mou láhev.“
„Láhev zůstane zde, milostivá paní,“ podotkne státní návladní. Dáma se maličko pousměje: „Myslím, že ne. Naplnila jsem ji na příkaz vysoce postavené osoby…“
Dutour je pevně odhodlán v tomto bodě nepovolit. Škubne rukou a přitáhne láhev blíž k sobě.
„Koho – smím-li se ptát?“
„Jejího Veličenstva císařovny Eugenie,“ řekne paní Bruatová. „Mám čest být chůvou korunního prince.“
Dutour, žlutý jako citron, jí láhev přisune: „Račte si ji vzít, milostivá paní!“ a bez jakéhokoli omlouvání doloží: „Byl bych věru osel, abych v tomto slabomyslném světě samojediný plnil povinnost.“

Kapitola třicátá pátá
PANÍ PŘEMÁHÁ CÍSAŘE

Císařova okna vedou na Atlantický oceán. Hřmění přílivu doléhá až do pokoje, neboť letní vila v Biarritzu stojí vysoko nad útesy. Ač je vlahá zářijová noc, nejsou okna otevřena. Hustý kouř cigaret se válí v pokoji a shromažďuje se kolem korunních lustrů a okázalých petrolejových lamp, stojících na obou pracovních stolech. Této osamělé hodiny mezi půlnocí a jednou hodinou zrána si císař neobyčejně váží. Jako tak mnohý silný kuřák usíná i on těžce a pozdě a jeho duševní jasnost a produktivnost se obvykle po půlnoci stupňuje. Pro nejmocnějšího pána přítomného světa je tato chvíle chvílí snivého plánování. Nažloutlý obličej padesátníka, na jehož lících je vždy znát podivně uhlazený lesk, je ochablý a rozbrázděný. Černé, nabarvené vlasy, většinou pečlivě rozdělené a zleva doprava sčesané do čela, jsou neladně rozcuchány. Konečky kníru, přes den řízněnatažené a pomádou utužené, jsou nepravidelně zplihlé. Panovník má na sobě pohodlný hedvábný župan a měkké domácí trepky. V takovém negližé utvářet v rozjímavém klidu budoucí osudy kontinentu, to vyvolává svědivě libý pocit moci.

Napoleon III. přechází v rozlehlém pokoji mezi dvěma pracovními stoly, jako by za nimi seděli neviditelní tajemníci démonů, kterým on noc co noc diktuje Ordre de Bataille tohoto století. Na větším stole leží mapa horní Itálie, posetá tajuplnými značkami červeného, zeleného a modrého inkoustu. Byla přiložena k pětkrát zapečetěnému plánu polního tažení generálního štábu, který včera přinesl ministr války osobně do Biarritzu. Svět dosud netuší, že se věc s Itálií už tak dalece podařila. Dokonce i onen velký savojský muž, hrabě Cavour, je zatím ponecháván v nejistotě, aby se na jejím pozvolném ohni stal povolnějším. A noviny píší zatím o císařověmoderním smýšlení a o jeho důvěrném vztahu k přírodě; to se zřetelem na každodenní koupele a vydatné plavecké výkony v moři.

Na menším stole leží pod haldami aktů a přípisů také samé mapy: Alžír, Rovníková Afrika, Střední Amerika. Císař má polyfonní způsob snění. Jeho strýc Bonaparte měl před sebou malý svět, zůstal připoután k Evropě a Středozemnímu moři; nepodařilo se mu přemoci ani Kanál a potrestat Británii. Při veškerém kultu, který se provádí se zakladatelem dynastie, cítí se třetí Napoleon ve srovnání s prvním silnější. Jeho dílem nejsou bitvy, prohrané již ve chvíli, kdy se vyhrávaly. Jeho dílem je dokonalá železniční síť, kterou rozhodil po Francii v kratičké době sedmi let. Jeho cílem nejsou vychloubačné výboje, nýbrž harmonická výstavba světa, civilisovaného francouzským duchem, světa, který bude sahat až ke Kongu, do východní Asie a snad i do Mexika.

Znovu a znovu se císař naklání nad generální mapou horní Itálie. Válce s Rakouskem se vyhnout nelze. Cavour, chytrý jako blesk, se pokládá za loutkáře, nemaje tušení, že sám je pouhou loutkou v ruce vyššího. Cavourovým cílem jest sjednocená Italie pod savojskou dynastií. To však není cílem císařovým. Císaře ani nenapadne, aby udělal pro nějakého Viktora Emanuela novou politickou velmoc. Kdysi, v dobách své dobrodružné mladosti, slíbil sice slavnostně karbonářům a „Giovane Italia“, že sjednocení Itálie dovede ažk vítěznému konci. Ale to byly republikánské sny cestujícího rytíře z Nemanic a neznámého pretendenta. Ludvík Napoleon nepřísahal nikomu, že vyvýší savojský dům víc, než je třeba, aby si snad Hohenzollernští měli z čeho vzít příklad. Jeho plán je originálnější a účinnější: Italii sjednotí, ne však pod jediným panovníkem, nýbrž pod čtyřmi, které možno podle potřeby posunovat proti sobě. Uzavřený svazek států a dynastií, jejichž pohyblivost a svoboda se bude tlumit. A on, Napoleon, nedá předsednictví této federace nikomu jinému než papeži, suverénu tohoto státu. Je to vyřešená kvadratura kruhu italské politiky. Bude to však také veliký dar klerikálům všech národností a zároveň zase kontrola katolických stran ve všech zemích. Liberálové budou zuřit. Císař si toho je vědom. Budou křičet: Pomoc! Zrada! Klerikálové i liberálové jsou oba konce vahadel císařské vlády. Tato vahadla udržovat co možná v největší rovnováze je celé vladařské umění. Císaře nepodnítilo k onomu plánovanému obrovskému daru Římu náboženské smýšlení; on sám smýšlí a cítí liberálně jako celý svět. Ale převaha francouzského světového impéria je v tom, že se Italové ani Němci nezmohou na skutečný a pravý národnostní stát. O tom ovšem se nesmí mluvit hlasitě, aby se všechny měkké širáky a zpozdilé horké hlavy Evropy, včetně francouzských, nerozhořčily. Naopak, je nutno vynaložit všecko, aby liberálové před velikým úderem nezvětřili stopu a nezarmoutili se. Je to náhoda, že radikální noviny píší přese všecku censuru den ode dne nenávistněji?

Není tudíž ani lurdská aféra nicotností, jak by všichni ti neschopní ú ředníci, jako Fould, Roulland, Belangle, císaři rádi namluvili; už proto to není nicotnost, že úřady nedokázaly ani za osm měsíců onu zázračnou historii zlikvidovat. Císař má pro takové věci dobrý čich. Neuvěřitelná věc! Osm měsíců jsou ty tristní Lurdy parádnímčíslem internacionálního žurnalismu. Císař je se všech stran tísněn, aby se rozhodl.

Jeho umění nic nevidět a neslyšet, tvářit se tak říkajíc mrtvým, je každým dnem podrobováno tuhé zkoušce. Včera se ohlásil pan de Ressegnier, bývalý poslanec Vysokých Pyrenejí, a dnes dokonce učinil návštěvu Monseigneur Sallinis, arcibiskup z Auchu, který se výslovně vyjádřil proti tomu, aby se úřady vměšovaly do lurdských věcí. Návštěva tohoto církevního knížete je dosti podivná, uvážíme-li, jak opatrně episkopát Francie mlčí a vyčkává dalšího vývoje. Císař odpověděl jednomu i druhému vyhýbavě, jak je jeho zvykem. Ressegnier mu o tom ostatně zanechal spis. Kde je? Kam jej dal? Kdyby jen ti zpropadení tajemníci a lokajové nechtěli vždycky na stolech dělat pořádek! V císařském nepořádku je víc pořádku než v nejuspořádanějším archivu. Konečně císař spis najde.

Zběžně jej čte: „Vaše Veličenstvo, račiž milostivě pominout otázku samotných zjevení, ač je na statisíce svědků, kteří věří, že se tu skutečně projevila vyšší moc. Nicméně se prokázalo nadevší pochybnost, že voda zřídla, vyprýštivšího tak zázračně v jeskyni, kterou v přítomné chvíli policie uzavírá, nemůže zhola nikomu uškodit. Analysa, provedená profesorem Filholem (Toulouse), tuto neškodnost nevývratně prokázala. Rovněž se prokázalo; že se jistý, nikoliv malý počet nemocných po požití této vody uzdravil. Ve jménu svobody svědomí otevřte přístup k massabiellské jeskyni, Sire! Ve jménu lidskosti dopřejte trpícím uzdravení! Ve jménu svobodného bádání otevřte cestu vědeckému prozkoumání!…“

Císař se hlasitě směje, když tento pamětní spis hází do koše. Vida, pánům zpátečníkům leží najednou na srdci svoboda svědomí, lidskost, svobodné bádání, tak jako jindy zas páni pokrokáři, když se jim to nějak hodí do krámu, ráčívají mít zájem o nebe! Dutý a prolhaný je celý tento svět! Každý se snaží urvat pro sebe a pro svou stranickou skupinu ždibec moci, která by mu zajistila nasycení a povýšení. Věda nebo Bůh, obojí je jenom teleologické prodloužení tohoto ždibce moci do abstraktna. Klerikálnímu panu Ressegnierovi znamená pramen, Panna i zdraví jeho spolubližních tolik, co prach pod nohama. Chce mít úspěch, toť vše. Chce se svým protivníkům pomstít za to, že ho při posledních volbách porazil liberál… Jak vznešený pocit být císařem, který nepotřebuje lhát a usilovat o moc, protože ji má! V jistém směru se má císař lépe než Bůh. Bůh se opírá zde na zemi jen o klerikály. Já se však opírám o obě strany, o klerikály i o liberály. Vám, milí páni klerikálové, předhodím v nejbližší době pěkné, tučné sousto. Za to se musíte vzdát vnitřně politického vítězství. Páni liberálové budou se naproti tomu v příštích měsících těšit plně mé přízni.

Císař pohlédne na hodinky. Půl jedné. Byl po celý čas neklidný, protože se chtěl ještě před ulehnutím zeptat, jak se vede synovi. Jeho jediný syn, Lulu, je už po dva dny trochu chorý. Není to nic zvláštního. Menší teploty. Ale u dvouletého dítěte je nutno se vždycky připravit na nemilá překvapení. Ludvík Napoleon nevyrostl v paláci, nýbrž v měšťanských bytech. Je muž osvědčených nervů. Trochu úzkostlivý je, ale tak přemrštěný jako Eugenie zdaleka ne. Na Luluově zdraví závisí však budoucnost korsického císařského domu.

Císař zazvoní a dá si podat kabát a boty. Není už natolik mlád a jist sám sebou, aby si před Eugenií povoloval. Eugenie pochází z malých poměrů, tím víc si potrpí na formálnosti. Ludvík Napoleon se doví, že Eugenie dala před půlhodinou vzbudit lékaře. Pln nepokoje vchází do dětského pokoje. U synáčkovy postýlky zastihne ženu, rozplývající se v slzách. Lulu leží apaticky na postýlce, tvářičky má červené, oči se mu lesknou. Jenom když mu paní Bruatová nebo ošetřovatelka vyměňují na čele obklad, zkřiví obličej a zafňuká. Lékař se na císaře povzbudivě usměje:

„Nic to není, Sire, princ, jak víme, má k horečkám sklon…“
„Je to difterie, blanitý záškrt,“ sténá Eugenie. „K takovému předpokladu není nejmenšího oprávnění, Madame,“ odporuje lékař. „Princ má trochu zardělý hltan, nic víc. To jsme už přece mnohokrát a mnohokrát zažili…“
„Nehrozí nebezpečí spály nebo spalniček?“ ptá se císař.
„Podobnou možnost nelze vyloučit nikdy, Sire, prozatím však je každá obava zbytečná. Radil bych Jejímu Veličenstvu, aby šla klidně spát.“
„Je to záškrt, blanitý záškrt,“ opakuje Eugenie vyprahle.
Císař, velmi bledý, k ní přistoupí:
„Jdi spát, má drahá,“ řekne něžně a položí dítěti ruku na prsa: „Lulu bude hodný. Viď, Lulu, že si maminka má jít lehnout…“
Lulu se pánovitě rozvzlyká:
„Ne, maminka nesmí jít spát. Ať je u mne!“ Eugenie obrátí vášnivě uplakanou tvář k císaři: „Louis, nezamítej mou prosbu! Bruatová přinesla láhev pramenité vody z Lurd. Dáme ji Luluovi, ať se jí napije…“
„Musí to být, miláčku?“ ptá se císař nepříjemně dotčen.
„Ano, Louis. Ta voda již mnoho lidí vyléčila. Dítě jako Lulu, dvouleté, se uzdravilo v jedné vteřině…“ „O tom se nic určitého neví, má milá.“
„Kdo má jen špetku víry, ten to ví, Louis!“ Císař jen stěží zakrývá nelibost.
„Když se druzí zesměšňují, my bychom se neměli dělat směšnými, my se zesměšňovat nesmíme:..“
„Pro život svého dítěte se ráda zesměšním, Louis!“ Starý lékař mrkne významně na císaře:
„Ta voda je naprosto neškodná. Když si to Madame tak tuze přeje, můžeme ji princi dát…“
Po těchto slovech osvědčeného lékaře nezbude císaři, než aby se dal na ústup:
„Já bych jen nechtěl,“ podotkne váhavě, „aby se o tom povídalo.“
Eugenie vzplane.
„To by nebylo noblesní. To by bylo nízké a nevděčné, Louis. Jak nám má pramen pomoci, když ho užpředem zapíráme? Naopak! Slibuji tu před Bohem a před lidmi, že se k prameni i k Nejsvětější Panně lurdské přiznám, když mé dítě zachrání.“
Madame Bruatová přináší sklenici s vodou. Císař pokrčí rameny a vyjde z pokoje.
Pozítří ráno objeví se v císařově ložnici sama císařovna a hlásí; že Lulu je bez horečky: „Massabiellský pramen pomohl, Louis…“
„To je trochu lehkovážné tvrzení, drahoušku! Lulu byl už často nemocen a vždycky se s pomocí Boží zas rychle uzdravil. Křivdíš doktorovým práškům.“
„Tys nevěrec, Louis…“
„To by bylo u panovníka ze všeho nejhloupější,“ usměje se císař.
„Tys horší než atheista, Louis! Chybí ti pokorná schopnost být Bohu vděčný za milost, kterou nám prokázal. A ještě včera ses třásl strachy, aby to nebyla spála nebo záškrt…“
Císař, který nezažil za pět let manželství pět takových ranních návštěv své ženy, je všecek nesvůj, že ho přistihla se síťkou na vlasech a s páskou na knírech:
„Křivdíš mi, drahá Eugenie,“ odpovídá zcela enervovaně.
„Vím, že máme jen a jen milosti Boží co děkovat za Luluův život. Toto přesvědčení mě však ještě dávno nezavazuje k tomu, abych dal výhost rozumu a uvěřil, že sklenice pitné vody z Pyrenejí odvrátila od chlapce spálu.“
Klasická tvář Eugenie Montijó ztvrdne a zešpičatí: „Popíráš tedy sebemenší možnost, že právě massabiellská voda Lulua ve čtyřiadvaceti hodinách zbavila horeček?“
„Tak jsem to také neřekl,“ praví císař, přivíraje oči už skoro bolestně. „Nevylučuji – vedle četných přirozených vysvětlení, která jsou nasnadě – ani vysvětlení nadpřirozená. Nicméně nemám nejmenší příčiny pokládat zázrak za jistý tam, kde příroda a medicína k vysvětlení plně stačí. Ponechme podobné věci starýmženám! Naše dítě je zdrávo. Že Bůh pomohl, vím; že pomohli lékař i příroda, vím; že pomohly Lurdy – je snad možné, ale nevím to…“
„Ale já to vím, Louis,“ řekne císařovna bojovně, „a nikdo mi nezabrání, abych děkovala, ani ty ne!“ „Pročbych ti v tom měl zbraňovat, má drahá?“ míní císař smířlivě.
„Tys tedy ochoten splnit mé přání?“ vpadne mu Eugenie rychle do řeči. „Slíbila jsem za nás za oba, že zrušíš příkaz o uzavření jeskyně, když lurdská voda pomůže našemu hošíkovi…“
Ludvík Napoleon není už takřka schopen se nadále ovládat.
„Sliby skládáme za sebe, má drahá, a ne za jiné. Lurdy jsou choulostivé politikum. Právě v přítomné chvíli mám závažné důvody k tomu, abych si liberální stranu nepohněval…“
„Mé důvody ženy a matky jsou mnohem závažnější než jakákoliv politika přítomné chvíle,“ namítne Eugenie. Zbledne, a umíněnost, ctižádostivost a energie činí její tvář císaři nepříjemnou.
„Má vláda zaujímá v této aféře od počátku zamítavý postoj,“ prohlásí císař chraplavě po malém odmlčení.„A nejen má vláda, nýbrž i francouzský episkopát, který snad ani ty nebudeš podezírat ze zřejmého atheismu. Jsme všichni závislí na veřejném mínění. Veřejné mínění naší doby se vzpírá proti zatuchlé mystice určitých zaostalých částí obyvatelstva. Vzpírá se proto, že vede zápas o nového ducha. Tento duch mě podporuje. Postavím-li se mu v cestu, zničí mě. Poslyš: Jestliže nyní zruším svůj rozkaz, podle něhož byla jeskyně uzavřena, blamuji se před vlastní vládou, což je tolik, jako před sebou samým. To snad ode mne nežádáš? Chceš, abych docela proti svému politickému rozumu udeřil v tvář ducha doby a veřejně sám sebe odvolal?“
Eugenie přistoupí k císaři a uchopí obě jeho ruce: „Louis,“ řekne hlasem velmi hlubokým, „císař je závislý na mnohem vyšší moci, než je veřejné mínění. To přece sám cítíš. Proč by ses jinak radil s madame Frassartovou, věštkyní a jasnovidkou? V tvém postavení není lhostejný ani jediný výdech, v tvém postavení neexistují oportunistické vytáčky. Když sníš, děláš historii. Vladař se neobejde bez Boha, říkávals vždycky. A zrovna teď se chceš bez něho obejít, teď, kdy nastává nejslavnější rok tvé vlády? Jen považ! Ve Francii vyprýštil pramen milosti a přináší jedno uzdravení za druhým! Sám jsi z něho dal napít synovi, který byl v nebezpečí…“
„Nemáme-li se odchýlit od pravdy, nebyl to já…“ skřípe zuby Napoleon.
„To je jedno. Lulu je bez horeček,“ namítá Španělka. „Táž moc, která dala prostřednictvím nevinné, vyvolené dívky vyprýštit v jediném okamžiku silnému prameni, ukázala se i tobě milostivá. A ty by ses opovážil ošidit tuto moc o její odměnu? Máš vskutku za to, že je méně nebezpečné udeřit v tvář Boha a Pannu Marii nežtvého tak zvaného ducha doby? Takhle smýšlíš poté, co jsi složil slib díků?“
„Tys jej složila, ne já,“ trvá císař chabě a beznadějně na svém.
„To je jedno! Slib byl složen! Musíme jej splnit! Tvá říše je v sázce, Louis…“
Císař už nepromluví a odvede Eugenii do jejích pokojů.
Má svrchovaně mrzutý den. Ta krásná žena má neodolatelnou sílu uvádět ho v neklid. Umí být chladná a čím dál chladnější a nakonec tak ledová, že se mu chce ujet před ní do Paříže. Mimo to má císař u ní sem tam nějaký ten vroubek, a ona mu to v takový den umí dát pocítit. Koupele v moři ho netěší. Nemůže pracovat. Ani tu krásnou půlnoční chvíli tvůrčí samoty nevychutnává jako jindy. Ale horší než všechno to je osten, který zanechala ženina řeč v jeho srdci. Eugenie je v právu. Slib zrušit nelze. Ani on jej nesmí zrušit, třebaže jej nedal. Ať už je moc, která stojí za lurdskými zjeveními a uzdraveními jakákoliv, může to opravdu být táž moc, která stojí za světovými dějinami a tím i za italským podnikem.
Nicotným ubožákům je snadno volnomyšlenkařit. Co tím riskují? Smí se však největší monarcha zeměkoule odvážit – jen proto, aby nevzbudil nelibost volnomyšlenkářů – pohněvat tuto přenedůtklivou moc, která rozhoduje o vítězstvích a o porážkách? Již i tyto chladné úvahy jsou neopatrné, myslí si císař, zatím co přechází mezi oběma pracovními stoly. Kdo může vědět, zůstanou-li tyto lstivé úvahy utajeny před onou mocí, která sižádá bezměrného oddání? Ten, kdo čmárá akta, anebo ten, kdo prodává v krámě zboží, se může snadno vysmívat pověrám. Ale ten, kdo vládne světu, ví z každodenní zkušenosti, že není všechno jen tak samo sebou, že události se zauzlují nezávisle na něm, že on je naopak míčem tajných sil a protisil, které si žádají uctívání a oběti, sil, které se musí znovu a znovu vábit a usmiřovat. Zda kulka atentátníka zasáhne nebo nezasáhne, to nezávisí ani tak na ballistice, jako na oné moci, ať už ji nazýváme trojjediným Bohem nebo drahou hvězd. Jen vladaři je dáno poznat a procítit, jak velice on stojí mimo poznaný přírodní zákon, to jest uprostřed zázraku. Proto víra králů a mocných světa bývá odjakživa pověrou…
Večer třetího dne svého němého boje se ženou Napoleon kapituluje. Běží už jen o formu, v niž by kapitulaci oděl. Po dlouhém vážení všech pro a proti ustanoví se císař na velmi neobvyklém rozhodnutí: vyhne se byrokratickému postupu.
Stydí se před ministry, proto je obejde. Ani Fould, ani Roulland, ani Delangle nedostanou vyrozumění. Císařnačrtne na papír depeši, adresovanou tarbeskému prefektovi:
„Jeskyně západně od Lurd nechť se neprodleně otevře obyvatelstvu. Napoleon.“
A dost. Telegram putuje na telegrafní úřad. S opisem v ruce vejde císař k císařovně. Eugenie se zapýří: „Dávno vím, že máš šlechetné srdce, které umí samo sebe přemáhat.“
„Je jisto, Madame, že lurdská Paní ve vás nalezla znamenitou spojenkyni…“ odbude císař velmi formálnějejí deklamaci.

Kapitola třicátá šestá
BERNADETTA MEZI MOUDRÝMI

Baron Massy drží v ruce císařovu depeši. Po prvních minutách omráčení, kdy je v prchlém návalu hrdosti odhodlán podat bez meškání demisi, nabude obvyklé chladnokrevnosti a počne bystře analysovat situaci:
Napřed telegram sám: Text je odměřený a strohý jako vojenský rozkaz. To odporuje způsobu Ludvíka Napoleona, který jinak své příkazy civilním úřadům odůvodňuje a odívá do zdvořilosti. Málomluvnost textu prozrazuje nevoli. Jestliže je telegram pravý, byl na císaři vynucen. Patrně běží o spiknutí Eugenie, jejích dvorních dam a několika sutan, které každým dnem očividně víc a víc oceňují propagandistickou cenu lurdských zjevení. Jen příslušný biskup zůstává neoblomný. Ostatní klerus se od jisté doby dal do pohybu jako ledy nařece, když nastane tání. Zázrak, dokumentovaný prokázanými, ale nevysvětlitelnými uzdraveními, znamená tak mohutný vpád do oficielního deismu a neoficielního nihilismu století, že jistota nevíry i nejistota víry počínají kolísat. Živým důkazem toho je císařova depeše. Hlavní otázkou zůstává: Je depeše pravá? Dokud není potvrzena, není ani pravá ani falešná, rozhodne se baron. Dvorní telegram bez ověření podpisu může dát na poštu kterýkoliv lokaj. Kdyby pro nic jiného, než proto, aby císaře uchránil mystifikace, vyčká baron, až úřední místa telegram potvrdí. Mimo to odporuje postup Jeho Veličenstva tak hrubě všem služebním zvyklostem, že váhání je tu jistě na místě.
Prefekt, jemuž se lurdská věc stala fixní ideou, v které chce mít stůj co stůj pravdu, si troufá ponechat císařův telegrafický rozkaz týden bez odpovědi a nehne ani prstem. Teprve osmého dne jej zašle Roullandovi s prosbou o přesné pokyny. Ministr kultu a jeho kolegové zuří nad císařovou zbabělostí a zrádcovstvím. Ano, to je malý Napoleon! Napřed je svou nerozhodností a úslužnou laskavostí vůči svobodným zednářům naveze do této aféry, která by, nebýt našeho odporu, už dávno neexistovala, – a teď, když ji sám notně nafoukl, jim vpadne zákeřně do zad! Ó, ta neblahá Španělka, která ho ovládá! Kdyby si ten výtečný Massy nebyl počínal tak zmužile a obezřele, byla by se celá vláda před světem blamovala a zesměšnila a nezbylo by, než se poděkovat. Novinářská censura je v těchto dnech nejvýš zostřena. Prefekt Vysokých Pyrenejí dostane od ministerstva uznalý dopis.
„Dobrá,“ myslí si Massy, „získali jsme čas a tím jsme získali mnoho.“ Aby ho nikdo nemohl zastihnout v Tarbes, vydá se na inspekční cestu. Několik dní se pozdrží v Lurdech. Vyjednává s Lacadém. Oznamuje mu, že hodlá jít v říjnu na dovolenou. Purkmistr dal kdysi podnět k tomu, aby se jeskyně uzavřela. Kdyby v nejbližší době nastaly nepředvídané události, nebylo by prý jemu, Massymu, nemilé, kdyby pan Lacadé ve funkci purkmistrovské vzal na vědomí nepřítomnost prefektovu a dal z vlastní vůle jeskyni zase otevřít. Lacadé se tomu ustrašeně opře. Takový postup přesahuje prý – se zřetelem na vývoj věcí jeho kompetenci. Lurdy jsou teď předmětem vysoké politiky. On, Lacadé, není než skromným předsedou obce. A co se pramene týče – je nucen říci, že svůj názor o něm od základu změnil od té doby, co dostal osvícenou analysu profesora Filhola. Vláda, která prefektovým „vidi“ jeskyni uzavřela, musí novým „vidi“ příkaz zase zrušit. Baron Massy vrhne pohled, plný zájmu, na vlastní úzké, lakované střevíce, mlčky si povytáhne z rukávů manžety a beze slova opustí purkmistrův kabinet. To je mrtvý muž, myslí si Lacadé – a Lacadé má věru dobrý čich na politické mrtvoly.
Prefekt povolá k sobě do hotelu pány Cazenava a Jacometa; přijme každého zvlášť. Svým urážlivým a malicherně bručavým způsobem sudílkuje jejich počínání a činí je odpovědnými za žalostný stav věcí. Přitom ovšem velmi dobře ví, že oba nejsou nijak zvlášť vinni, že naopak bojovali proti nepleše energičtěji a neústupněji než on sám, který až do posledka nechtěl vystoupit ze zálohy. V této šlakovité záležitosti ukázal se dodatečně každý krok, který podnikl, krokem chybným. Baron Massy, jemuž den ze dne začíná být víc a víc úzko z vlastní odvahy a který nechce nic jiného než odvrátit příliš zjevnou osobní porážku. Zahájí novou taktiku; taktiku ústupu. Státní návladní a komisař dostanou pokyny, aby nepostupovali už tak ostře proti těm, kdož přestupují zákaz a pijí z pramene, a aby od nich nevybírali pokuty. Bednění a varovné vyhlášky nechť prozatím ještě zůstanou na místě. Stát nic neodvolává. Zároveň se však z jeskyně odvolávají četníci a strážní služba se výlučně přenáší na orgány obecní. Vysoký úřad se tváří, jako by byl v zamýšleném měřítku dosáhl, čeho chtěl. Baron doufá, že zástupy poutníků a zvědavců poznenáhlu zas obsadí zakázané místo na levém břehu řeky a nenápadně se jeskyně zmocní. Formálně zůstává zákaz v platnosti, prakticky se však na něj zapomene. A prefekt, což je hlavní, nebude nucen podepsat svým jménem vlastní hanbu.
Nápad je to dobrý a hodný Massyho. Škoda, že mu ho nepřítel zmaří. Nepřítelem je tentokráte massabiellský lid. Jakmile lidé přestanou před jeskyní vídat četníky a Calleta, jak vytahuje notýsek, sotvaže někoho u pramene přistihl, ihned pojmou podezření, že se jim tu klade nová léčka. Antonín Nicolau, věrný soused jeskyně, vydá heslo:
„Zůstaňte na pravém břehu!“
Lidé poslechnou. Ani jednou od té doby, co úřady jeskyni uzavřely, nezachovával lid žádný zákaz tak poslušně jako teď, kdy by prefektovi bylo velevítaným řešením, aby lidé jeho zákazu nedbali a mlčky jej pomíjeli. Laťkový plot, uzavírající lano a varovné vyhlášky rýsují se v podzimně ostrém světle nesmírně přesně, jako mučicí nástroje neznámého utrpení. Nejeden lhostejný člověk, který jde kolem a nemá o Paní i o prameni valného mínění, uleví si při pohledu na ně rozhořčeně:
„Toť neslýchané! Uzavřít to místo jako místo vraždy a zacházet se svobodnými lidmi jako se zločinci…“Jednou jde prefekt s komisařem přes náměstí Marcadale. Náhle kývne Jacomet na mladou dívku v bílém kapuletu:
„To je Bernadetta Soubirousová, Vaše Excelence.“ „Tak? Hm, hm,“ zahuhlá baron a srdce se mu rozbuší. Stydí se za své vzrušení a nechápe je. Jeho obratnost ho opustila. Nenalézá slov. Bernadetta na něho hledí, jako hledívá na všechny mocné pány, velikýma, pozornýma očima, které jsou na číhané. Konečně podá rozpačitý baron dívce ruku, smekne před ní dosti hluboko lesklý klobouk a kráčí dál. Po několika krocích podotkne:
„Vylíčil jste mi ji špatně. Není zdaleka tak obhroublá a všední…“
„Kdyby ji ráčila Excelence znát dřív,“ hájí se Jacomet, – „ale od té doby, co měla zjevení, se holka všecka změnila.“
„To děvče má nádherné oči,“ řekne ještě baron Massy zamyšleně. '
V poslední den prefektova pobytu v Lurdech rozjedou se ministři Fould a Roulland do Biarritzu. Tam dojde k nesmírně trapnému výstupu mezi nimi a panovníkem. Císař cítí, že ho přistihli při jednom z jeho nedostatků. A tak silná není ani nejsilnější osobnost, aby dovedla odpustit tomu, kdo odkryl její vlastní slabost. Ludvík Napoleon počítal s tím, že prefekt Vysokých Pyrenejí jeho rozkaz bez meškání splní a že vláda, postavena před hotový fakt, se neopováží vznést námitky. Místo toho se ten nestoudník Massy opovážil nejen nedbat jeho příkazu, ale dokonce jej poslal vládě, aby jej posoudila jako špatnou domácí úlohu hloupého kluka. Obličej císařův je žlutý jako kdoule a konečky jeho dlouhých knírů se chvějí. Ke všemu ještě začnou tito idioti předzpěvovat jeho vlastní písničku o liberálech a svobodných zednářích, kterým prý je třeba právě teď vycházet vstříc. Nejraději by jim zakřičel do tváře: Panovník má plné právo být pověrčivý! Panovník má ve dne v noci cočinit s temnou mocí, která určuje příčinnosti. Vy ve své plytkosti nemáte o této moci ani tušení! Nahlas však řekne:
„Pánové, činím vás odpovědnými za nedbalost, s kterou se pomíjejí má rozhodnutí.“
Na štěstí jsou ministři zbabělí a císař, pokud jde o tuto věc, ne zrovna statečný. Ke konci scény shodnou se obě strany na společné oběti, a tou je baron Massy. Prefekt dostane druhého dne právě tak neočekávanou jako strašlivou vládní důtku. Rozkaz Jeho Veličenstva je neprodleně třeba splnit. Baronovi vyschnou sliny v ústech. Ví, že je ztracen. Okamžitě jde depeše na Lacadého a Jacometa. Je 7. říjen. – 8. října, časně zrána, vybubnovává Callet v lurdských ulicích sebevědomě a mechanicky „odvolání“:
„Nařízení, týkající se jeskyně massabiellské, se dnešním dnem zrušují. Radnice v Lurdech. A, Lacadé, purkmistr. Viděl: Prefekt baron Massy.“
A tak jako kdysi, když se stavělo, zdráhají se nyní dělníci bednění odstranit. Musí vyrukovat Jacomet s Calletem a s dvěma výpomocnými strážníky a dozírat na vlastní potupu. Tisíce lidí přihlíží této kapitulaci. Zástup zůstává na druhém břehu a zachovává nenávistné mlčení. Policejní komisař vyleze na týž balvan jako onoho čtvrtka po velikém pohoršení, kdy na lidi volal, že je se zázrakem konec, zrovna před okamžikem, než se zázrak stal. I dnes pozdvihuje svůj výslechový hlas k malé promluvě, která má zachránit, co se zachránit dá:
„Milí přátelé, vidíte, že odklízíme plot, který vláda dala postavit. Já jsem úředník. Úředník je totéž co voják. Voják se neptá, voják poslouchá! Nebojovali jsme proti vám, jak jste se snad domnívali, bojovali jsme za vás. Dokud jsme nevěděli, zda voda z jeskyně není škodlivá, nesměli jsme vám dovolit, abyste z ní pili. Nyní, po učeném dobrozdání toulouské university, jsou další obavy zbytečné. Vláda dosáhla svého cíle. Proto jsme se rozhodli, pan prefekt a já, že jeskyni otevřeme a nebudeme vám už klást překážky v cestu.“
Uznáte, že to byla řeč důstojná a že znamenitě odůvodnila starostlivé počínání vrchnosti. Škoda, že padla do zástupu jako kámen do bahna a vzbudila leda několik slabých salv škodolibého smíchu. Po návratu domů řekne Jacomet ženě a dceři, které nosí na stůl:
„Jsem rád, že se konečně dostaneme z tohohle špinavého hnízda. Komisařství v Alais znamená povýšení. Alais je po Nimes druhé největší město departementu Gardes a je tam podprefektura. Dostaneme tam panský úřední byt. Paní policejní komisařová bude hned po paní prefektově první dámou města…“ Těmi slovy ohlásí Jacomet rodině své přeložení, jehož dekret ho čekal na psacím stole v úřadovně. Přese všechny okolnosti má Jacomet skutečně upřímnou radost, že odchází z Lurd. Noviny posledních týdnů jsou plny hrdinných činů jakési zločinecké tlupy, která provádí své rejdy v departementu Gardes, mezi Nimes a Alais. Loupeže na železnici jsou prý specialitou těchto darebáků. Panečku, to se poslouchá jinak než zdejší zázračné prameny a vidění! A jako kriminalista zmůže Jacomet jistě víc proti vlakovým lupičům než proti jakési Paní.
1. listopadu přinese vládní list „Moniteur“ zprávu, že baron Massy je jmenován prefektem v Grenoblu. Je to pravda. Císař zavrhl v návalu studu Massyho zcela obětovat a neuvrhl ho v nicotu. Ale departement Isère s hlavním městem Grenoblem znamená v tajné vědě francouzské správy přechod v nic. Grenoble je konečná stanice. Odtud nevede cesta k zářivým vládním palácům pařížským. Tento sen baronův je dosněn. Buď jak buď, zůstává prefektem. Pomsta Paní je mírná.
Nejhůř je na tom císařský státní návladní, Vital Dutour. Jeho postavení zůstává nedotčeno. Není přeložen, je odsouzen zůstat v Lurdech. Den co den přenáší holohlavý prokurátor svou odpornou, popelavou tvář přes Place Marcadale k budově zemského soudu a nazpátek. Dvakrát denně sedává v kavárně Pokrok a poslouchá čtenářské plody Duranovy, provinciální triviality právníků, důstojníků a maloměšťáků. A je pro něho svátkem, když může občas k odpadlíkům Estrademu nebo Clarensovi prohodit jednu ze svých nadutých, zlomyslných poznámek.

17. listopadu v jedenáct hodin dopoledne se neočekávaně rozezvučí zvony u sv. Petra v Lurdech. Jeho biskupská Milost Monseigneur Laurence nemůže už Paní při nejlepší vůli déle ztěžovat situaci. Všechny podmínky, jím kladené, byly přesně splněny. Císař jest proti všemu očekávání přemožen. Vláda se dala na ústup. Prefekta přeložili na druhý konec Francie. Závory před jeskyní padly. Žádná úřední překážka neskýtá užbiskupovi práva, aby odkládal a nevyšetřil ony posvátně choulostivé události. Monseigneur, nejvýznačnější protivník, musí doznat porážku. Ne, ještě ji nepřiznal zcela! Couvá jen za poslední obrannou linii. Ještě včera, když u sebe shromáždil členy vyšetřující komise, zdůraznil co nejdůtklivěji v krátké řeči, že pravé zázračné uzdravení se nevyznačuje pouze tím, že je nelze vysvětlit se stanoviska medicínského. Aby takové uzdravení bylo možno nezvratně uznat za zázrak, musí se k němu pojit ještě jeden zvláštní prvek – omračující bleskovost, ono „vstaň a chod“, jež známe z Písma svatého. Proto si on, biskup, vyhrazuje ještě poslední rozhodnutí o všech případech, které komise snad uzná za pravé.

Obřady, předepsané pro slavnostní porady tohoto druhu, byly pečlivě prostudovány. Tyto porady stojí pod ochranou Ducha svatého, jehož inspirace je nezbytná ke zdaru práce. Práci samu zahajují církevní slavnosti, které se ovšem konají u sv. Petra, aby jednou, za drahně let – jestliže šetření potvrdí nadpřirozené působení – vyzněla v slavnosti daleko mohutnější a závěrečné u mohutnějšího sv. Petra v Římě. Dnes se theologové biskupské komise shromáždili okolo skromného farního oltáře lurdského kostela. Pro učené laiky, lékaře, chemiky, geology postavili čestná křesla pod schody oltáře. Za nimi usedli v prvních řadách nejvážnější svědkové zjevení. Paní Milletová a její přítelkyně září jako paladini nebeské slávy. Švadlena Peyretová ušila všem důstojné, tmavé toalety. i ona sedí v první řadě a vedle ní stařičký Filip. Jsou tu všecky Bernadettiny spolužačky, s Janou Abadiovou v čele, s onou Janou, která první hodila po Bernadettě kamenem a která si dnesčiní nárok na čest nejstarší apoštolky. Jsou zde i neverské sestry, kromě Marie Terezie Vauzousové, která se už před několika měsíci vrátila do mateřského kláštera. V hustých houfech tísní se tu sousedé z Cachotu, strýc a teta Sajouovi, Bouriettovi, zářící a šťastná Bouhouhortsová, která drží v náručí své naparáděné dítě, Piguno, Ourousovi, Ravalovi, Gozousovi a uprostřed mezi nimi trůní Bernarda Casterotová s mlčenlivou Lucillou po boku. Matka a syn Nicolauovi sedí však hodně daleko vzadu.

Kanovník Nogaro, dómský farář z Tarbes, zanotuje Veni Creator Spiritus. Lavicemi projede udivený šepot. Kde je Bernadetta? Kde je rodina Soubirousová? Posléze najdou hlavní osobu docela vzadu v bezejmenném davu, vklíněnou mezi rodiče a Marii. Bernadetta se vzpírá jít dopředu, je třeba ji postrčit. Paní Milletová k ní toužebně vztáhne ruce. Kdosi dělá místo. Bernadetta usedá vedle své první příznivkyně, která dojatě roní slzy radosti. Bernadetta sama není ani za mák dojata, naopak, je ustrašena. Kdysi ji mučili výslechem Jacomet, Rives a Dutour, teď ji budou mučit tito kněží a doktoři. Toho se Bernadetta bojí. Nač to všecko? A její strach není neodůvodněný.

Po bohoslužbách se biskupská komise shromáždí k prvnímu plenárnímu zasedání v presbytáři. Je to dohromady asi dvacet pánů, duchovní i laici. Sesednou se do půlkruhu kolem velikého stolu. Pro svědky stojí u stěn lavice. Jako první je slyšena Bernadetta, ani ne tak svědkyně, jako v jistém smyslu obžalovaná. Znovu a znovu musí vypravovat své příhody. Nevypravuje je netečně a mechanicky jako obvykle, ani se strhujícím pathosem znovuoživování jako před Monseigneurem Thibautem. Mluví podivuhodně odměřeně, reálně a suše. Tak mluví před soudem člověk, který zápasí o své bytí. Stále ji přerušují, aby svědkové její tvrzení bud potvrdili nebo ozřejmili; Marie, Jana Abadiová, Antonie Peyretová, matka, teta Bernarda, paní Nicolauová a Antonín. Vyjde najevo, že dospělým svědkům velmi často paměť selhává, zatím co pro Bernadettu žije sebemenší podrobnost z oněch dnů navždy minulých. Řekli byste, že Bernadetta žije mimo čas, jen v slavném zážitku své lásky. Každý pohled, pokyn, obrat hlavy a posunek Paní je přehluboce vryt do její paměti. A víc než to. Všechny posunky ožívají znovu, a nejen posunky, nýbrž všechno, co se dělo před extasí i po ní. Neodolatelná mohutnost Bernadettiny paměti je první silný dojem, který vyšetřující komise z Bernadetty má.

Bernadetta dává znovu a znovu své podivuhodné odpovědi. Tak se jí na příklad zeptá kanovník Nogaro, jaké tajemství jí Paní svěřila:
„To je jen pro mne,“ odbude ho Bernadetta, „kdybych vám to řekla, přestalo by to být tajemstvím.“ Jiný pronáší obvyklou námitku proti pojídání trávy a bylinek: „Nemohu pochopit, že Paní od tebe žádala něco tak odporného. Vždyť se to k ní, jak nám ji líčíš, vůbec nehodí! Jakpak mohla chtít, abys dělala to, co dělají zvířata?“
„Vy také nejste zvíře, protože jíte salát,“ řekne Bernadetta. Pánové po sobě mrknou a nevědí, nemají-li Bernadettinu odpověď pokládat za drzou. Dívčiny pokojné oči tomuto podezření odporují. Antonie Peyretová na lavici svědků se tiše uchechtne.

Z lurdských světských potentátů, kteří vedli boj proti Paní, zůstal nezlomen jediný Lacadé. Tento elastický gourmand má schopnost v pravém slova smyslu vyssát sladkost i z nejpovážlivější situace. Kdo by tu ostatněmluvil o povážlivé situaci? Byť i massabiellské zázraky odporovaly vládnoucí filosofii, není úlohou praktického muže, aby vykrvácel za všeobecnou platnost přírodního zákona. Doba je nepochopitelná, svět bláznivá mýdlová bublinka, Lurdy městečko v rozkvětu a Lacadé není blázen. Od onoho letního večera, kdy zkoušel tajně moc zřídla na vlastním bolení hlavy, spadly mu šupiny s očí. Každému lidskému tvoru je dán jistý stupeň a způsob možnosti, aby se obrátil. I Lacadé se svým způsobem obrátil.

Najednou je totiž purkmistr přesvědčen, že zázračný pramen nemusí být o nic horší než pramen léčivý, ba že může být v mnohém smyslu i vzácnější a prospěšnější. Jeho osobnímu vkusu vyhovovaly by sice stokrát víc skvělé lázně než sebeposvátnější poutní místo – ale nic naplat! Učený Clarens měl pravdu, když mu jednou v kavárně vysvětloval, že Lurdy bývaly za dávných pohanských časů modlitbištěm a že taková místa svého mystického původu nikdy nepozbudou. Lacadé se s tím smířil. Svého zamilovaného snu o kasinu s lázeňským parkem, s hudebním pavilonem, s kavárnou na terasách a s kroketovým hřištěm se ovšem musil vzdát. Veselé letní zábavy šťastlivých bohatců by zázračnému okrsku jeskyně neslušely. Nebude koncertů, nebude ohňostrojů, ani maškarních plesů, ani květinových kors, krásné ženy v rozkošných toaletách nebudou se procházet po promenádě, děti v krajkových kalhotkách nebudou si tu hrát v míč. Škoda! – myslí si poživač a světák Lacadé, který už vidí všechnu pozemskou nádheru barev obětovánu černým zástupům poutníků, kráčejících v procesích. Léčivá voda se proměnila ve vodu svatou, proto se musí Lacadé rozloučit i s plánem lázeňské akciové společnosti a s myšlenkou kvetoucího zasilatelského obchodu. Láhve s etiketami, na nichž by Panna Maria navracela slepému dítěti zrak, by byly svrchovaně nevkusné a církev by se proti tomu vzepřela. Mnohého je se třeba vzdát, mnoho však lze získat, když se věc vezme správně do ruky. Na štěstí není pozdě. Ještě nám zbývá příležitost, ještě můžeme předejít církev, která dosud nepronesla své slavné ano, a budeme patřit mezi průkopníky.

Starý Filip je zkoprnělý úžasem, když své paní ohlašuje návštěvu purkmistra. Lacadé rozvíjí před zbožnou majitelkou rent zbožný plán: Neměla by se jeskyně zítra ráno, dřív než ji komise ponejprv navštíví, přiozdobit květinami, aby se tak nedůvěřivým orgánům biskupovým dostalo důkazu, že obyvatelstvo věří v pravost zázraku? Máme sice po Dušičkách a v zahradnictví poštmistra Cazenava jsou jen astry; ale touto velkou hřbitovní květinou, která zakvétá několika barvami, dala by se pěkně zaplnit celá jeskyně: v jedenáct hodin se komise chystá do jeskyně. Bylo by dobře, kdyby se už hodinu předtím, za vedení městské rady, vydalo do Massabielle procesí lepších lidí, aby se podle účasti či neúčasti poznalo, kdo náleží k přátelům Paní a kdo ne. Není prý jiné osoby v Lurdech, která by byla Prozřetelností tak očividně vyvolena k tomu, aby o tom učinila vyhlášku, jako je paní Milletová. Vdova, okouzlena obratem bývalého popěrače, vezme neprodleně věc do svých osvědčených rukou.

Příštího dne, přesně v devět hodin ráno, shromáždí se význačná část lepších kruhů lurdských před radnicí v Rue du Bourg. Pánové jsou ve fraku, dámy mají na hlavách cudné závoje. Počasí je výjimečně příznivé. Adolf Lacadé vyjde z vrat se svým pobočníkem, jemu v patách jdou pánové z městské rady. Purkmistrovy fialové líce jsou ostře vyholeny a pod nimi vyráží šedivá bradka jako balvan. Kolem břicha se mu skví tříbarevná šerpa. V levé ruce drží vysoký klobouk, v pravé rozsvícenou svíčku.

„Zanotujeme píseň?“ zeptá se poštmistra Cazenava, dřív než dá znamení k pochodu. „Třebas ‚Nous voulons, Dieu…‘“
Zpívající průvod přejde okolo kavárny Pokrok. Ustrnule zírá za ním duch doby, zosobněný kavárníkem Duranem.

Kapitola třicátá sedmá
POSLEDNÍ POKUŠENÍ

Děkan si před biskupem stýská: „Bernadetta je tak mladičká!“ a biskup namítá: „Však ona zestárne.“ A vskutku, biskup se přičiňuje, aby Bernadetta, než padne poslední rozsudek o její Paní i o ní samé, notně zestárla. Monseigneur klade mezi zázrak a jeho uznání nejhustší isolační vrstvu: čas. Vede si přitom přesně podle moudrých předpisů Benedikta XIV., uložených v 52. Kapitole III. dílu jeho velikého díla „O beatifikaci a kanonisaci svatých“. Čas, nejostřejší žíravina na světě, lučavka královská, v které obstojí jen nejryzejší a nejtěžší zlato! Každý lehčí kov, byť i měl svou cenu, čas nahlodá a posléze rozpustí. Většina věcí, které lidi jednoho dne vzrušují, připadá jim již na druhý den ráno jako sen. Ba, i památka nejslavnějších a nejčernějších dnů národůbledne při prvním zakokrhání nové sensace. Lurdská aféra zaměstnávala největší měrou všechny noviny. Biskup má za to, že se teď, na konci prvního roku, vzrušení utiší. Kdoví, zdali koncem příštího roku ještě někdo na Massabielle vůbec vzpomene; možná, že celá historie tamějších zjevení a uzdravení se stane jen líbeznou vzpomínkou bez jakýchkoli větších následků. Proto rozvrhl Monseigneur Bertrand Sévère práci své komise načtyři léta. Do té doby má komise prohlédnout, prozkoumat a roztřídit materiál, nemá však vynést konečný úsudek. V širokém časovém odstupu se utajuje větší poznávací mohutnost než v nejbystřejším rozumu lidském. Tak uvidíme na příklad, zda ona zázračná uzdravování ustanou nebo se budou opakovat. Uvidíme, zda potrvá ono lidové hnutí, které se z Lurd rozšířilo na celou Francii, či byl-li to jen pomíjivý vrtoch mas, unavených nihilismem horních vrstev. A posléze chce biskup touto dlouhou čekací lhůtou podrobit nejpřísnější zkoušce sám nadpřirozený princip a jeho pravost.

Nu, co se týče uzdravení, ta nejenže neberou konce, nýbrž se množí měsíc od měsíce, jako by se s nimi pytel roztrhl. Lékaři komise, kteří mají již z důvodů stavovských daleko k tomu, aby protěžovali „nebeské fušování“,vyšetřují každý jednotlivý případ co nejbedlivěji. Jejich nálezy komise sbírá a předkládá biskupovi. Ten je prosívá a rozděluje do tří kategorií: Do první náleží uzdravení na pohled svrchovaně podivná a zcela neobvyklá, o nichž lékařská věda prohlásila, že není s to pochopit ani definovat organický proces vyléčení; to však, co věda není s to definovat, nemusí být ještě zázrak, usuzuje biskup. Do druhé kategorie náleží případy, jejichž nevysvětlitelnost bije tak do očí, že celá komise je jednomyslně ochotna přiznat jim rys zázraku. Mezi tato uzdravení náleží například nádory veliké jako hlava, nádory, které se po delším užívání vody z pramene scvrkly a posléze docela zmizely, nebo ochrnutí, jež se v několika málo dnech značně zlepšila. Biskup nepopírá velkou cenu těchto zjevů, ale nehodlá své poznání opírat pouze o ně. Léčivost pramene sama o sobě není ještěrozhodujícím důkazem. Jednou, v pozdější době, mohla by je věda přirozenou cestou vysvětlit tím, že by objevila ve vodě jakousi až dosud neznámou ingredienci. Ani nepochopitelná polyvalence pramene, který svou silou zasahuje bez výjimky všechny onemocnělé orgány, biskupovi nestačí. I pro to by budoucí věda mohla jednou najít imanentní příčinu. Jen prvek bleskovosti zůstane – podle názoru Monseigneurova – nevysvětlitelný pro všechny časy. Když slepé oko prohlédne naráz a z ničeho nic, když odumřelý nerv z čista jasna napne atrofický sval, pak oprávněné lidské pochyby dosáhly poslední meze a nezbývá jim, než aby kapitulovaly.

A biskup, který něco takového sotva čekal, se skutečně setká s několika takovými nevývratnými případy, které musí zařadit při třídění do své poslední kategorie. A nakonec je to patnáct bleskových vyléčení, kterým se ani nejpřísnější kritika vyhnout nemůže. Dvě z těchto vyléčení se udála už dosti dávno.

Máme tu především Marii, nejstarší dceru rodiny Moreauovy z Tartasu. Tato šestnáctiletá dívka, navštěvujícíškolu v Bordeaux, je jednoho dne takřka rázem napadena strašnou oční chorobou. Doktor Bermont, proslulý ofthalmolog bordeauxské university, konstatuje: odchlípení sítnice na obou očích, neodvratná slepota. Až přílišrychle naplňuje se jeho diagnosa. Po několika týdnech se krvavý závoj před jasnýma očima hezkého děvčete uzavře nadobro a každého rána při procitnutí je o stín temnější. Rodina tak jak tomu v takových zoufalých případech bývá bojuje a bojuje, nechce se s krutým osudem smířit. Mučí osleplou dívku sterými léčbami. A protože nepomáhají, rozhodnou se rodiče zajet s dívkou do Paříže a poradit se s tamějšími kapacitami. Běží vlastně o poslední pokus. Den před odjezdem padnou otci Moreauovi náhodou do ruky noviny, které přinášejí zprávu o nenadálém vyléčení jisté paní Rizotové lurdskou vodou. Moreau si pojednou vzpomene na chvíli, kdy se dcera narodila. Byl to velmi těžký porod. Lékař i bába považovali už dítě za ztracené. Ve chvíli největší tísněslíbil Moreau, že dítě, zůstane-li na živu a bude-li to děvčátko, nazve Marií, ač se mu toto jméno vždycky zdálo nelibozvučné a nepříjemně škobrtavé. Otec Moreau v ten ráz mění cíl cesty, a rodiče jedou s dívkou do Lurd. Jeskyně je teprve kratičký čas znovu otevřena. Matka položí slepé Marii na několik minut na oči šátek, namočený v prameni. Když kapesník sundají, dívka pronikavě vykřikne. Na ten výkřik nezapomene nikdo z těch, kdož ho slyšeli. Purpurový závoj, který dívce zastíral světlo, se protrhl. Marie vidí! Otec jí přidrží před očima potištěný list. Marie čte. Deputace biskupské komise jede do Bordeaux k doktorovi Bermontovi a žádá ho, aby směla nahlédnout do poznámek, které si o beznadějném stavu pacientky učinil při posledních prohlídkách. Profesorovi je celá věc tak proti srsti, že se napřed hezkou chvíli ošívá, než své záznamy vydá.

Druhé vyléčení je stejně bleskové. Přihodilo se rovněž člověku mladičkému, Juliovi, dvanáctiletému synkovi celního úředníka Rogera Lacassagna z Bordeaux. Pan Lacassagne je člověk marciální postavy a vzhledu a na rozdíl od pana Moreaua jej nelze ani dost málo podezírat, že by byl jakkoli nábožensky nakažen. Julius se stal obětí velmi řídké a velmi vzácné nemoci, které se v lidové mluvě říká „tanec sv. Víta“. Při tomto krutém onemocnění neohrožuje pacienta ani tak chorobné vymknutí údů, jako nádorovité zúžení jícnu,.které poznenáhlu znemožňuje přijímat jakoukoliv hustou potravu. Domácí lékař Nogués a konsiliárius profesor Ruquer vyčerpají všechny vnitřní i vnější léčebné prostředky, o kterých se lze i nelze dočíst v knihách. Vyznačují se známou polypragmasií všech lékařů, kteří nechtějí sami sobě přiznat vlastní nemohoucnost. Chlapcův jícen se uzavírá víc a víc. Konečně zbude jen pouhý nepatrný průduch, silný asi jako jehlice na pletení, který propouští jen stíží několik kapek mléka nebo polévky. Julius Lacassagne, vydaný nezadržitelně na pospas smrti vyhladověním, schne jako list. Matka ho odveze do mořských lázní; snad mu prospěje moře. Neprospívá. Den co den vynášejí Julia na pobřeží. Tam najde hoch jednoho dne náhodou zažloutlý útržek novin. Malátnýma rukama po něm sáhne a jeho oči utkví na zprávě o vyléčení mladé Marie Moreauové. Chudák chlapec schová novinový cár do kapsy, ale netroufá si vytasit se s ním a pronést své přání hlasitě. Tuze dobře zná charakter a smýšlení otcovo a bojí se, že by se mu otec vysmál. Teprve mnohem později, když ho – jako beznadějného kandidáta smrti – převezou zas do Bordeaux, poví matce zajíkavě, co se dočetl o Lurdech a o Marii Moreauové. Paní Lacassagne zapřísahá muže, aby se ještě týž den vydali na cestu. Manžel bez námitky souhlasí, neboť vůči smrti stojí nevěra na slabších nohou než víra. Roger Lacassagne sám nese syna k jeskyni. Jako bývalý důstojník si nepotrpí na okolky. Dějí-li se zázraky, myslí si, projeví se exaktně. Proto s sebou vezme rovnou kornout měkkých sucharů. A když Julius s nesmírnou námahou vypije první skleničku vody, podá mu otec suchar a přikáže hezky zostra: „Tak, a teď jez!“ a teď se stane absurdní věc: Julius jí. Bez námahy ukusuje, žvýká a polyká, jako každý jiný zdravý člověk. Dlouhán Roger Lacassagne s šedivými zježenými vlasy se od něho odvrátí a zavrávorá; jakošílenec udeří se pěstí do prsou a zasténá: „Julius jí… Julius jí…“ Lidé před jeskyní pláčí. Julius polyká v mlčenlivém zamyšlení dál, zatím co se mnoha lidem zdá, že první červánky uzdravení zaplavují jeho líčka.

Marie Moreauová a Julius Lacassagne jsou jen dva případy z oněch patnácti, při kterých biskup Laurence přirozený léčebný postup neuznává a které splňují všechny podmínky. A vždy je pro něho rozhodující poslední vysvědčení lékařů před vyléčením. Nejvítanější jsou pak Monseigneurovi lékaři-jinověrci anebo takoví, kteří jsou, podle vlastního přiznání, nepřátelé víry.

Patnáct lidí se za ten první čas vyléčilo mezi dvojím vydechnutím. Stovky se jich uzdravilo cestou nepochopitelnou, ale pomalejší. Tisíce a statisíce přicházejí do Lurd, aby tu znovu našli zdraví a život. Pramen, stejně jako Paní, která za dnů svého zjevování neučinila nikdy to, nač lidé čekali, si dělá, co chce. Volba a výběr omilostněných jsou nevyzpytatelné.

Uprostřed lidí, kteří kolem ní proudí, uprostřed událostí žije si Bernadetta, jako by se ji to netýkalo. A vskutku se jí to netýká. Vznik pramene není její zásluha. To byla věc poměru Paní ke světu. Stále ještěnechápe, když ji, Bernadettu Soubirousovou, lidé za zázračný pramen chválí a velebí. S odstupem času rosteživoucnost její Paní stále víc. Bernadetta netrpí záměn. Když jí lidé děkují, připadá jí to asi tak směšné, jako kdyby někdo děkoval za peníze listonoši, který mu je donesl, místo odesilateli. Je však bez ustání obtěžována díky, zahrnována chválou a slávou. Lidé se jí vrhají do cesty, klekají před ní, dotýkají se jejích šatů, zejména ve dnech, kdy dochází k novým velikým uzdravením. V Bernadettě vzbuzuje takové počínání zlost, a zlost v ní probouzí rozhodnost. Jedna z mnoha žen, které za ní vzrušeně běhají po ulici, na ni zavolá: „Ó ty vyvolená! Ty milostiplná! Světice!“ Bernadetta se obrátí, oči jí zasrší hněvem a zasyčí:

„Jak jste hloupá!“

Bernadetta žije jakoby vedle času. Žije v odlišném, vlastním čase. A ten není než jednotvárnou čekací lhůtou, přestože Bernadetta nemá nejmenšího zdání o tom, že se o ní děkan s biskupem dohovořili, a jak. Je to pocit velmi příbuzný pocitu, že vše je pouze prozatímní, onomu stavu, smíšenému z hnusu a úžasu nad cizotou světa, který se jí zmocňoval vždycky po extasi. Rozdíl je jen v tom, že si je nyní vědoma, že tomu už tak bude navždycky. Bernadetta si je jista, že k ní Paní na tomto světě víckrát nepřijde. Čas se vleče a zároveň letí. Všichni lidé se v něm pohybují, jenom Bernadettě se zdá, že čas plyne kolem ní, ona sama že stojí. Stárne a není si toho vědoma. Setkání s Paní nezůstalo bez vlivu na její zevnějšek. Churavá Bernadetta je již v šestnácti letech velmi krásná. Její tvář nepřipomíná ničím všední rysy Františka a Luisy Soubirousových. Jakési tajemné zjemnění, které u ní příroda nezamýšlela, skví se na její tváři. Kulatá obhroublost dětského obličeje ustoupila bledému oválu, v němž se pod vytesaným čelem oči, pořád ještě tak podivně netečné, zdají čím dál větší. S touto ušlechtilostí kontrastuje selský šat, jemuž je Bernadetta zvyklá. Nechce vypadat jinak než matka a sestry.

Občas pobývá doma mezi svými, občas v nemocnici, kde je pro ni povždy uchystána světnička. To proto, že biskup nařídil, aby byla pod stálým dozorem, a také proto, aby byla ušetřena dotěrnosti zvědavců, která je někdy nesnesitelná. Mnozí z dotěravců nedají se odehnat ani z nemocnice, zejména takoví, kteří se mohou honosit vynikající postavením a jměním.

„Ó, jak je pěkné, když je člověk nemocen a může ležet v posteli,“ povzdechne si jednou Bernadetta. Toho dne byl ji navštívit jakýsi pedantický abbé z Toulousu s několika dámami, před kterými se chtěl naparovat. Bernadetta nemá před duchovními osobami nijakou zvláštní úctu. Však se jí něco natýraly! Onehdy jí zase komise značně dodala. V jejím chování není nic tichošlápského a svatouškovského. Když promluví, každé slovo je její vlastní. Její upřímnost hraničí s nezdvořilostí.

„Ted se přesvědčím, možno-li ti věřit, Bernadetto!“ spustí abbé z Toulousu.

„Jako by na tom záleželo, jestli mi věříte, důstojný pane,“ namítne Bernadetta se skličující upřímností. Abbé po jejích slovech zvýší.hlas:
„Lžeš-li, poneseš vinu za to, že jsme se sem marně trmáceli…“
Bernadetta se na něho zadívá s upřímným údivem. „Důstojný pane, kvůli mně jste se sem nemusel trmácet…“
Jindy se jí jakýsi učitel z okolí, jménem Loyson, posmívá:
„Měla tě Paní naučit lepší francouzštině.“
„To je právě ten rozdíl mezi Ní a vámi,“ namítne mu Bernadetta po kratičkém přemýšlení. „Paní se snažila mluvit naším nářečím, abych jí lépe rozuměla, ačkoliv jí to bylo zřejmě za těžko…“
Soubirousovi bydlí stále ještě v „Žaláři“. Ale strýc Sajou jim postoupil o jednu místnost víc. Ve čtvrtém roce komise se vdává Marie. Bere si rolníka z blízkosti Saint-Pé de Bigorre. Tak to v životě chodí. Marie shlížela odjakživa s pohrdáním na Bernadettiny venkovské záliby. Nejstarší sestra sedí u svatební hostiny, raduje se s radujícími, ale spíš jako příbuzná, která přišla zdaleka a která zas kamsi daleko odejde. Když sestry pak na několik minut osamějí, propukne Marie v křečovitý pláč. Vrhne se Bernadettě vášnivě do náručí:
„Ach, proč tě člověk nemůže mít!“ vzlyká. „Vždyť já při tom také byla, a teď tě ztratím, sestřičko…“
Jana Abadiová odchází z Lurd. Jde za pokojskou do Bordeaux. Kateřina Mengotová, ona předčasně zralá víla páně Lafitova, vystupuje nyní už jako zralejší víla v Tarbes. Mnoho jiných spolužaček a prvních svědkyňzázraku se rozptyluje do světa. Starý Filip zemře a Bernadetta projeví přání být služkou u paní Milletové. Děkan Peyramale, kterému se Bernadetta svěří, je bez sebe:
„Probůh, Bernadetto, to není vhodné povolání pro tebe!“
„Vždyť už jsem tak stará a stále ještě rodičům nepomáhám. Tuto práci bych mohla velmi dobře dělat…“
„Myslíš, že si tě Paní vyhlédla za služku?“ vrtí Peyramale hlavou.
Bernadetta se na děkana dlouze a zastřeně podívá a v jejím pohledu se tají zvláštní úsměv:
„Nepřála bych si nic jiného, než aby si mě jednou vzala za služku…“
„Máš to s ní snad vyjednáno?“ ptá se jí děkan. Bernadetta se zahledí smutně před sebe:
„Ne. Paní by si mě ani nevzala, jsem nešikovná…“
Na sklonku posledního roku lhůty je Maria Dominik Peyramale povolán do Tarbes. Tam má dlouhý rozhovor s Monseigneurem, tentokrát opět v jeho nevlídném a holém pokoji. Je nedlouho před adventem. Když se děkan vrátí do Lurd, dá si neprodleně zavolat Bernadettu. V zahradě na větvích akátů a platanů leží hustě sníh. V ledových poryvech vniká zas jednou chlad až do kostí. Toť ledový dech Pyrenejí, řezavé poselství shluklých křišťálových temen, hory Pic du Midi a kus dál za ní démona Vignemala. V Cachotu je psí zima. V Peyramalověpracovně je útulné teplo, v ohni horlivě praskají modřínová polena. Bernadetta vchází do dveří na kost promrzlá. Nosí i v zimě jenom svůj bílý kapulet, ačkoliv ne už týž co před lety.
„Jak jsi vyrostla, Bernadetto!“ vítá ji děkan. „Už se ti ani nemůže říkat: ma petite. Ale svému starému, zlému faráři dovolíš snad ještě, aby ti tykal?“
Přisune jí ke krbu lenošku a nalije do dvou skleniček jalovcové kořalky. Potom si sedne proti ní a spustí: „Má milá, poslyš! Snad víš, že práce biskupské vyšetřující komise jsou téměř u konce. Po novém roce bude mít Jeho Milost všechno pohromadě. Máš vůbec jakou představu o tom, co komise dělá, Bernadetto?“
„Ano, pane faráři,“ praví Bernadetta tónem školačky. „Pánové přezkoumávají všechna vyléčení.“
„Ano. Ale to není jediným úkolem komise, nemyslíš?“
„Komise to má hodně těžké,“ uhýbá Bernadetta. „Dochází stále k novým a novým vyléčením.“ Peyramale si usilovně prošťourává dýmku:
„A co ty, milé dítě?“ táže se jí. „Co je s tebou? Myslíš, že tvůj případ nespadá do práce komise?“
„Já jsem přece pánům na všechny otázky odpověděla,“ prohlašuje s ustrašeným chvatem Bernadetta. „Doufám, že mi už dají pokoj.“
„Ó Bernadetto,“ povzdychne si Peyramale, „nestav se tak nejapnou. Jsi přec nesmírně logická hlavička, logičtější než většina zdejších žen. Ze všech dětí vyvolila si Paní právě tebe. Tobě přikázala, abys vyhrabala ze země pramen. Ten pramen je pramen milosti, pramen zázračný, každým dnem přináší uzdravení. Tobě Paní leccos sdělila. Tobě svěřila tajemství, tobě řekla dokonce i své jméno. Tys její slova před komisí pod svatou přísahou opakovala. Jsi středem události, o jaké nebylo v dnešní době slýcháno. Myslíš, že je to všecko jen prostý a obvyklý světa běh a že si teď řekneš: Co na mně bylo, jsem udělala, teď mě nechte žít můj vlastní život?“
„Ale já přece udělala, co na mně bylo,“ řekne Bernadetta a zbledne. I rty jí zbělejí.
Děkan bodne ukazováčkem do prázdna:
„Jsi jako vystřelená koule, Bernadetto, tvou dráhu už nikdo nezmění! Poslouchej: Komise o tobě sepsala – ano, o tobě, dítě – rozsáhlou a veledůležitou zprávu. Tato zpráva nevylučuje velikou možnost, že jsi vyvolenou nebes a že jen a jedině od tvé ruky, která vyvedla pramen ze země, se odvozuje veliké množství oněch prokázaných zázraků. Rozumíš, co to znamená? To je ta zpráva, která, opatřena podpisem našeho biskupa, poputuje do Říma k svatému Otci a k jeho kardinálům. A tito nejvyšší a nejmoudřejší mužové Církve budou tě, Bernadetto, léta, desetiletí, bedlivě pozorovat, a pak…“
Padesátiletý děkan se odmlčí, jeho zbrázděná tvář se zapýří až po kořínky šedých vlasů.
„Těžko se mi mluví, děvečko,“ pokračuje chraplavě. „Nikdy bych se nebyl nadál, že mě jednou Bůh k něčemu takovému ustanoví. Víš – možná, že tato Bernadetta Soubirousová, která zde přede mnou sedí, dcera Františka Soubirouse, děvče, které jsem kdysi chtěl koštětem vymést z domu – stvoření nevědomé, nejhoršížačka z katechismu – Bože, jak to říci, – že ty, Bernadetto, nás i naši smrt dlouho, dlouho přežiješ a nebudešzapomenuta jako my ostatní, nýbrž…“
Bernadetta porozuměla. Vyskočí, bledá jako křída. „To je strašné!“ vykřikne polekaně. „To nemůže být… Já nechci…“
„Chápu tě, ubohé dítě,“ pokývne farář hlavou „to není maličkost!“
Bernadetta klesne do židle, lapá po dechu a vzlykajíc koktá znovu a znovu:
„Já nechci… nechci…“
„Já vím. Ale co se proti tomu dá dělat?“ namítne farář.
Přechází teď po pokoji s rukama složenýma za zády. Jen praskot ohně a dívčin dětinný vzlykot přerývají ticho. Konečně se Peyramale zastaví před Bernadettou:
„Sestry v nemocnici a ve škole jsou milé, viď?“ zeptá se s mírným důrazem.
„Ano, pane faráři, velmi milé,“ koktá Bernadetta. „Nechtěla bys být jednou z nich?“
„Bože můj, ne! Tak vysoko já myslit nemohu,“ ulekne se s pláčem Bernadetta. „Proč jste mě nenechal být služkou u paní Milletové?“
Peyramale jí jemně položí ruku na hlavu:
„Vím všechno, dítě. Život ve světě je život ve světě… K svatým slibům nesmí být však nikdo nucen. Ten, kdo je skládá, skládá je proto, že jeho duše poctivě a palčivě touží obětovat se Bohu. To je neúprosný požadavek. Třetí slib, poslušnost, bude pro tebe ze všech nejtěžší, dušinko. Paní jsi poslouchala. Vůči druhým však jsi umíněná a svobody chtivá osoba. Pan biskup má pravdu. ,Jak bychom mohli malou Soubirousovou, ke které se sklonila Nejsvětější Panna, nechat běhat po světě jako divošku?` ptal se mě. ,Svatý Otec a jeho kardinálové se radí o jejích zjeveních a zázracích, a ona chce žít tak, jako si žijí jiné ženy?‘ Ne, ne, dobře to pan biskup říkal, Bernadetta je drahocenný květ, který nutno pěstovat… Viď, že je to pravda, dítě?“
Bernadetta sedí hluboko schýlena a mlčí.
„Kdysi dávno jsem ti řekl: Zahráváš si s ohněm, ó Bernadetto!“ vzpomene si Peyramale. „Ale tys vinna nebyla, když sis zahrávala s ohněm. Tvá Paní je ten nebeský oheň, ó Bernadetto! Povýšila tě nade všechny lidi. Tvé jméno možná opravdu přežije tvou smrt, děvečko. Myslíš, že to k ničemu nezavazuje? Chceš se najednou vyhnout svému osudu, tak jako se děti vyhýbají škole, a být raději služkou u staré vdovy? Nebe si tě vyvolilo –co jiného zbývá, než aby sis i ty vyvolila nebe celou svou duší. Nemyslíš? Mluv…“
„Ano, to je pravda,“ vydechne Bernadetta po dlouhém mlčení.
„Peyramale přejde v lehčí tón:
„Zakrátko sem přijede z Nevers biskup Forcade. Je to náramně vlídný pán, zdaleka ne takový durdivec jako náš biskup. Vyptá se tě na leccos a ty mu upřímně odpovíš, tak jak to v svém srdci cítíš. Jemu podléhá mateřský dům neverských sester, které od dětství tak dobře znáš. Regule tohoto řádu je krásná a vznešená, jeho sestry nežijí jako sklepní rostliny, naopak, stojí uprostřed praktického života. Snad si opravdu nemyslíš, že je lépe sloužit cizím lidem a prát jejich prádlo…“
Bernadetta se dokonale uklidnila a nespouští pozorných očí s děkana, který opět přechází po pokoji. „Ještěněco,“ řekne znenadání. „Vím, že by sis raději ukousla jazyk, než mě o něco poprosila. Vím dobře, jak tě skličují poměry tvých rodičů. Otec a matka se plahočí, ale nemají šťastnou ruku a neumějí hospodařit. Bernadetto, slibuji ti, že tvoji rodiče dostanou horní mlýn Lapaca ještě dřív, než odejdeš z Lurd, a že sám dohlédnu, aby se jim tentokráte hospodářství nezhatilo…“
Peyramale podá Bernadettě mohutnou ruku, v níž ruka dívčina zmizí. Najednou se Bernadetta skloní a políbí farářovu ruku.
„Tak, to by bylo všecko,“ zavrčí Peyramale. Ale když se Bernadetta loučí, děkan jí zamračeně zadrží: „Ne, Bernadetto, ještě to není všecko!“
Praví to hlasem velmi tichým a hlubokým. Už před chvílí, když se až po kořínky vlasů zarděl, bylo mu velmi zatěžko hovořit. Nyní je mu to tím obtížnější.
Mezi řečí zažíhá s novými okolky petrolejovou lampu. „Abys mi rozuměla, Bernadetto,“ odkašle si děkan.„Já ti věřím. Na mou duši věřím. Tys mě přesvědčila. Jen v jednom bodě se dosud nemohu zbavit pochybností. Jsou to slova L'immaculada Councepciou. Vše, co tvá Paní říkala, je nenapodobitelné jako život sám, nikdo by si to z prstu nevycucal. Ale tato slova znějí tak zdůrazněně a jsou důkazem tak nehorázným, až člověku připadá, že je vyřkl nějaký kožený theolog a nikoli nejkrásnější Paní, kterous viděla. HIeď, děvečko, seber teď rozum do hrsti, probádej paměť i svědomí: nepřilétla k tobě ta slova přece jen odněkud odjinud a nepřijalas je ve svém vytržení jako slova Panina? Je to nesmírně vážná otázka, Bernadetto! Jako lurdský farář a člen vyšetřující komise neměl bych vlastně s tebou takto mluvit. Kdyby ses však upamatovala, kdo tato dvě slova před tebou pronesl po prvé, kdybys připustila jen možnost, žes byla zemdlená, zasněná, roztržitá a že se ti pak dodatečně jen zdálo, že to byla Paní, která vyřkla ona slova, leccos by se možná změnilo. Stačilo by, abys před komisí odvolala pouze tuto jedinou výpověď. Bytost tvé Paní nebyla by pak už tak přesně určena jako teď a komise by sepsala nové hlášení. Rozumíš mi? Jsi dost chytrá, abys mi rozuměla. Není věru věcí faráře, aby s tebou takto mluvil. Ale kdybys tento jediný bod odvolala, snad by se pro tebe otevřela někde v širém světě nějaká myší díra, do nížbys mohla zalézt a žít svůj obyčejný, všední život… Mám ti dát lhůtu na rozmyšlenou?“
Oheň štěbetá, světlo zpívá. Farář i dívka hlasitě dýchají. Skulinou ve dveřích vniká do světnice studený van. Bernadetta zírá strnule do lampy, jako by ji nic jiného nezajímalo než ten dlouhý plamen, který začíná olizovat sklo cylindru.
„Nač by mi byla lhůta!“ prohlásí konečně Bernadetta; „já jsem vás, pane děkane, neobelhala…“ Peyramale sešroubovává plamen:
„Copak mluvím o lži?“ Bernadetta se na něho usměje: „A po myší díře netoužím…“

Kapitola třicátá osmá
BÍLÁ RŮŽE

Biskup tarbeský, nejnedůvěřivější protivník, je přemožen. Podrobuje se pěti rozporům, které jsou průvodním znakem oněch slavných uzdravení skrze massabiellskou vodu, uzdravení, která podle přiznání přírodovědeckého křídla vyšetřující komise nelze vysvětlit lidským rozumem. Tyto rozpory jsou:

Za prvé: nepatrný léčivý prostředek dosahuje obrovských úspěchů. Za druhé: jeden a týž léčivý prostředek odstraňuje nejrozmanitější nemoci. Za třetí: po kratičkém používání jednoho léčivého prostředku dochází k nenadálému úspěchu na rozdíl od předchozího dlouhého používání léků, předpisovaných lékařskou vědou. Začtvrté: okamžitá působnost jednoho léčivého prostředku proti namnoze mnohaleté bezúspěšnosti jiných léčivých prostředků. A konečně za páté: choroby charakteru chronického jsou léčivým prostředkem odstraněny naráz. – Tyto rozpory může popřít jen duch, který se úmyslně a vědomě uzavírá dokázaným faktům a považuje pacienty i lékaře za nepoctivé propagandisty víry v zázrak. Pro Bertranda Sévèra Laurence tvoří však těchto pět rozporůbezpečnou základnu, na které buduje svůj pastýřský list, který konečně uznává nadpřirozenou podstatu lurdských zjevení a uzdravení. Zároveň však biskup podrobuje, jak stojí výslovně psáno v jeho pastýřském listě, který srší rozumem a bystrostí, svůj vlastní úsudek úsudku Kristova zástupce na zemi, který jest ustanoven vládnout Církvi Boží.

Před touto rozhodující událostí podaří se Peyramalovi vymoci pro Bernadettu ještě jakýsi odklad. Dá podnět k lékařskému vyšetření devatenáctileté Bernadetty. Lékař zjistí nejen chronické astma, nýbrž i povážlivou tělesnou slabost. Mezitím dojde k nové sensaci, pro kterou veřejnost na Bernadettu na chvíli pozapomene. Monseigneur připojil k svému pastýřskému listu výzvu k svým diecésanům, že by s pomocí lidu rád splnil Panino výslovné přání a vybudoval chrám. K tomu bude třeba – se zřetelem na obtížný terén Espélugueských hor – velikého nákladu. Bez podpory věřících nemohl by biskup svůj úmysl uskutečnit.

A co se stane teď, podobá se opět zázraku, alespoň v tom smyslu, že to odporuje přirozenému zákonu zavřených kapes. Za několik neděl se sejde v Tarbes dva miliony franků z celého světa. A protože jsou to většinou halířky chudých, označme tuto nesmírnou sumu v pravé hodnotě: je to čtyřicet milionů halířků. Pětadvacet takových halířků dostal onoho památného 11. února František Soubirous od Cazenava za to, že před massabiellskou jeskyní spálil nemocniční neřád a cítil se jimi zachráněn.

Monseigneur, muž, který jest si vědom, nač stačí, ustanovuje děkana Peyramala budovatelem. Peyramalovi nastane veliká doba. Dohodne se s Lacadém o ceně Díry a okolních obecních pozemků. Purkmistr je muž přílišzbožný, aby kladl nerozumné požadavky. Jeho čilý duch nemá zapotřebí oddávat se nadále snům budoucnosti. Šest moderních hotelů a hostinců, na jejichž vybudování a výnosu není bez účasti, vyrostlo už z požehnané lurdské půdy. A sen jeho života, železniční trať Tarbes-Lurdy, se právě staví. Člověk, který zná svůj cíl a umí plavat v proudu světa, nikdy neztroskotá. Lacadé je dalek toho, aby považoval úspěch za zázrak nebo aspoň za výsledek zázraku.

Na faře si podávají dveře architekti. Peyramale s nimi nezachází zrovna mírně. Jeden mu přinesl model kostelíčka, posazeného na jeskynním vrchu jako cukrová ozdoba na dortu. Farář mu ho bez dlouhých řečí rozbije. Umělecký vkus člověka souvisí s jeho tělesnou konstitucí. Člověk s hrudí překypující zdravým dechem miluje široce rozmáchlé zpěvy. Pádný obr rázu Peyramalova dává přednost svalnatému architektonickému umění. Nový lurdský dóm ať vyrůstá z boku massabiellské skály mohutně, velebně a zároveň štíhle, jako její přirozené pokračování. Cožpak si lurdští tento chrám na státu i na církvi nevyvzdorovali na znamení vítězství nad všemocnou formulí, že dvakrát dvě jsou čtyři?! Peyramalovy plány uzrávají. Gava je svedena, mlýnský potok zčásti zasypán, podél jeskyně se prostírá široká esplanáda. Dělníci a zahradníci proměňují massabiellskou horu v parkovou květnatou stráň, která vysílá do údolí jednotlivé ulice jako objetí.

V těchto dnech je i Bernadetta navštívena uměním. Dvě tarbeské šlechtické slečny, sestry Delacoulové, se složily na zvláštní peněžitý dar. Zvolily dámské komité, které má za vedení paní Milletové najít a vybrat ochotného, důstojného umělce, jenž by zhotovil sochu Madony pro skalní výklenek. Tímto důstojným umělcem je pan Fabich z Lyonu. V sametovém baretu, se skicářem pod paží objeví se v Bernadettině světničce. S očima přimhouřenýma, levý palec zahnutý, prosí „la charmante voyante“, aby mu přesně popsala různé postoje, které zjevující se Paní zaujímala. Mimo to ať mu do posledního záhybu vylíčí tvář, ruce, nohy, šaty, závoj i pás. Bernadetta se činí, seč je, a musí, bohužel, opakovat vše nejméně stokrát. Uhel trhavě poskakuje po drsném papíře. Listy pokrývají podlahu:

„Vypadala takhle?“ ptá se horlivý umělec.
„Ne, pane!“
„Ale vždyť jsem přece všechny vaše údaje přenesl přesně na papír, slečno! Co jí chybí?“„To nevím, pane…“
Za několik dní má sochař vypracovánu sošku, která má sloužit za vzor budoucímu dílu. Velmi si zakládá na

tom, že podle vzoru několika antických umělců pomaloval štětcem Panin pás vodovou modří a růže na nohou zlatým bronzem. Dámy Milletová, Baupová, Cénacová, Gestaová a ostatní jsou okouzleny. Jak šťastný to byl nápad svěřit práci tomuto vkusnému mistru, který tak ideálně cítí a přitom rozumí svému řemeslu. Dámy vychvalují především píli muže, který dokonce ani v náčrtu nevynechal jediného záhybu a jediného nehtu. Jak bude la petite voyante, to ubohé, nevědomé dítě, rádo, že se shledá se svou Paní! Bernadetta, když ji přiberou k jury, se nezdá ani dost málo ráda, naopak tváří se hodně zaraženě.

„Není snad tvé Paní podobna, milé dítě?“ ptá se jí Milletová, zcela oddána umělci a jeho dílu.„Ne, není jí podobná, milostivá paní,“ musí odpovědět Bernadetta, nechce-li lhát. Mistru Fabichovi se vloudí do očí nepokoj. Podobá se něco na světě úleku a rozrušení umělce, kterému někdo do očí popírá hodnotu jeho díla? Mistr vyhazuje, tak říkajíc, záchranné laso pro sebe i pro svého kritika:
„Podobnost, pro kterou není jistě přirovnání, není mým úkolem,“ praví. „Mým úkolem jest vytvořit přibližněnadzemskou krásu,“ a Bernadettu zasáhne úpěnlivý prosebný pohled: „Není tahle Paní též velmi krásná, slečno?“
„Ó ano, pane! Je velmi krásná,“ prohlásí ihned velmi ochotně Bernadetta, která ví, že je pouhé nic a že by ona, dítě „Žaláře“, po právu do toho ani neměla co mluvit. Mistr setře s čela pot, nabere dechu i odvahy:
„A teď bych vám byl, slečno, ze srdce povděčen, kdybyste mi laskavě naznačila, v čem asi spočívá rozdíl mezi vaší Paní a mou…“
Bernadetta hledí mimo sochu a zasněně se usmívá:
„Ach – má Paní je přirozenější, ne tak unavená, a nemodlí se pořád…“ podotkne tiše.
Těmito neobratnými, ale trefnými slovy říká: Udělal jste zas jen takovou Panenku Marii, jakých je po kostelích na sta, kdežto má Paní je jediná, a o tom, jak vypadá, se nikomu ani nezdá! Je moje a nikoho jiného.
Je to pravda. Umělec Fabich, paní Milletová i všichni ostatní opakují ve svých představách jen obraz dávno známý a opakovaný. Ten je uspokojuje. Jejich víra, jejich pochyby, ba i jejich nazírání a naslouchání jsou klišé. Ale jak je duši, která se setkala s praobrazem?
Dávno předtím, než je basilika na skále hotova, vyžádá si bigorrský lid, aby jeskyni konečně vysvětili. Biskup, který to Paní ztížil, jak jen mohl, rozhodne se jako církevní kníže vykonat nyní důstojné pokání jednou z největších a nejskvělejších slavností, jakou kdy jeho diecése spatřila. On sám se hodlá postavit v čelo procesí, v kterém půjde sto tisíc poutníků. I pro Bernadettu to má být den nejvyšší cti. Biskup chce, aby to bylo na jaře, 4. dubna, kdy v pyrenejském kraji započíná hýřivý rozkvět stromů. Lacadé dá celé město ozdobit prapory. V předvečer vzplanou ve všech oknech světla. Biskup Sévère Laurence přijíždí do Lurd. Všichni kanovníci a preláti kapituly tvoří jeho průvod. Zítra při nejslavnějším Te Deum jeho životní dráhy bude mu asistovat pět set kněží. Posádka vyrukuje v plné parádě pod velením plukovníka. Biskupa budou obklopovat členové různých řádů, karmelitáni, karmelitánky, školští bratři, milosrdné sestry, neverské sestry, sestry svatého Josefa. A on půjde v svém nejskvostnějším rouše, v rochetě a štole, s mitrou na hlavě, se zlatou pastýřskou holí v ruce.
Časně ráno chce Bernadetta vstávat. Nemůže. Nohy má jako kámen. Chvíli to zkouší, potom padne vyčerpána zpět na lože. Nedostává se jí dechu. Astmatický záchvat, prudší než kterýkoli předcházející za drahnou řadu let! K tomu se přidruží prudká horečka. Doktor Dozous musí slavnostnímu komitétu sdělit, že na dívčinu účast při procesí není pomyšlení. Všechny zvony se rozeznějí. Tisíce lidí naplňují ulice města a údolí řeky. Lid je ochoten připravit malé Soubirousové, svému dítěti, vítězství, jež nemá sobě rovného. Bernadetta slyší zvenčí ten nesmírný ruch a nestará se o něj. Má co dělat, aby popadla špetku dechu. Přesně v poledne je slavnost u konce. Přesně v poledne je Bernadetta zdráva. Záchvat trval zrovna tak dlouho, aby podle Panina proroctví zabránil chvílím pozemského štěstí.
Monseigneur Forcade, neverský biskup, se zeptal Bernadetty na to a na ono: Bernadetta mu na všechny otázky odpověděla a konečně mu i řekla, že pokládá nejen za nutné, nýbrž i nesmírně vítané, bude-li se moci zříci světa a přijmout závoj neverských sester, které od dětství ctí. Vznešený pán kývl blahovolně na souhlas k jejímu rozhodnutí a prohlásil, že všechno ostatní zařídí. S neslýchanou rychlostí splnil slovo., Bernadetta dostala záhy výzvu, aby nastoupila. Dvě řeholnice z Lurd dostaly příkaz, aby ji dopravily do mateřského domu do Nevers.
Manželé Soubirousovi hospodaří už rok na horním mlýně Lapaca. Obchody jdou dobře. Přivést v dnešních Lurdech klapající mlýn na mizinu bylo by opravdu uměním. Lurdy se netrhnou přílivem cizinců. Každého půl roku se otvírá nový hotel. Restauranty kvetou. Pekař Maisongrosse, ten tlouštík, má hojně konkurentů. Vejde-li dnes František Soubirous k Maisongrossovi, tlouštík ho vítá zcela jinak anno osmapadesát. Přátelsky ho vpoklonkuje do parádního pokoje za krámem a tam mu nalije skleničku starého napoleona. Také poštmistr a hoteliér Cazenave není již Františkovým chlebodárcem, nýbrž jeho kamarádem a nejlepším zákazníkem. Jen zřídka kdy zaslechne ze Soubirousových úst titul „mon capitaine“. U otce Baboua, kde se mlynář ukáže jen tu a tam, neopovážila by se dnes ozbrojená moc sebemenší narážky. Důstojník d’Angla, četník Belhache i strážník Callet před Bernadettiným otcem uctivě povstávají a řízně salutují. Soubirous vyrostl vysoko nade všecky sousedy z Rue des Petites Fossées. „Žalář“ je prázdný. Strýc Sajou jej už nepronajímá. Ale dnes, v tento deštivý letní den, tísní se staří sousedé před zchátralým vězením. Bernadetta odjíždí, nastupuje noviciát. Všichni její přátelé i nepřátelé, ctitelé i popěrači z dřívějška, všichni přemoženi jí chtějí dát sbohem. Jímavý nápad, oslavit toto rozloučení v Cachotu, vyšel od hrbaté Peyretové. Je všední pracovní den. Nový transport nemocných právěpřijel. Lidé mají plné ruce práce a horní mlýn Lapaca stojí dosti stranou. Bernadetta prožila poslední týdny u své rodiny. Ta ji také přemluvila, aby Sajouovým a ostatním sousedům ze slavné doby vyhověla a přišla se do Cachotu rozloučit.
Vlhká tlustostěnná jizba s nestejnými zamřížovanými okénky je prázdná. Zpustlý Cachot se podobá domu smutku, z kterého právě vynesli mrtvolu. Soubirousova rodina stojí slavnostně v řadě. Vedle Františka a Luisy oba chlapci, Jan a Justin, kteří jsou již velcí. Třináctiletý Jan a dvanáctiletý Justin mají na kabátech čestný prach mlynářského řemesla. Jsou otcovými tovaryši. Je to zvláštní dvorská společnost, uprostřed níž je Bernadetta povinna se rozloučit. Lidé kolem ní defilují, podávají jí ruku, pokoušejí se líbat její; někteří ji objímají, mnozí mají v očích slzy. Sousedka Bouhouhortsová přišla se svým dítětem, kterému už je také osm let a které je až na své křivé nožky zdrávo jako křen.
„Hochu, podívej se ještě jednou na tohoto anděla,“ vzlyká paní Bouhouhortsová. „Na tuto chvíli nezapomeneš, i kdyby ses dožil sto let.“
Bouhouhortsovo dítě pohlédne zvědavě a ustrašeně na Bernadettu, honem se pokloní a odkrade se pryč. Předlouhý je průvod těch, kteří se loučí a kteří míjejí kolem Bernadettiných vlídně nepohnutých očí.
Na shledanou, pane Bouriette, na shledanou, teto Piguno, na shledanou, paní Ravalová, na shledanou, pane Barringue…
Antonie Peyretová se chvěje dojetím. „Nezapomeň, že jsem v tebe první uvěřila.“
Paní Milletová přitiskne Bernadettu na svou mocnou hruď:
„Modli se za mne, za nešťastnou, opuštěnou ženu!“ Teta Bernarda, orakl rodiny, honem ještě udílí moudré pokyny pro klášterní život. Tichá teta Lucilla vtiskuje jí do dlaně zlatý křížek a šeptá:
„Jak ti závidím, holčičko, jak ti závidím…“
Na konec se objeví i purkmistr Lacadé s krabicí kandisovaného ovoce:
„Malé občerstvení na cestu požehnanému dítěti Lurd…“
Bernadetta se diví, že se nepřišel rozloučit Antonín Nicolau.
A potom všichni odejdou a rodina je sama. Provází Bernadettu k nemocnici, kde už čeká vůz, který ji i obě řeholnice doveze do Tarbes. Loučení se odbude rychle. František Soubirous, u něhož se sváří otcovská důstojnost s neurčitou bolestí, staví na odiv, jako vždy ve vážných chvílích, strnulou a ponurou grandezzu. Ačkoliv se mu ústní koutky chvějí, považuje za nutné dát dceři na cestu napomenutí:
„Bud hodná, dceruško, a dělej rodičům čest i v klášteře…“
Matka, které za posledních let vypadaly přední zuby, je zestárlá a utrápená. Utíká se do prázdné horlivosti matek, kterým odchází dítě. Honem ještě přebaluje Bernadettin nuzný raneček. Vytáhne z něho také svůj dárek na rozloučenou, hedvábný šátek na hlavu. Bernadetta má na sobě nové černé šaty městského střihu.
„Uvaž si ten šátek, děvenko,“ prosí ji Luisa. „Ať vidím, jak je má dcera hezká…“
Bernadetta poslušně vyplní její přání. Najednou matka Soubirousová zbledne, zesiná:
„My už se, Bernadetto, neuvidíme…“
„Ale, maminko!“ pokouší se děvče o smích. „Proč bychom se neviděly?“
„Praoubo de jou, ty budeš tak daleko ode mne, tak daleko…“ matka konečně propukne v pláč. Bernadetta usiluje o lehký tón:
„Návštěvy, maminko, jsou v klášteře dovoleny. A vlakem jste tam hned. Tatínek teď pěkně vydělává, všichni si tam můžete vyjet…“
Teprve když vůz rachotí už po silnici a Bernadetta ztratí rodinu s očí, zchvátí ji ostrá bolest. Není to ani tak rozloučení samo, co ji bolí, spíš jakýsi nepochopitelný soucit s rodiči a se sourozenci, soucit, který nezná útěchy. Jejím průvodkyním neujde, že Bernadetta přivírá oči a tiskne se s napjatými údy do koutku vozu. Vymění mezi sebou významný pohled. Domluvily se již dříve, že Bernadettě udělají poslední radost: ať se rozloučí s milovanou jeskyní, ať se v ní naposledy pomodlí k neviditelné Paní. Kočí, který ví, oč jde, zastaví u nové esplanády, odkud jsou to k massabiellské jeskyni pouhé tři minuty. Ale kdo vypoví údiv sester dobraček, když se Bernadetta nevrhne vášnivě na kolena, jak dělávala kdysi v slavných dnech zjevení, nýbrž jen zcela všedně se pokřižuje. Stojí před jeskyní, jako stává poctivý člověk před hrobem. Místo, které znamená pro statisíce lidí místo zázračného požehnání, je pro Bernadettu jen hrobem lásky. Jiní teď dostávají, co ona ztratila. Svou skutečnou Paní už neuvidí. Na jejím místě stojí ve skalním výklenku tuctová Madona mistra Fabicha, miliontá napodobenina prázdné napodobeniny, který se její živé Paní podobá méně, než se náhrobek podobá mrtvému, který leží pod ním. Bylo pro ni dost těžké hledět do opuštěného výklenku po onom slavném rozloučení. Tehdejší opuštěnost a temná prázdnota byly však přece jen ještě rámem bývalé přítomnosti a možného návratu. Ale teď tu stojí tahle cizinka z kararského mramoru, kterou mistr Fabich zhotovil napřed ze sádry, se svým modře omalovaným pásem, a stojí tu v každičké vteřině, všichni ji mohou mít, a zahání v očích té, která ji viděla, Paní skutečnou a živoucí. Bernadetta se zmučeně odvrací a odchází. Užaslé sestry jsou však náchylny pokládat toto podivné chování za bezbožný chlad.
Na hranici města je nutno přerušit jízdu ještě jednou. Z čista jasna kluše mlynář Antonín Nicolau podle vozu. V ruce drží kytici bílých růží a rozpačitě je podává Bernadettě.
„Budoucí nevěstě Kristově a nejmilejšímu dítěti Růžové královny tyto růže,“ odříkává, jsa rád, že se při této větě, kterou si s námahou nacvičil, nezakoktal.
„Pane Antoníne, ty růže jsou pro mne příliš krásné a cestou by stejně uvadly…“ řekne Bernadetta polekána, zatímco jedna z jeptišek bere kytici za ni.
„Nechtěl jsem přijít zároveň s ostatními, slečno Bernadetto,“ koktá Antonín dál. „Rád bych vám řekl…“
„Copak mi chcete říci?“
„Totiž… slečno Bernadetto… těžko to říci…“
Potom se nadlouho odmlčí. Bernadettiny průvodkyně sedí ve voze velmi napřímeny. Bernadetta hledí napjatěna Antonína. Ten si hladí zoufale černý knírek a na čele mu vyvstávají husté krůpěje potu:
„Chtěl jsem vám říci,“ vyráží konečně ze sebe, „že matka už je stará. Zvykli jsme si na sebe a dobře si spolu rozumíme. Mně už je beztak čtyřiatřicet let. Rozhodl jsem se, že se neožením, slečno Bernadetto! Žena a tchyně, to dělá málokdy dobrotu, viďte! Zůstanu také sám… to jsem vám chtěl říci… Šťastnou cestu, Bernadetto…“
Bernadetta vyjme jednu růži z kytice a podá mu ji se slovy:
„Sbohem, pane Antoníne…“

Kapitola třicátá devátá
NOVICMISTRYNĚ

Matka Josefa Imbertová, představená kláštera svatého Gildarda, stoupá po schodech k hovorně, kde už na ni Bernadetta Soubirousová přes hodinu čeká. Nikdo by na ctihodné řeholnici nepoznal, že se ve své cele právěvroucně modlila a že znepokojujícím předmětem její modlitby nebyl nikdo, jiný než proslulá lurdská divotvůrkyně, která vstupuje dnes do kláštera jako novicka. Jako by neměla zdání, kdo tu na ni čeká, obhlédne matka Imbertová zběžným pohledem postavu čekající dívky, která při jejím příchodu povstala:

„Tak vy jste ta postulantka, kterou nám přivezly z Lurd?“ ptá se dosti přísně, a polekaná Bernadetta v duchu konstatuje, že jí nastává zas jeden výslech. Odpovídá velmi slabým hlasem:
„Ano, paní představená.“ „Jak se jmenujete?“
Bože, vždyť přece ví, jak se jmenuji! Jenže dělá jako všichni. Nesmím dát nic znát:
„Bernadetta Soubirousová, paní představená.“ „Kolik je vám let?“
„Už dvacet pryč, paní představená.“ „Co umíte?“
„Dohromady nic, paní představená,“ praví Bernadetta. Je to jedna z charakteristických Bernadettiných odpovědí, které jsou tak pravdivé, až je možno považovat je za drzé. Představená pozdvihne krátce oči, aby probádala tmavé, pokojné oči dívčiny.
„Mais alors, mon enfant… co si tu s vámi počneme?“
Bernadetta má za to, že není její věcí, aby na tuto otázku odpovídala. Proto mlčí. Představená musí tudíž po malé přestávce sama v hovoru pokračovat:
„Čím jste chtěla být ve světě?“
„Myslila jsem, že bych se snad hodila za služku, paní představená…“
V této větě ozve se opět skrytý vedlejší tón, v kterém se představená nevyzná. Co si má o této dívce myslit? Rýhy kolem úst padesátileté jeptišky se prohlubují. Další otázka má přímo urážlivý tón:
„A kdo vás doporučil na naši kongregaci?“ „Myslím, že Jeho Milost neverský biskup…“ „Ach tak, Monseigneur Forcade, ce cher et saint homme! Tomu dětinnému srdci máme obvykle co děkovat za podobná doporučení… Tohle je postulantka z Lurd. Jakže se to jmenujete, dcero?“
„Bernadetta Soubirousová, paní představená!“ „A zde je ctihodná matka novicmistryně, kterou budete v budoucnu poslouchat…“
„My se už známe,“ praví matka Terezie Vauzousová bez sebemenšího překvapení. Krásný obličej bývalé lurdské učitelky, amazonky Kristovy podle slov Pomianových, se za poslední rok změnil. Je protáhlý jako u koně. Úzké rty obnažují příliš mnoho z dásní. V malých zapadlých očích nezáří mír sebezapření, nýbrž neznámé skryté hoře. Bernadetta hledí na Vauzousovou, jak na ni často hledívala, když stávala osamělá v zkušebním prostoru před lavicemi. Matka Imbertová se obrací na novicmistryni s otázkou:
„Novicka Angelina se vrátila do světa. Kdo koná její Práce?“
„Novicka Angelina odešla teprve včera, místo kuchyňské děvečky není dosud obsazeno, paní představená.“
„To se hodí. Postulantka může tedy hned zítra nastoupit službu.“
Potom se obrátí na Bernadettu a řekne shovívavě a mírně:
„Předpokládám, že nebudete ráno unavena a že váš zdravotní stav podobnou práci snese. Budete umývat nádobí, oškrabovat zeleninu a brambory, umývat podlahy, zametat schody a chodby, zkrátka konat všechny nízké služby, kterých je v domě třeba. Prosím, pamatujte si: nic vám nepřikazuji, pouze navrhuji. Necítíte-li se schopna můj návrh přijmout, protože se vám tyto práce tělesně nebo duševně příčí, bez okolků mi to řekněte…“
„Ó ne, paní představená,“ vpadne jí do řeči Bernadetta. „Tyto práce se mi ani dost málo nepříčí. Jsem ráda, že mohu zastávat místo kuchyňské děvečky…“
Bernadetta nemá zdání, že touto odpovědí znamenitě obstála ve zkoušce pokory.
A jako tak mnohé, co se mezi Bernadettou a jejími spolubližními přihází, je i tato zkouška pokory, které ji představená podrobuje, křivým nedorozuměním. Bernadetta není dcerou generála jako novicmistryně, ani dcerou velkostatkáře jako matka Imbertová. Mýt nádobí, drhnout podlahy, zametat – matčin každodenní úděl – neznamená pro Bernadettu ponížení, ani pokoření, nýbrž věc samozřejmou a od dětství důvěrně známou, práci ve vlastním slova smyslu. Obě řeholnice se připravily na marnivé dítě světa, opojené slávou; po všech massabiellských triumfech nedalo se ani nic jiného předpokládat. Bernadetta však je upřímně ráda, že jí chtějí svěřit nejnižší práce. Usměje se takřka ulehčené. Matka představená kývne spokojeně hlavou:
„Tak, a teď jděte s matkou novicmistryní. Ona vás zavede do refektáře, kde můžete u stolu lurdských sester povečeřet…“
„Promiňte, paní představená, ještě něco by bylo třeba uvážit,“ hlásí se k slovu Marie Terezie Vauzousová. „Postulantka nosí jméno, které ve světě způsobilo nemalý rozruch; a neustále se znovu objevuje v novinách a v chvalné souvislosti vyskytuje se dokonce i v pastýřských listech biskupských. Pro nás mají zvučná jména hluchý zvuk, i když jsou těžce vydobyta. Odpoutáváme se ode všeho, co jsme světu znamenaly a co svět znamenal pro nás. Mimo to je křestní jméno Bernadetta zdrobnělina hodně titěrná a dětinská…“
„Velmi správně,“ potvrzuje matka Josefa. „Postulantka bude chtít přijmout nové jméno, než vstoupí do noviciátu. Bylo by dobře, kdyby tak učinila hned… Přemýšlela jste snad už o tom, jaké jméno si v řeholi zvolíte, dcero?“
Bernadetta o tom nepřemýšlela. „Jak se jmenuje vaše kmotra?“
„Teta Bernarda Casterotová je mi kmotrou, paní představená…“
„Bude vám tedy jistě milé, budete-li se nazývat Marií Bernardou, milé dítě,“ rozhoduje představená. A Bernadetta dává s lehkým srdcem v první oběť jméno, kterým ji volali všichni jí drazí.
Druhého dne se v refektáři u oběda shromáždí na čtyřicet žen; devět z nich jsou novicky, které již obleklyřeholní roucho. Na konci stolu zaujímá Bernadetta místo poslední. Lektorka u čtenářského pultu rozvírá právěknihu s povznášející četbou, zvolenou k přednášce, když se na pokyn matky Josefy Imbertové ujme slova novicmistryně.
„Drahé sestry, od včerejška, jak víte, máme v domě novou postulantku. Jmenuje se Bernadetta Soubirousová a pochází z Lurd. V nejbližších dnech oblékne roucho novicky a obdrží jméno Bernarda. Některá z vás jistěslyšela o zjeveních a mystických zkušenostech, které se přihodily slečně Soubirousové. Jejich blahodárné doznívání vyvolalo mnoho hluku. I pastýřský list tarbeského biskupa se jimi zabývá… Milá dcero, pojďte sem a povězte nám stručnými a prostými slovy své zkušenosti…“
Bernadetta stojí malomyslně u čtenářského pultu a hledí kolem sebe na ty mladé i staré ženské tváře, z nichž se vytratila jakákoli touha – tváře vesměs tak divně lhostejné, pokojné a zřejmě znavené po ránu, plném práce. Některé na ni zírají dětsky zvědavě, jiné zas vyhasle a jakoby odumřele, tři až čtyři páry očí na ní ulpívají vlídněa s teplou srdečností. Bernadetta, která tolikrát vypravovala svou historii, si neví rady před touto cizí, vlídnou zmrzlostí, která ji obklopuje. Zajíkavě, jako sedmileté dítě, klíží své škobrtavé věty.
„Jednou v zimě nás rodiče poslali na soušky, sestru Marii, mě a ještě jednu kamarádku, která se jmenovala Jana Abadiová. Marie a Jana mě nechaly samotnou na ostrově Chalet u mlýnského potoka proti jeskyni. Z čista jasna stála ve skalním výklenku překrásná Paní v nádherných šatech. Já jsem o tom později řekla sestře Marii a Janě, a potom i matce. Maminka mi přísně zapověděla, abych tam chodila. Ale já tam přesto šla. A Paní tam byla po každé, když jsem přišla. Když jsem tam byla po třetí, tu na mne i promluvila, a prosila mě, abych tam přicházela po patnáct dní. Já tam patnáct dní chodila, a Paní jen dvakrát vynechala, jednou v pondělí, po druhé v pátek. Třetí čtvrtek mi poručila, abych se umyla v prameni a napila se z něho. Ale pramen tam žádný nebyl, teprve druhého dne vyprýštil z malé jamky, kterou jsem vyhrabala vlevo v koutě. Po těch patnácti dnech pak ke mně Paní přišla ještě třikrát. Naposled odešla z jeskyně a víckrát jsem ji nespatřila…“
To je Bernadettina suchá a samými neobratnými „a“ spojovaná historie. Její vypravování padne do kamenité půdy. Ani na jedné tváři se neobjeví sebemenší pohnutí:
„Děkujeme vám, milé dítě,“ ujme se opět slova novicmistryně: „Myslím, že mi porozumějí jak mé drahé sestry, tak i novicky, a také vy, Marie Bernardo, vyslovím-li zde přesvědčení, že od této chvíle dostane se tato věc u nás už sotva kdy na přetřes. My se vynasnažíme, abychom vás tím neobtěžovaly, a vy sama se k tomu budete sotva chtít vracet… Tak – a teď rychle pojezme!“
Když se Bernadetta vrátí ke stolu, zeptá se jí její sousedka:
„To je všecko, slečno? Nic víc se nestalo?“ Bernadetta zklamané novicce přisvědčí: „Všecko! Nic víc se nestalo…“
V předvečer obláčky – 28. července – je Bernadetta po adoraci v domácí kapli obeslána k matce Marii Terezii. Novicmistryně přijímá Bernadettu ve vlastní cele, která je ještě přísnější a holejší než cely ostatníchřeholnic. Není v ní nic než železný krucifix nad dřevěnou pryčnou. Marie Terezie si musila od generální představené vyprosit zvláštní dovolení, aby na ní směla spávat.
„Poslyšte, milá dcero,“ spustí Vauzousová, „zítra nastoupíte těžkou cestu. Ta cesta vede dočasným odpoutáním k životu věčnému. Noviciát je sice jen první pěšinka, která vyúsťuje na hlavní silnici, ale pro někoho je nejtěžším úsekem celé dráhy. Teprve když složíme slib, nalézáme v sobě rozhodnější oporu vůči mnoha protivenstvím. Dala jsem si vás zavolat, protože bych ráda mezi námi leccos objasnila. Především nevím, máte-li již správnou představu o mém úřadě, o úřadě novicmistryně?“
Bernadetta hledí klidně a bez jediného slova na řeholnici:
„Dostala jsem od naší představené úkol, abych byla zlatníkem vaší duše, Marie Bernardo; arciť jen v tom smyslu, jak jím má být každá matka, která vychovává nezletilé dítě, chtějíc je duševně i tělesně upevnit proti nebezpečenstvím života. Tedy vše, co se od vás bude napříště požadovat, chce sloužit jen a jedině svatému účelu, aby se vaše duše utužila a ušlechtilý kov byl oddělen od strusek. Rozuměla jste mi?“
„Ano, ctihodná matko, tomu jsem rozuměla…“ „Jsem tudíž povolána být nadále vaší duchovní vůdkyní. Toťdůvod, proč se ještě jednou zmiňuji o vašich zjeveních, ačkoliv vím, že vám není milé, když se o tom mluví. Doznávám upřímně, že jsem vám dlouho nevěřila a pokládala vaše vidění za předstíraná. Mezitím však rozhodli pod vlivem zázračných okolností vysocí církevní hodnostáři celý případ ve váš prospěch a já se rozsudku představených podrobuji. Nic jiného mi nepřísluší. Vždyť kdožpak jsem? Věřím tedy, že jste měla zjevení a že jste byla v době zjevení vyvolenou nebes, a že se na vás snesla zcela nepochopitelná milost, Marie Bernardo! Zdá se, že jste roztržitá! Posloucháte mě?“
„Poslouchám, ctihodná matko!“
„Chápete, milá dcero, jak velice mi váš vstup do našeho noviciátu ztěžuje úřad? Obvykle míváme v noviciátěco činit s mladými bytostmi, které se pokoušíme vychovávat k pravému, zdatnému náboženskému životu. Až po jakou mez si ta či ona mladá duše uchystá svůj budoucí život, záleží na jejím vlastním rozpětí. Ale váš případ, Marie Bernardo, není případ normální. Je-li pravda, že jste vyvolenou nebes, roste má odpovědnost za vás nejen vůči vám, nýbrž i vůči nebi. Jako čtrnáctileté děvčátko přijala jste nesmírnou milost, tak jako hrající si dítěpřijímá sluneční paprsky. V tom právě vězí tajemství milosti, že ji Bůh udílí pro zásluhy Kristovy a ne pro vaši vlastní cenu. Rozumíte tomu, milá dcero? Jste-li unavena, posaďte se jen klidně sem na pryčnu.“
„Nejsem unavena, ctihodná matko…“
„Začíná se pro vás nová kapitola,“ pokračuje novicmistryně s hlubokým povzdechem. „Máte si onu milost v jistém smyslu, pokud je to vůbec v lidské moci, dodatečně zasloužit vlastními zásluhami. To byl zajisté důvod, proč jste toužila jít do kláštera. Naše nesmrtelná duše žije na onom světě dál, a co si vydobyla či nevydobyla, to buď má nebo nemá. Vy, jako duše vyvolená, budete na onom světě přijata zajisté jinak než my, nevyvolené. Byla by však ostuda, kdyby se z čista jasna v nebi objevila ona stará Bernadetta, kterou jsem jako její učitelka měla příležitost tak dlouho pozorovat: to líné, roztržité, netečné stvoření, které nemělo nejmenšího zájmu o pravdy náboženství, které sotva umělo číst a psát a motalo se životem jako mol; to lehkomyslné stvoření, které bylo – přes skromnost na odiv stavěnou – plné skrytých záludů, háčků a hrdopychu, to děvče, které mělo ustavičně na jazyku sebevědomé, ba drzé odpovědi, zkrátka, ta naše stará Bernadetta, která by nejraději viděla celý svět u svých nohou. To je úsudek, který jsem si o vás, Marie Bernardo, před lety utvořila. Po tak dlouhé době máte ovšem plné právo říci: Matko Vauzousová, vy se ve mně mýlíte. Nejsem taková, za jakou mě máte. Nemám těchto chyb…“
„Mám velmi mnoho chyb, ctihodná matko,“ vpadne jí Bernadetta rychle do řeči.
Řeholnice odbočí na jiné pole: „Prohlížel vás náš domácí lékař Saint-Cyr?“
„Ano, včera, když zde pan doktor byl.“ „A co vám řekl, milé dítě?“
„Že jsem docela zdráva.“ „Skutečně to řekl?“
„Ano. Až na mé staré astma. Ale to mám už od narození…“
Novicmistryně se pousměje nahými dásněmi: „Přistihuji vás při první nepravdě, Marie Bernardo. Doktor Saint-Cyr vám do očí řekl, že vaše plíce nejsou tak docela v pořádku.“
„To nic není,“ směje se Bernadetta. „Cítím se docela zdráva.“
„Těší mě vaše malá, ušlechtilá lež, milá dcero. Je mi důkazem, že snad tušíte, že i naše útrapy a nemoci se mohou stát nástrojem nadpřirozené moci. Musíme prostě své neduhy a pozemské strasti, které mají svůj původ v dědičném hříchu, takovým nástrojem učinit. Rozumíte mi?“
„Myslím, že ano, ctihodná matko…“
„Jednou mi porozumíte, Marie Bernardo… Pro přítomnou chvíli však je nutno vás upozornit, že máte nejen právo, nýbrž že je i vaší povinností, abyste se varovala každé práce, která by byla nad vaše síly.“
„Práce v kuchyni mě opravdu těší, ctihodná matko. Jsem na ni zvyklá…“
Marie Terezie Vauzousová se napřímí:
„Marie Bernardo, ze všeho nejdůležitější je, abyste pochopila smysl poslušenství, které slibujeme na třetím místě,“ praví tlumeným hlasem. „Toto poslušenství nemá nic společného s poslušností světskou ani s poslušností vojenskou, kterou jako dcera vojáka dobře znám. Naše poslušnost není slepá, vynucená, mrtvá; naopak, je to poslušnost dobrovolná, vědomá a živoucí. Jsme si ustavičně vědomy, že plněním třetího slibu pracujeme k rozhodujícímu cíli, na přípravě a zdokonalování vlastního já pro věčnost. Vy a já, milá dcero, tvoříme od této chvíle jednotu a působíme společně k tomuto cíli. Vřele vás prosím, abyste si nemyslila, že vás chci, jako svévolná učitelka, šikanovat přísností. Dobrovolnost je vše. Bez dobrovolného odevzdání je každá oběťneplodná, pohoršlivá a zbytečná. Klášter není vězení. Neznáme zde nátlaku. Dokud nesložíte sliby, můžete tento dům kdykoliv svobodně opustit. Vaší předchůdkyni, novicce Angelině, se nedělaly nejmenší obtíže, když chtěla odejít. Měla dveře otevřené. Tady není příbytek utrpení, nýbrž místo nejvnitřnější radosti, povznášející se vysoko nad všechny radosti světa. Ale ať budete či nebudete dělat cokoli, mějte povždy na zřeteli, jakou milost si svou obětí máte zasloužit. To jsem vám chtěla říci, Marie Bernardo. Dobrou noc!“
„Dobrou noc, ctihodná matko.“
Bernarda už má ruku na klice, když jí matka Vauzousová udělí ještě poslední radu:
„Naučte se rychle a zavčas usínat. Správný spánek je velikým uměním řeholnic.“
Při těchto slovech pohlédne novicmistryně na vlastní tvrdé lože s hrubou pokrývkou. A Bernadetta si bezděčně – sama neví proč – vzpomene na krásnou, kulatou broskev, která zůstala ležet v křídově bledém měsíčním světle nedotčena na talíři.

Kapitola čtyřicátá
JEŠTĚ NEPŘIŠLA MÁ CHVÍLE

Bernadetta se nemůže naučit správnému spaní, velikému umění řeholnic. Leží na slamníku a bdí celé noci. Tvrdé lože není příčinou, že ji spánek míjí. Postel, kterou kdysi v „Žaláři“ sdílela s Marií, byla mnohem nepohodlnější. Není toho příčinou ani těžká práce denní, ustavičně přerušovaná sborovými modlitbami, rozjímáním a zpytováním svědomí, které přepíná síly a udržuje v bdělosti nervy. To životní plamen se v ní plápolavě brání. Matka Marie Terezie máchá mohutným perlíkem, kterým uhlazuje svůj houf. Před očima jí sice tane vznešený cíl: kouti duše a přivádět je očištěné a přetavené vstříc věčnému životu. Nicméně skutečnost je taková, že tyto mladé duše přetvářejí se po nějaké době, přes výtečný program generálovy dcery, v cosi jako dobře vycepovanou kompanii. Kdyby tato kompanie jednou vtáhla do míst, kde se nazírá pravda, radost a život, musila by si pravděpodobně napřed odvykat stát v řadě a v šiku a cítit a smýšlet v řadě a v šiku. Je to stále stejný kříž s výchovou lidského pokolení. Nepřistřižená volnost vytváří nesmyslný prales. Uniformita zase vytváří neživou poušť. Možná, že Hyacinthe de Lafite neměl kdysi tak docela nepravdu, když v kavárně Pokrok k Estradovu zděšení prohlašoval, že svět je stvořen jen pro několik málo vyvolených; jen ti že uniknou pralesu i poušti.

Přestože má Bernadetta plno dobré vůle, novicmistryni se nedaří uhladit ji jako jiné a srovnat ji s ostatními do jedné řady. „Marie Bernardo, vy se couráte, jako byste se procházela někde pod zeleným. Teď není rekreace, je čas práce.“ – „Marie Bernardo, cožpak své oči nikdy neukázníte? Pamatujte si, že nemáte oči rozvírat, že je máte mít ustavičně sklopeny.“ – „Prosím vás, nedívejte se na mne tak zvědavě jako na nějakého vyvolavače na trhu.“ – „Marie Bernardo, vy jste zas jednou roztržitá! Cožpak jste dosud nepochopila, že takové zatoulávání myšlenek je velmi pochybené? Nejsme zde proto, abychom snily a fantazírovaly, nýbrž abychom se soustřeďovaly.“ – „Marie Bernardo, to je tón! Tak hrubý, obyčejný! Ve vaší francouzštině proráží stále ještěnářečí. A proč tak hlasitě? Cožpak byste takhle obstála v některém rozjímavém řádě, na příklad u kartuziánek, které uskutečňují slib mlčení? Odpovědi se pronášejí hlasem tlumeným! Opožďujete se, bohužel, za svými spolusestrami…“

To je pravda. Bernadetta se opož ďuje za ostatními sestrami. Ty už šourají po chodbách kratičkými jeptiščími kroky, nehledí do světa Bernadettinýma velikýma zázračnýma očima, nýbrž klopí své oči před matkou Vauzousovou. Jejich myšlenky se nezatoulávají, odpovědi pronášejí opatrně tlumeným hlasem. Za několik neděl nabývají oné tichošlápské a omrzelé podoby, kterou po nich požaduje matka Terezie Vauzousová, tak jako se v kasárnách požaduje říznost. Všechny se podrobují snadno, aniž jsou si toho vědomy. Jenom vyvolené Bernadettě připadá nesnadné potopit se do této konvence posvátné průměrnosti.

Noci míjejí Bernadettu beze spánku. Bernadetta se po prvé hašteří s Paní. Ne že by si osobovala žádat nová zjevení. Ale proč k ní Paní ani ve snách nikdy nepřijde? O sterých věcech se Bernadettě zdává, o lidech i o předmětech ztracených a zapomenutých, jenom o nejskutečnější postavě jejího života, o její jediné a věčné lásce jí není dopřáno snít. Kdyby k ní Paní přišla ve snu a řekla jí: „Odejděte odsud! Vraťte se do Bartrès a pracujte tam jako dřív, jako pasačka u madame Laguèsové,“ – Bernadetta by v tu ránu poslechla, přestože je už tak stará. Ale Paní se schválně a vědomě odpírá jejím snům a Bernadetta je pouhý zarezavělý nástroj, který Paní odhodila.

Zároveň však vyrůstá za nocí v Bernadettiných prsou ještě jiná bolest. Trudí se pro matku. Je to týž bodavý soucit, jaký pocítila při rozloučení. Právě proto, že maminka nenáleží k povahám měkkým a že bývala jen málokdy v životě náchylná k něžnosti, dcera pro ni trpí. Zůstává mezi nimi tolik nevyřčeného a nevyžitého! Stokrát za noc vzpomíná Bernadetta na krušnou lopotu v Cachotu, na matčiny dny prádla v cizích domácnostech, na chudý milloc v hrnci, a jak tatínek za bílého dne chrápal v posteli. Teď se mamince vede sice mnohem a mnohem lépe, nicméně Bernadetta trpí nejasným pocitem viny proto, že jí je popřáno, aby v klášteře pracovala na zdokonalení vlastní duše, místo aby pomáhala matce. Budíček o půl čtvrté ráno ji často zastihne v pláči.

Sestry rychle vstávají, rychle odcházejí v sevřených řadách do domácí kaple ke společné ranní modlitbě. Potom mívá matka Imberta nebo jiná starší řeholnice krátký rozjímavý proslov o některém výjevu ze života Kristova, o řádové reguli, o slibech a usilování po dokonalosti. A již se kněz, který má sloužit mši svatou, ubírá k oltáři. Potom se jde k svatému přijímání. Poté je marianum, sborová modlitba na počest Nejsvětější Panny. Z této modlitby se Bernadetta vroucně raduje. Nato je snídaně a začínají denní práce. Bernadettu těší práce, která je prací matčinou. Nosí vodu, oškrabuje brambory a řepu, omývá salát. Brambory, řepa a salát jsou věci tak skutečné. Ulpívá na nich vlhký pach hlíny. Tak vonívala země v Bartrés, když Bernadetta nořila tvář do trávy. Po obědě je opět adorace.

Později svolává matka Vauzousová novicky k vážnému rozhovoru, který se koná buď společně, ještě častěji však mezi čtyřma očima, s každou jednotlivou kandidátkou zvlášť. Tyto rozmluvy týkají se všech problémůmravního života, které nespadají do oblasti zpovědního tajemství.

„Milá Marie Bernardo, úsilí o svatost, k němuž jsme zavázány, vztahuje se, jak víte, na naše přednosti i na naše chyby. O které vaší chybě jsme naposled mluvily? Přispějte mé paměti.“
„Mluvily jsme o tom, že se stále ještě pokládám za něco zvláštního, ctihodná matko…“
„Jakým právem považujete se ještě dnes za něco zvláštního, milá dcero?“
Bernadetta odpovídá se sklopenou hlavou, jako ve škole:
„Jsem pořád ještě pyšná, protože se mi kdysi zjevovala Paní…“
„Po rozhodnutí pana biskupa z Tarbes smíte klidně mluvit o Nejsvětější Panně, milé dítě. A čím proti této své pýše bojujete? Což jste nepoznala, jak nadobro bezcenná je halasná chvála, jíž se vám kdysi dostalo?“
Bernadettě vzplanou oči. Prudce je zdvihne. „O to jsem nikdy nedbala, ctihodná matko.“
„To není pravá odpověď, Marie Bernardo,“ napomíná ji novicmistryně, naznačujíc tónem velmi mírným nevyčerpatelnost své trpělivosti. „O vašich neukázněných odpovědích jsme spolu přece už dost často mluvily. Slyšela bych ráda jinou odpověď.“
Bernadetta zase už hlavu klopí:
„Ano, poznala jsem bezcennost chvály, ctihodná matko.“
„A jakou oběť jste si uložila, abyste zlomila vlastní pýchu?“
Po krátkém přemýšlení řekne Bernadetta velmi tiše:
„Vzdalovala jsem se několik dní od novicky Natalie.“
„Hm, hm, to je velmi dobře, drahá dcero. Měla byste styk s novickou Natalií, které si velmi vážím, omezovatčím dál víc. Bojím se, že se k ní cítíte přitahována z důvodů světské rozkoše, protože je to velmi hezká a veselá dívka. To se dá odpustit, milé dítě, já vám to nevyčítám: Mimo to je novicka Natalie povahy přítulné, což lichotí vaší panovačnosti a hašteřivosti. Řekněte sama, nebývala jste hašteřivá odjakživa, Marie Bernardo?“
„Ano, ctihodná matko, byla jsem hašteřivá.“ „Proto by bylo lépe, kdybyste si pro svůj styk s novickami vyvolila některou tvrdou a neústupnou povahu. Co myslíte, milé dítě, nebylo by to lepší?“
„Ano, ctihodná matko, to by jistě bylo lepší…“ „A teď – vaše přednosti,“ změní novicmistryně thema.„Kterou z vašich ctností byste chtěla pěstovat?“
Bernadetta se rozpačitě začervená, zamžiká, oživne: „Ctihodná matko, prosím za prominutí, ale domnívám se, že mám trochu nadání ke kreslení. Onehdy jsem udělala skizzu Natalie a všem se tuze líbila…“ Matka Terezie spráskne ruce:
„Zadržte, milé dítě; my si, jak vidno, stále ještě nerozumíme. Jste na omylu. Vaše kreslířské nadání, jež nepopírám, je talent, ale nikoliv ctnost. Talent je přirozená vloha. Přirozenou vlohu rozvést není nesnadné. Ctnost naopak není vloha tak zcela přirozená, a pěstovat ji bývá pro nás nesmírně těžké. Ctností nazývám na příklad sílu snášet bez hlesnutí bolest. Jinou takovou ctností je zdrženlivost. Ale o kreslení nebudeme už mluvit.Či ano?“
„Ne, ctihodná matko. O kreslení nebudeme už mluvit.“
„Naše řehole není umělecká akademie,“ pokračuje s pousmáním novicmistryně. „Dostaly jsme za úkol ošetřovat nemocné a vyučovat děti. Vy jste, Marie Bernardo, pořád stejná. Celá vaše bytost tíhne k něčemu výjimečnému, skvělému… Bylo by pěkné, kdybyste mi příští pátek označila nějakou skutečnou ctnost, kterou v sobě hodláte pěstovat…“
Ani tyto pedagogické rozpravy nejsou však pro Bernadettu věcí nejtěžší. Ze všeho nejtěžší jsou rekreace, hodiny oddechu. Tyto rekreace se konají mezi jednou a druhou hodinou odpolední. Klášter svatého Gildarda má velikou, krásnou zahradu. Uprostřed této zahrady se prostírá kulatý udupaný trávník. Ten slouží mladým kandidátkám za hřiště.
Marie Terezie, dcera důstojníka, přikládá právem veliký význam pohybu na čerstvém vzduchu. V tom je v své době průkopnicí a výjimkou. Spatřuje v pohybových hrách správnou protiváhu modliteb, studia, práce, rozjímání a ustavičného zpytování svědomí. Avšak i hra se musí podřídit vůli a režii a nemá být jenom nevědomým oddáním tělesně-duševnímu požitku. Novicky jsou po celý den nabádány k uvážlivé chůzi, k tomu, aby měly stále spjaté ruce, sklopené oči, aby nemluvily nahlas, nýbrž jen tlumeně. Mezi jednou a druhou hodinou jsou však podle dietetické soustavy své mistryně přidržovány k veselosti. Jakmile vkročí na hřiště, matka Vauzousová je povzbuzuje:
„Buďte veselé, dívky, buďte hodně veselé, a mějte lehké srdce…“
To je signál, kterým započíná házená velikým míčem nebo hra malým míčem a dřevěnými pálkami. Kandidátky házejí jedna druhé pestré obruče, skáčou přes švihadlo a oddávají se jiným podobným dětským radostem. Mistryně si přeje, aby v této hodině byly novicky pravými nevinnými kuřátky řádu, kterým je dokonce dovoleno provádět rozmanité svévolné taškařiny. Hranici těchto taškařin určuje pak podivuhodný takt vychovatelky, která netrpí, aby se nebeský Ženich cítil rozmrzen nějakými bezuzdnými projevy temperamentu svých budoucích nevěst.
Ač Bernadetta nikdy nebývala rozpustilá, přece jen si kdysi hrávala ráda s Marií, s Janou, s Magdalenou Hillotovou i s jinými dětmi na všechny hry, přístupné chudým dětem. Dnes jí je dvacet let. Dětinskosti, které od ní matka Vauzousová v rekreaci požaduje, ji urážejí. Proč si jen lidé, kteří poroučejí, šmahem přejí, aby sečlověk přetvařoval? Což jim to tak lahodí? Novicky v dlouhých kutnách poskakují dílem s přirozenou, dílem s vynucenou veselostí po trávníku. Tato podívaná Bernadettu uráží.
„Milá Marie Bernardo,“ kývne na ni novicmistryně, „proč věšíte hlavu? Jindy ji míváte vysoko. Teď je doba oddechu. Nechtěla byste dát najevo také trochu radosti?“
A Bernadetta se ze všech sil snaží, aby dala najevo radost. Nic kloudného z toho však nepojde.
Je pozdní jeseň, šedý, drsný den. Skončila se adorace, hrozí rekreace. V tuhle hodinu přichází pro obyvatelky konventu pošta. Marie Terezie Vauzousová si dá zavolat Bernadettu. Tváří se slavnostně a dojatě. Dokonce položí své dlouhé kostnaté ruce Bernadettě na spánky:
„Mé drahé dítě, dochází vás výzva k těžké oběti. Sama jsem zakusila, co to znamená. I nejpoctivější pokusy odpoutat se nejsou s to zpřetrhat jisté přirozené svazky. Já na příklad lpím s horoucí láskou na otci…
Bernadettiny oči se rozšíří víc než obvykle: „Otec… Stalo se něco tatínkovi…?“
„Ne, vašemu otci se nestalo nic… Drahá Marie Bernardo, seberte všechnu svou sílu! Vaše paní matka blaženě zesnula, bez bolesti, zaopatřena svátostmi umírajících. Zemřela v den Neposkvrněného Početí. Ta okolnost nechť je vám velikou útěchou a tajuplným dotvrzením!“
„Matka,“ zajíkne se Bernadetta, „maminka…“ a náhle zeslábne, tak tak že ji přísná mistryně duší přitiskne na prsa.
„Položte se chvíli sem na tu pryčnu, milé dítě…“ Bernadetta usedne, opře se o zeď. Několik minut obě ženy mlčí. Když se Bernadettě vrátí do tváře barva, Vauzousová promluví:
„Samozřejmě, že vás pro příští dny zprošťuji všech povinností, které nechcete či nemůžete vykonávat. Je-li vám ve vašem smutku třeba samoty, můžete jít do kaple, do zahrady nebo kam jinam se vám zachce. Já však bych vám, drahá dcero, samotu nedoporučovala.“ Na popelavé líce jeptišky vyrazí ostře ohraničený ruměnec stupňujícího se nadšení:
„Marie Bernardo, teď můžete vyrůst nad sebe samu,“ domlouvá jí. „Vaše matka je mrtva. Není smrti. Shledáte se s ní. Náš Spasitel přemohl vlastní smrtí smrt všech lidí. Ukažte, že v tuto pravdu věříte. Přineste svou ztrátu vědomě v oběť Bohu. Dejte příklad! Přijďte k rekreaci. Proměňte své slzy neochvějnou vírou ve vznešenou veselost. Rozumějte mi, já vám pouze radím, milé dítě… Přijdete k rekreaci?“
Bernadetta řekne po chvíli: „Ano, matko. Přijdu.“
Jakmile vejdou novicky ve dvojstupu na trávník, matka Marie Terezie jim pokyne:
„Naše milá Marie Bernarda zakouší smrtí matčinou krutý žal. Je to nejsmutnější věc, jaká se milujícímu dětskému srdci může na tomto světě přihodit. Ale Marie Bernarda je ochotna svou bolest obětovat. Buďte jí v tom nápomocny, hrejte si vesele s ní!“
Novicmistryně vtiskne Bernadettě do ruky dřevěnou pálku:
„Zahrajme si spolu partii s pírníkem, má drahá,“ volá a skutečně se několik minut účastní sama hry, což předtím ještě nikdy neudělala.
Bernadetta hází pírníkem, vrhá pestré obruče, běhá o závod, skáče přes švihadlo. Skáče přes švihadlo tak dlouho, tak mechanicky, vytrvale a urputně, že ji Vauzousová zarazí.
„Dost už, Marie Bernardo! Jste uhřátá!“ Novicky se seřadí a vracejí se do domu. Mrazivý vítr rve poslední zažloutlé listí se stromů. Dnes byla asi poslední rekreace na volném vzduchu, myslí si novicky. Bernadetta a její přítelkyně Natalie tvoří poslední dvojici v řadě.
Jakmile projdou vraty a octnou se v tmavé klášterní chodbě, zhroutí se náhle Bernadetta na kamenné dlaždice. Lomcuje jí rdousivý kašel. Natalie, pokleknuvši k ní, pronikavě vykřikne:
„Pomoc!… Marie Bernarda… chrlí krev…“

Jedna hodina s půlnoci. Prázdnými, špatně osvětlenými ulicemi neverskými se proti větru prodírá osamělýčlověk. Plášť zahaluje zavalitou postavu. Muž si oběma rukama přidržuje široký plochý klobouk. Jen podle tohoto klobouku s fialovou šňůrkou poznáváme, že je to prelát. Monseigneuru Forcadeovi, neverskému biskupovi, trvá dlouho, než se dostane do kláštera sv. Gildarda, ačkoliv pospíchá, seč mu síly stačí. Strach, že nedojde včas, ho pohání. Vzbudili ho ze spaní – a právem. Nastávající smrt lurdské divotvůrkyně vyžaduje biskupova svědectví. Dějiny učí, že se při smrti vyvolených lidí dějí zázraky. Mimo to je nutno, aby církevní autorita osobně vyslechla poslední přiznání a vzkazy osoby vyvolené. A protože běh světa je zamotaný a srdce lidské propast, není také vyloučeno, že ta dívka na prahu smrti a věčné odplaty odvolá leccos z toho, oč se opírá úsudek biskupské komise.

V bráně kláštera čeká už na biskupa matka Josefa Imbertová. Korpulentní stařec popadá stěží dech a otírá sičelo:
„Jak se vede nemocné?“
Představená, jindy sám klid, je hluboce rozrušena. Noční světlo, které drží v ruce, osvětluje kmitavě její vetchou tvář, v níž ostře vystupují lícní kosti.
„Doktor Saint-Cyr se vzdal veškeré naděje, Vaše Milosti. To je zkouška, těžká zkouška, Matko Boží!“ „Co jste podnikly?“ ptá se biskup zamračeně.
„Před půl hodinou se mělo Marii Bernardě udělit svaté přijímání. Nebylo to možné, protože ustavičně zvrací. Obdržela poslední pomazání.“
„Je nemocná při vědomí, matko Imbertová?“ „Je velmi slabá, ale při plném vědomí.“
Biskup, který se v domě dobře vyzná, vejde do hovorny, kam ho představená následuje. Biskup sejme plášť a sedne si, aby trochu vydechl.
„Jak k tomu, proboha, došlo?“ ptá se. „Nevěnovaly jste jí snad dost péče?“
Matka představená odpovídá s rukama zkříženým na prsou:
„Se svolením vaší biskupské milosti jsme zaměstnávaly novicku v kuchyni. Na radu doktora Saint-Cyra byla však hned první týden zproštěna těžkých prací. Víme, že služba v kuchyni novicku uspokojovala.“
Biskup pohlédne nedůvěřivě na představenou: „Nepřeháněly jste v duchovním nebo v duševním smyslu?“pátrá velmi upřímně.
Matka Imbertová prkenně namítne:
„Matka Vauzousová dostala ode mne pokyn, aby o novicku Marii Bernardu pečovala s největší svědomitostí a starostlivostí.“
„Slyšel jsem už s mnoha stran, matko, že u vás novicky pěstují poněkud podivné rekreace,“ řekne biskup.
Rty představené jsou už jen dvě sotva znatelné čárky. Se sklopenou hlavou odpovídá:
„Naše novicmistryně je toho mínění, že hra na čerstvém vzduchu je nejlepším lékem proti občasné malomyslnosti mladých dívek. Doktor Saint-Cyr si výslovně přál, aby Marie Bernarda nebyla z těchto dětských nevinných rekreací vylučována.“
Biskup si z hloubi srdce povzdychne:
„Jsem bez sebe, má milá, opravdu jsem bez sebe. V létě nám Bernadettu Soubirousovou svěří, rok ještěnevypršel, a… Na Bernadettu Soubirousovou jsou upřeny oči celého světa. Jen si, prosím vás, představte, jaké následky může taková náhlá smrt mít! Co to bude řečí! Co všechno budou o tom noviny psát, Bože můj! Jaké hrůzné podezření! Monseigneur Laurence, můj kolega z Tarbes, ten přímý, obdivuhodný stařec…“
Monseigneur Forcade raději konec věty zamlčí a žádá, aby ho představená neprodleně zavedla do pokoje umírající. Je to pokoj pro nemocné, místnost dosti rozlehlá. Bernadetta je podložena poduškami. Leží bez hnutí. Její tvářička je po těžké ztrátě krve a několikahodinovém dávení docela propadlá. Oči se jí lesknou, uchovávajíce si vznešenou apatii, kterou se vždy vyznačují. Bernadetta dýchá tak rychle a chroptivě, že lze opravdu mít za to, že už nastala agonie. Doktor Saint-Cyr hlídá tep. Domácí kaplan Fèbvre odříkává šeptem modlitby za umírající a několik klečících sester se modlí s ním. Novicmistryně stojí vzpřímena, všecka strnulá, s rukama sepjatýma. Její tvář je podivně nazelenalá; propadlé oči upírají se na Bernadettu s prahnoucím napětím. Monseigncur Forcade přistupuje k posteli. Jemně položí buclatou ruku na ruku nemocné:
„Slyšíte mě, dcero?“ ptá se jí. Bernadetta přikývne.
„Chcete mně, jako svému biskupovi, sdělit nějaké přání?“
Bernadetta tiše zavrtí hlavou. „Můžete mluvit?“ Bernadetta naznačí, že ne.
Forcade poklekne a modlí se. Potom dojatě vstane a prosí představenou, aby mu vykázala na tuto noc celu. Když jde po chodbě za matkou Imbertovou, zaslechne za sebou klapavé kroky hrubých bot. Je to novicmistryně:
„Vaše Milosti,“ osloví Marie Terezie biskupa třesoucím se hlasem, „nebude nám to Nejsvětější Panna příliš zazlívat, když bude musit uvítat svou vyvolenou beze slibu?“
„Myslíte?“ opáčí biskup dosti zostra; vzmáhá se v něm nejasný pocit nechuti vůči této řeholnici. „Přála byste si, aby umírající složila sliby?“
„To bych si, Monseigneur, velice přála,“ odpoví rozčilená řeholnice se zatajeným dechem.
Biskup Forcade, muž moudrý, cítí značný nepokoj, jakmile si vzpomene na přímého a obdivuhodného starce tarbeského. Novicka není ani ryba, ani rak. Katastrofa se snad může poněkud zmírnit tím, že Bernadetta bude pojata do duchovního houfu těch, které si svými sliby zasloužily přednost. Nahlas však pouze podotkne:
„Biskup má moc přijmout sliby od umírajících. Nebude to po prvé…“
Vrátí se k posteli Marie Bernardy, jejíž stav se nezměnil. Skloní se k její tváři a řekne něžně: „Seberte sílu, drahá dcero. Ta, jež se vám v milosti zjevila, zajisté ráda uvidí, když před svým biskupem ještě zavčas složíte tři svaté sliby: slib chudoby, slib čistoty a slib poslušnosti. Nemusíte nic dělat, jen slůvkem, ano` odpovíte na mé otázky. Rozuměla jste mi a souhlasíte s tím?“
Bernadetta přikývne dosti živě hlavou.
Poté vykoná biskup nesmírně opatrně a šetrně tento svrchovaně neobvyklý obřad profese. Pokoj je plný řeholnic, které klečí. V čele všech je Marie Terezie Vauzousová. Když je obřad u konce, vpraví lékař vyčerpané Bernadettě do úst několik kapek vody. Bernadetta je nezvrátí – ponejprv po několika hodinách. Biskup se na ni usměje:
„Blahopřeji vám k novému stavu, sestro.“ Řeholnice mu přisunou křeslo k posteli. Biskup pohlédne na lékaře. Ptá se očima: Jak dlouho ještě? Lékař pokrčí rameny. Čtvrt hodiny panuje v světnici hrobové ticho. Biskup upírá pozorně oči na dívčin obličej, který se při každém výdechu napíná. Konec nastane co nevidět, myslí si. A honem se ještě odváží posledního pokusu:
„Snad máte ještě něco na srdci, sestro! Jsem zde, abych to s vás sňal. Jestliže chcete, všichni z pokoje odejdou…“
Sotva vyřkne biskup tato slova šeptem, stane se, čeho se nikdo nenadál. Bernadetta několikrát po sobězhluboka vydechne. Již již se přítomní domnívají, že jsou to poslední výdechy. Kaplanovy modlitby za umírající zaznějí hlasitěji a naléhavěji. Ale nejsou to výdechy poslední, jsou to naopak ony první výdechy, které obvykle následují po dušném záchvatu. Až ničeho nic řekne Bernadetta tiše, šle velmi zřetelně:
„Maminka umřela… Ale má hodina ještě nepřišla…“ Vyřkla pravdu jako vždycky. Šestého dne může vstát z postele. Doktor Sant-Cyr najde na plicích méně podezřelých šelestů než před záchvatem.

Řada pátá ZÁSLUHA UTRPENÍ

Kapitola čtyřicátá první
RUCE VÍLY

Vedle domácí kaple sv. Gildarda je rozlehlý pokoj. Slouží za sakristii a um ělecké skladiště. Na stěnách visí mnoho zašlých obrazů, jež se časem v klášteře nashromáždily a pro něž není lepšího místa. „Neverské paní“jsou, jak známo, velmi stará kongregace, založená zakladatelem Janem Křtitelem de Laveynem skoro před dvěma sty lety. A i když bylo po revolučních bouřích nutno klášter znovu postavit, přec jen se v něm zachovalo mnoho pokladů. Největší obraz z celé sakristie je svatá Rodina z minulého století, dílo dosti tupé a neobratné. Matka s dítětem sedí na slámě, vedle stojí vůl a oslík a modlící se pastýři, zrovna tak, jak to Bernadetta zná a miluje. Jediná nápadná věc na obraze je svatý Josef, který proti veškeré tradici je bezvousý a na hlavě má jakýsi druh baretu. – Ve skříních jsou mešní roucha, paramenta, oltářní přikrývky. Trochu zlatého a stříbrného bohoslužebného náčiní stojí za sklem. Ve zvláštní truhle je uložena hromada pomalovaných figurek k jesličkám, čekajících rok od roku na vánoční dobu.

To je teď Bernadettino království. Rok po onom chrlení krve složila Bernadetta sliby do rukou biskupa neverského znovu. Dobu noviciátu jí neprominuli. Potom však Monseigneur trval na tom, aby ji odvolali ze služby u nemocných, kterou si dobrovolně zvolila za pole činnosti. Matka Imbertová musila na biskupův příkaz svěřit sestře Marii Bernardě nejněžnější a nejvzácnější úřad kláštera, úřad sakristiánky, která naplňuje každý den ráno ciborium svatými chleby. Náhoda tomu chtěla, že právě v ten čas nebyla stařičká sestra Žofie schopna onen úřad vykonávat. Záchvat mrtvice jí ochromil jednu půlku těla a připravil ji o řeč. Žofie je jedna z oněch jasných, dětských duší, jaké venku, ve světě, nepotkáváme. Ačkoliv se rty této stařeny hýbají už jen nesrozumitelně, sálá jí z očí proud takového uklidnění a takové radosti, že Bernadettu blaží, když jí sestra Žofie při práci po dlouhé hodiny mlčky přihlíží.

Ach, Bernadettina práce! Když novicmistryně svého času v upřímném zděšení zamítla Bernadettino vroucí přání, aby směla „vlohu ke kreslení pěstovat jako ctnost“; vrhla se mladá řeholnice hned poté, co byla uvedena v úřad sakristiánky, na pole velmi příbuzné. Vyšívání oltářních pokrývek, mešních rouch a jiných podobných kostelních okras nemohlo se snad ani v očích Marie Terezie Vauzousové jevit jako umělecky ješitné vypínání. Naopak, je to práce tichá, skromná a bohulibá a pro churavou řeholnici velmi vhodná. Bernadetta, která jako novicka v sobě z čista jasna objevila nutkání k utváření a formování, nalezla nyní nejkrásnější pole působnosti. Je to s ní stále stejné: Navenek se často jeví lhostejnou, roztržitou a malátnou. Jakmile však, poháněna nějakou skrytou silou, upře proud své vůle na určitý cíl, nic a nikdo ji neodradí, ani Jacomet, ani Dutour, ani Massy, ani Peyramale, ani biskup, ani císař, ani žulový odpor řeholnice Vauzousové.

Bernadetta dosáhla toho, že smí na posvěcených textiliích vykouzlovat svýma vílíma rukama barvy a tvary, které žijí za jejím čelem. Daly jí dokonce – kromě potřebného materiálu – ještě i listy na kreslení a barevné tužky, aby si mohla napřed kreslit návrhy k výšivkám. Tyto návrhy jsou arciť velmi neobvyklé, ba tak zvláštní, že teprve nadšení několika kleriků, znalých umění, kterým návrhy předložili, jsou s to uchlácholit ustrašený úlek matky Imbertové a mrazivý úžas matky Vauzousové. Od té doby chtějí klerikové občas vidět nové výšivky sestry Marie Bernardy. Ale matka Imbertová vyhovuje jejich přání pouze tehdy, není-li umělkyně sama přítomna. Představené kláštera zaměňují totiž stále ještě původnost své mladé spolusestry se sklonem k výjimečnosti. Bernadetta nemá tudíž nejmenšího tušení o tom, jaký účinek její vyšívané sny vzbuzují.

Oddává se této práci nenasytně. Času má habaděj, neboť ji na výslovný příkaz biskupův osvobodili od každé jiné práce i od namáhavějších částí řeholních povinností. Ona, která se nikdy neučila kreslit, klečí na zemi před rozloženými listy. Z počátku se přidržuje ještě vzorů a předloh. Ale potom si začnou její malé, neučené ruce vynalézat prazvláštní květy, jaké její oči nikdy nespatřily, a ornamenty, které se podobají symbolům víry dosud neznámé. Hle, jak tíhne hejno ptáků nebo andělů do fialové slávy nebes! A tam zas ovečka, podobná veverce, a nese na čele kříž! Visionářka, v níž tkvěla nadpřirozená síla nazírat Paní, nosí v mysli nesčetné tváře a tvary. Ale neví o tom, není si toho vědoma, neví, co jí přichází do prstů a jak jí to přichází. Když udělá pár náčrtků, položí je do klína staré Žofii. Oněmělá žena umí správně rozlišit mezi tím, co je dobré a co méně dobré. Porovná dva tři listy, posunkem hlavy ukáže na jeden a vhodný vzor je vybrán. Bernadetta napne do rámu kanavu a dá se do díla, které je stejně namáhavé jako nekonečné a podobá se dílu Penelopy. Bernadetta není netrpělivá. Zdá se, že těmi pestrými hedvábnými nitkami vetkává do tkaniny vteřiny vlastního životního času, aby se jich radostnou lhostejností jedné po druhé zbavila.

Jen sborové modlitby, jednotlivá jídla, adorace, růženec a křížová cesta a konečně noc přerušují práci. Rekreace se Bernadetta účastní, jen když chce. Ve volné chvíli vklouzne někdy do sakristie sestra Natalie. I ona se ráda dívá, jak Bernadettina práce roste, a ochotně ji chválí. Jednou se Bernadetty zeptá:

„Sestro, vy jste na vlastní oči viděla Nejsvětější Pannu. Proč nevyšijete její zjev na některou oltářní přikrývku?“
„Co vás to napadá, sestro,“ namítne ulekaně Marie Bernarda. „Paní nelze nakreslit, ani namalovat, ani vyšít.“
„Máte ji pořád ještě přesně v paměti?“ diví se Natalie upřímně.
„Pamatuji si ji přesně, ó, tak přesně…“ pousměje se Bernadetta strnule, zahledí se z okna a přeruší hovor.
Nevers je ponuré středověké město. Ještě v březnu se v sakristii stmívá hned po čtvrté hodině. Proto si Bernadetta již kolem třetí hodiny přitahuje vyšívací rám k oknu, aby jí nic neušlo z pozdního denního světla. Je to chvíle plná ticha. Část řeholnic vykonává partikulární examen ve dvojicích. V posledních letech posunuly rekreaci novicek o hodinu. Někdy Bernadetta slyší kroky vracejících se dvojic klapat po chodbě a také napomínání novicmistryně zalehne jí k sluchu. A vedle v kapli začíná řeholnice, která má na starosti hudbu, hrát na varhany.
Ozve se zaklepání. Vrátná ve dveřích ohlašuje sestře Bernardě návštěvu. Matka představená prý přikázala, aby návštěvu zatím uvedly do sakristie. Bude prý tu co nevidět. Bernadetta zdvihne udiveně hlavu. Návštěvu? Ona nemívá skoro nikdy návštěv. To musí Bernadetta vděčně uznat: Matka Imbertová jí drží zvědavce od těla. Jen náhodou se tu a tam dovídá od ostatních sester, že přišla nějaká osobnost nebo společnost, která chtěla vidět slavnou Soubirousovou, jako by byla jakés zázračné zvíře. Bernadetta si jednou provždy vyžádala, aby směla setrvat ve své cele, kdykoliv budou cizí lidé prohlížet klášter. Jaká návštěva to může být?
Bernadetta vstává. Její přepracované oči rozeznávají v tmavém dveřním rámu jen vysokou štíhlou postavu muže, který skromně otálí a netroufá si dál:
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdraví muž formálně a tiše.
„Na věky amen,“ děkuje sestra Marie Bernarda. „Čím vám mohu sloužit?“
Muž otáčí v ruce baskickou čapkou:
„Přišel jsem se jen zeptat, jak se daří, ctihodná sestro…“
Udělá k ní dlouhý krok a ukloní se. V Bernadettě ustydne srdce. Poznává v rozpačitém muži otce, kterého neviděla dlouhá, dlouhá, léta. Rozevře náruč a kráčí velmi zvolna k němu:
„Tatínku, jsi to ty? Je to možné?“
„Ano, já… Přijel jsem vlakem, Marie Bernardo…“ Bernadetta zatne rty, pokusí se o smích:
„Proč mi říkáš sestro a Marie Bernardo? Pro tebe jsem přece Bernadetta…“
Obejme ho, přitulí zahalenou hlavu k jeho tváři. Ale mlynář Soubirous nemá jaksi odvahu roztát. Od té doby, co jeho dcera, lurdská divotvůrkyně, je také přísnou řeholnicí, nabyla jeho otcovská nesmělost přímo hrozivých rozměrů. Dodnes si tu a tam s nejasnou hrůzou vzpomíná, že chtěl tuto vyvolenou dceru vyhnat k Cikánům a kejklířům. Uctivým stiskem oplácí její objetí.
„Tys za mnou přišel, tatínku!“ zvolá Bernadetta po chvíli, když se vzpamatovala.
„Já chtěl už dávno… před lety. Ptal jsem se. Tehdy to však nebylo žádoucí… A potom, když maminka umřela, jsem byl jako ztracený, netroufal jsem si na krok z domu…“
Bernadetta přivře oči. Její hlas zní suše a zamyšleně:
„Jak umřela maminka, tatínku?“
František Soubirous zešedivěl. Je mu padesát. K jeho chování, jež bývalo i za dob psí bídy a mizérie vždy důstojně slavnostní, přibyl lety a okolnostmi rys zbožnosti. Pokřižuje se.
„Měla lehkou smrt. Stonala jenom pár dní. Netušila, co ji čeká. To svatý Josef – nechť nám všem k podobné smrti dopomůže – jí byl ku pomoci. Tys byla její veliká radost, dceruško, ty jediná. Tvůj obraz nosila neustále na srdci. Ted se u nás dostane koupit mnoho tvých obrazů. V poslední chvíli měla matka na rtech tvé jméno…“
„Maminka tenkrát věděla, že se už neshledáme. Já ne,“ Bernadetta kývne hlavou a napodobujíc nebožku, zašeptá: „Praoubo de jou.“
„Dali jsme si udělat malé obrázky,“ pyšní se Soubirous. „Říká se jim miniatury. Malíři prý za ně dostávají dobře zaplaceno. Přinesl jsem ti maminčin obrázek, děťátko.“
František podá dceři pozlacený medailon s řetízkem, na němž jsou všední rysy ubohé Luisy jarmarečním způsobem zidealizovány:
„Smíš si to nechat?“ ptá se, jsa pamětliv slibu chudoby.
„Myslím, že mi to matka představená dovolí,“ praví Bernadetta, která se z obrázku dětinně raduje. Potom posune k Soubirousovi židli:
„Tak mi konečně vypravuj, tatínku, jak se vám všem vede?“
Soubirous odkašle na znamení uspokojení, že citově těžký úvod je pro něho i pro dceru šťastně odbyt.
„Nemohu naříkat, dítě. Obchody jdou. Víš, že jsem byl vždycky dobrý mlynář, to jen ta suchá léta mě tehdy přivedla na mizinu, a nebyl jsem sám. Ale teď nemůžeme s prací ani stačit. Od posledního podzimku je v Lurdech patnáct hotelů, slovem i písmem patnáct! Mimo to postavil Lacadé obrovskou městskou nemocnici s několika stovkami postelí. Říká se jí nemocnice Sedmibolestná. Část dodávek má horní mlýn Lapaca. Tvoji bratři, Jan i Justin, se tuží jen což jako mlynářští tovaryši. Neponechávám jim pokdy na hlouposti. Dávají tě také pěkně pozdravovat. Marie má děti, jednoho chlapce a dvě děvčátka. Zítra k tobě přijde ještě s několika známými z Lurd. Na knížce mám také pár grošů, aby po mně něco zbylo dětem i vnukům, až tu nebudu…“
Bernadetta poslouchá pozorně, tak pozorně, jako by nedoslýchala.
„To mám radost, tatínku, že se vám všem tak dobře vede!“
Františku Soubirousovi se znenadání zarosí oči: „Často na tebe, děvečko, v noci myslívám, a trápí mě, že jsme tě nemohli v „Žaláři“ lépe zaopatřit. A teď, kdy bychom si tě mohli všichni chovat jako v bavlnce…“
„Cožpak jsem to tenkrát cítila?“ usměje se Bernadetta. „A teď… teď mi nechybí pranic…“ „Opravdu ne, děťátko?“ optá se Soubirous hlubokým hlasem. „Jsi bledá jako stín…“
„To dělá čepec. Jsem docela zdráva. Jakživ mi nebylo tak dobře. Ani astma mě už netrápí…“
A jako by chtěla změnit předmět hovoru, zeptá se skoro mimochodem: „Kdy vlastně přijel tvůj vlak, tatínku?“ _
„Před hodinou… Ostatní přijedou až zítra…“ „Ach, to máš jistě hlad a žízeň,“ ulekne se Bernadetta., Aniž se dá zadržet, vyskočí a vyběhne ze dveří. Má tolik odvahy, že zaklepe na dveře představené.
„Matko představená,“ vychrlí chvatně svou prosbu, nemohouc po prudkém běhu popadnout dechu. „Můj otec přišel rovnou z nádraží. Od rána neměl v ústech. Smím…“
„Zajisté, milá dcero. Požádejte sestru asistentku o kávu, o koláče, o likér…“
Bernadetta sama nese otci pohoštění a prostírá stoleček ve své pracovně. Tváře jí jen hoří, jak šťastnou ji činí tato služba ženy, věčná služba její matky, kterou smí prokázat jen jedinkrát. Okouzlenýma očima se divá, jak otec, který je zároveň hladový a rozpačitý z toho, že má jíst uprostřed mešních rouch a svatých obrazů, zvolna jí. Nakonec mu nalije Bernadetta sklenku likéru. Soubirous mávne odmítavě rukou, ale jeho posunek není docela pravdivý.
„Piji poslední čas už jen tu a tam trochu vína, kořalky ne, ty těžké práci neprospívají…“ prohlašuje velkolepě.
Bernadetta se dá do smíchu. „Ale, tatínku, dnes už. přece nebudeš nic dělat…“
V duchu vzpomíná na nebezpečného bylinného čerta, kterého matka chovávala pod pečlivou uzávěrou. „Myslíš?“ zeptá se nerozhodně mlynář. „Cesta sem byla hezky dlouhá…“
„Sama ti připiji, podívej!“ povzbuzuje ho Bernadetta. „Já se ani trochu neostýchám…“
A vyprázdní sklenku, aniž hne brvou.
„Nu, to je něco jiného!“ myslí si Soubirous. Po třetí skleničce cítí se již jako doma uprostřed posvátného okolí, kterému vládne jeho dcera. Otec s dcerou nemají už vlastně, o čem by mluvili. Bernadetta rozsvítí několik svíček. Tmavý obraz svaté Rodiny zaskví se v barvách, kterých sám nemá. Mladá řeholnice sedí přímo pod obrazem. Svatý Josef, patron klidné smrti, vystupuje vážně z temného pozadí. Panna Maria se usmívá nad děťátkem. Františka Soubirouse mimoděk napadne: Není to v jistém smyslu rodina i mé dcerušky?
Na rouhavou otázku četnického důstojníka d’Angly ovšem dávno zapomněl.

Kapitola čtyřicátá druhá
MNOHO NÁVŠTĚV NAJEDNOU

Návštěva, která zavítá příští den do kláštera, tvoří i přes své pestré složení skutečné poselstvo města Lurd k nejslavnější rodačce. Purkmistr Lacadé vyslal tajemníka Courrègese, děkan Peyramale pak abbého Pomiana, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak se sestře Marii Bernardě vede. Svět totiž už o Bernadettě nic neví. Noviny už nepíší o zázračném děvčátku od jeskyně, a dokonce i zpráva o přestálé smrtelné nemoci pronikla do světa opožděně a neurčitě.

Abbé Pomian je vůdcem společnosti, která má za sebou dalekou a zdlouhavou cestu. Kromě starostova vyslance připojili se k němu: Bernadettin otec, její sestra, žena malého rolníka ze St. Pé de Bigorre, teta Bernarda Casterotová, břitký orakl rodiny lety nikterak neotupivší, teta Lucilla, a kromě těchto příbuzných ještědva cizí lidé druhu zcela opačného, uzdravený invalida Bouriette a majitelka největšího módního atelieru v Lurdech Antonie Peyretová. I tyto dvě osobnosti se vydaly na cestu na přání jiných, kteří chtějí od nich slyšet, jak se Marii Bernardě vede: Švadlena na rozkaz vdovy Milletové a Bouriette na přání mlynáře Antonína Nicolaua. Paní Milletová, žena už velmi stará a postonávající, má pověrečný strach před železnicí: proto se ani přes svou velikou touhu po Bernadettě nechtěla odhodlat k této namáhavé cestě a poslala raději za sebe starou osvědčenou poselkyni. Antonín se sám také neodhodlal, ovšem že ze zcela odlišných důvodů, a vyslal místo sebe posla méně osvědčeného. Společnost cestou musila několikrát přestupovat. Přitom si obhlédla všechna proslulá místa, ležící na trati. Jenom otec Soubirous spěchal z poslední zastávky netrpělivě napřed.

Bernadetta nezamhouří oka po celou noc. Shledání s otcem rozrušilo silně její nervy. Její fantasie, s tolikerou námahou ukrocená a svedená do jiných kolejí, se znovu rozvířila. Obrazy minulosti na ni dotírají. Z ohlášené návštěvy má však spíš strach než radost.

Matka Josefina Imbertová a matka Terezie Vauzousová si nedají vzít, aby lurdské deputaci nedělaly honéry. Na rozkaz představené se hostům podá občerstvení. Bernadetta je hodně zaražena přítomností obou představených i tím, jak přijaly její hosty. Společnost sedí upjatě ve větším z obou přijímacích pokojů, v pošmourné místnosti s rudými plyšovými křesly, s neohrabanou pohovkou, s železnými kamny, která většinou kouří, s šedivým krucifixem a s modrým obrazem Madony na stěně. Uvítání se odbude tak formálně, jako by se hosté s Bernadettou ponejprv seznamovali. Abbé Pomian, kterého, jak se zdá, opustil jeho známý humor, zahajuje nadmíru odměřenými slovy chorovod:

„Ctihodná sestro, mám vám vyřídit srdečné pozdravy od našeho pana děkana. Faráři Peyramalovi se daří dobře, přestože je přímo zavalen prací. Zajisté si dovedete představit, jak jeho práce vzrostla od té doby, co jste nás opustila. V některé dny přibudou k nám nejen tisíce poutníků, nýbrž celé vlaky s těžce nemocnými z celého světa. Pan děkan kolikrát ani neví, kde mu hlava stojí. Bude mít radost, vzkážete-li mu pár slov. Co smím vašemu starému faráři vyřídit, sestro Marie Bernardo?“

„Pane abbé,“ odtuší Bernadetta po malé přestávce velmi tiše, „jsem panu děkanu Peyramalovi vděčna za to, že se na mne pamatuje…“
Matka představená s potěšením přikývne k Bernadettině odpovědi. Líbí se jí ta bezúhonná forma. Na naivní upřímnost Bernadettiných slov ani nepomysli.
Potom je na Courrégesovi, aby vyřídil pozdravy purkmistrovy:
„Nemáte zdání, jak jsme na vás hrdi, ctihodná sestro. Obec zakoupila od Andréa Sajoua „Žalář“. Budeme dům udržovat tak, jak byl…“
„Měl by se zbořit,“ namítne Bernadetta ustrašeně a skoro příkře. „Dvůr je tak špinavý…“
„To nejde, ctihodná sestro,“ usměje se úředník shovívavě. „Je to historicky cenný dům. Jednou tam bude viset pamětní deska…“
Bernadetta pohlédne plaše na matku Terezii. Dobrý Bože, co si o ní pomyslí! A já za to přece nemohu! Aby dala rozmluvě jiný směr, otáže se:
„A jak se daří vaší milé dceři Anettě, pane?“ „Anetta se vdala; jako většina vašich vrstevnic, ctihodná sestro
– až na slečnu Kateřinu Mengotovou, o které není slyšet mnoho dobrého…“
Zatím co rozhovor znenáhla mírně oživuje a přeskakuje mezi podobnými jalovostmi, sbírá nejskromnější z návštěvníků, Ludvík Bouriette, odvahu, aby konečně vyřídil i on pozdrav svého patrona. Mlynáři Antonínovi se vede dobře. Je zdráv. Žije stále s matkou, která je dosud statná, a nosí, jako jeden z nejšvarnějších mužůz Lurd, korouhev v čele procesí. Však mu to, jako nejstaršímu mužskému svědku massabiellských zjevení, přísluší. Bernadetta se k těžkopádným slovům strýce Bourietta jen letmo usměje, aniž, pozdrav Antonínův opětuje. Ale Antonínův neohrabaný vyslanec by rád tlumočil něco z pocitů svého pána, proto začne dílem francouzsky, dílem v nářečí velebit malou Bernadettu z ulice Malých Příkopů, která to v životě přivedla tak daleko.
„Škoda, že jste neviděla, jak Lurdy teď vypadají, ctihodná sestro! To byste, panečku, koukala! Jsou tam veliké obchody, kde se dostanou koupit sošky Panny Marie, svíčky, pohárky na pití, růžence všech velikostí a také váš obraz, ctihodná sestro. Váš obraz, ctihodná sestro, lze dostat už za dva sous…“
„Za víc také nestojím,“ prohlásí krátce Bernadetta. Bouriette se ulekne. Domnívá se, že se jako Antonínův vyslanec dopustil chybného kroku:
„Jsou také drahé podobizny, ctihodná sestro, až za dva franky padesát, ty jsou velké, barevné…“ Bernadetta hledí k zemi. Proč ten nešťastník nemlčí? Ale Ludvík Bouriette, kameník, není Antonín Nicolau. Nepozoruje Bernadettiny rozpaky a rozplývá se ve snivém nadšení dál:
„Celé knihy o vás si mohou koupit lidé, kteří umějí číst, ctihodná sestro. V nich stojí přesně napsáno, jak to tehdy bylo…“
Bernadetta křečovitě spíná ruce, jak je jejím zvykem ve chvílích trýzně. Ale Bouriette, který se domnívá, že jménem svého patrona činí radost srdci obdivované dívky, nezadrží nic:
„Chtějí postavit panorama, v němž bude celá historie massabiellská vymalována. Bude se jmenovat, Panorama Bernadetty Soubirousové.“
Po těchto slovech matka Imbertová povstane. „Milá sestro Bernardo, vaši hosté si jistě budou chtít prohlédnout naši krásnou kapli. Budou-li si přát zhlédnout vaše výšivky, jenom je ukažte. – Sestra Marie Bernarda má totiž výjimečně obratné ruce, dámy a pánové. – Později vám bude jistě milé popovídat si s příbuznými o samotě. Ovšemže můžete paní sestru i paní tety zavést do své cely.“
Bernadetta jednotvárným hlasem vysvětluje, dělajíc hostům průvodkyni po klášteře a upozorňujíc na všechny pozoruhodnosti, které se obvykle v neděli ukazují návštěvníkům. V Lurdech už slyšeli o jejích výšivkách. Antonie Peyretová, umělkyně jehly, naléhá ze všech nejvíc, aby jí Bernadetta některé z nich ukázala. Teprve po dlouhém přemlouvání a zřejmě nerada rozprostře Bernadetta v sakristii na stůl několik výšivek.
„Panenko Maria,“ žasne Peyretová poněkud zmatena. „Co vy, sestro, nedokážete! To jste vyšívala podle předlohy?“
„Ne, slečno,“ praví lhostejně Bernadetta. „Na takové věci není předloh.“
„Ty zázračné ptáky, květiny, zvířata a ostatní vzory malujete z hlavy?“
„Ano, slečno.“
„Věděla jsem odjakživa, co ve vaší hlavince vězí, ctihodná sestro,“ pokývne hlavou hrbatá švadlena, která by všem lidem ráda namluvila, že je objevitelkou lurdské visionářky.
„Vida – a já nevím dodnes, co v té hlavičce vězí,“ usměje se žertovně matka Vauzousová, která se v tom okamžiku vynořila ve dveřích kaple.
„Jaké dílo!“ chválí švadlena. „Jaké vypracování! Vám, jak se zdá, není nic za těžko, ctihodná sestro! Čeho se dotknete, vše se vám daří.“
„Nu, to mě náhodou stálo hodně práce, slečno Peyretová,“ hájí se Bernadetta.
Tajemník Courrèges, pravý učedník svého mistra, vrtí hlavou.
„Kdybychom některé z těchto věcí nabídli na prodej v některém z našich velikých obchodů s posvátnými předměty stovky by se na nich vydělaly…“
„Ach ne!“ řekne rychle Bernadetta. „To je pouze pro náš konvent.“ a rychle věci skládá.
Později vede tety a Marii po schodech do své cely. Čtyři lidé, mezi nimi hranatá Bernarda Casterotová, zaplní světničku tak, že v ní není takřka hnutí.
„Zde tedy žiješ, milé dítě?“ ptá se teta Bernarda.
„Ano, zde žiji, když se modlím, když rozjímám nebo sním…“
„Je vidět, že se víc modlíš a rozjímáš a méně jíš, drahé dítě,“ podotkne orakl, který se tak snadno jako ostatní nevzdává bývalé nadřazenosti.
„Jíme v klášteře velmi dobře,“ ujišťuje ji Bernadetta. „A mně chutná znamenitě…“
Casterotová však jejímu tvrzení nevěří. Zavrtí odmítavě hlavou:
„Měla by ses lépe živit, dítě. Promluvím o tom s paní představenou. Jako tvá kmotra a zástupkyně nebožky matky si to smím dovolit. Dávej na sebe pozor, děvenko! Casterotovi mají sice – nehledíc k neštěstí s tvou matkou – zdravý kořen, ale na rodinu tvého otce bych mnoho nesázela…“
Bernadetta přitáhne k sobě Marii, která zhrubla a která stojí po celý čas nesměle stranou:
„Od tebe, sestro, jsem ještě neslyšela ani slovíčka…“
„Co bych o sobě mohla povídat, Bernadetto. Jsem prostá selka…“
„Tatínek říkal, žes šťastná, máš děti…“ „Šťastná,“ zasměje se Marie. „Když máme co jíst, když se vydaří žně, když jsme všichni zdrávi a ne zrovna nešťastní, jsme šťastni. Děti taky mám, tři, a čtvrté je na cestě…“
„A přesto jsi přišla za mnou, sestřičko…“
„My, selské ženy, pracujeme až do poslední chvíle. Nějakého šťouchance se nelekám. Byla to báječná cesta. A viděla jsem tebe. Ale jindy nevypadám jako bečka, to si nemysli…“
„Vypadáš hezky, sestřičko,“ namítne Bernadetta, objímajíc pohledem tu hrubou ženu s červenýma žilnatýma rukama. Ruce mladé jeptišky nejsou už rukama ženy pracující. Jsou vybledlé a vyhublé. Ale ta žena před ní, to je Marie, to teplé tělo, s kterým kdysi sdílela postel, kterého se po každém zjevení nevýslovně štítila.
Odjezd hostů je stanoven na příští dopoledne. Představená Bernadettu vyzve, aby své příbuzné a přátele vyprovodila na nádraží. Všichni vedou prázdné, trapné řeči, jaké jsou obvyklé při loučení. Všichni dělají, že se loučí jen na čas:
„My zas přijedeme, Bernadetto! A brzy! Nemůžeš si vymoci, aby tě poslali do Lurd? Je tam teď hodně sester z vašeho řádu…“
„Ano, možná, že mě pošlou do Lurd… buď jak buď, uvidíme se zas brzy, tatínku, Marie, buď u vás, nebo tady…“
Ale Bernadetta velmi dobře ví, že to není loučení dočasné, že se loučí na věky. Dostává závrať. Kolik je to let, co stála takto naposledy mezi lidmi na volném prostranství!
Je jí bídně, jen s námahou se udržuje na nohou. Dřív než vlak vjede na nádraží, vezme si ji abbé Pomian ještějednou stranou:
„Sestro, mám pro vás ještě jeden důvěrný vzkaz od děkana Peyramala. Pan děkan vám posílá tento obrázek Panny Marie. Je to obyčejný obrázek, jeden z těch, jaké rozdává dětem ve škole. Pan děkan vám vzkazuje, abyste mu ten obrázek prostě poslala, kdybyste ho někdy potřebovala…“
Bernadetta vezme obrázek a roztržitě poděkuje. Řeholnicím není nikdy volno, jsou-li nuceny přecházet ulicemi hodně oživenými. Jsou sice lidé, kteří zdraví, ale jsou i jiní, kteří hledí nepřátelsky, a několik pověrčivcůhonem sahá po knoflíku. Po celou zpáteční cestu přemýšlí chvátající Bernadetta jenom o jedné věci: „Jsem ode všeho na světě odpoutána víc, než bych se byla sama nadála. S nikým z těch, co teď sedí ve vlaku, nemám už nic společného. Jsem své mistryni ze srdce vděčna. Ó, dnes byl namáhavý den…“
V klášteře jdou řeholnice rovnou do refektáře ke stolu. A zrovna jako druhého dne po Bernadettině vstupu do kláštera, má i dnes matka Marie Terezie k řeholnicím malý proslov:
„Naše milá sestra Marie Bernarda měla návštěvu ze světa. Po dlouhém čase se shledala s nejbližšími příbuznými a s několika známými. Jistě by nám všem bylo na prospěch, kdyby nám prozradila, jak takové setkání působí na duši, která je ve stavu odpoutání. Byla bych vám, Marie Bernardo, povděčna, kdybyste nám o tom řekla několik povzbuzujících slov…“
„Ó matko,“ namítne jí Bernadetta klidně, aniž se pohne s místa, „čím by vás mohl povzbudit kámen?“

Kapitola čtyřicátá třetí
ZNAMENÍ

Sestra Žofie umřela. Byla to tichá, usměvavá smrt, při níž se svatý Josef obzvlášť vyznamenal. Nemocná nebyla v klášterní nemocnici. Naznačovala svým spolusestrám neustále, že chce zůstat „doma“. V posledních dnech strpěla stará Žofie u sebe jen Bernadettu. A protože sestra Žofie byla nejoblíbenější a nejctěnější osobou řádu, bylo toto vyznamenání Marie Bernardy příčinou mnoha řevnivostí. Bytost lurdské dívky vždy znova křižuje dalekozorný výchovný plán matky Imbertové a matky Vauzousové. Tento plán usiluje o to, aby se osobnost proměnila v určitý typ, v onen typ neverských paní, které spojují benediktinskou zbožnost s velikou aktivitou v práci z lásky k bližnímu. V případě vyvolené z Massabielle chtěly dokonce dosáhnout určitého, očekávaného klišé: prosté, trpné dětské mysli bez významných vlastností; taková Bernadetta by ovšem nikdy nebyla za svou Paní bojovala. Její původní, vyvolenou osobnost chtěly stůj co stůj srovnat do řady s povahami zcela bezvýznamnými, bez známky vlastního života. Bernadetta byla by upřímně ochotna přinést i tuto oběť, kdyby to šlo. Leč i zde, v klášteře, tak jako všude, rozdvojuje Bernadetta tajně duše, vzbuzuje víru a nevíru, obdiv i odpor, aniž sama za sebe otevře ústa. Má vášnivé přívrženkyně, jako například sestru Natalii, která uzrála v řeholnici tak zdatnou, že ji matka Imbertová hodlá učinit druhou asistentkou. Ale umírající sestra Žofie vyznamenává Bernadettu tak nápadně, že k sobě do pokoje nepouští žádnou jinou, když u ní sedí dívka z Lurd.

Smrt v klášteře je cosi zcela odlišného od smrti ve světě. Smrt ve světě je jako nehoda při horlivé stavběmrakodrapu. Jeden z potících se dělníků se zřítí s vysokého lešení. Kamarádi vyndají na pár vteřin z úst dýmku, chvíli plaše mžourají dolů do hlubiny, vědouce, že se jim dnes nebo zítra přihodí totéž. Ale smrt v klášteře je jakýsi druh radování duše, kterou slaví dělníci a tesaři, když je dům hotov. S neumdlévající píli pracovalo se pro tento jediný den, kdy už se smí vydechnout a doufat, že jest provždy zbudováno bezpečné obydlí. Den smrti znamená v klášteře často sensační, slavnostní den zvědavosti. Jeptišky se tlačí s vroucími modlitbami okolo umírající. Věří, že mohou být své sestře nápomocny v posledních bolestech. Pokládají se za moudré ženy, za báby nadpřirozeného porodu duše na onen svět, pravý svět. A což teprve, když běží o Žofii, nejstarší a nejzkušenější z nich, o sestru Žofii, která oslavila padesátileté jubileum profese! Od takového umírání vychází leckdy velká milost, povzbuzení a útěcha.

Těchto milostí dostává se Bernadettě. Je to první smrt, kterou Bernadetta prožívá na vlastní oči, a přestože má tak lehký průběh, drásá Bernadettu hluboce. Mládí člověka končí přesně v okamžiku, kdy se smrt pro něho stane skutečností. Bernadetta visí na jasných očích umírající řeholnice, která stále znovu vědomě bojuje o úsměv. Tento úsměv ať přejde do duše té, která je svědkem její smrti. Bernadetta velmi dobře rozumí, že s ní její němá, umírající spolusestra mluví o Paní: „Nedej se ničím zviklat, Marie Bernardo,“ říká jí svým úsměvem.„Paní ví dobře, co dělá. Paní ví, proč přišla k tobě a ne k jinému. Ona ví, proč ti dává žít život, který teď žiješ.Nejde to jinak, musí tak být. Až jednou budeš tak daleko, jako jsem teď já, budeš ráda, bude ti lehko a budeš šťastnější než kdokoliv jiný na světě. Ty, děvečko má, budeš ještě šťastnější, než jsem já, protože se Paní na tebe dívá, v životě i smrti…“

Po pohřbu sestry Žofie se chce Bernadetta vrátit k vyšívání. Ale s tím je konec. Její ruce jsou jako omrzlé. Oči nerozeznávají barev. Má pocit, že jí Paní říká: Dost už té hry! – Bernadetta pochopí. Zanechá hry. Nadejde rok, v němž poznává jednak matka Imbertová a také domácí duchovní Fébvre, že se s Bernadettou děje jakási změna. Bernadetta sama se neprojevuje nikomu. Tolik však je zřejmé, že duchovní život už nepřijímá dětsky jako školačka, jako až dosud, jako úkol, který je nutno splnit, nýbrž že v něm spatřuje svou nejšťastnější cestu, po které chce kráčet a kráčí stále uvědoměleji až na sám konec. Ačkoliv dosud požívá z rozkazu starostlivého biskupa různých výhod, účastní se teď všech cvičení s novou pozorností a horlivostí. V klášteře sv. Gildarda přebývají, jak víme, sestry, oddávající se nikoliv rozjímání, nýbrž praktické práci v nemocnici a ve škole. Noční modlitby zde tudíž nejsou pravidlem. Jen několik starších nebo od denní práce dispensovaných řeholnic vstává už ve tři hodiny zrána a recituje v kapli matutinum. K těm se Marie Bernarda přidává stále častěji, přestože jí představená se zřetelem na křehké zdraví časné vstávání zakazuje. Zdá se, že Bernadetta s velikým úsilím zápasí s čímsi, co ji hrozí sevřít se všech stran:

Sestry v konventě odbírají jediné noviny, a to ještě jediný exemplář. Je to „L'Univers“, list známého Louise Veuillota, který kdysi také lámal kopí za Bernadettu a lurdský zázrak. Noviny čte většinou jen matka představená a novicmistryně. Ostatní řeholnice nemají o běžné události světa valného zájmu a kromě toho bývají ve volných chvílích příliš unaveny, aby se jim chtělo číst. Nastane však doba, kdy „L'Univers“ putuje z ruky do ruky. Tlustě vytištěné titulky hlásají: „Vypovězení války – Zločin Pruska – Na Berlín“. Pak následují hlášení velikých vítězství. Potom hlášení menších vítězství. A poté s hrůzou čtou jména francouzských měst, kterých nepřítel dobyl. Nakonec se objeví zpráva, že císař Napoleon je jat a že Prusové obléhají Paříž.

Hned v prvních nedělích katastrofy mateřinec kláštera se kvapem vyprazdňuje. První nejzdatnější garda nemocničních sester odjíždí do různých válečných lazaretů, zbudovaných narychlo v Paříži i v jiných městech. Úřady znovu a znovu žádají o nové a další ošetřovatelky, neboť válka prolévá krev v proudech a tu i onde propukají epidemie. I řeholnice, školené pouze na učitelky, jsou nuceny výzvy uposlechnout. Malý počet těch, které zbyly v mateřinci a ve dvou stech filiálkách neverských sester, dělají cupaninu a namotávají obvazy. Tak i Bernadetta. Každým dnem posedá Bernadettu větší a větší nepokoj. Neustále hučí představené do uší, aby ji, pro Boha, přidělila také do nemocnice, nač prý se v době svého noviciátu cvičila na ošetřovatelku?! Představená ji utěšuje, slibujíc, že se při nejbližší příležitosti dotáže biskupa. Ale biskup Forcade není ochoten vystavit Bernadettu, drahocenný statek, svěřený mu Laurencem z Tarbes, nějakému nebezpečí. Zčista jasna dojde však k neočekávaným událostem. Uprázdní se jedno arcibiskupské sídlo. Monseigneur Forcade je vyvolen, aby je zaujal. Biskupská stolice v Nevers zůstane několik dní neobsazena. V těchto dnech bezvládí vyhoví zastupující generální vikář prosbě sestry Marie Bernardy. Neverská nemocnice je přeplněna, neboť i sem sto třicet mil od Paříže – přibyli ranění. Valnou část starého ošetřovatelského personálu odeslali na sever a na západ. Je naléhavětřeba každé ruky, zejména každé vycvičené ruky. Bernadettu Soubirousovou tedy přidělují za ošetřovatelku do neverské nemocnice. Poté ovšem ani Marie Terezie nelení. Klášter je opuštěný. Novicmistryně, ač školením pouze učitelka, se hlásí rovněž k službě raněným. A také ona je přidělena do neverské nemocnice, za vrchní sestru.

Poznáváme novou Bernadettu. Casterotovi jsou šmahem poloviční lékaři, říkávala teta Bernarda. Pravdivost tohoto tvrzení dokázala nejednou i Luisa Soubirousová, když ošetřovala dítě Bouhouhortsovo a ještě několik jiných dětí ze sousedství. A Bernadetta teď dokazuje, že je Casterotová každým coulem, až člověku vnuká pomyšlení, že Paní, usilujíc svými zjeveními uzdravit chorý svět, volila i v tomto smyslu dobře. Ani jeden z raněných na sálech netuší, že sestra Marie Bernarda je zázračná dívka z Lurd. Všichni v ní vidí ošetřovatelku, jako jsou jiné, ošetřovatelku, která arciť má nevšedně krásné a výrazné oči a příjemné rysy. Ale den ode dne si jižádá víc a víc raněných, i na pokojích, které nejsou svěřeny její službě. Po celý den volají pacienti jen po sestře Bernardě. Z její pomoci vychází jakýsi konejšivý vliv. Osvěžuje je, když jí mohou pohlédnout do očí. Rozhodnost; tato stránka její povahy, kterou zdědila po tetě Bernardě Casterotové a kterou v ní klášterní život zatlačil do pozadí, se znovu vítězně uplatňuje. V lazaretě je mnoho vojáků od řadových a jízdních pluků, jež mají svá doplňovací střediska v Pau, v Tarbes a v jiných pyrenejských krajích. S těmi hovoří Bernadetta domácím nářečím, které stále ještě lehčeji a přirozeněji ovládá než jazyk spisovný. A její řeč je tak svěží, její odpovědi tak pohotové, umí tak lidově selsky a humorně zažertovat, že všude za sebou zůstavuje obláček smíchu, jasu a spokojenosti. Je-li třeba ukrotit některého obzvlášť vzpurného nemocného, vzkážou pro Marii Bernardu. Sestra Bernarda má práce nad hlavu. Ale její síly jako by rostly úměrně s množstvím práce. Vypadá zdravěji; než vypadala kdykoliv jindy za všechna dlouhá léta. Její líce jsou dokonce trochu zarůžovělé. Lékaři i duchovní, kteří pečují o lazaret, pějí o ní chvalozpěvy, které proniknou až k novému biskupovi, k Monseigneuru Lelongovi.

I Marie Terezie Vauzousová vydává ze sebe vše, co má, a ještě víc, a moří se až za mez svých sil. Obětuje noci, vzdává se hodin oddechu, neúprosně dohlíží, aby ošetřovatelky přesně plnily předpisy lékařů, aby pacienti dostávali přesně a včas hodnotnou a chutnou stravu. Den co den prostojí celé hodiny v kuchyni a v zásobárnách prádla, rozděluje, počítá, počítá znovu s nenasytnou svědomitostí, jež je jí vrozena. A potom prochází zvolna sály, přistupuje zvlášť ke každé posteli a obzírá jasnýma, zapadlýma očima, je-li všecko v pořádku. A přece – ani jeden hlas si nežádá řeholnici Vauzousovou, přestože koná stokrát víc „skutečné“ práce než Bernadetta. I ona domlouvá chorým a raněným slovy vlídnými a dobrotivými, píše za ně dopisy, slibuje nejchudším, že se postará o jejich budoucnost. Ale kdykoliv se objeví ve dveřích, projede řadami nemocných mírný úlek, jako by přicházel vysoký důstojník, aby mezi trestanci vykonal přehlídku. Jednou zvečera sedí Marie Bernarda s Marií Terezií v odpočívárně ošetřovatelek.

„Znám vás nyní už tak dlouho, sestro,“ praví bývalá novicmistryně Bernadettě, „a věřte mi, můj respekt k vám den ode dne vzrůstá. Jak vy dovedete lidi okouzlit a téměř obratem ruky získat i nejvzpurnější! Bývala jsem kdysi v Lurdech vaší učitelkou. A nyní bych se měla od vás učit umění, jak zacházet s ubohými dušemi, jakými všichni vesměs jsme. Jak to děláte, Marie Bernardo?“

„Ale, matko,“ namítá udiveně Bernadetta, „copak vlastně dělám? Vždyť nic nedělám…“„To je právě ono, sestro,“ pokyvuje hezky dlouho hlavou Vauzousová; „vy vlastně nic neděláte…“Noviny přinesly zprávu, že se císař s císařovnou uchýlili do vyhnanství. Titulky obrovskými písmeny hlásají

nové jméno: Gambetta. A hlásí se nové boje. Přicházejí noví ranění. Po čase pomine i to a je všemu konec. Události se hrnou rychleji, než se mohou zahojit roztříštěné kosti, hnisající vnitřnosti a jiná válečná zranění. Rok už se značně nachýlil, když se konvent začne zase naplňovat vracejícími se sestrami, mezi kterými jsou i Marie Bernarda a Marie Terezie. Jednou večer vyjdou s malými kufříky v ruce naposled z nemocnice. Cestou si všimne matka Vauzousová, že Bernadetta lehce napadá na levou nohu, ač se o tom nezmíní slovem. Srdce Vauzousové znovu zachvacuje staré, dávné podezření. Aha! Chce mi ukázat, jak je znavena, jak ji vyčerpala dlouhá vysilující nemocniční služba!

V nocích, které následují, zdá se Marii Terezii Vauzousové několikrát za sebou jeden a týž sen. Vidí před sebou massabiellskou jeskyni. Není to jeskyně, jak ji zná, je to otevřená propast, v které hoří nespočet svíček, ale která přesto vede kamsi do pekelného nedozírna. V této propastné hlubině číhá jakýsi veliký netvor, ďábel padlý vlastní pýchou. Podél jeskyně nehučí řeka Gava, nýbrž jiný šedivý proud, širší a mohutnější než Loira. Nad ním stoupají mlhy. Blízko břehu stojí ve vodě na sta postav v špinavých obvazech, s berlami a s holemi, mrzáci s umělými dřevěnými nohami. Všichni toužebně zírají do jeskyně. Tam je Bernadetta, polovzrostlé děcko, které si s jinými dětmi hraje na rozpočitadlo a potom s nimi tančí, tleskajíc radostně rukama. Chvílemi se směje tak hlasitě a pronikavě, až se novicmistryně i ve snu nad jejím smíchem studem zardívá. Snící řeholnici připadá, že se to hrající dítě vysmívá celému světu…

Sen, jenž se po kolik nocí opakuje, nesmírně Marii Terezii znepokojí. Je snad tato skličující vidina noční jakýmsi věšteckým pokynem, který dává jejím starým pochybnostem za pravdu, dnes, čtrnáct let po massabiellských zjeveních? Marie Terezie se celé noci modlí, aby se jí dostalo osvícení. Modlí se, aby Bernadetta neměla na svědomí to, z čeho ji Marie Terezie podezírá. Modlí se, aby nebylo pravda, že Marie Bernarda pokulhává, jen ze strojené touhy dělat se důležitou, kterážto okolnost naplňuje vždy znovu vychovatelskou duši Marie Terezie tajnou nevolí. Jednou večer vejde Marie Terezie Vauzousová do cely Marie Bernardy. Tvář má popelavou, jako by byla právě vstala po těžké nemoci.

„Sestro Bernardo, pomozte mi!“ osloví prosebně Bernadettu. Celá její bytost projevuje hluboké rozrušení, jakého by se do ní Bernadetta nebyla nikdy nadála.
„S radostí, matko! Čím vám mohu pomoci?“ „Vy jediná mi můžete pomoci, neboť běží o vás…“ „O mne?“ulekne se Bernadetta. „Dopustila jsem se snad něčeho, ma mère?“
„Kdybych to věděla, sestro!“ sténá Marie Terezie. „Vím, že nemám práva s vámi takto hovořit. Nejsem vaším zpovědníkem, ani vaší představenou, a ani ti by možná práva k tomu neměli. Ale já vás prosím o pomoc, protože mě jinak umučí nejistota.“
„Jaká nejistota, ctihodná matko?“
Marie Terezie se opře o zed, jako by nebyla schopna bez opory zpříma stát.
„Pomozte mi, Bernadetto Soubirousová! Já… já vám nemohu věřit!“
„Řekla jsem vám v poslední době něco, co nebylo pravda?“ pátrá zděšeně Bernadetta.
„Vy neřeknete nikdy nic, co by nebylo pravda, sestro… A přece se má duše rozpadá pod tlakem pochybností, je-li veliká pravda vašeho života vskutku pravdou nebo je-li to lež…“
„Nerozumím vám, matko,“ řekne Bernadetta, klopíc oči.
„Marie Bernardo, dostála jsem svému předsevzetí a nemluvila jsem s vámi nikdy o vašich zjeveních. Vím, že jsem neukázněná, jestliže v této chvíli svá předsevzetí zrazuji. Vím, že se dopouštím neodpustitelné chyby, kdyžproti rozhodnutí theologické vyšetřující komise, proti rozsudku biskupovu a dokonce proti mínění svatého Otce ve svých pochybách setrvávám. Bůh vidí do mého rozervaného srdce – tak to je, nemohu popírat! Proto jsem k vám přišla, abyste mi pomohla.“
Bernadetta zdvihne vážně a pomalu oči:
„A co mi nevěříte, matko?“
„Ó, to je dobrá otázka, Marie Bernardo! Věřím vám, že jste měla zjevení, a ne jednou. Nemohu však nikterak uvěřit, že toto zjevení mluvilo nářečím a že výslovně proneslo své jméno. Drahná léta už o vás takto zápasím v myšlenkách a v modlitbách. To mohu před Bohem dokázat. Znám vaši dětsky milou a hravou, vaši – jak jen bych ji nazvala – uměleckou povahu. Poznala jsem vaši téměř bezuzdnou fantasii z náčrtků, které jste si dělala k svým výšivkám. Snad vám ta bezuzdná fantasie tehdy ke skutečným zjevením, jež jste měla, přikouzlila rysy nejpodstatnější, takže jste pak sama nebyla s to rozlišovat mezi tím, co je pravé a co není. Snad dokonce řeči žen a dívek okolo vás tuto vaši fantasii ještě více vzněcovaly, takže jste se domnívala, že vidíte a slyšíte, co vám předtím namluvily. Umíte spoutávat lidské duše jako nikdo jiný na světě. I to je dar od Boha, ale nebezpečný dar. Tak se shluklo jedno k druhému. Byla jste dítě. Jste jím dosud. Vy sama jste přece nemohla určit rozlišující mez mezi zjevením pravým a mezi fantasií. To, co jste slyšela vypravovat, stávalo se víc a víc skutečností. A jakmile jste se na této cestě jednou octla, nebylo pro vás návratu. Skrze vaši schopnost dojímat a získávat srdce lidská získala jste pány z komise, tak jako jste předtím rozplakala ctihodného pana biskupa montpelierského. Není možné, že tomu takhle bylo, mé drahé dítě?“
„Ne, tak tomu nebylo, ctihodná matko,“ řekne Bernadetta tiše.
„Ó, mohla byste mě zbavit krutého trápení, kdyby se vám podařilo mě přesvědčit! Takhle jsem, já nehodná, kromě popěračů Boha pravděpodobně jediným člověkem, který ještě pochybuje. Je nevýslovně strašné, že s vámi takhle mluvím. Dejte mi, probůh, znamení, které by mi pomohlo!“
„Nejsou uzdravení z pramene postačujícím znamením?“ zeptá se Bernadetta po dlouhém mlčení. „Jsou znamením jistě nemalým, sestro, většího snad ani nemůže být. Ale já si žádám jiného znamení, jež by se vztahovalo jen na vás samu, Marie Bernardo… Poslyšte! Povím vám, co se u nás přihodilo za doby mého noviciátu. Tenkrát žila ještě v našem klášteře stařičká sestra Raymonda. Podobala se hodně naší nedávno zesnulé sestře Žofii, až na to, že pracovala v dobách své síly mnohem, mnohem víc než Žofie, v neverském chorobinci a starobinci. Ošetřovala vetché starce, a to je, jak víte, práce ze všech nejodpornější. Sestra Raymonda bývala však i při modlitbě a v rozjímání vždy první. A při tom vám byla taková tichoučká a veselá jako dítě. Svět o ní nevěděl. Nikdy netvrdila, že má zjevení. Noviny o ní nepsaly, ani jeden biskup se o ni nestaral. Kromězpovědníka neznal snad nikdo její duši, plnou milosti. Ani my žádná do její smrti netušily, že se jí skutečně dostalo milosti nejkrásnější, stigmat na dlaních…“
Bernadetta zavrtí prudce a pobouřeně hlavou: „Myslím, že vám nemohu pomoci, ctihodná matko,“ odbude ji úsečně. Poté usedne na postel a sedí bez hnutí. Vauzousová na ni nehnutě strnule hledí.
Za chvíli však Bernadetta zdvihne hlavu, jako by si právě byla na něco vzpomněla, a maličko se pousměje:
„Snad by tu pro vás bylo přece jakési znamení, ctihodná matko,“ šeptne. Zvolna zvedne sukni a obnaží levé koleno. Je strašlivě znetvořeno nádorem velikosti dětské hlavy.
Když starší řeholnice spatří nádor, zavrávorá. Popojde ke dveřím, vrátí se; otevře ústa, chce promluvit; slova jí nejdou přese rty. Najednou se před Bernadettou zhroutí, zasažena poznáním souvislostí.

Kapitola čtyřicátá čtvrtá
NE, PRO MNE PRAMEN NETEČE…

Vizte souvislosti, které pochopila Marie Terezie Vauzousová v bleskovém osvícení, když se zhroutila tváří v tvář strašnému znamení, které jí Bernadetta odhalila!
Massabiellská Paní si vyvolila za nástroj prostoduché stvoření a jako první příkaz vložila mu do úst tvrdošíjně opakovanou výzvu k pokání, ačkoliv toto stvoření v své dětské mysli a prostotě této výzvě, adresované hříšníkům celého světa, nemohlo rozumět. Pokání, pokání, pokání! Znovu a znovu! Zas a zas! Svět je špinavý! Svět je chorý! Modlete se za hříšníky! Modlete se za hříšníky! Modlete se za chorý svět! Tak jako je jasná souvislost mezi hříchem a pokáním, tak zase hřích jaksi temně souvisí s nemocí. Volání po pokání je jen přípravou k vlastnímu plánu. Za nesmírně mimořádných okolností (polykání hlíny a zvracení) vyhrabe to prostoduché, nic netušící dítě ze země pramen milosti, který poznenáhlu projevuje svou sílu a uvede nepochopitelnými uzdraveními do pohybu celý svět, buď pro, nebo proti. Objevením pramene se zřejmě končí praktický úkol dítěte, a Paní, zdá se, propouští děvče ze služeb. Církevní vrchnost podrobí podivné zjevy svědomitému, ba takřka vzpouzejícímu se zkoumání, které se vleče plná čtyři léta. Teprve potom prohlásí Církev, že je přesvědčena, a uzná nadpřirozenou povahu oněch zjevů. Co však se stane s Bernadettou, prostředkyní mezi Paní a světem? Tarbeský biskup už dávno uznal povinnost, podle níž se Církev má ujmout péče o tuto zázračnou Boží bytost. Proto ji zasadí do jedné z nejchvalnějších řeholních zahrad Francie, aby tam v skrytu kvetla a usilovala o onu dokonalost, dosažitelnou člověku duchovnímu, která jediná odpovídá někdejšímu milostiplnému vyvolení. Ale mezi zahradnicemi tohoto řádu je řízením Prozřetelnosti též dcera generála Vauzouse. Jí připadá za úkol vypěstovat určitý typ, jakého si žádá tisíciletá moudrost Církve, která člověka a jeho možnosti tak dobře zná. V pětadevadesáti případech ze sta se skutečně podaří přizpůsobit rozličné osobnosti tomuto vybroušenému typu. Ale divná věc: řeholnice Vauzousová, navenek nejbezúhonnější zástupkyně tohoto typu, trpí v svém nenasytně horlivém nitru mohutnou vůlí vlastního já, které se přes všechno odříkání a cepování přizpůsobuje žádoucímu průměru jen navenek a zdánlivě. Její původ, krev, vzdělání, inteligence a energie jsou nepřemožitelné nápory hluboce utajené pýchy. Nezlomná síla její osobnosti je onou hlubší příčinou, pro kterou nemůže být Vauzousová ani se sebou, ani s Bernadettou hotova. Neboť i Bernadetta je démant. Ale všechno to není pouhá duševní aritmetika. Naopak, vše probíhá v jakési nejasné hře přitažlivosti a nechuti. Nikdo o tom nemá zdání, ani její zpovědník, ani ona sama, novicmistryně. Ustavičně znovu se musí nad Bernadettou pohoršovat. Už v Lurdech se nad ní pohoršovala. Jenže tenkrát se pohoršoval kdekdo, nejen světské úřady, ale i kaplani, děkan Peyramale, biskup Bertrand Sévère. Až do konečného rozhodnutí komise důvěřovali Bernadettě tak málo jako ona – její učitelka. Na neštěstí je však Marie Vauzousová odsouzena, přes fakta, která jsou na bíle dni, i nadále k tomu, aby o vyvolené dívce pochybovala. Bojuje proti tomu v dlouho trvajících modlitbách. Těmto modlitbám nedostává se podle všeho vyslyšení. A znovu a znovu vrhá některý rys Bernadettiny povahy nebo nevinné slůvko Marii Terezii do duševních útrap. Byť se i všecko potvrdilo, ona, Marie Terezie, nedovede v hloubi duše pochopit, že tato obyčejná (jak jí připadá), povrchní a v jádře vzpurná povaha byla vyvolena přede všemi ostatními lidmi. V nejtajnějších temnotách její mysli krvácí strašlivá otázka:„Proč ona, proč ne já?“ a druhá mnohem strašnější: „Je má cesta křečovité vůle cestou pravou, když se ta druhá smí, aniž si to uvědomuje, všemi obtížemi takřka protančit rovnou k nebi?“ Dlouhá léta se Marii Terezii daří tuto mučivou rozpolcenost utajit jak před Bernadettou, tak přede všemi ostatními i před vlastním svědomím. Teprve onen několikrát se opakující sen o pekelné propasti massabiellské roztrhne mlhy, které tuto rozpolcenost zastírají. Ona, vtělené sebeovládání, není už sama sebe mocna a žádá na ubohém dítěti znamení omilostnění. A hle, tohoto znamení se jí dostalo, a ona je v náhlém a zdrcujícím osvícení chápe. Bernadetta má stigma! Je to stigma její smrtelné choroby. Touto chorobou stane se ta, která z příkazu Nejsvětější Panny vyvedla z ničeho na světlo pramen tisícerých uzdravení, předbojovnicí všech nemocných světa. Bůh jí tím po všech zázracích, jež skrze ni učinil, dopřál ještě další milosti, milosti utrpení, milosti napodobování Krista. Vauzousovou jímá závrať. Ležíc na zemi, tiskne suchou tvář do kostnatých rukou. Ne, pouhou myšlenkou nepochopíš hrůznou krásu, jevící se na dívce Bernadettě. Lítost a úcta před tajemstvím tiskne Marii Terezii k zemi. Avšak ta, která byla takto vyznamenána, zahalila už zas koleno a maličko se usmívá, jako by se všecko rozumělo samo sebou a jako by jinak být ani nemohlo.
Řeholnice Vauzousová ve svém osvícení dělá správnou diagnosu: Nádor na Bernadettině koleně nepochází z pomíjivé infekce. Je a zůstává znamením smrtelné choroby. Tuberkulosa kostí je jedna z nejzdlouhavějších smrtelných nemocí a jedna z nejbolestivějších. Veliké přestávky zostřují jen konečnou beznadějnost. V obdobích nakažlivosti přidružují se jako kruté komplikace záněty nervů. Utrpení lurdského děvčátka nepotrvá sedm dní, nýbrž přes sedm let. Sedm let je dva tisíce pět set padesát pět dní.
Bernadetta se poddává nemoci, tak jako se odjakživa poddávala všemu, co jí život přinášel, neúmyslně a s celou bytostí. Tak vyhovovala kdysi přání Paní, když žvýkala hořké rostliny, když polykala mokrou hlínu, když se dvakrát za sebou v jeden den odvážila do lví jámy Peyramalovy. Tak odolávala výslechům, psychiatrickému vyšetřování, zpozdilému vyptávání zvědavců, nadávkám, chvalozpěvům a dotírání. A nyní přijímá stejně přirozeně svou nemoc, aniž se jedenkráte neb jediným slůvkem zmíní o tajemství, které pochopilařeholnice Vauzousová a které nezůstalo ani jejímu srdci utajeno. Jednou prohodí jakoby jen tak před Natalií:
„Má nemoc mi byla dána, protože se se mnou nic jiného nedalo dělat…“
V těchto usměvavých slovech není ani stopy typické pokory. Neliší se nikterak od odpovědi, kterou dala Bernadetta první den představené Imbertové, když se jí představená ptala, co umí:
„Dohromady nic, paní představená.“
Tato odpověď nevychází z pokory, nýbrž z ctnosti ještě vzácnější, z trpkého a střízlivého sebeocenění, které nezakolísá ani pod přízní nebes, ani pod chválou světa. Po celou dobu, co stůně, nezahraje si Bernadetta ani jednou, byť jen na vteřinu, na hrdinku a statečnou trpitelku. Má-li přílišné bolesti, naříká, běduje a prosí o omamující léky. Kdyby onemocněla řeholnice Vauzousová – jenže ona neonemocní – ani v nejkrutějších bolestech by nehlesla, naopak, bledá a strnulá, jako středověká královna, by zamlčovala svou trýzeň, přinášejíc ji v oběť Bohu. Ne tak Bernadetta. Bernadettě nepřijde na mysl, aby obětovala, čemu se tak jako tak nelze vyhnout. Nešilhá po odměně. Zatajovala svůj strašný nádor jen proto, aby ji neodvolali od její práce. Teď už nemusí mlčet. A jestliže přece někdy, pokud se jí to daří, zatajuje naříkavé vzdechy, které se jí derou přes rty, dělá to jen ze strachu, aby ji nepřenesli do nemocnice. Chce být doma, jako kdysi její zvěčnělá přítelkyně, sestra Žofie.
Nemoc leží před Bernadettou jako mohutná hora, kterou se musí slabýma rukama prohrabat, chce-li jednou dojít k světlu. Prokopává se jí nesčetnými dny s jarou nezkrušitelností dobrého dělníka, který nepozbývá odvahy. Je tím plně a nepřetržitě zaměstnána. Ležení se stává pro ni brzy uměním; rovněž sezení i každý pohyb na lůžku, dýchání, usínání; procitání. Jako se do nedávna oddávala celá výlučně svému vyšívání, pěstuje teď svou nemoc. Neprojevuje netrpělivost. Ani jednou si nepozasteskne, aby už byl konec. Sestry k velikému podivu poznávají, jak úporně Marie Bernarda lpí na životě, přestože pro ni život znamená už jen mučivou trýzeň. Kostižer v nohách a v ramenou vyžaduje občas operativních zásahů. K tomu je třeba, aby Bernadettu přenesli do nemocnice. Když se potom zase vrací do mateřského domu, žertuje při vší slabostí a slaví den radosti.
Bernadettina stará síla a dar proměňovat duše uplatňuje se za nemoci víc než kdykoliv jindy. Neverské sestry poznávají drahocennost pokladu, který jim byl svěřen. Cela Marie Bernardy se stává komůrkou srdce celého domu, aniž se v ní co zvláštního děje. Jako dřív, tak ani teď neřekne lurdské děvčátko nikdy jediného slova, které by přesahovalo okruh obyčejného světa a hmatatelné skutečnosti. Z Bernadettiných úst nevycházejí povznášející slova, ani mystické narážky. Zato však se někdy za nejprostší odpovědí tají zářivý význam, který ostatní vyciťují a postřehují teprve později, a vhání sestře Natalii a někdy i matce Imbertové slzy do očí.
V čele těch, které Bernadetta proměnila, je Marie Terezie Vauzousová. Ale její proměna je zas jen dílem sebekázně. Matka Vauzousová, jsouc Bernadettou poražena a vidouc, že její vlastní zarputile volní cesta k spáse je zavržena, obětuje tuto cestu, zřekne se jí a usiluje o prostou pokoru, která je jí cizí. Především bere na sebe dcera generálova povinnost sloužit ve dne v noci onomu prostému dítěti z lidu, které ji převyšuje. Neúprosněstrhuje tato panovačná povaha veškeru péči o nemocnou na sebe. Představená musí často urovnávat spory mezi bývalou novicmistryní a druhou asistentkou Natalií, která se z blízkosti milované Marie Bernardy nechce dát vytlačit. Náleží však k trpké ironii života, že se Bernadetta nikterak necítí šťastna, když jí její učitelka a mistryněs obvyklou neústupností prokazuje jisté služby, že je naopak zaražena a cítí se velmi zahanbena nevhodným zvratem okolností. Tak se – přese všechny proměny a obětování – nezbavila starého biče, který na sebe vzal jen novou podobu.
Průběh nemoci je takový, že již v druhém roce není Bernadetta s to hýbat nohama. Ale protože chce být účastna jak sborových modliteb, tak i společného stolování, přenášejí ji do kaple i do refektáře. A zas tu vzplane boj mezi Marií Terezií a Natalií. Tento svár je matce představené snadno rozhodnout. Natalie je slaboučké stvoření, kdežto matka Vauzousová, osoba vysoká a šlachovitá, by bez námahy přenesla v náručí i tři takové víly, jako je Bernadetta. Jí je tedy usouzeno, aby Bernadettu brala vícekrát za den do náručí a snášela opatrně se schodů. Oči nemocné hledívají v takové chvíli po každé plaše a vylekaně před sebe.
Sestry už často mluvily mezi sebou o jedné věci, ale žádná se dosud z jakéhosi neurčitého důvodu neodvážila vyslovit návrh nahlas. Několik neděl se vede Bernadettě mnohem lépe, dokonce přibyla i trochu na váze. Jednou, ke konci oběda, řekne znenadání matka Imbertová:
„Milé dítě, oč, že jste sama také často pomýšlela na to, co my. Dokud jste však tak těžce trpěla, nedalo se na delší cestu pomýšlet.“
„Nevím, o čem mluvíte, paní představená,“ míní opatrně Bernadetta.
Matka Imbertová se nutí do úsměvu:
„Nechtěla byste užít dobrodiní, jehož se vaším prostřednictvím dostalo světu?“
„Co tím chcete říci, paní představená? Já tak těžce chápu…“
„Teď, když je vám lépe, mohla byste se klidně odvážit cesty do Lurd, sestro…“
„Ach ne, matko, to nejde,“ rychle a poděšeně namítne Bernadetta.
„Pročpak ne, milá dcero?“
„Mně by pramen nepomohl, paní představená.“ Řeholnice za stoly se dlouze odmlčí. Konečně se zeptá Natalie:
„Jak to? Proč by zrovna vám nemělo být pomoci…“
„Pro mne pramen neteče,“ trvá Bernadetta umíněně na svém.
„Jakpak to víte, milé dítě?“ pátrá Vauzousová, upírajíc na nemocnou dlouhý pohled.
„Inu, vím!“
„Paní vám to řekla?“ ptá se Vauzousová. „Paní ke mně už dávno nehovoří.“
„Dala vám to snad nějakým způsobem pocítit?“ „Ne. Paní se s tím už nezabývá…“
A dřív než dá řeči jiný směr, doloží ještě jednou úsečně: „Vím to, a dost!“

Kapitola čtyřicátá pátá
ĎÁBEL DOTÍRÁ NA BERNADETTU

V posledních dvou letech života vyhubne Bernadettino tělo na pouhý dech. Přesto se zdá, jako by se nemoc zastavila, lépe řečeno, jako by sama sebe strávila. Bolestné noci nejsou už tak časté. Naproti tomu se ohlašuje zvláštní psychická ochablost. Za dnů zdraví nebývala Bernadetta nikdy kořistí pochyb a přemrštěného pocitu viny. Naopak. Okouzlující půvab této duše byl v tom, že žila v nepopírané jistotě. Nyní se z čista jasna stává váhou pro sebemenší jemné závaží svědomí. Čím víc se z nekonečné vnější bezobsažnosti života v paměti nemocné vynořuje minulost, Lurdy a její dřívější svět, tím víc se přiostřují lítostné návaly srdce. Věci přítomné i minulé splývají pozvolna v citlivý celek. Tak na příklad přistoupí Natalie k Bernadettině posteli a vidí, že Bernadetta pláče: „Proboha, sestro, co se vám stalo?“

„Zachovala jsem se ohavně, sestro…“
„Co to povídáte, milá přítelkyně? Vůči komu jste se ohavně zachovala?“
„Vůči matce! Onehdy zas…“
„Vaše matka je přes deset let mrtva, Marie Bernardo…“
„Maminka měla cibulovou polévku a nandala mi plný talíř. Já jsem se, bůhví proč, rozzlobila a hubačila

jsem: Dej mi už jednou pokoj s tou cibulovou polévkou, nemohu ji ani cítit! Ano, to jsem řekla…“„Ale vždyť je tomu už dávno, víc než šestnáct let,“ vrtí hlavou Natalie.
„Nic, nic není dávno, všechno trvá ustavičně,“ vzlyká Bernadetta. „Chudák maminka, takový těžký život

měla, a já jsem na ni byla zlá…“

Po druhé zamžourá na Marii Terezii Vauzousovou: „Matko, vy ani nevíte, že jsem vytrhla dva listy z katechismu…“
„Z jakého katechismu?“
„Ze svého školního katechismu…“
„Vy se na něj ještě pamatujete, milé dítě?“
„Aby ne! Mám ho tamhle mezi svými věcmi. Ty dvě stránky jsem vytrhla z čiré zlosti. Žárlila jsem na Janu Abadiovou, protože se ve škole a učení pořád tak naparovala…“
Kromě matky vzpomíná na starou sestru Žofii, jejíž čistou památku zastiňují podobné pocity viny.
„Po celé hodiny u mne sedávala,“ žaluje na sebe Bernadetta sestře Natalii. „Já kreslím a vyšívám jako posedlá, a ona, chuděrka, mluvit nemohla, vyjádřit se nemohla, jen rty ustavičně hýbala, protože mi asi chtěla něco říci. Ale já toho nedbala, beztak ti nerozumím, tak co, myslila jsem si, a nepomohla jsem jí, nepomohla. Kriste Pane, kde se v člověku nabere tolik zloby…“
Mnoho hříšků vychází na světlo jako malé krůpěje krve. Každou jinou osobu, která by se podobnými nicotnostmi takhle bolestínsky trápila, pokládaly by řeholnice jistě za nepravdivou a strojenou. Ale Bernadetta vyráží svá přiznání tak pravdivě a živelně, že se Natalii a jiným svědkyním derou slzy do očí. Čím víc barvy nabývají věci minulé, tím víc bledne přítomnost. Když dostane Bernadetta telegram od svých bratrů, kterým jí oznamují smrt mlynáře Soubirouse, Bernadetta se jen mlčky pokřižuje a neřekne slova.
Jiná, velmi neobvyklá zkouška ji však ještě čeká, zkouška, která vyvolá v klášteře nemalý úlek. Lidská duše, prahnoucí tak nesmírně po světle, napřahuje kořeny do noci a přízračnosti. Ani Bernadettina duše není výjimkou. Už v dětství, dávno předtím, než jí bylo přáno uzřít nebeskou Paní, byly její vidoucí oči schopny věci, tváře a tvary nazírat jako obrazy v rámech. Mokré skvrny na zdi Cachotu. Mračna v Bartrès. Listí, pohybující se v slabém větru. Bílé kameny v Gavě a v potoce. Ohnivé jazyky v krbu. To všechno tvořilo rámování k úprku obrazu, které vyvěraly z nitra její dětské mysli. Většina oněch obrazů nepřináležela do sféry líbezné a líbivé nebo alespoň lhostejné, nýbrž se vším všudy do sféry opačné, ač se to zdá málo pochopitelné u dívky s takovou touhou po kráse. Skvrny na stěně – to byl kozel Orfid; – chvějící se skulina v listí nabývala podoby strašidelného netvora. Kameny v řece stávaly se lebkami utonulých. A všecko dohromady byl jakýsi vehikl pro nevýslovný strach před světem, který pociťovalo srdce tohoto pyrenejského dítěte. Už velmi brzo naučila se Bernadetta spojovat tento strach před světem se jménem a bytostí Ďábla.
Leč v přítomné chvíli, kdy se proud jejího života prodírá poslední soutěskou, množí se víry tohoto strachu v hrozivý vodopád. Zdá se, že omilostněná duše je nucena z vyššího příkazu všechny obrazy hrůzy, které dosudčíhají na jejím dně, vydávit za muk a trýzně dřív, než bude moci opustit zemi. Tak jako dosud nikdy oživují bíle natřené stěny cely nemocničního pokoje, obrysy stromů v okně, tvary a stíny každého předmětu v šeru.
Nebyla massabiellská jeskyně místem nečistoty a hnusu dřív, než byla vysvobozena a povýšena? Neprotestoval bolestný a zlobný jek řeky Gavy proti tomu, že démon nad ní ztratil vládu? Nebyla sama Paní nucena odkázat přísným pohledem tuto démoničnost ke klidu, když se dokonce v její přítomnosti snášela na rozzuřenou řeku? Démon byl vždycky nablízku a spojen s duší skrze strach.
Jinými slovy: Bernadettu moří Ďábel. Je to čert-nuzák, který nemá dohromady co nabídnout. Nemůže Soubirousově dceři ukázat na bohatce světa, protože by tohoto svodu nechápala. Ani šťavnatou broskví ji pokoušet nemůže, hrou, která by se mu u řeholnice Vauzousové snad stále ještě dařila. Ale uchřádající tělo Marie Bernardy nemá už jiného přání, než aby necítilo bolest. Zlo to s ní nemá lehké. Nezbývá mu nic jiného, než aby vyslalo ďábla zcela primitivního, ďábla původního, který má domov v pyrenejských roklích pod ledovci Pic du Midi a Vignemal, který nepracuje se zjemnělým svůdnickým uměním, nýbrž s rdousivým strachem a nahou hrůzou. Bernadetta, dítě lidu, které v nejvyšším stupni dosáhlo jemnosti duševní, je vydáno na pospas rohatému, chvostnatému ďáblu, jak si ho od staletí představuje bigorrský prostý lid. Hučí kolem její postele jako Gava, řve své „upaluj“ a „zachraň se“, převaluje se v podobě černých sviní chrochtavě přes její dušnou hruď. Bere na sebe nejohavnější lidské i zvířecí podoby a skladbu. Někdy je jen pestrým paňácou, který ji chce spálit ohněm; jindy se podobá Vitalu Dutourovi, císařskému státnímu návladnímu, kterému ze žluté pleše vyrůstají dva křivé rohy. Je dost divné, že si ze všech jejích pronásledovatelů volí zrovna podobu Dutoura, od kterého zakusila mnohem méně nežli na příklad od Jacometa nebo vyšetřujícího soudce Rivesa, zjednaného provokatéra nebo zrzavého profesora.
„Dobře si rozmysli, co budeš vypovídat,“ radí jí ďábel Dutour, jemuž vystupuje z obličeje pekelný červený nos. Bernadetta sténá. Dutourčert se tváří docela přívětivě:
„Doufám, že neodmítneš ruku, která se ti v poslední chvíli nabízí…“
„Apage, Satanas!“ vzkřikne Bernadetta, jak se to naučila, a její bolavá ruka pokrývá tvář i prsa znameními kříže. Občas pronikne takový noční výkřik tichým klášterním domem. V malé chvíli se u ní počnou scházet sestry, jedna za druhou, aby osvědčenými modlitbami přispěly sestře na pomoc.
„Ach, mé milé,“ šeptá Bernadetta drkotajíc zuby, „dnes na mne zase zle dotírá…“
Matka Vauzousová je statečná bojovnice. A zábnoucí Bernadetta zalézá za její modlící se velitelský hlas.
Po Třech králích oznámí domácí lékař, doktor Saint-Cyr, matce Josefě Imbertové, že je třeba připravit se na velmi brzký konec. Představená zajde k biskupovi, k Monseigneurovi Lelongovi. Neverský biskup napíše dopis tarbeskému biskupovi. Tarbeský biskup se již nejmenuje Bernard Sévere Laurence, nýbrž Pichenot. Když Pius IX. povolal mezi biskupy celého světa na vatikánský koncil i Monseigneura Laurence, bylo Monseigneurovi osmdesát let a byl těžce nemocen. Snažili se ho od obtížné cesty odvrátit. Ale Monseigneur, který to svého času Paní ztěžoval pokud a jak se dalo, odpověděl rádcům: „Myslíte, že hrob v Římě je tak špatným cílem, aby mi nestál za pouhých třicet hodin jízdy vlakem?“ a stařec dosáhl cíle cesty. Jeho nástupce Pichenot vyšle do Nevers dva učené theology ze slavného tarbeského semináře, aby se tam spojili s dvěma jinými učenými theology ze semináře neverského. V klášteře se tudíž sejde zase jakási komise, jejímž úkolem je tak říkajíc převzít poslední inventuru tajemství, dokud je korunní svědkyně ještě při vědomí. Skreslené pověsti o Bernadettiných výčitkách svědomí a o pokušení ďábla pronikly – bůhvíjakou indiskrétností – přes klášterní zdi do světa. Jedny noviny troufaly si dokonce napsat, že výčitky svědomí na smrt nemocné lurdské visionářky jsou jasným důkazem toho, jak se tato domnělá visionářka bojí, že jí bude odpovídat za její prohnaný podvod se zázrakem a zjeveními.
Jednoho studeného zimního dne přistoupí k loži Bernadetty matka Josefa Imbertová:
„Milá dcero, ctihodní páni biskupové z Nevers z Tarbes si přejí, abyste jim ještě jednou výslovně potvrdila, co Nejsvětější Panna pro vás a skrze vás učinila. Proto nám sem poslali čtyři učené pány, kteří dnes odpoledne vyslechnou vaše slavnostní doznání; o zjeveních, jimiž jste byla vyznamenána. Ctihodná matka generální představená a rada naší kongregace budou na vaši počest rovněž přítomni.“
Kdyby Bernadetta měla ještě kapku krve v tvářích, jistě by zbledla. Takto jen zavře oči a lapá po dechu. Představená se ji snaží upokojit a povzbudit:
„Marie Bernardo, přijměte to jako povinnost poslušenství. Postarám se, aby vás to nenamáhalo. Slibuji vám to…“
Slavnostní akt se odbývá ve veliké a studené místnosti, v které do půlkruhu rozestavili na dva tucty křesel. Generální představená, ohnutá stářím, osm ctihodných řeholnic kapituly, neverský generální vikář, vyslanci biskupů a ještě několik jiných kleriků – všichni povstávají a zůstávají stát, když řeholnice za vedení matky Imbertové a matky Vauzousové přinášejí na nosítkách sestru Marii Bernardu do holého sálu. Klášterní sestry se skromně tlačí v pozadí. Nejstarší z vyslaných theologů se jemně a šetrně nakloní nad Bernadettu:
„Vyhneme se všemu, co by vás vysilovalo, sestro. Přečteme protokol vyšetřující komise z roku 1858. V něm jsou zaznamenány všechny výpovědi, které jste tehdy – přesně před dvaceti lety – učinila. Neprosíme vás o nic jiného, než abyste nám tyto výpovědi potvrdila. Cítíte se k tomu schopna?“
Bernadetta se rozhlíží velikýma, ustrašenýma očima kolem sebe a konečně sotva znatelně přikývne. Zase výslech? Jednotvárný hlas předčitatele dolehne k jejímu sluchu. Jako z nekonečných dálek poslouchá vypravování o čtrnáctiletém dítěti, které šlo na roští a setkalo se s krásnou Paní. Dlouho, nekonečně dlouho trvá ono vypravování. Tuhý mráz svírá údy nemocné. Slaboučký dech shlukuje se jako kouř před jejími ústy. Bernadetta napíná všechnu sílu, aby byla výslechu práva. Když je jeden úsek vypravování u konce, zeptá se jí něžně hlas nejstaršího theologa:
„Sestro Marie Bernardo, můžete nám ještě jednou potvrdit, že to, co jste právě slyšela, je skutečná pravda?“
Bernadetta hledí úpěnlivýma očima do prázdna. Potom zapípá dětským hláskem:
„Ano, ano… Viděla jsem Ji…“
Předčitatel pokračuje. Čas jako by stál. Znovu a znovu dotazuje se šetrný hlas starého kněze: „Sestro Marie Bernardo, můžete nám stvrdit, že to, co jste právě slyšela, je pravda?“
S pohledem upřeným kamsi do daleka Bernadetta nanovo a vždy stejně odpovídá:
„Viděla jsem Ji… Ano. Viděla jsem Ji…“
Když se asi po hodině octne zase v cele o samotě s Natalií, její strnulost povolí. Propukne v prudký, křečovitý pláč. To, co zbylo z jejího těla, hrozí v této křeči zajít.
„Bože,“ vzlyká, když je opět schopna slov; „oni za mnou budou pořád chodit, přijdou zítra zas, i pozítří, budou se ptát a ptát až do soudného dne…“
Natalie před ní poklekne a položí jí ruku na čelo: „Složila jste slavnostní důkaz pravdy, milá přítelkyně… Teď už vás nikdo nebude trápit…“
„Vím to lépe než vy,“ sténá Bernadetta. „Budou mě mučit, dokud živa budu, budou se vyptávat a vyptávat…Jakmile vyjdou ze dveří, zapomenou na to, co jsem jim řekla, a budou to chtít slyšet znovu…“
A po chvíli, zatím co vzlykot poznenáhlu ustává:
„Nevěří mi, nevěří… Chápu je… Byla to pro mne přílišná milost…“
Po tomto výbuchu se zdá, že Bernadetta usíná. Natalie u ní mlčky setrvává. Z ničeho nic zdvihne nemocná hlavu:
„Prosím vás, sestro, podejte mi můj bílý váček…“ Sestra Natalie vytáhne ze zásuvky prastarou vybledlou mošničku, kterou Bernadetta nosívala jako školačka. Kdysi v ní bývala biblická dějeprava, katechismus, nedopletená punčocha, chlebová kůrka, kousek cukrkandlu a malý oslíček s ulomenou nohou. Když sestra Natalie vysype obsah váčku na pokrývku, je tu z bývalých pokladů ještě biblická dějeprava a oslíček s ulomenou nohou. Bernadetta kývne spokojeně hlavou. Oč prchavější bývají poklady bohatců, tím přítulnější jsou poklady chudých. Bernadetta ukáže na obrázek Panny Marie, který jí poslal Peyramale, a řekne:
„Dejte ten obrázek do obálky, sestro, a napište adresu: Důstojný pan děkan Maria Dominik Peyramale, Lurdy.“
„Jen ten obrázek a nic víc?“ ptá se udiveně sestra Natalie.
„Obrázek stačí,“ řekne Bernadetta.
Když je Natalie na odchodu, Bernadetta zavolá: „Počkejte, sestro, napište na obrázek: „Milý pane faráři, Bernadetta Soubirousová na vás vzpomíná!“
O hodinu později stihne Bernadettu záchvat slabosti. Ještě týž večer přenesou ji do nemocnice – provždy.

Kapitola čtyřicátá šestá
PEKLO TĚLA

Toho dne, kdy starý děkan Peyramale konečně odjíždí do Nevers, přibude do Lurd cizinec. Je to Hyacinthe de Lafite, spisovatel, který od onoho jara před jednadvaceti lety do města nezavítal. Dva zjevné a jeden skrytý důvod přiměly pana Lafita k této cestě. Jeden z jeho synovců, který ho byl v Paříži navštívit, jej pozval, aby přijel strávit několik neděl před velikonocemi do jeho vily v blízkosti Lurd. Staré panské sídlo na ostrově Chalet Lafitům už dávno nepatří. Odkoupil je i s celým ostrovem tarbeský episkopát a potom vzalo za své, když se regulovala Gava a zakládal park. Různí členové rodiny postavili si v krásném okolí útulné letní vily, většinou hezky stranou a dál od nemocničního a poutnického ruchu města.

Hyacinthe de Lafite je dosud týmž chudobným a neproslaveným mužem, jakým byl před třikrát sedmi lety. Jeho mladistvá snaha po vzkříšení klasického alexandrinu – což by podle něho znamenalo darovat romantické duši mramorové tělo – byla žalostně zavržena a předstižena. Kdopak dnes mysli na alexandriny, na klasicismus nebo na romantismus? Literatura je uřícená snahou, aby realisticky dohonila vývoj lidstva. Líčí a popisuje život strojvedoucích, lodních topičů, továrních dělníků, horníků v uhelných dolech. Lidé se vrhli na věci malé a nepatrné. Pitvají pohlavní a duševní tísně maloměšťaček, citové zmatky obchodních příručí. Vznešený francouzský jazyk se potlouká k Lafitově nelibosti po tržnicích, po kavárnách, po předměstských brlozích a usiluje patolízalsky zachytit nejsprostší rejstříky argotu. A všecka ta trivialita omáčí se podle starého zvyku do nudné metafysiky pokroku a vědy. Jaký div, že v takových dobách nebylo dílo tak svrchovaně zvláštní, jako je„Založení města Tarbes“, dokončeno, neřku-li, aby se uplatnilo.

Kdo žije z dávno zaniklého, pochvalného slova Victora Huga a jinak jen z p říležitostných novinářskýchčlánků, ten si věru nesmí dovolit zamítat skvělá pozvání, která zbavují na několik týdnů starostí o živobytí. Ostatně se Lafite setkal před krátkým časem s jedním starým a dobrým známým z Lurd, s Janem Estradem, který dávno postoupil na přednostu berní správy v Bordeaux. Estrade tráví v Lurdech rok co rok dovolenou, a vždycky zrovna v jarních týdnech kolem velikonoc. A tento Estrade projevil s takovým důrazem a s takovou srdečností přání, aby směl bývalého druha z kavárny „Pokrok“ provázet zázračným městem, jež se od základu proměnilo, až se Lafite dal pohnout a slíbil mu, že do Lurd přijede.

Třetí, poslední a skrytý důvod zůstává utajen i samotnému Lafitovi. Hyacinthe de Lafite se necítí zdráv, ba co víc, on ví, že je na smrt nemocen. Zlo vězí v hltanu, kde se již několikrát utvořily nádorky, které se však zas ztratily. Na ráznou otázku pacienta, není-li to „rakovina“, nevyloučil lékař možnost, že tomu tak je. A literát Lafite, věren své těžkomyslné povaze, přijal možnost naráz za absolutní jistotu. Pokládá se za ztracena. Nevěří,že by mu ještě byla jaká pomoc, od vědy či od lurdského zázraku. Jeho pyšné sebevědomí zavrhuje obojí. Ale Lurdy jsou, buď jak buď, léčivé místo, o němž tvrdí noviny nejen klerikální, že se tisíckrát osvědčilo. I muž tak střízlivý, jako je Estrade, se vychloubá, že byl očitým svědkem několika bleskových vyléčení. Od rozmluvy s ředitelem berní správy ryje v Lafitovi temný nepokoj, jemuž nerozumí. Když už je na cestě do Lurd, myslí si: Nu, prožijeme zas jednou pár dní v tom starém pyrenejském hnízdě a osvěžíme si vzpomínky. Nic víc.

Lafitovi je devětapadesát let. Známí, s kterými se setkává, šmahem shledávají, že je na svá léta hodnězestárlý. Ale zároveň shledávají, že spisovatelova krásná, bělovlasá hlava s ostře hranatými spánky, s bledými, propadlými lícemi je dnes snad ještě výraznější než za mlada a že zřejmě svědčí o genialitě. Z jeho známých nejeden zemřel, na příklad profesor Clarens, partner duchaplných debat, a starý, slávou zahrnutý Lacadé, který se k básníkovi choval vždycky s blahosklonnou přívětivostí. Při umírání viděl Lacadé předstiženy své nejsmělejší lázeňské sny.

Lafite kráčí mezi Estradem a doktorem Dozousem ulicí u jeskyně, novou hlavní třídou, která vede přes Pont Michel, postavený před několika lety, k posvátné čtvrti. Je zářivá neděle. Lafite vyvaluje oči nad tím, jaké proměny se udály v tom starém skalním hnízdě. Stojí tu hotel vedle hotelu. Nicméně se tyto budovy nevyznačují klášterní prostotou, vlídností a důstojností, jaká by odpovídala vážnosti místa. Naopak, hýří tu čarodějný rej fasád, obtížených štukaturou, výplody jedovaté architektury, která pod posvátnými nápisy jen stěží skrývá škleb. Když se člověk rozhlédne, řekl by, že je v některých levných lázních nebo v zábavní čtvrti některého přístavního města, a nikoliv v zázračných Lurdech. Všude vládne vkus malého lázeňského kasina, provinciálních varietních divadel a cirkusů. Zděšeně patří Lafite na nekonečnou řadu krámků s posvátnými předměty v přízemí domů. Svatý brak, který se tu nabízí na prodej, mu bere dech. Už před hezkou řádkou let podařilo se mistru Fabichovi z Lyonu proměnit v margarín pravý kararský mramor, z kterého tesal svou Paní. V tisících exemplářích stojí tu nyní – každému na prodej – křiklavá sádra jeho sošky, od které se Bernadetta s hrůzou odvrátila, zostřená ještěpošetile křiklavou nebeskou modří pásu. Kolem ní se kupí hotový babylon náboženské konfekce. Bernadetta v něm hraje hlavní úlohu. Klečí v bílém kapuletu a modlí se k sirupové madoně, a to nejen na barvotiscích a litografiích, nýbrž i na přikrývkách, na šátcích, na výšivkách a v plné plastičnosti dokonce i na těžítkách a na ozdobných nástavcích. Hyacinthe de Lafite musí si stůj co stůj ulehčit a dát průchod rozhořčení:

„Tak vida, – před dvaceti lety se tu odehrála překrásná pohádka. Nevinné dítě spatřilo Pannu a vylíčilo svůj zážitek způsobem nejvýš životným a původním. A hle, podlý čas zahájil své dílo a lidstvo, hodnotíc originální pohádku, snížilo ji na špinavou úroveň své vlastní konvence. A Církev tu ohavnost patronisuje!“

„Co se týče ohavného braku, souhlasím s vámi,“ odpovídá Estrade. „Ale možná, že je Církev, která to trpí, moudřejší, než si myslíme. Silní duchové se od ní odvrátili a jí zbyl kromě sterilní aristokracie jen prostý venkovský lid. Církev nechává řádit jarmareční vkus tohoto lidu, který by jinému vkusu nerozuměl. Či snad myslíte, že měla dát Církev obrazy svých svatých malovat nějakým měšťáckým poděsem z moderních uměleckých výstav?“

„Odporuji vám vášnivě, milý Estrade,“ horlí spisovatel. „Dokud měla Církev jakous takous cenu, stálo jí po boku nejvyšší umění. Na této zemi není totiž lidsky nic posvátnějšího než krása inkarnovaná ve vrcholném umění. Proto není už v mých očích svatou Církev, která se krásy zříká, protože buď sdílí vkus troglodytů, anebo jej nechce urazit…“

„Nedala by se vaše věta též obrátit, milý příteli?“ usměje se Estrade. „Dokud ještě umění za něco stálo, stála mu Církev po boku…?“
Doktor Dozous, který dosud kráčel mlčky vedle nich, ukáže pojednou na velikou budovu za mostem: „Teď uvidíme nejvážnější věc na světě!“
Za vedení starého lékaře procházejí přátelé prvním nádvořím „Sedmibolestné“ nemocnice. Zde čekají v hustých řadách rikšovské káry, v nichž ošetřovatelé, kterým se říká brancardieři, posunují nemocné k jeskyni, k prameni a k basilice. Potom přejdou pánové přes chodbu středního traktu do sálu téměř nekonečného, s dlouhými stoly, u kterých na sta lidí právě zasedá k jídlu. Panuje tu pořádek, jako by každý jednotlivec z těchto trpících pro vlastní naději vědomě podporoval hladký průběh každodenních nevyhnutelných úkonů. V dlouhém husím pochodu obcházejí posluhující sestry stoly hustě obsazené, nalévají do talířů polévku a do skleniček temně rudé víno. Přítomní lidé nezdají se zarmouceni, naopak jsou podivně oživeni. Štěbetají, smějí se, snad si navzájem vypravují historky z každodenního bojiště zázraku. V Lurdech je totiž zázrak všedností.
„To jsou pacienti bezbolestní,“ vysvětluje tiše Dozous Lafitovi. „Jsme tak říkajíc v prvním kruhu tohoto svrchovaně dantovského domu. Je to kruh chromých a slepých.“
Jakmile nabude krátkozraký Lafite o přítomných lidech přesnější představy, vidí, že všichni lidé jsou skutečně mrzáci nebo slepci. Belhají se o berlách a o holích kolem stolů, zkřivené, znetvořené údy visí jim chaběpodle těla. Opálově mhouřivý úsměv nevidomých šklebí se do prázdna. Lafite přemáhá tíseň, jež se ho zmocňuje.
„Kolik z těch nešťastníků se uzdraví?“ ptá se lékaře. „Za dvě desetiletí se jich uzdravilo velmi mnoho. Přesto jsou nezvratně nadpřirozená uzdravení velmi řídká. Musí je zpracovat ještě zvláštní lékařský kontrolní úřad. A můžete být jist, příteli, že naše pochybnosti, skepse lékařů, nejsou o nic menší, než bývaly před dvaceti lety. Úlevy a zmírnění těžkých organických chorob vyskytují se arci velmi často. Jen se podívejte na ty lidi! Jestliže jen jediný ze sta a tisíců prohlédne z čista jasna skrze pravý zázrak, nebo nabude moci chodit, roznítí duše všech ostatních ubožáků. Jejich naděje se vystupňuje do té míry, že se nám pro to už ani nedostává pojmů. A co se nepodaří letos, podaří se možná napřesrok. Rozumíte?…“
Dozous otevře jedny dveře: „Ted uvidíme pacienty bezbolestné, chromé a neschopné pohybu.“
Nové tři sály. Řada postelí, jedna vedle druhé. Pod bílými přikrývkami leží tiše nemocní. Tu a tam je vidět orthopedický aparát. U některých postelí sedí manžel, žena, matka nebo jiný příbuzný. Pod postelemi je vidět ubohoučká zavazadla chudých lidí, kufříky za šest sous. Na rozdíl od jídelny panuje tu strnulé mlčení. Tito nepohybliví zdají se nesmírně znaveni a hluboce vysíleni dlouhou cestou ke stanici „Poslední naděje“. Některé z těchto popelavých tváří upírají zamyšleně oči do prázdna, jiní vyspávají zvláštním hlubokým spánkem.
A již pronikají do vnitřních kruhů domu. Hyacinthe de Lafite se musí teď velmi ovládat. Ten citlivec se po celý život vyhýbal pohledu na ošklivost a na nemoc. Ačkoliv se jako romantik ve svých spisech přikláněl s oblibou k temným stránkám života, v životě se jim vždycky vyhýbal. Netušil, že je na světě něco takového. Každou chvíli přivře oči. Ale uši zavřít nemůže, když ho v pokojích zaplavují vlny malátného naříkání, prudké výkřiky, skuhravé blouznění. Jsou „u nemocí vnitřních“, u lidí se zničenými plícemi, kterým je třeba stírat se rtůkrvavou pěnu, u lidí s vnitřnostmi prožranými rakovinou, kteří nemohou zadržet lejno. Lafite chce honem odsud. Ale neúprosný Dozous ho vede do jedné postranní světničky. V jakési posuvné, vysoko vyšroubované lenošce sedí tam hoch asi dvanáctiletý, s pohledem, na který Lafite do smrti nezapomene. Beztvaré chlapcovy nohy hrají od boků až po chodidla všemi druhy barevných odstínů, od světle lososové zarůžovělosti až k temné a jakoby nalakované nahnědlé červeni. Z otevřených gangrén vytéká krev a hnis. Obvazy jimi prosáklé leží pohozeny na podlaze. U hocha sedí scvrklá stařena, jediný člověk, který cestou vedle něho vydržel, neboť jeho nohy páchnou nesnesitelným zápachem hniloby.
„Tak jak se ti vede dnes?“ ptá se ho doktor Dozous zvesela.
„Panna Maria mi pomohla,“ odpoví hoch, lapaje po dechu. „Několik míst už zasýchá. Podívejte se, pane doktore…“
„To je znamenité, miláčku! A zítra ti pomůže zas. Každý den, po celý týden, dokud všechno nezaschne…“
„Ano, pane doktore, já tomu pevně věřím,“ řekne chlapec a pohled jeho očí je přes smrtelnou únavu blažený. Lafite vyrazí ven – a octne se v sále „odsouzených na smrt“. To jsou lidé, kteří se zhroutili na prahu poslední naděje. Z valné části byli již zaopatřeni svátostmi umírajících. U jednotlivých lůžek stojí kněží. Lafite s hrůzou ucítí vlastní smrt, která mu sedí v hltanu. Zkouší, může-li polykat. Ještě před hodinou mohl. Nyní mu trčí v krku tlustý chuchvalec. Jeho vlastní smrt živí se umíráním kolem něho. Lafite ví, že náleží k tomu dlouhému průvodu odsouzenců, i když tu sebevědomě vystupuje v roli vznešeného cizince, který si prohlíží zdejší podsvětí, jako by jemu samému nehrozilo. Nemůže náhle popadnout dech. Bojí se, že uslábne a že si před svými průvodci utrží ostudu.
Jdou dál. Vejdou do pokoje, kde jsou ženy stižené lupusem. Pacientky sedí mlčky a nehnutě na posteli, hlavy zahalené hustými černými závoji, neboť nevydrží dívat se jedna na druhou. Lékař vyzve jednu ženu, aby nazdvihla závoj. Estrade i Lafite se na vteřinu odvrátí. Tvar umrlčí lebky; barva syrové šunky; oči v krvavých děrách se nepřirozeně lesknou; užraný nos, užrané rty; v otevřených nozdrách cucky vaty. Pacientka pila právěkávu, proto bylo třeba ucpat nos, aby se tekutina nedostala do nepravých otvorů. Doktor Dozous mluví s temně červenou umrlčí lebkou tak samozřejmě a věcně, jako by to byla nejnormálnější bytost na světě:
„Loni jsme tu měli těžší případ, než je váš, milostivá paní. A uzdravila se ta žena. Rozumíte mi?… Slibte mi, že vytrváte, že už nebudete dělat hlouposti…“
Rudá, umrlčí lebka horlivě přikyvuje.
Když vycházejí, šeptá Dozous přátelům: „Včera se pokusila o sebevraždu…“
„A je to pravda, že se tvář, jako je ta její, kdy vyléčila, a že se vůbec může vyléčit?“ ptá se Lafite s námahou.
„Je to pravda. Můžete si přezkoumat fotografie v kanceláři. Naše poslední uzdravená zprvu ani nevěděla, že má z čista jasna zase nos i ústa.“
V jiné postranní světnici stojí v koutě, tváří obrácena ke stěně, maličká žena. Stojí tak celý den. Dělá dojem smutného, nezpůsobného dítěte, které postavili do kouta a které se teď ze vzdoru odvrací.
„Jsem lékař, milostivá paní. Přišel jsem vás navštívit,“ ohlašuje se jí Dozous. Žena se zvolna obrátí. Její tvářmá v sobě ještě mnohem méně lidského než předchozí rozežraná umrlčí lebka barvy syrové šunky. Je to doutníkově hnědý tvar otoků, ovládaný dvěma rty. Ne, nejsou to rty, nýbrž obrovské fialové cáry, které vypadají jako houba na stromě a také se jako houba všemi směry rozlézají. A tato nepředstavitelná, nepomyslitelná tvářmedusy počne hovořit, a hovoří horlivě. Zní to jako mumlání za zavřenými dveřmi. Dozous jí rozumí a laskavěpřikyvuje.
„Jak si přejete, paní! O půlnoci vás dopravíme k piscinám a budete tam zcela sama. Nikdo vás neuvidí.“ '
Hyacinthe de Lafite schází zvolna se schodů, s pěstí přitisklou na bránici. Není už s to jasně uvažovat. Vyvstávají v něm zděšené otázky. Je to pouhá příroda, bohyně bez ducha a citu, která v ustavičném procesu bujení své tvory nejen ničí, nýbrž s touž lhostejností je i odsuzuje k živoucímu rozkladu takovýchto a podobných nemocí? Pro ni není rozdílu mezi skvělobarevnými křídly brazilského motýla a skvělobarevnou kůží, rozpadající se lupusem! Příroda nerozeznává krásu a ohavnost, tyto orientační tabulky svých nejnešťastnějších tvorů – lidí! Nebo je to dílo nějakého barbarského boha země, podobného Huitlipochlimu Azteků, který z podobných hrůzných tváří a trýznivých postav ssaje pro sebe jakési zvrácené obětní slasti? – Nebo to skutečně je onen theologický Bůh hebrejské bible a křesťanské Církve, který tyto absurdní choroby připouští jako nepochopitelný sylogismus mezi prvopočáteční vinou oduševnělé materie, která se stala člověkem, a jejím vykoupením?
Konečně se octnou na čerstvém vzduchu. Doktor Dozous se obrátí na Lafita:
„Nuže, milý příteli, viděl jste, jak hluboko do našeho života zasahuje peklo…“
„Ba,“ potvrzuje jeho slova Estrade. „A Lurdy jsou na naší planetě ono geometrické místo, kde nebe peklo přetíná…“
Cesta vede dál. Lékař se zavěsí do Lafita: „Zahlédl jste jen nepatrný výsek utrpení, kterým je svět naplněn víc, než tušíme. K nám proudí toto utrpení v nepřetržitých průvodech. Zítra očekáváme opět pět vlakůs nemocnými. A nemyslete si, můj milý, že to jsou jen prostoduší nebo zbožní lidé, kteří hledají v Lurdech spásu. Nepřichází k nám ani tolik katolíků, jako protestantů a židů. Jsou to zoufalci, kteří nemají jiného útočiště, kterým nic jiného nezbývá…“
„A mnohem častěji než nemoc vyléčí se tu jejich zoufalství,“ podotkne tiše Estrade.
Doktor Dozous se zastaví a rozhlédne:
„Nadáli jsme se toho před dvaceti lety, když jsme vysedávali v Duranově kavárně a přeli se o literární a vědecké otázky? Nadáli jsme se, že zde jako pod čarovným úderem vyvstanou takovéhle věci? Jen proto, že jedno chudé dítě ze zavšivené Rue des Petite Fossées spatřilo u jeskyně krásnou Paní a umělo se za ni bít? Dějí-li se či udály-li se zde zázraky, je Bernadetta Soubirousová zázrak největší. Co vy tomu jako spisovatel říkáte, Lafite?“
Hyacinthe de Lafite, člověk nadaný darem slova, mlčí a neříká nic.

Kapitola čtyřicátá sedmá
LURDSKÝ BLESK

Už ve tři hodiny počnou brancardieři posunovat káry s nemocnými k nádhernému náměstí před basilikou, která se na massabiellské skále vznáší jako vysokostěžní loď na vlně. Je to na sta vozíčků, opatřených většinou stříškou. Ty zaujmou v širokém půlkruhu první řadu chóru, který provází divadlo. Je to bláznivá hra, když člověk pováží, že kterýkoliv jednotlivec z chóru se může na obrátce stát zázračným hrdinou tím, že mu z čista jasna spadnou strupy s lupusovité tváře jako uschlá malta a pod nimi se objeví nová, zdravá kůže. A toto divadlo není hra, ani báje, ani pověst, jen očividná skutečnost, o níž se může každý přítomný přesvědčit. Je to věc v pravém slova smyslu šílená a znamená takovou omračující ránu do tváře lidské duchovní přirozenosti, že slovy nelze nikoho přivést k tomu, aby věřil, a že dokonce i ti, kdož byli očividnými svědky, začnou později vlastní vzpomínce nedůvěřovat.

Hned za vozíky s nepohyblivými pacienty stojí mrzáci, kulhavci, chromí, slepci, kteří byli schopni sami se tam dovléci. Jim za zády pak se vlní tlačenice desetitisíců poutníků a diváků, kteří čekají na hrůzně slavný zážitek, jaký země, obývaná smrtelníky, neposkytuje nikde jinde než zde. Jedna srdce jsou naplněna palčivou touhou, jiná zas palčivou zvědavostí. V tlačenici stojí vedle sebe Dozous, Lafite a Estrade. Lékař chce, aby spisovatel prožil tuto chvíli tam, kde bije srdce zástupu. Místo zvolil tak, aby bylo dobře vidět na rampu.

„Dnes je slavný den,“ prohodí Estrade, „máte štěstí, milý Lafite. Přijel Monseigneur Pichenot, tarbeský biskup. Ponese v procesí Nejsvětější Svátost.“
„Jindy ji nosívá děkan Peyramale?“ ptá se Lafite. Lékař se na něho udiveně podívá:
„Vy nevíte, že Peyramala odstavili? Peyramale, ač dnes už stařec, nepřestal být prchlivcem. Nemůže vystátřádové duchovenstvo, a řádové duchovenstvo zas nemá rádo jeho. Už Monseigneur Laurence, jeho veliký příznivec, ho svého času nechal padnout. Otcové od jeskyně mají teď v rukou otěže. Hlavně otec Sempet, někdejší Peyramalův kaplan, kterému děkan tolik důvěřoval…“
Lafite neprojevuje valného zájmu o toto personální zpravodajství, týkající se kleru. Ptá se, jaký význam mají procesí s Nejsvětější Svátostí.
„Biskup požehná Nejsvětější Svátostí každého jednotlivého nemocného,“ poučuje ho Estrade. „K většiněuzdraveni dochází po požehnání.“
„Při požehnání, a nikoliv po napití z pramene?“ pátrá Lafite dále.
„Při požehnání i při pití,“ vysvětluje Dozous. „Já osobně pokládám však za nejzázračnější ona uzdravení, která nemají nic společného s theatrálností. Před několika dny se na příklad uzdravila zcela náhle jedna mladážena, zatím co zamyšleně seděla v parku na lavičce a pohlížela do Gavy. Měla ztuhlý kolenní kloub. Předtím se nemodlila ani nepila vodu. Spása ji stihla znenadání…“
Odpoledne se překlání, stíny se prodlužují, zástup lidu neustále roste. Napětí – nejpodivnější napětí – houstne. Estrade a Dozous, staří svědkové zjevení, tvrdí, že dochází po každé k vzrušení navlas stejnému, jaké lomcovalo lidmi u Massabielle onoho čtvrtku velkého pohoršení, kdy kdekdo očekával zázrak. Lidé nepokojněstřídají místa. Od bretonského kříže v nejvzdálenějším cípu lurdského parku až nahoru k rampě basiliky nese se jako hukot mořského přílivu šepot a mumlání zástupu a odráží se o zamyšlené, hrobové mlčení těžce nemocných, kteří dřepí nehnutě na svých vozících. Nikdo na světě by nedokázal tak mlčet, jako mlčí tyto hlavy, skloněné na prsa či k ramenům a nekonečně ztěžklé svým osudem a očekáváním.
Lafite si prohlíží lidi, mezi které je vklíněn. Není to zdaleka jen onen prostý jihofrancouzský lid, jak jej znával: Udřené staré ženy, oblečené v laciné černé šaty s nitěnými, polovičními rukavicemi na zjizvených rukou; selsky špatně oholení muži ve svátečních šatech, hledící zamyšleně jasnýma očima před sebe. I když je těchto lidí v zástupu hodně, není jich většina. Je nápadné, kolik dobře oblečených občanů se tu vmísilo v lid. Hned vedle Lafita stojí na příklad pán středních let, podle zjevu zřejmě učenec. Huňaté obočí, huňatý knír, na černé šňůrce zlatý skřipec. Tento člověk zduchovnělé tváře odpovídal zcela jistě ještě do nedávna na otázku všech otázek upřímným „ignorabimus“, asi tak jako Hyacinthe de Lafite, který podle vlastního přiznání nepovažuje materialistický atheismus za nic jiného než také za jakýsi druh náboženství, byť i ze všech nejhorší. V dané chvíli však pán s huňatým knírem nervosně přešlapuje s nohy na nohu, desetkrát za sebou snímá skřipec, utírá jej, znovu jej nasazuje, sklíčeně vzdychá, otírá si pot s čela. Zdá se, že čeká na cosi, o čem sám v sobě není jist, zdali si toho přeje nebo se toho obává. Stejně nejasný pocit má i náš spisovatel.
Vtom se rozezvučí zvony na znamení, že biskupovo procesí, poslušno slov Paní, se ubírá k jeskyni. Biskup vloží Hostii do monstrance. Davem to trhne. Všichni se tlačí blíž k bariéře nemocných. Po několika minutách se ozvou tlumené výkřiky:
„Už jdou!“ Zástup desetitisíců ztichne, jako by každý jednotlivec zatajil dech. Po rampě v čele všech ostatních kráčí malý mužíček s korouhví Madony.
„Vidíte toho křivonohého chlapíka?“ ptá se šeptem doktor Dozous Lafita. „Nosí korouhev a má dokonce přednost i před mlynářem Nicolauem, protože je, abychom tak řekli, prvorozenec zázraku. Říkáme mu pořád ještě dítě Bouhouhortsovo, přestože mu bude co nevidět pětadvacet let. Jistě se pamatujete na onen vzrušující případ v prvních dnech, kdy žena jednoho dělníka vnořila své umírající dítě do pramene?…“
Hyacinthe de Lafite se nepamatuje.
Pod brokátovými nebesy se blíží biskup. Ruděfialové roucho se leskne v slunečním světle uprostřed přečetných bílých komží. Ted povystupuje zpod baldachýnu. Oběma rukama drží třpytící se monstranci a kráčí k půlkruhu vozíků s nemocnými. Na vteřinu zvony utichnou. Jen mešní zvonek se slabě rozklinká, když biskup dojde k pravému konci oblouku a žehná monstrancí první nemocné znamením kříže. Všichni padnou na kolena, i Estrade a Dozous. Lafite je zvědav, co udělá ten cizí pán vedle něho. Pán chvíli váhá, potom se také spustí na jedno koleno. Lafite od nejranějšího mládí před nikým neklečel. Protiví se mu splývat s množstvím, s davem. Což ho nepozval Bůh do dvorní lóže? Teď se stydí sám před sebou i před ostatními, stydí se klečet, a stydí se nekleknout. Proto se jen hluboko skloní a tak setrvává. Žehnaje, přechází biskup od nemocného k nemocnému. Má dlouhou cestu. Náhle odkudsi z tisícového davu vyrazí pronikavý výkřik:
„Pane, dej, ať vidí!“ „Pane, dej, ať chodí!“
Zástup na všech stranách opakuje tuto střelnou modlitbu, tuto magickou zaklínací formuli. Ze všech stran hučí k nebi tato prosba, usilujíc donutit nebe, aby sestoupilo na zemi. Člověku připadá, že není v Evropěpočtářských a vynalézavých mozků, nýbrž v jakési prakrajině lidstva, kde lidové masy nepozbyly dosud síly rozpoutávat čarovně mohutné citové proudy a spoutávat jimi nadpřirozené síly. Lafite cítí, jak i jeho tyto proudy spirálovitě ovíjejí. Pranic se nediví, když cizí pán vedle něho se náhle uhodí do prsou a vpadne do té velkolepé, divoké modlitby vlastní variantou:
„Pane, dej, ať vidíme!“ „Pane, dej, ať chodíme!“
Biskup obešel už zvolna celý půlkruh a nyní kráčí slavnostně doprostřed rampy. Nevýslovně melodickým pohybem zdvihá vysoko nad hlavu zlatou monstranci a žehná znamením kříže veškeren lid. Tenounce klinká zvonek v nesmírném prostoru. Hned poté znovu vpadnou velké zvony. Požehnání je u konce, aniž se, jak se zdá, cokoli mimořádného přihodilo.
Biskup mizí s kněžstvem v basilice. Dav, procitající z kouzla, jež ho spájelo, pozbývá své jednoty a začne se všemi směry vlnit a rozpadat v hloučky. Brancardieři přistupují k vozíkům a čekají, až se vyprázdní rampa, aby rozvezli své chráněnce do jednotlivých špitálů.
„Pojďme,“ řekne doktor Dozous.
Lafite váhá. Stalo se něco? Ano, cosi se stalo. Z počátku to pociťují jen nejasně. Ale za chvíli se na druhém konci řady vozíků zvedne ostrá vlna hlasů. Množství napřažených rukou ukazuje na jeden bod. Utvoří se vír. Lafite i jeho oba průvodci jsou strženi proudem. Dozous se energicky prodírá vpřed a táhne své průvodce za sebou. Už jsou u kočárku, ke kterému brancardieři, zkušení v podobných scénách, zabraňují přistoupit. – a kousek dál, na volném, širém prostranství mezi rampou a řadou kočárků, kráčí osamělá žena… Žena ta je neohrabaný tukový a masitý kolos. Nadzdvihla si maličko sukni, jako by se měla probrouzdat špinavými loužemi. Její nohy se podobají nečlánkovaným, opuchlým válcům, chodidla pod nimi vypadají jako malé pařezy. A na těch malých, ubohých pařezech kráčí krok za krokem a velmi pomalu, jako marionetta, ta ženská věž tuku, oddávajíc se práci této chůze nerušeně a se stejnoměrně strnulým, neúchylným rytmem. Hlavu má zvrácenu nazad, směšný, květinami zdobený klobouček se jí sesmekl do týla. Sukni si už zase spustila, paže má teďrozpaženy a balancuje jimi, jako by nešla po pevné zemi, nýbrž po provaze. Brancardier jde za ní, aby ji v případě potřeby zachytil. Druhý za ní tlačí vozíček. Žena jde a jde, jako v neviditelné kouli, vyříznuté z času a z prostoru, v kouli, která se pohybuje zároveň s ní. Se zatajeným dechem hledí lidé za ní. Lafite zaslechne šepot:
„Znám ji dobře. Deset let už nechodila, neudělala jediného kroku…“
„Kdypak se zhroutí?“ myslí si Lafite. Ale žena se k tomu nemá, naopak, pokračuje v té taneční a jakoby zvnitřka odsekávané chůzi na oteklých nohou, až konečně mizí v bráně basiliky, jevíc se očím lidí už jen jako malý bod. Teprve teď se protrhne hrobové ticho.
Jakýsi človíček, kterému po tvářích řinou slzy, zanotuje vysokým, třaslavým hlasem Magnificat: „Magnificat anima mea Dominum.“
„Et exultavit spiritus meus,“ vpadne do zpěvu hlouček kněží, kteří stojí mezi diváky. A přes celé prostranství rozlévá se hymnus, v němž se praví o Bohu, že „sesadil mocné s trůnu a povýšil nízké,“ a „ujal se Izraele, služebníka svého, aby ukázal, že jest pamětliv svého milosrdenství, jako mluvil k otcům našim, s Abrahamem a potomstvem jeho na věky…“
Lafite má pocit, jako by se mu v těle všechny útroby uvolnily. A jen aby uslyšel vlastní hlas, zeptá se lékaře:
„Je tohle pravé uzdravení?“ Dozous neurčitě, pokrčí rameny:
„Teprve za hezkou řádku dní a často i týdnů bude o tom možno vyřknout bezpečný úsudek. Napřed se o tom případě musí shledat všechny lékařské nálezy.“
Lékař vyzve Estrada a Lafita, aby ho doprovodili do kontrolní kanceláře. Na prahu vrhne Lafite pohled do místnosti, která mu připomíná ani ne tak ordinační pokoj, jako spíše navigační kajutu plachetnice. Hned potom se obrátí. Je mu nanic. Musí být sám.

Kapitola čtyřicátá osmá
NEMILOVAL JSEM

Jeskyně v šeru. Pyrenejská obloha je dosud nasáklá světlem a zářivými barvami, na zemi však se už začíná smrákat. Veliký železný stojan pod skalním výklenkem, podivná svíčková palma plápolá sterými plamínky, které vytlačují pozdní denní světlo z vnitřku jeskyně. Socha Paní v oválu je zahalena do tančících stínů. Rozzelenávající se šípkový keř s úponkem se za dvacet let nezměnil. Tmavá skála pod výklenkem se vlhce třpytí. Padá z ní krůpěj za krůpějí. Vyčnívající skála na druhé straně jeskyně, která má podobu mohutné lebeční kosti, žlutě září. Když přichází člověk, tak jako právě Hyacinthe de Lafite, od břehu řeky a blíží se zvolna k jeskyni, připadá mu, že tam jakási prolamovaná záclona či koberec nebo jiný druh gotické kružby přikrývá zářivou skalní kost. A zatím je to jen hustá tkanina z berel, holí, dlažek, orthopedických obalů, zavěšených tam těmi, kteří se uzdravili. Tato jeskyně nemá už nic společného s pustým brlohem, jak jej znával Lafite z dřívějších procházek. Samotné jeskyně se nedotkli: uzavřeli ji pouze krásnou vysokou mříží. Skrze ni vedou vpravo a vlevo dva malé vchody do vnitřku sluje. Podél této mříže se táhne stupínek – klekátko pro prosebníky, kteří zde při mši přijímají, a pro ty, kdož chtějí být skalnímu oválu zjevení hodně blízko, když pronášejí svá přání. Asi dvacet řad lavic za ním, oddělených širokou chodbičkou uprostřed, tvoří místo pro několik set zbožných věřících. V přítomné chvíli soumraku jsou lavice plny lidí. Vlevo od jeskyně klečí na vysoké kazatelně mladý kněz a předříkává mírným hlasem loretánské litanie. Jak se Lafite blíží, slyší čím dál jasněji a zřetelněji francouzská slova vzývání:

„Matko božské milosti – Matko nejčistší. –“
Po každé přerývce, kterou kněz učiní, zvedá se respondující mumlání věřících:
„Matko nejčistotnější – Matko neporušená – Matko neposkvrněná – Matko lásky hodná – Matko

podivuhodná – Matko dobré rady – oroduj za nás –.“
„Jaké krásné verše!“ myslí si Lafite. A jaký uklidňující rytmus! Skutečně – ztlumený hlas mladého kněze a jemu odpovídající odříkávání věřících splývají v uspávavou ukolébavku, která zároveň s houstnoucím soumrakem obluzuje smysly. Veliký počet klečících se modlí s rukama rozpřaženýma. Napodobují tak vlastním tělem podobu kříže a utrpení na kříži. Tím, že po celou čtvrt hodinu donucují svaly k tomuto únavnému postoji, přemáhajíce bolest, splňují již výzvu k pokání, kterou na příkaz Paní vyslovila Bernadetta. Hyacinthe de Lafite stane v přiměřené vzdálenosti od posledních lavic. Pouhá plachost mu brání přistoupit blíž. Je mu stydno, jako cizinci, který se náhodou octl v důvěrné společnosti, do které nebyl pozván. Celá desetiletí přešla od té doby, co nevkročil do svatostánku pro nic jiného, než aby se obdivoval některému
uměleckému dílu. „Nejsem jako tito zde,“ myslí si Lafite, „nemám jejich prosté víry. Mým mozkem prošly všechny rozkladné myšlenky, které si kdy lidé myslili. Můj rozum klopýtá v čele lidstva nočním terénem. Vím, že jsme ubohá zvířecí rasa a že nás jen pár nervových větví a klamných závěrů odlišuje od hmyzu a obojživelníků. Pravda je nám milionkrát nepřístupnější než mšici integrální počet. Náš nynější způsob myšlení, stůj co stůj kritický, cítí se nesmírně povýšen nad bývalým náboženským způsobem myšlení. A ve své omezenosti zapomíná, že také není než pouhým způsobem. Já však tuším, že minulé formy myšlení stanou se formami budoucími, které budou s úsměvem shlížet na veškerou naši dnešní kritiku. Často jsem si přával, aby se lidé spokojovali s malými výsledky; ale mé hltavé srdce není uzpůsobeno k tomu, aby se spokojilo s malými výsledky. Jsem si dobře vědom, že všichni naši bohové jsou jen pouhým zrcadlením naší vlastní tělesné přirozenosti a že, kdyby na příklad pelikáni věřili v boha, jejich bůh by stůj co stůj musil být pelikánem. To však není důkaz proti Bohu; je to jen důkaz o tom, jak je náš pozemský duch úzký a neschopný obstát mimo obraz a slovo. Nikdy bych nesnesl pomyšlení, že jsem na věky vyloučen z poznání Boha, s Nímž se, na vzdory všemu, cítím spřízněn. Nepatřím mezi vás, kdož věříte v nebe na nebi. Ale nepatřím ani k těm hlupákům, kteří věří v nebe na zemi, aranžované lepšími zákony a stroji. To bych už mnohem spíš náležel sem, k vám, kteří věříte v nebe na nebi…“
Lafite popojde o několik kroků blíž k jeskyni. „Panno nejmoudřejší – Panno ctihodná – Panno slavná –
Panno mocná – Panno dobrotivá – Panno věrná – Zrcadlo spravedlnosti –“
Kdyby tu teď vedle mne stál nebožtík starý Clarens, nedal bych si vzít, abych ho nepozlobil: „Slyšte tu překrásnou litanii, milý příteli! Tak nějak chválili kdysi zbožní Efesané svou Dianu. Nemyslíte?“ – „Milý Hyacinthe, jsem historik, proto historii nepřeceňuji. Historie není nic jiného než přerušování věčných událostí v plynulém toku doby, v řece času. Každá epocha vidí věci v proudu času pod jiným úhlem. Apolon nebo Kristus, Diana nebo Maria, to jsou jen různá jména a různé obsahy představ pro jednu a tutéž přítomnost, lidmi věčně pociťovanou. Vždyť vy sám, a právě této chvíle, cítíte onu přítomnost víc než kdokoliv jiný, milý příteli!“
– „Myslíte, příteli Clarensi? Já arci jsem, i přes svého kritického ducha, člověk staromódní. Básníci jsou vždycky staromódní. Leč po nás přijdou možná lidé, kteří už nebudou navštěvováni podobnými pocity.“ – „Co se toho týče, buďte klidný, milý Hyacinthe! Vždycky se vyskytne nějaká Bernadetta, která svou neviditelnou Paní učiní světu viditelnou, per saecula saeculorum…“
Lafite opět popojde o další krok k jeskyni. – Stane u poslední řady lavic.
„Příčino naší radosti – Schránko čestná – Vzácná vázo zbožnosti –“
„Clarensi, poslyšte! Nebudu vám nadále nic nalhávat. Mám v těle rakovinu. Necitelný lékař mi to přiznal do očí. Ale já se obejdu bez lékaře. Napřed se mi to objevilo v hltanu. Po čase se nemoc objeví v žaludku, v játrech, ve střevech. Tomu se říká metastase. Poučil jsem se o tom. Mé dny jsou sečteny. Neříkejte, že vypadám ještě jako člověk. Za rok, možná že dřív, bude i ze mne jeden z oněch ubohých chuchvalců masa, které jsem dnes spatřil v nemocnici „Sedmibolestné“. Nejsem ani trochu hrdina, kamaráde, jsem roztřesený zbabělec. Ano; dny
mé jsou sečteny, mé noci jsou těžké. Strach ze smrti by nebyl věcí nejhorší. Strach lze unést. Člověk natáhne všechny čtyři a čeká. Cosi jiného jsem poznal za těžkých nocí, Clarensi! Cosi strašnějšího! Vy se mi nevysmějete. Vždyť jste jedním z těch, kdož věří. Nezhloupl jsem věkem, já zmoudřel. Já poznal, že není na světě většího hříšníka, než jsem já, Hyacinthe de Lafite, bezejmenný pisatel článků, nula, po které jediná živá duše nevzdechne. Nemyslete si, že v této chvíli koketuji á la lord Byron. Nemám ostatně na mysli ony tisíceré špinavé hříchy slabostí a nekázně, kterými den co den poskvrňuji svou duši. Mám na mysli ústřední hřích genese, hřích, který mě pokrývá od paty až na vrch hlavy, pýchu, nejhloupější, nejsměšnější, nejabsurdnější
pýchu, která stála u kolébky mého ducha. Už v deseti letech mnou lomcovala. Z pýchy jsem nechtěl být nikomu za nic zavázán, ani vlastní matce. Z pýchy jsem chtěl být něčím, co pochází samo ze sebe a co se opírá jedině o sebe. Pomyšlení, že jsem člověk, rostoucí plod, podmíněný původem, krajem, řečí, krví a výměnou látek, mi bylo v hloubi duše nesnesitelné. Nezávislý až k šílenství přísahal jsem sobě samému, že budu jedinou bytostí, která nebude přináležet k žádnému společenství. Podle mého přesvědčení mě nic nevychovalo, nic na mne nemělo vlivu, nic mě neřídilo. Byl jsem plodem sebe samého. Sebevědomí mého ješitného ducha stoupalo nad
všechno pomyšlení. Jestliže jsem neuznával Boha, tedy jen proto, že bych nebyl snesl, abych nebyl Jím. Proto byla analysa mým světovým trůnem, s něhož jsem vládl. Ale teď mám najednou pocit, že stojím sobě samému za zády a vidím po prvé plasticky sebe jako někoho cizího. Můj hřích je hříchem Luciferovým, i když jsem pouhé nic, a mé tělo užírá rakovina. Za těžkých, bezesných nocí jsem také pochopil, že naše hříchy neškodí ani tak Bohu, jako nám. Mě zničila pýcha, toť očividné…“
Několik klečících lidí obrátí udiveně oči na Lafita, který zůstává stát v chodbičce mezi lavicemi. „Růže tajemná – Věži Davidova – Věži ze slonové kosti – Dome zlatý – Archo úmluvy – Bráno nebeská Hvězdo jitřní –“
„Kde jsem, ó Panno! Hvězdo jitřní! I já jsem věž. Věž, která se rozpadla na kusy, plná krys a stonožek. Ano, tak je to. Dome zlatý! I mé já je dům. Dům, který jsem dostal k pronajmutí. Celý jsem jej pokálel. A teď mám krátkodobou výpověď, vyženou mě z něho a nezbude mi času, abych v něm poklidil. Ó hvězdo jitřní, co jsem to udělal ze svého života! A byl to dobrý život při veškeré mizérii. Nikdy jsem nebyl potrestán uhnívajícími údy jako onen nevinný hoch v nemocnici. Mou tvář neužíral lupus, ač bych si to byl stokrát spíš zasloužil než ony
nevinné, ubohé ženy. Nebyl jsem nucen stávat v koutě v bázlivém studu, aby škleb mé tváře nezahlédl svět.
A byl bych tam měl stávat a byl bych se měl stydět stokrát hůř než ta žena; vždyť škleb mé pravé tváře je děsivější než ten její. Každičkou vteřinu života jsem promrhal nejnižším polechtáváním smyslů, zmatkem samým. Toť vedle pýchy druhý hřích, jenž se celým mým životem převaluje v bahenní podobě krokodýla. Co zbylo z mého dobrého života, který měl miliony a miliony vteřin? Ženy, které jsem objímal, zpráchnivěly ve mně v přízraky; extase krásy a myšlenek, jež mi byly dopřány? Nebyl jsem dost posedlý, nebyl jsem dost pilný, abych jim dal křídla! Zbyla mi jen trpká, hořká pachuť, Hvězdo jitřní…“
„Uzdravení nemocných – Útočiště hříšníků – Potěšení zarmoucených – Pomocnice křesťanů –“ „Jsem ještě křesťan? Nevím. Vím jen tolik, že všechny oslnivé formulace mého ducha neznamenají o mnoho víc než kvákání žab a cvrkot cvrčků. Skutečná je pouze má samota. Prohrál jsem svou pýchou všechny lidi. Až se objeví další nádor, nezmíním se příbuzným, nevyhledám pomoc, vrátím se do Paříže, zalezu do svého pelechu a budu umírat. A nikdo u mne v pelechu umírání nebude, ty útočiště hříšníků, ty potěšení zarmoucených! Ne, já si nenaříkám. Svět mě neopustil, já opustil svět…“
Modlitbou Anděl Páně litanie končí. Kněz a šeptající sbor zahajují Zdrávasy. V přibývajícím šeru září svíčková palma čím dál prudčeji. Socha Paní uvnitř výklenku se už zdá pouhou bílou skvrnou. Modlící se lidé s rozpřaženými pažemi jsou stínovité kříže.
„Je to docela logické,“ povzdychne si polohlasem Lafite. Tento povzdech předcházel dlouhý, myšlenkový řetěz, který končí poznáním: „Je logické, že mě Bůh opustil. Vždyť já nikdy nemiloval. Nikoho, nic, ani sebe…“ Aniž si toho byl vědom, popošel Lafite až k jeskyni. Kdyby chtěl, mohl by přitisknout hlavu na mříž.
Prázdnýma očima zírá do prostoru, který se v šeru rozplývá. A čím déle a nevědoměji tam hledí, tím citelněji ubývá v něm pocitu tělesné nelibosti, který ho celé odpoledne sužoval, onoho podivně prázdného a vyprahlého pocitu, že se mu vnitřnosti uvolnily a snížily. Dýchá klidně a povoluje únavě, v níž mu jeho já najednou už nepřipadá tak příliš důležité.
Stejnoměrně a mechanicky zní měkký hlas kněze. Stejnoměrně a mechanicky odříkávají věřící odpovědi.
Lafite stěží rozeznává slova té nekonečné ukolébavky:.
„Pros za nás… nyní i v hodině smrti naší…“ Rytmické mumlání mění se v blahodárný šum. Je to jako měkké opěradlo, o které se lze zády spolehnout. A zároveň se člověku zdá, že ho obklopuje a obestírá cosi přátelského, že ho to bere do svého středu, aby mu pomáhalo. Modlitba věřících bere Hyacintha Lafita do svého středu. Snáší se na něho jakási úsměvná ironie. „Pyšný a bez lásky? Ano! Ale opravdu jsem tak opuštěn a sám, víc než jiní?
Nestačilo by, abych uprostřed svého poznání veskrze sporného byl méně domýšlivý, než jsou tito lidé kolem mne? Jaký rozdíl je mezi nimi a mnou? Ta trocha rafinované schopnosti jazykové, do které odívám, jsa méně poctivý než oni, svou naprostou nevědomost? Padl jsem snad proto tak hluboko, že jsem nevěřil v ruce, které mě mohou pozdvihnout? Ó mateřská sílo všehomíra, ó Hvězdo jitřní!“ – Lafitovi připadá, že se ho modlitba za zády dotýká četnýma, měkkýma rukama. On, který opovrhoval každou početností, protože ji pokládal za srocení nízkých pudů a nízkých zájmů, cítí ted ty modlící se lidi za sebou jako jediné, láskyplné, netělesné tělo, které mu
pomáhá a pomáhá. Aniž je s to pociťovat nějaké jiné pohnutí než vytrácející se stud, klesá teď i on, Lafite, na kolena a šeptá do jeskyně slova mateřsky známá, která slýchal a pronášel v dětství, slova andělského Pozdravení.
Nic nového nevstupuje do jeho vědomí. Ví jen to, že ta prázdnota, ta kritická vyprázdněnost, na které si kdysi tolik zakládal, bývala vždycky naplněna jistotou, která se mu nyní pouze odhaluje a vyjasňuje jako mlhavý den.
Nemůžeme se na víru obrátit, můžeme se k ní jen vrátit. Víra není funkcí duše, je to duše sama v posledním odhalení. V pocitu pokoje, jemu až dosud neznámém, setrvává Lafite, dokud nenastane noc, dokud většina lidí nepovstane a neodejde. Pak už před jeskyní žijí jen plameny svěc. A dřív než Lafite povstane, vytane mu, aniž ví, proč a jak, na rty prosba:
„Pros za mne, Bernadetto Soubirousová!“
Bernadetta Soubirousová v té chvíli ještě žije. Už kolik dní má zase nesmírné bolesti. V nemocnici rozžali lampy. Bernadettin pohled ulpívá na protější stěně, kde visí krucifix, kolem něhož tanči stín. Netuší, že v témž okamžiku klečí před její Paní na kolenou protivník nejpyšnější.

Kapitola čtyřicátá devátá
MILUJI

Osmašedesátiletý Maria Dominik Peyramale je postavou stále ještě obr. Jeho oči však už nežhnou tak palčivějako kdysi. Zírají zkroceně z široké, už poněkud naduřelé kněžské tváře. Ze všech nepřátel zahrál děkanovi nejhůř jeho vlastní temperament. Když vyšel před patnácti lety pastýřský list jeho příznivce, Bertranda Sévéra Laurence, a povýšil Lurdy na nové středisko celého křesťanstva, domníval se Peyramale, že je určen za přirozeného vládce takto proměněných Lurd. Nebylo architekta, aby se s ním nepohádal. Zavrhoval architektům plány a navrhoval vlastní jak pro basiliku, tak pro kryptu i pro budoucí růžencový kostel pod basilikou. Jeho pánovitost lidi pobuřovala. Podávali si u starého biskupa dveře se stížnostmi. A biskup, onen přímý, obdivuhodný stařec (podle slov Monseigneura Forcada), nebyl muž, který by původci podobných stížností prominul. Peyramala se vývojem událostí chytil slavoman,‘ pomyslil si, ,Musím ho klepnout přes prsty.‘ a klepl lurdského faráře přes prsty náramně nevlídně. Peyramalovy monumentální plány, pýcha jeho srdce, byly zčástiškrtnuty, zčásti poobměněny podle vkusu malých lidí. Biskup popřál sluchu našeptavačům a intrikánům. Umělecký smysl kostelníků, pobožnůstkářek a licoměrníků zvítězil. Maria Dominik, potomek tří generací lékařůa učenců, muž vědy a umělecké představivosti, si vysnil mohutný komplex posvátných staveb, které chtěly co do mohutnosti zastínit všechno, co bylo zbudováno v oboru posvátných staveb za poslední století. A na konec viděl svůj vznešený sen zničený skutečností. Cukráři církevní architektury a umění zvítězili na celé čáře.

Ctižádostivý děkan mínil udělat z Lurd druhý Řím, a když si vzpomene na přečetné zástupy, které tam rok co rok putují, staly se Lurdy skutečně druhým Římem svého druhu. Ale v tomto Římě byl panovačný Peyramale vším jiným spíš než papežem. Miliony poutníků a chorých, každým rokem přicházejících, vyžádaly si celé armády kleriků pro svou péči. Tu mohly dodat pouze řády. I převzaly řády péči a starost o nemocnice a posvátná místa a Peyramale se poznenáhlu dočkal, že ho zatlačili na výměnek místního kněze, který pozbyl jakéhokoliv vlivu na nové Lurdy. Za časů, než se udála zjevení, býval Peyramale neomezeným králem své farnosti. Když ho lidé poníženě zdravili, připadalo mu, že jen odvádějí povinnou daň. Teď si děkan připadá jako král, zbavený trůnu. Pozdraví-li ho někdo, dává prosté pozdravení. A ze všeho nejhorší je, že za tuto velikou porážku děkuje podle vlastního rozhořčeného a ne zcela spravedlivého úsudku lstnému obmyslníku-hadu, kterého si hřál na prsou. Otec Sempet, řádový kněz, sloužil dlouhá léta pod ním jako třetí kaplan, a on, Peyramale, mu vždycky dával přednost před druhými dvěma pracovníky, před kousavým abbém Pomianem i neškodným abbém Pènesem. Sempet, Bůh to ví, se zdál ještě mnohem neškodnější než Pènes. Ale zatím co před ním služebníčkoval a poklonkoval, strhl ten mnišský tichošlápek s omračující rozhodností a mazaností veškerou moc kus po kuse na sebe. Teď je kurátorem jeskyně, nejmocnějším mužem v Lurdech a také utkvělou představou a myšlenkovým bičem starého děkana.

Zrovna když Maria Dominik Peyramale vychází z neverského nádraží, nesa v ruce ohmatanou cestovní brašnu, vzpomene si na jednu Sempetovu poznámku o Bernadettě. Sempet se Bernadettě posmíval déle a víc nežPomian i všichni ostatní:

„Víte, pane děkane, co dělá-ta naše famosní svatá, když se probudí z extase? Dá se do hledání vší ve vlasech.“ – Peyramale je náchylný považovat neslavný konec své životní dráhy za spravedlivý trest za to, že se choval jako nevěřící Tomáš, dokonce ještě při poslední, slavné rozmluvě s Bernadettou, v adventě roku 1863. Leč, ó nepochopitelná Prozřetelnosti, myslí si Peyramale – co ten prožluklý Sempet, který věřil ještě mnohem méně než já? Ten byl skrze ni povýšen.

Obr, který s kufrem zvolna kráčí neverskými ulicemi, je silně vzrušen. Nastávající shledání s tou, kterou chtěl kdysi vymést koštětem, ho skličuje. Bernadetta Soubirousová byla největší událostí jeho života. Bez jakékoliv zásluhy dostalo se jemu, oslu tupému a slepému, té milosti, že směl stát u kolébky velikého moderního zázraku. K němu se Paní obrátila s výzvou o kapli a o procesí, a on se jí za to odvděčil tím, že se jí vysmál nejapnou protivýzvou o peníze a o růže. Zasloužil si věru, aby mu škrtla jeho plány a odevzdala procesí jiným. Dobře se mu stalo! Ale co ten Sempet? Proč trpí Sempeta? Ten chlapík je po čertech obratný. Nikdy se za nic doopravdy neexponoval. Peyramale už byl často blízek tomu, aby se rozjel za Bernadettou. Po každé ho však odradilo pomyšlení, že by jí jeho přítomnost nebyla vítána. Proto připadl před lety na nápad s obrázkem Panny Marie. Dlouho se již proslýchalo o její nemoci, ale nedalo se nic přesného zjistit ani v Nevers. Teprve její podivná slova: „Milý pane faráři, Bernadetta Soubirousová na vás vzpomíná,“ otřásly děkanem tou měrou, že se naráz rozhodl vydat se na dalekou cestu. Již měl zakoupenou jízdenku, když mu do toho přišly nepředvídané události, které ho donutily, aby odjezd o několik dní odložil. Zatím co vyřizoval rušivé záležitosti, cítil každou minutou ve dne i v noci jakýsi neurčitý vnitřní nepokoj, který se chvílemi stupňoval až k nejasnému pocitu viny. Nemohl se zbavit pomyšlení, že se ho Bernadetta Soubirousová dovolává jako svého starého ochránce. Když konečně splnil všechny povinnosti, nastal velikonoční týden. Že by farář opustil své stádo před největšími svátky v roce, je víc než neobvyklé. Ale Peyramale to udělal. „A co byste dělali, kdybych nebyl živ?“ podotkl svému zástupci, který vzal službu za něho. „Jsem starý a churavý člověk, žiju z pouhého nedopatření, protože náš shovívavý Pán nade mnou přivírá oči.“

Matka Josefina Imbertová vítá lurdského faráře vlídně a uctivě. Fialový kanovnický kolárek dokazuje, že Peyramale, zbavený trůnu, byl přece jen obmyšlen nejedním důstojenstvím a že si smí činit nároky na titul Monseigneura. Představená mu ihned nabídne pohostinství v klášteře. Co se sestry Marie Bernardy týče, je prý k nevíře, že ještě žije. Podle úsudků lékařů nemoc už dávno strávila její ubohé tělo. Jen neuvěřitelně silná a houževnatá duše toho ubohého dítěte udržuje v ní ještě život pozemský. Snad tomu vyšší úradek chce, aby tato vyvolená Panny Marie prožila ještě Letošní pašijový týden na zemi. Doktor Saint-Cyr prohlásil již před třemi dny, že smrt lurdské visionářky je otázkou několika dní. Od včerejška nemá Marie Bernarda bolesti. Biskup Monseigneur Lelonge nařídil, aby bez jeho výslovného svolení k umírající nepřipouštěli návštěv. Matka Imberta se obává, že ani u důstojného pana faráře nelze učinit výjimku. Ihned však se na to dotáže biskupské kanceláře. Zatím ať si pan kanovník udělá pohodlí a občerství se po štrapácích cesty malým zákuskem.

Peyramale užuž chce vzplanout pro ten dotaz u biskupa; ovládne se však a podotkne hlasem stále ještě drsnězastřeným:
„Bernadetta Soubirousová je dítě mé farnosti. Prozřetelnost ji na dlouhá léta postavila pod mou slabou ochranu…“
„To je nám známo, Monseigneur,“ přikývne představená s úsměvem. „Na vyšší příkaz jsme se nesměly v našem domě oněmi slavnými událostmi blíže zabývat, známe je však do všech podrobností…“
Brzy po obědě objeví se u děkana matka Vauzousová a sestra Natalie, aby ho zavedly do nemocnice. Starému Peyramalovi se rozbuší srdce. „Myslíte, že mě pozná?“ ptá se.
„Je při vědomí a tak klidná, jak už dávno nebyla,“ praví Natalie, která se nesnaží zadržet slzy.
Prostorný nemocniční pokoj s dvěma vysokými okny, s třemi postelemi, které jsou zastřeny průsvitnými nebesy. Dvě postele jsou prázdné. V třetí, která stojí v pravém koutě, leží Bernadetta. U protější stěny stojí úzká komoda, na ní soška Panny Marie, ale ne Fabichova. Nad ní na stěně visí kříž. Toť kromě lenošky a několika maličkých dřevěných stoliček celé zařízení. Maria Dominik Peyramale jde těžkým krokem, který jemu samému velmi nepříjemně vrže do uší, k posteli v pravém rohu. Nevidí před sebou pětatřicetiletou řeholnici, nýbrž dívku velmi mladičkou, s úzkou, alabastrovou tváří. Nozdry nevýslovně jemně formovaného nosu se chvějí. Dětské rty jsou trochu zarůžovělé. Poměrně vysoké čelo je zpola zakryto obkladem. Veliké, tmavé oči hledí pozorně a zároveň netečně. Jsou to oči Bernadetty Soubirousové. Děkan, bezmála sedmdesátník, se v rozpacích začervená. Odkašle si. Po chvíli řekne:
„Přišel jsem…“
Sestry mu přisunou k posteli jednu z oněch miniaturních stoliček. Obr na ni velmi opatrně usedá. Má oprávněný strach, že se židlička pod jeho vahou zbortí. Na přikrývce spočívají malé, zažloutlé ruce jako ze slonoviny, které se teď pokoušejí napřáhnout vstříc hostu. Pokus se jim nezdaří. Lurdský farář uchopí opatrnějednu z těch bezvládných, miniaturních ruček do své mohutné tlapy a vdechne na ni uctivý polibek. Minou dvěminuty, než Bernadetta promluví tichoučkým hláskem, který se však nese pokojem podivuhodně zřetelně a jasně:
„Neobelhala jsem vás, pane faráři…“ – Peyramale potlačí zavzlyknutí:
„Vím, že jste mě neobelhala, sestro; ale já, já vás nebyl hoden.“
Na dívčí tváři se zakmitne dozvuk strachu: „Stále se mne vyptávali, neustále…“
A po delší přestávce doznává Bernadetta v chvějivém výdechu:
„Viděla jsem Ji. Viděla…“
Děkan neví, jak a proč mu pojednou vytane na rty ono staré „ty“, tak jako by od té doby nebylo uplynulo dvacet let, jako by před ním neležela řeholnice Marie Bernarda se vznešenou pečetí dovršení na tváři, nýbrž někdejší malá Bernadetta Soubirousová – stvořeníčko jasné jako pramen – a přece se v něm člověk nevyzná. Peyramale přiblíží svou těžkou, zemdlenou hlavu k umírající.
„Ano, vidělas Ji, a uvidíš Ji zas…“
Veliké oči se zatmí přemýšlením. Vyvstávají vzpomínky. V pracovně u krbu sedí. farář. Já tam také jsem, mám na sobě kapulet, je zima. Říkám, že chci být služkou u paní Milletové. A on se ptá, nemá-li Paní lepšího místa pro mne…
Bernadetta vzdychne a vyrazí ze sebe: „Pane faráři, ono není jisté, že si mě Paní vezme za služku…“.Konečně našel děkan lehký, běžný tón, o který od začátku usiluje:
„Je-li vůbec co jistého, děvečko, je to tohle. To bude to nejmenší, co pro tebe Paní udělá…“
V dívčiných očích šlehne slabounký paprsek šelmovství, ba posměchu. Copak že najednou jsou všichni lidé tak milí a vlídní? Myslí to upřímně, nebo jen tak práší ze soucitu?
„Nejsem si tím ani trochu jista. Ani dost málo!“ trvá na svém její hlas, i dnes jasný, neúplatný, jako kdysi a jako vždycky. „Vždyť jsem nic nesvedla, jen jsem stonala. A snad jsem ani neměla dost bolestí…“
Tentokrát se Peyramalovi vydere z prsou vzlyk: „Mělas dost bolestí pro všechnu spásu, věř mi, děvečko…“
Cosi jako poloviční úsměv prolétne nepohnutou tváří nemocné. Až čista jasna řekne ten jasný hlásek ne už francouzsky jako až dosud, ale drsným nářečím svého dětství a rodného kraje:
„Mně nic nenamluvíte, pane děkane, já nemocné znám. Každý přehání. Naše bolesti nejsou zdaleka tak zlé…“
A zajíkavě, lapajíc po dechu, dodává:
„Myslím, že jsem měla mnohem méně bolestí než radostí… tenkrát… tenkrát…“
Bylo to příliš mnoho námahy. Alabastrový obličej se zkřiví, oči se vyboulí. Z pozadí pokoje dává doktor Saint-Cyr Peyramalovi znamení. Ten vstane těžce se židličky. Jeho venkovské, farářské boty vržou.

Je 16. duben. Středa. Jasná vlídná středa. Zítra je Zelený čtvrtek, Zelený čtvrtek s mohutnou liturgií. Sestry se v tuto dobu horlivě zaměstnávají. K polednímu se vrací asistentka Natalie ze služební pochůzky. V klášterní bráně zadrží cosi její kroky. Jakési divné nutkání jí brání jít dál. „Marie Bernarda,“ pomyslí si a rozběhne se bez rozmyšlení do nemocnice, která patří ke komplexu klášterních budov. Ošetřovatelky vyzdvihly Bernadettu do lenošky. V posteli už nemohla dýchat. Teď visí jako vymknutá v lenošce s očima zděšeně rozšířenýma a křičí Natalii vstříc:

„Ma soeur… j‘ ai peur… j‘ ai peur… ma soeur…“
Natalie je skokem u ní, klekne, uchopí ji za ruce: „Čeho se bojíte, milá přítelkyně?“
Hruď nemocné namáhavě pracuje. Jen přerývaně se jí podaří zašeptat:
„Dostalo se mi tolik milosti… musím si ji zasloužit… A neumím to…“
„Vzpomeňte si na našeho Spasitele, sestro,“ radí jí Natalie, zdolávajíc vší silou pláč. Ale Bernadetta myslí jen na jedno, na velikou milost svého života, jíž se necítí práva.
„Bojím se,“ sténá znovu a znovu. „Bojím se… Mám strach, sestro…“
Natalie shání utišující prostředky. Nenalézá nic. Konečně položí Bernadettě ruce na hlavu:„Máte zase bolesti?“ šeptá, zatínajíc zuby. „Ne dost… ne dost…“ chroptí Bernadetta.
Natalie se sklání až k ní:
„My vám všechny pomůžeme, drahá Marie Bernardo… Budeme se za vás celý čas pilně modlit, teď i později…“
„Ano, modlete se, jistě, sestro,“ prosí Bernadetta dětinně.
Sestra Natalie matce Imbertové vzkazuje, že je s Bernadettou velmi zle. Ať zavolá doktora Saint-Cyra i abbého Fèbvra… Ještě několik minut lomcují Bernadettou muka. Ale najednou zas zhluboka vydechne a optá se hlasem střízlivým, jako člověk, který se ptá, kolik je hodin:
„Co je dnes?“
„Středa Pašijového týdne, sestro,“ odpovídá Natalie.
„Zítra je tedy čtvrtek,“ diví se Bernadetta.
„Ano, zítra je čtvrtek, a jaký slavný čtvrtek!“
„A jaký slavný čtvrtek!“ opětuje Bernadetta. Štěstí dosaženého cíle jí počne zářit z očí. Natalie její štěstí nechápe. Nevzpomíná si, že to bylo 11. února ve čtvrtek, když si vyšly Soubirousovy dívky na dříví, Bernadetta seděla u potoka s jednou punčochou obutou, s druhou v ruce a mnula si oči, protože si nebyla jista, zda je to, co vidí, sen nebo skutečnost. Ve čtvrtek to bylo, když jí Paní řekla: Jděte k prameni, umyjte se a napijte se. Ve čtvrtek jí vyjevila své jméno. Čtvrtek je den Paní. Čtvrtek je den velikých darů.
A zítra je zas čtvrtek!
„Už se nebojím, sestro, už budu klidná,“ slibuje Bernadetta jako dítě, vědomé si viny, které se netrpělivé chůvě dušuje, že bude hodné a způsobné.
Vzápětí, se v lenošce skácí na bok. Sestry ji odnesou do postele. Mají za to, že je mrtva, Bernadetta však náhle vydechne a dýchá v těžkých, krátkých nárazech. V tu chvíli je pokoj plný! Lékař a kaplan konají svou práci. Matka Imbertová, matka Vauzousová a ostatní řeholnice klečí. Marie Terezie vypadá, jako by sama umírala. U dveří stojí Maria Dominik Peyramale, příliš obrovský a pádný pro tento pokoj a pro tato něžnou smrt. Ruce má vroucně sepjaty.
Bernadetta už zase otevřela oči. Ví, oč jde. S podivuhodnou silou, jakou u ní sestry už dávno nepozorovaly, žehná se zářivým křížem přes celou tvář, tak jak ji to kdysi naučila Paní. Pokojem se nesou modlitby umírajících. Abbé Fèbvre zanotuje Šalamounovu píseň písní, slova, jimiž duše nevěsty vítá svého ženicha: „Spím, ale srdce mé bdí. Toť hlas přítele mého, který klepe. Otevři, přítelkyně milá, sestro, holubičko! Hlava má je plná rosy a kadeře mé krůpějí nočních…“
Bernadettiny oči, podivně se třpytící, upírají se do prázdna. Sestry se domnívají, že hledají na stěně kříž. Položí jí kříž na prsa. Bernadetta jej k sobě vášnivě přitiskne. Ale oči pronikají dál do prázdna. Najednou to jejím tělem trhne. Zdá se, že ji nadzvedává jakási nová, čerstvá síla. A z prsou se jí vydere zvučný, žensky vibrující hlas, hlas, pronášející vyznání, které dlouho doznívá ve vzduchu:
„J‘ aime… Miluji…“
To hluboké, vibrující „miluji“ provane světnicí jako úder zvonu. Tak mohutné je toto slovo, že modlitby v ráz ztichnou a nikdo v pokoji ani nedýchá. Jen Marie Terezie Vauzousová se šoupe s rozpřaženýma pažemi po kolenou k smrtelnému loži, aby byla blíž vyvolené. Tvář má zdránu bolestí. Málokdo viděl kdy novicmistryni plakat. Marie Terezie si však v tu chvíli myslí: „Paní je v pokoji. Paní si přišla pro své dítě…“ a strádající Bernadetta, vyznávajíc se v nekonečné samotě umírání své Paní, která se k ní vrátila, zavolala Jí v ústrety: „Já vás miluji! Miluji!“ Teď je i ona, Vauzousová, pochybovačka ze všech nejodpornější, uznána hodnou – tak se domnívá – aby byla svědkem zjevení. Shlédni na mne, zavrženou, zatvrzelou, která bývala plna závisti! Pláčvyráží z prsou Marie Terezie. Zlomeným hlasem se počne modlit Zdrávas. Bernadetta hledí pozorně na svou starou učitelku pohledem, který se snaží o poslušnost. Ví, že se od ní žádá, aby se modlila se sestrami. Ona však spotřebovala zbytek dechu na veliký výkřik lásky. Teprve v druhé půlce se jí podaří zašeptnout:
„Nyní i v hodině…“ Dál to nejde.
Smrt zháší lidskou tvář obyčejně naráz, jakoby náhlým nárazem. Tvář Bernadetty Soubirousové se náhlým nárazem rozsvítí. Přesně v okamžení, kdy dohasíná poslední výdech, vezme tvář Bernadettina na sebe podobu, jakou mívala za extasí, když skrze všechny tváře i věci světa byla spojena s Paní.
Před touto její tváří cítí všichni, kdož jsou v pokoji, to, co kdysi cítil Antonín Nicolau a čemu dal průchod slovy:
„Ani dotknout by se nikdo takové bytosti neměl!“
Miluji! Z uší Marie Dominika Peyramala nemizí Bernadettino vyznání lásky. Klečí dosud nehybně vedle dveří. Okna pokoje jsou dokořán. Jako stíny klečí kolem postele řeholnice, pohřížené v modlitbu. Jako stíny pohybují se jiné řeholnice, odívají nebožku do hábitu a čepce, přinášejí dlouhé, tlusté svíce, zasazují je do svícnůa rozžíhají je. Klečící farář, kterého sestry s úctou ponechávají jeho modlitbě, nepozoruje téměř nic z jejich kmitavé činnosti. Chvílemi poobrátí jen oči k oknu, za kterým stříbřitě řídne jarní svit. Z celé zahrady zahlédne několik kvetoucích ovocných stromů a mračna, mračna, jak táhnou po nebi. Život v se mu pojednou zdá nevýslovně lehký, cítí tu lehkost ve vlastním mohutném těle. Neuvědomuje si, že stále ještě klečí na starých, reumatických kolenou. Poznenáhlu se v něm uvolňuje tušení, jaké vznešené vzpruhy se mu touto smrtí dostalo. Vše se změnilo. Bude v něm ještě kdy bodat osten, hlodat trpkost? Den stříbrně září. Světlo svící zlatě žhne. Světlo dne i světlo svící obestírá lichotně Bernadettinu tvář, ustrnulou ve vytržení. Peyramale není s to, aby odtrhl oči od této tváře, a s úžasem slyší sám sebe, jak šeptá:
„Tvůj život se začíná, ó Bernadetto!“
Těmi slovy neříká: „Tys teď v nebi, Bernadetto.“ Říká cosi víc: „Tys v nebi i na zemi, Bernadetto.“ Tvé oči viděly víc než naše. V tvém srdci bylo víc lásky, než chápala naše tvrdá srdce. Proto jsi přítomna nejen v massabiellském prameni a působíš v něm každým dnem a každou hodinou, ale i v každičkém kvetoucím stromě tam venku. Tvůj život se začíná, ó Bernadetto!“
Obrovský Peyramale vstane na podiv lehce, rozloučí se posledním pohledem a posledním znamením kříže s Bernadettou Soubirousovou a vyjde z pokoje.

Kapitola padesátá
PADESÁTÝ ZDRÁVAS

Onoho památného dne se sešel veliký počet Soubirousů, děti, vnuci, synovci a neteře Bernadettiných sourozenců. Středem pozornosti nejsou však tito krevní příbuzní Bernadettini, nýbrž prvorozenec zázraku, dítěBouhouhortsovo. Bouhouhortsovo dítě, přesněji Justýn Adolar Duconte Bouhouhorts, je stařeček sedmasedmdesátiletý s veselýma očima, s šibalskými ústy pod knírem stále ještě tmavým. Bouhouhortsovo dítě, které přes svůj vysoký věk provozuje v Pau zdatně řemeslo zahradnické, dostalo do ruky jízdenku druhé třídy doŘíma a doporučení na byt a stravu. Prvorozenec lurdského zázraku má totiž v Římě prožít a oslavit den, kdy Pius XI. Zařadí malou Bernadettu Soubirousovou do katalogu svatých. Křesťanstvo nezná nádhernějšího obřadu, nežje prohlášení za svatého. O dítěti Bouhouhortsově si lidé vypravují, že je novopečená světice chovávala před pětasedmdesáti lety v náručí, když se jejich rodiče, kteří byli sousedy, navzájem navštěvovali. Na to se arci starý zahradník z Pau už přesně nepamatuje. Časem však napomohla jeho vzpomínkám nemálo fantasie, rozdmychována častými otázkami a vypravováním. Stařeček popisuje s oblibou a rozvláčně tu, které vděčí za zázračné zachránění i za skromné požehnání svého dlouhého života, líčí její zevnějšek, hlas, povahu i chování.

„Když jsem byl dítě, míval jsem křeče a byl jsem chromý, to jste jistě četli. Bernadetta a její matka měnosívaly na rukou a natřásaly mnou, abych se vzpamatoval. Dokud neodešla do kláštera, vídal jsem ji denně. Tenkrát mi bylo asi osm nebo devět let: Soubirousovi byli naši nejlepší přátelé, to vím od rodičů. A dnes, po sedmdesáti letech, jsem vlastně jediný žijící člověk, který se s naší sladkou lurdskou orodovnicí důvěrně stýkal, když byla sama ještě skoro dítě. Mám ji před očima, jako by to byla chvilka, co odešla. Jářku, kampak se hrabe ctěné příbuzenstvo Soubirousových! Z těch ji už nikdo nepamatuje. Znají ji jen z knih, z obrazů a z vypravování…“

K Bernadettině kanonisaci se sešlo padesát tisíc cizinců různých národností. Nejvíc ovšem Francouzů patnáct tisíc, klerici i laikové, jejichž jádro tvoří zástupci bigorrského kraje. Není divu, že se jediný člověk, který Bernadettu znal ještě z doby před slavnými únorovými dny a u kterého se její zázračný pramen tak bleskově a tak nezvratně osvědčil, těší nemalé pozornosti. Všichni lidé se tlačí okolo starého zahradníka. Stokrát, tisíckrát mu potřásají rukou, až je stařík z toho celý popletený. Představují ho různým světským a duchovním potentátům. Pan Charles Roug, francouzský vyslanec, se s ním dává do řeči a stará se, aby Bouhouhorts dostal pěkné místo na čestné tribuně. Dítě Bouhouhortsovo sedí tedy uprostřed hodnostářů v chrámě sv. Petra a mžourá nesměle do nesmírného prostoru, jenž se mu klene nad hlavou.

Píše se rok 1933, svatý rok dvacátého století. Je 8. prosince, den Neposkvrn ěného Početí, devět hodin ráno. Vedle Bouhouhortsova dítěte sedí vlídný pán, krajan obeznalý s poměry, který žije již dlouho v Římě. Marnotratně poučuje Bouhouhortsovo dítě:

„Milý pane Bouhouhortsi, jen při kanonisaci jsou všechna obrovská okna svatopetrského chrámu zastřenačerveným damaškem, takže světlo denní neproniká dovnitř. Je to obraz, který jindy nevidíte. Já sám, polovičníŘíman, jsem viděl teprve jedinou kanonisaci. Považte – nehledíc k reflektorům, svítí nám tu šest set lustrůs dvanácti tisíci žárovkami, z nichž každá vydá při nejmenším za sto svíček. Svítí nám tudíž milion dvakrát sto tisíc svíček…“

Po tomto úhrnném výpočtu se statistik vítězně podívá na Bouhouhortsovo dítě a dítě Bouhouhortsovo na jeho slova přikývne uznale hlavou. Leč přívětivý krajan není s výpočty dávno ještě u konce:
„Pohleďte, prosím, to moře lidí, až jde z toho strach! Do svatého Petra se vejde osmdesát tisíc lidí. Jsem jist, že jich tu dnes je o nějakých deset tisíc víc. A to se chodba uprostřed ponechává volná pro Jeho Svatost! Všichni kardinálové kurie půjdou v jeho průvodu. Stačí, abych vám namátkou jmenoval jména tak proslulá jako Gasparri, Granito di Belmonte, Pacelli, Marchetti; jména arcibiskupů a biskupů by vám asi nevyjmenoval nikdo. Je jich sto osmnáct. Co tomu říkáte, pane, není to velkolepý obraz?“
„Ano, velkolepý,“ hlaholí jako ozvěnou Bouhouhortsovo dítě.
„A jak je asi v duši vám, ctěný pane! Býval jste přec v dětských letech se Soubirousovými v nejdůvěrnějším styku. Viděl jste chudobu a bídu, v které žili. Jistě se na to dodnes pamatujete. Na dojmy z dětství nezapomínáme tak snadno…“
„Nu, byl to mizerný život,“ vzdychne si stařec upřímně.
„A teď – ta nádhera, ten lesk!“ zasnívá se vlídný pán. „Lesk, jakého celý svět nedá. Pětapadesát let po smrti! Čím je ve srovnání se světcem kterýkoliv vladař, president, diktátor? Voda je vynese na povrch a spláchne je zase do tmavé díry. Co jim zbude? Jméno v zežloutlých dějepisných knihách! Vzpomeňte na našeho Napoleona III. Neznám na světě nic ztrouchnivělejšího a směšnějšího, než je takový mocný člověk, který pozbyl moci a který nemůže už nikomu škodit. Smrt mocného člověka je jeho konečnou porážkou. Velcí duchové jsou na tom už o něco lépe. Ale takovou trnitou kariéru, která vede do nebe, nepředstihne – abych mluvil profánně – nic. Viďte, že je to pravda pane Bouhouhortsi?“
Bouhouhorts přisvědčí a zavrtí užasle hlavou: rozhodného, jasného úsudku nevyřkne.
Zahlaholí stříbrné trubky. Uprostřed švýcarských gard, Guardia nobile, Maestri di Caniera, purpuruvých sediarů, advokátů konsistoře v černém sametu, prelátů signatury, poenitenciárů s dlouhými ověnčenými holemi projde volnou chodbou vznosně sedia gestatoria s papežem. Vlídný krajan ukazuje, vysvětluj je. Starý zahradník namáhavě mhouří oči, snaže se obsáhnout to množství postav.
Papežův trůn stojí v hlubině absidy pod Berniniho obrazem Gloria. Jemu po boku sedí šestnáct kardinálů, u jeho nohou usedají na stupně kanovníci Nejvyššího dvora. Bouhouhortsovo dítě dovídá se nejen všechna jména, nýbrž i smysl vznešených dějů, které se počínají před jeho očima velmi zvolna odvíjet. K trůnu Jeho Svatosti přiblíží se černá postava, poklekne a odříká několik latinských slov. Je to advokát konsistoře, který vedl kanonisační proces Bernadetty Soubirousové; je tu naposled jako zástupce své klientky. Proces trval celá desetiletí a zvážil důkladně a neúprosně všechna pro a proti.
Živel času působil jako lučavka, odděluje věci pravé od nepravých. Mezi advokáty konsistoře, kteří jsou tu shromážděni, je i ten, který při vyšetřování zastupoval v procesu v jistém smyslu stranu protivnou, stranu pochyb a kterému se proto vulgárně říká „advocatus diaboli“. Advocatus diaboli to neměl s Bernadettou o nic lehčí nežkdysi francouzský státní návladní Vital Dutour. Ještě po smrti oslabovala s netečnou umíněností kdejakou námitku. S její mrtvolou to nebylo jen tak. Když ji – čtyři dni po smrti – vynášeli k odpočinku do kaple sv. Josefa, nejevilo její tělo, přes dlouhou a ničivou chorobu, sebemenší stopy rozkladu nebo hnilobného zápachu. Žasnoucí svědkové viděli, že nehty na rukou jsou růžové jako u dítěte. Po devětatřiceti letech ustanovil soudní dvůr kanonisační v Nevers komisi, která kryptu otevřela, mrtvolu exhumovala a prohlédla. Komise se skládala z několika lékařů, mezi nimiž byl i úřední městský lékař. Bernadettino dívčí tělo nebylo v rozkladu; naopak, bylo téměř nezměněno. Obličej, ruce a paže byly bílé, svalstvo měkké; rty malounko pootevřeny, jako by dýchaly, takže bylo vidět lesklé zuby. Víčka nad očima lehce zapadlýma byla zavřena. Na tváři ležel pořád ještě výraz snivého vytržení. Ostatní tělo bylo tuhé a tak odolné, že neverské dámy, které byly přítomny úřední prohlídce, je mohly zcela snadno vyzdvihnout a neporušené položit do nové rakve, jako by šlo o tělo právě odumřelé. Protokol této prohlídky vzbudil velký rozruch. V tisku se vyskytly hlasy, které tvrdily, že běží o neohrabaný podvod. Mrtvola byla patrně hned po smrti podle pravidel nabalzamována a tato zcela obyčejná mumie se nyní vydává za mrtvolu zázračnou. Bernadettin protivník, advocatus diaboli, si tento argument přisvojil. Na jeho popud se po sedmnácti letech po první komisi ustavila komise nová, kryptu znovu otevřeli a neproměněnou mrtvolu podrobili novému důkladnému zkoumání. Nenašel se však jediný náznak, který by podezření podepřel. To bylo roku 1925. Bernadettin protivník dalších námitek pak již nevznesl a Bernadetta byla prohlášena za blahoslavenou.
Přešlo osm dalších let. V hloubce absidy pod Berniniho obrazem Gloria, klečí Bernadettin advokát, který provedl proces všemi instancemi až k vítěznému konci, a prosí pokorně Pontifika, aby zapsal jméno lurdské dívky do Katalogu svatých. Papež mu zprvu neodpoví sám, nýbrž skrze mluvčího, Monsignora Bacciho, který s tváří obrácenou k papeži sedí na sedátku pod trůnem. Svatému Otci, praví Bacci, neleží nic naléhavěji na srdci než právě tato kanonisace. Ale dřív než zahájí slavnostní akt, nutno ještě jednou vzývat Ducha svatého. Shromážděný zástup padne na kolena a pěje litanie ke všem svatým. Po nich dá papež znamení k „Veni Creator Spiritus“. Na hlasech kněží a sixtinských chlapců – zpěváků nese se hymnus mohutným prostorem chrámu. Když dozní, vznáší Bernadettin advokát svou prosbu po druhé. Monsignor Bacci vstane, klekne před Jeho Svatostí, napřáhne k němu ruce a praví:
„Povstaň, Petře, v své pravé podobě, který žiješ v svém nástupci, a promluv!“
A obraceje se k zástupu zavolá zvučně: „Vyslechněte v uctivosti Petrův neomylný soud!“ Před papeže postavili mikrofon. Zesilován megafony, rozestavenými v chrámě, proniká sonorní hlas Pia Jedenáctého až do posledního koutku petrského chrámu:
„Rozhodujeme a prohlašujeme, že Marie Bernarda Soubirousová je světice. Vpisujeme její jméno do Seznamu svatých. Ustanovujeme, aby se její památka rok co rok zbožně slavila ve jménu Nejsvětější Panny 16. dubna, v den jejího zrození na nebesa!“
To je obřadní formule. Jakmile je vyřčena, zahučí chrámem tisícihlasé Te Deum. Hlahol stříbrných trub a hřímavé dunění nejhlubších zvonů od svatého Petra doprovází lidské hlasy. Vzápětí se připojí zvony tří set římských kostelů i bezpočet jiných zvonů z celé země a zvěstují věcnou slávu malé Bernadetty Soubirousové z Rue des Petites Fossées. Je jedenáct hodin, papež zahajuje slavnostní mši. Slouží ji latinsky i řecky, aby dal výraz všeobsáhlé universálnosti Církve a dnešního dne. Po Evangeliu má kázání. Znovu zní z megafonů jeho silný, teplý, mužný hlas. Světce, praví Pius, lze srovnávat s teleskopy astronomů. Skrze ně vidíme hvězdy, které by pouhým okem nikdo z nás dnes nezahlédl. Skrze světce učíme se jasněji poznávat věčné pravdy, které všednost našim slabým očím zastírá. Poté velebí papež Bernadettinu čistotu, prostotu a neohroženou bojovnost, s kterou dovedla pravost svých vidění hájit proti celému světu pochybovačů, posměváčků a nenávistníků. Nejen v lurdských zázracích, jež jsou plny požehnání, ale i v celém životě nové světice leží odkaz nevyčerpatelného bohatství. Pius se zmiňuje i o démonické spleti hlasů, kterou Bernadetta slýchávala při zjeveních. Tato spleťhlasů se od té doby nepochopitelně rozmnožila. Svět je jí pln, valná část lidstva je démonisována. Horečkašílených a bludných učení hrozí lidského ducha uvrhnout do krvavého šílenství. Leč i v tomto těžkém boji o konečné vítězství stojí tu Lurdy jako skála a celý život Bernadetty Soubirousové je slibem do časůbudoucích…
Bouhouhortsovu dítěti se v tom opojení slov, hudby, barev a světel začne podezřele klátit hlava. Jeho vlídný komentátor mu překládá papežovo kázání. Slavnost však není dávno ještě u konce. Ted zpívá kardinál Verde ponejprv modlitbu k sv. Bernadettě. Poledne již jistě uhodilo. A když Bouhouhortsovo dítě, vklíněno v tlačenici lidí, opouští konečně chrám sv. Petra, je jedna dávno pryč.
Po náměstí se vlní davy. Bouhouhorts ztratil svou společnost. Bez vůle nechává se unášet do jedné z vedlejších ulic. Je prosinec, ale z bezoblačné oblohy svítí naplno slunce. Bouhouhorts je nejen unaven, ale i hladov a žízniv. Najednou se octne v jedné z hospůdek, které mají, protože je krásné počasí, stolky dosud venku na ulic. Před ním stojí talíř makaronů a fialové víno Campagny. Když se Bouhouhortsovo dítě nají, je mu náramně dobře; vesele mžourá do rušné ulice, kterou proudí lidé.
Jářku, ten pán, co vedle mne seděl, měl pravdu! To je kariéra! Bernadetta Soubirousová mě nosívala v náručí; já jsem tehdy jaksi patřil k ní. Dodnes vidím ten zavšivený Cachot, jak to v něm tenkrát vypadalo! Dnes je Bernadetta váženou osobou v nebi, papež a kardinálové ji vzývají. Ostatně, čerchmant ví, – když jsem patřil k té zázračné historii tenkrát v Cachotu, snad k ní budu patřit i v nebi, jestli si ještě v poslední chvíli nezahospodařím několik šťavnatějších hříchů…
Stařec mžourá k širému, jasnému římskému nebi. Je přesvědčen, že zrovna v tom kousíčku oblohy nadŘímem přebývají a trůní v hustém zástupu všichni Svatí Církve. Kde jinde by byli! Možná, že se Bernadetta zrovna dívá, jak on si tu sám a sám sedí ve vlídném slunci, uprostřed veselé ulice, zdravý a statný se svými sedmasedmdesáti křížky na hřbetě. A dítěti Bouhouhortsovu se najednou zachce vejít nějak ve styk s Bernadettou Soubirousovou. Jak jinak by se to dalo udělat, ne-li obvyklým způsobem! Jeho prsty zašmátrají do kapsy pro růženec. Modlitba nepatří sice na ulici, patří do kostela, ale cožpak tenhle veliký Řím není vlastnějediným obrovským kostelem? Zahradník z Pau se nepustí ani do bolestného, ani do radostného, nýbrž do slavného růžence, který lidské myšlenky povznáší k vítězství a slávě a k nanebevstoupení. Zatím co rty starcovy šeptají Zdrávasy, jeho hlava se statečně snaží zdolat únavu. Očka, stále ještě vesele mžourající, sledují pouliční ruch; kolem něho sviští auta; zmrzlinář zvoní na služky a na uličníky, kterým prodává svou zmrzlinu; z vedlejších ulic zaléhá sem tragické prozpěvování vyvolavačů, kteří nabízejí na prodej pomeranče, fenykl a cibuli. Pod římským nebem, kde přebývají všichni svatí, oslavující právě novou světici, drnčí vojenské letadlo.
Po čtyřicátém Zdrávasu počnou starcova mžourající očka mžikat pomaleji, při padesátém dítěBouhouhortsovo usíná. Jeho srdce se však i ve spaní raduje.

OSOBY ROMÁNU

Bernadettini příbuzní
Rodiče: František Soubirous, Luisa Soubirousová Sestra Marie
Bratři: Jan Maria, Justin
Teta Bernarda Casterotová, její kmotra
Teta Lucilla Casterotová

Sousedé
André Sajou, kameník Paní Sajouová
Jan Bouhouhorts
Croisina Bouhouhortsová Dítě Bouhouhortsových Piguno
Paní Ourousová
Paní Germaine Ravalová Paní Gozosová
Ludvík Bouriette, štěrkařObuvník Barringues
Krčmář Babou

Paní Milletová, bohatá vdova
Dámy z dobré společnosti: Paní Baupová, E1frída Lacrampeová Antonie Peyretová, krejčová
Antonín Nicolau, mlynář
Matka Nicolauová

Osoby z Lurd
Maria Dominik Peyramale, děkan
Jeho kaplani: Abbé Pomian, Abbé Pénes, Otec Sempet
Adolf Lacadé, purkmistr
Jeho tajemníci: Courrèges, Capdeville
Císařský státní návladní Vita1 Dutour
Policejní komisař Jacomet
Rives, vyšetřující soudce
Duprat, smírčí soudce
D’Angla, četnický důstojník
Belhache, Pays, četníci
Callet, městský strážník
Dr Dozous, městský lékař
Dr Lacrampe
J. B. Estrade, berní správce
Clarens, ředitel lycea
Duran, kavárník
Cazenave, poštmistr
Doutreloux,Doutreloug, poštovský
Maisongrosse, pekař
Spolužačky Bernadetty: Jana Abadiová, Kateřina Mengotová, Anička Courrégesová, Magdalena Hillotová, Antonie Gazalsová

Stát
Císař Napoleon III. Císařovna Eugenie
Paní Bruatová
Roulland, ministr kultu Fould, ministr financí
Delangle, ministr spravedlnosti
Baron Massy, prefekt départementu Vysoké Pyreneje Duboë, podprefekt
Falconnet, vrchní státní návladní

Církev
Papež Pius XI.
Bernard Sévère Laurence, biskup tarbeský Monseigneur Forcade, biskup neverský Monseigneur Thibaut, biskup montpellierský

Klášter neverských sester
Matka Josefina Imbertová, představená Matka Marie Terezie Vauzousová, novicmistryněSestra Žofie
Sestra Natalie

Hyacinthe de Lafite, básník a spisovatel